ARÁBIE na přelomu 4. a 5. století se začala drobit Římská říše a Arabové na východě získávali větší moc; v jejich intelektuálních schopnostech hrála hudba důležitou úlohu vliv lidové hudby různých lokalit - od severní Afriky až po Střední východ zpravidla nezměněna po staletí díky izolaci kočovných Beduínů (nomádů) v prostředí pouští nebo marockých Berberů, žijících v pohoří Atlasu (Maroko-Alžír-Tunisko) arabská hudba = hudba arabsky mluvících zemí nebo = souhrn hudebních projevů zemí, ovládaných islámem (hlavně Středozemí a Přední a Střední Východ) klasická tradice společná všem lokalitám, zatímco lidové projevy jsou často velmi odlišné propojenost oblastí stejnou hudební teorií a terminologií, interpretační praxí, modálními strukturami a typy nástrojového doprovodu vztah islámu k hudbě: islám = třetí nejrozšířenějších monoteistické náboženství po budhismu a křesťanství muslimskou víru syntetizoval prorok Mohammed, v malém oázovém městečku Mecca v západní Arábii, na základě arabské náboženské tradice, judaismu, křesťanství a starověkých východních náboženství; víra v Alláha, v božské poslání Mohamedovo, v nesmrtelnost lidské duše a posmrtnou odměnu; zásady shrnuje korán (== obdoba křesťanské bible) počáteční důsledek islámu - lidová hudba ovlivňovala klasickou hudbu, Arabové přijali různé hudební styly; umělci cestovali a byli ceněni aristokracií hodně arabských nástrojů se objevilo v Indii, Africe a Evropě (např. původně perský nástroj sitár) korán nedává přímou odpověď, jestli hudba je v souladu s islámem či nikoli na jedné straně hudba islámu vyvinula řadu stylů a ovlivnila mnoho kultur na druhé straně odporoval islámu pocit povrchní radosti a hedonismu, např. ve spojení s kreacemi tanečnic vývoj: předislámské období do 622 dochovaly se pouze některé výrazy: "hudá" (karavanní zpěv) a "nasb" byly spojovány s mužskou interpretací, zatímco "zpívající otrokyně" (quanja) prováděly lehčí zábavní zpěvy "sinád", "harádž" za doprovodu nástrojů jako lounta, šalmaj a buben 1. století islámu do 750 - vládnoucí dynastie Umajjovců v Damašku (= centru obrovské říše, v níž se šířila obliba perské hudby 750-1258 Abbásovci v Bagdádu (východní islámská říše) zlatý věk arabské hudby a vzdělanosti, vzniká vyhraněný náročný interpretační styl, hud.teor. literatura, arabizace antického dědictví nejvýznamnější teoretické spisy: Munaqqim: Risála fí l-músiqí (pojednání o modech z 9.stol.) Isvahání: Kitáb al-aghání (Kniha písní, 21 svazků z 10. stol.; texty z předislámského období a životopisy autorů a interpretů) Farábí: Kitáb al-músiquí al-karíb (Velká kniha o hudbě) Safí ad-Dín: Kitáb al-adwár (Kniha cyklů, vývoj teorie modů a rytmu) x ve stejné době se Umajjovci usazují ve španělské Córdobě (západní islámská říše) Zyrjab zde 82l zakládá hudební akademii a formuje se andalúzská hudba s vlastními hudebními formami a interpretační praxí (= arabská tradice + vlivy berberské a západogótské; na ní navazuje zejména mezi 13.-17. st. hudba Mghrebu (Maroko, Tunis Alžírsko) 8. - 19. stol. nepřehledné přeskupování islámské moci v severní Africe a v Asii včetně Číny, Indie; např. Osmanská turecká říše 1250-1517 (vojenské orchestry) teorie: velikost intervalů odvozována od strun loutny (al úd) ve dvou oktávách, které představují celý prostor arabské hudební teorie, se žádný název tónu neopakuje; někteří teoretici rozlišovali 10 tónů uvnitř oktávy, jiní 17 až 24 základem makámového systému jsou heptatonické stupnice (Safí ad-Dín vytváří 12 základních a 6 odvozených) stupnice jsou chápány jako spojení tetra- a pentachordu, resp. dvou tetrachordů a celého tónu modus, vycházející ze stupnice, je charakterizován počátečním a závěrečným tónem, někdy i příznačným průběhem melodie i tradiční teorie rytmu vychází ze Safí ad-Dína: rytmus odvozen od struktury verše metrorytmická formule = wazn (míra), je tvořena 2 až 4 oddíly a je prováděna (podobně jako u indické tály) perkusívními nástroji; arabští hudebníci se učí zpaměti cca 100 waznů pomocí onomatopoických slabik v předislámském období nezřetelná hranice mezi duchovní a světskou hudbou v poislámském období můžeme arabskou hudbu dělit na I. náboženskou 1. formy spojené s mešitou: čtení koránu (přísná pravidla výslovnosti, přízvuky, pomlky, 3 základní rychlosti; výzvy k modlitbám z minaretu (12 mel. frází založených na makámové řadě) 2. hudba mystických řádů (např. sufiů) má přivézt zúčastněné ke stavu transu, který je chápán jako nejvyšší sjednocení s Alláhem (vířiví dervišové) 3. neliturgické formy svátku mawlid (slavnosti k výročí narození Mohameda: básně o životě proroka, přednes koránu, modlitby a variabilní, regionálně odlišné části - písně, tanec) II. klasickou, úzce spojenou s poezií základní forma nauba (východní podoba - Sýrie a Egypt a západní - Maghreb) III. lidovou převaha vokální hudby a improvizace, roztříštěna do množství tradic, dlouho mimo teoretickou pozornost vokální lid. hudba určována prozódií, nejčastěji bez doprovodu melodického nástroje, spíše s doprovodem perckusí, převažuje počet textů nad nápěvy původní arabská lidová hudba - je hlavně vokální, s účelem oslavovat různé soc. události - každá etnická skupina má svou lid. hudbu, předávanou z generace na generaci - neužívá příliš not (do kvarty, kvinty) - má silné rytmické vzorce, realizované tleskáním i perkusemi - často skupina zpívá call-and-response, kdy opakuje krátké melodické fráze instrumentárium v lidové hudbě: spojení dvou nebo více aerofonů (1 nástroj se dvěma trubicemi, z nichž jeden hraje jen 1 tón, i soubor nástrojů s perkusemi) rabáb = jedenostrunné housle pětistrunná lyra simsimíja, používaná beduíny v oblasti Rudého moře bicí typu tamburíny, tabla či darbuky nejtypičtější pro všechny typy arabské hudby: al ud = loutna různých variant (např. maghrebská kvítra s dlouhým krkem) klasický souborové obsazení: stolní citera quánún, flétna náj a loutna ud přehled základních nástrojů a dalších pojmů: arghúl = dvojitý třtinový klarinet, používaný zejména v lidové hudbě Egypta (kratší trubice má hmatové otvory, delší hraje burdonový tón; v oblasti Maghrebu nazýván zumara) darbuka = jednoblanný buben pohárového tvaru; korpus nejčastěji z pálené hlíny (řidčeji dřevěný nebo kovový), membrána z kozí kůže; propracovaný hrací technika užívá obou rukou, zřídka dřevěných paliček; v lidové hudbě na darbuku hrají často i ženy kamandža = čtyřstrunný dřevěný nástroj s dřevěným korpusem a koženou rezonanční deskou; v Turecku a Egyptě rabáb, v Iráku džoze maquám (= arabsky místo) = základní pojem arabské hudby od 14. století 1. makámová řada x 2. makám jako princip výstavby částečně improvizované formy ad 2. zejména Přední východ: forma sestávající ze dvou částí, jako indická raga je spojena s pocitovým obsahem, rytmus a metrum jsou dány osobností interpreta ad 1. celá arabsko-islámská oblast: něco jako naše stupnice, sedmitónové oktávové řady (rody) s různou intervalovou strukturou; z jednoho rodu je odvozeno 5 - 20 makámových řad tóny, půltóny i čtvrttóny; není zde absolutně fixovaná výška tónu oktáva není rozdělena na rovnocenné půltóny jako v evropské hudbě arabská stupnice se skládá ze dvou oktáv, rozdělených na čtvrttónové intervaly, rozsah možných všech not se nazývá "jadwal"; každá oktáva se nazývá "diwan" arabská lidová hudba většinou používá omezenější rozsah not, tetrachord (4 po sobě jdoucí tóny) nebo pentachord; "diwan" je rozdělen do půloktáv zvaných "ajnás" a melodie písní jsou obvykle komponovány z jedné "ajány" náj (= persky rákos) = třtinová flétna, 7 - 9 hmatových otvorů, různé velikosti i ladění, přefukování, příznačné držení šikmo dolů v severní Africe tento název slouží i k označení jiných dechových nástrojů nauba = nejrozšířenější forma koncertní klasické arabské hudby quánún /kánún/ = stolní citera, název odvozen z řeckého kánon = zákon plochý dřevěný korpus lichoběžníkového tvaru, víko dřevěné - jen cca 1/5 kryta jemnou kůží (rybí, ovčí), resonanční otvory, sborové ostrunění (72 - 84 strun), hraje se trsátkem na ukazováčkách obou rukou; užíván hlavně v souborech; kovový zvuk rabáb, rebáb = smyčcový nebo trsací nástroj s koženou resonanční deskou různé materiály, nejčastěji 1 - 2 struny, v Asii dřevěný korpus a kožená resonanční deska, jako afghánský národní nástroj má jako sitár melodické (3), bordunové (2-4) i resonanční (15) struny santúr = cimbál, původně z Persie ud (al ud = arabsky klacík, proutek), předchůdce evropské loutny korpus ze 16-18 plátků lehkého dřeva se kryt deskou s více resonančními otvory; bezpražcový krk je ukončen dozadu zahnutou hlavicí s kolíčky původně čtyřsborové ostrunění, v Andalusii pětisborové hraní plektrem z orlího pera nebo (nověji) prsty kytara: nejprve nástroj doprovázející zpěv vznik v 9. století, když córdobský dvorský hudebník Zirjab přidal k arabské loutně pátou strunu; později přibyla i struna šestá flamenková kytara zpočátku sloužila jen k udání tóniny zpěvákovi a k udržení jednoduchého rytmu hraním palcem. Až časem technika kytarové hry začala kopírovat výrazovou bohatost zpěvu a vyjadřovat pomocí pětiprstové techniky bohatost rytmických i melodických variací a odstínů. Rytmus je vyjadřován i tleskáním rukou, klepáním do stolu, boucháním čímkoli do země, klepáním nohou o podlahu. Z rytmu se zcela logicky zrodil tanec, se svými typickými energickými i něžnými figurami, tanec plný rytmu nejen v pohybech částí těla, ale v úderech okovaných bot o podlahu a spojených perkusívních dřívek kastanět, zavěšených na palcích obou rukou zurna = dvouplátkový dechový nástroj, užíván zejména v lidových oslavách pod širým nebem