Konspekt číslo 3



                                          Sylabus erarorum



               Tento dokument je součástí encykliky Quanta cura, kterou vydal papež Pius IX.,
   v roce 1864, někdy se nazývá Sylabus osmdesáti chyb. Jde o poslední snahu udržet katolické
   křesťanství na prvním místě, jako jediné a pravé náboženství. Dle mého názoru, můžeme říci, že
   tento dokument se staví proti přirozenému vývoji a pokroku, ať už filosofie, či chápání
   jednotlivých náboženství. Křesťanství se obává ztráty svého monopolu a proto vzniká na
   záchranu tento dokument, který ale sám ukazuje, jak je toto snažení „proti času“ marné.

               Pius IX. se stal papežem v roce 1846. V začátcích jeho pontifikátu ho lze chápat
   jako liberála - vyhlásil amnestii pro politické vězně, zrušil cenzuru. Později se nepřipojil
   k italské armádě a jeho liberální postoj se zcela obrátil. Přesto dokázal založit mnoho nových
   diecézí a apoštolských vikariátů. Jeho změněný postoj je vidět právě v Sylabu omylů, kde se
   staví proti modernismu a liberalismu.

               Obsahem je podrobný seznam bludů. Text začíná odsouzením panteismu, naturalismu a
   racionalismu. Jde dokonce tak daleko, že se snaží vyzdvihovat teologii nad filosofii. Bůh je
   chápán jako nejvyšší bytost. Zavrhuje možnost řízení se lidským rozumem. Prohlašuje za blud
   chápání proroctví a zázraků jako smyšlených jevů. Schvaluje stíhání filosofů církví.

   V další části zakazuje svobodnou volbu náboženství pro každého člověka. Člověk může dojít
   spásy jen v katolickém křesťanství. Je to jediné správné náboženství. V textu nalezneme i
   odsouzení protestantismu, nepovažuje ho za rozdílnou část pravého náboženství.

   Následující pasáž zavrhuje, že by světská moc měla stát nad církevní. Církev by si sama měla
   stanovovat svoje práva a meze. Světská vláda by ani neměla žádným způsobem zasahovat do
   duchovních záležitostí. Církev smí k víře přinucovat mocí - přímou i nepřímou. Neměl by být
   zrušen církevní soud. Za rozdělení církve na západní a východní nemohou papeži. 

   Stát by neměl mít neomezené právo. Světská moc by neměla zasahovat ani do řízení veřejných
   škol. Světská moc nesmí navrhovat biskupy. I králové a knížata spadají pod církevní moc. Stát
   od církve nemá být odtržen.

   Tvrdí, že mravní zákony potřebují vždy potvrzení od Boha. Filosofie a mravouka má být ve shodě
   s církevní autoritou.

   Také rozebírá problematiku křesťanského manželství. Manželství je chápáno

    jako svátost. Manželský svazek je nerozlučitelný. Manželské záležitosti nemá řešit světský
   soud.

   Postava římského papeže je zde zobrazena jako osoba s absolutní mocí. Což souvisí s dogmatem
   papežské neomylnosti. Sám papež Pius IX. vyhlásil roku 1854 dogma

   O neposkvrněném početí Panny Marie. Tím se velmi zvýšil důraz na mariánskou zbožnost.

   Poslední část hovoří o bludech vztahujících se k liberalismu. Zde se snaží dokázat, že
   katolické náboženství má být chápáno jako jediné. I přistěhovalci by se měli stát katolíky.
   Římský papež se nemá s tímto liberalismem a pokrokem smířit.

   

   

   klíčová slova: liberalismus, modernismus, katolictví, světská a církevní moc, dogma papežské
   neomylnosti