1. Tak tady je Jack Kerouac, už zas zpátky na cestě. To bylo k smíchu i Jackovi. Opilý namol ležel na zádech natažený přes tramvajové koleje ve městě Northport. Svému kamarádovi Stanleymu Twardowiczovi oznámil, že nevstane, dokud nepřijede tramvaj nebo auto a on se konečně neoprostí od toho věčného kolotoče bídného pozemského života a jeho duše nebude odpočívat v nebi, pěkně v bezpečí. Well, there’s Jack Kerouac, back on the road again. Even Jack had to laugh at that. Flat on his back and soggy drunk, lying across the Northport streetcar tracks, he’d told his buddy Stanley Twardowicz that he wasn’t getting up until either the streetcar or an automobile arrived and he was finally free of the wheel of the quivering meat conception and safe in heaven dead. Ve skutečnosti jen zablekotal Jdi do hajzlu, já se nezvedám, ale Stanley věděl, co tím chce říct. Ve společnosti malířů se Jack vždycky cítil dobře. Tenkrát v New Yorku padesátých let, v dobách veselých a jasných, chodíval do známého baru Cedar Tavern, kde do sebe obracel dvojité panáky Jacka Danielse společně s Pollockem, de Kooningem, Klinem a všemi dalšími. Malíři se většinou nebaví o kladech a záporech personální vyprávěcí situace v porovnání s autorskou, ani o tom, kolik peněz ten a ten pisálek s pomocí svého agenta vytřískal ze smlouvy o novém vydání své poslední knížky nebo kdo byl deníkem New York Times posvěcen coby stoprocentně zaručený zázrak týdne, na který je třeba dát si pozor. Jack se po odpolednech rád poflakoval po Twardowiczově northportském ateliéru, když Stanley zrovna pracoval, rád tam tiše zabíjel čas a srkal silné pivo z vysoké plechovky, nebo občas celé hodiny pozoroval, jak Twardowicz nanáší čerstvou barvu a vytváří světlo a linie. Actually, Fuck off, I’m not getting up, is what he said, but Stanley knew what he meant. Right back to the bright, clear days of New York in the fifties, backslapping double shots of Jack Daniels at the Cedar Tavern with Pollock and de Kooning and Kline and all the rest, Jack had always enjoyed the company of painters. Painters tend not to talk about things like the pros and cons of third-person limited versus third-person omniscient narration or how much money what’s-his-name’s agent got for him for his last paperback reprint deal or who the New York Times has anointed as this week’s 100 percent guaranteed wunderkind to watch out for. Jack liked to hang around Twardowicz’s Northport studio in the afternoon while Stanley was working, liked to quietly putter away and sip from a tall can of Colt 45 or sometimes spend entire hours watching Twardowicz lay down some fresh new colour and light and line. Do ateliéru chodil taky proto, aby se aspoň na chvíli dostal pryč od své matky. Stejně tak to bylo místo, kde se mohl vyhnout teenagerům z Long Islandu, kteří se pořád objevovali u jeho dveří a hledali toho chlapa, co napsal román Na cestě. Jeho matinka dělávala, co bylo v jejích silách, aby je odtamtud vyhnala, ale Jack se na ni vždycky rozkřičel francouzsky a ona ještě hlasitěji křičela na něj, jedno z těch děcek přineslo karton piva, a pak už netrvalo dlouho a Jack popadl láhev whisky, nasadil si klaunovský nos a začal ze sebe dělat toho úžasného kašpara, jakého z něj všichni chtěli mít. O dva dny později se probouzel s příšernou kocovinou a zjišťoval, že mu chybí jeden ze zápisníků, pár prvních vydání jeho vlastních románů a dokonce i několik tužek – těch tužek, které konec konců kdysi vlastnil a používal král beatníků (jak ho nazval časopis Time) Jack Kerouac. Being at the studio was also a way of getting away from his mother for a while, as well as a place he could retreat to to avoid the Long Island teenagers who still showed up at his front door looking for the guy who wrote On the Road. Memere would try her best to shoo them away, but Jack would yell at his mother in French and she’d yell back at him in even louder French and one of the kids would have brought along a six-pack and it wouldn’t be long before Jack would lift his whiskey bottle and put on his clown nose and be the brilliant buffoon everybody wanted him to be. He’d wake up two days later with a crippling hangover only to discover that one of his notebooks, a couple first editions of his own novels, and even some of his pencils were missing—pencils, after all, once owned and used by Jack Kerouac, King of the Beats, Time magazine tells us so. A teď se Jack odmítal zvednout. Během necelých deseti minut Stanley vyzkoušel všechny možné způsoby: domlouval mu, prosil, dokonce i vyhrožoval. V té tmě se už Jackovi s troubením vyhnulo jedno auto a časem pojede i tramvaj. Zatím nejela, ale blížila se. Nakonec Stanley řekl: Tak tady je Jack Kerouac, už zas zpátky na cestě. To bylo k smíchu i Jackovi. Zasmál se, sebral se ze země a společně se Stanleym zamířili zpátky k rybářské putyce U Gunthera, kde rádi popíjeli. Když přecházeli silnici, Jack položil Stanleymu ruku kolem ramen. Ale Stashi, věděls přece, že to neudělám, víš, že jsem dobrej katolík a že na to musím pěkně pomalu. Na co musíš pomalu? Jack ve slaném nočním longislandském vzduchu zvedl ukazováček. Sebevražda je hřích, Stashi, to víš. Jdem chytit stůl, zvu tě na panáka. And now Jack wouldn’t get up. For nearly ten minutes Stanley had tried everything: reasoning, pleading, even threatening. One honking car had already had to swerve around Jack in the dark, and the streetcar was eventually going to come. It hadn’t come yet, but it was coming. Finally: Well, there’s Jack Kerouac, back on the road again. Even Jack had to laugh at that. Jack laughed, picked himself up off the street, and he and Stanley headed back toward Gunther’s, the fisherman’s bar where they liked to drink. He put his arm around Stanley’s shoulder as they crossed the road. Ah, Stash, you knew I wasn’t going to do it, you know I’m a good Catholic, you know I have to take the slow way out. What do you mean, ‘Take the slow way out’? Jack raised a single forefinger in the salty Long Island night air. Suicide is a sin, Stash, you know that. C’mon, let’s get a table, let me buy you a boilermaker.