ôcp4i"ira. Mocima 1855; o řeči samé jedná Miklosich ve svém Zvukosloví r. 1852, použiv nejvíce Jordána, pak E. Novikov r. 1849: O naiKiitľiunixx ocouchiiocth-vb .iV/KimKiixt íiapiqiii. Avšak lito a jiní slavní učencové neměli dostatečných prameňov, jednali zvláště o řeči za času tvoření spisovního jazyka, a proto též některých omylův se dopustili. O novějším stavu řeči a nejnovějším ruchu v písemnictví však Slované příliš ') Hauptmann ve své dolnoluž. mluvnici r. 1767: Ich wette, dass die wend. Sprache dich und mich Überleben wird. — Mohn v spisu: Serbskeje ryče khwiilba n zamoženje r. 1806 praví: Vielleicht erbt sich ein Exemplar fort «nid ist dann, wenn in einigen Jahrhunderten — denn so lan^e durfte es wohl noch dauern — unsere sterbende Sprache ihr Lebensziel erreicht hat, ein Beweiss, was sie einst vermochte, gQ Reč o písemnosti lužických Srbův. málo vědí. I Čechové se málo kdy něčeho o tomto blízkém národku v Časopisích dověděli. Poznav důležitost šířeni známosti o svém národu, podávám / své pojednání o řeči a písemnictví v tomto mnoho čteném ča- sopisu, koje se nadějí, že se aspoň některému z vážených čtenářův zavděčím. A. Řcé. Slované v Horní a Dolní Lužici jsou potomkové Milčanův a Lužičanův, dvou ratolestí Srbův, s Lutici a Bodrici národ polabský skládajících. Posud společné své jméno „Srb" zachovali; ale staré jméno Milčanův se ztratilo, ustoupivši všeobecnému pojmenování zeměpisnému „Lužičan." Nyní rozeznáváme potomky obou ratolestí dle pozdějších mezí zeměpisných co Hornoluži-čany a Dolnolužičany. Srbové (Serbowje, Serske) obývají prostoru 70Qmil, asi třetinu někdejšího markhrabství, mezi 31° 32'a 32° 30'východní délky a mezi 51° 59' a 51° 6' severní šířky. Polovice Horno-lužičanév, pod vládou saskou r. 1855 zůstavší, bydli v kraj-skoředitelském okresu Budyšínském (dle staršího rozdělení jest to; část" Horní Lužice a některé vsi míšeňské); ostatní v Prusku patří pod okresy, Lehnickému vladařství přivtělené: Wojerjecy (Hoyerswerda), Rozbórk (Rothenburg) a Zhorjelc (Görlitz). Ľol-noluMčti Srbové obývají okresy vladařství Frankfurtského (prov. Braniborská,) Gródk (Spremberg), Kalawa (Kalau), Chošebuz (Kotlbus) a Žarow (Sorau). Y těchto krajinách jsou Srbové na vsích málo s Němci smíšeni; ale v městech jsou od jakživa menšinou, majíce zde jen po jednom farním kostele (v Budyšíně jeden pro katolíky, druhý pro evangelíky). HomoMičané bydlí mezi 30° 37' a 32° 30' východní délky a mezi 51° 36' a 51° 6' na prostoře 38Q mil v 533 obcích. V Sasku se počítá 50,000 Srbův v 399 obcích, z kterých jest přes 40,000 evangelíkův Augsburgského vyznání v 322 Reč o písemnictví lidických Srbův. Gl obcích, a přes 9000 katolíkův v 75 obcích. Evangelíkům zde káže 30 duchovních v 26 kostelích v srbské řeči, v 56 školách pak vyučuje 65 učitelův mládež pomocí srbské řeči. Katolíci mají 6 farních kostelův s 19 duchovními a 12 škol s 13 učiteli. V pruské části jest 39,000 Srbův, z nichž 2,000 katolíkův. Evano-elíci mají 24 farních kostelův s 26 duchovními a 51 škol s 59 učiteli; katolíci pak 1 farní kostel s 3 duchovními a 3 školy s 3 učiteli. Tedy bydlí v saské i pruské Horní Lužici 89,000 Srbův, majících 57 farních kostelův s 87 duchovními a 112 škol s 140 učiteli. Dolnolužičaníiv, obývajících prostoru 32Q mil, jest asi 65,000, vesměs evangelíkův, v 221 obcích; mají 40 kostelův s 43 duchovními a 80 škol, jako Smoleŕ r. 1843 udával. s) Pohledem na tento počet Dolnolužičanňv a porovnávaje jejich poměry se stavem věcí u luneburských Slovanův asi 100 let před poněmčením jsem přesvědčen, že se Talvj velice mýlí, pravíc (na str. 313 svého spisu: Historical View of the languages and literature of the slavic nations, New-York 1850) o dolnolužičtině: We can only e.xspect, that after the lapse of a hundred years or less no other vestige of it will be left than written or printed documents. Přehlédnuvše zkrátka pole národnosti a podavše statistiku našich 154,000 Srbův, přejdeme na popsání nářečí i podřečí a na líčení důležitých vlastností společných. Obě nářečí mají společné hlavni znaky s mluvou západních Slovanův. Pojednáním Novikova o dvou znacích lužičtiny (vysouvání d, t před n, a d před /, o kterémž posledním v lil. jen dva příklady máme) a postavením této co přechod mezi lešsko-českou mluvu a tři ruské nářečí, nezdá se nám posud dostatečně potvrzeno, že by nářečí lužická teprv v nových sídlech svých vlivem polštiny a češtiny v mluvu západní se byla proměnila. 3) Novějších statistických dat o kostelích a školách nebylo možná se dopíditi. Toto jakož i letošní, posud neuverejnené počítání lidu svým taseni co doplňky v tomto časopisu oznámím. §2 Řeč a piscmniclcí lužických Srbäv. Nářečí tvořila a vyvinovala se samostatně, ačkoli byla od jakživa sousední. Potomkové dvou rozličných ratolestí se nepřibližovali, nýbrž řečí i písmem vždy dále se rozcházeli. Příčinu . toho hledati slušno nejenom v značném rozdílu nářečí i v nedostatku učených mužův, prospěšnost přiblížení pojavších, ale hlavně v lom, že lid záhy pod rozličné vlády anebo aspoň krajinství patřil, a nemaje společného města hlavního neb jiného středu nikdy nestál v živém obcování i spojení. Každé nářečí rozchází se na vícero podřečí neb různořeči, která ve vyslovení jednotlivých hlásek, v některých mluvnických tvarech a v užívání mnohých slov se dělí. Sem postavíme jen stručný přehled; slovnickou čásť opisuje Smoler obšírněji v II. dilu srbských národních písní (Volkslieder der Wenden in der Niederlausitz von Haupt und Schmaler). V hornolužickém rozeznáváme patero podřečí: a. Lubijské, které nejbližší jest češtině. b. Budyšínske, asi prostřední mezí všemi, spisovní řeč evangelíkův. Nová společná řeč spisovní drží se hlavně gram-malických forem tohoto nářečí, přijímá však některé správnější tvary ostatních nářečí. c. Severovýchodní (holandské). d. Západní, v krajině nejvíce katolické, jest spisovní řeč katolická. Vyznačuje se plnějšími samohláskami. e. Pomezní (hraniční) jest prostředník obou nářečí. V dolnolužickém jest také několik různořeči, kterýchž však posud nikdo zevrubně nevylíčil. Zde se ale tolik různořeči nevyvinulo, poněvadž měli jediný spisovní jazyk dle nářečí Choíěbuzského; rozcházejí se asi v lýchže hláskách jako hornolužická podřečí. Ji%ni různořeči (u Gródka) blíží se v některém ohledu hornolužickému, co zvláštnost vytkneme jen vyslovení y co ej. Ze severních různořeči jmenujeme Bórkovské (Berkovy, Burk), v kterém se ó co y vyslovuje (opak severovýchodního i západního podřečí hornoluž.): wyda, gyra, kytí — wóda, góra, kón. Řeč e m. bO: biče, dawanje. Dolnoliižičtina libuje si ještě více v plných hláskách, poněvadž má v kořenech často a m. hl. e, v koncovkách slovesných o m. c: bužoš, rjaknjo (rjeknje, řekne), prošony (prošeny). 3. Měkkost záleží zvláště v tom, že za krkníky vždy měkké i a e (jen dle Smolerja chy, hy v dolnol., u Frica často chi hi) se vyslovuje, a že po relativních b, p, vv, f, m, n, r skoro všady (vyjma, kde jest v češtině výslovní é) měkké je sleduje. ') Ausserdem werden noch é (má býti c) und ó geschrieben, jedoch nur aus etymologischen Gründen, da jenes wie i, dieses wie u lautet. Mezi jiným nedopatrením co do ltižičtiny jest toto největší, poněvadž se jmenované hlásky za času vydání mluvnice luž. (r. 1679) již zvláštním spü-sobem vyslovovaly" a podnes docela jinak než c a o se pronášejí. CI Řeč a piicmiiiclti lužických Srbúo. 4. Lehkost neb pohodlnost vyslovováni pozorujeme v užíváni měkkého ŕ místo břískavého ř, a v pronášení spisovních skupenin Ar, p>~ co kš, pš, i ti- co iš neb ts; pak ve vypouštění souhlásek při stýkáni (v skupcnináeh), k. př. ěasto /, h, w na každém místě slova; d, l před n (před / v dolnol.); i ni. wj aid. II. Tcaroslooi připomíná často na staroslovenčinu : Dual přísně zachován ve všech sklonných částkách řeči, k. př. u samostatných mužského rodu hornol. na -«/, ow, omaj; dolnol. na -a, owu, oma. 2. Z jednotlivých pádňv jsou zajímavé: Dat. sing., u mužských dolnol. ojtc m. owju, hornol. ej in. staršího cwi, přelil. ■/. otri. Kom. pl. mužský má znamenité tvary: otrje, přelil. ovije, ojo (j m. if/), jo, měkké a u některých (porovn. rusk. i sanskrl.). 3. Sloveso jest bohaté ve formách i má o jednu více než starostov., totiž conditional perfecti: budžich. Obě nářečí mají dva aorisly, v dolnol. udrželo se i supinum; rozdílné jest vykončení 1. osoby přílomn. času: hornosl. na u (vyjma am), dolnol. — m. III. Skladba ukazuje zde ryzí staré konstrukce, jinde zas germanismy nerozumnými spisovateli uvedené. Jen na dvojí věc připomínám. Předložky w, které někteří dle starosl. spůsobu nepsali, užívá se nyní pro lepší srozuměni zas všude, ačkoli se dle I. 4. nevyslovuje (\v řcci=rěcy, jako wrjcčeno=rječeno). — Užívání náměstky tón, ta, to místo něm. artikulu vymyšleno i psáváno jen od spisovateli! nebo vlastně překladatelů, kteří každé slovo v srbštině podati chtěli; ale lid tak nemluví, vyjma v písních k villi verši a v starých zasvěcených formulích. Novější se toho také chrání; jen pan Schneider zastává ještě staré učení ve' své chyb plné mluvnici od r. 1853. 4) *) Nevím proč tyto „Danaidongcschcnko der DouUchcn" (jak jmenuje artikul) přijal, kdežto nřei.o Srbové v jolio rodišti jicli nechtějí, ano i německy mluvíce dle srbského spůsobu artikul vynechávají. Proč nevzal jcdyii co artikul, kletý 10 luké ti gcrinanisujíckli spisovatelův nachází? Rcc a písemnictví lužických Srlůe. 65 IV. Slovník liší se v obou nářečích znamenitě; mnohé dolnol. slovo není Hornolužičaníim známo i naopak. Obě nářečí, zvláště dolnol., mají mnoho německých slov, kterýchž však v spisovní řeči hornol. velmi málo se nachází. V novějším časo dbají spisovatelé o čistotu jazyka a uvádějí mnoho nových slov slovanských. Zásoba slovnická rovná se nejvíce české i polské; má však též mnoho slov i výrazov, jiným západním nářečím neznámých, n jen v ruštině i staroslovančině se nacházejících. Kromě toho chová Iužičtina i slova, kterých v žádném jiném nářečí neslyšíme. Tof jsou důkazy, že lužická nářečí vědeckého povšimnuti velice zasluhují. Ukázky obou nářečí arci Čechom již podala p. llankova polyglolta, ale přece si dovoluji z každého jednu tu podati v novějším pravopise, a sice hornolužické v pravopisu Matici přijatém, a doluolužické v pravopise Smolerjově, jen žo nepíši y po c (kde m. lil. c) š, ž, h, ch. Bojazne ptiiŕulko. llandrij Seiler. (Ilornuliiíickij.) Hajnk dujesě jasný s voj slěborny róžk, Hač brinčešc holá a zeleny brjóžk. Wón wuiídže won do lesa zeleného, A ptačatko před nim je wuleciľo. Sto bojiš so ptačatko rjeniSe ty, Hajnk prawi, što khowaš so do hafozy? A njeklinči rjenje mój slěborny róžk Přez éichomnu holu a zeleny brjóžk? „Zynk slébornoh' róžka drjc lubi so mi, Maí falším pak třelbu lež na khribjeéi." „Mje njebfaznja Iubozno ryčo a hra, Duž pískaj sej božemje swojo trara." not, XXX. St. /. 35 61 48 51 /.g fícii a piseiHiiictoi lužických Srbüc. Ž ó w c a \v ó I n. (Dohiolu'iichj.~) Šíej slej (hvč rodnej lam při jazorje Při tom mje jazorje při díymokem. . Nikogo njejstej lam nadejšľoj, Ak tog' jadnego píewjadnika. ,Přewjadnik, luby přewjadnik môj, Coga ly wot luži k mytu bjerjoš?' „Wot starých bjeru slobro, zloto, M'Iode te žówča ja dermo wožu." Posrjež tejc díymje tam přijěžeštej, Chopi přewjadnik žówča přašaš: „Co mje zwólijoš ty rjedne žówčo: Do wódy skociš abo mje sej wozeš?" ,Do wódy skociš a gorcj splčš, Tak přijdu k myj ej lej maéerce. Tam wógu cliožiš we wěnašku We tom mje wěnašku ľušanem.' B. P i s e m n i c t v í lúlo zná dějiny pončmčování z předešlých včkíiv, zvláště u polabského kmene, nebude se diviti, že se lužické písemnictví teprv v 16. století zakladalo i později málo pokračovalo. Avšak divili se mfižeme, že se přece tolik stalo v písemnictví, kdežto každé nářečí takřka bez vědomí druhého se vyvinovalo a později ničím se nepřibližovalo. Malý národ nemůže míti velikého písemnictví; malý počet odbírateliiv činí větší podniknutí nemožným. Proto se i písemnictví až do novějšího času skoro jen na náboženské i školní obmezuje; vydávaly se bez nemnohých výminek jen lakové spisy, které byly potřebou nevyhnutelnou. Nová činnost Srbův za našich časov zasluhuje povšimnutí každého Slovana; jmenovitě milovníkův historie, mluvozpytu i básnictví. Uvedeme ledy v tomto přehledu skoro všecky muže, kteří svými spisy o vzdělání Lužičanňv obou nářečí pečovali a pečují; i vylíčíme jmenovitě všecky poměry, které prospěšně nebo ne- prospěšně na vyvinování písemnictví účinkovaly a účinkuji. licí a pisemnicM húickijch Srbův. (J7 I. H o r n o 1 u ž i c k é. Nebylo ješlě dosti na vyvinování dvojího písemnictví v horní i dolní Lužici! Sami Hornolužičané rozdělili se k největšímu neštěstí brzy po prvních pokusícli na dvoje ležení; psalif od r. 1689 až podnes (větším dílem) katolíci a evangelíci dvojím podřečím (arci nemnoho rozdílným) i dvojím pravopisem. Tím se stalo, že ani školních knih nebyl dostatek; jen vlastenecké snažení svědomitých učitelův mnohou mezeru zde vyplnilo. V novějším čase pak spomenuté nepříznivé našeho písemnictví poměry v lepší stav se proměňují, jakž později uvidíme. Všech knih, knížek, brošurek a jednotlivě tisknutých písní, počítáme-li jen první vydání, sebereme asi 400 čísel, z nichž málo novým, 60 katolickým a ostatek evangelickým pravopisem vydáno. 5) Asi polovice jsou originály, ostatek překlady, a sice do r. 1846 jen z latiny a němčiny (mimo bibli); teprv překladem Čclakovského Ohlasu písní ruských (Smoleř a Wařko) začaly se překládati knihy (písní několik už dříve) z jiných slovanských literatur. Překlady z němčiny jsou často velmi špatné; nejhorší pak od rodilých Němcův. Co spisovatelé a vydavatelé vystoupili mužové všelikého povolání, duchovní a kandidátové nejvíce,- pak učitelé (teprv od r. 1776), studující, právníci, lékařové i sami sediaci. Podporovatelé písemnictví byli pro katolické spisy nejvíce dokanátství Budyšínske; pro evangelické pak: lužičtí stavové nejvíc, společnost nauk -v Zhořelci, rodina hrabat z Gersdorfu, biblická sjednoceni anglické i Drážďanské, jiné nábožné ústavy i privátní osoby. Tiskly se srbské knihy nejvíce v Budyšíně i v ostatních městech lužických, též v Lipsku, Wittenbergs Berlíně, Praze, Halli, Grimě, Brodech (Pfordten). V následujícím přehledu ukážeme, jak se hornolužickému 'J NejúpInijŠí posud bibliografii; do r. 1848, p. Jcníem sestavená, nachází so v užitečném, Maticí vydaném spisu: Serbske honíc Lužicy wot Jakuba. 5* 47 6g Ret a písemnictví lužických Srbův. písemnictví za minulých 300 let v rozličných dobách dařilo, jakými muži v rozličných odvětvích pracováno. Rozvrhneme písemnictví pro lepší přehled na tři oddělení, a sice : I. 1512—1704. Začátek užívání srbšliny v knihách i rozdvojení v písemnictví. II. 1704 (1714) — 1837. Vyhovění potřebě i čilejší život v písemnictví založením prospěšných ústavův. III. 1837—1856. Vzkříšení, sblížení a sjednocení rozdvojeného písemnictví. I. 1512-1704. Na začátku 16. století žili polabští Slované jen v Luneburku a obou Lužicích; ostatní jejich krajiny, 4800 čtver. mil, byly již během předešlých století poněmčeny. Y Lužicích protivili se duchovní i někteří zemane násilnému po-němčování; proto i lid své řeči a národnosti vždy s velikou láskou i horlivostí se držel. O duševní potřeby Srbův staralo se zvláště dekanátství Budyšínske, které k lomu čili od míšeňského biskupa Bruna r. 1213 bylo založeno. Tím vším pak nikde neslyšíme o užívání srbšliny v písmě, poněvadž z mnohých stran pro poněmčení pracováno bylo. Srbové nebyli přijímáni do vyšších stavfiv i nepřipouštěli se později (do r. 1570) ani na university, často nebyl ani dostatek srbských knčží, kteří se na dekanátství vzdělávali. Proto dává mišenský biskup Jan Zalužski (a Salhusen) r. 1490 ostré příkazy, aby si němečtí farářové aspoň srbské kaplany drželi. Kněží této doby však nám ještě žádných písemních památek (kázaní, modliteb) neposkytují; evangelie nejspíše překládali při čtení z latiny, němčiny nebo češtiny. Teprva od r. 1512 tiskla se katolická agenda (parochiale Misnense seu ordo administrandi sacramenla) na příkaz Jana Zalužského, v které se srbské otázky, formule i modlitby při udělování svátostí potřebné nacházejí. Tato agenda vydána podruhé za děkana Jana Leisentritla r. 1570. Německá reformace jako jinde tak i v Lužicích, kde se již r. 1522 začala, blahočinně na vývin písemnictví účinkovala, ačkoli na jiné straně poněmčení mnohých osad, srbského Řeč a písemnictví luUchých Srbů». 69 kazatele dostati nemohoucích, zavinila. Nastala nevyhnutelná potřeba i veliká žádost po srbských knihách. Avšak evangeličtí kazatelé první doby, větším dílem nevzdělaní, nepomohli tak brzy této potřebo. Z počátku i tito nepsali, než při čtení překládali; později přeložili jednotlivci pro sebe evangelie, agendu i katechismus. Jeden z překladův evangelií, M. Jakubicem r. 1548 zhotovený, chová se v král, knihovně v Berlíně. Písemnictví založilo se teprv později, když saská vláda, připouštějíc Srby od r. 1570 na všecka učiliště pro vzdělání kazatelův, i lužičtí stavové, podporujíce vydání knih o duševní potřeby Srbův starati se počali. Aby se ve všech evangelických osadách jednoty docílilo, vydal r. 1597 Worjech (Warichius) první srbskou knihu tiskem, totiž Lutherfiv malý katechismus. Srbská jména rostlin nacházejí se již r. 1594 ve spisu Frankově: Hortus Lusatiac. V první polovici 17. stol. písemnictví spalo, r. 1627 vyšel překlad kajících žalmů, od pastora Martina a r. 1659 biblické dějiny pro katolíky. V té době byli Srbové nejvíce na západní straně úsilně zemany i kazateli poněmčováni, poněvadž srbských kazatelů se nedostávalo. Když ale Srbové nechtěli si cizinství všímat, věnoval jim neunavený Michal Frencel (Brancel) svou činnost od 1670— 1706 a byl proto od vděčných Srbův poctěn jménem: přisporjeř serbskeje věry. Přeložil a vydával po kuších nový zákon, který 'pak úplný r. 1706 poprvé vyšel, jakož i psalteř pomocí několika přátelil dohotoven. Co zvláštnost připomínám, že některé ze svých překladův r. 1697 doručil caru Petrovi Yelikému se srbskou adressou, když tento skrze Sasko cestoval. Aby nejistý i nemotorný německý pravopis pevněji ustanovil, vydal 1671 svou ABC, v níž dle pravopisu českého i polského se řídí. Jen škoda, že dle něho psával jen syn jeho Abraham i katolíci, jmenovitě když Jakub Ticinus, jesuita v Praze, tento pravopis ještě více počeštil. 6) ') Jeho -lásada jest: Acceilit, quod nostra soror sit Boliemicae, utpote ex cadem malre Slavica origiuui trahons, el proiiide congruum est, ut iisdem charactcrilnis ulatur. 70 Hel fl piítiHiiictci luíichijch Sr&ilr. Vydalť r. 1679 v Praze první mluvničku srbskou: Principia linguae wendicae. Dle Ticinu psávali i píší katolíci podnes; jen málo pravopis během času se zjinačil. Naproti tomu přijal pastor Zacharius Bierling více německému se blížící pravopis a Budyšínske nárečí co spisovní ve své mluvnici (1689): Didascalia seu orthograpliia vandalica (sic!). Jeho návrhy přijala komisso pěti kazatelův, kteří na příkaz lužických stavov katechismus (1693), evangelic (1695) i agendu (1696) přeložili i vydali. Tento pravopis došel takové obliby, že sám 51. Frencel svůj lepší r. 1693 pustil; proměn skromných utrpěl Malhaci-em i Seilerem (přijetím rozdílu mezi ci=č a cž=č). Abraham Frencel vydával od 1693—96 nedokončený slovník (De originibus linguae sorabicae libri IV.), v kterémž dokázati chtěl, že srbšlina je dcerou hebrejštiny. Sepsal ohromná díla, jež větším dílem v rukopisích se chovají v Žilavě i Zhořelci. Tisknuly jsou mimo slovník jen spisy: De diis Soraborum a Do vocabulis propriis. On byl veliký znatel a horlivý milovník slovanských řečí, jako dokazuje ruk. porovnávacího slovníka: Lexicon liarmonico-etymologicuin Slavicum. Předvídal lepší budoucnost a pilné následovníky (quos linguae sorabicae dulcedo ac ncces-sitas mecum in sui amoreiu atque studium rapict). Ke konci tohoto století (1696) za děkana Brilkncra z Brii-kensteina stalo se první katol. vydání evangelií, i katol. kancionál vydán, jenž později často vydáván a rozmnožen, lakže se skoro v každé katol. osadě dle jiné recensí zpívá; kdežlo 'protestanti v Prusku i Sasku podnes společný mají. II. 1704—1837. V 18. století národ srbský jen málo se zmenšil; několik osad však se poněmčilo pro nedostatek knězi po sedmileté vojně. V této době nastal i čilejší život na poli písemnictví, poněvadž rostla potřeba i žádost po srbských knihách. Mimo konservalivní charakter Srbů má se udržení národnosti, jakož i vyvinování srbského písemnictví zvláště děkovati některým srbským úslavfun i jednotám v lomto času povstalým. Největší vliv v obojím ohledu měl srbský seminář v Fráze pro katolíky a srbský kazatelský spolek v Lipsku pro evangelíky. HeS a pisemnklci luUekjch Srbilo. 71 Srbský seminář v Praze založili r. 1704 bratří Mariin a Jiří Šimonové; první byl kaplanem u karmelitek v Praze, druhý seniorem dekanálství v Budyšíně. Ústav byl hlavně legaty katolických Srbův založen, zvětšen a několikkráte od záhuby vytržen. Chovancové vzdělávali se mimo svá bohoslovecká studia zvláště též vo své mateřštině, i účinkovali později v srbském písemnictví (Wnlcla, Haška, Jordan, Buk a jiní). Velmi prospěšné i důležité bylo pro Srby, že patriarcha slovanské jazykovědy, Dobrovský, vyučování srbské vedl, a že po smrli jeho slavný p. Hanka vyučování i dohlídku dobrotivě převzal i tak mnohým již chovancům velice se zavděčil. Jmenovitě za času p. Hanky objevil se od r. 1846 čilejší život mezi Srby. Srbský kazatelský spolek (Serbske prédarske towaŕstwo) v Lipsku založilo r. 1714 šest studujících cvang. theologů, aby se slovem i písmem v srbštině zdokonalovali. Do r. 1806 byl spolek výhradně pro Srby; v tomto roku vstoupili pak i lužičtí Němci a proměnili staré jméno v „lausitzer Predigergesellschaft.■ Srbové tvořili od toho času zvláštní oddělení, později „Sorabia" jmenované. Hlavní jakož i srbský spolek vícekrát na několik let pro nedostatek údflv přestal. II. 1849 byla Sorabia obnovena a dovolila přístup i jiným studujícím. Nejenom k potřebám homi-lelickým i katechetickým vzdělávají se Srbové lilo, ale připravuji se též na všeobecné literární účinkování a podávají historické i poetické práce, které dilem tiskem vyšly, dilem v bohatém archivu (jmenovitě v rukopisné „Nowině" od r. 1826) se chovají. Úslav len měl i má největší vliv na rozvití písemnictví u evangelíků, poněvadž skoro všichni kazatelé i spisovatelé byli někdy údy kazatelského spolku nebo Sorabie. Podobný kazatelský spolek založen i ve Wittenbergu r. 1749. Ale v sedmileté vojně schudli Srbové a nemohli své syny dát na studie; prolo zanikl i Wittenbergský spolek jako i Lipský. Pro srbské učitele otevřely so semináře v Klukši r. 1740, v Tichoúcích i Vjelkově r. 1752. Později vychováváni byli srbští učilelové v semináři Budyšínském, a vystoupovali často na poli literárním. 4 �133 72 Řeč a pisemniclei lužických Sibův V léto periodo nacházíme mnoho spisovatelův obojího vyznání. Katolické, zvláště náboženské písemnictví zastupovali Kilián, Sicóllik, Wúsky, Wahla a j. — Swótlik jmenovitě přeložil (1707—21) dle Vulgáty celou bibli, která se v knihovně děkanství Budyšínskeho chová; jeho slovník (Vocabularium Latino-Serbicum, 1721) jest neúplný, chová však mimo nově kutá slova přeco i mnoho dobrých, nyní zastaralých. Po něm psal slovník a mluvnici (1768) Prokop Hančka, které v nik. zůstaly, jakož i slovník latinsko-srbský od Horky (1793). V 19. stol. byl (1809—1839) Tccelin Mici, cislerciák, nejplodnějším spisovatelem katolickým. Německo-srbský slovník i mluvnice, též množství kázání zanechal po sobě v rukopisích. Evangelíci této periody pilně o písemnictví pracovali. Pravopis byl potvrzen mluvnicí Mallhai-ovon r. 1721. Náboženskou i školní literaturu vzdělávali vydáváním modliteb, postili (první od r. 1751), biblických i církevních historií (první r. 1733), kázaní, katechismů s výklady atd. nejvíce: Buhmar, Faber, Pjech, Sofia, Kuhn, Širach (vydal první čítanku 1770), Mohu, Gedan, Haupt, Hünig, Kaplei; Ueuka, Liibjenski. Zdokonalení nejdůležitějších knih, totiž kancionálu i bible, zevrubněji podati si dovolíme. První vydání cvang. kancionálu s 202 zpěvy obstarali r. 1710 na příkaz slavfiv lužických Praelorius, Asi, Malthaei, Wawer. V pěti vydáních do r. 1741 rozmožil se na 529 a do r. 1756 na 609 zpěvů v. Vydání Širachovo od r. 1759 bylo čnsteji tištěno, až r. 1838 několika duchovními na 816 zpěvňv rozmnoženo se vydalo. — Nový zákon, jak jsme podotkli, vydán byl r. 1706 M. Frcnclem. Žalmy přeložili r. 1703 Praelorius, Frencel, Radca; Ježíše Siracha r. 1710 Mallhái, přísloví Šalamouna a některé menší knihy starého zákona r. 1719 Leonhardi a Dumiš. Od r. 1716—172S překládali znova celou bibli Langa, Jolad, Bohmaí; Wuioer s použitím českého, polského i staroslovanského překladu; dobré své přeložení porovnávali v 45 schůzkách v Budyšíně s velikou pilností. Celá tato bible vyšla r. 1728 poprvé,'; pak 1742 (vydání Iviihna), 1797 (vydání Helmcrsa), 1820 (vydání Lubcnského pomocí Řeč u pisemniclei hiiickýcli Srbtw. 73 Anglického spolku biblického), nejnovější 1850 (pomocí saského spolku biblického. Lékařských spisňv máme z této periody 6 kusů. Mohn, chtěje dokázat bohatost i ohebnost řeči, přeložil (1806) tři výjimky Messiady Klopslockovy. * Ano samo novinúístrí začalo. Poprvé pokusili se kandidátové theol. Sírách a Janka r. 1790 vydávati: Mesačne pismo k rozicucenju a wokíewjenjv. Zůstalo však při prvním čísle, poněvadž se dále vydávali nesmělo. Od r. 1S09—1812 vycházel měsíčník pod jménem: Serbski potojedar a kurjer od horlivého vlastence Jana Deuky, musel ale konečně pro nedostatek odbí-ralelův zaniknouti. Potom spalo srbské novinářslví docela přes 30 let, až je Jordan zase vzbudil. III. 1837 — 1856. Poměry srbského národu v této době znamenitě se polepšily. Osady se již neponěmčují, počtu Srbův neubývá; poněvadž srbská řeč vládou saskou i pruskou zákonně ve školách národních potvrzena jest. Dříve než vypočítáme ústavy, bezprostředně na písemnictví účinkující, zpomenemo s vděčností na některé muže, kteří tuto třetí dobu i lepší budoucnost připravovali a o udržení národnosti jakož o rozšíření vzdělanosti mezi Srby pečovali. Dr. Klin (1793—1855), po celý život svůj horlivý přítel n povná obrana Srbů, jmenovitě co vyslaiec na saském sněmu 1833—34 pro udrženi srbštiny ve školách bojoval a šťastně provedl §. 28. školního zákonu r. 1833, který r. 1848 králem znova byl potvrzen. Později co městský rada v Budyšíně i co dozorce nud cvang. školami i kostely, konečně co předseda Matice velikých zásluh o Srby sobě vydobyl. Lubjcnski (1790—1840) obohatil písemnictví svými knihami i písněmi, zbuzoval jmenovitě svým slovem mnohé mladíky n později co církevní rada o zlepšeni poměru evangelických osud účinkoval. Děkanové Budyšínští Kuéank (1841— 44) i Dillrich (1845 — 53) byli pro katolíky tím, co předešli mužové pro evangelíky. 6674 B-B 43 74 ŘeČ a písemnictví lužických Srbův. Ústavy a spolky, kleré na vyvinutí písemniclí v té době prospěšně účinkovati začaly, jsou: akademicky spolek ve Vratislavi, gymnasialní spolek v Budyšínč, a později Matice srbská. Dle příkladu studujících Lipských založili r. 1837 pruští studující ve Vratislavi důležitý svfij spolek pro řeč a historii lužickou, který dělá vážnou epochu v písemnictví, poněvadž byl hlavné založen a veden slavným Smolerjem, podporován i zveleben slavnými Čechy, Čelakovským i Purkyní. Spolek prospěl Srbům mnoho; r. 1851 však pro nedostatek srbských studujících zanikl. Srnoler zde sestavil první analogický pravopis a sepsal několik důležitých spisův, jmenovitě na pokynutí Zhořelecké společnosti náuk sebral krásnou sbírku národních písní (331 hornoluž., 200 dolnoluž.). Skvostná sbírka se všelijakými přídavky i v německém překladu vyšla r. 1S41—43 pod srbským i německým titulem. 7) Socielas slavica v Budyšíně, r. 1839 potvrzena, jest posud jednota, v které se mladí Srbové na literární účinkování svědomitě připravují. V této době začalo se písemnictví mnohostranně rozvíjeti. Jmenovitě nastalo blížení se obou stran pravopisem. Jordán vydal r. 1841 první důstojnější mluvnici dle soustavy Dobrovského a užíval nového pravopisu. Srnoler psal jen málo jinače ve svých spisech: Maíy Serb, Malý němskoserbski slovník r. 1843, Pěsnički 1841—43. Prostředníkem obou byl pravopis v srbskoněmeckém slovníku Pfula i Jordána r. 1844, který ale bohužel písmenem D přestal. Tepna Matici nastala jednota v analogickém pravopisu. V léto době vzdělávali Srbové svou mateřštinu nejenom pro užitečnost, nýbrž z čisté lásky k národnosti. Organem jejich byl nejprve (1842) Jordánův půlarchový týdenník: Jutrnička. do kteréhož nejvíce psali Seileŕ (Boršéan), Přul (iužan), Srnoler (Serboslaw), Domaška i Klosopólski (Mosig von Áehrenfekl). ') Volkslieder der Wenden in der Ober- und Kieder-Lausitz, herausgegeben von Leopold Haupt und Job. Ernst Sehmaler. Grimme, bei Gebhard. I, Theil 1841. II. Theil 1843. Reč a písemnictví hiíichijch Srbův, 75 Poněvadž ale jakýsi prostřední pravopis Julrničky lidu se nelíbil, začal nakladatel po půl roku místo Julrničky vydávati týdenník v starém evang. pravopisu: Tydienska Kowina, pod redakcí Seilerja (1842—48); Jordan na to vydával Julrničku v novém pravopisu co měsíčník, ale musel pro nedostatek odběratelův po druhém svazku přestati. Poněvadž Srbové nechtěli a dílem nemohli lak náhle i rychle postupovati, odřekl se Jordan od r. 1845 docela srbského spisovatelství. V této době ujali se a všímali si i učitelé srbské národnosti a rozmnožovali zase lásku k zpěvům srbským. K tomu cíli vydali zpěvníky: Seiler, Brühl, Kilián, Jordan, Kulman. Besedy (spěwanske swjedženje) od r. 1845 slavené oživovaly každým rokem více všechny vrstvy Srbův. Y posledních letech spojily se besedy s výroční schůzkou Matice. Zpěvy pro besedy nejvíce básnil nejplodnější a nejvýtečnější básník Seiler. Skladatelem mnohých nápěvňv a ředitel besed byl slavný učitel „mištyr Kocor." Když takto Srbové buzeni a připravováni byli, když se vlastenci každodenně rozmáhali, založil se nejvážnější a nejprospěšnější ústav — Mačka serbska. R. 1845 předložil Srnoler své návrhy i statuty, které potom Dr. Klinem přepracované vládě předloženy a potvrzeny byly. Po velikonoci 1847 vstoupila Matice v život, vedena předsedou Dr. Klinem. Počítá se teprv asi 200 údňv, kterýchž roční příspěvky až na třetinu na knihy so vydávají. U Srbův dochází pořade většího uznání, jen škoda žo jiní Slované ji málo znají a podporují. Zábavné i poučné (vyjma náboženské) spisy pro lid vycházejí v obojím slarém pravopise; ale Časopis, nejvíc o vyšší vzdělanost a čistění řeči se starající, vydává se analogickým pravopisem. Nej-prvnější zásluha Matice jest, že Srby obou vyznání sjednotila. Ona, a zvláště r. 1854 založená v ní sekce filologická jest autoritou nového pravopisu. Pravopis Matice byl sestaven Dr. 1'íulern a nachází se v 2. svazku Časopisu; tento blíží se vice k českému než Jordánův aSmolerjňv. (Srnoler vydal pravopis len později v německém překladu.) Jak ale Jordánův pravopis 76 Řeč a písemnictví lužických Srbův. změkčujícími čárkami, tak oplýval Pfulflv jotami. Proto se r. 1853 dle návrhu Buka a jiných něco proměnil. 8) Krásný tento nový pravopis užívá se, jak řečeno, v Časopise a rozšiřuje se poznenáhla i v lidu obecném. Matice vydala posud 27 knížek pro lid a 13 svazků Časopisu, který pololetně, dříve pod redakcí Smolerja, od r. 1853 pod redakcí Buka vychází. Povídky, zábavné i morální, původní i přeložené podali: Dr. Pful, Mučinti, Kidman, Kuóank, Wjela, M. Bule, J. Buk, Somer, Cyl. Do Časopisu podali články inlu-vozpytné: Smokí; Buk; historické i přírodopisné: Jenč, Šmolci; Buk; básně: Seiler, Pful, Wjelan aid. Poučné spisy sepsali: Jakub, Jena, Kocor, Pjekar, Bar tito. Kalendář vyšel letos podruhé pod redakcí Rady. Matice chová dva důležité rukopisy: Důstojnou čítanku pro všecky třídy, a úplný (asi 100 tiskových archů počítající) srbskoněmecký slovník Dr. Pfula, který se brzy tisknouti začne. Mimo činnost matiční spozorujeme i soukromní. Náboženskou i školní literaturu této doby zastupuji Jakub, Kilián, Kriigar a jiní u evangelíkův; Haška, Schneider, Kuóank u katolíkův. Zvláštní pozornost zasluhuje novinářství. Tydienska Nowina byla od r. 1842—48 vedena Seilerem, mimo krátké politické zprávy podávala nejvíce zábavné články. Po Seilerovi převzal Smoler redakci a vydával ji týdně po archu; později převzal i náklad, zvětšil format, změnil jméno na „Tydženskc Nowiny" a od r. 1853: „Serbske Nowiny," které podnes v 1000 výtiscích vycházejí. — V r. 1848 vydával knihkupec Beichel malý týdenník: Notcinkár pod vedením Wjely a Bartka. — Od r. 1849—51 vydával Kuóank (poslední rok přistoupil Cyž k redakci) Jutr-ničku katolickým pravopisem. Po jejím zaniknutí připadlo katolické čtenářstvo Smolerjovi. Mimo politickozábavní měli a mají evangelíci nábožné časopisy. Seiler vydával r. 1844—48: Missionske poiojesče, po 8) Pražští Srbové psávali již o rok dříve takto, ěeliému pravopisu se blížíce. Řeč a pisemniclvi lužických Srbův. 77 něm Jmiš r. 1849—52: Zemičku, konečně Rychtář od r. 1854 měsíčník pod jménem: Missionski posot. V krátkém přehledu jest tuším viděti větší činnost u Srbův obou vyznání, nežli bychom u tak maločetného národu očekávati mohli. Nadějeme se, že se hornolužické písemnictví budoucně ještě více rozvije a že též větší pozornost jiných Slovanův zbudí, poněvadž i malý člen k celku sluší. II. D o I ii o I u ž i c k é. Písemnictví dolnolužické jest mnohem chudší než hornolužické, poněvadž zde panovaly odjakživa nepříznivější poměry. Spisovní řeč tvořila se a živořila docela bez ohledu na hornolužickou, v ničem se této nedržela a ničím se nepřibližovala; poněvadž scházeli mužové k tomu schopní a o duševní blaho horliví. Srbové sami, větším dílem chudí vzdělavatelé neplodných krajin, nemohli a nemohou posud dáti tolik synův svých na studie, aby někdy všem osadám srbský kazatel se doslal. Proto přijde často německý kandidát do srbské osady, a učí se teprv, jest-li mu libo i možno, řeči svých svěřených. Někdy arci se našli ctihodní mužové, jako Hauptmann, který svým kollegům mezi jiným povídá: Ars et lingua non habet osorem nisi ignorantem, časteji přicházeli kazatelé, kteří se svými kollatory i úředníky více o poněmčování nežli o vzdělávání lidu se starali. Lenivost překážela učiti srbštinou v kostele i ve škole, tak že bázlivý lid spokojit se musel, když srbské služby boží na Čas nebo na vždy přestaly. Jako kazatelé tito, tak libovolně řádili a řádí učitelé ve školách vesních. Prese všechny takové a podobné pohromy drží se Srbové své národnosti a pokusili se též v písemnictví. Spisovatelé jsou často rodilí Němci a skoro výhradně pastorové, poněvadž v jiných povoláních nebylo Srbův. Knihy jsou větším dílem z němčiny přeloženy a všelijakým nemotorným a .špatným pravopisem psány. Tisknuty byly dolnol. knihy nejvíce v Chotěbuzi, Lubíně, Berlíně, Frankfurtě, Budyšíně. Podáme krátký přehled důležitějších spisů dle postupu 78 Rte n jiíiemiiictti lužických Srbův. času, pokud jsme so tulia v slab j cli pramenech dopídili. Úplné bibliografie posud nikdo nesestavil. Jako u Hornolužičanňv lak i zde položen základ písemnictví v době reformace německé. Nejstarší posud známý spis jest rukopisný překlad žaltáře, v knihovno Wolfonbiiltelské chovaný. Tiskem vycházely dolnol. knihy o 23 let dříve než hornolužické. Albin Moller vydal první knihu r. 1574; totiž kancionál s agendou i malým katechismem. Po něm dlouhý čas žádný vzdělavatel nářečí dolnol. nevystoupil, poněvadž se všech stran o poněmčování Srbu usilováno; kteréž se nejvíce dařilo v běhu 17. století, kde se v okolí Beškova i Storkova 40 far poněmčilo, které r. 1600 pod inspekcí Trevera ještě srbskými byly. — Tcprv r. 1610 vydal Tharaeus katechismus (Enchiridion van-dalicum) v podřečí Mužakovském. Chojnan, pastor v Lubíně r. 1642—64, sepsal prvni mluvnici, jež v rukopisu zůstala. — V druhé polovici 17. století vyšlo jen několik nábožných spisUVÍ Körner zanechal slovník rukopisný. Teprv v 18. století ukázali se někteří mužové, kteří nevyhnutelnost vzdělání lidu pomocí mateřštiny uznali n jmenovitě náboženské písemnictví obohatili svými spisy, jenž později ča-slěji vydány byly. Bohumil Fabrioiut, rodem Polák, účinkoval mezi Srby od 1701—41 a zemřel co superintendent Chotěbuzský. Založil sobě vlastní knihtiskárnu v Korjeni u Chotěbuze; přeložil a vydal třikráte svým nákladem Nový Zákon (poprvé 1709), dvakrát Lulherův malý katechismus (1706 a 1713); slovník ale zůstavil v rukopise. Král Bedřich 1. podporoval Fabricia, ale jeho následník Bedřich Wilétn (1714—40) byl nepřítelem Srbův. Za panování posledního vyšly jen dva katechismy; jeden vydal Gabriel Fubricius (1718), druhý Abr. Kiijebh (1727). Do této doby padá i rukopisní slovník (80-archový) Ilornolužičana Abr. FreirJa. — Na začátku druhé polovice IS. století vystoupili dva rodilí Němci, Willa i Hauptmann. Poslední, od r. 1733 pastor v LllbňOVě (Lübbenau), vydal jedinou posud mluvnici r. 1761 a kancionál (Lubiiowski serski sambuch) s 240 zpěvy r. 1769. fíŕŕ n písemnietel lutíchdeh Srbůe. 7!) Též doplňoval i opravoval rukopisný slovník M. Martina, z čehož pastor Broniš urývky sdělil v Smolerovjch .Jahrbücher" (1854). Frico vydal na konci tohoto století (1796) poprvé Starý Zákon a sestavil mluvnici o 20 arršich. Poslední rukopis byl vlastností Dobrovského, který jej nejspíše na své návštěvě v Lužicích dostal; Dobr. daroval jej později srbskému semináři v Praze, kdež se posud chová. Mluvnice lálo, v mnohém ohledu lepší než Hauptmaiuiova, jedná o všech částkách řeči a končí nápisem třetího dilu, v kterém o syntaxi jednali se mělo. Pravopis Fricn, ačkoli často nedůsledný, jest mnohem lepší, nežli v knihách jiných vydavatelův. Y první polovici 19. stol. málo nového se objevilo. Přetiskovaly se spisy nábožné všelikého druhu, kancionály (sambuch!), modlitby (batowanske knigfy), kázaní (pratkarske knigly) od Schindlern a jiných. Celá bible vyšla r. 1824. Smoler užíval nejprv analogického pravopisu ve vydaní dolnol. národních písni r. 1843. Před ním podali Kuchárski a Oolakovský některé písně. Zwahr (Swora) vydal r. 1846 prvni dolnol už. slovník, opus poslhiimum po svém otci. Ale vydavatel, srbštiny neznaje, zanechal v neúplném slovníku svém hojné tiskařské chyby, všecka slova německá místo užívaných srbských, libovolný pravopis a podivínskou etymologii. °J Teprv r. 1818 zbudili se l)oluolu;;ičaiié příkladem svých bratrův. Začali Nawlca vydávati pfllarchový týdenník: Serbski bramborski časnik, kteréhož redakci r. 1852 Pánka převzal. Utvořila se léž jakási Matice: Serbske lovvarišshvo, které ale pro špatné zřízení a úzké meze směru svého posud jen asi 60 údflv počítá. Od léto doby vycházely rozličné povídky a náboženské knížky, ano Sien/pel chová se v rukopise epos v 12 zpěvíeh: Pylanje za starým nijasccom nbo íužiskich Serbovv potloccnjc. Týž horlivý Srb přeložil bajky Phaedrovy, jež Smoler p, 1854 *) Judeu pHMml Rapoií h potušeni lilologťiv sem postavili si dovolíme. Místo : pamsrii (pomstiti) pfóo ji vjld.i.lii se : bomséii sich begehen vvio ein l'iibsl, der die Beleidigungen rächt, sieh rächen. 93 0723 97 80 hei a pisenmiclci lužických Srbih. v Budyšíně vydal. Jest to první o sobě vydaná knížka v novum pravopisu, Smolerjcm dle hornolužického Utvořeném s přivzelím polských znaků š, ž. Jen pro blížení se k hornolužičtině bychom upřímně radili, aby p. Smoleŕ nepsal (dílem dle polského) y po s, ž, ch, k, ani po c, kde v hornol. či stojí, než i: wšikno, žiwy, ciniš atd. Však i starý pravopis často lak píše, ačkoli ne důsledně ani všude. Tento návrh měl by přijmouti i p. Broniš, který dolnol. slovník a mluvnici vydali míní. Pokrokům Dolnolužičanův velice vadí, že studující nikde (v Berlíně, Halli, Vratislavi) nejsou v takové hojnosti, aby literární jednoty utvořili jako Honiolužičané. V novějším čase sestoupili se aspoň gymnasiasté v Chotěbuzi, aby so v své mateřštino zdokonalovali. Ačkoli shora dotčené poměry větším dílem posud panují, přece se kazatelé nyní více přičiíuijí; jen škoda, že posud málo Jiná slovanská nářečí znají, aby lak své vyčistili a obohatiti mohli. Při vydávání knih nastává často materiální obtíž, což u malého národu není divno. Kojíme však se pevnou nadějí, že Dolnolužičané přibližujíce se k Hornolužičanům vždy víco řeč svou zdokonalovati budou, a její pomoci o větší vzdělanost lidu se postarají!