II/3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba V našem výkladu je formálni paradigma vázáno na individuální lexikálni jednotku. Obecně se proto formální paradigmatiku snažíme uchopit pomocí morfových souborů, jejichž členy lze pospojovat do konkrétních paradigmatických tvarů. Celkový přehled oněch souborů spolu s pravidly konkatenace jim příslušících morfů jsme podali v předchozí kapitole. V této se podrobně zaměříme na soubory koncovek, zakončení a prostředků druhotné kmenotvorby, jež se coby nositelé gramatické proměny pojí s jednotlivými lemmatickými kmeny, nositeli lexikální stálosti. Kmenotvorbu lemmatickou, prvotní, vyložíme v kapitole následující. Formální paradigmatika litevského slovesa je složitá hlavně proto, že musíme vytvořit kompromis mezi dvěma odlišnými motivacemi definičních oborů pro slovesné lexikální jednotky, mezi kategoriálním paradigmatem, opírajícím se výlučně o komutační možnosti v pevné síti syntagmatických vztahů, a mezi morfologickou derivační blízkostí, propojenou s lexi-kálně-gramatickými podokruhy. Zásady kompromisního řešení jsme přijali již v 1. kapitole. Spočívají v tom, že hlavní morfématické kategorie stanovujeme pro každý slovesný podokruh zvlášť (1.4.8) a že uvnitř relevantních podokruhů - jde o Vf a PÍ - se odděleně zavádějí i morfématické kategorie vedlejší (1.1.7). Z podstaty morfosyntaktického vymezení slovesa vyplývá, že důležitější než schopnost kongruence s vybraným doplněním je pro predikát schopnost morfologicky vyjádřit, že už sám bez dalších doplnění tvoří větu: věta je větou právě aktem predikace (1/2.5.2). Litevské sloveso k tomu účelu disponuje zvláštním tvarem, predikatívem (Praed), který je v našem pojetí všem vedlejším morfématickým kategoriím nadřazen jako případ absolutně nepříznakový vůči případům o různé míře příznakovosti. Pokud tedy V dalším výkladu budeme tvrdit, že mluvnická neosoba je nepříznaková vůči mluvnickým osobám (pro Vf), či že pl.masc je nejméně příznaková kombinace ze všech propojení čísla a rodu (pro PÍ), jde vždy o nepříznakovost relativní, stanovovanou ze strany prostředků kongruence, tedy prostředků oproti Praed příznakových. Nejprve předvedeme obecnou strukturu koncovek Vf (3.1), a jak lze jimi popsat IND_ PRAES a IND.PRAET spolu s celým derivačním okruhem příslušných kmenů, jenž obsahuje též predikatívy a participia (3.2), potom kmen infinitívní (3.3) a nakonec specifické podokruhy, jež z něho vycházejí (3.4-8). 3.1 Exponenty a formanty koncovek. Konjugační schémata Řekneme-li «sloveso», máme v tomto oddíle vždy na mysli uerbum fínTtum. 3.1.1 Koncovka litevského slovesa může obsahovat až dva segmenty: exponent morfosyn-taktických kategorií osoby a čísla a formant konjugačně-paradigmatického zařazení. Přehled exponentů podává následující tabulka. Exponenty singulár plurál duál 1. osoba (-U «* -UO-) b (-me ** -mé-) b (-va ** -vo-) b 2. osoba (-i «• -ie-) k (-te ** -té-) b (-ta «»-to-) b neosoba 0 134 Verbum Liber II Poznámky: • Struktura tabulky exponentů je maximalistická. V kategorii čísla proto vedle sémat singuláru (SG) a plurálu (PL) vždy uvádíme i séma duálu (DU). Duálu se v moderním jazyce sice neužívá (nahrazuje se plurálem), leč séma du je systémové v tom smyslu, že duálové tvary lze pravidelně odvodit pro každou lexikální jednotku. Pro panchronní popis litevštiny je duál nepostradatelný. Jeho okrajové postavení vyjadřujeme menším typem písma. • Mluvnická neosoba, která je vůči oběma osobám nepříznaková, nemá žádný exponent, což je vyjádřeno nulovým morfém 0. • Každý exponent se vyskytuje ve dvou alomorfech, nepříznakovém krátkém a příznakovém zdlouženém. Zdloužené vystupují před príklonkami (proto je u nich naznačena i vazba vpravo, zatímco základní podoby mají pouze vazbu vlevo), v modermm jazyce jedině před zvratným morfém s (i). • Plurálové exponenty -me, -te podléhají tronkaci: ztrácejí svou slabikotvornou samohlásku a stávají se finálami předchozí slabiky o podobě -m, -t. Takto redukované morfy litev-ština nejen běžně říká, ale též běžně píše. Zdloužené alomorfy se neredukují. • Morfy morfosyntaktických exponentů jsou úplně vymezeny teprve spojením fonéma-tických řetězců s prosodickými rysy. Značka b vyjadřuje, že morf coby slabika má schopnost na sebe přetahovat přízvuk ze slabiky bezprostředně předcházející. Vztahuje se na krátký i zdloužený alomorf, a proto je vytknuta za závorku. Jelikož jde o schopnost morfu coby slabiky, dodejme, že v důsledku slabičné tronkace morfy -m, -t rys b ztrácejí. • Pro vyčerpávající panchronní popis litevského systému je třeba ještě dodat tabulku zvláštních exponentů athematické konjugace. Provedeme později (3.1.5). 3.1.2 Před exponentem morfosyntaktické kongruence, který může být i nulovým, stojí formant konjugačně-paradigmatického zařazení. I ten v jistých případech může chybět. Zatímco nulový exponent je záležitostí morfového inventáře (neosoba neschopná kongruence nenese žádný kongruenční morf), je vypuštění formantu spíše výrazem jisté slabičné zásady (formant se však může projevit neslabičně). Radikální nepřítomnost konjugačně-paradigmatického formantu doložíme pouze v historické athematické konjugaci (3.1.5). Formanty jsou dvojího druhu V slabičné krátké -a-, -i-a-, -i- V slabičné dlouhé -o-, -é- a ve spojení s exponenty dávají obecná schémata slovesných koncovek, jež otiskujeme na následující straně. Poznámky • Konjugační formant tvoří sám o sobě koncovku neosoby. Na rozdíl od exponentů nemá prosodickou charakteristiku b, se. nepřetahuje na sebe přízvuk z předchozí slabiky. Vzhledem k tomu, že slovesný kmen svůj přízvuk koncovce nikdy nenabízí, je formant-kon-covka vždy bez prízvuku. • Konjugační formant vystupuje ve své nezměněné podobě před exponenty PL i du. Spojením obou segmentů vznikají dvojslabičné koncovky. Samy exponenty sice mají rys b, ale protože předchozí slabika, tvořená segmentem formantovým, sama nikdy přízvuk nenese, zůstávají koncovky PL i du jako celek vždy bez prízvuku. Rys b zde vůbec nevyznačujeme, protože se ve spojení s formantem nemůže uplatnit. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 135 • Konjugační formanty se s exponenty SG pojí jen do té míry, aby výsledná koncovka zůstala jednoslabičná. Dlouhý formant se před exponentem krátí (V > V) a vytváří s ním dvojhlásku. Jde o morfologickou proměnu nositele slabičné délky. Ta zůstává uchována a signalizuje příslušnost singulárových tvarů ke schématu s - vokalicky i slabičné - dlouhým formantem. Krátký formant mizí a koncovka sestává pouze z exponentu. I toto je případ morfologického uchování slabičné délky: protože fusí dvou samohlásek nemůže vzniknout krátká slabika, potřebná k tomu, aby se signalizovala příslušnost koncovky ke schématu o krátkém formantu, vokalicky formant, byť je jeho přítomnost morfologicky motivována, se s exponentem nepojí, může jej však poznamenat neslabičně. Dvojhláskové koncovky sg, vzešlé z dlouhého formantu, už k sobě nemají zdloužené alomorfy, jednohláskové koncovky sg, vzešlé z formantu krátkého, k sobě zdloužené alomorfy mají. • Protože koncovky SG jsou jednoslabičné, uplatňují v nich exponenty -u a -i svou pro-sodickou charakteristiku \>, a to i v případech dvojhláskových. • Vokalické formanty se dělí na nepalatalizující (-a-, -o-) a palatalizující (-ia-, -i-, -é-). Ve schématech o palatalizujícím formantu palatalizují jak koncovku neosoby, tak koncovky PL a du. I samotný exponent 2.SG má schopnost palatalizovat. Je-li konjugační formant vokalicky krátký, pak se jeho schopnost palatalizace přenáší též na koncovku l.SG, a to tak, že před exponent -u předstoupí palatalizační prvek /i/. Koncovka nabude podoby /-iu'7, ve zdlouženém alomorfu /-iuob/. To je právě ten neslabičný projev konjugačního formantu zmíněný výše. Ve schématech o slabičné dlouhém formantu jsou vůbec všechny koncovky buď nepalatalizující (-o-), nebo palatalizující (-é-). • Dlouhé vokalické formanty se v koncovkách SG krátí podle schématu /o/ > /a/, /é/ > Id. Pro -o- tak vycházejí koncovky /-aub/, /-aib/, pro -é- koncovka 2.SG l-e'ŕl a koncovka l.SG MauV, v níž se projevuje to, že litevština nemá dvojhlásku eu (1/3.2, 3.3.2); vlastnost palatalizace je v /-iau/ uchována, ba posílena, cf. /'matB-&-aul7 > [mataü] :: [mač'au] < /'matB-&-iaub/ 'vidím' (praes :: PRAET). Schéma V singulár plurál duál 1. osoba (-U ** -U0-) b -V-me ** -V-mé- -V-va ** -V-vo- 2. osoba (-i ** -ie-) b -V-te **■ -V-té- -V-ta *» -V-to- neosoba -V Schéma V singulár plurál duál 1. osoba -Vu b -V-me ** -V-mé- -V-va ** -V-vo- 2. osoba -Vi b -V-te ** -V-té- -V-ta «* -V-to- neosoba -V 136 Verbum Liber II 3.1.3 Následující tabulky rozepisují abstraktní schémata V a V do konkrétních podob. Podávají tak přehled všech produktívm'ch sad slovesných koncovek. Jimi lze popsat veškerá formální paradigmata ind.praes a ind.praet. Schéma -a- singulár plurál duál 1. osoba (-U ** -UO-) b -a-me *» -a-mé- -a-va *» -a-vo- 2. osoba (-i ** -ie-) t -a-te ** -a-té- -a-ta «* -a-to- neosoba -a Schéma -ia- singulár plurál duál 1. osoba (-iu «* -iuo-) k -ia-me ** -ia-mé- -ia-va «* -ia-vo- 2. osoba (-i «■ -ie-) b -ia-te *> -ia-té- -ia-ta ** -ia-to- neosoba -ia Schéma -i- singulár plurál duál 1. osoba (-iu ** -iuo-) *" -i-me ** -i-mé- -i-va «* -i-vo- t 2. osoba (-i ** -ie-) k -i-te «* -i-té- -i-ta ** -i-to- neosoba -i Schéma -o- singulár plurál duál 1. osoba -au k -o-me *> -o-mé- -o-va *» -o-vo- 2. osoba -ai b -o-te ** -o-té- -o-ta ** -o-to- neosoba -o Schéma -é- singulár plurál duál 1. osoba -iau b -é-me *» -é-mé- -é-va *♦ -é-vo- 2. osoba -ei -é-te ** -é-té- -é-ta «* -é-to- neosoba -é Poznámky • Koncovka 2.SG má stejnou podobu ve všech schématech o krátkém slabičném forman- tu (-i//-ie => -a-, -ia-, -i-). Koncovka l.SG je při krátkém slabičném formantu jednoznačná Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 137 pouze v případě nepalatalizujícím (-u//-uo => -a-), kdežto palatalizována připouští dvojí zařazení (-iu/Aiuo => -ia-, -i-). Ostatní koncovky patří jednoznačně do pouze jediného konjugač-ního schématu. • Koncovky 2.SG -/' a non-pers -/' schématu -i- vypadají shodně, leč liší se svými proso- dickými charakteristikami: 2.SG na sebe dokáže přetáhnout prízvuk, NON-PERS nikoliv, cf. /'turB-&-it7 > /tu'ri/ :: /'tuři/ < /'turB-&-i/ 'má, musí'. To ovšem neznamená, že v individuálních formálních paradigmatech vycházejících ze schématu -i-je homonymie vyloučena. Dochází k ní tehdy, když slovesný kmen aktivitě koncovky nepodlehne (ve smyslu 2.4.2 má charakteristiku A, nikoliv B), cf. /'norA-A-iV > /'nori/ = /'nori/ < /'norA-&-i/ 'chce'. Závěr. V předvedených konjugačních schématech se nevyskytuje homonymie. Nejednoznačnost ve schématickém zařazení, o níž jsme mluvili v prvním bodě poznámek, na homonymu nevede, protože vždy jde o koncovku téže sématické interpretace (2.SG nebo l.SG). Fonéma-tická shoda nestačí ke ztotožnění koncovek 2.SG a non-pers schématu -i-, protože, jak jsme předvedli ve druhém bodě poznámek, ony koncovky se liší prosodickými charakteristikami. 3.1.4 Za koncovku se může připojit reflexívní morf -si. Jeho výskyt si vynutí uplatnění zdlouženého alomorfu. Samotný zvratný morf podléhá tronkaci /-si/ > /-s/. Vedle aktuální tronkace však musíme uznat i existenci neslabičného alomorfu /-s/. Neslabičný alomorf se povinně připíná ke koncovkám dvojslabičným (PL, DU), slabičný alomorf ke koncovkám jednoslabičným (SG, non-pers). Tato distribuce zajišťuje, že výsledný morfový komplex nemá nikdy víc než dvě slabiky. Koncovky s reflexívním morfém nemusíme předvádět pro všechna schémata, dostatečnou představu ^dávají následující dvě, jedno s krátkým a jedno s dlouhým vokalickým formantem; ostatní jsou plně analogická. Volím navíc schéma palatalizující a nepalatalizující, aby bylo vidět, že tento rozdíl s volbou zdloužených alomorfu nesouvisí. Schéma -i- s(i) singulár plurál duál 1. osoba -iuo-si *" -i-mé-s -i-vo-s 2. osoba -ie-si t -i-té-s -i-to-s neosoba -i-si Schéma -o- s(i) singulár plurál duál 1. osoba -au-si k -o-mé-s -o-vo-s 2. osoba -ai-si k -o-té-s -o-to-s neosoba -o-si Poznámky • Rozdíl mezi koncovkami 2.SG -/' a NON-PERS -/' schématu -i- vynikne před reflexívním morfém ještě víc. Spočívá totiž nejen v prosodických charakteristikách, cf. /'tik^-&-'r/ > 138 Verbum Liber II /ti'ki/ :: /'tiki/ < /'tikB-&-i/ 'věří', ale též v nahraditelnosti zdlouženým alomorfem, cf. /'tikB-&-ib-&-si/ > /ti'kB-ieb-&-si/ > /ti'kiesi/ :: /'tikisi/ < /'tikB-&-i-&-si/ 'doufá'. • Tronkace je samostatný morfonologický proces, k němuž dochází až poté, co skončí proces konkatenace, cf. /'tikB-&-iub-&-si/ > /ti'kB-iuol'-&-si/ > /ti'kiuosi/ > /ti'kiuos/ 'doufám', /'rodA-&-o-&-si/ > /'rodosi/ > /'rodos/ 'zdá se'. Není tedy možné, aby morf -s přistoupil k plurálovým koncovkám již tronkovaným: existuje tikime i tikim 'věříme', ale jen tikimés 'doufáme', je tikite i tikit 'věříte', ale jen tikités 'doufáte'. • Pro výklad jevu tronkace je zásadní, že obě varianty, úplná i tronkovaná, v úsu koexistují. Se samostatným alomorfem -5 musíme při popisu systému pracovat právě proto, že plurálové ani duálové koncovky se segmentem -si se vůbec nevyskytují; je pouze tikimés 'doufáme', ródotos 'vy dva vypadáte (nějak)'. • K intonaci dlouhých koncovkových slabik se vyjádříme souhrnně v oddíle 3.1.6. 3.1.5 Schématy předvedenými v 3.1.3 spolu s alomorfickými variantami vyloženými v 3.1.4 popíšeme celý inventář ind.praes a ind.praet moderní spisovné litevštiny. Pro panchronní popis, který by logikou svého výkladu chtěl obejmout celý systém doloženého litevského jazyka, což představuje rozpětí téměř pěti set let, potřebujeme ještě schéma athematické konjugace. Označením «schéma 0» dáváme najevo, že koncovky postrádají vokalický formant a sestávají pouze z exponentů. Athematická konjugace se uplatňuje jedině v ind.praes. Schéma 0 singulár plurál duál 1. osoba v (-mi ** -mie-) b (-me ** -mé-) k / \ S> (-va ** -vo-) 2. osoba (-si *» -sie-) fc (-te *> -té-) k (-ta **-to-) b neosoba -ti Poznámky • Exponenty PL a du známe z předchozích tabulek, exponenty SG jsou zvláštní a nemají nikde jinde v systému litevského jazyka obdoby. Stejně tak bez obdoby je vyjadřování non-pers samostatným morfém. • Koncovka neosoby podléhá tronkaci, cf. /'liekB-&-ti/ > /'liekti/ > /'liekt/'zůstává'; v historických textech tronkovaný tvar výrazně převažuje, ba u řady lexikálních jednotek je jediný doložený. • Všechny koncovky začínají souhláskou a při napojování na souhláskovou finálu kmene dochází ke zjednodušování, cf. /'giedA-&-mi17 > /'giedmi/ > /'giemi/ 'zpívám' (obě varianty jsou textově doloženy), a k disimilaci, cf. /'raudA-&-ti/ > /'rausti/ 'naříká'.1 • Všechny morfy mluvnických osob disponují zdlouženými alomorfy, jež se uplatňují tehdy, když za koncovkou v jediném fonotaktickém slově následuje ještě další morf, príklonka. Morf neosoby tuto vlastnost nemá. V historických textech se zdloužené alomorfy vyskytují nejen před reflexívním morfém si, ale i před jinými, povětšinou před částicemi větného 1 Disimilační -s- v mnoha případech zbytnělo a stalo se součástí koncovek 2.PL a 2.DU. Daniel Klein ve své Gramatice (1653: 121) uvádí athematické časování slovesa eimi 'jdu' s tvary eiste, eista, jež nelze vyložit jinak než konkatenací kmene ei- a koncovek -ste, -sta (místo -te, ta). Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 139 postoje, cf. /'esB-&-sib/ > /e'si/ vs. /e'siegu/ < /'esB-&-sieb-gu/ < /'esB-&-sib-&-gu/ (oba tvary - est 'jsi' i esíegu 'zdaž jsi?' - dokládá Daukšova Postilla 1599). • Všechny morfy mluvnických osob se vyznačují prosodickým rysem b, tedy schopností přetahovat na sebe prízvuk z předchozí slabiky. Morf neosoby tuto vlastnost nemá. Historická existence. Schéma Oje konstrukt. Lze jím dobře vysvětlit slovesné tvary doložené ve starých textech. Pro málokteré lexikální jednotky však můžeme doložit úplné formální paradigma. Jisté je sloveso 'je' s kmenem es-, cf. esmi, esi, esmě, estě, esvá, está, ěsti. Daniel Klein (1653: 116-128) uvádí navíc úplná paradigmata dúosti 'dává' a eiti 'jde', obě však vykazují nepravidelnosti.2 Theophil Schultz (1673: 53-59) předvádí koncovkové schéma shodné s naším, ne však úplná paradigmata. Celkový přehled doložených slovesných tvarů podává Kazlauskas (1966: 304-316).3 Moderní spisovný jazyk využívá jen několika individuálních tvarů. Jde o neosobu ěs-fr 'je, jsou' a o defektní slovesa niěž-ti 'svědí' (ind.praet niež-e-j-o, Inf niež-ě-ti) apeřš-ti 'pálí' (ind.praet perš-e-j-o, Inf perš-e-tí), z nichž druhé dává přednost alomorfu peřš-i. Postavení tvaru ěsti osvětlíme za chvíli. Defektnost sloves niěž-ti a peřš-ti spočívá v tom, že se vyskytují pouze v neosobě (od infinitivu se přitom liší fonématickou i prosodématickou stavbou kmene). Původně jde o slovesa bez agentu s rekcí datívně-akuzatívní (D: kdo pociťuje; A: kde pociťuje), cf. jám (D) niěžti délnus (A) 'svrbí ho dlaně' (chce se do něčeho - případně do někoho - pustit), máti (D) peřšti gérkle (A) 'pálí mě v krku', což je společné širší sémantické rodině tělesné bolesti, cf. nuô alaüs gálva (A) skaüs (Vf) 'z pití rozbolí hlava'. Nyní dochází k syntakticko-séman-tickému přehodnocení na rekci datívně-nominatívní (D: kdo pociťuje; N: co ten pocit způsobuje), cf. jám (D) ničiti delnaí(N) 'svrbí ho dlaně', mán (D) galvá (N) skaüdo (VF) 'rozbolela mě hlava'. 3.1.6 Náš výkladový aparát se od tradičních liší mimo jiné tím, že pokládá intonaci za vlastnost dlouhé slabiky nezávislou na prízvuku (1/3.2). Vyvstává z toho povinnost každý morf, jenž vytváří dlouhou slabiku, intonačně upřesnit. Pro deklinaci to v příští knize provedeme najednou (III/2.4), pro konjugaci tak budeme činit po částech. Zde se omezíme na koncovky podle schémat V, V a schématu 0, jež nahrazuje tabulku morfosyntaktických exponentů. Schéma 0 singulár plurál duál 1. osoba (mi **■ mie'-') b (me «* mé'-') b (va ** vo'-') b 2. osoba (si «* sie'-') b (te «> iÜ-1) b (ta «■to'-') k neosoba ti 2 Pro «ft jsou to zbytnělé koncovky -ste, -sta zmíněné v předchozí poznámce, dúosti obsahuje athema-tické i thematické tvary a jeho kmen kolísá mezi duo- a duo-d-. 3 Na neúplnost athematických paradigmat důvodně poukazuje Alfred Senn (1966: §548), upozorňuje, že mnohé z «ukázkových» tvarů, jež uvádějí slovníky a historicko-srovnávací mluvnice, v autentických litevských textech vůbec doloženy nejsou. veruum Liber II Schéma V singulár plurál duál 1. osoba (u ** UO-) b V j me «* Vlmé'-7 Vjva*» V|vo'-' 2. osoba (i *> ie-) b V|te «Vjté'-7 VJta «Vito'-' neosoba V Schéma V singulár plurál duál 1. osoba Vu= k V'^lrne«-V'=/|mé/-/ V':'|va«-V'^'ivo'-' 2. osoba Vi= b V'='jte **V/=/|té/-/ V'-'i ta *>V'-'ito'-' neosoba V'=' Popis. Vodorovná čára - vyjadřuje dlouhou slabiku, - upřesňuje intonaci akútovou, r cir-kumflexovou. Dvojitá šipka ** zaznamenává vztah kontextových alomorfu, svislice | vyznačuje slabičnou hranici, prosodická charakteristika \> vytknutá za závorku se vztahuje k oběma alomorfům. Napojovací vazby u morfii zde už nevyznačujeme, abychom přespříliš neztěžova-li čitelnost zápisu. Výklad. Přestože intonaci zavádíme nezávisle na prízvuku, naše schopnost intonaci ověřit na prízvuku závisí. Přímo můžeme intonační průběh stanovit pouze u těch koncovek, jež prízvuk přijímají; tedy u koncovek sg schémat V a V, cf. juokiúosi, juokíesi 'směje se' (v příslušných osobách), šypsau, šypsaí 'usmívá se'. Vzhledem k totožnosti morfii pak tuto intonaci postulujeme i v případech, kdy koncovka přízvuk nenese, cf. mókau, mókai 'učí' (stále v příslušných osobách), seduosi, sědiesi 'sedá si'. V ostatních koncovkách - jde o non-pers, pl a du schémat V a V a dále o všechny kategorie osoby ve schématu 0 - můžeme na intonaci dlouhých slabik usuzovat jen na základě systémových analogií, a proto je uvádíme v šikmých, morfonologických závorkách, cf. III/2.4.2. Ony systémové analogie spočívají v reinterpretaci diachronních zákonů «hláskového vývoje» do synchronních morfonologických korespondencí. V úvahu přicházejí dva zákony, Leskienův a de Saussurův.4 První říká, že dlouhá akútová (ne však cirkumflexová) slabika se v koncové poloze krátila, druhý říká, že dlouhá akútová na sebe přetáhla přízvuk z předchozí slabiky neakútové (dlouhé cirkumflexové nebo krátké), pokud se nacházel právě na ní. Leskienův zákon je klíčem k výkladu kontextových alomorfu litevských koncovek, jež se vyskytují jak v konjugaci, tak v deklinaci. Nyní nepříznakové krátké podoby jsou historicky vzato kontextově zkrácené v koncové poloze, kdežto nyní příznakové zdloužené tvary, jež se vyskytují jedině před dalším, příklonkovým morfém, jsou původní dlouhé, které, protože se nenacházely v koncové poloze, nikdy zkráceny nebyly. Jelikož krácení postihovalo jedině 4 De Saussurův zákon se tradičně označuje jako «zákon de Saussurův — Fortunatovův», protože oba badatelé vykládali stejný jev ve stejné době nezávisle na sobě. Ferdinand de Saussure se vyjadřuje jedině k litevštině, Filipp Fedorovič Fortunatov pojímá vývojový vztah jako záležitost balto-slovanskou. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 141 slabiky akútové, musí být jim odpovídající dlouhé, nekoncove alomorfy akútové. Akútová intonace je skutečně doložena u všech koncovkových alomorfů, konjugačních i deklinačních, které přijímají přízvuk. Postulujme ji proto i u koncovek, jež přízvuk nepřijímají. Přízvuk se nedostane na zdloužené exponenty PL a du schémat V a V. Ty jsou stejné jako ve schématu 0, jež navíc obsahuje zvláštní exponenty SG, rovněž disponující kontextově zdlouženými alomorfy. Právě historické schéma 0 přitom dokládá, že exponenty přízvuk přijímají. Jde nicméně o neaktuální jev, nepřístupný přímému fonetickému rozboru. Historické texty dokládají dloužení před príklonkou, ba někdy i polohu prízvuku (Daukša: Kathechismas 1595, Postilla 1599), ne však povahu slabičné intonace. Zákon de Saussurův je klíčem k výkladu prosodické charakteristiky \>. Spočívá v tom, že slabika na sebe přetahuje přízvuk z předchozí slabiky neakútové (kmenová prosodická charakteristika B, cf. 2.4.2). Diachrónni výklad požaduje, aby přetahující slabika sama byla akútová, synchronní rys se projevuje též u slabik neakútových. Podíváme-li se nyní na schéma exponentů, vidíme, že všechny zároveň nesou rys \> a zároveň disponují zdlouženými alomorfy. Ony zdloužené alomorfy, u nichž jediných se můžeme ptát na intonaci, musí být akútové z důvodu zákona Leskienova — a zákon de Saussurův nyní tuto intonaci potvrzuje jiným argumentem: schopnost přetahovat na sebe přízvuk vychází z původní akútové intonace a zůstává zachována, i když se slabika - právě v důsledku své akútové intonace - zkrátila a přestala být intonačně rozlišitelná. Negativně pak de Saussurův zákon zdůvodňuje, proč vokalicky dlouhým formantům, jež nikdy přízvuk nenesou, přisuzujeme intonaci cirkumflexovou: kdyby byly akútové, přetahovaly by na sebe kmenový přízvuk stejně, jako to činí exponenty. Zvláštního komentáře si žádají koncovky SG schématu V. Ty jsou cirkumflexové, a přitom na sebe přetahují přízvuk, cf. /'matB-&-au V > /ma'taü/ 'vidím'. Zde musíme postuloyat, že jazykový systém se dokázal Leskienovu zákonu o krácení koncové akútové slabiky aktivně bránit, a to metatonií, se. změnou intonace. Koncovky o struktuře /Vu/ a /Vi/ vznikly jako akútové, což dalo původ jejich charakteristice b, leč zároveň je vystavilo krácení. Systém však měl zájem na udržení slabičné dlouhého charakteru konjugačního schématu, a proto krácení předešel metatonií.5 Tyto koncovky jako jediné nemají dva alomorfy a i v nekoncove poloze vykazují změněnou, cirkumflexovou intonaci, cf. /'matB-&-aül'-&-si/ > /ma'taüsi/ 'vidím se'. 3.2 Derivační okruhy prézentního a préteritního kmene Pojem lexikálně-gramatického okruhu, jejž jsme zavedli v 1/2.6.1 a pro sloveso upřesnili v 11/1.3, nám umožňuje spojit do jediné lexikální jednotky to, co by na základě morfosyntak-tického výmezem představovalo několik různých lexikálních jednotek (případně i výrazy, jež lexikální jednotkou vůbec nejsou). Vycházíme tak vstříc jistému povědomí o blízkosti jazykových výrazů. Ono povědomí nemá dostatečný lingvistický fundament, aby se mohlo přímo včlenit do teorie, je však široce sdíleno v kruzích kultivovaných mluvčích, a již proto představuje nezanedbatelnou kulturní hodnotu. Je z ní i praktický užitek, neboť zakládá dobrou síť orientačních bodů v jazykové skutečnosti. 5 Naše argumentace je teleologická. K teleologickému postoji se nejen přiznáváme, ale přímo hlásíme jako k nezbytnému předpokladu štrukturalistické práce. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 141 slabiky akútové, musí být jim odpovídající dlouhé, nekoncove alomorfy akútové. Akútová intonace je skutečně doložena u všech koncovkových alomorfů, konjugačních i deklinačních, které přijímají přízvuk. Postulujme ji proto i u koncovek, jež přízvuk nepřijímají. Přízvuk se nedostane na zdloužené exponenty PL a DU schémat V a V. Ty jsou stejné jako ve schématu 0, jež navíc obsahuje zvláštní exponenty SG, rovněž disponující kontextově zdlouženými alomorfy. Právě historické schéma 0 přitom dokládá, že exponenty přízvuk přijímají. Jde nicméně o neaktuální jev, nepřístupný přímému fonetickému rozboru. Historické texty dokládají dloužení před príklonkou, ba někdy i polohu prízvuku (Daukša: Kathechismas 1595, Postilla 1599), ne však povahu slabičné intonace. Zákon de Saussurův je klíčem k výkladu prosodické charakteristiky b. Spočívá v tom, že slabika na sebe přetahuje přízvuk z předchozí slabiky neakútové (kmenová prosodická charakteristika B, cf. 2.4.2). Diachrónni výklad požaduje, aby přetahující slabika sama byla akútová, synchronní rys se projevuje též u slabik neakútových. Podíváme-li se nyní na schéma exponentů, vidíme, že všechny zároveň nesou rys b a zároveň disponují zdlouženými alomorfy. Ony zdloužené alomorfy, u nichž jediných se můžeme ptát na intonaci, musí být akútové z důvodu zákona Leskienova — a zákon de Saussurův nyní tuto intonaci potvrzuje jiným argumentem: schopnost přetahovat na sebe přízvuk vychází z původní akútové intonace a zůstává zachována, i když se slabika - právě v důsledku své akútové intonace - zkrátila a přestala být intonačně rozlišitelná. Negativně pak de Saussurův zákon zdůvodňuje, proč vokalicky dlouhým formantům, jež nikdy přízvuk nenesou, přisuzujeme intonaci cirkumflexovou: kdyby byly akútové, přetahovaly by na sebe kmenový přízvuk stejně, jako to činí exponenty. Zvláštního komentáře si žádají koncovky SG schématu V. Ty jsou cirkumflexové, a přitom na sebe přetahují přízvuk, cf. /'matB-&-aü V > /ma'taüV 'vidím'. Zde musíme postuloyat, že jazykový systém se dokázal Leskienovu zákonu o krácení koncové akútové slabiky aktivně bránit, a to metatonií, se. změnou intonace. Koncovky o struktuře /Vu/ a /Vi/ vznikly jako akútové, což dalo původ jejich charakteristice b, leč zároveň je vystavilo krácení. Systém však měl zájem na udržení slabičné dlouhého charakteru konjugačního schématu, a proto krácení předešel metatonií.5 Tyto koncovky jako jediné nemají dva alomorfy a i v nekoncove poloze vykazují změněnou, cirkumflexovou intonaci, cf. /'matB-&-aü1'-&-si/ > /ma'taüsi/ 'vidím se'. 3.2 Derivační okruhy prézentního a préteritního kmene Pojem lexikálně-gramatického okruhu, jejž jsme zavedli v 1/2.6.1 a pro sloveso upřesnili v 11/1.3, nám umožňuje spojit do jediné lexikální jednotky to, co by na základě morfosyntak-tického vymezení představovalo několik různých lexikálních jednotek (případně i výrazy, jež lexikální jednotkou vůbec nejsou). Vycházíme tak vstříc jistému povědomí o blízkosti jazykových výrazů. Ono povědomí nemá dostatečný lingvistický fundament, aby se mohlo přímo včlenit do teorie, je však široce sdíleno v kruzích kultivovaných mluvčích, a již proto představuje nezanedbatelnou kulturní hodnotu. Je z ní i praktický užitek, neboť zakládá dobrou síť orientačních bodů v jazykové skutečnosti. 5 Naše argumentace je teleologická. K teleologickému postoji se nejen přiznáváme, ale přímo hlásíme jako k nezbytnému předpokladu štrukturalistické práce. 142 Verbum Liber II Pojmem derivační okruh nyní nově označíme soubor lexikálních jednotek, u nichž se opíráme o povědomí nikoliv lexikální totožnosti, nýbrž příbuznosti. Na příbuznost přitom usuzujeme ze slovotvorných prostředků, jež umožňují daný jazykový tvar vysvětlit jako odvozený od jiného. Derivační okruh je uspořádán podle narůstající morfologické složitosti; rozlišujeme kmen výchozí a kmeny odvozené. Za výchozí vezmeme v tomto oddíle první dva členy lemmatického trojkmení prézens - préteritum - infinitiv. 3.2.1 Derivačné nejjednodušší jsou v okruzích prézentního a préteritního kmene tvary ind_ PRAES a IND.PRAET. Ty vznikají přímým spojením (konkatenací) kmene a koncovky. Jednotlivá konjugacní schémata se uplatňují takto: IND.PRAES schémata -a-, -ia-, -i-, -o-IND.PRAET schémata -o-, -é- Vidíme, že v ind.praet se uplatní jedině schémata V a že v schémata V se uplatní jedině v IND.PRAES. Schéma -o- se může pojit s oběma kmeny a dokáže obsloužit oba časy, cf. žin-o žinó-j-o žinó-ti 'ví, zná'. Dodejme, že schéma 0 se uplatňovalo (v hojně doložených památkách) a dosud uplatňuje (ve svých nepatrných reliktech) jedině v ind.praes. Ind. praes a ind.praet jsou mezi všemi modálně-temporálními kategoriemi litevského Vf jediné, které si mohou vybírat z několika konjugačních schémat. Uspořádané dvojici konjugačních schémat obsluhujících (ind. PRAES, ind.praet) říkáme konjugacní (paradigmatický) typ.6 Ne všechny z matematicky možných 8 uspořádaných dvojic se v jazyce skutečně uplatní: žádné sloveso není typu (-i-, -é-) a podle typu (-ia-, -o-) se časuje jedině (/'léid--ia/ >) léidilq. léido léisti 'pustí, dovolí' plus tři další slovesa se sufixem v préteritu. Příslušnost slovesné jednotky ke konkrétnímu konjugačnímu typu zásadně závisí na struktuře jejích lemmatických kmenů, a proto konjugacní typy soustavně vyložíme až v příští kapitole zároveň s lemmatickým trojkmením. Přibráním dalších morfů - prefixů, jež upřesňují Aktionsart, částic, jež upřesňují platnost děje, či reflexíva, jež má různé významy - se konjugacní typ už dále nemění. Že stálost paradigmatického typu není samozřejmá, poznáme v okruhu jmenném, kde se po přibrání prefixu paradigmatický typ mění velmi často (cf. III/5). 3.2.2 Protože výklad konjugačních typů jsme odložili na později, ilustrujme si různá spojení kmene a konjugačního schématu na slovese, jež se i z jiných důvodů běžnému paradigmatickému zařazení vymyká, na slovese o infinitivu büti 'být': kmen ěs-lles- 0 singulár plurál duál 1. osoba es-mi k es-mě ■" es-vä k 2. osoba es-si > esi b es-tě b es-tä b neosoba ěs-ti 6 Jde o paradigmatický typ konjugace. V příští knize zavedeme paradigmatické typy deklinační. Bude-li jasné, že se pohybujeme pouze v okruhu NOMEN či pouze v okruhu verbvm, budeme hovořit prostě o paradigmatických typech, jinak budeme mluvit o typech konjugačních a deklinačních. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 143 kmen ěs-IIes- -a- singulár plurál duál 1. osoba es-ú b ěs-a-me ěs-a-va 2. osoba es-i b ěs-a-te ěs-a-ta neosoba yra kmen bün- -a- singulár plurál duál 1. osoba bün-ü k bün-a-me bün-a-va 2. osoba bün-i b bün-a-te bün-a-ta neosoba bün-a kmen buv- -a- singulár plurál duál 1. osoba buv-ů b büv-a-me büv-a-va 2. osoba büv-i b büv-a-te büv-a-ta neosoba büv-a kmen buv- \ -o- singulár plurál duál 1. osoba buv-aü k búv-o-me búv-o-va 2. osoba buv-al b bův-o-te büv-o-ta neosoba búv-o Poznámky • Kmen ěs- se pod přízvukem dlouží na ěs- a jeho dlouhá slabika má intonaci cirkum-flexovou; ta by se rigorosně vzato měla značit III, běžně však {ě}. Toto dloužení je charakteristickým rysem všech prézentních a préteritních kmenů s krátkou slabikou o nositelích I ti, lal (2.4.4), a jak vidíme při srovnání tabulek 0 a -a-, nezávisí na konjugačním schématu. • Schéma 0 má pouze teoretickou výpovědní hodnotu. Reálně se používá jedině tvaru ěsti. Na dvojicích esmě :: ěsame, estě :: ěsate (obdobně i pro DU) si můžeme předvést mechanismus prosodického rysu \>: přetažení prízvuku z kmene na koncovku (exponent) je v athematické konjugaci možné právě proto, že tomu nebrání vkladná slabika tvořená thema-tickým vokálem (formantem -a-). • Všechny kmeny mají prosodický rys B: přízvuk spočívá na jejich jediné, a tudíž koncové slabice, jež je neakútová, totiž krátká či cirkumflexová. Ve všech tabulkách vidíme, že koncovky, které mají schopnost na sebe přízvuk z kmene přetáhnout, tak činí. • Tvar yra morfonologicky nijak nesouvisí se zbytkem svého paradigmatu. Nemá smysl jej dělit na segment «kmenový» a «koncovkový», protože vydělitelné části není v celém sy- 144 Verbum Liber II stému litevského jazyka s čím srovnávat; speciálně pak -a z druhé, prízvučné slabiky nemůže být koncovka, protože systémová koncovka -a nikdy přízvuk nenese, &yr- nesouvisí s ničím, co by jen trochu rozumně zakládalo kmenový supletismus.7 • Neexistuje slovesný tvar *ěs-a (je jenom yrä a ěsti), existuje však druhotný kmen es-a-, z něhož vychází další kmenotvorba, cf. ěs-a-m-a, ěs-a-nt- (cf. Infrä). • Předstoupí-li před kmen ěs- stejně jako před tvar yrä aktualizační částice (všechny končí na e-), je její samohláska pohlcena a její slabika zaniká podle vzorců /-e=es-/ > /-es-/, /-e=T'ra/ > /-é'ra/. Tento jev označujeme za absorpci, nikoliv kontrakci (2.3.5). Absorpční /-é'ra/, jež vzniklo pohlcením krátké samohlásky dlouhou, je slabičné dlouhé (s nositelem é) a jeho slabika nikdy nenese přízvuk, cf. térá 'jenom tolik je', nérá 'není', nebérá 'už není'; absorpční /-es-/, jež vzniklo pohlcením krátké samohlásky krátkou, navíc totožnou, je slabičné krátké a dlouží se pod prízvukem jako každé jiné kmenové e, cf. nesü 'nejsem', teběsame 'pořád ještě jsme'. • Kmen ěs- před sebe připouští aktualizační částice, ne však předpony. Ty se pojí výlučně s kmeny bün-, büv- a samozřejmě s büv-, u něhož jsou textové výskyty předpon nejfrekventovanější. Ani zvratný morfií se u kmene ěs- nevyskytuje. Lze jej však doložku kmenů na b-, nejčastěji zároveň s předponou, cf. i-si-büna 'usadí se' (kdo kde), pa-si-büna 'pobývá' (kdo kde), a pokud bez předpony, pak s pomocnou částicí, cf. mán be-si-bünant... 'zatímco jsem se tam zdržovala...'. SÉMANTIKA • Kmen büv- je préteritní, všechny ostatní jsou prézentní. Préteritní kmen búv- je všem prézentním společný, stejně jako je jim společný infinitiv büti. • Kmen '"ěs- vyjadřuje existenci, výskyt někde (esu namiě 'jsem doma'), přiřazení do třídy (esu déstytojas 'jsem vysokoškolský učiteľ), přiřazení vlastnosti (tebesú nelabaí pätiki-mas 'pořád jsem nepříliš spolehlivý'), ba obecně zařazení do jakéhokoliv vztahu (man yrä kěturiasdešimt šešeri mětai 'je mi čtyřicet šest leť). Tvar ěsti se specializuje na čistou existenci, vzorovým příkladem je Diěvas ěsti 'Bůh je' (nemysli si, že není); tvar yrä zastane tento význam též a kromě toho pokrývá všechny další zmíněné. • Kmeny bün- a büv- se významově neliší. Nevyjadřují obecné vztahové přiřazení, nýbrž pobývání. Proto mohou přijímat předpony, jež upřesňují orientaci, Aktionsart onoho pobývání, i reflexívní morf, jenž zdůrazňuje jeho intensitu. Rys "pobývání" se s rysem "zařazení do vztahu" může setkat a utkat vlastně v jediném případě, a to když se vztahové zařazení omezí na konstatování výskytu: yrä ir tokiQ žmoniQ podává skutečnost, že 'jsou i takoví lidé', jako by šlo o vyhledávání různých případů (můžeme si ve své sbírce založit i "takovou" položku), büna ir tokiQ žmoniQ tvrdí, že i takoví lidé jsou součástí světa, ve kterém žijeme, že i "takoví" jsou naši bližní, a musíme se s tím nějak vyrovnat. • Všechny kmeny na b- vycházejí z téhož kořene bü-, jejž nejlépe dokládá infinitiv bü--ti. Préteritní büv- vzniklo morfonologickou disociací, již jsme popsali již dříve (1/3.1.3 sub B, II/2.3.1). Prézentní büv- vzniklo vložením -n- do disociovaného büv-, sc. buňv-, čímž se založila nová dlouhá slabika, tentokráte cirkůmflexová, jak je pro -n- prosodicky charakteris- 7 Kmen yr- nalezneme v soudobém jazyce jedině v prézentu slovesa yr-a ir-o ir-ti 'rozpadá se (tkanina), hroutí se (stavba)' a v préteritu slovesa ir-ia ýr-ě ir-ti 'vesluje'. Ani jeden z těchto kmenů nemůže vzhledem ke své sémantice supletívně přistupovat k es-ú, ěs-a-me. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 145 tické; prézentní bün- nelze vysvětlit jinak než druhotnou úpravou büv-, jež měla za cíl zviditelnit morf -n-, který se skryl v důsledku kmenového pravidla /VnR/ > /VR/. Kromě toho existuje též alomorf bust- (DLKŽ jej nezaznamenáva, LKŽ 1:1213 ano), vzniklý z kořenového bü- přidáním -st-, kteréžto rozšíření na rozdíl od dříve zmíněného -n- se připojuje jedině k dlouhým slabikám a nemění jejich intonaci (cf. 4.2.2). 3.2.3 Konjugační schéma koncovek Vf, jak jsme je vyložili v oddíle 3.1, je dáno vokalic-kým formantem. Ten sám o sobě tvoří koncovku neosoby, je přímou součástí koncovek pl i du a ve velké míře ovlivňuje i koncovky SG. Formant jsme hned na začátku nazvali formantem konjugačně-paradigmatického zařazení. Jak určuje paradigmatické typy, jsme předvedli v části 3.2.1. V dalších částech tohoto oddílu předvedeme, že a jak ovlivňuje veškerou druhotnou kmenotvorbu, jež vychází z kmenů praes a praet. Především je formant přímou součástí procesuálního predikatívu. Ten se odvozuje od kmene prézentního tak, že se na něj přes vokalický formant napojí slabika -ma. Srovnejme: V = -a- Vf ďirb-a 'pracuje' -> Praed dirb-a-ma 'pracuje se', "probíhají práce"; V = -ia- Vf láuk-ia 'čeká' -» Praed láuk-ia-ma 'čeká se', "žije se v očekávání"; V = -i- Vf tyl-i 'mlčí' -> Praed tyl-i-ma 'mlčí se', "trvá mlčení"; V =-o- Vf säk-o 'říká' -»• Praed säk-o-ma 'říkají', "stává se, že někdo řekne"; V = -é- se neuplatní, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézentním. Pokud se mezi kmen a koncovku vkládá pomocný konsonant bránící kontaktu dvou samohlásek, je tento konsonant zahrnut i do kmene predikatívu, kde stojí před konjugačním formantem, cf. dúo- >-» Vf dúo-d-a 'dává' -* Praed dúo-d-a-ma 'dává se', eí- -* Vf ei-n-a 'jde' -* Praed eí-n-a-ma 'jde se', vaiiúo- -* Vf važiúo-j-a 'jede' -» Praed važiúo-j-a-ma 'jede se'. Morf -ma nikdy nenese prízvuk. Prízvuk Praed spočívá na stejném místě jako ve výchozím tvaru NON-PERS IND.praes, tedy buď na kořenové či sufixové slabice vlastní části kmene, cf. Vf ap-veřk-ia 'oplakává' -> Praed ap-veřk-ia-ma 'oplakává se', nebo na před-kořenovém morfu, cf. Vf ně-kalb-a 'nemluví', nů-neš-a 'odnáší' -> Praed ně-kalb-a-ma 'nemluví se', nú-neš-a-ma 'odnáší se'. Krátká slabika vlastních kmenových morfů s nositeli Itl, /ä/ se pod přízvukem dlouží stejně jako v ind.praes, cf. Vf dě-d-a 'klade', kál-a 'kuje' -> Praed dě-d-a-ma 'klade se', käl-a-ma 'kuje se'; v morfech předkořenových k dloužení nedochází, cf. Vf pá-de-d-a 'pokládá', ně-kal-a 'nekuje' -> Praed pá-de-d-a-ma, ně--kal-a-ma. Kromě předpon a aktualizačních částic může predikatív obsahovat i zvratný morf si. Ten se klade zezadu, začíná-li fonotaktické slovo kořenovým morfém kmene, a zepředu mezi kořenový morf a předchozí morfy, jsou-li jaké, cf. Vf juök-ia-si, ne-si-juök-ia 'směje se, nesměje se' -> Praed juök-ia-ma-si, ne-si-juök-ia-ma "dochází, nedochází ke smíchu". Morfosyntaktické postavení predikatívu v lexikálně-gramatickém okruhu Verb vm jsme objasnili v 1. kapitole této II. knihy, jeho tektogramatické postavení v celkové struktuře větného významu popíšeme až v navazujícím svazku. Pro rovinu morfématickou zdůrazněme, že predikatív, který zde popisujeme, odvozovaný sufixem -ma od kmene prézentního, nese vidové séma PROC(esuálnost). Dodejme, že predikatív perfektívní se neodvozuje od kmene préteritního, nýbrž infinitívního. 146 Verbum Liber II Odvozování procesuálního predikatívu jsme důsledně popisovali jako derivaci vycházející od tvaru non-pers ind.praes. Vzhledem k roli, kterou přitom hraje formant konjugačně-paradigmatického zařazení, vyvstává otázka, co se slovesy, jež onen formant nemají. Jde jednak o yrallěsti 'je', jednak o defektní niěž-ti 'svědí' apeřš-ti 'pálí'. V prvním případě disponujeme thematickými tvary Vf jako ěs-a-me, ěs-a-te a Praed se odvozuje od nich, cf. ěs--a-ma "dochází k výskytu". Ve druhém případě uvažme, že s ohledem na lexikální význam oněch defektních athematických sloves není predikatívu, prostředku odosobnělého, deagentív-ního podání děje, vůbec zapotřebí. Pokud by už taková potřeba nevyhnutelně vyvstala, muselo by se defektní sloveso přiřadit k některému ze schémat s vokalickým formantem (LKŽ dokládá, že existují alomorfy niěi-a, peřš-i) a predikatív by se odvodil od nich. Bez vokalického konjugačního formantu procesuálni predikatív odvodit nelze. Dobře to vidíme v nejstarších textech, kde se bez formantu dá časovat Vf (athematická konjugace), leč Praed se tvoří s formantem (thematicky). Daukša běžně používá dúomi, dúost 'dávám, dává', leč tvrdí-li, že není každému dáno, píše důsledně dúod-a-ma. 3.2.4 Do derivačního okruhu prezentmho kmene dále patří deagentívní participium P2 o vidovém upřesnění proč. Jeho kmen se druhotně odvozuje od lemmatického kmene prezentmho zcela analogicky k procesuálnímu predikatívu, tedy sřetězením kmene prezentmho -&- případným přidáním epenthetického konsonantu (-d-, -n-, -j-) -&- povinným uplatněním vokalického formantu konjugačně-paradigmatického -&- kmenotvorným formantem -m. Na takto poskládaný, druhotný kmen se napojují koncovky konkrétních paradigmatických typů deklinač-ních. V následující III. knize je popíšeme jako typy I" a IV", jež právě v tomto pořadí představují MASC a fem, jazykem historicko-srovnávací jazykovědy jde o litevské realizace indo-evropských oskmenů a á-kmenů. Zatím je zastoupíme koncovkou N.sg masc -as. Srovnejme: V = -a- Vf dirb-a 'pracuje' -» P2 proč dirb-a-m-as "na kterém se pracuje"; V = -ia- Vf láuk-ia 'čeká' -> P2 proč láuk-ia-m-as "který se očekává"; V = -i- Vf tyl-i 'mlčí' -* P2 PROČ tyl-i-m-as "o kterém se mlčí"; V = -o- Vf säk-o 'říká' -> P2 proč säk-o-m-as "o kterém se říká"; V = -é- se neuplatní, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézentním. Uvedené příklady se od předchozích, predikatívních, liší pouze tím, že místo jediného segmentu -ma uvádíme dvojí segment -m-as. O epenthetických konsonantech jsme mluvili výše: pro participium i predikatív se užívají naprosto stejně, cf. dúo- -*■ Vf dúo-d-a 'dává' -* Praed dúo-d-a-ma 'dává se' et P2 dúo-d-a-m-as '(po)dávaný', eí- -* Vf ei-n-a 'jde' -» Praed ei-n-a-ma 'jde se' et P2 eí-n-a--m-as 'schůdný', važiúo- -* Vf važiúo-j-a 'jede' -* Praed važiúo-j-a-ma 'jede se' et P2 va-žiúo-j-a-m-as 'sjízdný'. Na druhotný kmen procesuálního deagentívního participia lze přenést všechny proso-dické charakteristiky, jež jsme zatím uvedli pro druhotný kmen procesuálního predikatívu, tedy jednak to, že krátké slabiky vlastních kmenových morfů s nositeli /ě/, /ä/ se pod přízvu-kem dlouží stejně jako v ind.praes, cf. Vf dě-d-a 'klade', käl-a 'kuje' -» P2 dě-d-a-m-as, käl-a-m-as, v morfech předkořenových však k dloužení nedochází, cf. Vf pá-de-d-a 'pokládá', ně-kal-a 'nekuje' -» Praed pá-de-d-a-m-as, ně-kal-a-m-as, jednak to, že v kmeni P2 spočívá prízvuk na stejném místě jako ve výchozím tvaru non-pers ind.praes, tedy buď na vlastním kmeni, cf. Vf ap-veřk-ia 'oplakává' -» P2 ap-veřk-ia-m-as 'oplakávaný', nebo Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 147 na předkořenovém morfu, cf. Vf né-kalb-a 'nemluví', nú-neš-a 'odnáší' -> P2 ne-kalb-a-m--as "o kterém se nemluví", nu-neš-a-mas 'odnášený'. Zásadní prosodický rozdíl oproti Praed se projevuje v tom, že u P2 je možný pohyb prízvuku mezi kmenem a koncovkou. Polohu prízvuku ve fonotaktickém celku slova vykládáme tak, že na počátku procesu konkatenace morfu spočívá prízvuk na kmeni, na nějž teď nahlížíme jako na celek, nerozlišujíce morfy kořenové, sufixy a prefixy, a výsledná poloha prízvuku je výslednicí dvou prosodických charakteristik, schopnosti kmene jako celku nabídnout svůj přízvuk koncovce a schopnosti koncovky nabízený přízvuk přijmout. Dobře to doložíme na koncovkách N.SG masc -as a fem -a, z nichž první nabízený přízvuk nepřijímá, druhá však ano, cf. Vf gír-ia 'chválí' -* P2 /'gir-ia-m-&-as/ > /'giriamas/ = {giriamas} vs. /'gir-ia-m-&-a/ > /giria'ma/ = {giriamä}. Pokud kmen jako celek svůj přízvuk koncovce nabízí, je lhostejné, na které části kmenového komplexu přízvuk spočívá, cf. Vf pá-gir-ia 'pochválí' -> P2 /'pa-gir-ia-m-&-as/ > /'pagiriamas/ = {págiriamas} vs. /'pa-gir-ia--m-&-a/ > /pagiria'ma/ = {pagiriamä}. Zásadně však záleží na prvotní iniciativě kmene: pokud ten svůj přízvuk koncovce nenabídne, všechny koncovky jsou bez prízvuku, cf. Vf íešk-o 'hledá' -» P2 íeškomas, íeškoma 'hledaný, hledaná'. V takovém případě nelze výrazově rozlišit N.SG fem od Praed íeškoma 'hledá se', "probíhá pátrání". Soustavný výklad tohoto jevu podáme v III/2.3, prosodickou charakteristiku kmene pak upřesníme v III/8.2. Druhý, snad podružnější rozdíl mezi procesuálním Praed a P2 souvisí s postavením reflexívního morfu si. Zatímco predikatív jej snadno přijímá na obou možných místech, čili jak na samém konci fonotaktického slova, tak zepředu mezi kořenovým úsekem kmene a předkořenovými morfy, není systém (sic!) litevského jazyka připraven stabilně řešit interferenci reflexívního morfu a deklinačních koncovek, a usus se proto koncové poloze vyhýbá. To se projevuje jak resignací na zvratnost, tak použitím předkořenového morfu, předpony či částice, pro něž jinak není zvláštní důvod. Více k tomu v III/8.6. Bez vokalického formantu procesuálni deagentívní participium odvodit nelze. Pro sloveso yrállěsti máme ěs-a-m-as 'přítomný', "charakteristický tím, že se vyskytuje" podle ěs--a-me, pro další slovesa se pak v historické konjugaci athematické vždy vycházelo od thema-tických alomorfů. Indoevropeisticky poučený čtenář se jistě již delší dobu trápí otázkou, proč v částech 3.2.3-4 obracíme tradiční pohled a proč jsme dosud neřekli, že predikatív na -ma je druhotným tvarem participia na -mas, pozůstatkem neutra, jež jinak jako samostatný jmenný rod zaniklo. Ano, litevský morf -ma lze diachrónne interpretovat jako IE thematický vokál 161 napojený na kmenotvorné rozšíření /-m-/, čímž vznikne paralelismus MASC /-m-os/ :: l-m-61 neut, cf. lit. něša-m-as :: něša-m-a, řec. (j)epó-p.ev-o<; :: (j)epó-pev-ov 'nesený, nesené'. V řeckém i litevském tvaru je zajímavý dvojí výskyt thematického vokálu, nejprve na konci výchozího kmene slovesného, pak na konci odvozeného kmene jmenného, participiálního, cf. něš-a-m-a, al-u-nt 'vyživují' -» */al-m-o-m/ > al-m-u-m 'životodárné'.8 8 Není nutné složitě vysvětlovat ztrátu nosového segmentu v koncovce litevského neutra. Mnohem jednodušší je předpokládat, že takový segment tam nikdy nebyl. Že to je konsistentní s celkovým pohledem na vývoj IE deklinace, objasňuje Hoskovec (1998:9.3.1; 2002:3.1.3). 148 Verbum Liber II Podání zde zvolené zdůrazňuje synchronní nekompatibilitu srovnávaných kategorií: predikativ je morfosyntakticky rovnocenný VF, participium je morfosyntakticky odlišné; predikativ je invariantní, participium je schopné kongruence. 3.2.5 Vedle deagentívního participia P2 se od kmene prézentního odvozuje též agentívní participium PÍ. I ono nese sématický rys proč. Druhotnou kmenotvorbu procesuálního PÍ musíme popsat ve dvou podobách, jež spolu úzce souvisí. Obě zapracovávají vokalický formant konjugačně-paradigmatický, obě spolu s ním vytvářejí dlouhou slabiku. Vokalický dlouhý konjugační formant se v důsledku této slabičné délky mění. Druhotná kmenotvorba vychází z kmene prézentního, napojuje na něj - přes případný epenthetický konsonant - vokalický formant konjugačně-paradigmatický a k takto vzniklému morfovému komplexu, formálně totožnému s tvarem neosoby IND.PRAES, se přidává segment -nt-, jenž s vokalickým formantem vytváří dlouhou slabiku. To je první podoba: participiální kmen, který může (la) syntakticky fungovat tak, jak je, tedy holý, a (Iß) přibírat koncovky z deklinačního inventáře. Druhá podoba vznikne tak, že se v koncové slabice holého kmene nahradí posloupnost /-Vnt/ dlouhým vokálem V, timbrově shodným s původním V. Tak vznikne zakončení, které může syntakticky fungovat (2a) samo o sobě, (2ß) rozšířeno o segment -s. Obě varianty podoby (2) pokládáme za kondensovaná zakončení, u nichž nelze vydělit samostatný morf kmenový a koncovkový, jež však svým vokalismem úzkostlivě uchovávají podobu příslušného kmene. V = -a- VF dirb-a 'pracuje' -» PÍ PROČ dirb-ant, dirb-Q(s) 'pracující'; V = -ia- Vf láuk-ia 'čeká' -* PÍ proč láuk-iant, láuk-ia (s) 'očekávající'; V = -i- Vf tyl-i 'mlčí' -» PÍ proč tyl-int, tyl-i(s) 'mlčící'; V = -o- 'VF säk-o 'říká' -» PÍ PROČ säk-ant, säk-Q(s) 'říkající'; V = -é- se neuplatní, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézentním. V podobě (1) vytváří segment -nt- s krátkým konjugačně-paradigmatickým formantem V dlouhou slabiku o dvojhláskovém vrcholu /Vn/. Místo dlouhého formantu V = -o-, jediného použitelného, vstupuje do smíšené dvojhlásky timbrově nejbližší krátká samohláska /ä/, přičemž posloupnost /-ant/ = {-ant} nahrazují v podobě (2) zakončení /-ä/ a /-äs/, zapisovaná {-<*}, {-as}. Bez vokalického formantu procesuálni PÍ odvodit nelze. Pro sloveso yrállěsti máme ěs-ant, ěs-Q(s) 'jsoucí', podle ěs-a-me, cf. ěs-a-ma, pro další slovesa se pak v historické konjugaci athematické vždy vycházelo od thematických alomorfů.9 Z okrajových soudobých athematických sloves dokládá LKŽ pro niět-ti A.pl fem nieiančias < /niež-a-nt-ias/ ausis (VIII:791), pro peřš-íi pak ausis peršinčias < /perš-i-nt-ias/ (IX:854). 9 Na tom nic nemění oblíbené indoevropské archaismy saňt- 'jsoucí' a eňt-, ějant- 'jdoucí', doložené v nejstarších litevských textech. Participium s-a-nt- má jistě jiný kmenový stupeň, leč stále stejný thematický vokál -a-, který spojuje kmen s- s kmenotvorným rozšířením -nt-, jako je tomu v dnešním (i tehdejším) ěs-a-nt-. Rovněž participium ějant- má mezi kmenem ei- a rozšířením -nt thematický vokál -a-, shodně s dnešním ei-n-a-nt-. Podobu eňt-, doloženou v některých pádech jako druhotvar k ějant-, cf. A.SG masc eňti vedle ějanti, vykládá indoevropeistika z */i-ent-/, kde /i-/ je slabý stupeň kmene /ei-/ a /-ent-/ kmenotvorné rozšíření -nt-, jemuž předchází thematický vokál l-t-l, alternativa thematického vokálu /-ä-/ (cf. Zinkevičius 1987:226). Na tom je zvláštní vlastně jenom vokalický timbre, jejž jinak v tomto kontextu litevština nikde nemá. Nabízím proto k úvaze, zda se na eňt-nedívat spíše jako na výsledek synkopy v kmenu ějant-. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 149 Základní sémantickou charakteristiku těchto participií jsme podali v 1.3.3 a 1.4.8, jejich morfosyntaktický potenciál podrobněji rozebereme v III/8.1. Zatím jen poznamenejme, že holý kmen podoby (1) slouží jako přechodník spojující predikace o různých podmětech, kdežto obdařen deklinačními koncovkami, chová se atributívně. Podoba (2) vytváří zvláštní predikáty, a to (a) inkongruentně i v kongruenci s N.pl masc, (ß) v kongruenci s N.SG MASC; zato pro vyjádření kongruence s FEM se používá tvarů o podobě (Iß). Vedle zjevného fonématického rozdílu se podoby (1) a (2) liší i po stránce prosodéma-tické. V případě (1), kdy můžeme jasně oddělit kmen od koncovky, spočívá prízvuk vždy na kmeni, a to na stejné slabice jako ve výchozím tvaru NON-PERS Vf (konjugační formant prízvuk nikdy nenese), cf. něš-a 'nese' -> něš-ant-is 'nesoucí', át-neš-a 'přináší' -» át-neš--ant-is 'přinášející'. V případě (2) se přízvuk může přesunout na kondensované zakončení, ať již v kmeni Vf spočíval na slabice kořenové, či předkořenové, cf. Vf něš-a, át-neš-a -* PÍ neš-á(s), at-neš-Q(s). Kdy k přesunutí prízvuku na zakončení dojde, záleží na celkové struktuře prézentního kmene, cf. H/4.4.3, III/8.1.4. Spisovná norma se v tomto ohledu přizpůsobuje usu. Původně se striktně držela pravidla, že na specifické zakončení PÍ se přízvuk přesouvá právě tehdy, když se ve Vf přesouvá na předkořenový morf. Psali jsme výše dirbQs, kláusigs, ty lis, räšgs, protože je ne-dirba, pa-kláusia, nu-tyli, su-räšo. Tak to vyžaduje stará, Bügova norma. Usus zřejmě již dávno - i když o něm na rozdíl od normy nemáme třeba pro první polovinu XX. století spolehlivá svědectví a musíme se opírat hlavně o texty kárající nedodržování normy - kladl přízvuk na specifické zakončení v míře mnohem hojnější, V dalších formulacích spisovné normy vidíme narůstající ústupky: přízvuk se na specifické zakončení přesouvá u všech sloves s formantem V bez slabičného kmeno-tvorného sufíxu, cf. dirbgs, kláusigs, fy/(š, ba připouští se už i raŠQs (DLKG: §959). Ke způsobům zapojení zvratného morfii si se vyjádříme v III/8.5. 3.2.6 Okrajovým derivátem prézentního kmene je tvar zvaný optatív. V úvodním přehledu způsobů a časů Vf, podaném v oddíle 1.2, jsme jej vůbec neuváděli. Dokud nebudeme mít k dispozici důkladnější rozbor jeho textových výskytů, budeme jej v systému moderní spisovné litevštiny řadit jako variantu imperatívu s příznaky "vznešený" a "starobylý".10 Označení optatív ponecháváme s ohledem na jistou indoevropeistickou tradici. Diachrónni výklad jeho tvarů podává Hoskovec (2001:4.2.5; cf. Kazlauskas 1968:381), v synchronním pohledu popíšeme optatív tak, že v neosobě ind.praes nahradíme konjugační formant dvojhláskou /ie/ pro V a /ai/ pro V, zároveň přidávajíce před kmen morf te-, cf. V - -a- Vf dirb-a 'pracuje' -* opt te-dirb-iě ' ať pracuje '; V = -ia- Vf láuk-ia 'čeká' -» opt te-lauk-iě ' ať očekává '; V = -i- Vf tyl-i 'mlčí' -> OPT te-tyl-iě ' ať mlčí '; V = -o- Vf säk-o 'říká' -> opt te-säk-ai ' ať řekne'; V = -é- se neuplatní, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézentním. Ke slovesu yrállěsti zní optatív te-es-iě (po synkopě tesiě), odpovídající schématu -a- nikoliv podle neosoby, ale podle tvarů PL; často se užívá i te-bun-iě od varianty bün-a. 10 Podíváme-li se třeba, jak ve XX. století podávají moderní litevské biblické překlady modlitbu Páně (Mt 6,9-13; L 11,2-4), nalézáme právě optatívy teesiě šveňtas Távo vařdas, teateiniě Távo karalýstě. 150 Verbum Liber II Zakončení /-id nese prízvuk u všech sloves, jejichž kmen neobsahuje slabičný sufix, cf. te--aug-iě ' ať roste ' vs. te-gyv-ěn-ie ' ať žije '; zakončení /-ai/ nenese prízvuk nikdy. Není-li prízvuk na zakončení, spočívá na stejné kmenové slabice jako v odpovídajícím tvaru ind_ PRAES; na morf te- se přízvuk nikdy nepřesouvá. Zvratný morf se klade důsledně za te-, cf. te-si-ryit-iě ' ať se rozhodnou ', stejně jako morf záporový, cf. te-ne-där-ai' ať nedělají'. Sémantika. Optativu se užívá jedině v neosobě. Předpokládá se přitom, že predikát má podmet. Nemusí být vyjádřen, musí však být textově přítomen, cf. tebuniě, kaip tu nóri ' ať je tedy po tvém ' (ať se to, o čem mluvíme, zařídí tak, jak ty chceš). Samotný morf te- dokáže obsah optatívu, totiž přání, aby nastal děj daného slovesa, vyjádřit sám o sobě již ve spojení s neosobou ind.praes, cf. teateina ' ať přijde ', přičemž te- se může pojit i s jinými větnými členy, a tím obměňovat větnou perspektivu, cf. te jis päts ateina ' ať on sám přijde ' (a neposílá za sebe jiného) vs. jis päts teateina ' on sám ať přijde ' (ne abych já chodil za ním). Litevská ortografie píše te- se slovesem dohromady, jinak zvlášť. Morf te- je sám o sobě neprízvučný, kmen ind.praes však na něj svůj přízvuk může přesunout podle obecných pravidel, jež platí pro přesouvání prízvuku na předkořenové morfy (ta jsme zatím pouze naznačili ve 2.4.3, soustavně je vyložíme ve 4.4.3), cf. tě-supa ' ať obaluje ' = ně-supa, te-si-supa ' ať se teple obléká ' = ne-si-supa. Ze srovnám s optatívním tvarem te-supiě nelze usuzovat na změny prosodického chování morfii te-, vše se vysvětlí chováním kmene: pokud kmen svůj přízvuk vůbec nabízí, nabízí jej nejprve optatívnímu zakončení, a protože to nabídku vždy přijímá, na morf te- se už nedostane. Dodejme, že kmeny, kterě mají optatívní zakončení -ai, svůj přízvuk nikdy nenabízejí. Neprízvučný morf terna, k sobě prízvučný protějšek tegú, případně tegúl, cf. Tegul saulě Lietuvoj / Tamsumaspra-šalina / Ir šviesa, i r tiesa I Müs žingsnius telydi ' Nechť slunce na Litvě zažene temnoty / A světlo a pravda nechť provázejí naše kroky ' (z národní hymny). Indikatívni konstrukci lze použít i pro predikaci bez podmetu, cf. telyja ' ať prší ', tegü aušta ' kéž už svítá '. Existuje i varianta užívající místo ind.praes tvarů fut, jak dokládá třeba básnířka Saloméja Néris (1904-1945) ve verších Te sugers (FUT)y', takže by celá koncovka vypadala /-aiV, nikoliv /-ai/. Uchovávání prosodické charakteristiky jasně dokládají schémata V, kde máme /-o-&-ifc/ > /-aib/, /-é-&-il7 > /-eib/, cf. 3.1.2. Derivačního potenciálu formantu /-ai/ si jsou dobře vědomy první učebnice moderní litevšti-ny, jež pokládají za důležité uvedené tvary zmínit jako další možnosti v systému rozkazovacího způsobu, cf. Jablonskis (1922:§109), Senn (1929:198). 3.2.7 Všechny dosud probírané druhotné deriváty vycházely z lemmatického kmene prézent-ního a braly ohled na vokalickou hodnotu konjugačně-paradigmatického formantu. Pro V = -é- jsme vždy uváděli «neuplatní se, protože tento formant se nikdy nepojí s kmenem prézent-ním». Nutno dodat, že tento formant se přímo neuplatní ani u derivátů, jež přímo vycházejí z kmene préteritního, s nímž jediným se pojí. Nicméně i druhotné deriváty lemmatického kmene préteritního hledí ke konjugačně paradigmatickému typu, pouze však na jiný způsob, než jaký jsme dosud poznali. Především se od préteritního kmene odvozuje agentívní participium PÍ se sématickým rysem PERF(ektivita).11 Přímo ke kmeni se (přes případný epenthetický konsonant -j-)n připojuje 11 Připomeňme, že dvoučlennou kategorii PI s vnitřním dělením na vidy proč :: PERF lze rozšířit do čtyřčlenné škály PÍ o modálně nevýrazných časech praes, praet, fut, freq, přičemž praes = PROČ, PRAET = PERF, cf. 1.4.7. Verbum Liber II buď (1) kmenotvorný sufix o podobě -us- či -i-us-, nebo místo něho (2) komplexní zakončení o podobách -q a -%s. Participiální kmen utvořený cestou (1) může (lot) syntakticky fungovat tak, jak je, tedy holý, nebo (Iß) přibírat koncovky z deklinačního inventáře. V případě (la) slouží participium jako přechodník spojující predikace o různých podmětech, v případě (Iß), obdařeno deklinačními koncovkami, chová se atributívně. Komplexní zakončení vystupují v řadě syntaktických rolí (cf. III/8.1), vyjadřujíce tvarem -q nepřítomnost kongruence i kongruenci v MASC.PL, tvarem -es pak kongruenci v masc.sg. Oba typy morfů jsou slabičné samy o sobě a nevyužívají vokalického formantu konjugačně-paradigmatického, cf. V = -o- Vf d\rb-o 'pracoval' -* PI PERF dirb-us, dirb-e(s) "který odvedl práci"; V = -é- Vf láuk-ě 'čekal' -» PÍ perf láuk-us, láuk-e(s) "který zažil čekání"; V = -o- Vf tylé-j-o 'mlčel' -* PÍ PERF tylé-j-us, tyle-j-e(s) "který smlčel"; V = -é- Vf sak-ě 'říkal' -* PÍ perf säk-ius, säk-e(s) "který řekl". Kmenotvorný sufix i komplexní zakončení začínají samohláskou a předpokládají, že předchozí kmen končí souhláskově. Zakončení -e(s) kmenovou finálu vždy slabě palatalizuje, sufix má podobu nepalatalizujícího -us- a silně palatalizujícího -ius-, cf. /'mět-&-us/ > /'mětus/ = ['m'čtus], /'mět-&-ěs/ > /'mětěs/ = ['nťěťěs] "který hodil" vs. /'mät-&-ius/ > /'mäčius/ = ['mäč'us], /'mát-&-ěs/ > /'mates/ = ['m'äťčs] "který viděl". Perfektívní participium PÍ má ve všech svých tvarech, nesklonných i skloňovaných, prízvuk na morfech odpovídajících vlastní části výchozího kmene VF, k přesunu na koncovky, zakončení, ale ani na předkořenové morfy nedochází, cf. VF iš-met-é -» PÍ iš-mět-us, iš--mět-es "který vyhodil", Vf ap-veřk-ě 'oplakával' -» PÍ ap-veřk-us, ap-veřk-es "který oplakával", Vf nUftyle-j-o -» PÍ nu-tylě-j-us, nu-tyle-j-QS "který zamlčel", VFpa-pä-sak-o-j-o -> pa-pä-sak-o-j-us, pa-pä-sak-o-j-es "který povyprávěl".13 Vidíme, že krátká slabika vlastních kmenových morfů s nositeli lil, /ä/ se v PÍ perf pod přízvukem dlouží stejně jako v ind_ praet. Zbývá, objasnit, kdy se uplatňuje morf -us- a kdy -\-us-. Záleží jedině na paradigma-tickém typu slovesa. Silně palatalizující morf -\-us- přibírají právě slovesa typu (-o-, -é-), pro něž je příznačný infinitiv na -y-ti, morf -us- pak všechna ostatní. Na rozdíl od procesuál-ního participia, odvozovaného od kmene prézentního, se u participia perfektívního nehledí k vokalismu konjugačního formantu, který se pojí s jediným kmenem, nýbrž ke konjugačnímu typu, který charakterizuje celé lemmatické trojkmení. Zakončení -q, -qs a -e, -es jsou dokonale symetrická, cf. (räš-Q, räš-gs :: räš-e, räš--es) ~ (räš-o :: räš-e). Príslušné morfy jsou sice strukturně homologické, ne však derivačné analogické. Zatímco tvary räš-o a räš-g(s) lze propojit panchronním derivač-ním vztahem {räš-o} = /'räš-o/ < /'räš-&-o/ -*/'räš-&-o-nt(s)/ >/'rä j š-änt(s)/ > /'räiš-äN(s)/ > /'rä jš-ä(s)/ s (räša(s)}, tvary räš-é a räš-e(s) takto propojit nelze, protože vokalismus -e(s) nevzniká setkáním konjugačního formantu -é- se segmentem -nt- v jediné slabice. 12 Epenthetických konsonantů -n- a -d- se užívá pouze v kmenu prézentním. Konsonantická zakončení vycházející z morfonologických rozkladu/í/ > /i-j/,/u7 > /u-v/, (/uo/ >)/au/ > /a-v/považujeme za součást préteritního kmene. 13 Slabika /'pä-/ nesoucí prízvuk je předponou demotivovanou - na rozdíl od motivované /pä-/, jež prízvuk nenese - a jako taková je součástí vlastního kmene, cf. 2.3.5. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 153 Do derivačního okruhu préteritního kmene dále patří substantiua uerbälia, všechna nömina äctiönis a mnohá nömina agentis. Jejich formální morfologii podrobně popisujeme v III/8.5, zde se pouze zmíníme o jim příslušné kmenotvorbě. Nomen äctiönis označuje jak slovesný děj, tak jeho výsledek, cf. sprénd-é tygti 'řešil rovnici' -* lygtiěs sprend-im-as 'řešení rovnice', kde sprendimas 'řešení' označuje jednak hledání čísel vyhovujících zadanému vztahu, jednak nalezená čísla. Tvoří se sufixem -im- nebo -im-, jenž se připojuje přímo ke kmeni préteritnímu. Volba mezi sufixovými alomorfy se děje podle stejných zásad jako v případě -us- a -i-us-. Morf -ím- přibírají právě slovesa kon-jugačního typu (-o-, -é-), morf -im- pak všechna ostatní, cf. präšo präšé prasyti 'prosil' -> präš-ym-as 'prosba' vs. léidžia léido léisti 'povolil, vydal' -»leid-im-as 'povolení, vydám". Prosodickou charakteristiku těchto derivátů můžeme v úplnosti popsat až zvláštním aparátem jmenné morfologie (cf. III/2.3, 8.5). Ve vazbě na sloveso lze říci pouze to, že sufix -ím- ne-nese přízvuk nikdy, sufix -im- pak právě tehdy, když préteritní kmen neobsahuje jiný slabičný kmenotvorný sufix, cf. gim-é 'narodil se' -> gim-im-as 'narození' vs. gyv-ěn-o 'žil' -> gyv-ěn-im-as 'život'. Pokud nömina äctiönis hledí ke struktuře slovesného kmene nejpozději v souvislosti se svou prosodickou charakteristikou, pak nömina agentis hledí ke struktuře slovesného kmene již v souvislosti s výběrem slovotvorného morfu. Má-li sloveso ve svém infinitívním (sic) kmeni slabičný sufix, odvozuje se konatelské jméno od tohoto infinitívního kmene sufixem -to-j-as < /-to-&-i-as/. Je-li infinitívní kmen bez sufixu, odvozuje se konatelské jméno od kmene préteritního sufixem -é-j-as < /-é-&-i-as/ nebo -ik-as, cf. präšo präšé prasyti 'prosil' -> praš-ý-to-j-as 'prosebník' vs. léidžia léido léisti 'povolil, vydal' -» leid-e-j-as, leid--ik-as 'vydavateľ (tiskovin), ale též obecně "povolovatel". Sufixy -é-j-as a -ik-as nesou přízvuk vždy V\ takže je můžeme zapisovat -é-j-as a -ik-as, sufix -to-j-as, připínaný za kmenotvorný sufix infinitívní, nenese přízvuk nikdy.14 Více morfologických derivátů v okruhu préteritního kmene nenajdeme. 3.2.8 Zmiňme se nakonec o jednom derivátu, který najdeme spíš v popisech lexika než gramatiky. Je participiální povahy v tom smyslu, že umožňuje syntakticky kondensovat dvě věty, obě se stejným podmětem. V tom se shoduje s participiem W/i (cf. 1.3.3, 3.8.4). Liší se od něho tím, že je neproduktívni, váže se na velmi úzký výsek lexikální sémantiky a mění rekci predikátu. Pomocí AtgDLKŽ se mi podařilo sebrat následující případy:15 věd-a 'vede' -> věd-in-as "a vede s sebou" věž-a 'veze' -* věž-in-as "a veze s sebou" něš-a 'nese' -» něš-in-as "a nese s sebou" 14 Rozlišujme mezi systémovostí a usuálností. Ke slovesu ária äré árti máme vedle systémového aré-jas "ten, kdo orá", jakoby "oratel", usuální artójas 'oráč', volně odvozené sufixem -to-j- přidaným ke kmeni préteritnímu. Na to, že artójas vychází z kmene préteritního, usuzujeme z prosodických charakteristik slova: přízvuk je na příponě, jak je tomu u systémových derivátů préteritního kmene se sufixy -é-j-as a -ik-as; z infinitívního ár-ti o akútové intonaci by sufix -to- na sebe přízvuk nikdy nepřetáhl. 15 Tytéž lexikální jednotky uvádí ve své gramatice i Jablonskis (1922 §171). DLKŽ ony jednotky označuje za žemaitskou dialektální zvláštnost, Jablonskis jako citát ze spisovatelky Žemaité, s níž spolupracoval jako jazykový poradce a jejíž dílo se vzhledem ke své prestiži stalo hlavním zdrojem že-maitismů přijatých do spisovného jazyka. 154 Verbum Liber II veik-a 'vleče' -> velk-in-as "a vleče za sebou" vär-o 'žene' -> vär-in-as "a žene před sebou" gěn-a 'žene' -* gěn-in-as "a žene před sebou" Díky tvarům veík-in-as, gěn-in-as můžeme prokázat, že jde o deriváty prézentního kmene (préteritum vypadá vilk-o, gin-é, infinitiv vflk-ti, giň-ti). Jinak musíme konstatovat, že deriváty neberou ohled na vokalismus konjugačně-paradigmatického formantu, což jsme v de-rivačním okruhu prézentního kmene dosud nepotkali. Deriváty nabízejí svůj přízvuk koncovkám a ty jej podle svých prosodických vlastností případně přijmou. Je proto věd-in-as (MASC.SG) :: ved-in-i (MASC.PL) :: ved-in-ä (FEM.SG) :: věd-in-os (fem.pl). S takovým prosodickým chováním jsme se setkali již u P2. Tam nicméně celý prosodický rys nabízení kmenového prízvuku koncovce hleděl ke konjugačně-paradigma-tickému zařazení, takže vedle věd-a-m-as vs. ved-a-m-i stálo vär-o-m-as et vär-o-m-i (formant -o- brání pohybu prízvuku). Zde se však formanty neuplatňují, a tak máme vär-in-as vs. var--in-i. Stejně jako v P2 a Vf se i zde kmenové /ě7, /ä/ pod přízvukem dlouží. Použití participia na -/«-je vázáno na výlučné lexikálně-syntaktické podmínky. Propojují se jimi dvě větné predikace, přičemž participium označuje děj příznakově podaný jako průvodní okolnost. Obě predikace musí mít podmět, a to stejný. Participium se s ním coby predikát shoduje v rodě a čísle. Koncovky, jež onu shodu vyjadřují, odpovídají adjektívním koncovkám nominativu, leč pádová kategorie zde nemá opodstatnění: syntaktický kontext nedovoluje participium skloňovat. Participia se odvozují jen od výše uvedených sloves. Těm je společný lexikálně sémantický rys "brát s sebou". V hlavní predikaci musí být sloveso pohybu. Všechna slovesa, jež tvoří participium na -in-, sice mají rekci akuzatívní, leč participium si vynucuje instrumental. Typické příklady (Jablonskis 1922 §91 X): Inamě išéjo vienu vaiku nešina;antru vedina 'Podruhyně odešla, jedno dítě nesouc, druhé vedouc za sebou'; léjopilvu varinas, ridinas 'Vstoupil a své obrovské břicho přímo tlačil, valil před sebou'.16 Jablonskis (1922 §171) je, nakolik vím, jediný, kdo o participiích na -in- pojednává v gramatice, přičemž vysvětluje, že o žádná participia nejde. V této práci pojímáme participia jako slovesné deriváty, jež se uplatňují v syntaktické roli predikátu či atributu, případně v obou. Tomuto vymezení výše uvedených šest derivátů vyhovuje. Stačilo by uzavřít, že tento derivační model není produktivní a vyčerpává se předvedenými příklady, a dotyčný jev důstojně pojmenovat, třeba «participium colligěns». Jablonskis při své argumentaci proti participiální povaze uvedených derivátů vychází z širšího definičního oboru, než je našich šest příkladů. Všechno jsou to výrazy mající sufix -in- a zařazené ke stejnému deklinačně paradigmatickému typu jako věd-in-as, ne všechny však vykazují stejnou derivační historii a syntaktické možnosti. Některé jsou čistými adjektivy, stojí pouze v atributu a mají jinou rekci, genitívni, cf. küpinas 'vrchovatě plný (čeho)', "jdoucí přes okraj", sklidinas 'plný (čeho)', "jdoucí až po okraj"; některá fungují jako doplněk, totiž příslovečné určení kongruentní s podmě-tem, a jsou zcela bez rekce, cf. bek skübinas (masc.sg) 'běž honem', bek těkinas (MASC.SG) 'utíkej co nejrychleji'; sem lze ostatně zařadit i sáulé teka ridiná (fem_ SG) 'slunce vychází, jako by se kutálelo'. 16 Tvar värinas jsme vyložili výše, ridinas ve smyslu "valil před sebou" je hapax legomenon, jež Jablonskis cituje z Žemaité a jež v jím citované větě jako jediný doklad přebírá LKZ (XI: 537). Jinak se tohoto výrazu ve smyslu "kutálel se" a bez syntaktických doplnění používá ještě o slunci, jež se kutálí po obloze, a protože slunce je v litevštině feminínum, je omezen na FEM.SG, cf. sáulě teka ridiná 'slunce vychází, jako by se kutálelo'.