()() Obřad a ceremonie Posvátná budova získává vztah k věřícím lidem rituální akcí. Obřady vysvěcení a očisty proměňují budovu v místo vhodné pro setkávání lidstva s božstvem. V tomto prostoru se obecně uskutečňuje takové setkávání prostřednictvím ústředního náboženského aktu oběti (ať UŽ doslovné, nebo symbolické), který bývá také rozvinut a rozpracován v akce jiného druhu, jako je modlitba a tanec. Těmto lidským skutkům odpovídají akce bohů. kteří v prostorách budovy udílejí věřícím milosti a žehnají jim. Tato oboustranná komunikace posiluje posvátnou sílu místa a někdy je mění v magnet pro poutníky, kteří sem přicházejí - leckdy za cenu nezměrných osobních obětí - aby v těchto osvědčených branách k bohům hledali proměnu svých životů. \. ro:n svásek purum se kónu v frtčúru vjih&snditké Kéraie v dubnu nebo květnu. Svátek je uctěním dvou hlavních bohyni místa. Hlavní božstvo kaidého ze dvou chrtímu (Tíruvambády u Pdramékkdvu) nese Ústřední slon dcprovuzčft'i < trnut n dalšími vsít hm jsou bchatě i \zdobím u opatřeni obřadními deštníky. Večer se sloni - chrámu Pdramékkdvu seřadí u nejslavnějšího tričůrského Vadakkundtlutnova chrámu zasvěceného Šivovi. V Tričúru se k tomto svátku shromažďují tisíce věřících. Svátek zahrnuje i průvod kolem chrámů u končí okázalým ohňostrojem. 62 OBRAD A CEREMONIE Vysvěcení a očista Vysvěcení budovy je tvůrčí či rituální akt, který proměňuje pouhou materiální stavbu ve funkční spojovací článek s božstvem. Obřad vysvěcení někdy symbolicky opakuje stvoření vesmíru, jak se jeví pohledu mnoha společností už od starověkého Sumeru, nebo může být formou prisvojení. Tak je tomu v případě římskokatolického kostela, kde každá fáze obřadu ještě víc izoluje budovu od sekulárního světa a převádí ji do Kristovy oblasti. Biskup obejde třikrát kostel, stane na jeho prahu a udělá znamení kříže, a když potom vstoupí, vyžene svěcenou vodou zlo a posvětí kostel modlitbou. Posledním aktem prisvojení je uložení ostatků světce, jemuž je kostel zasvěcen, do oltáře, což vytváří přímý historický i duchovní spojovací článek s Kristem. V hinduistických chrámech nejsou fyzickou schránou duchovní síly ostatky, nýbrž sochy, se kterými se zachází, jako by to byli sami bohové. Stejně jako budovy vyžadují vysvě- Hogan, tradiční obydlí domorodých amerických Navahú. je centrem rodinného a duchovního živote. Hogany se zpravidla vysvčcujl několikrát clo roka písni Polehndnl cesty (viz sir. 134). Píseň se odvolává na původní hogany. klére' stavili bohové při východu a západu slunce, a posiluje posvátný a symbolický výzjiam hoganu. cení i sochy a obrazy, aby se proměnily z uměleckých výrobků v božskou realitu. Hinduistické sochy se někdy vysvěcují modlitbou tak, že se jim nabídne potrava a že se pokropí vodou. Na Srí Lance a v Thajsku se Buddhovy sochy vysvěcují malováním očí. Tehdy do nich vstupuje duch a tento okamžik se považuje za tak nebezpečný, že malíř používá zrcadla, aby ho nezachytil přímý pohled ducha. V průběhu výstavby se často přinášejí zvířecí oběti. Než v jorubské oblasti západní Afriky vztyčí ústřední domovní kůl, rituálně zabijí zvíře, jeho krví polijí místo kolem a tělo oběti vloží do otvoru pro kůl. Posvětí to základy, neboť se tím zajistí milostivá přítomnost ducha a odpudí jakékoli zlé síly. které by mohly na místě být. Když je budova vysvěcena, musí se chránil před znečištěním; dosáhne se toho pravidelnými očistnými obřady. Některé stredoamerické chrámy se při každém obnovení dvaapadesátile-tého kalendářního cyklu přestavova- MODĽLY KOSMU 63 KADIDLO V čelných kulturách se chrámy u domy očišťuji spalováním aromatických bylin: véří se. že lo tčäí bohy a zahání démony. Pravé ..kadidlo" se zhotovuje z pryskyřice stromu Boswellia a hojné se ho používalo v řeckých, římských a židovských chrámech. Raní křesťané odsuzovali kadidlo jako pohanský zvyk. Za římského pronásledování byli křesťané nuceni zapalovat kadidlo před sochou císaře, aby mu lim prokázali svou vérnosl; mnoho jich bylo umučeno za lo. že odmítli. Ale od 5. století používání kadidla v celé církvi vzrůstalo a v ncproiestanlských komunitách hraje při očislé významnou roli dodnes. Koptský knez v Chrámu svatého hrobu v Jeruzalémě mává kadidelnici s očistným kadidlem. ly. Mnoho hinduistických chrámů se očišťuje a znovu vysvecuje každý rok. Ozvěnou takových obřadů v malém měřítku může být každodenní bohoslužba. Tělo i mysl věřících by měly být v čistém stavu a mešity a zejména šintoistické svatyně mají zvláštní prostory pro omytí před vstupem. Čistotu šintoistické svatyně 'hráni kromě toho tři mosty přes tři vodní proudy, které musí věřící při postupné očistě překročit. Akt vysvěcení lze i zvrátit nebo ■Tušit. Dobyvatelé znesvěcují chrá- my nepřátel nečistými nebo urážlivými akcemi. Nadbytečné chrámy se předtím, než jsou využity ke světským účelům, zbaví vysvěcení a je možné, že veliké chrámy v Teoti-huacanu v Mexiku byly zbaveny vysvěcení tím, že byly spáleny (viz str. 114). Vysvěcení a očista odhalují velmi jasnou analogii mezi budovou a lidským tělem (viz str. 36-7). Vysvěcení kněze se podobá vysvěcení budovy a v klášterních tradicích se vysvěcení jedince a udržování stavu čistoty stává způsobem života. 64 OBRAD A CEREMONIE Oběť a obětiny Obět je náboženský obřad, při němž se nčjaký předmět nebo život nabídne božstvu, aby vytvořil žádoucí vztah mezi lidstvem a posvátným řádem. Nacházíme ji už v nejstarších známých formách bohoslužby a ve všech částech světa. Mnoho nekrvavých symbolických obřadu odkazuje na prototyp oběti se zabitím - obětováni fyzického života oplátkou za požehnání udržující život. Stejně jako je samotná oběť složitým jevem, má i architektura s ní spojená mnoho forem. V některých společnostech, které nemají speciální chrámy, provádějí se oběti v každém domově. V západní Africe lze oltář postavit v prostorách každé rodiny, často ve tvaru kopule, která se pokropí krví kuřat obětovaných předkům. Tyto oltáře jsou styčným bodem s předky a plní stejnou základní funkci jako jinde chrám nebo kostel. Tato základní podobnost nedojde vždy ocenění, když. přijdou do styku rozdílná náboženství. Když v 16. století vtrhli do Mexika katoličtí Špa-nělé. našli mocnou aztéckou kulturu založenou na lidských obětech ve velkém. Aby sluneční bůh Huitzilo-pochtli dovolil životodárnému slunci putovat po obloze, požadoval neustálou dodávku lidských srdcí. V Templo Mayor v hlavním městě Tenoch-titlánu (viz str. 112-3) vyvlekli kněží lidskou oběť po schodech až na vrchol pyramidy, kde stál Huitzilo-pochtliův chrám. Oběť položili naznak na obětní oltář a zaživa jí vyřízli ještě tlukoucí srdce. Těla shazovali ze schodů dolů - předváděli tak znovu mytické vítězství slunce nad jeho sestrou měsícem, jejíž roz-čtvrcené tělo zobrazovaly řezby u úpatí pyramidy. Vysvěcení Templo Mayor v roce 1487 si prý vyžádalo 20 000 obětí, i když tento počet Španělé pravděpodobně zveličili, aby obhájili své morální právo na americká území. V Asii byly oběti integrální součástí vladařova výkonu božské moci. V Číně nabízel císař nebesům a zemi DÚI.Nl ĎÁBLI BOLIVIE Horníci / cínových dolů v Bolivii věří. že vzácná ruda. kterou v podzemí hledají, se lam pohybuje a může se skryl nebo se horníkovi vydat, jak sejí zachce. Rudu ovládají mocní duchové, kteří připomínají křesťanského dábla a jsou skutečnými vlastníky hor. v nichž se ruda nachází. Stejné jako je tomu s lovem zvíře v loveckých společnostech, těžba rudy je výsadou, za kterou se musí plalil formou směny. Nejsou-li duchové řádné uspokojeni pravidelnými Obětmi, mohou způsobit pod zemi katastrofu a smn. Sochy důlních ďáblu se umisťují ve speciálně postavených svatyních v dole a tam se jim také přinášejí občti. zahrnující charakteristicky lístky koky. cigarety a alkohol. Nčkteré svatyně jsou prostě vytesány ze skály, jiné odrážejí styly náboženské architektury oblasti ve směsi katolické a předkřesťanské pohanské tradice. lato svatyně v Potosi, hlavním hornickém misii Bolivie, byla vytesána do .skály: před sochou důlního ddbltijsou roztroušeny obětiny, Azléckdfigura vhaemool tvoři Oltářpod Chrámem váleěnikit v Chichěn Itzá v Mexiku (viz sir. 16-7). Na plochou desku, kterou drii. se údajně pokládala obětovaná lidská srdei promyšlené oběti. Odehrávaly se v Pekingu na Oltáři nebes, třech mramorových terasách, nad nimiž se zvedal Chrám nebes s trojitou střechou, vybudovaný roku 1420 na místě dřívějšího obětního pahorku. Tyto císařské oběti uváděly do chodu procesy počasí a úrodnosti ročních období, které zajišťovaly soulad a úspěšnost říše. V jižní Číně se prováděl jiný druh obětí, spojený s kultem předků. Při smrti císaře zabili stovky jeho poddaných a jejich těla umístili v jeho hrobce nebo v její blízkosti (viz str. 146-7). Požehnání císařských předků se dostavilo jedině tehdy, pokud je ve smrti řádně doprovázeli sluhové stejně jako v životě. V současném Nepálu sjednocuje hinduistická oběť všechny občany k porážce démonských sil. Ve městě Bhaktapuru je celé město arénou obětního dramatu při každoročním obřadu, při němž omámené vodní buvoly (dává se jim pít alkohol) ženou ulicemi k chrámu Talédžu. kde je zabijí. Život ve městě se zastaví a policie zadržuje dopravu, aby nebyl někdo ušlapán. Naproti vchodu do chrámu je socha jeho královského fif» OBRAD A CEREMONIE zakladatele, sedící na sloupu. Talédžu je bohynč oblastní královské dynastie, a i když už bhaktapurští králové nevládnou, jejich představitelé (kněží nebo úředníci) musí dodnes useknout před veřejností buvolům hlavu. Vojska démonů symbolizuje 24 buvolů - po jednom za každou část mčsta. Jejich zabitím demonstrují kněží vítězství nad zlem a oslavují jak přírodní, tak mravní řád. Tato oběť obsahuje rovněž ideu obětního beránka. Buvol nepředstavuje jen vnější zlo. ale také hříchy, které občané spáchali a jež je třeba odčinit. Podobné oběti se konají po celém Nepálu. V mnoha náboženstvích krvavou oběť proměnili v symbolickou podobu, nebo nahradili jinými obětinami. V raném judaismu zahrnovaly usmiřovací obřady v den Join kipur obětování zvířete v jeruzalémském chrámu a kněží pokropili vnitřní svatyni krví občtiny, aby zrušili hříchy židovského národa a získali mu Boží odpuštění. Tento obřad má nyní podobu jednodenního pokání s rituály a modlitbami v synagoze. V křesťanství se komplexní teologie Kristovy oběti - prolití jeho krve za odpuštění hříchů všeho lidstva - odráží v elementech chrámové architektury. Zatímco obřad přijímání je centrem křesťanské bohoslužby, jedině katolická církev podržela jeho obět-nickou terminologii - učení o transsubstancionalizaci tvrdí, že chléb a víno jsou doslova tělem a krví Krista. V katolických kostelích je proto prominentním místem oltář (kde se přijímání odehrává). Pravoslavná církev pohlíží na přijímání jako na životodárný střet se vzkříšeným Kristem: to se odráží v nebeských kopulích ruské tradice zobrazujících vzkříšeného Krista. Pro protestanty byla Kristova oběť jedinečná a sama o sobě dostačující, takže její rituální opakování je nepotřebné; protestantské modlitebny nejsou místy kultovních obřadů, nýbrž připomínání Kristova učení. Zdobená vstupní hrdna chrtímu bohyně 1'alědžu v nepdlském Bhaklapuru. Obětováni buvolů se odehrává na nádvoří. OI.TAŘ Oltář je Stavba, na níž se přináší obět Původní to patrní nebylo nie vie než pahorek země. sk.Ha neho hromada kamení, ale s rozvojem obíti jako složky bohoslužby v chrámech nabyly i oltáře propracovanějších podob. V knize Genesis buduje Abraham oltář na hoře a položí na něj svého mladého syna Izáka v príprave na zápalnou obéť. kterou ho zkouši Bůh. Biblické prameny obsahují laké podrobnosti o kozlích kůžích a tkaninách, jimiž se oltáře pokrývaly. V křesťanské tradici dostávají oltáře především podobu stolů v protikladu k pevnému bloku pohanských oltářů. Křesťanský oltář, často pokrytý tkaninou, vyvolává také vzpomínku na Poslední večeři. Mnoho oltářů nabylo propracovanosti přidáním oltářnfho obrazu nad oltárni stůl nebo retáblu (zásteny pripevnené ke zdi za oltářem). Ačkoli sám oltář je zpravidla prostý. Oběti hrají roli i v těch náboženstvích, která odmítají zabíjení. V buddhismu a džinismu mají chrámy a svatyně před božskými obrazy OBĚT A OBĚTINY 67 Relábl a oltář ve Westminster Abbey v Londýně, oltárni tkanina připomíná biblický stůl. oltárni obrazy a retábly inspirovaly některé z největších maleb a skulptur křesťanské tradice. zpravidla oltáře pro symbolické oběti, které zahrnují olejové lampy, kadidlo, peníze, cukroví, ovoce a květiny. Oběti se přinášejí při obřadu zvaném pihlžci, při němž se dary bohu kombinují s modlitbou, meditací a zpěvem. Púdža je hojně rozšířena i v hinduismu. kde může zahrnovat i krvavou oběť; v nenásilných tradicích je to také „oběť", ale taková, která ukládá vzdát se bohatství. Odráží to vzdání se pozemských statků původními asketickými učiteli. Paradoxně obsahují právě chrámy džinistů, kteří zdůrazňují duchovní zásluhy asketismu a chudoby, největší hromady obětin složených věřícími před sochami a obrazy. Hinduista v jihoiiulickě Kérale provádí v domácí svatyni jnidžu. Přináší oběť přede dveřmi rýžově sýpky, aby si zajistil, že bohově rýže inu zůstanou nakloněni. 68 OBRAD A CEREMONIE Modlitba, kázání a tanec Modlitba, výraz přání, prosby nebo postoje, je ústředním aktem komunikace člověka s božstvem. Za formu modlitby lze povazoval i oběť, obětiny a dokonce i stavbu budov. Budova není k modlitbě nutná: ale opětovná modlitba udržuje domov ve stavu posvätnosti, jako když hin-duisté vyhradí pro modlitby čistou svatyni, nebo když křesťané odříkávají modlitbu před jídlem. U židů začínají sabaty a svátky domácím obřadem, při němž se nad vínem a chlebem velebí Boží jméno a zapalují svíčky, znamenající Boží přítomnost v domě. Speciálně navržená posvátná budova se staví na místě, o němž se věří. že Muezzin (vyvolávač) posilu své výzvy k modlitbám do kraje, obklopujícího tuto vesnickou mešitu v Turecku, je na něm opětovná modlitba nejpotřebnější nebo nejúčinnější. Může to být kolem hrobu, kde se lidé modlí k zesnulému či za něho. nebo svatyně, kde se modlí k některému světci. Je-li budova určena k modlitbám, bude architektura interiéru těsně odrážet formu bohoslužby nabízené božstvu. Například islámská teologie a modlitba vyžadují jen velmi malé rozrůznění vnitřního prostoru (viz str. 96-7). Kázání a předčítání svatých textů je formou komunikace směrem od božstva přes lidského prostředníka. Kázání se může konat pod Sirým nebem, jako když Kristus kázal zástupu na Olivové hoře. nebo když MUSLIMSKÝ MOIM.ICI KOHKRECEK Ve společnostech, které jsou tradiční kočovné, funguje modlící kobereček jako prenosná mešita, neboť poskytuje rituálně čistý prostor všude, kde se človek cestou ocitne. V/ory na koberečku pomáhají včřicínui soustředit se na věčné pravdy islámu. Zpravidla je mezi nimi znázorněn mihráb, výklenek obrácený směrem k Mekce (viz str. 96-7), Někdy jde jen o jeho abstraktní znázornení čtvercem obklopeným trojúhelníkem. Strany trojúhelníku představuji kontemplatívni povznesení člověka.k Bohu nebo sestup Boží milosti na člověka. Lem koberce vyznačuje hranici tohoto čistého prostom i jeho kontakt s vnějším světem. Tento kontakt vyjadřují často navzájem se proplétající vzory. V severoafrické poušti si kočovní Tuaregové, kteří nemají žádné rohože, nakreslí do písku obrysy mešity a k modlitbě vstoupí do nich. if* üG/>v7r H&ou .q; Modlící kobereček z Tabrízu v Iránu. Vždy má néjakou chybu -jen Alláh je dokonalý. MODLITBA. KAZÁNl A TANEC 69 Buddha pronášel své první kázání k pěti učedníkům v Gazelím parku v Sárnáthu (na místě nyní označeném stupou). Tam. kde je pro kázání či předčítání určena budova, jako v islámu, judaismu, sikbismu a křesťanství. má interiér podobu posluchárny. I na pozadí rovnoslářské teologie odráží často její používání základní společenské rozdíly, a to nejen mezi kněžstvem a laiky, ale i v samotné společnosti. V sikhské gurudváře (chrámu) naslouchá kongregace často předčítání vsedě na podlaze, přičemž muži a ženy sedí na oddělených stranách. V mešitě se lidé vrhají na tvář rovnostářským způsobem, ale ženy jsou často separovány od mužů. U Burjatů na jižní Sibiři sedí buddhističtí hunové v řadách pod stojící kongregací. Západní křesťanský kostel má zpravidla dřevěné lavice uspo- řádány do symetrických řad. Umožňuje to respektoval a posilovat společenskou hiararchii - nejlepší místa bývají vyhrazena místní honoraei, což je praxe, proti které se opětovně bouří rovnostářská křesťanská hnutí. Architektura kázání a předčítání staví do popředí také stoly, kazatelny a pultíky. Křesťanská kazatelna bývá ze dřeva nebo kamene a je to oddělená konstrukce, výklenek nebo výstupek ve zdi. Nevyskytuje se jen v kostclích. ale také v mnoha klášterních refektářích, kde mniši sedí a mlčky poslou- NA DALŠÍCH STRANÁCH Bíle oděná kongregace sedí v řadách na podlaze Velkého chrámu sekly Cao Dal ve vietnamském Tay Ninhu. Tato sekta, založená vjižjiim Vietnamu v roce 1926. zahrnuje do svého panteonu světců liuddhu. Kanfiícia. Krista. Johanku z Arku a Victora Huga. Kazatelna v baivkni katedrále svatého Štěpána v Bavorsku je umístěna \ysoko nad shromážděním věncích a svědči o lom. jakou důležitost přikládá kázáni křesťanská tradice: knězův hlas je odtud jasně slyšet. 72 OBRADACKRI-MONIU chají kázání nebo předčítání. Kazatelna je občas zavěšena nad ulicí, jako je tomu u chrámu Notre Dame v St Lo v Normandii. V islámu v Prorokově mešilč v Medínč v Saudské Arábii postavili kazatelnu z tamaryškového dřeva, na kterou vedou dva schody, už za jeho života (asi 570-632 po Kr.). Vladař seji pokusil přemístit do své vlastní mešity v Damašku, ale odradilo ho zatmění slunce, naznačující Alláhův nesouhlas. Místo toho pak zvýSil kazatelnu o dalších šest schodů na úroveň, kterou dnes běžně mívá. Tam, kde jsou pro náboženství důležitá procesí (viz str. 76-9). zahrnuje budova chodby nebo chodníky jako v egyptském chrámu, nebo chrámovou loď či ambit jako v křesťanské katedrále. Pokud jsou tu kultovní tajemství, objevují se vnitřní svatyně, které před vstupem nezasvčeenců chrání předpo-koje. Chodník egyptského chrámu vede do tajné vnitřní svatyně, kdežto chrámová loď v křesťanské katedrále směřuje k oltáři. Oltář nejen že není tajný, ale je ústřední a nejnápadnější částí budovy vzhledem k veřejnému charakteru křesťanských bohoslužeb, zejména v římskokatolických budovách s jejich důrazem na obřad mše. Oltář je přitom vyznačen jako nejposvátnější Střecha buddhistického kláštera v Ulánbátaru v Mongolsku, kterou zdobí starobylá zástava. V poslední dobí se obnovuji kláštery zničené kulturní revoluci ve třicátých letech. MODLITBA. KÁZANÍ A TANEC 73 oblast budovy. Anglikánský kostel jej zpravidla umísťuje do vyvýšeného prostoru zvaného presbytář („místo pro starší") a při bohoslužbách ho používají jedině kněží a nanejvýš snad ještě sbor. Pravoslavný kostel skrývá zpravidla oltář za zástenou z ikon (ikono-slasí), za kterou nesmí vstoupit žádná nepokřtěná osoba. Tam, kde věřící nevstupují do budovy, jako v případě řeckých nebo římských chrámů, je oltář umístěn venku a stává se ohniskem veřejné činnosti, zatímco méně navštěvovaný interiér nevyžaduje tolik propracovaného funkčního rozdělení prostoru. RKCKfc DRAMA Modlitebni gesta a emoce někdy vyjadřují a zvyšují specialisti jako dévadásí (služebnice bohů) v některých hinduistických chrámech: ohšťaslňují svými rituálními tanci bohy. Takové obřady mohou vést i ke specializované architektuře. Polokruhové divadlo řeckého dramatu se svými svažujícími se kamennými sedadly bylo pojato tak. aby umožňovalo tisícům shlédnout o jarním svátku boha Dionýsa předvádění mýtů. Knihový prostor (orchestra) uprostřed měl ve svém středu oltář a tanečnici, /pívající za doprovodu flétny písně, se pohybovali kolem něho. Představa zvláštního herce v roli mytické postavy se vynořila z úlohy vůdce sboru. V klasickém období (4. století př. Kr.) sepisovali texty spisovatelé. Herci vstupovali na každou epizodu, rozmlouvali spolu, aby posouvali příběh kupředu, a pak zase odcházeli ze scény: mezi epizodami zpíval a tančil sbor své citové odezvy. Teprve později se drama postupně změnilo z náboženského obřadu v zábavu. Divadlo v Epidauru ze -I.stoletípř. Kr. je nejlépe dochovaným řeckým divadlem a dodnes se ho používá k představením. I pouhý šepot z. orchestry je slyšel aí v zadních řadách. Posvátná budova může ztělesňovat regenerativní aspekt modlitby, neboť neustále znovuvytváří vesmír. V temné vnitřní svatyni Amónova chrámu v egyptském Karnaku (viz str. 90-1) pečovali kněží denně o sochu boha stvořitele Amóna se vztyčeným falem. Věřilo se. že bůh maslurbuje a vytváří každé ráno znovu sebe sama při opakovaném tvůrčím aktu; úkolem reliéfních zobrazení hudebníků a tanečnic, jež ho obklopovala, bylo asi ho podněcovat. Kněží pečovali o Amóna jménem faraóna, jehož největší službou bohu bylo pro něj stavět. 95 7-4 OBŘAD A CEREMONIE Zvuk v prostoru Existuje rozpoznatelný kvalitativní rozdíl mezi tím. jak je slyfiel hudbu pod Sirým nebem a jak vevnitř v budově. Ve volném prostoru cestuje zvuk ven a pozbývá na intenzitě, až se ztratí. V budově se zvukové vlny opětovně odrážejí od povrchů a vzájemně se kříží. V kostele slyší kongregace nejen zvuk přicházející přímo od sboru, ale také směs slabších zvuků, které se odrazily, než dospěly k lidským uším. Tyto mnohonásobné odrazy jsou co do času opožděny v přísné úměře ke vzdálenosti, kterou urazily. Holé kameny odrážejí skoro sto procent zvukové energie; hrubé dřevo, měkké materiály a především lidé pohlcují energii a vracejí posluchačům méně než 25 procent zvuku. Architekti to věděli už od raných dob a vždy ovládali zvuk v závislosti na roli. kterou náboženská Hadice přisuzovala řeči a hudbě, způ- ZVON1CE Křesťanské /.vonice se stavěly k tomu, aby svolávaly věřící k modlitbám, ale postupně začaly plnil L jiné funkce. Ve středověké Itálii, kde byla církev mocnou politickou složkou, stávaly zvonice (campanile) často samostatně, aby vynikla jejich elegantní dominance ve místi, s arkádami v patrech a dekorativním /divem. Na pohled - a tedy i politicky -soupeřily s opevněnými vržemi světských staveb, které rovněž čnčly k obloze. Zvonům se přisuzovaly různé sily. Až do nedávna se věřilo, že vyzvaném' ochraňuje duše zemřelých pfed zlými duchy a odvrací mor. a používalo se ho také k varování před blížící se bouří. Jeden nemecký zvon z 15. století nese nápis: Vivos voco, mortuosplango, fidgura f rang» (Volám Své, oplakávám mrtvé, rozbíjím blesky). Volné stojící campanile (zvonice) florentské katedrály ze 14. stolen'. sobem, jakým plánovali posvátnou budovu. V tradicích kladoucích důraz na hudbu je důležitá rezonance (sled odražených zvuků, které slyšíme za tónem). V lidském sluchu splývají zvuky přicházející v rozmezí asi 1/30 sekundy za sebou a jsou vnímány jako jeden: rezonance způsobuje obohacení a prodloužení zvuku. Kamenné katedrály se sloupy a vysokými stropy vytvářejí směs blízkých a vzdálených zvukových odrazů a může v nich docházet k dlouhým rezonancím. Stavěly se chrámy, které to umožňovaly - mnohé hudební skladby vznikly pro využití rezonance V určitých budovách. Rezonantní prostor vyhovuje také varhanám, které byly od 9. století výhradně chrámovým nástrojem. Varhanní píšťaly znějí tak dlouho, dokud se drží klávesa: potom zmlknou. Rezonance tuto náhlost ■ ■ >w- ^m ■ Mi p Buddhističttmniii v klášteře Samjä V libetn prozpěvují při bohosluibdch modlitby. Síň je bohatí' vyzdobena textilními závesy a malbami na hedvábí, klcré'pohlcuji zvuk. změkčuje a „posvěcuje". Tak je možno pohlížet jako na nástroj zvuku i na samotnou katedrálu. Vyduté stěny zvuk soustřeďují: místo rezonancí vytvářejí nespojitá opakování rozpoznatelná jako ozvěna. Tento efekt působí apsida: kopule jej může ještě zesílit. Baptistérium v italské Pise je proslulé svou ozvěnou: arpeggia (jednotlivé tóny) zde zazpívaná znějí jako sbor (tóny zahrané společně) a trvá jim skoro 25 vteřin, než dozní. Reč potřebuje naopak jasnost, které docílí nepřerušované zvukové vlny od řečníka k posluchačům a krátká rezonanční doba. Proto jsou kazatelny vyvýšeny nad kongregaci, a zčásti i proto mají metodisté a jiná vyznání zdůrazňující mluvené slovo sklon stavět spíše malé kaple než rozlehlé chrámy s ozvěnou. Jiná náboženství než západní mají různé tradice spojující zvuk s architekturou s méně výrazným důrazem na rezonanci a větším na jasnost. Mnoho východní posvátné hudby se provozuje pod širým nebem nebo pod baldachýnem. Chrámová hudba je výraznou tradicí v tibetském a mongolském budd-hismu, ale závěsy, dřevěné stropy a malby na hedvábí omezují rezonanci a vytvářejí suchý, jasný zvuk; zpěv mnichů zdůrazňují periodicky trubky, bubny a činely. Džinismus. asketičtější náboženství, přikládá větší důležitost mluvenému slovu a džinistické kazatelské síně jsou prosté a pravoúhlé. 76 OURADACl-RI-MONIi; Procesí a pouť Od velmi raných dob byla architektura plánována tak, aby umožňovala průvody. Už v 6.století př. Kr. byla hlavní ulice v Nebúkadnesarovč Babylonu Cestou průvodů, po níž se nosily sochy bohů k bránám patronky města Ištar. Jak procesí tak poutč zvýrazňuj! ústřední bod posvätnosti, v němž slouží nějaké místo nebo budova jako místo setkání lidského s božským a jako zdroj moci na zemi. Lidé se často pohybují ke zdroji této moci. jako když se uctíva-či blížili k příbytku boha v řeckém nebo římském chrámu. Průvod tak spojuje oddělená místa vytvářením koridoru posvätnosti. Jakmile dosáhnou místa určení, mohou lidé složit posvátný předmět, podat svědectví nebo přinést oběť či předat občtinu. Procesí mohou vést také ven z posvátné budovy, když. božská síla. která v ní normálně sídlí, vyjde do světa. Ve starém Egyptě se jednou do roka. když se Nil rozlil ze svých břehů, zahalila socha boha Amóna z Karnaku do tkanin a odvážela se na bárce proti proudu do Luxoru. Tam Jedno z 24 vytesaných kamenných kol Chrámu Slunce v Kominíku, pojatého v poilobč vozu. byli se sochou uzavřeni do vnitřní komnaty faraón a jeho manželka, snad aby provedli rituální pohlavní akt při obřadu, který obnovoval také faraónovu božskost. V celém hinduistickém světě se mohou bohové vypravovat ven z chrámu v každoročním průvodu kolem svého panství. Chrám Slunce nedaleko mořského pobřeží v Kónáraku v indické Uríse (postavený 1238-64) POUT A PLÁN KOSTELA Cíleni ideální křesťanské poutč ve středověké Evropě byl Jeruzalém. Nepřátelství muslimů v této oblasti však tuto pouť znesnadňovalo a mnoho poutníků volilo místo ni jinou. Cesty byly plné skupin cestujících na svatá místa, například do Canterbury. Santiaga de Compostela a Kolína nad Rýnem (mist, kde odpočívaly kosti sv. Tomáše Heekcla. sv. Jakuba a tří mudrců /. Východu), a k četným místním svatyním s ostatky světců. Chrámy se přestavovaly s včlšim počtem postranních kaplí, rozlehlejšími chrámovými loděmi a apsidami, aby pojaly početnejší zástupy poutníků a procesí. Ze skromných modliteben pro mnichy a místní včříci se stávaly obrovské rclikviáře a nakonec velké katedrály. Slavily se také místní repliky jeruzalémského Chrámu svatého hrobu, kde byl údajně pohřben Ježíš. Tak mohli místní vířící podnikat duchovní cestu do .Jeruzaléma", kterou někdy znázorňovala i bludiště na podlaze (viz str. 139). Tyto kostely nebyly přesnými architektonickými reprodukcemi, ale používaly architektury ke ztělesnění duchovního smyslu nápodobou hrobky a kulatého tvaru předlohy. V 18. století stavěli barokní architekti ..posvátná schodiště", aby už. sám přistup k chrámu byl obdařen duchovním významem. Snad nejznámějším příkladem jsou Španělské schody v Římě. stoupající ke kostelu Santa Trinitá ve třech ramenech se třemi odpočívadly a představující Svatou trojici. PROCESÍ A POUT 77 byl dokonce pojal jako masivní vůz s 24 vyřezávanými kamennými koly po stranách, tažený sedmi obrovskými koňmi z kamene. Odlehlá svatyně v džungli na hoře Kataragamč na Sri Lance vábí hinduistické, buddhistic-ké a muslimské poutníky i domorodé Veddy ke skupině chrámů, které tvoří jen o málo víc než prosté čtverhranné místnosti. V kataragamském chrámu sídlí bůh v podobě magické geometrické kresby (jantry) - hvězdy ve tvaru dvou navzájem se protínajících rovnostranných trojúhelníků - na malém zlatém plálu. který nespatří žádný smrtelník kromě jeho hlídače. Poutníci přihlížejí, jak tuto jantru zahalenou tkaninou dopravují v průvodu slonů z vlastního katara-gamského chrámu ulicí lemovanou svatyněmi jiných bohů do chrámu milenky, domorodé lesní bohyně Když poutnici zdolávají schody k chrámu Born Jesus nedaleko portugalské Bragy, procházejí kolem ohraz.it zastavení Křížové cesty, a tak absolvuji jednotlivé etapy Kristovy cesry na místo ukřižováni. 14 78 OBRAD A CEREMONIE Valli Ammy. Čtvrt hodiny s ní stráví bůh na památku jejich původního setkání, kdy sem přišel poprvé z jižní Indie. V jiných částech Srí Lanky se nosí v podobných průvodech (peraheráeh), i když s rozdílnou teologií, z chrámů a kostelů Buddhův zub a sochy Panny Marie. Jinou formou cest bohů je obcházení, pohyb okolo místa, které se tím posvěcuje nebo ochraňuje. Obcházení mohou provádět také věřící, kteří vytvoří kruh vlastními těly. V hindu-ismu se tak děje pradak-šinou ve směru pohybu slunce; čistá pravá ruka zůstává přitom přivrácena k uctívanému objektu. Pohyb opačným směrem se spojuje se smrtí a čarodějnictvím. Člověk může obcházet svého guma. chrám před vstupem do vnitřní svatyně, svaté město jako Váránasí, nebo i celou Indii. Buddhistické stupy mívají zvenčí dokola zvláštní chodníky, podobně jako v Boro-buduru (viz str. 24-5). Procesí a obcházení bývají často vyvrcholením poutč na místo, jako je hrobka, svatyně nebo památník obzvláštní duchovní hodnoty. Postup duše ke spojení s touto hodnotou mohou odrážet fyzické strázně cesty přes neznámé území, kdežto architektura cíle bývá odrazem účelu poutě a účinků jeho dosažení. Do Lurd ve Francii přichází poutník za vyléčením a nachází tu uzavřená jezírka, aby se mohl ponořit do ledové vody ze zázračného pramene v nedaleké jeskyni, kde se svaté Bernadettč zjevila roku 1858 Panna Maria. Koupelny a jeskyně leží na úpatí skaliska, nad nímž se tyčí věže Panství Panny Marie, komplex tří kostelů korunovaný úzkou věžičkou baziliky. Do indického Váránasí se zase přichází poutník vykoupat ve svaté řece Ganze a v případě mnoha nemocných a starých na tomto nejposvát- Toto procesí obejde dágobu Ruvanveli v Anurádhapuře na Srí Límce a omotá nesenou tkaninu kolem jejich základu. PROCESÍ A POUT 79 nějším místě i zemřít. Řeku lemují v délce pěti kilometrů Široká schodiště s pozadím změti svatyní, chrámů a věží, jež připomínají skaliska. Pohřební ohně tu hoří ve dne v noci a popel se vhazuje do řeky, aby duše mohla dosáhnout příznivého znovuzrození. Poutní místa si budují dopravní síť. ubytovny a pomocné budovy a o svátcích je často obklopují dočasné trhy a stánky. Na Kataragamě (viz str. 77) vycházejí v poutní sezóně buddhistické mniSky ze svých jeskynních obydlí v džungli a poskytují na úpatí „Mléčné stupy" (Kiridctgoby) poutníkům duchovní rady. Věi vysokého vozu boha Džugannátha připomíná chrámové véže v uriíském stylu. lují Vztah mezi budovami a vírou ho- bývá složitý. Svatyni sv. Tomáše irá- Becketa. umučeného roku 1170 ika. v katedrále v Canterbury, zničil iocí v roce 1538 Jindřich VIII., který aby potřeboval na odvezení jejích ého pokladů 26 vozů. Ale i bez této svatyně zůstává katedrála jedním síť, z hlavních poutních míst v Evropě, vát- Podobně vyplenili římští císaři trhy i poklady z řeckého Apollónova 77) chrámu v Delfách (viz str. 142-3). his- Dnes už mají řečtí bozi jen málo lích uctívačů, pokud vůbec nějaké, pátí a přece pocítí mnoho návštěvníků aut- Delf nesmírnou duchovní sílu tohoto místa. SVÁTKK RATHADZÄTRA V PURi Džagannáth je jednou z podob hinduistického boha KrSny a jeho chrám v Puri v Uríse je jedním ze čtyř nejposvátnějších poutních míst v Indii. Každoroční vezou sochu tohoto boha spolu se sochami jeho bratra Balabhadry a sestry Subhadry v průvodu vozů na památku KrSnovy cesty z Gókuly do Mathury. Urozený rádža z Puri zametá před nimi silnici jako kastovné nízcí metaři. Před statisíci poutníky cestuje průvod z hlavního Džagannáthova chrámu do Gundííamandiru (Zahradního domu) vzdáleného přes půldruhá kilometru. Po týdnu bohy odtáhnou zpét do chrámu. Vozy (rathý) jsou ukázkami osobité přenosné architektury. Hlavni Džagannáthův vůz je vysoký 14 metrů a má 16 kol. každé o průméru dvou metrů, a celé procesí vyžaduje asi 4000 lidských tahounů. V minulosti se věřící vrhali pod kola, aby je tato pohyblivá budova jejich boha rozdrtila. Po svátku vozy rozlámou na relikvie a v příStím roce je znovu postaví. 80 OBŘAD A CEREMONIE Ka'ba, Mekka Samotný islám je SAUDSKÁ ARÄBIE P0-!'™" Jak0 bU" dova postavena na \ .. ,, pěti ..sloupech". % «Mekka iL . « - . -. *. První člvn tvon O ' %■ vyznání víry'- mod- litba, dávání almužen a půst v měsíci ramadánu. Pátým, který se koná v měsíci dhu-1-hidždža, je pouť (lutdždž) do Mekky v Saudské Arábii, centra islámského svčta. kde Muhammad obdržel Boží slovo a zákon (později zapsané jako Korán). Každý tělesně zdatný muslimský muž a žena se mají snažit vykonat hadždž alespoň jednou za život. Mekka je průsečíkem mezi vertikální osou sahající až do nebe a horizontální rovinou lidské existence. Na hadždž proudí do Mekky poutníci z celého svě- naHORE Potvrzeni o hadždži z. roku 1432. připomínající poutníkovu návštěvu Mekky. Dna malují zejména západoafričtí hadždžicvé často obrázky ze své cesty na vnější ztli svých domú. ta: některým z nich může cesta trvat celá léta a stát je celoživotní úspory. Když se přiblíží k městu, převléknou se do speciálního oděvu z prostých bílých plachet, symbolizujících čistotu duše a odstraňujících jakékoli rozdíly hodností. Během několika dní pak poutníci předvádějí ústřední události v Muham-madově životě. Cílem poutníků čili hadždžiú je Velká mešita, al-Masdžit al-Haram. Uprostřed jejího obrovského nádvoří, ozdobeného v každém rohu párem minaretů, stojí masivní černá svatyně zvaná Ka'ba. Mekka byla historicky oázou a obchodním městem a Ka'ba byla původně svatyní předislámských božstev. Muhammad ji roku 630 po Kr. očistil od model a tato událost byla klíčovým okamžikem ve vývoji islámského monoteismu. HLAVNI OBRÁZEK NA PROTĚJŠÍ STRANE Během hadždže se tísni na nádvoří Velké mešity statisíce poutníků. Ka'ba je krychlová budova z tmavošedého kamene s dveřmi 2.1 metru nad úrovní země na východní straně. Do jihovýchodního rohu budovy je zasazen stříbrem zarámovaný černý kámen, pravděpodobně meteorit, který údajně přinesl anděl Gabriel, '/.venči Ka'bu pokrývá sukno obíité zlatým a stříbrným pásem veršů z Koránu, který se každoročně obnovuje: interiér je obložen postříbřenými mramorovými panely. O prvním dnu vykoná poutník tawáf, sedmindsobné obejiti Ka 'by. a pokusí se černý kámen políbil. NA PROTÉJSI STRAŠE VLEVO Kaliu postavil Abraham (uctívaný v islámu jako prorok/ v blízkosti studny iemzem. kterou odhalil anděl Abrahamové manželce Hagar. Z mešity vede šikmo mezi kopci Sofou a Marvou široký krytý chodník ína obrázku vlevo nahoře). V nápodobě Magořina zoufalého pátráni po vodě. aby zachránila v poušti sebe i svého syna lzmaela před FTBÉ smrtí Žizní, proběhnou pomnící po tomto chodníku sedmkrát sem a tam. NAHOŘE VPRAVO Od Ktl'by a chodníku pokračují poutnici k městu Mině a na Arafátskou pláň. kde pronesl Prorok své kázání na rozloučenou. Zde se zeptal Alláha, zda tlumočil jeho poselství a splnil své poslání, a zástup mu odpověděl Zvolaním: ..U Alláha, ano!" Poutníci se vracejí přes Muzdatifu tři dny do Miny. kde hodí kameny na tři sloupy představující satana- V Mině mohou obětovat ovci. kozu, velblouda nebo krávu na památku toho. jak Abraham obětoval místo syna beránka. Nakonec kotem Ka'by provedou závěrečný tawáf. 82 Typy a tradice Regionální tradice posvátné architektury vyjadřují mnoha způsoby, co se považuje za věčné pravdy. V každé kultuře odrážejí budovy místní představy o kosmu, povaze bohů, způsobu, jakým pobývají ve vesmíru, a jak se provádí rituál. Architekti a řemeslníci se přitom opírají o nahromaděné zkušenosti a výsledkem je, že mezi budovami různých a dokonce i protichůdných teologií existuje pozoruhodná kontinuita. Řecký chrám byl obrácen naruby, aby vytvořil římský chrám, který navíc přidal kopuli. Raná křesťanská bazilika zdědila kopuli a předala ji přes Byzanc mešitě, kde ji dále upravili, aby vyjadřovala islámskou představu Alláha. Podobné nitky spojují hinduistický chrám s buddhistickou architekturou v celé východní Asii, nebo vývoj stavebních slohů ve Střední Americe. V každé oblasti se přejímané styly modifikují podle místních náboženství a technologií. Jak se vyvíjejí teologie, přizpůsobuje architektura postupně existující vzory tak, aby vyjadřovaly nové ideje. Pohled přes střechy jeruzalemského Starého města demonstruje jak rozmanitost, tak kontinuitu posvátné architektury. Kopule. věžičky a věže jsou postaveny ve stylu charakteristickém pro tuto oblast a vykazuji výrazné architektonické podobnosti, a přece představují tyto formy meíity. kostely a synagogy. Stejná základní struktura kopule a krychle je patrná také v civilní výstavbě města. 84 TYPY A TRADICE Megalitické památníky V Carnacu ve Francii je postaveno vice net 3000 prehistorických kamenít. Byla lo mozitti lunární observátora kameny hýly vztyčeny v průběhu 5000 let; kdysi je lidé povalovali za zkamenělé římské vojáky. Slovo „megalil" značí „velký kámen". Megalitické kultury jsou nebo byly soustředěny zejména v prehistorické západní Evropě, starověké Střední Americe a dnešní Jihovýchodní Asii a Oceánii. Obecně označuje toto slovo velmi prosté stavební slohy, které používají tvarů přírodního kamene. Ale stejný termín se někdy objevuje i jinde, kde se používá masivních kamenů s propracovanější technikou otesávání a opracovávání, jako je tomu na některých olmeckých nalezištích v Mexiku a v raně inckém nalezišti Chavínu v Peru. V záhadném Tiahuanaku, ležícím v bolivijských Andách v nadmořské výšce 4000 metrů, tvořily dlouhé řady masivních vztyčených kamenů souvislou hradbu kolem velkého náměstí a jedním kamenným blokem byl proražen vchod, aby vytvořil Bránu Slunce. V Evropě nacházíme megalitické památníky z neolitu (mladší doby kamenné) hlavně v Británii. Francii. Španělsku. Portugalsku, na Sardinii. Maltě, v jižním Švédsku a severním Německu. Postavili je v různých dobách mezi 5. a 2. tisíciletím př. Kr. Nejčastějším typem památníku je hrobová komora. Ta může mít podobu chodbového hrobu s dlouhým vchodem, jako v Ncwgrange v Irsku, nebo nádvorního hrobu, pojmenovaného tak podle velkého polokruhového vchodu, nebo dolmenu. jestliže dva vztyčené kameny nebo víc podepírají horizontální desku. Jiným běžným typem je samostatně stojící kámen čili menhir („dlouhý kámen"). Největšími a neokázalejšími megalitickými památníky jsou řady nebo kruhy vytvořené ze vztyčených kamenů, běžné v Británii a severozápadní Francii. V Stonehenge v jižní Anglii překrývaly kruh stojících kamenů překlady (viz str. 169). Megalitické památníky byly rozšíře- MEGALIT1CKÉ PAMÁTKY 85 ny i v Jihovýchodní Asii a Oceánii. V dnešní době jsou obzvláště nápadné na některých kmenových územích Indie, na ostrovech Niasu, Bali a Sumbě v Indonésii a v Polynésii. Stejně jako kdysi v Evropě plní řadu funkcí. U indických Sórů vztyčuje šamanův pomocník menhir při každém pohřbu, aby představoval pokračující existenci zesnulého v podsvětí (viz str. 147). Při pohřbu náčelníka na Niasu nebo Sumbě se stejně jako ve starověké Polynésii umístí řada menhirů zahalených tkaninou na uzavřené chrámové nádvoří, aby sloužily jako obydlí pro návštěvníky z řad duchů předků. Obě kultury stavěly pravoúhlé kamenné pyramidy, z nichž ta největší v Polynésii - na Tahiti - má základnu o rozměrech 81 x 22 metrů. V Polynésii se používalo megalitů i jako navigačních pomůcek mezi ostrůvky roztroušenými v obrovském oceánu. Když námořníci narazili na takový kámen, studovali sled hvězd. V Kiribati je devět kamenů na pobřeží zaměřeno přesně ke třem sousedním ostrovům a zjevně ukazují i stupeň odchylky spojovaný s různými proudy. PROČ SE STAVĚLY STARODÁVNÉ MEGALITY? Při neexistenci jakýchkoli písemných záznamů je výklad prehistorických památníků často sporný. Stonehenge (viz str. 14). jeden z největších a nejzáhadnějších kamenných kruhů, se interpretuje jako chrám, shromaždiště, pohfebiště. observatoř a kalendář, a mohl být tím vším. Na severovýchodě ukazuje dráha vedoucí ze středu místo, kde o letní rovnodennosti vychází slunce, kdežto otvor na severozápadě se spojuje s místem západu měsíce o zimním rovnodení. Rozvržení některých hrobek spojuje jasně astronomii se znovuzrozením. Chodbový hrob připomíná dělohu vedoucí do lůna Exteriér pohřebního pahorku v Newgrange v írsku, postaveného před více než 5000 len: a některé hrobky mají vchody utvářené velmi zřetelně jako ženské přirození. Tento výklad podporuje i překrytí náhrobního pahorku v Newgrange bílými křemínky. které způsobují, že hrobka se podobá vejci. V mnoha dnešních náboženstvích bývá hrobka také místem regenerace a znovuzrození a zdá se pravděpodobné, že tomu tak bylo i v případě neolitických lidí. V Newgrange pronikají o zimním slunovratu paprsky vycházejícího slunce chodbou dlouhou skoro 30 metrů až k zadní stěně. Bylo to propočítáno velmi pečlivě, neboť sklon chodby směrem vzhůru vyrovnával malý tvor ve ..střešní krabici'", kterým vnikalo dovnitř sluneční světlo. Je to. jako by se měl zemřelý znovunarodit právě tak jako umírající rok při doteku vracejícího se slunce. 86 TYPY A TRADICE Avebury a Silbury Hill, Anglie , ■ SEVERNÍ MORE SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ Avebury» ■Lond*n a Silbury Hill rSKÝ OCEAN CDŮNTIC Avebury je největší stavba z doby bronzové ve Wilt-shireu, postavená kolem roku 2600 př. Kr. Vnější kruh tvořilo asi sto vztyčených kamenů, obklopených příkopem a náspem o průměru skoro 430 metrů. Při hloubení příkopu se seškrabávala křídová půda nástroji vyrobenými z jeleních parohů. Vevnitř byly dva menší kruhy vedle sebe, každý asi ze 30 kamenů, a shluk větších kamenů uprostřed. Dnes už zůstala mezi domky a zahradami vesnice, která leží většinou ve vnějším kruhu, jenom asi čtvrtina kamenů. Starožitník William Stukeley nakreslil a popsal památník v 18. století, krátce předtím, než velkou část zničili, aby získali ornou půdu a stavební materiál. Identifikoval tu dvě ulice z kamenů. Jedna, která je viditelná dodnes, vede z Avebury k malému kamennému kruhu na Overton Hillu: kruh už dnes zmizel. Druhá ulice (nyní už neviditelná) zatáčela klikatě k jihozápadu. Stukeley nazval tyto ulice hady a popsal Avebury jako hadí chrám, utvářený jako alchymický symbol božské moci, i když dnes tento výklad nezní pravděpodobně. Avebury obklopuje největší soustředění velkých prehistorických památníků v Británii. Nedaleko odtud jsou západokennetské a východokennetské dlouhé mohylové hroby - chodbové hroby z doby kolem roku 3600 př. Kr. -a masivní neolitický pahorek Silbury Hill, jehož skutečný účel nebo funkce zůstávají záhadou. HLAVNI OBRÁZEK NA PROTĚJŠÍ STRANĚ Jihozápadně od Avebury je Silbury Hill, se svými 40 metry výšky nejvyšší umělý pahorek v Evropě. Kdysi se věřilo, zeje v něm pochován král Sil z míslnich legend, ale výkopy nalezly jen pevně kamenné jádro. Objeveni trávy a lětajieieh mravenců v nitru pahorku prokázalo, že se s jeho stavbou započalo koncem července nebo poěátkem srpna, asi mezi lely 2750—2660 př. Kr. Pahorek vzbuzoval úctu po celé období dějin: dokonce i Římané, kteří stavívali přímé vojenské cesty, se mu vyhnuli. Ačkoli vykopávky nedokázaly odhalil jeho účel, předpokládá se. že to byl buď omphalos vyznačující pupek světa (viz str. 142—3 í. nebo lůno bohyně matky, nebo památník náčelníka. VLEVO Velkou kruhovitú ohradu památníku v Avebury protínají dnes cesty a vesnice narušila vnější přikop. Přesto si místo podrželo auru starodávné moci. Nedaleko odtud se zvedá nad poli kuželovitý Silbury Hill. VLEVO DOLE NA PROTĚJŠÍ STRANĚ Část vnějšího kruhu v Avebury. Z původního asi sta kamenů jich stoji dodnes sedmadvacet. vpravo Interiér západokennetské dlouhé mohyly, megalitického chodbového hrobu nedaleko Avebury. Úzká chodba, postavená ze vztyčených kamenů překrytých mohutnými překlady, vede od vchodu do hlavni hrobové komory. Byla vybudována kolem roku 2500 př. Kr. a používalo se ji k pohřbíváni po dalších tisíc let; potom vchod zahradili masivním kamenem. 88 I YPY A TRADICE Egyptské chrámy Velký přístup k chrámu ve Philac od Davida Robertse 11796-1846). Celému komplexu dominuje obrovsky vstupní pylon s řadami sloupů s lotosovými hlavicemi po stranách. Když řeka Nil každoročně opadávala z vrcholu svých záplav, odhalovala postupně blátivé ostrovy. Stejným způsobem vyvstal podle egyptského mýtu z vod chaosu pahorek souše, který poskytl místo ke zrodu prvního boha Atuma. Mnoho chrámů bylo architektonickým ztvárněním tohoto prvotního ostrova: návštěvník byl vtahován v každé fázi vzhůru po schodech nebo rampě do vnitřní svatyně. Prvotní pahorek jako místo stvoření může také symbolizovat možnost znovuzrození, představu, kterou ilustruje kenotaf Sethiho I. v Abydu. kde byla rakev umístěna na ostrov obtékaný vodním kanálem. Egyptský chrám byl svou konstrukcí trámový, to jest zhotovený ze svislých sloupů a příčných nosníků. Střechy tvořila prostě plochá víka. Dřevěné trámy nejranějších chrámů přidržovaly také svazky papyrové třtiny, které symbolizovaly vegetaci prapůvodního ostrova. Později napodobovaly tyto papyrové svazky i nadále kamenné pilíře, jejichž vertikální rýhování vyvolávalo dojem mnohonásobných stonků. Od Třetí dynastie se květy papyru zobrazovaly otevřené a od Páté dynastie také jako poupata. Někdy zobrazovaly hlavice sloupů lotos (vodní lilii). Papyrus reprezentoval oblast delty Dolního Egypta, lotos Horní Egypt. Oba tyto druhy se později kombinovaly v téže budově jako symbol sjednocení obou království. Chrám je v podstatě dlouhá, přímá, vzestupná cesta, která v nejpro- EGYPTSKE CHRÁMY 89 Sochy faraóna Ramesse 11. před jeho chrámem v Abu Simbelu (li. stoletípr. Kr.) byly vytesány z ..rostle" skály. Ačkoli jsou trojrozmerné, byly sochy vnímány slále jakoby -předu. V průběhu asi 3000 let nabylo mnoho chrámů na rozměrech a složitosti. V Luksoru a Karnaku (viz str. 90-1) dojem cesty po staletí zvyšovalo přidávání řetězu dalších nádvoří, každého s pylonem vpředu. pracovanějších případech prochází střídajícími se otevřenými, sluncem zalitými nádvořími a temnými, chladnými interiéry bran a sálů, až nakonec dospěje k vnitřní svatyni. Vchod do chrámu tvoří monumentální brána čili pylon, ozdobená vlajkami, mnohobarevnými řezbami a kolosálními sochami. Sloupová síň. představující ostrov z bláta, byla jako les gigantického rákosí a často bývala vydlážděna tak, aby připomínala vodu; strop byl často pomalován hvězdami. Ve vnitřní svatyni stála socha boha a svatyně byla jeho obydlím, někdy obklopeným dalšími vnitřními místnostmi s modely člunů a kněžskými úřady. Čím víc se cesta blížila k poslední malé uzavřené prostoře, tím byly stropy nižší, aby zesilovaly dojem hloubky a tajemná. VÝZNAM NILU Egypl je úzký pruh zemé na březích dlouhé řeky s pouští v pozadí. Modrý Nil. přinášející úrodně náplavy z etiópskych hor. umožnil egyptskou civilizaci. Ve starém Egyptě řeka od června do října rychle stoupla a potom zase postupně klesala. Zemědělství bylo možné jen od října, kdy voda začala opadávat, a to ponechávalo v období záplav početnou pracovní sílu volnou pro monumentální budováni. Nil byl rovněž hlavní dopravní tepnou - dopravovaly se po něm i kamenné bloky až do váhy 15 tun. V Thébách v Horním Egyptě na západním břehu postavili „město mrtvých"; od řeky vedly zvýšené chodníky k nekropoli pohřebních chrámů a skalních hrobek. Na západním břehu slál také královský palác. ..Město živých" s osadami dělnických obydlí leželo na východním břehu. Chrám s jeho dlouhou cestou lze znázornit také s Nilem jako Vesnice Beni Hasan je umístěna těsně nad dřívější hranici záplav, kam kazdoměně dosahoval Nil před vybudováním Asuánské přehrady v roce 1971. Ještě stále tu mittete stál sjednou nohou v polích a druhou na poušti. ústřední osou a břehy a poli po obou stranách. Egypťané pojímali možná sám prostor jako dlouhý a úzký - představa, kterou ztělesňoval tvar chrámu. 90 TYPY A TRADICE Amónův chrám v Karnaku STREDOZEMNÍ MORE JORDÁNSKO Káhira EGYPT Karnak SAUDSKÁ ^ \ ARÁBIE S * Théby byly v období Nové říše (asi 1539-1075 př. Kr.) hlavním městem Egypta a jejich centrem byl chrám boha stvořitele Amóna. Amónův chrám tvořil součást rozlehlého chrámového komplexu v Karnaku, hlavní pokladně státu bohatého z daní a kořisti z faraónových výbojů. Masivní pylon čili brána u vchodu je první z průvodu Šesti bran na cestě otevřeným prvním nádvořím k druhému pylónu se dvěma sochami Ramesse II. (1279-1213 př. Kr.) vpředu. Tento pylon vede do hypostylové síně s kolonádou obrovských sloupů. Velká síň. která bývala patrně zastře- šená, působí spíše dojmem chodby než komnaty, etapy na cestě chrámem. Tento dojem ještě zvyšují dvě řady mohutných sloupů tvořící ústřední cestu v protikladu k menším sloupům za nimi, které s nimi nejsou v zákrytu. Prostor po obou stranách cesty byl šerý a rozbíjely jej nepravidelně rozhozené sloupy, zatímco ústřední cesta byla vyšší, ostře vymezena a osvětlena z okenních štěrbin těsně pod střechou. Cesta vede dál soustavou temnějších vnitřních síní přes tři další pylóny, z nichž některé měly původně zlaté dveře a stříbrné podlahy, do svatyně boha slunce vybudované Thutmosem I. (1493-1482 př. Kr.). Tato komora, ohnisko celého chrámu, obsahovala ve schráně ze zlata a drahých kamenů Amónovu sochu. NAHOŘE Kněiise rituálně očisťovali v posvátném chrámovém jezeře. Obelisky z lomu v Asuánu jsou popsány hieroglyfy. VPRAVO Obraz hypostylové síně namalovaný v 19. století Davidem Robertsem. Sloupy -21 metrů vysoké a o průměru 3.6 metni -jsou ozdobeny reliéfy znázorňujícími faraónovy triumfy a jsou nahoře zakončeny vytesanými květy papyru. AMONÚV CHRÁM V ANOKU 91 nahoře K prvnímu vstupnímu pylónu vede řada sfíng s beraninu hlavami; beran byl symbolem Amóna. DOLE Pilíře byly tesány ve tvaru rákosí ti lotosových nebo papyrových květů či poupat, aby připomínaly mýtus o stvoření, podle něhot zůstal po opadnutí zátopy prapůvodní ostrov (viz str. 88-9); podle Široce zastávaného názoru je ztělesněním tohoto mýtu celý chrám. VPRAVO Kdy f návštěvník projde podél řady sfing (A > a prvním pytonem. ocitne se na prosluněném nádvoří, kontrastujícím se stinnou hypostylovou siní (B), do které vede druhý pylon. Dalšími pylóny, síněmi a nádvořími pak dorazí k vnitřní svatyni (C), kam směli vstoupit jedině faraón a jeho knězi- Zlatá schrána vykládaná drahokamy obsahovala původně Amónovu sochu, dnes už ztracenou. Věřilo se, že v této soše sídlí bůh. V VI IV to< a pečovali o něj knězi s oholenými hlavami, kteří ho třikrát denně rituálně omývali, krmili a oblékali do jemného plátna. Na chrámovém pozemku je i posvátné jezero (D). jehož knězi používali ke své očistě, než provedli obřady. Následující faraóni rozšířili chrám od vnitřní svatyně směrem ven íránské číslice na plánku označuji pylóny). i l 92 TYPY A TRADICE Šintoistické svatyně a chrámy Japonské náboženství šinto („cesta bohů") se vynořilo z prastarých lidových představ o dynamickém božství, které se projevuje ve všem, živém i neživém. Verí v existenci nesčíslného množství božstev neboli kamiů a ta mohou sídlit ve velikých lidech, v předcích, ve stromech, horách, skalách, vodopádech a jiných rysech okolí i v jevech, jako je zrození a zánik. Dík tomuto pojetí přírody prostoupené božstvím nacházíme šintoistické svatyně často na místech obdařených přírodní krásou nebo obklopených ovzduším velebnosti či tajemnosti: samotné svatyně jsou nezřídka místy uctívání přírody. Tomuto pojetí odpovídá i úcta k architektonickému používání přírodních materiálů na stavbu svatyní. Podle historika Nitschkeho nacházíme u šintoistických svatyní čtyři prototypové tvary: sloup, chatu, horu a trychtýř. Většina svatyní obsahuje více než jeden z těchto prvků. Všechny jsou v podstatě přestěhovatelné a obnovitelné, což odráží představu, že svatyně je jen dočasným bydlištěm (joriširo) božstva, které periodicky navštěvuje lidi. Všechny čtyři modely jsou odvozeny z představy archetypovčho svazku trávy (šime), svázaného posvátným slaměným provazem, jehož se ve starých dobách původně používalo k označení záboru nebo vlastnictví půdy. V průběhu doby byly podobné znaky polidštění světa zposvátněny. Chrtím v japonském Kjtísú. Lano nad sloupy připomíná první prostě lorii (brány) a pruhy bílého papíru (gohei) symbolizuji přítomnost kamiů (boka). Spolu se šintoismem se vyvíjely i jeho svatyně. Velmi rané. prosté oltáře pod šírým nebem se kolem 7. století po Kr. změnily v chrámy: jejich sloh připomínal architekturu starších dřevěných obydlí a rýžových sýpek se zvýšenou podlahou. Asi od stejné doby. po uvedení buddhismu do Japonska, napodobovaly šintoistické chrámy také výrazný styl čínských buddhistických chrámů. Na rozdíl od prostého raného stylu používaly jasné barvy a složitou výzdobu. Moderní svatyně se budují v různých stylecji, ale většinou se umísťují do zahrad nebo mezi stromy, aby odrážely důležitost přírody, a zpravidla mívají stejné rozmístění. U vchodu je brána zvaná torii. Původně to byly jen dva sloupy zasazené do země se slaměným provazem nataženým mezi nimi: provaz vystřídal později dřevěný trám přesahující oba sloupy a druhý trám hned pod ním. spojující sloupy. Časem se lorii změnil ve složitý architektonic- S1NTOISTICKÉ SVATYNĚ A CHRÁMY 93 PŘENOSNÉ SVATYNĚ A OBRADNÍ VOZY Podle Šintoistické víry přicházej i bozi do svatyni a přírodních objektů jen dočasně. Jako je pohyblivý bňli. je pohyblivý i jeho dopravní prostředek zhotovený lidskou nikou. Ten má často tvar plochého vozu s ..horou" značící sestup božstva. Vozy používane při slavnosti v Gionu v Kjólu. staré 11(H) let, jsou obdivuhodným souborem čtvercových, čtyřkolých povozů nčkdy s malou zastřešenou svatyňkou pro Přenosná o svátku božstvo, jindy s pahorkem tvaru polokoule představujícím horu. Většinu rituálních vozů korunují borovicové nebo cedrové větve. Špičaté listy slouží jako vedení pro božstvo, sídlící na ..vysokých pláních nebes", které se privoláva na vrcholek ..božsky zvolené ohňové hory" a potom svede dolů na místo slavnosti skrze větve stromů. Vozy se vyvíjely a diferencovaly po celá staletí: mnoho z nich znamená hory. i když se jim dnes už na pohled nepodobají. SVatyné ímikoíi>. nesená Santlza Macuri v Tókju. ký útvar osobitého druhu vá samostatně v krajině posvátné místo, k němuž klad horu. Když věřící projde torii, práh oddělující světský posvátného a vstoupí na půdu svatyně. Tam se musí v přípravě na vstup do přítomnosti bohů očistit čistou vodou, kterou nabere naberačkou z kamenného žlabu. Vlastní svatyně se zpravidla skládá z jedné nebo více síní a vnitřní svatyně - domény kněze—s obrazem kamiho. Některé svatyně jsou velmi malé; jiné tvoří rozlehlé chrámové komplexy zasvěcené různým šintoistickým božstvům a obsahují na svém pozemku mnoho pobočných budov včet- - nčkdy stá-a označuje vede. napří- překročí tím prostor od Věřící ve svatyni Kasuga v Naře. Sintoističti věřící vyzvánějí na zvonce nebo tleskají, aby kamiovi naznačili začátek a konec modliibx ně stánků, kde se prodávají amulety pro štěstí, později zavěšované, aby upoutaly pozornost kamiů. Právě tak. jako sestoupil do svatyně, může z ní bůh zase odejít. V dnešním Japonsku, kde bývá pro obyvatele velkoměst obtížné vystupovat k vysokohorským svatyním, nebo kde se posvátná místa bourají, aby uvolnila prostor pro rozvoj, musí nčkdy sintoističti kněží stěhovat bohy do nových obydlí. Provádí se to tak, že se bůh s příslušným obřadem dočasně vrátí do svého původního domova na vzdáleném vrcholku a kameny, použité jako jeho svatyňové nádoby, se zabalí do bílé tkaniny. Jedině v tomto zahaleném a prázdném stavu se mohou kameny přestěhovat na své nové místo. 94 TYPY A TRADICE Velká svatyně v Ise, Japonsko JAPONSKÉ MORE JlZNI KOREA JAPONSKO Tókjó i ilse TICHÝ OCEAN Velká svatyně v Ise je nejposvátnější svatyní v Japonsku: pochází ze 3. nebo 4. století po Kr. Každých dvacet lei se budovy. ze kterých se sklá-. při obřadu, který se poprvé konal v 8. toletí. zbourají a na pečlivé připraveném sousedním pozemku se postaví nové. Tyto nové svatyně, i když jsou totožné se slarými. se nepovažují za repliku Ise. nýbrž za Ise znovuvylvořenč. Tento proces odhaluje, jak Sinloismus chápe přírodu jako něco. co se neustále obnovuje. Naposledy byly svatyně znovu postaveny v roce 1993. Velká svatyně, umístěná mezi prastarými a velebnými kryptomeriemi, se skládá ze dvou podobných komplexů. nahoře Tento dřevotisk z l8.sloletl ukazuje zástupy návštěvníků svatyni v Ise. VI od středověku vybízeli císařští agenti poutníky ívStěvě ise, aby zvýšili fondy pro svatyně'. Ho m karnevalová ovzduší a při m jedné leStostl se tu sešel více nei milion poutníků. Mislt> přituhuje mnoho poutníků dodnes. vzdálených od sebe asi šest kilometrů a /asvěcených dvěma hlavním bohyním. Naiku. vnitřní svatyně a nejsvčtěj-ší část celého komplexu, je zasvěcena sluneční bohyni Amaierasu Ómikami. Je lo kanú, od které údajně pochází císařská rodina, a do jejich prostor smí vstoupit jedině císař, jeho rodina a jeho kněží. Vnější svatyně čili Geku je zasvěcena bohyni rýže Tojouke no ómikami. Svatyně jsou výrazem šintoistických duchovních ideálů čistoiy a prostoty. Budovy stojí na kůlech asi dva melry nad zemí a jsou postaveny ve stylu, který se snad zakládal na obydlích starověkého Japonska s vyvýšenými podlahami. Jsou zhotoveny ze dřeva stromu hintiki. druhu bílého cypřiše, hladce ohoblovaného a pak ponechaného v přírodním stavu. NAHOftl Whod do Naiku. vnitřní svatyni y Ise. Tento práh směji'překročit'jenom členové cbařské domácnosti. Naiku obsahuje posvátné zrcadlo, symbol sluneční bohyně Amaleriisu: podle šinloistického mytu princi toto zrcadlo na svit její vnuk Honinigi a je jedním ze symbolů, sloužících k legititnizaci císařovy božské vlády. HLAVNI OBRÁZEK NAHOŘE Přes řeku Isuzu se klene abloukovilý můstek, který musí návštěvník překročil, aby sť dosnil k vnitřní svatyni. Napřed projde prostou torii I branou) a tím vykročí ze světského prostoru do posvátného. naiioRI: VLEVO Viude v Ise dýchá z budov ze dřeva a doiků harmonie struktury; ačkoli jsou každých dvacet let strženy a znovu postaveny. JSOU starobylé i nové současně. n MioRi-: Detail střech} \edniz budov svatyně Střechy musí odolat japonským lijákům: jsou v mírné křivce pokryty došký Z pásů kúry hinoki (japonského cypřiše) a polom zastřiženy, '/krížené konce trámů a vertikální sloupy odrážejí archeiypové formy starodávné japonské architektury. 96 TYPY A TRADICE Mešity Podle islámu je Alláh všude, a tak je mešita spíše modlitebnou než chrámem uzavírajícím božstvo. Interiér modlitebny je architektonickým vyjádřením tawhídu, učení o božské jednotě. Mešita se nesoustřeďuje na masu nebo povrch, nýbrž na prostor. Jakmile je věřící vevnitř, nemá tu žádné cesty a má rozjímat a meditovat o tomto volném, nerozděleném prostoru. Nejranější mešity měly za základ dům proroka Muhammada v Medí-ně. Později si každá oblast vyvinula svůj vlastní styl. zpravidla s dodržením rozdílu mezi vnějším nádvořím a vnitřní svatyní či modlitebnou. V Indii ovlivnil mešitu hinduistický chrám. Ve východním Středomoří je patrný vliv byzantského kostela -například na Modré mešitě v Istanbulu (viz též str. 166) ze 17. století, která se skládá ze čtvercové síně s minimem vnitřních podpěr, kryté kopulí a obklopené kolonádou a minarety. Do modlitební síně typické mešity se vstupuje až po omytí u kohoutku nebo fontány venku a v případě některých nádvoří se fontána stává sama o sobě hlavním architektonickým rysem. Muhammad posílal své stoupence na střechy, aby vyzývali věřící k modlitbě, a minaret se brzy vyvinul ve zvláštní věž, ze které vyvolává pětkrát denně muezzin (vyvolávač) hodiny modlitby. V Sýrii a severní Africe jsou minarety hranaté a mívají několik pater. V Iráku jsou široké a spirálovité, v Íránu a Turecku štíhlé a válcovité s vysokými balkony. Arabský výraz pro mešitu, mas-džid, znamená místo, kde se člověk Mešita sultána Ahmeta čili Modrá mešita 11606-19) v Istanbulu má typické štíhlé turecké minarety. vrhá na tvář poslušen Alláhova zákona, a význam slova „islám" se vztahuje k pocitu míru, který je plodem poslušnosti a podrobenosti tomuto zákonu. Posvátná geografie islámu vychází zevnitř, z hranic mešity, a objímá celý svět. Do jedné vnitřní stěny modlitebny je zasazen výklenek zvaný mihráb, který směřuje vždy k Mekce (viz str. 80-1) - centru (kibici) islámského vesmíru. Je tedy v Británii. Alžírsku nebo Kanadě orientován k východu či jihovýchodu, kdežto v Indii. Indonésii nebo Austrálii směřuje k západu či severozápadu. Mihráb bývá často bohatě vyzdoben a ověšen světly a může mít i kopuli - symbol ráje. Sjednocuje každou kongregaci v rámci její vlastní místní mešity a orientuje všechny MEŠITY 97 věřící k centru islámské víry. Pětkrát denně se kongregace seřadí tváří k tomuto výklenku za vedoucím modliteb (imáinem) a modlí se k Alláhovi. Zeny se modlí odděleně od mužů a tam, kde je kongregace výhradně ženská, vede ji žena-imám. V kolektivních mešitách, známých jako páteční (džámť), naslouchá kongregace o pátečních dnech a svátcích (id) také kázáním z vyvýšených kazatelen (minbarů) umístěných vedle mihrábu. Islámská úcta k psanému slovu učinila z mešity také centrum vzdělávání a budovu často doprovází islámská škola (madrasd). Základem způsobu života je modlitba, a proto používali náboženští vůdci původně mešity i jako místa, z něhož ovládali komunitu a vykonávali spravedlnost. Mešita neobsahuje žádná viditelná zobrazení Alláha nebo lidské postavy - žádné sochy ani obrazy. Místo toho je povrch všude pokryt pulzujícími geometrickými ornamenty, založenými na chvějivých vzorech přímých nebo zvlněných linií, prolínajících se v neklidném rytmu vegetace a arabesek. Tawhíd učí, že Alláh je jak zdrojem, tak vyvrcholením veškeré rozmanitosti, a vzory mohou zahrnovat i arabská písmena jeho jména (viz str. 49). Sám Alláh je pojímán jako světlo a prolamovaná mřížoví a zásteny s otvory zasazené do stěn mešity slouží k tomu. aby zamlžily rozdíl mezi světlem a pevnou hmotou. MEŠITY V PODOBĚ „MRAVENIŠTĚ" V mnoha částech západní Afriky se vesnické mešity stavějí Casio z hlíny na rámu z lýčí podepřeném těžkými podperami. Vežičky mohou hýl zvětšenou formou sloupu předků. umístěných před vchody mnoha místních domů. a celá mešita laké nápodobou velkých lermitišf. klerä se nacházejí po celé oblasti. Hlinená mešita vyžaduje siejnč jako termitiště časté opravy a tyče slouží Bíle natřená „mraveništni" mešita v severní Ghaně be:, kopule a s minaľety. charakteristickými pro mešity na Středním východě a v centrální Africe. jako trvalá lešení. Vzhledem k omezením Stavebního materiálu je interiér malý a temný. Větší mostské mešity nezřídka reprodukují lento tvar. i když se slavějí z cementu. 98 TYPY A TRADICE Isfahan, Írán ■Teherán IRAK *v Isfahan IRÁN KUVAJT "^ SAUDSKÁ ARÁBIE S * V míse vytvořené vyprahlými horami dnešního Iránu se tyčí pečlivě naplánované město mešit, paláců a pavilonů, vrchol perského umění a architektury 17. století. Zahradní město Isfahan, oslavované perskými básníky jako „polovina světa", založil šáh Abbás, vládce říše s obchodními styky, které sahaly od Cíny až po Švédsko. Na obrovském Šáhově náměstí (Mej-dán-i Sáh) vybudoval dvě navzájem kontrastní mešity, pokryté leštěnými dlaždicemi odrážejícími světlo v odstínech tyrkysové, kobaltové a barvy lazu-ritu. Vzhledem k nutnosti orientovat nahrab směrem k Mekce nejsou mešity spojeny s náměstím venku a vstupuje se ■■ do nich důmyslnou chodbou zahnutou jako „loket". Mešita šejcha Loftolláha bylo postavena asi v letech 1603-17 a dostala jméno po šáhově tchánovi, velikém islámském učenci. Je malá, s jedinou modlitebnou a bez nádvoří. Nádherná kopule je lehce zploštělá; odráží ranější seldžukovský sloh s rostlinnými úponky vyvolávajícími představu islámského ráje a vyvedenými v černých obrysech na pozadí, které se podle osvětlení zdá béžové nebo růžové. Tato mešita byla však příliš skromná pro vzrůstající nádheru šáhova dvora, a tak začal roku 1611 stavět Šáhovu mešitu (Masdžid-i Sáh) s nápadně modrou kopulí. Její brána uzavírala jižní stranu náměstí a současně zdůrazňovala šáhovu moc. Mešitu dokončili v roce 1638, devět let po šáhově smrti. NAHOftF. Interiér Lofiolláhovy mešity: mihráb je zasazen do levé zdi a obrácen k Mekce. Podlaha je z mihotavé modrých dlaždic. VLEVO Jeden z minaretů Sáhový mešity a mime zašpičatělá tyrkysová kopule, pokrytá točitými vzory podobnými tiponkťim. U základu kopule jsou napsány v bílé arabské kaligrafii na pásu tmavší modře posvátné texty. ISFAHAN. (RÁN 99 HLAVNI OBRÁZEK NAHOŘE Sáhová mešita, dvé ze čtyř podloubí rejvánů) kolem nádvoří. V pozadí je vidli mejdan {náměstí). Lofiolldhovu mešitu vpravo. NAHOŘE Stalaktity (makáme) nad vchodem do Lofiolláhovy mešity. Plástvový vzor změkčuje přechod od pravoúhlých zdi ke kruhové kopuli a symbolizuje krystalizaci nebeského éteru v pozemskou formu. NAHOŘE Vnitřek kopule Lofiolláhovy mešity. Fascinující vzor měl představovat sestup božského, pohyb od jednoty Boha ve středu k mnohosti jeho tvorby na okrajích. I (X) TYPY A TRADIC t Hinduistické chrámy Hinduistický chrám je v podstatě dům pro božstvo (dévagrha) a zpravidla má vnitřní svatyni, kde se chová obraz boha (viz str. 27). O božstvu se věří, že je v tomto obraze přítomno. Chrám reprodukuje podobu hinduistického kosmu mandalou (kosmickým diagramem, viz str. 12-13 a 36-7). která je použita jako jeho půdorys. Hinduismus není jednotné náboženství: kombinuje četné duchovní tradice, jejichž elementy nacházíme i v jiných náboženstvích, například v buddhismu a džinismu. Ve všech těchto náboženstvích se chrámy a formy bohoslužby neustále navzájem ovlivňovaly. Nejstarší dochované hinduistické svatyně, chrámy v Udajagiri v Uríse, jsou zcela vytesány z „rostlé" skály v nápodobě buddhistických vzorů. Takové jeskynní chrámy ztělesňují představu vnitřní svatyně zvané garbhagrha (dům-lůno). Později otevřely volně stojící chrámy svatyni do čtyř světových stran připojením vyčnívajících přístěnků k exteriéru, aby v nich byla umístěna vyobrazeni božstev. Klasická podoba velkého hinduistického chrámu se vyvinula v průběhu středověku (asi 500-1500), tedy ve stejném období, v němž se v Evropě budovaly velké katedrály. Přes četné úpravy a přídavky přidržují se tyto chrámy stejné základní struklu- Ve Slunečním chrámu v Kónáraku v Uríse uzavírají vnitřní svatyni tlusté ztli. Chrám je pokryl mima jiné' vyobrazeními mytologických postav a erotickými výjevy. ry jako rané chrámy. Dům-lůno obsahuje ústřední svatyni (vinícími). kde spočívá hlavní socha nebo obraz boha. Přímo nad touto svatyní se zvedá věž (šikhara) představující horu Méru (viz str. 22-3). Chrám obklopuje chodník nebo veranda k obcházení (viz str. 78) a zpravidla je tu i sousední shromaždovací síň (mandapá). Šikhara je obvykle vybudována opakováním stejného tvaru nebo motivu, jako by byla sestavena z opakujících se buněk. Povrch chrámu vzbuzuje dojem soustředěné náboženské výzdoby, protože je často zcela pokryt plastikami božstev, mytickými postavami a hrdiny hinduistických eposů. Existují dvě hlavní tradice hindus-tických chrámů - nágara (severní) HINDUISTICKÉ CHRÁMY 101 SVATYNĚ U CEST V každé indické vesnici nebo městě najdeme u cesl svatyně, které slouží místním potřebám. Na nároží rušné ulice, pod košatým stromem na polích nebo u česly v kopcích se takové svatyně /pravidla skládají z plošiny, na níž jsou umístěny sochy duchů, předků a hrdinů. Je nemožné dešifrovat ikonografii svatyní u cesl bez znalosti místních legend, protože božstvo může na sebe brál různé podoby. Dév Nárájan. uctívaný v Rádžasíhánu jako vtělení boha Višnua či Kršny. se objevuje hned jako hrdina na koni. hned jako had se zvednutou kápí. nebo v abstraktní podobě pěli cihel. Lidé stavějí svatyňky na ochranu proii různým zlům, například neúrodč. nemocem. hadímu uštknutí, uhranutí nebo ireslu ze strany Žena obětuje u pouliční svatyňky. Může tím předcházel pohromě Způsobené zlovolným bohem, nebo obětovat za speciálním úěelem. jako je vyléčeni z nemoci. zanedbávaných předku. Běžní jsou laké slrašní bohové a mocné bohyně na mezích. Protože svatyně jsou otevřeny všem bez rozdílu pohlaví, kasty nebo náboženství, odrážejí i lulo rozmanitost. Svatyně u cesty je jev přesahující architektonickou strukturu. Může lo být uctívaný strom, neboje přenosná jako svitek ěi skřínka, přenáší se z místa na místo a doprovází vyprávění legend. Může být i živá -svaly muž. uznávaný za vtělení boha, se stává ..lidskou svatyní". a drávida (jižní). Severní tradice se vyznačuje rozvíjením obrazu rýhovaného semene léčivé byliny amaly, které je symbolem úrodnosti, zdraví a plodného životního procesu. Toto semeno, původně korunující hlavici samostatného sloupu, vytvořilo ve značném zvětšení hlavní podobu střechy chrámu a bylo dosazeno na vrchol jeho ústřední osy. Pod ním se seskupily další věže a svatyně, poskytující tak tomuto obrazu plodnosti a věčných cyklů života architektonickou oporu. V jižní tradici je primární formou sloupový pavilon s bubnovou střechou. Menší pavilony se tisknou k vyššímu a tvoří vrstvy pyramidální stavby. V hindustických chrámech se o příznivých dnech konají společné bohoslužby a slavnosti, ale věřící mohou do nich vstupovat kdykoli, aby přinesli oběť. Božstva na exteriéru jsou ochránci lokality a jsou dostupnější než ta uvnitř. Budova vymezuje postupně stále posvátnější prostor, který vrcholí vnitřní svatyní, často uzavřenou dveřmi nebo mříží. Zde nabídnou věřící své obětiny - květy. rýži. ovoce nebo sladkosti - a něco z nich jim kněz předá zpět jako prasád, požehnání boha ve formě zbytku potraviny. 102 TYPY A TRADICE Madurai, Indie INDIE Madurai ■Madras I BENGÁLSKY ZALIV SRI LANKA Chrám Mínákší v Madurai v Ta-milnádu ze 17. století je víc než jen pouhý příbytek této bohyně a kněží. Jako mnoho jiných chrámů v jižní Indii zajišťuje individuální i společné bohoslužby ve složitém seskupení svatyní a nádvoří. Ty jsou propojeny devíti velkolepými věžními branami (gópurami), které se směrem k ústřední svatyni stále zmenšují. Na jejich exteriérech se tísní barevné sochy božstev a mytologických postav. Chrám Mínákší je zasvěcen bohu Sivovi (v jeho místní inkarnaci Sunda-réšvary) a jeho manželce Mínákší; právě ona je tu neobvykle hlavním božstvem. Před Sundarčšvarovou sva- tyní stojí skulptura oslavující jejich božský sňatek. Chrámové prostory obklopuje vnější hradba se čtyřmi masivními devítipatrovými gópurami. Uvnitř má chrám dlouhé chodby a zastřešené čtyřúhciníky podepřené asi 2000 vyřezávanými sloupy a ozdobené nástěnnými malbami znázorňujícími výjevy ze života bohů. Poutníci se ubírají po točitých cestách pro průvody kolem zobrazení slavných hrdinů z hinduistického eposu Mahábháraiy a často se zastavují, aby přinesli oběť některému menšímu božstvu. Postup k nejposvátnější vnitřní svatyni se měří délkou chodeb, kterou jakoby násobí nesčetné zatáčky. Než věřící vstoupí do vnitřní svatyně, musí se rituálně vykoupat v posvátném Zlatém lotosovém jezeře. NAHOftK Zlaté lotosově jezem, kde prý sbíral lotosy bůh Indra, oby je obětoval Sivovi. Poutnici se koupají v jezeře, aby se očistili, než vstoupí do vnitřní svatyně. NAHOftK vpravo Jedna z dlouhých chodeb v chrtímu Mínákší. Sloupy jsou ozdobeny ráznými vytesanými náměty včetně lvů, cválajících koní. božstev a mytických tvorů. HLAVNI OBRÁZEK NA PROTKJSÍ STRANG Pohled na chrám Mínákší s jeho gópurami. Odhaduje se. že na ticho branách je přes 30 milionů plastik. Větši gópury vyznačuji vnější hranice chrámu, kdežto menši jsou uvnitř chrámových prostor. Zlatá kopule zakrývá ústřední svatyni, ke které postupuji všichni věřící. NAHOftK Vnější okruh chrámu Mínákší kypí životem, ruchem a energii a připomíná spíše tržiště než chrám. Tu si věřící kupuji obětiny pro svou púdžu (bohoslužbu I. kterou vykonají v hlubších, posvátnějších oblastech chrámu. NAHOftK Zjednodušený plán chrámu ukazuje jeho hlavni části: (A) hlavni vchod. (B) Zlaté lotosové jezero. tC) svatyni Mínákší. ID) Shovit svatyni. IE) siň tisice sloupů. (F) pavilon Nandina tSivovu býka). Černě je vyznačeno devět gópur ve vnějších hradbách vedoucích k vnitřním svatyním. 104 TYPY ATRADICR Buddhistické chrámy Historický Buddha, Siddhártha Gautama, žil v 6. století př. Kr. v severní Indii a tam zapustil také buddhismus poprvé kořeny. Po jeho smrti se náboženství rozšířilo do celé Asie. přizpůsobilo se novým podmínkám a dalo vznik velmi rozmanitému buddhistickému umění a architektuře. První skupiny mnichů se soustřeďovaly kolem kopulovitých stup obsahujících Buddhovy ostatky (viz protější stranu). Pozdčji se vedle nich stavěly čaitje (chrámy či shromažďovací síně) a viháry (kláštery). Chrám je hlavní buddhistická svatyně, kde se laici účastní bohoslužeb a nabízejí obětiny. Často je to součást většího komplexu, například kláštera. kde se mniši věnují meditaci a sebeosví-cení. Důležitou složkou buddhistického učení je štědrost čili dávání darů Ulána), kterým si dárce získává duchovní zásluhy vedoucí ke stále lepším zrodům v cyklu reinkarnace. Chrámy obsahují oltář, na němž mohou věřící obětovat potraviny, kadidlo nebo kvčty. často za doprovodu zpěvů a modliteb. Mnoho chrámů je postaveno na půdorysu mandaly (kosmického diagramu, viz str. 12-3), takže budova mapuje buddhistický vesmír. Například v Angkor Thomu v Kambodži představuje vysoký ústřední chrám horu Méru. kosmickou osu, a příkop, který ho obklopoval, připomínal prvopočáteční oceán. Buddhistický chrám obsahuje zpravidla velké množství soch a obrazů jak k uctívání, tak pro poučení. Mnoho starověkých chrámů, například v Adžantě v Indii a Tun-chuangu v Číně. tvořily jeskyně vytesané do skal. s velkými sochami Buddhy nebo nástěnnými malbami zachycujícími výjevy z jeho života. V thčravádské tradici (konzervativní jižní škole buddhismu) jsou Buddhovy sochy a obrazy v konvenčních pózách -charakteristicky při kázání, meditaci nebo odpočinku. Věřící v nich poznávají etapy Buddhovy cesty k nirváně (osvícení). Mahájána. devocionálnější z obou hlavních tradic, zdůrazňuje bó-dhisattvy, osvícené bytosti, které usilují o to, aby přivedly k nirvánějiné. Mahá-jánské chrámy obsahují sochy takových postav spolu s panteonem světců a laskavých nebo strašných božstev. Pagodě SveiHgoum v Rangúnu v Barmě (Mjanmaru) dominuje pozlacená stupa obklopená mnoha menšími svatyněmi -jejich větičky jsou jedinečným rysem tělo oblasii. BUDDHISTICKÉ CHRÁMY ]().-< STUPA Kopulovitá stupaje primárni buddhistický památník. Je pokračováním starodávných královských pohřebních pahorků, ale buddhisté ji převzali jako relikviár (schránu na ostatky). Když Buddha zemřel a byl zpopelněn (přičemž podle legendy nezanechal žádný popeli. všechny ostatky byly rozděleny mezi deset míst a nad každým z nich byl vybudován posvátný pahorek neboli stúpa. Později se začaly stavěl stupy i pro ostatky jiných svatých postav, například mnichu a světců. Symbolika stupy je spletitá. Je intimně spjata s Buddhovou smrtí, a proto je vrcholným pomníkem jeho parinirvány - konečného odchodu ze světa. Kopule představuje nirvánu (osvícení, osvobození od pozemských tužeb a strastí) a je také symbolickou horou (viz str. 22-3). Sloup nebo věžička nahoře odkazuje na světovou osu i na strom hódhi. pod nímž. Buddha dosáhl osvícení, a proto znamená Buddhdv soucit. Čtvercová základna značí mravní sebeovládání. Kult stupy začal vzkvétat ve 3. století př. Kr. za buddhistického vladaře Ašóky. Mnoho Stúp bylo pokryto reliéfy zobrazujícími významné události z Buddhova života i předchozích životů, i když velmi rané stupy naznačovaly jeho postavu jenom symbolicky (kolem, stromem Hódhi. miniaturní stupou). Stupa má rozmanité rysy. V Nepálu mají některé stupy, jako například Svajambhúnáth v Káthmándú. jedinečnou třináctivrslevnou věž. která obklopuje kopuli a představuje třináct buddhistických nebí. a pozlacenou čtvercovou základnu, na níž je na každé straně pár velikých očí. snad představujících vševidicího Buddhu. V Paganu v Barmě (Mjanmaru) tvoří stupy zvonovitých nebo bubnových tvarů součást chrámů čětiji ičaitjí) se stupňovitou pyramidální základnou a štíhlou věží. V Thajsku mívá stúpa často tvar lotosového poupěte a korunuje ji zlatá křížová kytka. Stúpa Idágoha) na Sri Lance, ve tvaru prsu a bíle natřená, se tu spojuje s mateřským mlékem. Na Srí Lance slovo dhátu pro ostatek značí také „šéme". Stúpa tedy představuje prostřednictvím jak mužské tak ženské metafory regenerativní sílu. Velkou stupu v Sáňčí v Indii (3. století př. Kr.) postavil císař A.šáka: obrátil se na buddhismus po krvavě válce, která ho přivedla k pochopeni Buddhova učeni o strasti. 106 TYPY A TRADICE Vat Arun, Bangkok THAJSKO Bangkok engAlskV záliv ' Vat Arun KAMBODŽA VIETNAM JIHOCINSKÉ MORE Až do poloviny 13. století ovládali Thajsko hin-duističtí Khméro-vé, a i když tu potom převládl bud d his m us. mnoho z thajské architektury odráží vliv jeho khmerskeho předchůdce. Khmérský kámen však nahradily cihly a dřevo jako odraz buddhistického pojetí netrvalosti hmoty; ty dodaly také zdejším chrámům světlý, pohádkový dojem, jímž jsou proslulé. Ačkoli Vat Arun (Chrám úsvitu) na řece Čao Phraja byl dokončen teprve v polovině 19. století, je elegantní ukázkou khmérského chrámového stylu upraveného v ajutthajském období (1350-1767). Jeho centrem je prang - vysoký, věžovitý monument, nahoře zakulacený a obsahující výklenky s ostatky nebo sochami Buddhy a svatých mužů. Prang představuje 33 nebí či 33 fází, které musí člověk prožít, aby dosáhl dokonalosti; jeho tvar je připomínkou vesmírné osy, hory Méru. Ve Vat Arunu stoupá po každé straně strmé schodiště k hlavnímu bodu. Tři terasy, představující tři světy buddhistické kosmologie, umožňují obcházení na každé úrovni. V rozích chrámového komplexu jsou čtyři menší prangy s výklenky, ve kterých stojí sochy boha větru. Se svou vysokou věží a pestrobarevnou výzdobou přivábil Vat Arun patronaci božského královského rodu a stal se symbolem samotného Thajska. NAHOŘE Ústřední prang se tyči do výge 70 metrů v sedmi postupné se zmenšujících úrovních. Je zakončen hrotitou vadžrou, nezničitelným hromokllnem hinduistické mytologie ve tvaru žezla, který buddhismus převzal jako symbol nejvyšší reality. Horní čdsi prangu obklopuje knih démonských strázeň. NAHOŘE Celý povrch Vat Arunu je ozdoben mnohobarevnou keramikou - kousky rozbitých čínských dlaždic venovaných věřícími - která připomíná mytický svět hory Mern. Taková složitá dekorace má svůj základ v hinduistické tkhmérskéi víře. Ze složky chrámu mají odrážet krásy nebe. &w 'WŠks&m NAHOŘE Chrámový komplex Vat Arun leží na březích řeky Cao Phraja zčásti i proto, že podle konvencí thajské buddhistické architektury musí vihurn (čili vihára. síň pro bolwsluž.hy a shromážděni) stát čelem k vodě. Není to jen ohlas prvotního oceánu obklopujícího horu Méru. ale také odraz loht*. :c strom Bódhi. pod nimi Buddha dostihl osvícení, rostl u řeky. Koleni shrotnaždovaci sině pro mnichy tntt snímku není vidět) je ambit s kolonádou, lemovaný řadou pozlacených Buddhových soch vysokých 1,5 metru: tento ambit je určen jako klidné místo k meditacím mnichu. Západně od hlavni věže je prasad. elegantní síň tradičně vyhrazená - zde stejně jako v mnohu jiných thajských chrámech -pro bohoslužby thajské královské rodiny. VPRAVO U lípali každého schodiště je manclapa (podloubí nebo pavilon). Každá obsahuje plastiky zobrazující některou důležitou událost v Iluddhově životě -narozeni, meditaci. ISuddliovo kázánia jeho smrt. Sk ! . 108 TYPY A TRADICE Synagogy a Šalomounův chrám Chrám, dům Boží, postavil z kamene Šalomoun v Jeruzalémě v 10. století př. Kr. na místě, kam kdysi přišel praotec Abraham obětovat svého syna Izáka. Hlavní síň ústila do vnitřní svatyně se schránou smlouvy. Obřady tu prováděli dědiční kněží zvaní kohenové a řadoví věřící zůstávali stejně jako v případě jiných typů chrámů na Blízkém východě a ve Středomoří venku, u oltáře, z něhož se Bohu posílaly zápalné oběti. Chrám byl centrem židovského náboženského života. Po svém zničení Babyloňany roku 586 př. Kr. byl vybudován znovu, ale definitivně jej zbořili Římané roku 70 po Kr. Zůstala z něho jenom jedna zeď - takzvaná „Zeď nářků" Židů. V roce 691 po Kr. zaujala mís- Dva ortodoxní židé se modlí u Zdi nciřkít v Jeruzalémě. která je vším. co zbylo Z původního Chrámu. JB to na Chrámové hoře muslimská svatyně. Skal--£}i ní dóm (viz str. 141). Synagoga („shromáždění") je založena na velmi odlišném pojetí a rozšířila se teprve po konečném zničení Chrámu jako součást demokratického hnutí, se kterým přišli spíše rabíni („učitelé") než kohenové. Synagoga není posvěcená budova, protože v ní nesídlí Bůh, jako sídlil v Chrámu. Za synagogu může sloužit i obývací pokoj nebgdokonce pronajatý biograf. Stálé budovy nemají většinou příliš formální strukturu a volně navazují na styl místní křesťanské nebo muslimské většiny. K budově může být přiřazena rabínská škola (midraš), protože jedním z hlavních úkolů synagogy je studium Talmudu (židovského zákona a legendy). Ortodoxní synagogy obsahují separátní místnost nebo galerii, kde jsou odloučeny ženy, i když reformní hnutí tento rys ve svých synagogách v 19. století zrušilo. Reformisté uvedli do svých synagog i varhany na přídavek k tradičnímu zpěvu bez hudebního doprovodu. Sloh synagogy Im Ghriha v tuniské Dierbě s oblouky a mozaikami arabského typuje zřetelně ovlivněn místní islámskou architekturou. SYNAGOGY A SALOMOUNĽV CHRÁM 109 DURA-EURÓPOS Synagoga vykopaná roku 1932 v Dura-Európu, římské pevnosti v Sýrii, zpochybnila dohady o raném judaismu a ukázala, jak velice se od roku 245 po Kr. synagoga zmínila. Vnitřní steny jsou pokryly malbami. Je jasné, že rabíni ještě neustálili judaismus, že se volné zobrazovaly lidské postavy a že židovské malby biblických příběhů mohly silně ovlivnit raně křesťanské umění. Blízká budova, rovněž vykopaná, byla křesťanským domácím kostelem. Malby v Dura-Ettróptt zahrnují obrazy zvířat a divadelní masky právě lak jako epizody z Bible. Rituálním ohniskem je ve všech synagogách svatostánek, schrána obsahující svitky Tóry (prvních pěti knih Bible, které dal Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaji). Tóra bývá často bohatě zdobena stříbrem, ale není to předmět uctívání. Váží si jí jen proto, že obsahuje slovo Boha, který je jediným pravým objektem náboženské úcty. Odráží se to i v orientaci synagogy: schrána je zasazena do zdi obrácené k Chrámové hoře v Jeruzalémě. Blízko schrány je plošinka či pultík, u něhož se zpívají části Tóry. Stejně jako v islámu nesmí být ani tu Bůh (Jahve) zobrazován - tento zákaz sloužil v biblických dobách k tomu, aby zdůraznil protiklad oproti sousedním modloslužebnickým kmenům. Výzdoba synagogy je často abstraktní, s geografickými vzory a hebrejskou kaligrafií. Mnoho středověkých synagog v Evropě bylo buď zničeno, nebo proměněno v kostely. Významné synagogy přežily v Praze. Amsterodamu. Toledu. Krakově. Reznu a Budapešti; synagoga v německém Wormsu zničená nacisty byla věrně rekonstruována. Přechod od chrámové bohoslužby k synagogálnímu shromáždění byl přímo spjat se změnou používání architektury. Komunikaci s Bohem prostřednictvím zvířecích obětí v Chrámu nahradil důraz na spravedlivé jednání před Tórou v synagoze. Ale Chrám zůstal mocným symbolem a uz svou neexistencí slouží jako ohnisko židovského pocitu touhy a vyhnanství. Liturgie v ortodoxní synagoze dodnes vzhlíží k době. kdy se vrátí mesiáš. Chrám bude znovu vybudován a jeho rituál opět začne. 110 TYPY A TRADICE Beth Sholom, Pennsylvánie Belh Sholom •Filadelfie SPOJENÉ STÁTY ATLANTSKÝ OCEAN Synagoga Beth Sholom na předměstí Filadelfie byla vysvěcena roku 1959 jako výsledek plodné spolupráce architekta Franka Lloy-da Wrighta (který ve stejném roce zemřel) s tehdejším rabínem Beth Sholomu Mortimerem Cohenem. Každý aspekt budovy má vnitřní náboženský význam, takže její smysl je zakotven v její samotné tkáni. Synagoga, projektovaná tak, aby představovala horu Sinaj, kde Bůh odhalil Mojžíšovi židovský Zákon, je postavena ve tvaru pyramidální hory. Bůh se zjevil Mojžíšovi v podobě světla a Beth Sholom se jeví téměř jako vtělení světla. Její zdi a střecha jsou z mléčného skla a krémově zbarveného laminátu, takže ve dne je interiér osvětlen neustále se měnícím světlem a za noci budova září jako planoucí hora Sinaj. Vedle tří ocelových nosníků (značících tři hebrejské praotce), na nichž je zavěšena střecha, je sedm stylizovaných menor (sedmiramenných svícnů). V rozlehlé hlavní svatyni je při neexistenci vnitřních podpěr prostor vzdušný a volný a jeho rovnostářský charakter zdůrazňnuje skutečnost. že 1020 sedadel je uspořádáno kolem svatostánku a ne do konvenčních řad. Sálu dominuje dvanácti-metrový betonový monolit představující tabule Zákona. Před monolitem stojí svatostánek z černého ořechového dřeva, obsahující deset svitků Tóry. NAHOftE Barevné sklo ústředního lustru symbolizuje různé hany. kterými se podle židovské mystické tradice (kabaly) projevuje Bůh. VLEVO Nad svatostánkem je skleněný a aluminiový ornament. ,. Křidla ". obsahující věčné světlo, symbol Boží přítomnosti; na monolitu nahoře je hebrejské slovo pro ..svatý' HLAVNI OBRÁZEK NAHOŘE Před budovou je jezírko, symbol čistoty, připomínající nádobu k rituálnímu umyli rukou před Chrámem. StřiSka nad vchodem symbolizuje sepjaté ruce kněze vztažené k poíehnáni. NAHOftE Výrazné stylizované menory (sedmiramenné svícny) podél nosníků je vidět z kteréhokoli bodu kolem budovy. NAHOftE Jeden z originálních nákresů Franka Uoyda Wrighta pro Belli Sholom. Deformovaný Seslistranný tvar symbolizuje složené dlaně kněze, dva boční výčnělky jeho palce. Wrigt říkal, že když člověk vstoupí do posvátné budovy, měl by se cítil. ..jako by spočinul v rukou samotného Boha", a architektonické rysy jeho sxnagogy se spojuji, aby vyvolaly tento účinek. 112 TYPY A TRADICE Stredoamerické chrámy Po dobu o hodnč delší než 2000 let, až do zničení aztéckého hlavního města Tenochtitlánu Spaněly v roce 1525. zůstávala všeobecná podoba a umístění stredoamerických chrámů beze změny. Chrám stál na plošině na vrcholu vysoké pyramidy, která stoupala v mnoha terasách nebo stupních. U úpatí pyramidy ležel obětní oltář, náměstí nebo jiné volné prostranství jako například míčový dvorec. Pyramida byla zpravidla čtvercová nebo obdélníková a ke chrámu se vystupovalo po jedné nebo více stranách pyramidy po centrálně umístěném mohutném schodišti. Původně byly tyto schody zasazeny do hmoty pyramidy, ale později z ní vyěnívaly a byly složitě zdobené. Velkolepá schodiště používali hlavně kněží. zatímco kongregace se shromažďovala dole kolem oltáře, kde se přinášela většina obětí. Jen několik málo pyramid mělo před chrámem na vrcholu ještě dodatečný oltář. Hlavní pyramidou v aztécké metropoli Tenochtitlánu byl Templo Mayor (Veliký chrám, viz též str. 64). Plošina na vrcholu pyramidy nesla dvojici chrámů, z nichž každý představoval LES STROMŮ SVETA Zatímco pyramidy toltécké a aztécké kultury ve středním Mexiku vyvolávají dojem masivní pevnosti, vyvinuli Mayové dále na jihu v YucatSnu štíhlejší, vertikální vzepětí a sklon mayské pyramidy i jejího schodiště je obzvláStě strmý. Pyramida se Často tyčila nad hrobkou a její nápisy uváděly podrobné události z historie předků. Chrám je kosmickou osou. kde z podsvetí Xibalby vystupoval kmen Stromu svéta. Stovky pyramid, zvedajících se ze svých mýtin v džungli k obloze, tak ménily mayskou krajinu v les Stromů svéta. Velké náměstí a Chrčím II. - obřadní srdce minského města Tikalti v Guatemale (vzkvétalo asi v letech 300-800). Střešní hřebeny chrámu podstatně zesiluji dojem velké výšky. STREDOAMERICKÉ CHRÁMY 113 horu. Jeden chrám byl zasvěcen Tla-lokovi, bohu deště a země. a představoval Horu výživy. Druhý, zasvěcený Huitzilopochllimu, bohu slunce a války, představoval horu. na níž novorozený bůh svedl vítězný boj se svými čtyřmi sty nevlastními bratry, když ho přišli i s jeho matkou zabít. Mohla to být metafora pro každodenní boj mezi sluncem a měsícem, vůdcem čtyř set hvězd. Při východu a západu slunce udeřil kněz na plošině Templa Mayor hlasitě do bubnu, aby ohlásil začátek a konec pracovního dne v celém městě. Mezera mezi oběma chrámy byla pečlivě propočítána podle východu slunce o rovnodennosti z pohledu z kruhového chrámu hadího boha Quetzalcóatla. Některé stredoamerické pyramidy -hlavně v mayské oblasti - se stavěly nad podzemní pohřební komorou. Stejně jako egyptské pyramidy byly někdy oslavou zemřelých vladařů. Mayský Chrám nápisů (7. století po Kr.) v mexickém Palenque obsahuje klenutou pohřební komoru, v níž byl pocho- Mayské město Palenque vjiž.nim Mexiku s Chrámem nápisů uprostřed. Chrámem slunce vlevo a palácem vpravo. ván slavný král Pacal s mozaikovou portrétní maskou z nefritu symbolizující život. Významné pohřební komory se našly i jinde včetně Tikalu v Guatemale. Většina stredoamerické architektury má silně frontální vzhled a je určena k pohledu zvenčí. Ale v Chichén Itzá (viz str. 16-7) vyvinuli mayští stavitelé kolonádu, která jim umožnila přidat místnost s řadou klenutí a použít dřevěných překladů k vytvoření velkých vnitřních prostor. Výsledkem bylo nové pojetí architektury jako vnitřního prostoru, jehož příkladem je Chrám válečníků -pyramidální stavba obklopená na úrovni země sály se sloupořadím, kde se mohlo shromáždit veliké množství lidí. Mayská civilizace byla na svém vrcholu zhruba v letech 300-900 a Mayové přivedli stredoamerickou posvátnou architekturu k vrcholu propracovanosti a zjemnělosti, jak zjišťujeme u jemných skulptur Copánu a malovaných štukatur Palenque. Mayové vytvořili konzolovou klenbu, v níž cihlové zdivo stoupalo do tvaru oblouku. Všechno úsilí se v mayských pyramidách soustřeďovalo na architektonické vzepětí směrem vzhůru. Chrámy, do nichž vstupovali jenom kněží, byly často velmi malé. Dojem výšky zvyšoval však výrazný „střešní hřeben". 114 TYPY A TRADICE Teotihuacan, Mexiko MEXICKÝ ZALIV TICHÝ OCEAN Toto rozlehlé a záhadné místo leží severovýchodně od dnešního Mexico City. Jeho výstavba (započatá kolem roku 100 _________________ po Kr.) byla dílem neznámého národa, pravděpodobné spřízněného s Nahuy. Město mělo kdysi až 200 000 obyvatel. Jeho hospodářství bylo založeno na ovládání obchodních cest a lid se živil zemědělstvím s umělým zavlažováním. Město nemělo žádná opevnění, v jeho umění se nevyskytují žádné válečnické motivy a důvody jeho zhroucení jsou stejně záhadné jako jeho původ. V 7. a 8. století byly monumentální chrámy na vrcholech pyramid systematicky spáleny. Později pohlíželi Azté- kové na opuštěné město s posvátnou úctou a dali mu jeho jméno („rodiště bohů"'). Věřili, že právě zde se přinesli v oběť jejich bohové Nanahuatzin a Tecuciztécatl, aby se proměnili ve slunce a měsíc a uvedli v existenci Páté stvoření (nynější svět). Město se rozkládalo podél ústřední ulice (Třídy mrtvých), která se táhla v délce 3,2 kilometru ze severu na jih a zahrnovala asi sto náboženských budov. Archeologové identifikovali dodnes 2600 větších staveb rozložených v těsných sekcích, z nichž každá měla svůj vlastní chrám. Třídu mrtvých lemovaly četné pyramidy pokryté hrubě spojovanými kamennými bloky a omítnuté pomalovanou omítkou. Aztékové dali nejnápadnější z těchto pyramid jméno Pyramida slunce a druhé největší Pyramida měsíce. NAHOŘE Pvramida slunce má výšku 63 metrů a spotřebovala 2.5 milionu tun materiálu. Na plošinu, kile kdysi sníval chrám, vede široké schodiště. Tato pyramida je vyvrcholením stale vzrůstající snahy o trvalost v architektuře: zatímco rané olmécké pahorky 11200-900 př. Kr.) se stavěly z lisovaných neho na slunci sušených cihel, nové velké pyramidy měly vydržet navěky: mohutné kamenné zdi zadržovaly ohromné množství hliny a odpadu. NAHOŘE Vytesaná hlava okřídleného hadího boha Quetzalcóatla na zdi jemu zasvěceného chrámu. Hlavy Quetzalcóatla se střídají s hlavami boha deště Tlaloka. Stavitelé Teotihuacanu považovali Quetzalcóatla za TEOTIHUACAN. MEXIKO 115 iái — D — ■ B ■ DP n \2ß *.■-■•■ hoha přírody, ale pozdější Aztékové ho ztotožnili s planetou Venuší a pojímali ho jako kulturního hrdinu (bytost, která pomáhá lidským tvorům v jejich prvotních zápasech). HLAVNI OBRÁZEK NAHOŘE Třída mrtvých, lemovaná zbytky menších staveb, vede k Pyramidě měsíce, která - podobně jako mnoho teotihuacanských pyramid — odráží tvar hory za ní. NAHOŘE Mapka hlavních chrámů a pyramid v Teotihuacanu. Pyramida měsíce (A) stoji na jednom konci Třídy mrtvých ICi. jež ústi do náměstí, kdysi patrně obklopeného menšími pyramidami. Pyramida slunce (B) stojí na východnístrané třídy a u jejího jižního konce je Quetzalcóatlův chrám (D). 116 TYPY A TRADICE Řecké chrámy Z hnědi a zeleně zbrázděné krajiny vyvstávají řecké chrámy jako bílé geometrické tvary ostrých obrysů, zdůrazněné červenou a modrou barvou. Budovy zasvěcené jedinému božstvu se začaly objevovat kolem roku 800 př. Kr. v mnoha podobách, ale už tehdy s tendencí k pravoúhlému sálu (megaronu). Slavné antické pravoúhlé chrámy byly většinou vybudovány mezi léty 600 až 300 př. Kr. po objevení střešních dlaždic a nahrazení ranějšího dřevěného materiálu kamenem. Bůh stále víc „sídlil" v chrámu v podobě velké sochy, takže chrámová architektura se vyvíjela ruku v ruce se sochařstvím. Socha boha stávala v sále či svatyni tváří ven, zpravidla k východu, aby ji ozařovaly paprsky vycházejícího slunce. Kongregace nevstupovala do svatyně, ale zůstávala venku kolem obětního oltáře: bůh pozoroval její činnost vchodem. Řecký chrám nemíval oblouky: podobně jako egyptský chrám býval spíše trámový, vrstvil jednu váhu na druhou a vyhýbal se vzepětí směrem vzhůru. Původní megaron obklopila postupně ze všech stran souvislá řada sloupů (peristyl). Vnitřní síň si sice podržela pevnou zeď. proraženou jedině dveřmi, ale sloupy okolního peristylu vytvořily prostupnou a ke vstupu zvoucí hranici mezi nitrem a vnějškem. Chrám tedy nebyl vnitřní cestou jako egyptský, ani uzavřeným prostorem jako mešita. Budova spíše podněcovala k pohybu kolem ní. Se svými jehlany, čtyřúhelníky a válci byla projektována pro pohled zvenčí ze všech úhlů a lze ji považovat za sochařské dílo. Na stavitele dohlíželi často sochaři, jejichž umělecké vize uskutečňovali. Chrám Segesty na Sicílii nebyl nikdy dokončen - sloupy nedostaly rýhováni a nebyla tu žádná vnitřní síň. Je z toho vidět, jak se řecký chrám stavěl zvenčí dovnitř. RF.CKE CHRÁMY 117 TŘI ŘÁDY ŘECKÉ ARCHITEKTURY Stavitelské slohy antické architektury, navzájem odlišené podle vrcholků jejich sloupů, jsou známy jako řády. Tři hlavní řády řeckého stavitelství -dórsky, iónský a korintský -vykazují vzestupnou míru zdobení. Všechny byly pojmenovány podle oblasti svého původu, ale rozšířily se po celém antickém světě a staly se elementy v obecném repertoáru architektury, takže chrámy mohou obsahovat složky více než jednoho řádu. Nejstarší a nejprostší je dórský řád: vznikl v období let 1000-600 př.Kr. Dórské sloupy jsou zasazeny přímo do země a zakončeny hlavicí ve tvaru mísy. Někteří badatelé se domnívají, že rýhování napodobuje svazky papyrového rákosí, které podpíraly rané egyptské chrámy, s hlavicí jako dřevěným blokem držícím otep pohromade: jiní zastávají názor, že rýhování představuje údery teslicí zbavující kmen stromu kůry. Sloupy jsou íasto statné a působí dojmem těžkosti a masivnosti. Na horizontálním trámu se střídají panely známé jako metopy s triglyľy - panely se třemi vertikálními vruby, představujícími zakončení nosných trámů z raného období dřevěných chrámů. Známými dórskymi chrámy jsou Parthenon a Théseion v Aténách. Poseidonův Dórske sloupy Poseidonova chrámu v jihoitalskem Paestu. Iónská hlavice ze zřícenin chrámového komplexu v Delfách v Řecku. Korintská hlavice z Agrippova Odeionu v řeckých Aténách. chrám v Paestu v jižní Itálii a chrám Athény v Syrakusách na Sicílii, z něhož je dnes katolická katedrála (viz str. 156-7). Iónské chrámy se objevily v polovině 5. století př. Kr. Sloupy mají štíhlejší než dórské a zakončené hlavicí, která připomíná úponky, beraní rohy nebo vodní vír a naznačuje vzhůru směřující energii. Sloupy stojí na základech a rýhování je úzké. Metopy a triglyľy zmizely a často je nahradil mramorový vlys. takže iónský chrám je plně pojat i proveden v kameni. Příklady jsou Erechtheion v Aténách a mnoho chrámu na tureckém pobřeží (hlavní iónské oblasti), například Artemidin chrám v Efezu. Korintský sloup zakončený hroznem vytesaných akantových listů se nejvíc podobá stromu. Podle legendy spatřil jeho vynálezce Kallimachos (na sklonku 5. století př. Kr.) tyto listy ovinuté kolem koše se zádušními obětinami. Kallimachos byl bronzotepec a hlavice skutečně působí dojmem díla z kovu. Na rozdíl od iónské hlavice vypadá při pohledu ze všech stran stejně, a proto dovoluje složitější symetrické vzory. Korintských sloupů použili při stavbě Chrámu Dia Olympského v Aténách. Později se tento sloh značně rozšířil a dík své bujnosti získal oblibu zejména u Římanů. Průčelí Parlhenónu tvoří osm sloupů místo obvyklejších šesti, takže oko nedokáže zachytit najednou celou jeho šířku a musí po něm opětovné přebíhat. Stejně jako bystrou bohyni Athénu nelze ani charakter Parthenónu vystihnout najednou. Ačkoli sloupy jsou dórske, působí dojmem lehkosti. S použitím rafinované matematiky vytvořili architekti záměrné nepravidelnosti, aby vyvolali celkový dojem naprosté nerovnosti. Tyto prostředky zesilují pocit vzepětí a celý chrám jako by sledoval a dokončoval vzestup pahorku směrem vzhůru. Parthenon přežil celkem nedotčený až do roku 1687. kdy byl vážně poškozen při bombardování benátskými vojsky a proměnil se v ruiny, jak je známe dodnes. středozemní moře US TYPY A TRADICE Parthenon, Atény Parthenon byl zasvěcen Athéně (patronce Atén) v její podobě Athény Parthenos, Panenské. Objednal jej aténský vůdce Periklés a chrám byl vybudován asi v letech 447-432 př. Kr. v nadšení nad vítězstvím nad Peršany. Je chován ve všeobecné vážnosti jako snad nejharmoničtější budova v Evropě. Parthenon korunuje Akropoli, vrcholek města a místo s amfiteátrem, kde se poprvé hrálo klasické drama. Geometricky pravidelné budovy jsou rozmístěny nepravidelně po celé nerovné skále - dojem jednoty nevzbudí jediný pohled, nýbrž obejití celého místa. NAHOŘE V mnoha řeckých chrámech se sloupy kolem středu lehce rozšiřuji, aby vyrovnaly opticky klom. že jsou stlačeny dovnitř, ale v Parthenónu se naklánějí také mírně dovnitř. aby předešly optickému klamu, že padají směrem ven. Všechny horizontální linie chrtímu stoupají lehce směrem ke středu, aby nepůsobily dojmem, že se hroutí. NAHOKI-: Jezdci jedoucí do bitvy, výjev z vly.su na Parthenónu. Stavitelé Parthenónu byli podřízeni mistru sochaři Feidiovi a budova sloužila jako výstavní sál skulptur. Reliéfy na vnější kolonádě zobrazovaly například bitvy mezi bohy. Titány. Amazonkami a Kentaury a mezi Řeky a Trojany. fí\lo tu také zrozeni Athény, která PARTHENON. ATÉNY 119 vyskočila plně zformována : Diovu čela. Souvislý vlys na vnějších zdech vnitřní sině zobrazoval prosté řecké občany v průvodu na počest Athény. Mnoho částí vlys u je dnes v Britském muzeu v Londýně - „Elginovy mramory" - a o jejich vlastnictví vedou Řekové spor. nahori; Přes svůj poškozený stav ovládá Parthenon Akropoli a je dominantním jevem nod městem Aténami. Vlevo na snímkuje vidět zbytky Propylaji: byla to brána vedoucí k celému posvátnému okrsku Akropole. Slavnostní průvody na počest Athény začínající už za úsvitu, se vinuly vzhůru do skalnatého kopce přes Propylaje a do posvátné oblasti, kde byly vedle velikého Parthenónu i menši chrámy, sochy a volně stojící oltáře. NAHOŘE Rekonstrukce Parthenónu v průřezu z 19. století. Ve vnitřní síni (naos) stála obrovská socha Athény, kterou zhotovil ze slonoviny a zlata Feidias. Představovala bohyni v přilbě a s kopím a štítem v rukou v podobě panenské bojovnice. 120 TYPY A TRADICE Římské chrámy Hakchiiv chrám v liaalbeku v Libanonu (asi 150-200 po Kr.) stojí na typické římské vysoképlošině, ale nití neobvyklý řecký pcrislyl z volné stojících sloupů. Rané římské chrámy ovlivnili místní Etruskové (8.-3. století př. Kr.), kteří umísťovali své chrámy na velmi vysoké základny, přístupné jen zpředu po schodech. Dokonce ještě když Římané přišli do přímého styku s Reky, podržely jejich chrámy důraz na vysoká a impozantní průčelí. Zatímco řecký chrám byl určen k tomu, aby se na něj pohlíželo ze všech stran, mnoho římských chrámů je skoro jakoby dvojrozměrných, se schody a sloupy jedině vpředu. Po stranách mohou být sloupy připojeny k boční komoře (celie), nebo dokonce vsazeny do jejích zdí, takže zabírají celou šířku plošiny, na níž chrám stojí. Průčelí tvořilo čas- to několik řad sloupů směrem do hloubky a vytvářelo vysoký, dominantní vzhled hodící se pro císařské období. Římský chrám se zpravidla řídil vzorem základního řeckého půdorysu obdélníkové budovy s oltářem pod širým nebem vpředu, kde se přinášely zápalné oběti a věřící stáli před předním vchodem. Ale podobnost s řeckým chrámem je jen povrchní. Římské technické schopnosti dovolily architektům rozvíjet nové techniky, takže už nemysleli jenom ve čtyřstranných útvarech a trojhranech. Vynález betonu a zakulacených oblouků jim umožnil postavit apsidu (klenutý polokru- RlMSKE CHRÁMY 121 KULATÉ CHRÁMY Chrám Vesly, jeden z nejstarších v Římě, tvořila malá kruhová budova obklopená prstencem korintských sloupů. Vevnitř neničia tato bohyně domácího krbu žádnou sochu, ale její posvátný oheň udržovalo neustále šest panenských vestálek pod klenutým stropem symbolizujícím nebe. Blízko chrámu stál dub. na nějž zavěSovaly panny své vlasy, když jim byly při zasvěcení ustřihnuty. Polom žily v přísné cudnosti. I v těch nejslavnějších císařských dobách se v tomto drobném chrámku, z něhož zůstaly dnes už jen ruiny, udržoval siátni kult domácího krbu. Chrám Herkula Vítězného (asi z 2. století př. Kr.. zrestaurovaný v I. století po Kr.t.je nejstarší ilitchovanou mramorovou budovou v Římě. Jiným kulatým chrámem je chrám Herkula Vítězného: ve středověku jej proměnili v kostel, dnes zvaný Santa Maria del Sole. Pro svůj neobvyklý tvar se tento chrám často mylně zaměňuje za slavný Vestin chrám. hový výklenek) pro sochu boha a velké interiéry korunované kopulí. Tyto rysy byly později přeneseny do křesťanských bazilik (viz str. 124-5). Takové interiéry nevyžadovaly podpůrné sloupy. A tak i když se Římané řídili řeckými slohy a měli obzvláště v oblibě okázalé korintské sloupy (viz str. 117), používali jich spíše pro dekoraci - ať už samostatně stojících nebo vsazených do zdí - než ze stavební nutnosti. Římský chrám proto obrátil řecký naruby: chrámy se začaly pojímat a plánovat především jako vnitřní prostory a ne jako skulptury hledící směrem ven. Některé interiéry byly velmi rozlehlé, i když bohoslužby formálně zůstávaly u oltáře venku; chrámů se často používalo k politickým a správním shromážděním. Hlavním umělec- kým útvarem římského architekta se stal sám interiér, který dosáhl svého vrcholu v Pantheonu (viz str. 122-3). Zatímco řecký chrám býval plánován ve vztahu ke krajině, římský byl pojímán v rámci ústředně plánovaného obrazu města. Forum v Římě. vybudované za císaře Augusta (vládl 27 př. Kr. až 14 po Kr.). použilo chrámového průčelí k vytvoření řady důmyslných výhledů a pohledů. Toto pásmo veřejných budov bylo pojato jako sjednocený výraz státní moci. Vlevo a vpravo byly kolonády obchodů, zatímco pohled kupředu uzavíral chrám Marta Ultora (Marta Mstitele) na masivním pódiu. Celou oblast obklopovala hradba vysoká 30 metrů, která zakrývala umělé i přírodní okolí za ní a vytvářela vnitřní prostor pod širým nebem.