VÝSTUP TŘETÍ

   

   V této pasáži se – kromě naznačených intonačních poloh – soustřeďte na

   1. načasování reakcí, tj. někdy je třeba reagovat hned, někdy po pomlce;

   2. na směřování odpovědí, tj. někdy postava hovoří na tu druhou, někdy ne;

   3. na hraní během repliky druhé postavy – tj. nesmíte jen nehybně čekat, až na Vás přijde řada
   J, nýbrž Vaše reakce musí přirozeně vyplývat z Vaší činnosti. Text je krátký, můžete si tedy
   promyslet činnost během každé repliky.

   

   VÁVROVÁ (přiklekne k peci a tváří se, jako by opravovala oheň)

   VÁVRA (odhodí čepici na lavici a k ženě obrácen zády, ptá se drsně): Berete řepu z té první
   hromady – nebo z té v rohu?

   VÁVROVÁ (neodpovídá, náhle se však probudí z tupé strnulosti): Z první.

   VÁVRA: A krky ste už zkrmily?

   VÁVROVÁ (utrhne se naň): A nestaré se. Víme, co máme dělat.  (Rovná chvatně na sporáku hrnce)

   VÁVRA (hrubě): No, zeptat se snad smím?

   VÁVROVÁ (se smíchem): Eh, tak se pté … mně je to jedno.

   VÁVRA: Ba jedno. Všecko je ti jedno. To, co ty, to nedovede ani, ker šupem vodí po světě.

   VÁVROVÁ: Ještě mě nevedli!

   VÁVRA: Daleko do toho nemáš.

   VÁVROVÁ (pohrdlivě se usměje a poopravuje mechanicky šátek na hlavě): Ba nemám.

   VÁVRA (ohlédne se po ní a mlčí): Oh, šak já ti tvého Františka osladím! (Sáhne po čepici a
   poroučí) Snídání mně přichysté! Pojedu pro dříví.

   VÁVROVÁ (stojí jako předtím u sporáku a hledí stále na jedno místo. Když Vávra odchází,
   zdlouha se po něm ohlíží)

   VÁVRA (odejde)

   

   Vávrová sama.

   

   VÁVROVÁ: Jdi, ďáble ošklivé! Budeš mět nachystáno, cos ešče jakživ nejedl. (Jde chvatným
   krokem do vedlejší světnice, kde je za scénou slyšet totéž bouchnutí víka jako ve IV. Jednání.
   Vrátí se, strhne hmoždíř s police, hodí obsah papírku do něho a rychle tluče otrušlík) Jak
   potkana ti zadávím a potem řvi a vyhrožuj, jak se ti zlíbí. – (Dotluče. S ještě větším chvatem
   slévá kávu a vysype jed z hmoždíře do hrnka s kávou)

   

   VÝSTUP ČTVRTÝ

   

   VÁVRA  (vejde a věší pilku na hřebík)

   VÁVROVÁ (se hřmotem se probírá ve lžičníku a pak nese Vávrovi hrnek se lžičkou): Chceš bílý
   nebo černý? Nesu ti černý.

   VÁVRA: Černý mně dej.

   VÁVROVÁ (staví na stůl před něho hrnek)

   VÁVRA (mlčky sedne a položí čepici na stůl; ochotně): Sladila to?

   VÁVROVÁ (sejme cukr s police, přinese na stůl a mlčky přisune k němu): Zapomněla sem. (Pak jde
   zas ke sporáku a sleduje stranou každý jeho pohyb)

   VÁVRA (míchá lžičkou a srkne kávy): Od koho je káva?

   VÁVROVÁ: Od žida.

   VÁVRA: A proč ne ze spolku?

   VÁVROVÁ: Měli zavříno.

   VÁVRA: Tahle je ztuchlá, nebo co. (Rychle pije)

   VÁVROVÁ (jeví nepokoj a neví, kde má stát. Vyhlíží se stále po Vávrovi. S nápadnám
   účastenstvím): Pojedeš na panský?

   VÁVRA: Na Panský. – Proč se ptáš?

   VÁVROVÁ: Tak, aby dříví bylo suchý. Včera sme nemohly ani zatopit.

   

   Oba mlčí.

   

   Tato pasáž je tréninkem na vyjádření pocitů pohybem a především kontaktem. To je na divadle
   nezbytné, proto bude prospěšné, když si to trochu – no, „osaháte“ ;-) a na kontakt si zvyknete
   nebo aspoň zjistíte, jaké to je…

   

   VÁVRA (vstane a nerozhodně přistoupí k ženě, podívá se na ni, ale vida ji nevlídnou, vrátí se
   a pije. Přistoupí poznovu k ní – vlídně): Maryško!

   VÁVROVÁ: Co chceš?

   VÁVRA: Proč seš na mě taková zlá? Co nemůže bét u nás jináč? Ubyde ti, dyž se na mě vlídně
   podíváš? Poslechni! Maryšo! – Já na všecko zapomenu, nic ti nebudu vyčítat, nikomu nebudu
   hrozit, jen dyž trochu lepší vůlu budu vidět u tebe. – Nevíš, jak to člověka bolí –

   VÁVROVÁ (zakryje si rukama i zástěrou oči a tvář)

   

   

   VÁVRA: Tak jsem si sliboval, že až budeš mó ženó, všechno pro tebe udělám, co enem si budeš
   přát – jen abys byla u mě spokojená a sčasná. A zatím - - podívé se na mě – podívé se na sebe.
   Na hromech líháme, na hromech vstáváme. Je teho třeba? Musí to bét? (Přivine ji vilně k sobě a
   chce ji líbat) Co si tvý srdce jenom žádá, nic ti neodepřu. Všechno pro tebe udělám. (Políbí
   ji)

   VÁVROVÁ (polo dobrovolně, polo s nucením prohne se mu pod rukou a dá se políbit na tvář.
   Pojednou se zachvěje na celém těle, odpáčí mu ruku a s odporem uhne od něho)

   VÁVRA (přemáhá zlost a dotkne se jejího ramene; i doráží prosebně): Dyž ti pěkně prosím. Mám
   přece děti; co z nich bude; dyž budó vidět, jaké vedeme život?

   VÁVROVÁ (rozhodí ruce a mírně jej odstrčí od sebe): Seď a pi! (Jde pro hrnek) Cos nedopil?
   (Postaví hrnek zpět)

   VÁVRA (vezme hrnek a dopije do dna)

   

   Okamžik mlčení.

   

   VÁVROVÁ: Keré si vezmeš kožuch?

   VÁVRA: Ten dlóhé mně přines.

   VÁVROVÁ (jde do vedlejší světnice a ihned se vrátí s kožichem)

   VÁVRA (oblékne kožich – dlouhý žlutý): Dohlídni na mlat a Rozára ať strace podestele novó
   slámu. (Odejde)

   

   VÁVROVÁ (sama přemožena rozčilením zavrávorá – obepne lokte kolem hlavy a potácí se směrem,
   kde na zdi visí krucifix. Tiše stojí opřená o zeď a s hlavou vztyčenou leží nehybně na zdi):
   Sám temu chtěl.