II/4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 4.0 Úvod. Slovesný kmen ve formální morfologii 4.0.1 Formální morfologii litevskeho slovesa jsme v předchozí kapitole vykládali ze strany morfů, jež se přidávají za lemmatické kmeny. Ony morfy se vyznačovaly vysokou specifičností: specifický, tedy jediný a nezaměnitelný morf vyjadřoval dejme tomu futurum, jiný specifický, opět jediný a nezaměnitelný morf, přidávaný za předchozí, vyjadřoval kongruenci slovesné osoby, alternativní morfy napojované za první místo druhého vyjadřovaly participium agentivní či deagentívní, a ještě další morfy, všechny do jednoho specifické, čili jedinečné a nezaměnitelné, vyjadřovaly u oněch participií kongruenci v rodě, číslu a pádě. Infinitívní kmen, na který jako na první a základní morf se toto vše napojovalo, byl nositelem lexikální hodnoty. Nejen futurum, ale vůbec všechny kategorie lexikálně-gramatického okruhu slovesa odvozované od infinitívního kmene byly odvozeny specificky, jedinou možnou, nezaměnitelnou a pro všechna slovesa stejnou posloupností morfů.1 Lingvisticky zkušenější čtenář vidí, že jsem právě vylíčil litevštinu, jeden z klíčových jazyků při výkladu vývoje indoevropské flexe, jako ideál jazyka — aglutinačního. Aglutinační-mu ideálu (a každý jazykový typ je ideál, což práce hlásící se k tradici pražské školy nemůže nepřipomenout) se příliš neprotiví ani zbytek slovesné morfologie. Deriváty vycházející z lemmatických kmenů prézentního a préteritního se mohou lišit ve vokalismu svých gramatických morfů, dotyčné morfy se však - právě až na odchylky ve vnitřním vokalismu - vždy plně shodují ve své fonématické i prosodématické struktuře. Zmíněné vokalické rozdíly jsou přitom tak jemné, že jejich záměna v mnoha případech vůbec nebrání porozumění, takže je můžeme - v pojmech aglutinačních - označit za svého druhu vokalickou harmonii. Podíváme-li se na druhotná slovesa, odvozená lexikálně kmenotvorným sufixem od jména či jiného slovesa, vidíme, že aglutinační ideál splňují měrou přímo vrchovatou: voka-lismus gramatických morfů v prézentním i préteritním okruhu je u nich dán stejně jednoznačně, jako jsou jednoznačné gramatické morfy derivačního okruhu infinitívního; lexikálně kme-notvorný sufix je přitom ve všech třech lemmatických kmenech stejný, poznamenaný nanejvýše jen jemnými kontextovými variantami (alomorfy). Jediné, co opravdu důkladně narušuje dosud popsanou aglutinační idylu, je stavba lemmatických kmenů sloves prvotních. Jim je tato kapitola věnována prvotně. Jako druhotný účinek pak chceme posoudit slovotvorný potenciál prostředků lemmatické kmenotvorby, neboť jak v tradici pražské školy rovněž nelze nepřipomenout, morfologie je jenom jedna, gramatická a lexikální zároveň. 4.0.2 Slovesná kmenotvorba se děje čtverým způsobem: (1) proměnou kmenové samohlásky (ablautem); (2) neslabičnými kmenovými rozšířeními; (3) slabičnými kmenotvornými sufixy; (4) volbou koncovek (paradigmatickým typem). 1 Uvnitř systému je přitom možné, ba nutné rozlišovat mezi potencí struktury a aktuálností úsu. Struktura systému litevskeho jazyka dovoluje ke každému slovesu odvodit agentívní i deagentívní participium s modálně-temporálním příznakem "futurum", usus systému litevskeho jazyka využívá futurálních participií agentívních plně (potence struktury se aktualizuje), kdežto futurálních participií deagentív-ních tak omezeně (potence struktury se neaktualizuje), že jsme tento derivát raději přeřadili do jiných souvislostí. Podobné přehodnocování nemá žádný vliv na typologické úvahy, jež budou následovat. 178 Verbum Liber II Všechny tyto prostředky se podílejí na kmenotvorbe jak gramatické (odvozující kmeny uvnitř jediné lexikální jednotky), tak lexikální (odvozující kmeny dalších lexikálních jednotek) a všechny patří k první vrstvě v morfématické hierarchii morfů (cf. 2.2). Předponami, stejně jako aktualizačními či reflexívními morfy, jež v úhrnu představují druhou až čtvrtou vrstvu morfématické hierarchie, se zde vůbec zabývat nebudeme. Při gramatické kmenotvorbe se prostředky skupin (1) a (2) mohou navzájem spojovat, prostředky skupiny (3) se s prostředky skupin (1) i (2) zásadně vylučují. Volba prostředků skupiny (4) závisí na volbě prostředků všech předchozích skupin. Vedle toho však - zvláště tam, kde sloveso žádného zvláštního prostředku z prvních, tří skupin neužívá - odráží i foné-matickou strukturu prostokořenného kmene. Při gramatické kmenotvorbe, tedy uvnitř lemmatického trojkmení, se prostředky prvních tří skupin vyskytují se zvláštní distribucí, jež na jednu stranu staví kmen prézentní, na druhou pak společně préteritní s infinitívním. Příznakový prostředek je buď na straně první a označuje jenom kmen prézentní, nebo na straně druhé a označuje zároveň kmen préteritní i infinitívní (pouze jeden kmenotvorný sufix má distribuci odlišnou). 4.0.3 Čtenář má důvod cítit se v tomto místě zmaten tím, co všechno označujeme za «prvotní», případně «druhotné». Prvotní kmenotvorba, jež stojí v názvu této kapitoly, se vymezuje oproti druhotné kmenotvorbe, jíž se zabývala kapitola předchozí. Obojí je přitom kme-notvorbou gramatickou v tom smyslu, že se odehrává uvnitř jediné lexikální jednotky. Prvotní gramatická kmenotvorba vytváří lemmatické trojkmení, takže ji budeme nazývat též lem-matickou: Druhotná gramatická kmenotvorba vychází od jednotlivých lemmatických kmenů a označuje zvláštní deriváty (participia a procesuálni predikatív v derivačních okruzích kmene prézentního a préteritního, specifické derivační podokruhy kmene infmitívního.) Jiná věc je pak slovotvojiba, kde rozlišujeme slovesa prvotní, primitivní, dále morfologicky nerozebi-ratelná, a druhotná, morfologicky vykládaná jako deriváty jiných slovních jednotek, ať již slovesných či neslovesných. Prvotní a druhotná kmenotvorba se přirozeně týká jak prvotních, tak druhotných sloves. Všechny prostředky prvotní kmenotvorby, jak je uvádí část 4.0.2, jsou zároveň prostředky druhotné slovotvorby — včetně volby konjugačních schémat (tomu se říká slovotvorba morfologickou konversí). V této kapitole se sice soustředíme na jejich kmenotvornou funkci, nakolik však budeme s to, pokusíme se je vykládat i v jejich širších slovotvorných souvislostech. Jde o vědomý pokus proniknout prostředky formální morfologie na alespoň malý kousek území slovní zásoby, jež pro funkčně-strukturální jazykovědu představuje v současné době vůbec nejtěžší úkol. 4.0.4 Výklad kmenotvorby musí pochopitelně pracovat s jednotkou morfologicky vyšší a obecnější, totiž s kořenem. Zatímco na kmen pohlížíme jako na morfém, tedy v binaristickém pojetí jako na znakovou jednotku propojující výraz a obsah, komplex fonématicko-prosodé-matický s komplexem sématickým (cf. 1/1.3), kořen pro nás bude definičním oborem kmenových morfémů (cf. 1/1.4). V úvahu připadají definiční obory dva, (i) striktní, předem omezený na lemmatické trojkmení slovesné jednotky a vycházející z předporozumění pro lexikální totožnost oné jednotky, a (ii) vágní, předem neomezitelný, zahrnující vícero lexikálních jednotek, slovesných i neslovesných, a vycházející z předporozumění pro lexikální příbuznost. S oběma obory budeme pracovat a čtenáře prosím, aby průběžným změnám úhlu pohledu věnoval náležitou pozornost. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 179 Abychom si usnadnili vyjadřování, ukazujeme v této práci na morfém morfém, jak jsme se domluvili v 1/1.4.5, na kmenový morfém pak morfém kmenovým. Na kořen ve smyslu (i) lze snad ještě ukazovat lemmatickým trojkmením, byť už to je těžkopádné, na kořen ve smyslu (ii) pak morfovou cestou ukazovat nejde vůbec. Využijeme tedy toho, že primární litevská slovesa mají kmeny o základní podobě jednoslabičné, a budeme jejich kořeny zapisovat jako slabičná schémata. Majuskulemi na okrajích zvýrazníme konsonantické úseky iniciál-ní a finální, jež jsou stálé, minuskulemi uvnitř pak proměnlivou vokalickou složku vrcholu, zaznamenávajíce všechny nebo jen vybrané vokalické alternativy. Zápis K_e/é_L- tak označuje kořen slovesa kěl-ia kěl-ě kél-ti, kde dochází k ablautu /ě/ **■ Itl, zápis K_e/ě/i_L- spojuje předchozí sloveso s jemu blízce příbuzným kyl-a kil-o kil-ti, zápis K_e/é/i/a_L- přidává ke zmíněným slovesům ještě substantiva jako kál-n-as, kal-v-ä (kde -n- a -v- jsou neslabičná kmenová rozšíření; strukturu zmíněných slovesných kmenů jsme podrobně vysvětlili v 2.4.1, na souvislost s uvedenými substantivy pak poukázali v 1/3.5.3). Schématu K_e/ě/i/a_L- pak v plánu obsahovém odpovídá jednotná představa pohybu vzhůru, jež se v konkrétních lexikálních kmenech projevuje v podobách "zvedá", "povstává", "hora", "kopec". Vokalickou výplň schématu - zvláště při pojetí kořene ve smyslu (ii) - lze málokdy podat způsobem vyčerpávajícím. Jak poznáme, že už žádná další možnost nepřijde? Ponechat Schéma čistě konsonantické však také není bez nebezpečí. Zápis K__L- totiž obsluhuje jak "pohyb vzhůru", tak "bušení" ať už kladivem do železa (käl-a käl-é kál-ti), či cepem do klasů (kül-ia kul-ě kúl-ti). Těžko se odhodláme přijmout tato dvě slovesa za různé sémantické varianty téhož společného základu, a tudíž za dva kmeny téhož kořene, ještě hůř pak spojíme obecné "bušení" kmenů právě jmenovaných š "pohybem vzhůru" kmenů předchozích, přestože je jasné, že bez rozmachu člověk ránu nedá.2 Na tomto příkladu si dobře uvědomíme tíhu volby definičního oboru jazykových znaků. 4.0.5 Čtenáře prosím, aby si, než postoupí dál, zopakoval výklad konsonantické struktury kmene, podaný v oddíle 1/3.6 a pro sloveso aktualizovaný v částech II/2.3-4. Připomínám používané značení. V libovolný vokál; V samohláska krátká, V dlouhá, W čistě vokalická dvojhláska, V(V) samohláska nebo čistě vokalická dvojhláska C libovolný konsonant R sonora (r, l, m, n, j, v) R~ vlastní sonora (r, /, m, rí), bez polosamohlásek T nesonora nefrikatívní, zobecněná explozíva ip-b, t-d, č-j, k-g) T~ vlastní explozíva ip-b, t-d, k-g), bez afrikát S nesonora frikatívní, sykavka (s-z, š-ž) 2 Naznačeným úvahám přitom v systému jazyka nic nebrání. Sémantika je spekulativní ze své podstaty (hledám-li v jazyce obraz světa, naplňuji definici spekulativní filosofie) a strukturní sémantika se od nestrukturalistické liší především tím, že spekuluje uvědoměle a s trvalým zřetelem k celku jazyka. Znovu se tak dostáváme k noetickému rozměru morfému a jejich definičních oborů, jímž jsme uzavřeli kapitolu 1/1: není kmene ani kořene bez lexikálně-syntaktického předporozumění. Aby se s takovým předporozuměním dalo pracovat ve vědě, musí být sdělitelné a sdílené. Rozebereme-li si, proč snadno spojíme do jediného kořene kěl-ia i kyl-a, proč ještě dokážeme přidat kál-n-as i kal-v-á, leč neodvážíme se už zahrnout též käl-a a kúl-ia, aniž poslední dvě jednotky spojíme do jednoho kořene odlišného od prvého, uvědomíme si, že při svých spekulacích bereme velký ohled na veřejné mínění vědecké obce: první spojení projde snadno, druhé s dobrou pravděpodobností, zbývající už ne. 180 Verbum Liber II X komplex guturální explozívy a alveolárni frikatívy v kontextově proměnlivém pořadí (ksllsk - gzllzg, kšllšk - gi/líg) P souhláskový úsek na počátku kmene, iniciální 0 prázdný úsek nebo prázdná pozice v úseku Obecná struktura kmene vypadá -S1T2R3__V(V)_R4T5S6T7// R7- a obdobně budeme zapisovat i kořen, vyznačujíce v něm majuskulemi konsonantické svahy a minuskulemi jednak proměnlivý vokalický vrchol, jednak přídatná souhlásková kmenová rozšíření (jež se ovšem vždy podřizují obecnému pořadí konsonantů). 4.1 Kořenový ablaut 4.1.1 Při výkladu vztahů mezi lemmatickými kmeny jsme upozorňovali na kontextově podmíněné změny nositele slabičné délky (2.3.3). Šlo o vzorce VnR > VR, VnS > VS, VjR > VRjC, VV|R > VR|C Dále jsme se setkali s disociacemi vokalických vrcholů kmene (2.3.1) podle vzorců /!/ > /i-j/, /ú/ > /u-v/, /au/ > /a-v/, /ui/ > /u-j/ a s dvoukrokovou proměnou /uo/ > /au/ > /a-v/. Všechny tyto procesy postihují kořenový vokalismus v tom smyslu, že vykládají změny mezi vokalickými vrcholy různých kmenů téhož kořene. O všech je nutné vědět — a o všech je nutné vědět, že nepředstavují ablaut. Za ablaut (též «střídu», či «apofonii») označíme morfonologicky jednomístné proměny slabičných vrcholů, které se projevují v kmenových morfech téhož kořene. Podmínka jed-nomístnosti naznačuje, že slabičný vrchol může mít složek víc (v litevském systému nanejvýše dvě). Jednomístná je taková proměna, kdy žádnou z případných složek nelze pojmout jako samostatný morf nesoucí vlastní sématický obsah, ani ji nelze rozetnout slabičnou hranicí, jež se při morfologické derivaci běžně posouvá (1/3.4). Jednomístnou proměnou nemůže být vztah PRAET kil-o vs. kyl-a praes 'povstává, zvedá se', kde kmen {kýl-} = /'kil-/ < /'kiňl-/ má oproti /'kil-/ dlouhou samohlásku jen proto, že přibral samostatný morf -n- a ten vyvolal druhotné změny podle vzorce VnR > VR. Podobně není jednomístnou proměnou vztah PRAET lij-o vs. lý-ti Inf 'pršelo', kde préteritní kmen vznikl z infinitívního disociací kořenové samohlásky, aby za sebe mohl přibírat morfy začínající samohláskou, cf. /'li |-ti/ -» /'IT-&-0/ > /'li l-i-o/ > /'lij-j-o/. Uvedená definice ablautu předpokládá, zeje už předem dán kořen. Pracuje tedy s předporoz-uměním, o něž se opírá vymezení kořene coby definičního oboru kmenových morfů. Je jasné, že mnohem snáze uchopíme ablaut u kořene striktně vymezeného ve smyslu (i), tedy na základě lemmatického trojkmení slovesné lexikální jednotky, než u kořene vymezeného ve smyslu (ii). Následující výklad se soustředí na kořeny typu (i). O rozšíření do typu (ii) je však nutné stále vědět. Ablaut jsme v této práci poprvé zavedli v oddíle 1/3.5.3. Tam jsme důsledně říkali «kmenotvorný» ablaut, abychom jeho projevy odlišili od morfonologicky jednomístných pro- Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 181 měn slabičných vrcholů koncovkových a předponových. Zde jsme ablaut definovali jako záležitost výlučně kmenovou, takže je kmenotvorný ex děfíriítione a upřesňujícího přívlastku už užívat nebudeme. V lemmatické kmenotvorbě litevského slovesa se uplatňují dva druhy ablautu, kvalitativní a kvantitativní. Oba se uplatňují výlučně ve kmenech jednoslabičných. Jejich výskyt se vylučuje s přítomností jakéhokoliv kmenotvorného sufixu. 4.1.2 Kvantitatívni ablaut spočívá ve střídání krátkého a dlouhého stupně kořenové samohlásky; krajní samohlásky mají v obou stupních stejný timbre, krátké středové se střídají s dlouhými úzkými. Krátkým stupněm se vyznačuje kmen prézentní, dlouhým kmen préteritní a infmitívní. Krátký a dlouhý stupeň kořenové samohlásky vedou na krátkou a dlouhou kmenovou slabiku; krátké středové /ě7, /ä/ se v prézentním kmenu pod přízvukem druhotně dlouží na středové I ti, läl, zatímco dlouhý stupeň vyjadřují úzké fonémy I ti, /o/. Dlouhá kmenová slabika utvořená dlouhým vokalickým stupněm může mít intonaci akútovou i cirkumflexo-vou, préteritní a infmitívní kmen jsou přitom vždy intonovány stejně. Kvantitativní ablaut je kmenotvorný prostředek hojný (v moderním spisovném jazyce postihuje na stovku sloves), leč neproduktívni. V centrálních případech se vážč na kořeny zakončené souhláskou, a to explozívou (T) nebo sonorou (R); frikatíva se vyskytuje pouze v komplexu s guturálou (X). Schématicky jej zapíšeme PVC- ** PVC- (C = T, R, X). Préteritní a infinitívní kmen mají při kvantitativním ablautu obecně stejnou podobu. Ve dvou případech nicméně dochází k druhotným změnám, jež obě souvisí s tím, že na préteritní kmen se vždy napojují morfy s iniciálou samohláskovou, na infinitívní pak s iniciálou souhláskovou. Při ablautu P_V_R- «* P_V_R- se v infinitívnímkmeni druhotně změní nositel slabičné délky, podle vztahu /PV|R-&-ti/ > /PVRj-ti/ (slabika přitom zůstává dlouhá a infinitívní kmen má i při odlišném nositeli délky stejnou intonaci jako kmen préteritní), při ablautu P_V_X- ** PVX- má X v préteritním kmeni podobu S^T7 (stejně jako v kmeni prézentním), kdežto v infinitívním T5S6-ř7/. Centrální případy kvantitativního ablautu sledují schéma P_V_C- «• PVC- a ** o väg-ia *> (vog-é et vög-ti) 'kradľ e **■ é lěk-ia ** (lék-é et lěk-ti) 'letěl' u ** ü tüp-ia ** (tüp-e et tüp-ti) 'usedl (do dřepu)' / «♦ y tir-ia «* (týr-é et tir-ti < /'tír-&-ti/) 'zkoumal' Kvantitatívni ablaut a «* o je velmi vzácný: současný spisovný jazyk zná vedie väg-ia «* (vôg--é et vög-ti) 'kradľ pouze kär-ia ** (kór-é et kár-ti < kór-&-ti) 'pověsil, oběsil'; další případy už jsou dialektální či historické, e.g. místo bläšk-ia blošk-ě blokš-ti nyní už jen blošk--ia blošk-ě blokš-ti 'mrštil (čím)', cf. Senn (1966 §502)", Otreteki (1965 §557). Kvantivatív-ní ablauty u ** ü i / ** y jsou běžné, ze všech nejhojnější je však e ** ě. Centrální případy se pojí s konjugačním typem (-ia-, -é-), pouze ablaut / ** y se pojí též s typem (-a-, -é-), cf. Infrä. Periferní případy se odehrávají v jiných konsonantických kontextech. Vlastní kvantitativní proměna _V_ ** _V_ není nijak dotčena. Prézentní kmen je v nich kromě krátkého stupně charakterizován ještě konsonantickým rozšířením T či R. 182 Verbum Liber II (1) P V-T ** P_V-. Výchozí kořen vůbec nemá souhláskové zakončení. Prézentní kmen s krátkým stupněm se rozšiřuje o raženou finálu T=d. Mezi préteritní kmen a koncovku vstupuje epenthetické -/-. Jediný případ: /'dě-&-d-&-a/ > dě-d-a ** (de-j-o et de-ti) 'kladl'. Nedisponujeme morfologickým kontextem, který by umožnil rozhodout, zda -d- je v pozici T5 nebo T7. Volíme-li interpretaci T\ pak z toho jediného důvodu, že finální svah pro výklad obsazujeme postupně, počínaje pozicí nejblíž k vrcholu. (2) PVR-R *»• PVR-. Kořen je zakončen na polosamohlásku R4=y',v. Prézentní kmen s krátkým stupněm se rozšiřuje o sonoru R7=aí, před níž se polosamohláska realizuje vokalic-ky, tvoříc s krátkou samohláskou diftong. V préteritu, jež žádné kmenové rozšíření nemá, se polosamohláska realizuje konsonanticky a kmenová samohláska je dlouhá; v infinitivu se kořenová polosamohláska opět ocitá před souhláskou a znovu se realizuje vokalicky, tvoříc diftong s předchozí (původně) dlouhou samohláskou, jež se druhotně krátí. (a) Sloveso ei-n-a «* (éj-o et eí-ti) 'šel' je jediný případ kvantitativního ablautu P_V_R4-R7 ** PVR4- pro R4=y, R!=n, P=0; infinitiv vykládáme /'ěj-&-ti/ > el-ti. (ß) Vzor káu-n-a** (kóv-é et káu-ti < /'kóv-&-ti/) 'pobíjel (nepřátele)', užívá se hlavně v reflexívu jako 'bojoval, bil se', je případ P_V_R4-R7 ** PVR4- pro \—a, Y—o, R4=v, R7=/i. Dialektálně se místo R7=az vyskytuje i rozšíření R7=y, spisovný jazyk připouští/'jako variantu jedině u liáu-n-allliáu-j-a ** {lióv-é et liáu-ti) 'přestal'. Ablaut tohoto druhu potkáme u většího"počtu běžně užívaných sloves (pomocí AtgDLKŽ jsem nalezl 16 kořenů).3 Konjugační typ. Slovesa s kvantitativním ablautem jsou v centrálních případech konjugační-ho typu (-ja-, -é-). Pouze ablaut P_i_R- ** P_J_R- pro R=n se pojí s typem (-a-, -é-), cf. gin-a gýn-é gin-ti 'hájil, bránil (co)', min-a mýn-é min-ti '(po)šlapal, (za)dupaľ, skin-a skýn-ě skin-ti 'trhal, kácel', trín-a trýn-é tňn-ti 'třel, mnul', etc.; ke stejnému typu se řadí též pil-a pýl-é pil-ti 'sypal, naléval'. Periferní případy, jež se všechny vyznačují tím, že k prézentnímu kmeni, kde je krátký stupeň, přistupuje neslabičné kmenové rozšíření, mají v prézentu vždy -a-. Slovesa vzoru káuna kóvé káuti')sox\ typu (-a-, -é-), izolovaná slovesa děda déjo deti, eina éjo eíti (a pouze tato dvě) jsou typu (-a-, -o-). 4.1.3 KVALITATIVNÍ ablaut spočívá v kořenovém střídám iae. Stupeň e se uplatňuje v prézentu, stupeň / v préteritu a infinitivu. Postihuje na třicet běžně užívaných sloves. Nová litevská slovesa s kvalitativním ablautem nevznikají. Centrální případy vykazují kmenovou proměnu o schématech P_e_RT- ** PiRT- a Pe RS- ** PiRS-. Kořen je uzavřen dvěma souhláskami, sonorou a nesonorou (explozívou či frikatívou). Samohláska podstupující kvalitativní ablaut je tak ve všech třech lemmatických kmenech součástí smíšeného diftongu eR ** iR, takže kmeny jsou vždy o dlouhé slabice. A vždy jsou přitom intonovány cirkumflexově. Příklady: 3 Prakticky k tomuto vzoru patří všechna slovesa s prézentem na -au-n-a a infinitivem na -au-ti, kde -au- není (sic) kmenotvorný sufix, s výjimkou dvou velmi běžných sloves, jež vůbec nejsou ablautová, se. gáu-n-a gäv-o gáu-ti 'dostal', aü-n-a äv-é aü-ti 'obul (či jakkoliv jinak si co natáhl na nohy)'. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 183 veík-a ** (vilk-o et vilk-ti) 'vlekl, navlékal, oblékal' peřk-a *» (piřk-o et piřk-ti) 'koupil' kemš-a ** {kimš-o et kimš-ti) 'naplňoval, cpal' leňd-a «* (/md-o et /(s-ř/ < /'liňd-&-ti/) 'lezl' Jediné rozdíly, jež mohou druhotně vzniknout mezi kmenem préterita a infinitivu, jsou způsobeny disimilací kořenového T5 = t, d před infinitívním sufixem -ti (jehož iniciála nastupuje do pozice T7), cf. kremt-a ** (krimt-o et krims-ti < /'krimt-&-ti/) 'rozkouši', přičemž výsledné s může ještě vyvolat proměnu podle vzorce VnS > VS, jak dokládá výše uvedený příklad leňd-a liňd-o l[s-ti. Periferní případy mají několik kmenových schémat. Všem je společné to, že kořen nem uzavřen dvěma souhláskami, sonorou a nesonorou. Rozlišíme následující podoby: (1) P_e R-T5- «» PiR-. Kořen je zakončen sonorou. V prézentním e-stupni se kmen rozšiřuje o T5—d. Týká se jedině slovesa vér-d-a «* (vi-ré et vir-ti) 'vařil'. Nápadná je zde akúto-vá intonace obou kmenů s dlouhou slabikou, prézentního a préteritního. (2) P_e-R4_T5- «* P_i_T5-. Kořen je zakončen alveolárni explozívou. V prézentním e-stupni se kmen rozšiřuje o R^—n. Týká se celkem tří sloves: skre-ň-d-a *» (skrld-o et skris-ti < /skrid-&-ti/) 'letěl' bre-ň-d-a ** (brid-o et brís-ti < /brid-&-ti/) 'brodil se' kre-ň-t-a ** (krit-o et krís-ti < /krit-&-ti/) 'spadl' Dlouhá slabika je pouze v kmeni prézentním a je - tak jako v centrálním případě - cirkum- flexová. K prézentu kre-ň-t-a, který je v e-stupni, existuje ještě alomorf kri-ň-ta s kmenovým rozšířením, leč bez ablautu, tedy v í-stupni zbylých dvou kmenů. (3) P_e_R4- *> PiR4-. Kořen je zakončen sonorou R=n a žádné kmenotvorné rozšíření ne-přibírá. Dvojhláska vzniká jedině v infinitívním kmeni, a to pouze druhotně, v důsledku toho, že na infinitívní kmen se napojují výlučně morfy začínající souhláskou. Ve shodě s centrálním případem nese i tato druhotná délka cirkumflexovou intonaci. Týká se všeho všudy dvou sloves: /'gěn-&-a/ > gěn-a ** (gin-é et giň-ti) 'hnal (stádo)' /'měn-&-a/ > měn-a ** (min-é et miň-ti) 'připomínal si' (4) P_e-R4 «* PJ-R4-. Kmeny (sic) prézentu a préterita jsou zakončeny sonorou R=j za té zvláštní okolnosti, že préteritní úsek /i-j/, jenž v prézentu podléhá ablautové změně na /e-j/, vznikl disociací kořenového ill. To je uchováno v kmeni infinitivu a zakládá dlouhou slabiku příznačně intonovanou akútově (krajní dlouhé samohlásky se disociují pouze v akútových slabikách, cf. 2.3.1). Týká se jediného slovesa /'vě-j-&-a/ > věj-a ** (vij-o et vý-ti), znamenajícího jednak 'zaháněl (nepřítele)', jednak 'vil (člověk věnec, pták hnízdo)'. Konjugační typ. Slovesa s kvalitativním ablautem jsou v centrálních případech vždy konju-gačního typu (-a-, -o-). Prézens na -a- si drží i všechny případy periferní. Z nich pouze tři * slovesa - případy (1) a (3) - jsou typu (-a-, -é-), se. vér-d-a ** vi-ré, gěn-a ** gin-é a měn--a ** min-é. 184 Verbum Liber II 4.1.4 Zvláštní ablautové korespondence. Co jsme v oddílech 4.1.2 a 4.1.3 označili za periferní případy, byly řádné ablautové korespondence V ** V a e «* /, k nimž pouze docházelo ve zvláštním souhláskovém okolí. U dvou litevských sloves se však již samy ablauty vymykají dosud poznanému vokalickému průběhu. Popíšeme je proto individuálně. (1) Sloveso liě-ka «* (li-ko et lik-ti) 'zůstal, zanechal' chápeme jako případ kvalitativního ab-lautu P e R4T5- ** P_i_R4T5- o zvláštním průběhu P_e_R4T5- «* PR4T5-, kde pro P=/, R=y a T=Ä: vzniká v segmentu PR4T5- samohláska i kontextovou proměnou polosamohlásky y podle vzorce Ijk- > lik-. Kmen P e R4T5- je navíc poznamenán přesmyčkou lejk- > leik- > Hek-.* Dlouhá kmenová slabika je cirkumflexová, stejně jako v centrálních případech kvalitativního ablautu. Uvedený výklad se může zdát zbytečně složitý, protože morfonologický systém litev-štiny běžně pracuje s korespondencí / «* ie přinejmenším v koncovkách (cf. jaun-i ** jaun-íe-ji, tik-i **■ tik-íe-si), umožňuje však zařadit ablautové sloveso liě-ka li-ko lik-ti pod šíře užívaný ablaut kvalitativní. Jinak bychom museli postulovat samostatný ablaut kvantitativní «inversní», s diftongovou délkou ve kmeni prézentním a krátkým stupněm ve kmenech préterita a infinitivu. Žádné jiné litevské sloveso by ale takové střídě nepodléhalo. (2) Sloveso im-a ** ém-ě ** im-ti 'vzal' je v litevštině jediné, pro jehož lemmatické trojkmení vůbec nenajdeme uspokojivé vysvětlení v pojmech kvantitativního ani kvalitativního ablautu. Ke střídej v kořeni PR očividně dochází, v systému však není s čím ji srovnávat. Prézentní a infinitívní kmen sice vykazují stejnou fonématickou strukturu, leč prosodé-ma cirkumflexu v Inf budí podezření: pokud v infinitivu vzniká délka druhotně, změnou slabičné hranice, přesněji přidáním sonorního uzávěru ke slabice původně krátké, bývá intonace nově vzniklé délky akútová, cf. /'vijr-&-ti/ > /'vír| -ti/ = {virti}. Navíc primární shoda kmenů praes a Inf slovesa příznakově ablautového v praet nemá nikde jinde v litevském systému obdoby.5 Vyložíme raději infinitívní tvar /'ím-ti/jako následek druhotného krácení kmene ym-, jenž je kvantitativním ablautem odlišen od prézentního im-a, se. im-ti < /'Tm-&-ti/. Na cir-kumflex v Inf se díváme tak, že prostě uchovává cirkumflexovou intonaci, jež při kvantitativním ablautu vzniká běžně, cf. tiip-ia tup-ě tüp-ti, a již dokládá praet ém-ě. Préteritní kmen má stejnou cirkumflexovou intonaci jako infinitívní, leč nutí nás postulovat zcela ojedinělou timbrovou změnu /!/ «* /é/, jakou v kořenech typu (i) neznáme. Jedinou obdobu (dokonce i se stejnou cirkumflexovou intonací) nalézáme v kořenech typu (ii) pro slovesa 'zaskučel, vzlykľ su-riňk-a su-ňk-o su-rik-ti **• rék-ia rěk-ě rék-ti 'křičel'. 4.1.5 Za prosodickou charakteristiku kmene I. DRUHU označíme jeho schopnost přesouvat svůj přízvuk na předkořenové morfy (předponu, aktualizační částice, reflexívní morf)-Jde o prvotní iniciativu kmene, jež nastupuje dřív, než se koncovka pokusí přetáhnout kmenový přízvuk na sebe (2.4.3). Říkáme, že kmenový přízvuk je (1) nepohyblivý, pokud kmen 4 Takový vztah lze v litevštině doložit při ablautu typu (ii), tedy mezi různými lexikálními jednotkami. Nejznámějším příkladem je 'bůh' diěv-as :: deiv-é 'bohyně'. 5 Zdůrazněme, že obdoby nemá primární shoda. Sekundární shodu potkáváme běžně, cf. tir-ia týr-ě tir-ti < /'tír-&-ti/. Caput 4 Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy 185 svůj přízvuk dopředu nepresouvá, nebo (2) pohyblivý, pokud přesouvá. Tuto charakteristiku upřesňujeme pouze pro kmeny praes a praet; v derivačním okruhu Inf k přesouvání nedochází (až na participia a predikatívy, cf. 3.8). Obecně platí, že slovesa vykazující ablaut v kořenech typu (i) jsou schopna svým kmenovým přízvukem pohybovat. Zda k přesunutí skutečně dojde, záleží na dalších podmínkách. Pohyblivosti prízvuku totiž /lu) Mí/brání dvě okolnosti: zařazení ke konjugačnímu schématu -o- (v préteritu i v prézentu, neboť toto schéma je universální) a akútová intonace kmenové slabiky (pro kmeny jednoslabičné, jež při ablautu jedině přicházejí v úvahu). • V centrálních případech ablautu kvantitativního, kde se schéma -o- nikdy neuplatní, závisí pohyblivost výlučně na intonaci. Máme tedy pá-vag-ia pá-vog-é 'ukradl' (cf. väg-ia, vög-e), iš-lek-ia iš-lék-ě 'vyletěl' (cf. lěk-ia, lék-ě) oproti (-kur-ia i-kúr-é 'založil' (cf. kúr-ia, kur-é), pa-kel-ia pa-kel-é 'pozdvihl' (cf. kěl-ia, kél-é), ně-gin-a ne-gýn-é 'nehájil'. • Iv periferních případech kvantitativního ablautu závisí pohyblivost primárně na intonaci, cf. nu-káu-n-a nu-kóv-ě 'zabil', ne-liáu-n-a ne-lióv-é 'nepřestal', su-vér-d-a sú-vir-ě 'uvařil', pa-de-d-apa-de-j-o (zde se v préteritu scházejí obě podmínky bránící pohybu). • V případech ablautu kvalitativního se schéma -o- uplatňuje v préteritu pravidelně, takže pohyblivost prízvuku je povětšinou omezena na prézens, cf. ap-si-velk-a ap-si-vilk-o 'oblékl se', su-serg-a su-siřg-o 'onemocněl', nů-kre-n-t-a nu-krít-o (cf. 4.2.6) 'spadl', kdežto v préteritu se pohyblivost projeví jen výjimečně, cf'. prí-si-men-a pri-si-min-ě 'připomněl si', át-gem-a (oproti neablautovému druhotvaru at-gim-st-á) át-gim-é 'obrodil se, znovu oživl'. • Podle stejných zásad pohybuje svým přízvukem i ablautově zvláštní pá-im-a pá-ém-é 'vzal, uchopil'. • Dvě slovesa podstupující ablaut nejsou schopna svým přízvukem pohybovat, ačkoliv intonace tomu Ňnebrání. Důvod spočívá v kmenovém vokalismu (cf. 4.4.3). Jde o ei-n-a a liěk-a, cf. at-eí-n-a at-éj-o 'přišel', pa-liěk-a pa-lik-o 'zanechal' (v préteritu působí -o-). 4.1.6 Za PROSODICKOU charakteristiku kmene II. druhu označíme intonaci a postavení té kmenové slabiky, jež nese přízvuk. U sloves podléhajících ablautu (i) typu je kmenová slabika jediná, záleží tedy jedině na intonaci její délky. Připomeňme nejprve, že slabičná délka vzniklá při ablautu kvantitativním může mít obojí intonaci, akútovou i cirkumflexovou, vždy však stejnou pro oba délkově příznakové kmeny, préteritní a infinitívní, a uchovávanou i při druhotných proměnách jejího nositele, cf. /'kěl-ia/ vs. /'kě|Ié/- /'kéljti/ 'zvedl', /'běr-ia/ vs. /'bějré/** /'beřjti/ 'sypal'. Pokud v prézentním kmeni vzniká druhotná slabičná délka v důsledku dloužení krátkých středových samohlásek pod přízvukem, pak tato délka nese intonaci cirkumflexovou, což je obecnou vlastností tohoto druhu dloužení, cf. /'kěl-ia/ < /'kěl-&-ia/, /'běr-ia/ < /'běr-&-ia/. Připomeňme dále, že centrální případy ablautu kvalitativního už předpokládají dlouhou kmenovou slabiku tvořenou smíšenou dvojhláskou. Tato délka je vždy cirkumflexová a kvalitativní ablaut na ní nic nemění, cf. peřk-a piřk-opiřk-ti 'koupil'. Charakterizovat proto můžeme jen délky, jež vznikají dodatečným kmenovým rozšířením. Prézens vér-d-a, kde rozšíření -d- dělá z kořenového R4=r sonorní uzávěr, nabývá ve vzniklé slabičné délce standardní intonaci akútovou, jakou ze stejných příčin nese i infinitiv vir-ti. Prézens skre-ň-d-a, který přibírá kmenové rozšíření -n- do pozice R4, tedy ještě před kořenové Ts=d, nabývá v takto vzniklé délce intonaci cirkumflexovou, což je ve shodě s kmenotvornou charakteristikou morfu -n-. 186 Verbum Liber II Zajímavé srovnání nabízejí dvojice kořenů o homonymních podobách G_N a M_N. Z nich vycházejí slovesa podléhající ablautu jednak kvantitativnímu, se. gin-a gýn-é gin-ti < /'gín-&-ti/ 'hájil', mina mýné minu < /'mIn-&-ti/ 'šlapal', jednak kvalitativnímu, se. gěn-a gin-é giň-ti < /'gín-&-ti/ 'hnal (stádo)', měn-a min-é miň-ti < /'mín-&-ti/ 'pamatoval si'. Infinitivy, ba celé jejich derivační okruhy jsou rozlišeny intonačně: minti :: miňti, ginti :: giňti.6 Distribuce intonací odpovídá jednotlivým druhům ablautu: akút mají slovesa o ablautu kvantitativním, kde je akútová i slabika kmene préteritního, cirkumflex mají obě slovesa o ablautu kvalitativním, jenž je na cirkumflex příznačně vázán. Vysvětlovat je třeba právě intonaci cirkumflexovou, protože automaticky, bez přídat-né motivace vzniká akút. Dokládají to dvě slovesa o homonymním kořenu TN, jež jsou sice kmenotvornými prostředky dobře rozlišena v praes i praet, nicméně INF mají obě homonymně akátový, protože žádný derivační kontext nemotivoval cirkumflex, se. tina týně tinti < /'tín-&-ti/ 'naklepával (kosu)' vs. tinsta tino tinti < /'tín--&-ti/ 'opuchla, otekla (tkáň v těle)'. Kořeny neablautových sloves o schématu PVR- mají totiž v kmenech, kde teprve druhotně vzniká dlouhá slabika, nesená smíšenou dvojhláskou, intonaci povětšinou akútovou, cf. käl-a käl-ékál-ti 'bušil (kladivem)', sén-st-a sěn-o sén-ti 'zestárl, zastaral', gím-st-a gim-ě gim-ti 'narodil se', bjúr-a bjiir-o bjur-ti 'zkazil se, zhoršil se'. Všimněme si, že akút vzniká jak v infinitivech, tak v těch prézentech, kde - podobně jako v infinitivu - přistupuje za posloupnost /VR/ souhláskové rozšíření -st-, cf./'tín-&-st-a/ > /'tin j sta/ = {tinsta}. Cirkumflex v käl-a kôl-éje projevem dloužení kmenové středové samohlásky pod pří-zvukem, cirkumflex v bjür-a je důsledkem morfu -n-, jenž rozšířil prézentní kmen a .vyvolal náhradní dloužení kmenové samohlásky podle vzorce VnR > VR. Prosodická charakteristika kmene II. druhu má vliv na přetahování prízvuku z kmene na koncovku Vf (omezujeme se na kmeny PRAES a PRAET). Prvotní impuls k takové změně vychází z koncovky, jež nese prosodickou charakteristiku \> (cf. 3.3.1). Kmen na tento impuls reaguje tak, že si svůj přízvuk (A) nedá, (B) dá vzít. Je-li kmen jednoslabičný, jako je tomu zde u ablautových sloves, je vlastnost (A) vázána na intonaci akútovou, vlastnost (B) na ostatní případy (cirkumflex a krátká slabika). Je tedy /'dě-dB-&-u*'/ > /dé'du/, ale /'dě-jA-&-2LUi'/ > /'dejau/ 'kladl jsem', /'eT-nB-&-ul>/ > /eí'nu/ a zároveň /'éjB-&-au1'/ > /é'jau/ 'šel jsem'. Prosodická charakteristika I. druhu přitom nad II. druhem převažuje, takže přízvuk se octne na předkořenovém morfu dřív, než jej koncovka může na sebe přetáhnout; pokud však k přesunu prízvuku před kmen nedojde, je stále ještě možné jej na koncovku přetáhnout, cf. /pa--&-'cdě-dB-&-ub/ > /'pädedu/, /ät-&-'eí-nB-&-u7 > /äteľnu/.7 6 Homonymní jsou pouze tvary non-pers fut, kde dochází k metatonii /'mín-&-s#/ > /'miňs#/, /'gín-&-s#/ > /'giňs#/, cf. 3.4.3. 7 Čtenáři zvyklému na tradiční, se. spíš více než méně ortografický záznam litevských prosodémat připomínám, že v našem výkladu (1/3.2) je intonace kvalitou dlouhé slabiky nezávislou na prízvuku. Ve fonologickém zápise tedy znaménky akút (') a cirkumflex (~) postihujeme pouze intonaci, a ta zůstává, ať už slabičný přízvuk (') spočívá kdekoliv. Fonologický, se. fonématicko-prosodématický zápis /é'jau/, /eľ'nu/ říká, že kmenová slabika je cirkumflexová a přízvuk spočívá na koncovce (která si jej přetáhla právě proto, že kmenová slabika je cirkumflexová a ne akútová). Odpovídající graféma-tické zápisy jsou samozřejmě {éjau}, {einů}.