Michala Ptáčková

   

                                           Sylabus omylů

   

   Na Sylabus omylů je možné se dívat dvojím způsobem. Na jedné straně – z pohledu moderního
   člověka – se jedná o soupis tvrzení založených na lidském rozumu a logice a podložených
   vědeckým poznáním, která mohou být v dnešní době sama o sobě stěží pokládána za mylná. Omyl
   přichází až se snahou papeže a katolické církve tato tvrzení popřít, a to bez jakéhokoli
   pokusu o argumentaci, vysvětlení nebo podložení svých stanovisek a pouze na základě své
   slábnoucí autority. Celý obsah dokumentu – osmdesát článků, které papež jako zástupce celé
   církve odsuzuje – je veřejnosti podán jako závazná pravda, o níž se nediskutuje. O téměř
   století a půl později se Sylabus omylů jeví nikoli jako prostředek mající církev podpořit a
   posílit, ale spíše jako zbraň namířená proti jejímu stvořiteli, protože zcela otevřeně napadá
   nejzákladnější principy současné společnosti, dotýká se základních lidských práv a svobod a
   působí místy spíše jako „provokace“.

   Na straně druhé lze dokument chápat jako zoufalou snahu bývalé „mocnosti“, která zcela jistě
   zažila doby, kdy její pozice byla téměř neotřesitelná, posílit nebo si alespoň udržet svůj
   současný vliv. Ve srovnání s odmítnutím prohlášení, že „…it is no longer expedient that the
   Catholic religion should be held as the only religion of the State, to the exclusion of all
   other forms of worship“[1], které se vztahuje ke svobodě vyznání – jednomu ze základních
   stavebních kamenů moderní společnosti – a které popírat nelze, se zde ale také nachází pasáže,
   které církev nemůže než zavrhovat, protože se dotýkají její nejhlubší podstaty – jako
   například tvrzení: „There exists no Supreme, all-wise, all-provident Divine Being, distinct
   from the universe, and God is identical with the nature of things, and is, therefore, subject
   to changes…“[2]

   Hlavní problém se ale podle mého názoru nachází spíše než v konfliktu mezi vědou, pokrokem či
   zdravým lidským rozumem a církví, ve sporu o kompetence, o moc a vliv mezi státem a církví.
   Církev se silnou základnou věřících a minimálně omezená ve svých pravomocích by bezpochyby
   byla pro každou státní správu nevítaným „státem ve státě“.

   -------------------------------

  [1]  Syllabus of Errors, článek 77.

   [2]  Ibid., článek 1.