Sylabus omylů

   

   Tento seznam vytvořený papežem Piem IX. představuje výčet „největší omylů“ konce 19. století.
   Touto listinou reagoval papež na velmi zásadní přeměnu myšlení, která v Evropě vrcholila v 19.
   století. Do popředí se dostaly nové směry myšlení nesoucí ideály občanské společnosti a
   racionalismu a také s tím související poznatky rychle rozvíjejících se věd. Ty často obracely
   svou pozornost k náboženství a náboženským institucím (zvláště ke katolické církvi), které se
   stávaly terčem jejich kritiky. Požadavek na přerod společnosti, který nesly moderní myšlenkové
   proudy, si žádal odezvu církve, která pod jejich vlivem ztrácela své postavení, a touto reakcí
   je právě Sylabus omylů.

   Do tohoto výčtu jsou zahrnuty myšlenky modernismu a sekularizace, které jsou v rozporu
   s církevní dogmatikou či zájmy katolické církve. Zájmy církve jsou zde podány jasně a zároveň
   je zde znát jejich ohrožení novým smýšlením. Katolická si stále nárokuje účast a zásahy do
   osobního i veřejného života jednotlivce a společnosti, ačkoliv pozice, o které by své
   požadavky opřela, ztrácela. V rozporu se církvi kupříkladu jeví popření papežské autority nad
   světskými představiteli moci, role církve jakožto vzoru a nositele morálních zásad a právních
   norem a podobně.

   Některé myšlenky, které jsou zde prezentovány jakožto omyl, jsou často neopomenutelnou
   součástí dnešní společnosti a fakt, že byly zařazeny mezi velké omyly své doby, vyvolává až
   úžas. Jako příklad mohu uvést odmítnutí svobody vyznání, svobody projevu, či autority a
   nadřazenosti pravomocí vlád států nad stanovisky církve.

   Je zřejmé, že církev v prosazení těchto stanovisek neuspěla, četné „omyly“ se jí nepodařilo
   vymýtit a musela slevit. Je dnes těžko představitelné, že by církev měla takový vliv na
   politiku a vůbec celou společnost, jak se nás o tom snaží přesvědčit v tomto sylabu. Její
   požadavek na náboženskou a ideovou exkluzivitu musel ustoupit duchu modernismu -
   multireligiozní občanské společnosti, v níž se hlavní právní a mocenskou autoritou stal státní
   aparát a náboženské interpretace světa nahradila z velké části věda.

   Tento text představuje ukázku velmi striktního konzervatismu, který vedl k uzavření církve do
   sebe sama a jisté strnulosti, jež znamenala určité odcizení člověku nové éry.