Immanuel Kant( 1724—1804) patří k nejvýznamnějším osobnostem nemecké klasické filozofie. Bez vlivu jeho myšlení si nelze představit další vývoj teorie poznání, moderní filozofie a estetiky, vyzařují však z něho podněty i pro filozofii vědy, filozofii dějin a filozofii hodnot, stejně jako pro transcendentálni filozofii. K jeho nejznámějším dílům patří Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft, 1781), Kritika praktického rozumu (Kritik der praktischen Vernunft, 1788) a Kritika soudnosti (Kritik der Urteilskraft, 1790), z oblasti morální filozofie pak také, zejména u nás, spis Základy metafyziky mravů (Grundlegung zur Metaphysik der Sitten, 1785), který v českém překladu vydalo Nakladatelství Svoboda v roce 1990. Prolegomena ke katdé příští metafyzice, která se bude moci stát vědou je práce, v níž Kant přehledně objasňuje některé zásadní myšlenky Kritiky čistého rozumu. Zabývá se otázkou možností filozofie a metafyziky jako vědy, táže se po povaze platného poznání ve vědách a snaží se dospět k odhalení podmínek, za nichž je platné poznání vůbec možné. Kriticky se přitom vyrovnává s dosavadní metafyzikou, kterou odmítá jako projev neoprávněných ambicí rozumového poznání. Podle jeho přesvědčení, které ovlivnilo i vývoj teologie, je víra založena v jiné dimenzi lidské bytosti, než je teoretické poznání. Metodický postup Prolegomen, zejména těchto, která mají být průpravou k budoucí metafyzice, bude tedy analytický. I když nemůžeme předpokládat, že metafyzika jako věda skutečně existuje, přece můžeme naštěstí spolehlivě říci, že je nám skutečně dáno určité čisté syntetické poznání a priori, totiž čistá matematika a čistá přírodověda; neboř ty obě obsahují věty, které jsou vesměs uznávány za apodikticky jisté, zčásti z pouhého rozumu, zčásti na základě všeobecně se shodující zkušenosti, a přesto na zkušenosti jakoby nezávislé. Máme tedy alespoň nějaké nepopiratelné syntetické poznání a priori a nesmíme se ptát, je-li možné (neboř je skutečné), nýbrž jenom jak je možné, abychom z principu jeho možnosti mohli odvodit též možnost všeho ostatního takového poznání. 42 Všeobecná otázka Prolegomen: • Jak je možné poznání z čistého rozumu? ■ §5- T : Viděli jsme výše velmi výrazný rozdíl mezi analytickými a syntetickými soudy. Možnost analytických vět byla snadno pochopitelná, poněvadž spočívá výlučně na zásadě sporu. Možnost syntetických vět a posteriori, tj. takových, které čerpáme ze zkušenosti, rovněž nepotřebuje žádné zvláštní objasňování; zkušenost totiž není nic jiného než nepřetržité slučování (syntéza) vjemů. Zbývají nám tedy jen syntetické věty a priori, jejichž možnost musíme hledat nebo zkoumat, poněvadž spočívá nutně na jiných principech než na zásadě sporu. Nesmíme zde však teprve hledat možnost takových vět, tj. ptát se, zda se mohou vyskytnout. Neboř mnohé z nich jsou skutečně dány, a to jako nepopiratelně jisté; a jelikož metoda, kterou se nyní řídíme, má být analytická, začneme tím, že takové syntetické, ale čisté rozumové poznání skutečně existuje; potom však musíme přece jen zkoumat důvod této možnosti a ptát se, jak je toto poznání možné, abychom z principů jeho možnosti dovedli určit podmínky jeho užívání i jeho dosah a hranice. Vyjádříme-li vlastní úlohu, na níž všechno záleží, se školskou přesností, zní tedy takto: Jak jsou možné syntetické věty a priori? Tuto otázku jsem kvůli přístupnosti vyjádřil výše poněkud jinak, totiž jako otázku po poznání z čistého rozumu, což jsem tentokrát mohl právě tak dobře učinit bez újmy pro pochopení toho, oč nám jde: když zde totiž běží jedině o metafyziku a její zdroje, bude mít, jak doufám, po výše učiněných připomínkách každý stále na paměti, že hovoříme-li zde o čistém rozumovém poznání, nemíníme nikdy poznání analytické, nýbrž jen syntetické*. •. ■ :•* Nelze zabránit tomu, aby poznání postupující stále dál neshledalo napříště nedostatečnými jistě výrazy, které se staly již klasickými a pocházejí 43 Prolegomena Předběžná zmínka o tom, co je specifické pro každé metafyzické poznání 11. O pramenech metafyziky Chceme-li hovořit o nějakém poznání jako o vědě, musíme mít možnost předem přesně stanovit to, čím se liší od všeho poznání ostatního a co je tedy pro ně specifické; v opačném případě hraníce věd splývají a žádnou z nich nelze náležitě probrat, jak by odpovídalo její přirozené povaze. Ať už toto specifikum spočívá v rozdílnosti předmětu poznání, jeho zdrojů či jeho druhu, anebo v rozdílnosti některých či všech těchto stránek dohromady, idea možné vědy a její vlastní domény se tedy zakládá nejprve na něm. Pokud jde především o zdroje metafyzického poznání, tkví už v jeho pojmu, že nemohou být empirické. Jeho principy (k nimž patří nejen jeho zásady, ale také jeho základní pojmy) nesmějí být tedy nikdy čerpány ze zkušeností; nebof toto poznání nemá být fyzické, nýbrž právě metafyzické povahy, tj. má se prostírat za hranicemi zkušenosti. Jeho základem nebude tedy ani vnější zkušenost, která je zdrojem fyziky ve vlastním smyslu, ani zkušenost vnitřní, z níž vychází empirická psychologie. Je to tedy poznání a priori čili poznání z čistého rozvažování a čistého rozumu. Potud by se však toto poznání v ničem nelišilo od čisté matematiky; bude se tedy muset nazývat čistým poznáním filozofickým; co se týče významu tohoto výrazu, dovolávám se Kritiky čistého rozumu, strana 712* a násl., kde byl rozdíl tohoto dvojího způsobu užívání rozumu zřetelně a důkladně probrán. — Tolik tedy o pramenech metafyzického poznání. • 2. vyd., s. 740 n. Pozn. vydav. 32 §2. O způsobu poznání, jenž jedině může být nazýván metafyzickým a) O rozdílu syntetických a analytických soudů vůbec Je dáno specifickým rázem metafyzického poznání, že musí obsahovat vesměs apriorní soudy. Ať už mají soudy jakýkoli původ nebo ať je jejich logická forma jakákoli, existuje mezi nimi nadto ještě obsahový rozdíl, na základě něhož jde budto pouze o soudy vysvětlovači, jež k danému obsahu nic nepřidávají, nebo o soudy rozširovací, jež dané poznání zvětšují; ty první budeme moci nazývat soudy analytickými, druhé syntetickými. Analytické soudy nevypovídají v predikáte nic než to, co už bylo skutečně, třebaže ne tak jasně a stejně uvědoměle myšleno v pojmu subjektu. Reknu-li: „Všechna tělesa jsou rozlehlá", pak jsem pojem tělesa ani v nejmenším nerozšířil, nýbrž pouze ho rozvedl, poněvadž rozlehlost byla v onom pojmu skutečně myšlena už před pronesením soudu, třebaže ne ještě výslovně vyjádřena; je to tedy soud analytický. Naproti tomu věta: „Některá tělesa jsou těžká" obsahuje v predikáte cosi, co v obecném pojmu tělesa skutečně myšleno není; rozšiřuje tedy mé poznání tím, že k mému pojmu něco přidává, a musí se proto nazývat soudem syntetickým. b) Společným principem všech analytických soudů je zásada sporu (kontradikce) Všechny analytické soudy spočívají plně na zásadě sporu a jsou svou povahou soudy apriorními, ať už pojmy, které jim slouží jako látka, jsou empirické, či nikoli. Neboť protože predikát kladného analytického soudu je už předem myšlen v pojmu subjektu, nemůže v něm být bez rozporu popírán; právě tak je v subjektu nutně popírán jeho opak v analytickém, ale záporném soudu, a to rovněž v důsledku zásady sporu. Tak je tomu s větami: „Každé těleso je rozlehlé" a „Žádné těleso není nerozlehlé (jednoduché)". 33 Právě proto jsou také všechny analytické věty apriorními soudy, i když jsou jejich pojmy empirické, např.: „Zlato je žlutý kov"; neboř abych tohle věděl, k tomu nepotřebuji žádnou další zkušenost než svůj pojem zlata, v němž je už obsaženo, že toto těleso je žluté a že je to kov: neboť právě toto obsahoval můj pojem a já jsem nepotřeboval učinit nic jiného než tento pojem rozebrat, aniž jsem se musel ohlížet na něco jiného kromě něho samého. c) Syntetické soudy potřebují jiný princip než zásadu sporu Existují syntetické soudy a posteriori, jejichž původ je empirický; jsou však i takové, které jsou jisté a priori a které pocházejí z čistého rozvažování a rozumu. Obojí se však shodují v tom, že nemohou nikdy vzniknout jen na základě principu analýzy, totiž zásady sporu; vyžadují ještě jiný princip, třebaže musí být z každé základní věty, af je jakákoli, odvozeny vždy podle zásady sporu, neboť té nesmí odporovat nic, i když se rovnou z ní nedá odvodit všechno. Nejprve tedy provedu klasifikaci syntetických soudů. 1. Soudy zkušenostní jsou vždy syntetické. Byla by totiž nesrovnalost v tom, chtít zakládat na zkušenosti analytický soud, když přece k tomu, abych takový soud vytvořil, vůbec nesmím vyjít za hranice svého pojmu, takže k němu nemám zapotřebí žádného zkušenostního svědectví. Že těleso je rozlehlé, to je věta jistá a priori, a ne zkušenostní soud. Neboť než se uchýlím ke zkušenosti, mám již všechny podmínky k svému soudu v pojmu, z něhož mi stačí toliko vyvodit predikát podle zásady sporu a tím si zároveň uvědomit nutnost tohoto soudu, o níž by mi zkušenost neřekla zhola nic. 2. Matematické soudy jsou vesměs syntetické. Zdá se, že tato věta až dosud naprosto unikla pozornosti analytiků lidského rozumu, ba že je přímo protichůdná všem jejich domněnkám, ačkoli je nepopiratelně jistá a ve svých důsledcích velmi závažná. Když totiž tito analytikové shledali, že matematikové vyvozují všechny své závěry podle zásady sporu (jak to vyžaduje povaha každé apodiktické jistoty), namlouvali si rovněž, že by se ze zásady sporu daly poznat i axiómy, v čemž se velice mýlili; neboť syntetická věta se zajisté dá pochopit 34 na podkladě zásady sporu, nikdy však sama o sobě, nýbrž jen tak, že se předpokládá jiná syntetická věta, z níž může být vyvozena. Především musíme poznamenat, že vlastní matematické věty jsou vždy apriorními, a nikoli empirickými soudy, protože se vyznačují nutností, která nemůže být čerpána ze zkušenosti. Jestliže tuto moji tezi nechcete připustit, pak ji tedy omezím na čistou matematiku, jejíž pojem sám už s sebou nese, že v ní není obsaženo poznání empirické, ale pouze čisté poznání a priori. Zpočátku bychom si mohli myslet, že věta 7 -f 5 = 12 je čistě analytická a že vyplývá z pojmu součtu sedmi a pěti podle zásady sporu. Když si však věci povšimneme blíže, zjistíme, že pojem součtu 7 a 5 neobsahuje nic víc než spojení obou čísel v číslo jediné, přičemž se ještě vůbec neuvažuje o tom, jaké je toto jediné číslo, jež je obě zahrnuje. Pojem dvanácti není ještě nikterak myšlen tím, že si pouze myslím ono spojení sedmi a pěti; a ať svůj pojem takového možného součtu rozebírám sebedéle, s dvanáctkou se v něm přece nesetkám. Je nutno vykročit za tyto pojmy a vzít si na pomoc názor odpovídající jednomu z nich, např. svých pět prstů nebo (jak doporučuje ve své aritmetice Segner) pět bodů, a pak postupně přidávat jednotky takto názorně dané pětky k pojmu sedmičky. Touto větou 7 + 5= 12 tedy skutečně rozšiřujeme svůj pojem a přidáváme k pojmu prvotnímu nový, který v něm nebyl původně myšlenkově zahrnut, takže aritmetická věta je vždy syntetická, což si uvědomíme tím zřetelněji, pracujeme-li s čísly poněkud většími; neboť pak se jasně ukáže, že ať bychom převraceli svůj pojem jak chtěli, nemohli bychom nikdy najít součet prostřednictvím pouhého rozboru svých pojmů, dokud si nepřibereme na pomoc nazírání. Právě tak není analytický ani žádný axióm čisté geometrie. Věta, že přímka je nejkratší spojnice dvou bodů, je syntetická. Neboť můj pojem přímočarosti neobsahuje nic kvantitativního, nýbrž jen kvalitu. Pojem nejkratší délky je tedy k němu přidán zcela navíc a nemůže být žádným rozborem vyvozen z pojmu přímky. Musí zde tedy být přibrán ku pomoci názor, jehož prostřednictvím je syntéza jedině možná. Některé jiné axiómy, jež předpokládají ti, kdo se zabývají geometrií, jsou sice skutečně analytické a spočívají na zásadě sporu. 35 avšak slouží jen jako články vytvářející řetěz metodického postupu, a ne jako principy; takové jsou identické věty, např. a = a, celek se sám sobě rovná, nebo (a -f- b) > a, tj. celek je větší než jeho část. Avšak i samotné tyto axiómy, přestože se jejich platnost zakládá jen na pojmech, jsou v matematice připuštěny jen proto, že je lze znázornit. To jen dvojznačnost vyjadřování nás zde obvykle vede k domněnce, že predikát takových apodiktických soudů mohl být obsažen už v našem pojmu, a že tudíž takový soud je analytický. Musíme si přimyslet k danému pojmu jistý predikát, a tato nutnost tkví už v samých pojmech. Ale otázkou není, co musíme k danému pojmu myšlením přidat, nýbrž co si pod ním skutečně myslíme, třebaže pouze nejasně; a tu se ukazuje, že predikát patří k takovému pojmu sice nutně, ale ne bezprostředně, nýbrž prostřednictvím názoru, který k němu musí přistoupit navíc* Co je podstatné u čistého matematického poznání a čím se odlišuje ode všeho jiného poznání a priori, je okolnost, že musí postupovat nikoli pomocí pouhých pojmu, nýbrž tak, že je názorně konstruuje (Kritika, 1. vyd., s. 713).** Jelikož tedy musí vycházet ve svých větách za hranice pojmů, tedy jít k tomu, co je obsaženo v názoru, který pojmu odpovídá, nemohou a nebudou matematické věty nikdy vznikat pitváním pojmů, tedy analyticky, a jsou proto vesměs syntetické. Nemohou však nechat bez povšimnutí újmu, kterou filozofii způsobilo opomíjení tohoto jinak snadného a zdánlivě nevýznamného postřehu. Hume sice cítil, že je jako filozof povolán k tomu, aby uvažoval o celé sféře čistého poznání a priori, v níž si lidská rozvazovací schopnost nárokuje pro sebe tak velké oblasti, vyloučil z ní však * Následujících pět odstavců je v původním vydání Prolegomen zařazeno po prvním odstavci § 4. Na základě Vaihingerovy • Sitzlerovy hypotézy o záměně čtvrtého tiskařského sloupce za třetí nepřekládáme tedy toto místo v kontextu Erdmannova akademického vydání, nýbrž podle vydání Vorländerova (1905), resp. Cassirerova (1922). Jsms při tom ve shodě např. s nedávným překladem slovenským (1970) i s překlady polskými (z r. 1960), třebaže ne se Žábou