Sylabus omylů

   

   Sylabus omylů je spis, který je součástí encykliky Quanta cura. Nalezneme zde 80 „nesprávných“
   výroků, se kterými papež Pius IX, tvůrce tohoto listu, nesouhlasil.

   První oddíl se týká panteismu, naturalismu a absolutního racionalismu. Papež zde uvádí výroky,
   které ztotožňují boha s přírodou a říkají, že bůh je přítomen v člověku a také ve všech
   věcech. Také zde nalezneme racionalistické výroky tvrdící, že vše můžeme soudit pouze rozumem,
   rozum je jediný zákon, je to jediné měřítko, pomocí kterého se můžeme dobrat všech pravd,
   včetně náboženských. Křesťanská víra se ovšem rozumu příčí a proto brání pokroku. Všechny
   příběhy, proroctví a zázraky v bibli jsou pouze smyšlené báje.

   V odstavci vztahujícímu se k umírněnému racionalismu papež kritizuje výroky říkající, že by se
   mělo k teologii přistupovat stejně jako k filozofii a že církev má být tolerantnější
   k tvrzením filozofie. Papežské výnosy a jiné dekrety římských kongregací brání svobodnému
   pokroku vědy a scholastika je už nedostačující pro dnešní dobu a vědecký pokrok.

   Další oddíl, jehož název bychom mohli přeložit jako „Lhostejnost a svobodomyslnost“ najdeme
   výroky o svobodě náboženství a také prohlášení, že protestantismus je pouze rozdílná forma
   pravého křesťanství.

   Následující úsek vykládá omyly týkající se církve a jejích práv. Nalezneme zde dvacet výroků
   upravující poměry mezi světskou a církevní mocí – například, že církev není svobodná, nemá
   vlastní práva a světská moc má nárok na vymezení jejích práv, že církev nemá oprávnění k tomu,
   aby dogmaticky rozhodovala, že katolické náboženství je jediné pravé, že katoličtí učitelé
   jsou omezování tím, co církev předkládá jako dogmata, kterým musí všichni věřit, že světská
   vláda má právo odvolávat biskupy z jejich funkcí, že církevní hodnostáři ani papež by neměli
   mít nadvládu nad světskými věci, že biskupové nemají právo publikovat papežské listy bez
   povolení vlády, že by se měl zrušit církevní soud a že vojenskou povinnost může duchovním
   odpustit pouze stát. Souhrnně by se dalo říci, že tyto „omyly“ propagují to, že sát má mít moc
   nad církví. Nalezneme zde i „bludy“ o papežství – například, že moc papeže je středověkým
   přežitkem, či že velké schizma mají na svědomí právě římští papežové.

   Další odstavec se soustřeďuje na chybné výroky o občanské společnosti a jejího vztahu
   k církvi. Zde objevíme výroky typu „stát má v podstatě neomezenou moc“, „učení katolické
   církve není dobré pro společnost“, „občanská práva jsou nadřazená právům církevním“, „světská
   moc smí zasahovat do věcí církevních“, „řízení školství má mít na starosti stát, ne církev“,
   „církev a stát by měly být oddělené instituce“. Spojíme-li výroky číslo 50 a 25, všimneme si,
   že se tyto věty pokouší vyřešit jeden z významných problémů probíraných ve středověku – boje o
   investituru – tak, že ustanovování biskupů by mělo být opět v rukou státní moci.

   Pasáž pojednávající o přirozené a křesťanské etice uvádí výroky tvrdící, že zákony mravní
   nepotřebují božského potvrzení, že autorita se zakládá pouze na hmotné síle a že porušení
   nějaké „svaté přísahy“ je chvályhodné, je-li to ve prospěch státu.

   Nesledující část „Bludy týkající se křesťanského manželství“ vyjmenovává „bludy“, které
   napadají tradiční křesťanské manželství – to, že světská moc má právo povolit rozvod a církev
   tomu nemůže bránit nebo že manželství může vzniknout jednoduše pomocí občanské smlouvy.

   Předposlední oddíl vztahující se k papežské moci obsahuje dvě tvrzení, z nichž jeden říká, že
   církvi by nejvíce prospělo kdyby se vzdala světské moci.

   Konečná pasáž se zbývá omyly vztahujícími se k modernímu liberalismu, které uznávají i ostatní
   náboženství (například náboženství přistěhovalců) a prohlašují, že není v dnešní době dobré,
   když je katolictví považované za jediné státní náboženství a že svoboda náboženství rozhodně
   nenarušuje dobré mravy a nepřispívá k náboženské lhostejnosti. Poslední „error“ říká, že by se
   papež měl s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací smířit.

   

   Klíčová slova: katolictví, kritika modernismu, racionalismu a liberalismu, světská a církevní
   moc, bludy(omyly), papežská neomylnost, Pius IX.