Sylabus omylů

   

   Klíčová slova: modernismus, katolictví, papež, rozum

   

               Sylabus omylů byl vydán jako součást encykliky Quanta cura. Tuto encykliku vydal
   Pius IX. 8. prosince 1864.

               Tento dokument obsahuje 80, podle papeže bludných tezí, které měly být prohlášeny
   za zavrženíhodné (z hlediska katolicismu). Tento krok se z dnešního (a snad i některých
   dobových pohledů) považuje pro církev za krok zpět, a to v široké oblasti kultury od filosofie
   až k nejrůznějším vědním oborům. Musíme se na něj však dívat v dobovém kontextu, kdy se církev
   snaží ze všech sil prosadit a nabýt zpět své výsostné postavení v lidské společnosti a zkouší
   to všemi možnými způsoby. Ovšem způsob, jaký zvolil Pius IX., není považován za nejšťastnější.

               Sylabus omylů neměl za úkol něco nařizovat biskupům či celému kléru, měl být pro
   ně „pouze“ směrnicí. Když byl za pět let svolán koncil, nastaly obavy, zda papež neprovolá
   dokument za dogma. Sylabus omylů pak úzce souvisel s dogmatem o papežské neomylnosti, což bylo
   jedno z hlavních témat, které se probíralo na 1. Vatikánském koncilu, konaném v letech
   1869-1870.

               Samotný text je rozdělen do pomyslných desíti článku, kde se každý článek věnuje
   určitému tématu. Asi by nemělo cenu zde vyličovat článek po článku, proto pouze uvedu některé
   příklady toho, o čem se v papežově spisu hovoří.

               Hned článek č. 1 se zabývá panteismem, naturalismem a absolutním racionalismem.
   Papež všechny tyto směry odsoudil, dokonce odmítl i to, že rozum je něco více než víra. Také
   veškeré zázraky, uvedené v bibli jsou pravdivé, což nás až zas tolik nepřekvapuje.

               Dále odsuzuje širokou škálu ideologií včetně komunismu či socialismu; odmítá
   názor, že stát má neomezenou moc či to, že k rozdělení církve na Východní a Západní přispěl
   nějakým způsobem papežský stolec.

   

   

   

   

   

               Michal Klajban

   v Brně, jaro 2007