Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 155 3.3 Infinitiv, infinitívní kmen a jeho derivační podokruhy Nejbohatší derivační okruh má v litevštině kmen infinitívní. Sestává z několika derivačních podokruhu, jež jsou specifikovány zvláštními kmenotvornými formanty: -t- (případně -d-) pro podokruhy infinitivů, predikatívu, participií a slovesných substantiv, -s- pro podokruh naturální, -ki- pro imperativ, -tum- pro kondicionál a -dav- pro podokruh frekventatívní. O derivačních podokruzích mluvíme proto, že za uvedenými kmenotvornými formanty se může vystřídat i několik různých morfových sad, umožňujících odvodit jak specifické uerbum fínitum, tak specifické participium. V koncovkách takto specifických slovesných tvarů často rozpoznáme i segmenty odpovídající vokalickým konjugačním formantům, na nichž byl postaven náš výklad derivačních okruhů prézentního a préteritního, leč v oněch specifických podokruzích hrají roli čistě formální: vyskytnou-li se, pak vždy jediného druhu, bez možnosti obměny ve stejném postavení. Morfové sady jednotlivých specifických podokruhu proto budeme popisovat vždy jako velmi komplexní zakončení sahající od specifického kmenotvorného formantu až po kongruenční exponenty. Všimněme si, že všechny formanty, a tudíž i všechna komplexní zakončení na ně navázaná začínají na souhlásku, zatímco všechny deriváty kmenů prézentního i préteritního se vyznačovaly morfy počínajícími samohláskově. To má zásadní vliv na slabičné dělení infini-tívního kmene oproti předchozím lemmatickým kmenům a leckdy i vyvolává změny kmenového vokal ismu. 3.3.1 Nejprve si musíme položit otázku, zda infinitívní kmen představuje morfonologickou jednotku stejné úrovně a stejně samostatnou jako lemmatické kmeny prézentní a préteritní. Podíváme-li se. totiž blíže na prvotní kmenotvorbu litevského slovesa (o tom soustavně pojedná až následující kapitola), uvidíme, že pokud se mezi třemi lemmatickými kmeny vyskytnou rozdíly v jejich morfologické derivační struktuře, jsou kmeny préteritní a infinitívní z hlediska této struktury vždy totožné, oba pokaždé zároveň buď příznakově nezatížené, nebo naopak příznakově zatížené oproti kmenu prézentnímu, a jsou-li zatíženy, pak týmž derivačním prostředkem. Jedinou výjimku představuje konjugační typ (-o-, -é-), ve kterém prézentní a préteritní kmen vykazují morf fonématicky i prosodématicky totožný, kdežto infinitívní je zatížen příznakem -/"-k, jenž na sebe přetahuje přízvuk stejně jako morfosyntaktické exponenty, cf. räš-o räš-é raš-ý-ti 'psal'. Jelikož však sloveso o prézentu na -o a préteritu na -é má nutně oba ktneny stejné a infinitiv nemůže mít jiný než na -y-ti, není sama existence konjugač-ního typu (-o-, -é-) dostatečným důvodem k rozlišování kmene préteritního a infinitívního. Odhlédneme-li od typu (-o-, -é-), lze všechny rozdíly v podobě préteritního a infinitívního kmene vyložit druhotnou akomodací, jako bychom ke kmeni préteritnímu přidávali -bez použití vokalického formantu - infinitívní sufix -ti. Na rozdíl od všech ostatních morfů, jež se napojují na préteritní kmen, začíná sufix -ti souhláskou a vytváří slabičnou hranici. Jednotlivé případy předvedeme v následujících bodech vždy jako derivaci NON-PERS IND_ PRAET -* Inf: • Končí-li préteritní kmen na dentálni (alveolárni) explozívu, ta se před sufixem -ti, jenž alveolárni explozívou začíná, disimiluje na neznělou frikatívu -s- téže artikulační řady, cf. 'hodil' /'mět-&-é/-»/'mět-&-ti/ > /'městi/ = {městi} 'hodiť (č. v-metl -* v-mésť), 'vedl' /'věd-&-é/ -* /'věd-&-ti/ > /'věsti/ = {věsti} 'vést'. 156 Verbum Liber II • Před takto disimilovanou alveolárou dochází povinně k výměně nositele slabičné délky podle vzorce VnS > VS, přičemž se důsledně uchovává intonace, cf. 'kousl' /'kánd-&-o/ -» /'kánd-&-ti/ > /'kánsti/ > /'kästi/ = {kásti} 'kousnout', 'lezl' /'líňd-&-o/ -* /'Hňd--&-ti/ > /'líňsti/ > /'listi/ = {listi} 'lézt'. • Končí-li préteritní kmen na sonoru a před ní je dlouhá samohláska nebo dvojhláska, dojde v infinitivu k výměně nositele slabičné délky podle vzorců V jR > VRjC, VV|R > VR {C, přičemž intonace dlouhé slabiky zůstává zachována, cf. /'ke | I-&-é/ -»/'kel j -&-ti/ > /'kělti/ s {kélti} 'zvedat', /bě|r-&-é/ -» /bfr|-&-ti/ > /běřti/ = {beřti} 'sypať, '(s)padľ /'púol-&-é/-*/'púol-&-ti/ > /'pülti/ = {púlti} '(s)padnouť.17 Dodejme, že stojí-li v préter-itním kmeni před sonorní finálou krátká samohláska, vzniká v infinitivu změnou slabičné hranice nová dlouhá slabika, jež má intonaci povětšinou akútovou (2.4.1 n.10), cf. 'povstal' /'kí|l-&-o/-*- /'kíl|-&-ti/ > /'kílti/ s {kilti} 'povstať, 'sypal se' /'bíjr-&-o/- /'bír|--&-ti/ > /'bírti/ = {birti} 'sypat se'. • Končí-li préteritní kmen na souhláskový trs tvořený frikatívou a guturální expl oživou, v infinitivu se pořadí těchto souhlásek obrátí. To proto, aby i infinitiv dodržel obecné schéma litevského kmene -S'T2R3_V(V)_R4T5S6T7/R7- (cf. 1/3.6.4). Pořadí (frikatíva - explozíva) zaujímá pozice S6T7, což jsou vůbec poslední pozice v konsonantickém schématu, takže na počáteční souhlásku z infinitívního sufixu -ti už nezbývá misto. Pořadí (explozíva - frikatíva) se promítne do pozic T5S6 a pozice T7 je volná, cf. 'znamenal' /'réišk-&-é/ -*• /'réišk-&--ti/ > /'réikš-ti/ = {réikšti} 'znamenať, 'pletl, splétal' /'mězg-&-é/ -» /'mězg-&-ti/ > /'měgz-ti/ = {měgzti} 'plést, splétat'. • Je-li v IND.PRAET kmen zakončen vokalicky a vokalická koncovka se napojuje přes vkladnou souhlásku -j- (jiných se v préteritu neužívá), pak tato při odvozování infinitivu mizí, cf. 'spalr /mie'gó-j-o/ < /mie'gó-&-o/^/mie'gó-&-ti/ > /mie'góti/'spáť, 'mluvil' /kal'bé-j-o/ < /kal'bě-&-o/ - /kal'bě-&-ti/ > /kaľbeti/ 'mluvit'. • Má-li préteritní kmen svou původně vokalickou finálu druhotně konsonantizovanou (týká se krajních samohlásek), vystupuje v infinitivu její vokalická varianta, cf. 'pršelo' /'líjj-o/ < /'lí-j-o/ < /'lí-&-o/ -» /'lí-&-ti/ > /'líti/ 'pršeť, 'byl' /'bůjv-o/ < /'bü-v--o/ < /'bd-&-o/ -* /'bü-&-ti/ > /'buti/'býť, 'dostal' /'gäjv-o/ < /'gäv-&-o/ < /'gäü-&--o/ -* /'gäü-&-ti/ > /'gäüti/ 'dostať. Pokud kvůli druhotné konsonantizaci došlo navíc k proměně /uo/ > /au/, restituuje se v infinitivu původní podoba, cf. 'daľ /'däv-é/ < /'däv-&-é/ < /'dáu-&-é/ < /'důo-&-é/ -* /'düö-&-ti/ > /'düö-ti/ s {dúoťi} 'dáť. • Předchází-li druhotnému konsonantu dlouhá samohláska, pak se v infinitivu zkracuje. Slabičná délka i intonace zůstávají zachovány, jejich nositelem je nyní dvojhláska, cf. 'pobil' /'kóv-é/ <: /'kó|u-&-é/-/'kóu|-&-ti/ > /'käü-ti/ s {káuti} 'pobiť. 3.3.2 V předchozích případech jsme vlastně jen s obrácenou orientací přepisovali morfono-logické procesy vyložené v oddíle 2.3 (zvláště v částech 2.3.1 a 2.3.3). Lze-li pravidelnými úpravami kmenových morfů převádět préteritum na infinitiv a zase zpět, je to argument pro ekvivalenci obou kmenů, nikoliv pro jejich samostatnou a nezávislou existenci. I za takového stavu je možné se rozhodnout pro lemmatické trojkmení. Lze to provést jako účelový krok, 17 Fonématický zápis /'pülti/ vyjadřuje akútovou intonaci běžnou značkou pro akút ('), zato graféma-tický zápis {púlti} vyjadřuje tutéž akútovou intonaci slabiky o smíšené dvojhlásce, jež začíná krátkou krajní samohláskou, značkou gravisovou O, cf. 1/3.2.4. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 157 který umožňuje pohotově pracovat s dvojí podobou kmene pro dva různé morfonologické kontexty, jak je při různě vedené slabičné hranici vytváří morfové napojení samohláskové (praet) a souhláskové (Inf). Vedle takto pragmatické motivace však nalézáme i jemnější důvody morfonologické: infinitiv se od derivátů préteritního kmene liší svým prosodickým chováním — a toto chování předává svým specifickým podokruhům futurálnímu, imperativnímu, kondicionálovému a frekventatívnímu. Právě proto pokládáme zmíněné podokruhy za speciální deriváty infinitivu, nikoliv préterita. Ostatně při jejich odvozování už nepůsobí ani všechny morfonologické proměny, jež utvářely zvláštnosti infinitívního kmene oproti préteritnímu. A) Nejnápadnějším prosodickým rozdílem je to, že v kořenovém úseku infinitívního kmene nedochází pod přízvukem k dloužení krátkých slabik o vrcholech lil a /ä/, což v témže úseku kmene préteritního je naopak pravidlem, cf. 'uhasínal' /'gěs-o/ < /'gěs-&-o/ vs. /'gěs-&-ti/ > /'gěsti/ 'uhasnouť, 'kopal' /'kas-é/ < /'kas-&-é/ vs. /'käs-&-ti/ > /'kästi/ 'kopať. Postihuje nejen samotný tvar Inf, ale též podokruhy FUT, IMPER, COND a FREQ. Préteritní (stejně jako prézentní) kmen se dlouží i v úseku kmenotvorných sufixů, nicméně pro infinitiv nemůžeme předvést žádný, který by zároveň nesl prízvuk a nepodléhal druhotné diftongizaci. Sufixy /-ě j n-/ a /-ä | v-/, jež se v préteritním kmeni dlouží, cf. /'glv-as/ 'živý' -» /gľ'v-&-e jn-&-o/ > /gí'včno/ 'žiľ, /'tarn-as/ 'sluha' -* /tar'n-&-ä| V-&-0/ > /tar'nävo/ 'sloužil', mají v kmeni infinitívním vždy podobu dvojhláskovou, cf./gľ'v-&-čn j-&-ti/ > /gľvénti/ 'žiť, /tar'n-&-ävj-&-ti/ > /tar'n--äuj-ti/ > /tar'näúti/ 'sloužiť. Sufixy /-tějl-ě-/, /-tějr-é-/, které se v infinitivu nemění, zase nikdy nenesou kmenový přízvuk. Jediné případy, kdy v infinitívním kmeni najdeme pod přízvukem ve slabice o cirkumflexové intonaci dlouhé /ě/, /ä/, které jsou «etymologicky» krátké, představují druhotná slovesa, jež si prodlouženo^ slabiku přinesla z výchozího jména. V oněch slovesech se přízvuk nikdy nepohne. V jejich vlastním okruhu tedy vůbec nelze mluvit o dloužení pod přízvukem, protože nepředvedeme slovesný tvar, jenž má přízvuk jinde, a sledovaná slabika je v důsledku toho krátká. Souvislost se zdloužením morfu pod přízvukem si uvědomíme teprve tehdy, když z okruhu slovesné jednotky vyjdeme ven, cf. gěr-in-a gěr-in-o gěr-in-ti 'zlepšovať vs. gěr--as ** gen 'dobrý', gräi-in-a gräž-in-o gräi-in-ti 'zkrášlovat' vs. grai-üs ** gräi-üs 'krás-ný', pä-sak-o-j-a pä-sak-o-j-o pä-sak-o-ti 'vyprávět' vs. pa-skait-ä *> pä-skait-os 'přednáška' (vycházíme z analogie, protože etymologicky bezprostřední slovo pä-sak-a 'pohádka' má přízvuk trvale na první slabice, takže samo dloužení nepředvede). Další příležitost nabízí prefix per-, který vždy strhává přízvuk na sebe: dostaneme jiné, blízce příbuzné sloveso, jež oproti výchozímu dokládá krácení lei > lil, lál > /ä/, cf. pér-ger-in-a pér-ger-in-o pér-ger-in-ti 'přehnat vylepšování', pér-graž-in-a pér-graž-in-o pér-graž-in-ti 'prezdobiť, pér-pa-sak-o-j-a pér-pa-sak-o-j-o pér-pa-sak-o-ti 'převyprávět'. Chceme-li doložit dloužení lil pod přízvukem v předkořenovém morfu, musíme básnicky tvořit z potence systému, protože v jeho aktualizaci žádný vhodný příklad nenajdeme. Existuje slovo něliga 'předstíraná nemoc', dosl. "ne-nemoc", jež sice ve všech svých tvarech nese přízvuk na první slabice, jež je však analogické s výrazem neláimě 'ne-štěstí', dokládajícím krátkou podobu morfu ne-, a k onomu slovu něliga lze vymyslet sloveso *nělig-o-j-a nělig-o-j-o nělig-o-ti 'předstíraně churavi" podle vzoru liga 'nemoc' -* lig-ó-ja lig-ó-j-o lig-ó-ti 'churaví'.18 18 Nabídka vymyšleného příkladu není vědecky nepoctivá, uvedeme-li, že jde o vymyšlený příklad, předvádějící možnosti abstraktního systému, jaké dosud žádný konkrétní text nedoložil. V našem u- 158 Verbum Liber li B) Dalším nápadným prosodickým rysem infinitívních podokruhů je skutečnost, že se prízvuk nikdy nepřenáší na okrajové morfy v úsecích před kořenem, či za kmenotvornými formanty, zatímco v IND.PRAET jsme svědky přenášení prízvuku z kmene jak dopředu, tak dozadu, cf. něš-é -» ně-neš-é, něš-é -*■ neš-eí (zde navíc doprovázeno změnou délky v kmenové slabice). Infinitiv může mít před vlastním kmenem různé morfy, žádný z nich ale prízvuk nepřebírá, cf. něš-ti 'nést', at-něš-ti 'přinést', at-si-něš-ti 'přinést si' (vs. něš-é, át-neš-ě, at-si-neš-é). Jedinou výjimkou je předpona pér-, jež na sebe strhává prízvuk za všech okolností, cf. pér-neš-ti 'přenést', pér-si-neš-ti 'přenést se' (stejně jako v případech pér-neš-ě, pér-si-neš-é). V samotném tvaru infinitivu o nepřenášení prízvuku za kmen nemůžeme přesvědčivě mluvit. Stačilo by říct, že charakteristický morf -ti na sebe nepřetahuje prízvuk z předchozí slabiky, jak do dělají třeba morfy koncovkových exponentů, ani nepřijímá prízvuk kmenem nabízený, jak to dělají třeba morfy participiálních zakončení (v okruhu PRAET). Tato nepo-hyblivost však platí i pro druhotné deriváty infinitívních podokruhů, kde přitom vhodné koncovky a zakončení můžeme doložit. Nejlépe to je vidět v podokruhů FUT, který kmenotvorně vychází z tvaru infinitivu tak, že se slabičný morf -ti nahradí neslabičným rozšířením -s-. Sloveso tär-ia tär-é tař-ti 'pronést, vysloviť má futurum tař-s (v neosobě jen holý kmen). Zatímco koncovky l.SG a 2.SG v IND.PRAES i ind.praet na sebe kmenový přízvuk přetahují, cf. tar-iü, tar-i, tar-iaü, tar-eí, ve FUT se tak neděje, cf. tař-s-iu, tař-s-i, ačkoliv jde o stejné exponenty l-\rl a /-i V a předchozí slabika, jež nese přízvuk, je neakútová. Podobně v PÍ (masc) máme pro praes tar-ißs, tar-ig, leč pro FUT tar-s-ißs, tař-s--íq. Přidejme i rozdíl mezi sú-tar-ia, su-tar-é a su-tař-s 'dohodnou'. Nepohyblivost přizvukuje příznačná jak pro podokruh fut, tak pro podokruhy imper, COND a FREQ. 'l C) V úvodu této části jsme řekli, že při odvozování druhotných kmenů nepůsobí ani všechny morfonologické proměny, jež utvářely zvláštnosti infinitívního kmene oproti préterit-nímu. Vzhledem k podobě specifických morfů se to týká jedině pravidla VnS > VS. Pro žádné jiné z pravidel uvedených v bodě 3.3.1 nejsou splněny předpoklady, takže nelze předvádět, že neplatí. Futurální kmen se odvozuje tak, že ve tvaru infinitivu nahradíme morf -ti morfém -s-. Za -í- mohou následovat další morfy, ale i holý kmen má jistý gramatický význam (NON-PERS FUT). Pokud v INF stála před morfém -ti posloupnost /Vn/, vznikne ve FUT posloupnost /Vns/, cf. 'rovný' lýg-us -» lýg-in-ti -*■ lýg-in-s 'bude srovnávat'. Tvar lýg-in-s sice obsahuje posloupnost /-ins/, leč zůstane, jak je, a nepřejde na *lýgis, jak by žádalo pravidlo VnS > VS, jež se při odvozování tvaru Inf od kmene praet uplatňovalo, cf. /'líňd-&-o/ -* /'líňd-&-ti/ > /'líňsti/ > /'listi/ = {listi}. Podobně 'živý' gýv-as -*■ pér-gyv-en-ti -»pér-gyv-en-s 'přežije' vs. /nu-'skeňd-o/ -» /nu-'skeňd-&-ti/ > /nu-'skeňs-ti/ > /nu'skesti/ 'utopit se'. Neplatnost morfonologického pravidla, totiž stav, kdy nastaly podmínky, leč nedostavil se závěr, je zásadní logický argument pro to, že kmen fut nelze odvozovat z kmene praet sou- chopení jazykovědy (cf. 1/1) jsou legitimní všechny příklady, jež lze opřít o konkrétní texty. Konkrétnost se přitom vztahuje k situaci, kdy je něco někde vytvořeno a přijato jako text, a může zavazovat i jen malou societu mluvčích. Vytvoříme-li takovou situaci ad hoc pro sloveso *něligoti, bude náš příklad platný. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 159 běžně s kmenem Inf. Kmen fut lze odvodit teprve z kmene Inf, a jde o jiný morfologický proces podléhající jiným pravidlům. Kmeny IMPER, COND a FREQ prohlásíme za samostatnou derivaci v okruhu INF podle analogie s FUT, již blíže rozvedeme v oddílech 3.4-7. Dodejme, že prosodické charakteristiky, jež jsme uvedli sub A) et B), neplatí - vůbec, či jen částečně - pro podokruhy predikatívu (perfektívního) a participií (jednak deagentívního per-fektívního, jednak agentívního procesuálního), jež se jinak po fonématické stránce s kmenem infinitivu shodují. Těmto derivátům, spolu s druhotnými jmény, jež jsou s nimi derivačné analogická, věnujeme oddíl 3.8. 3.3.3 Zmiňme se na závěr o nejbližších derivátech infinitivu (Inf). Za ně se tradičně pokládají supinum (Sup) a büdinys (BOd). Takto jsme je i zavedli v části 1.3.2 coby lexikálně-gra-matický podokruh infinitívní. O jejich gramatických funkcích jsme tehdy řekli, že infinitiv je obecným doplněním zřetele ke slovesnému ději, supinum pak zvláštním doplnemm zřetele ke slovesnému ději, vázaným na jistý syntaktický kontext, a büdinys možná ani není větný člen (cf. 1/1.4.1), jenom sefaute de mieux zařazuje jako příslovečné určení. U tohoto výmezem zatím zůstaneme, soustavný výklad všech tří forem patří až do dalšího svazku. Zaměřme se nyní na jejich morfovou strukturu a prověřme, zda představují jediný podokruh derivační. Všechny tři formy vycházejí fonématicky z téhož kmene a liší se navzájem pouze charakteristickým sufixem. Ten je vždy jednoslabičný a vždy začíná na -t-\ -ti (Inf), -tu (Sup), -te (BUD). Infinitívní sufix běžně podléhá tronkaci, cf. 'říci' sak-ý-ti > sak-ý-t 'říct', 'býti' biiti > but 'býť; obě podoby přitom koexistují ve spisovném (sic!) projevu mluveném i psaném. K tronkaci nemůže dojít, pokud se za infinitívní sufix přidává reflexívní morf (to se shoduje s naším výkladem tronkace koncovek v 3.1.4). Ostatní dva sufixy se nezkracují. Supinum se s infinitivem shoduje ve všech prosodických charakteristikách předvedených výše sub A) et B), sc. kmenová slabika se pod přízvukem nedlouzí a přízvuk nikdy nespočívá na předkořenovém morfu s výjimkou předpony pér- (uvědomme si banální korolár, že infinitiv i supinum předkořenové morfy vůbec připouštějí). Dodejme, že za sufixy -ti i -tu lze přidat reflexívní morf, a to v podobě neslabičného -s, takže zvratný tvar má stále jedinou slabiku, cf. káu-ti, káu-tu -* káu-ti-s, káu-tu-s 'bít se, bojovať. (Reflexívní morf se zezadu napojuje jedině tehdy, když infinitiv či supinum nemají žádné předkořenové morfy; v opačném případě se reflexívní morf - tentokráte ve slabičné podobě si - klade mezi předkořenové morfy a kořenový úsek, cf. káusty-ti, káusty-tu -»pa-si-káusty-ti, pa-si-káusty-tu 'okovat si'.) Uzavřeme poznámkou, že ani -// ani -tu nikdy nenesou přízvuk. Büdinys se ve všech uvedených bodech liší. Jeho kmen se svou fonématickou stavbou shoduje s kmeny Inf a Sup, leč prosodicky i kombinatoricky se s nimi rozchází. • Büdinys nikdy nemá předkořenový morf, předponu ani aktualizační částici, a to i když se vztahuje ke slovesům, jež ony morfy mají, cf. degtě (BUD) děga (Vf) 'krásně to hon" vs. degtě (BOD) ně~dega (Vf) 'vůbec to nehoří" (dříví v kamnech) vs. degtě (BUD) iš-degé (Vf) 'vyhořelo do základů' (stavení), či neště (Bud)pér-nešé (Vf) 'přímo přenesl'.19 19 V logice systému by neměl vadit deaktualizovaný prefix, který se stal součástí vlastního kmene. Lze tedy předpokládat tvary pä-sak-o-te, pa-žin-te, par-dúo-te. V žádném explicitním popisu litevské gramatiky jsem o nich nenašel zmínky, žádný textový výskyt jsem sám nezaznamenal. Nicméně napínat systémové možnosti ad extrěma, případně ad absurdum je účinný způsob, jak se o systému něco dozvědět, a ve smyslu poznámky 18 jsou i vymyšlené příklady legitimní. Dostane-li se můj výklad do rukou filologicky vzdělaného litevského básníka, prosím ho, aby se pokusil aktualizovat tvary pä-sak--o-te, pa-žin-te, par-dúo-te v konkrétních textech. — Z druhé strany dodejme, že LKŽ (XX:660) uvádí Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 161 3.4.1 Vyjděme od schématu VF, jež podáváme jako tabulku komplexních zakončení počínajících specifickým formantem -s-. Nejprve učiníme obecné poznámky. • Pokud kmen Inf sám končí na frikatívu (sykavky s, z, š, z), specifické rozšíření -s-s ní asimilačně splyne do frikatívy jediné. Výsledná sykavka je neznělá: v tomto ohledu převáží charakterpřídatného formantu, cf. /'grirňz-ti/ -W'grimz-&-s-i-me/ > /'grims-s-i-me/ > /'grimsime/ 'ponoříme se, propadneme (kam)'. Je-li kmenová sykavka tupá (š, z), výsledná bude též tupá (a neznělá, tedy š): v tomto ohledu převáží charakter infinitívního kmene, cf. /'veřz-ti/ -* /'veřz-&-s-i-te/ > /'veřs-s-i-te/ > /'veřsite/ 'stáhnete, svážete'. K výše uvedené tabulce fut tedy existuje varianta, kde místo -s-, jež se coby iniciála charakteristického zakončení připíná za finálu infinitívního kmene, stojí -š-, které je zároveň finálou infinitívního kmene i iniciálou charakteristického zakončení. Vše, co zde a dále tvrdíme pro segment -s-, platí také pro segment -š-. Oba segmenty jsou zachycovány též grafématicky, jak dokládají zápisy {grimsime} vs. {grimzti}, {veřšite} vs. {veřžti}. • Mluvnická neosoba nemá žádný exponent. Futurum stojí bez koncovky coby holý kmen se specifickým rozšířením -s, cf. móky-s- (rozšířený kmen) -► moky s (neosoba). • Zdloužené tvary syntaktických exponentů, uvedené v závorkách, se uplatní pouze před zvratnou príklonkou s(i), cf. pro slovesa 'učit se' a 'učiť móky-s-ie-si vs. móky-s-i (2.SG), móky-s-i-té-s vs. móky-s-i-te (2.PL). Zvratná príklonka se k zakončení jednoslabičnému připojuje ve slabičné podobě si, cf. moky J -s-i-uo ] -si (1 -SG), moky j -s-ie j -si (2.SG); k zakončením dvojslabičným pouze v podobě neslabičné, tedy -s, cf. moky \ -s-i \ -mé-s (1 .PL), moky j -s-i j -tě--s (2.PL). Ke tvaru NON-PERS, který má zakončení vůbec neslabičné, se zvratná príklonka připojuje též v neslabičném alomorfu -s, avšak přes pomocný vokál -/-, cf. móky-s-i-s vs. móky-s. • Připomeňme nakonec, že před specifickým formantem -s- nedochází v moderním spisovném jazyce (ke změně nositele slabičné délky podle vzorce VnS > VS, cf. 3.3.2 sub C.20 3.4.2 Interpretace morfů 1. a 2. osoby • V 1&2.PL (i v 1&2.DU) se exponenty morfosyntaktických kategorií připínají ke kme-notvornému rozšíření -s- přes vokál -/'-. Ten byl původně nejspíš pouze pomocný, podobně jako ve tvaru reflexíva neosoby,21 nicméně v jazykovém systému se nijak neliší od konju-gačně-paradigmatického formantu -i-. • Zakončení 2.SG obsahuje exponent -/' s alomorfem -ie. Jeho dvojpodoba odpovídá všem schématům o formantu V, včetně -i-. V zakončení l.SG -s-i-u předchází exponentu -u s alomorfem -uo palatalizační prvek /i/. Slouží k tomu, aby udržel jednotný palatalizovaný charakter specifického rozšíření -s- ve všech tvarech kongruenční osoby: před / (ať již jde o exponent nebo pomocnou samohlásku) se totiž kmenotvorné rozšíření -s- palatalizuje automaticky. To je chování příznačné pro schémata s palatalizací, se. pro V = -i-a-, -i-.22 2° V panchronním záběru lze pro litevštinu dobře doložit i systémy, v nichž platí nejen pravidlo VnS > VS pro specifický podokruh futura, ale dokonce i VnT > VT pro vůbec všechny specifické formanty z derivačního okruhu infinitívního kmene. Nejslavnějším nositelem takového systému je básník Kristijonas Donelaitis = Christian Donaleitis (1714 - 1780). 21 Nejstarší památky i některé západní (hlavně žemaitské) dialekty XX. stol. dokládají zakončení bez vkladného -/'-. Jde přitom o úplná paradigmata jako dúo-s-me dúo-s-te dúo-s-va dúo-s-ta, cf. Kaz-lauskas (1968: 366-368), LKA (III: Nr.102). 22 Staré památky a dialekty, které v PL a du nepoužívají vkladného -/-, mají v l.SG zakončení též ne- 162 Verbum Liber II • Musíme uzavřít, že schéma fut v kategoriích vlastní osoby, tedy mimo non-pers, nabývá fonématické (sic) podoby schémam V = -i-. To je jednoznačná vlastnost moderního spisovného jazyka, leč pouze jedna z možností v časoprostorovém kontinuu jazyka národního. • Od schématu -i- se schéma FUT liší v prosodických charakteristikách. U zakončení 1&2.SG nevyznačujeme rys b, přestože je imanentní součástí příslušných exponentů a morfo-vé komplexy jsou pouze jednoslabičné. Při rigorosním popisu ze strany kmenových zakončení bychom prosodický rys b uvádět měli a měli bychom dodávat, že přízvuk se na zakončení nikdy nedostane v důsledku zvláštního prosodického chování kmene, cf. 3.3.2 sub B.23 3.4.3 Interpretace morfu neosoby Zakončení non-pers.fut sestává z holého kmene bez koncovky, pouze s kmenotvorným rozšířením -s. Konjugacní formant -i- není přítomen. Nelze přitom tvrdit, že byl pouze druhotně opuštěn: nikdy tam nebyl. O tom svědčí i zvláštní prosodická charakteristika vyznačená f. Rys t uvedený u non-pers znamená, že zakončení -s mění prosodické vlastnosti kmene, a to jedním ze dvou způsobů: (A) kmenová slabika se zkrátí, nebo (B) kmenová slabika změní svou intonaci ve směru od akútu k cirkumflexu, cf. (A) lis vs. lý-ti (Inf) 'pršet', bii-s vs. bü-s-i-u 'budu', (B) vy-s vs. vý-s-i-u 'poženu', siü-s vs. siü-s-i-u 'budu šiť. Aby k uvedeným změnám mohlo dojít, musí koncová slabika kmene být dlouhá a mít akúto-vou intonaci. Jsou-li obě podmínky splněny, k jedné ze změn (A) a (B) dojde povinně. Ke krácení podle (A) dochází jedině u sloves 1 ° s kořenem zakončeným na /í, ü/ a 2° přijímajících v prézentu kmenové rozšíření -n- (znovu a podrobněji vyložíme v 4.2.8). Podmínkou 2° vysvětlíme, proč se krátí slovesa lis, bus (praet /'li-j-o/, /'bu-v-o/ -> praes /'li-fi-j-a/, /'bu-ň-v-a/ > /'Ilja/, /'bůva/ = {lýja}, {büva}), a nekrátí slovesa vy-s, siü-s (praet /'vi-j*p/, /'siu-v-o/ -> praes /'ve-j-a/, /'siu-v-a/ = {véja}, {siúva}). K metatonii podle (B) dochází ve všech ostatních případech, cf. 'bude pracovat' diřb--s vs. dirb-s-iu, 'zvedne' kel-s vs. kél-s-iu, 'poroste' aüg-s vs. áug-s-iu, 'poběží' bég-s vs. bég-s-iu, 'řekne' saky-s vs. saký-s-iu. K metatonii dochází i v neosobě zvratných sloves, cf. domě-s-i-s vs. dome-s-iuo-si 'budu se zajímat', saky-s-i-s vs. saký-s-ie-si 'řekneš si', kel-s-i-s vs. kél-s-i-mé-s 'zvedneme se, povstaneme'. U sloves, jež v neosobě futura kmenovou samohlásku krátí, jsou zvrat-né tvary za koncovkou sémanticky vyloučeny, takže je nelze použít pro srovnání.24 Případy (A) i (B) jsou důležitým argumentem pro diachrónni výklad, že v neosobě futura nedošlo za předcházejícího vývoje litevštiny ke ztrátě koncovky, nýbrž že tento tvar nikdy koncovku neměl. Jenom tak mohl podlehnout obecnému zákonu Leskieno-vu o krácení akútové koncové slabiky. Krácení dokládá případ (A). Metatonie podle (B): skýtala v době platnosti onoho zákona prostředek jak délku uchovat, popř. restitu- palatalizované, se. -s-u, leč i tam jsou palatalizované tvary l.SG doloženy. 23 Taková je norma spisovného jazyka. Mimo spisovný jazyk doložíme i jiné prosodické chování kmene, takže rys b, příznačný pro schéma -i-, se projeví i ve FUT, cf. 'odejít' iš-eľ-ti -» iš-ei-siú oproti spisovnému iš-ei-siu, jak dokládá Otrebski (1956: §466) pro nářečí východoaukštaitská. Kázlauskas (1968: 369) dokonce pro nářečí neužívající vkladného -/- dokládá časování jako 'koupit' piřk-ti -* pirk-smě, pirk-stě, kde se prosodický rys b uplatňuje i u exponentů plurálových. 24 Reflexívní morf se uplatní jenom zároveň s prefixem, takže je vždy před kmenem, nikdy za koncovkou, cf. büva büvo büti -* bus etpa-si-bus 'pobude si', ryja rijo rýti -* ris ttpri-si-ňs 'nacpe se, přežere se'. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 163 ovat. Výskyt metatonie i ve zvratných tvarech typu domésis, kelsis navíc dokládá, že prosodické rysy dotvářejí celkovou charakteristiku kategoriálně vymezeného tvaru (zde non-pers fut) a nemění se podle okolí, v jakém se onen tvar právě vyskytuje. Stejný jev můžeme pozorovat ve schématech V = -o-, -é-, kde koncovky 1 .SG a 2.SG rovněž podstoupily metatonii, aby si uchovaly dlouhou slabiku. Nová cirkumflexová intonace se i tam drží též ve tvarech zvratných, příklonkových, kde krácení nikdy nehrozilo, takže v nich teoreticky mohla zůstat původní intonace akútová, cf. *sak-áu > sak-aü 'říkám' et sak-aü-si 'říkám si'. Zdůrazněme na závěr, že prosodická charakteristka morfu non-pers fut se týká pouze dvou kategorií prosodémat, délky a intonace. Je-li poslední slabika infinitívního kmene dlouhá akútová, pak neslabičné zakončení -s* akút vždy zruší, a to buď tím, že vůbec zruší slabičnou délku, čímž jakákoliv intonace přestane existovat (A), nebo tím, že slabičnou délku sice u-chová, leč provede metatonii v rámci ekvipolentní kategorie intonace (B). Nikde neargumentujeme polohou prízvuku. Je jen souběh okolností, že případ (A) nastává výlučně v kmenech jednoslabičných, a tudíž nesoucích přízvuk. Případ (B) nastává i ve kmenech víceslabičných, ať již přízvuk spočívá na kterékoliv kmenové slabice. Zde je nutné se odpoutat od lituanistic-ké tradice gramaticko-ortografické a uvědomit si, že byť intonační rozdíly mimo prízvučnou slabiku nemusí «být slyšet», nepřestávají být výrazovým prostředkem a uvědomělý výklad jazykového systému s nimi musí vždy pracovat, cf. 1/3.2, II/3.1.6, III/2.4. 3.4.4 Od kmene naturálního lze odvodit dva druhy participií, agentívní s formantem -nt- a deagentívní s formantem -m-. Víme již (3.2.4-5), že oba konsonantické formanty předpokládají formanty vokalické. V okruhu prézentním v této roli vystopují formanty konjugačně-pa-radigmatické, Co vystupuje zde? • Před deagentívním formantem -m- nalézáme vokál -/"-, týž pomocný vokál, který slou- ží i v tabulce Vf, cf. büs-i-me 'budeme' -> büs-i-m-as 'budoucí'. Tato derivace je zcela pravidelná a vytváří dojem silného spojení mezi fut a schématem -i-. Nicméně, jak jsme vyložili v 1.3.3, deriváty futurálního kmene s komplexním zakončením -s-i-m-as nepředstavují skutečné deagentívní participium (P2), jež by se uplatnilo při syntaktických proměnách vět, nýbrž deverbatívní adjektivum (P3') odvozované ad hoc. Lexikální jednotka búsimas 'budoucí' je s touto derivační strukturou jediná, které se skutečně hojně užívá, vše ostatní jsou spíše příležitostné «intelektuální» konstrukty.25 Dodejme, že participium-adjektívum P3' se od Vf liší pohyblivostí prízvuku: jeho kmen je schopen svůj přízvuk nabízet koncovkám, a některé koncovky jej přijímají, cf. büsim-as (N.SG MASC) vs. büsim-ä (N.SG fem). K pohybu prízvuku dochází vždy, když kmen futura neobsahuje slabičný derivační sufix. Soustavně tuto prosodickou charakteristiku vyložíme v HI/8.3.1.26 25 Intelektuální konstrukty jsou v našem výkladu důležitým nástrojem pro poznávání potence systému, a proto s nimi rádi a často pracujeme. Pokud se zde o nich vyjadřujeme varovně, pak jenom proto, že z potence systému nelze usuzovat na aktuálnost úsu. 26 Je-li možné přenášet přízvuk z kmene na koncovku, je na místě se ptát, zda se přízvuk nepřenáší i na předkořenové morfy, předpony a částice. Přímou odpověď neznám. V potenci systému nic nebrání tomu, aby se takové morfy u P3' vyskytovaly, a v textech vymyšlených ad hoc je lze předvádět přinejmenším v rámci jisté intelektuální hry, nicméně v žádném popise litevského jazyka jsem se nesetkal ani s příklady, natož s výkladem prosodických charakteristik. DLKG §991 sice cituje - bez vyznačení prízvuku - Karvespar-duo-s-i-m-as (A.PL FEM)parduok 'ty krávy, co chceš prodat, prodej', jde však o předponu deaktualizovanou, jež už je součástí vlastního kmene, cf. 2.2.2, 2.3.5. 164 Verbum Liber II • Před agentívním formantem -nt- nalézáme vokalický formant -ia-, odpovídající konju- gačnímu schématu -ia-, nikoliv -i-, s nímž jsme až dosud futurální deriváty srovnávali. Z vo-kalismu -ia- vychází i alternativní participiální zakončení, jaké jsme předváděli v 3.2.5, cf. 'budeme píť gérs-i-me -> gérs-ia-nt, gérs-iq(s). Toto participium nehýbe svým kmenovým prízvukem, čímž se drží prosodické charakteristiky naturálního kmene — a zároveň liší od participia prézentního, cf. gěr-ia -» ger-iß, ger-ißs. Futurální participium se běžně vyskytuje i s předkořenovými morfy, a což je hlavní, účastní se pravidelných syntaktických transformací, cf. 'slíbil, že už nebude píť fis pasižadéjo (Vf: praet), kád daugiaü nebegeřs (Vf: fut) -^jispasižadéjo (VF: praet) daugiaü nebegeřsias (PÍ: fut). Vidíme, že agentívní futurální participium je skutečným participiem, produktivním morfologicky i syntakticky. Nezapadá do binární kategorie vidu o položkách proč :: PERF, kam jsme zařadili participium prézentní a préteritní. Se zmíněnými participii spoluvytváří širší škálu časovou, kde k protikladu "současnost" :: "předčasnost", na nějž se převedl rozdíl vidový, přidává «budoucnost» s nezanedbatelným rysem "záměrnost". 3.4.5 Od kmene naturálního se neodvozuje predikatív, což je z hlediska morfosyntaktického vymezení slovesa derivát zásadního významu. Lze jistě vytvořit výraz büs-i-ma, prosodicky odlišený od feminína büs-i-m-ä, leč půjde již o tvorbu predikatívu adjektívního, tedy o jiný derivační proces. Litevština přitom má možnost vyjádřit slovesný predikatív v budoucím čase. Dělá to tak, že ke svým dvěma predikatívům, procesuálnímu a perfektívnímu, přidá pomocný morf bus, cf. bus šókama "bude tančeno", "nastane doba, kdy se bude tančit", bits šókta "bude dotančeno", "nastane doba poznamenaná tím, že se tančilo" (cf. 1/2.2.3). Vidíme, že derivační podokruh futura zde přispívá jenom pomocným morfém. 3.4.6 Od kmene futurálního se neodvozuje optatív, který i v derivačním okruhu prézentním představoval jen okrajovou zvláštnost. Víme však již (3.2.6), že do «pracích» konstrukcí může vstupovat i neosoba futura. Přitom se jistě uplatňují i modalitní rysy "záměrnost" či "odhodlání", které se na tento «čas» váží (1.2.2). 3.5 Imperativ. Spor derivačního okruhu s kategoriálním paradigmatem Podokruh imperativu charakterizuje kmenotvorný sufix -ki-, jenž se připíná za infinitívní kmen místo infinitívního sufixu -ti. Takto rozšířený kmen přijímá morfosyntaktické exponenty (ve smyslu 3.1.1, nikoliv tedy celé koncovky Vf), a to navíc pouze některých kongruenč-ních osob. Jiné morfy (s výjimkou reflexívního) se za specifický sufix -ki- nepřipínají a jiné deriváty než Vf neexistují. Navíc v kategorii Vf dochází k několikeré asymetrii formy a funkce. Již dříve (1.3.3) jsme vysvětlili, že derivát tradičně zvaný participium futüri passluí a zde označovný jako P3' je pouze příležitostnou příznakovou variantou k mnohem rozšířenějšímu derivátu P3, jemuž se tradičně říká participium necessitatis. To prízvuk na koncovku přesouvá (za stejných podmínek co P3'), leč na předkořenový morf ne, cf. (N.SG masc) pri-im-tin-as vs. pri-im-tin-ä (N.SG FEM) 'přijatelný' (běžná lexikalizace, jež neutralizovala rys nutnosti "který se musí přijmout"). Viděl bych v tom nejbližší systémový vzor pro případné konstrukce P3' jako (N.SG masc) *pri-im-sim-as vs. *pri-im-sim-ä (N.SG FEM) "který hodláme přijmout". Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 165 Schéma imper singulár plurál duál 1. osoba *** -ki-me (-ki-mé-) -ki-va (-ki-vo-) 2. osoba -k (-ki-) -ki-te (-ki-té-) -ki-ta (-ki-to-) neosoba -k (-ki-) 3.5.1 Vyjděme od schématu Vf, jež jsme podali jako tabulku komplexních zakončení počínajících specifickým formantem -ki-. Nejprve učiníme obecné poznámky. • Pokud kmen Inf sám končí na guturální explozívu (k, g), splyne s ní guturální iniciála sufixu -ki- do jediné. Výsledná guturála je neznělá: převáží tak charakteristika specifického sufixu, cf. /'beg-ti/ -» /'beg-&-ki-&-me/ > /'beki-me/ > /'běkim/ 'běžme' vs. /'beg-o--me/ > /'begom/ 'běželi jsme', /'áug-ti/ -W'áug-&-ki-&-te/ > /'áuki-te/ > /'áukit/ 'vyrůstejte' vs. /'áug-o-te/ > /'áugot/ 'vyrůstali jste'. Neznělý charakter zjednodušené guturaly se odráží i v pravopise, cf. {běkim} vs. {běgti}, {áukit} vs. {áugti}. • Za specifický sufix -ki- se bez jakéhokoliv přídatného morŕu připínají exponenty pl a du (podle tabulky 3.1.1). Plurálové exponenty běžně podléhají tronkaci, jak jsme již v předchozím bodě naznačovali. • Stojí-li sufix -ki- na konci (fonotaktického) slova, podléhá tronkaci -ki# > -k#, a to fakticky povinně. Plná slabičná podoba -ki se v beletrii hodnotí jako "archaizující" (pozor na jemnou hranici mezi "vznešeným" a "strojeným"), jinak může mít zabarvení nářeční. • Tvary»y závorkách se uplatňují pouze před zvratným morfém. Ten se napojuje vždy v neslabičné podobě -s, cf. móky-ki-s 'uč se', móky-ki-tě-s 'učte se'. • Osoba l.SG se v imperativu neuplatní, proto je kategoriální políčko vyplněno ***. • Zakončení 2.SG a non-pers nevykazují žádný rozdíl ani ve své podobě ani ve svém morfonologickém chování. 3.5.2 Schéma FUT jsme vykládali, vycházejíce od neslabičného kmenotvorného rozšíření -s-a operujíce se vkladným vokálem -/'-, jenž schéma fut druhotně přiblížil schématu -i-. Nešlo by vyložit i schéma imper pomocí neslabičného -k- a přídatného vokálu? Nešlo. • Zakončení 2.SG i non-pers má podobu -k. Prosodická charakteristika předchozí slabiky se nemění, nedochází ke krácení ani k metatonii. To je zásadní rozdíl oproti struktuře tvaru neosoby futura, cf. saký-k vs. saky-s 'řekne', bü-k vs. bú-s 'bude', a naopak plná shoda s druhotnou tronkaci infinitivu, cf. saký-ti > saký-t, bü-ti > bü-t. • Ve zvratném morfu 2.SG se vyskytuje slabika -kis. Kdyby šlo o exponent 2.SG -ŕ, muselo by dojít ke zdloužení, cf. saký\-s-ie\-si\ > saký\-sie-s 'řekneš si'. K tomu však nedochází, máme jedině saky j -ki-s j 'řekni si'. Vokál -/'- v zakončení 2.SG se tedy nemůže shodovat s exponentem 2.SG a naopak nic jej neodlišuje od vokálu -i- v zakončení non-pers. • Zatímco pro fut existují historické i dialektální doklady na přímé spojem kmenotvorného formantu s plurálovými exponenty, se. -s-me, -s-te, pro imper máme doloženy jedině podoby -ki-me, -ki-te. Z druhé strany pak máme historické a dialektální doklady na koncové -ki# i ve tvarech 2.SG a non-pers. • Z uvedeného vyplývá, že výklad imperativu, který by se opíral o neslabičné rozšíření -k- a pomocný, příležitostně vkládaný vokál -/'-, by nebyl konsistentní s morfonologickým chováním celého slovesného okruhu, jak jsme jej dosud popsali. 166 Verbum Liber II 3.5.3 SÉMANTIKA HOLÉHO KMENE Ve schématu fut jsme viděli, že holý kmen futurální obsluhuje ten nejméně příznakový ze všech kongruenčních případů, totiž neosobu. Stejný stav uvidíme ve schématu cond a obdobný známe i ze schémat ind.praes & PRAET, kde, pravda, neosobu neobsluhuje holý kmen, stále však tvar morfonologicky (morfově) nejméně příznakový. Ve schématu imper holý kmen obsluhuje sice též neosobu, vedle ní však i jasně příznakovou osobu 2.SG. • Především si uvědomme, že jde o jeden z krajně vzácných případů systémové homo-nymie v litevštině, a vůbec první, který potkáváme.27 • Dále si uvědomme, že 2.SG a non-pers si jsou v systému možná rovny, rozhodně však ne v úsu. Usuální je holý kmen jedině v 2.SG, v situaci, kdy podmět nem vyjádřen zvláštním morfém, leč je ve větě jednoznačně interpretován na základě textové danosti.28 Imperativní věty v non-pers mají vždy výslovný podmět a navíc se vyznačují velmi specifickým obsahem. Živé jsou pouze v hotových a ustrnulých jazykových útvarech žánru kletby, cf. ifhk j[velniaí' aby ho čert vzal! ', doslova '...čerti vzali', treňk tavě perkünas ' ať do tebe hrom uhodí! ' (cf. Kazlauskas 1968:373).29 V nejstarších litevských památkách, jež jsou vesměs náboženského obsahu, pak tuto konstrukci nalézáme i v žánru modlitby (ta v jistém smyslu ani nestojí od kletby příliš daleko). Daukša ve své Postile (Vilnius 1599) píše: Kuriam' buk' laupse, garbe ir wießpata-wimas anť ámžiú amiinu (31310) ' Jemuž budiž chvála, čest a panování na věky věků ', Buk wala tawá Tewe (15^) ' buď vůle Tvá, Otče '. Že neosobní tvar imperativu funguje pro neosobu i pro osobu ty zároveň, dokládá již nejstarší známý litevský text, rukopisný záznam Otčenáš, Zdrávas a Věřím (Vilnius, 1. čtvrtina XVI. stol.), z něhož citujeme (v modernizovaném zápise): Téve müsu, kuris esi danguosu, šveskisi vardas tavo, ateiki tavo karalysté, büki tavo valia kaip danguj, teip ir žeměj. Duona mäsu visu dienu duoki mums nü ir atleiski mums müsu kaltes... neveski müsu žahnu, ale mušcgelběki nuogi viso pikto. Všimněme si, že holý kmen zde všude nosí úplný sufix -ki, bez tronkace, a že bez tronkace je rovněž zvratná částice si v non-pers šveskisi. A uvědomme si, jak přesně odpovídají litevské tvary českým výrazům '...posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé, ...dej nám dnes a neuveď nás...'. Shrňme. Holý kmen imper je sám o sobě nositelem imperativní modality. Tento holý kmen funguje v kongruenční osobě, jíž se rozkazuje nejčastěji, tedy TY, a přijímá zvláštní morfy, je-li třeba upřesnit, že se rozkazuje osobám vy, případně my (cf. české na -» nate, hele -> he-leme). Druhotně se holý kmen, nositel modality, ne však kongruence, uplatňuje i V neosobě. Jsou historické doklady na to, že holý kmen imper přibíral v non-pers i příznačný morf te, jejž známe z optatívu (cf. 3.2.6). Daukša v Postile varuje Ne wienas... te ne norek... (1125l) ' A nikdo... ať nechce...'. 27 V poznámkách k části 3.1.3 jsme vysvětlili, že homonymie «ór-í ~ "chceš" vs. nór-i ~ "chce" není systémová, nýbrž že jde o případ, kdy se vzhledem k prosodické charakteristice kmene neuplatní pro-sodický rozdíl koncovek, jenž je u jiných lexikálních kmenů plně funkční, cf. gal-i ~ "můžeš" vs. gäl-i ~ "může". 28 Snadno si to ověříme testem jazykové kompetence. Kdo užije větu jako atněšk mán plünksna 'přines mi pero', sice výslovně neříká, kdo mu má pero přinést, leč v situaci užití, tedy v konkrétním textu nemůže nevědět, kdo tak má učinit. 29 Tyto konstrukce máme i v češtině, cf. vem ho čert (vedle čert ho vzal), ...když mě nechceš, hrom tě rozraz. Hrom tě rozraz na dvě strany za falešný miluvání. Caput 3 Koncovky a zakončení, druhotná kmenotvorba 167 3.5.4 Kategoriální souvislosti Funkčně-strukturální popis litevštiny si především musí klást otázku, za jakých podmínek a za jakou cenu lze do jediné morfématické kategorie o společném modalitním sématu spojit schémata imperatívu a optatívu, jež jsme vyložili v 3.2.6. Nejspíše by to vypadalo tak, že imperatív s příznakem -ki- by obsluhoval mluvnické osoby (kromě Lsg), optatív s príznaky te-...-iell-ai zase mluvnickou neosobu — a v poznámce pod čarou by se dodalo, že v jistých zvláštních případech zasahuje tvar -ki- i do neosoby. Pokud jde o podmínky, musíme uznat, že tomu nic nebrání. Cena takového rozhodnutí spočívá v nedobré ostrosti sématu, jímž bychom celou kategorii pokrývali. V právě naznačeném spojem jsou tvary mluvnických osob stilově neutrální, ba málo zdvořilé, uvážíme-li širší možnosti textových prostředků (cf. užeľkit ' pojďte dál ' vs. präšom užeíti vs. ' pojďte prosím dál ' vs. ař neužeítuméte? ' nešli byste dál? '), zato tvar neosoby je stilově vysoký. Můžeme se pokusit o nápravu tím, že imperativ spojíme nikoliv s optatívem, nýbrž s indikatívem o morfu te-. Takto upravené paradigma bude jistě stilově homogennější, leč vyvolá otázku po povaze děje: ve tvarech neosoby může stát jak prézens te-pa-där-o, tak futurum te-pa-dar-y-s ' ať udělá ',30 ve tvarech osoby máme jen pa-dar-ý-k, pa-dar-ý-ki-t, etc. Navíc tvary tepadärolltepadarys mají k sobě varianty tegúlpadáro II tegúlpadarys, od nichž lze přecházet ke všem mluvnickým osobám, včetně 1 .SG, cf. tegiil ir áš taipadaraü II padarýsiu ' ať to i já udělám '. Navržený pokus o opravu tedy nakonec způsobí rozvrat. Předvedli jsme sématické potíže možných kategoriálních spojem osoby a neosoby, aniž bylo nutné otevírat tradiční otázku, zda vůbec lze v jediném sématu spojit «příkaz», vázaný na osobu, s «přáním», vázaným na neosobu. Domnívám se, že toto nem závažná otázka jazykové sémantiky, a navrhuji obejít ji tím, že v abstraktním systému jazyka nazveme vyšetřovanou morfématickou kategorii úplně jinak - třeba «výzva» - a ve sféře sociálně-kul-túrních norerí\, jimiž se řídí interpretace konkrétních textů, popíšeme příkaz jako jisté záměrem na adresáta a přání jako jisté zaměření na původce výzvy. Při popisu jazykového systému je naopak velmi závažné, které morfémy zvolíme za definiční obor. My se budeme držet morfové struktury, tedy shod v plánu výrazovém. Uznáme derivační podokruh imperativu, vázaný na morf -ki-, a derivát optatív, vycházející z derivačního okruhu prézentního, což oboje patří do formální morfologie. Zato prací morf te-lltegül budeme vyšetřovat až v definičním oboru větných vzorců, což už je záležitost morf osy ntaktická.31 3.6 Kondicionál. Hetewgennost morfového schématu Podokruhkondicionálu vytváří jedině Vf. Soubor jeho specifických morfů je málo průhledný a značně proměnlivý. Lemmatický kmen infinitívní je rozšířen o *-t palatalizované na -č, o t-ú, které se zapisuje {-tu}, a o -t-um; koncovky Vf se vybírají ze schématu -é-, někdy však chybí (buď vůbec, nebo v důsledku apokopy). Mnohoslabičné komplexy navíc podléhají vnitřní redukci (synkopě). Přehled specifických morfů podává tabulka na následující straně. 30 Rozdíl není ve vidu, jemuž v litevštině podléhá pouze predikatív a participium, nýbrž v časovém odstupu " ať udělá (bez upřesnění kdy, tedy i teď) " vs. " ať udělá (někdy v budoucnosti) ". 31 V sousední lotyštině lze mnohé větné vzorce posdružovat do tak pravidelných útvarů, že se běžně uznávají za perifrastické mody slovesné. Zato lotyšský imperatív má derivační strukturu svých morfů tak heterogenní, že pokládám za vhodnější imperativ vůbec nezavádět a pouze upozornit na modalitní potenciál dotyčných tvarů.