3. Sociální kognice Sociální psychologie Mgr. Katarína Millová jaro 2007 Základní vymezení n v minulosti: sociální percepce – pojem nezahrnoval celý rozsah významu (vyvolávání smyslových dojmů x vytváření obrazu druhé osoby) n dnes: sociální kognice (poznávání) – „jak si lidé vytvářejí dojem o jiných lidech a sebe samých“ (Fiske, Taylor) n dva názory na povahu soc. kognice: n není nutné rozlišovat mezi soc. poznáváním a poznáváním obecně n soc. poznávání se liší od jiného, má vzájemný charakter Historie sociální kognice n W.Wundt, H.Ebbinghaus: s využitím introspekce zkoumali kognitivní procesy a jevy (vnímání, paměť a pozornost) n vycházeli z asocianismu (důraz na prvky, elementy) n K.Lewin: teorie pole n jedinec je činný v subjektivně percipované situaci (poli), kterou nemožno redukovat na objektivně vyjádřitelné znaky n vycházel z Gestaltpsychologie (důraz na celek) n kognitivní výzkum v experimentální psychologii (zpracování informací) Dva přístupy k sociální kognici Asocianistické modely n navazují na empirismus n kombinace elementů sociálního světa n poznávací struktury jsou elementaristické n poznávací procesy jsou pasivní n spojování prvků „zdola – nahoru“ n data driven: postup od dat Konstruktivistické modely n navazují na racionalismus n konstrukce představ o sociálním světě n poznávací struktury jsou holistické n poznávací procesy jsou aktivní n vliv vyšších poznávacích procesů „zhora – dolů“ n theory driven: postup od teorie Zákonitosti sociální kognice n zákon selekce: z podnětů si vybíráme jenom některé n efekt primarity: informace, které jsou přijímány jako první, se nám jeví jako důležitější n zákon interference: do poznávání interferují minulé zkušenosti, proces poznávání je subjektivním dějem n aktuální hledisko Utváření dojmů n utváření dojmů o jiné osobě je podstatou interpersonální percepce n je základem pro vytváření vztahu k jiným lidem Chyby při formování dojmů Determinanty posuzovatele: n implicitní teorie osobnosti: „osobní“ teorie, které si člověk vytváří o vztazích mezi určitými rysy osobnosti n stereotypy: kulturní (sdílené větší skupinou lidí) a předsudky (spíše osobní) n kognitivní heuristiky: zjednodušení, zkratky, které pomáhají řešit problémy n motivační a emocionální faktory: cíle, hodnotové orientace a emoční stav se promítají do percepce jiných Chyby při formování dojmů Determinanty posuzované osoby: n efekt primarity: rysy zachycené jako první mají větší vliv n efekt novosti: větší vliv nových informací, které jsou prezentovány po delším časovým období n haló efekt: zobecnění jedné charakteristiky na všechny ostatní n nápadnost v chování: negativní nebo extrémní chování má silnější vliv na formování dojmů Atribuční procesy n 70. a 80. léta 20. století n Jak člověk připisuje příčiny svému vlastnímu chování, chování jiných lidí nebo prostředí? n předmětem je vnímání kauzality a její důsledky n průkopnická teorie F.Heider: n příčiny chování: n vnější: jiní lidé, prostředí n vnitřní: vlastní charakteristiky Atribuční procesy n Taylor, Fiske: lokalizace, stabilita a kontrolovatelnost možných příčin výsledků Atribuční procesy n Teorie korenspondujících interferencí n Teorie kovariace Teorie korenspondujících interferencí n Teorie odpovídajících závěrů n Jones, Davis (1965) n při vytváření úsudku o druhých lidech je důležité hodnocení jejich úmyslů n pokud usoudíme, že čin je úmyslný, vyvozujeme z toho něco o osobnosti nebo o povaze osoby, od níž záměr vzešel Teorie korenspondujících interferencí n vnitřní atribuce: chování přisuzujeme vnitřním příčinám (Šárka nemá ráda zeměpis) n situační atribuce: chování přisuzujeme podmínkám prostředí (v místnosti je hluk) n dispoziční atribuce: chování přisuzujeme osobnostním dispozicím (Šárka je líná) Teorie korenspondujících interferencí n hédonická relevance: vztah k našim libým / nelibým pocitům – čím větší zásah do libosti / nelibosti, tím víc máme tendenci přisoudit osobnostní příčiny n zaměřenost na osobu: pokud událost postihne více lidí, vnímáme to jako situační faktor (např. výpadek elektrického proudu) n společenská žádoucnost: když se lidi chovají v rámci svých soc. rolí, nemáme tendenci přisuzovat příčinu osobě, ale situaci Teorie kovariace n H.Kelley (1973) n při posuzování příčin událostí posuzujeme kovariaci, tj. sledujeme, kdy a jak často dochází k podobným událostem n 3 dimenze: n konzistence: stálost chování v čase n konsenzus: podobnost reakce ostatních n distinktivnost/charakteričnost: na koho je jednání zaměřeno Teorie kovariace n Událost: „Honza je agresivní k Markovi“ Atribuční tendence n pre-koncepce, očekávání a perspektivy osob, které ovlivňují interpretaci chování n rozdílné atribuce aktérů a pozorovatelů: aktéři mají tendenci připisovat zdroj svého chování situaci, pozorovatelé připisují spíš zdroj chování aktéři n základní atribuční chyba: nadhodnocení důležitosti osobnostních faktorů (rysů) nad situací Atribuční tendence n tendence sebe-ochranních atribucí: tendence aktérů připisovat úspěch sebe sama a neúspěch situaci n egocentrická tendence: aktéři přisuzují značný podíl na úspěchu sobě, u neúspěchu připisují zodpovědnost jiným n tendence nápadnosti: větší zodpovědnost je připisována jedincům ve skupině, kteří se nějak odlišují