204      Verbum
Liber II
4.4      Konjugační typy, jejich sémantika a prosodické charakteristiky
Z předchozího oddílu nám zbývá dluh podat sémantickou charakteristiku kmenotvorných sufi-xů nestabilních. Vyložíme ji až zde současně s popisem posledního kmenotvorného prostředku, volby konjugačních schémat. Kmenotvorba konversí je v litevštině jak gramatická, tak slovotvorná. Její rozsah je mimořádně velký, užití jednotlivých schémat přitom úzce souvisí s užitím jiných kmenotvorných prostředků, střídy, rozšíření, přípon.
Pro české sloveso gramatickou konversi předvést vůbec nelze. Lexikální konversi bez doprovodných morfologických jevů dokládá snad jen běž-í :: běh-á (odhlédneme-li od druhotné proměny kmenové finály, jež provází i lexikální synonyma skáč-e et skák-á, a nedáme-li se zmást kmenovou homonymií děl-ívs. děl-á). Povětšinou ji nalézáme s ablautem, cf. vez-e :: voz-í, skoč-í :: skáč-e, s rozšířením, cf. pad-á :: pad--n-e, běh-á :: (vy)-běh-n-e, s příponou, cf. usn-e :: us-í-n-á, chod-í :: chod-í-v-á. Není-li výslovně řečeno jinak, rozumíme v dalším textu kořenem jedině kořen ve striktním definičním oboru, pokrývající lemmatické trojkmení jediné lexikální jednotky. Sufixem je v důsledku toho vždy sufix nestabilní, rozšířením pak pouze to, co jsme vyložili ve 4.2, a ablaut je ablautem oddílu 4.1.
4.4.1 Čtenáře prosím, aby si nejprve osvěžil výklad konjugačních SCHÉMAT podaný v oddíle 3.1 a výklad konjugačního typu z části 3.2.1 předchozí kapitoly. Konverse, čili změna morfématické kategorie vyjádřená změnou paradigmatického zařazení, může být v litevštině prostředkem gramatické kmenotvorby jedině díky tomu, že prézens a préteritum užívají koncovkových schémat, jež jsou strukturně paralelní. Pro ind.praes jde o schémata -a-, -ia-, -i-, -o-, pro IND.PRAET pak -o-, -é- (schéma -o- tedy obsluhuje prézens i préteritum). Konjugační typ je uspořádanou dvojicí schémat, z nichž první charakterizuje IND.PRAES a druhé IND.PRAET. Takových dvojic je matematicky možných 4x2 = 8. Předvedeme si je.
Typ (-a-, -o-) je ze všech nejhojnější. To proto, že schéma -a- je výlučným vyjádřením prézentu u kmene se slabičným sufixem (zde stabilním, nestabilní se prézentu vyhýbají) i s neslabičným rozšířením (jde o ta čtyři vyložená ve 4.1, ostatní se vyskytují jedině ve stabilním spojení se stabilními sufixy, cf. 4.3.4) a -o- výlučným vyjádřením préterita u kmene se sufixem (kmenová rozšíření příznakově vázaná na préteritum se nevyskytují). Typ (-a-, -o-) tedy najdeme u všech sloves se stabilním kmenotvorným sufixem (bez výjimky a bez ohledu na jejich vnitřní morfologickou strukturu) i u všech sloves s panchronně produktivními kmenovými rozšířeními -n- a -st- (s toliko dvěma výjimkami gimst-a gim-é, miršt-a mir-é, cf. 4.2.6). Dále je (-a-, -o-) typem sloves s ablautem kvalitativním (až na tři výjimky vér-d-a vi-ré, gěn-a gin-é, měn-a min-é, cf. 4.1.3), leč pouze dvou sloves s ablautem kvantitativním {děda dej o, eína éjo, cf. 4.1.2).
U sloves bez morfologických příznaků v lemmatickém trojkmení rozhoduje o příslušnosti k typu (-a-, -o-) fonématická struktura jejich prostokořenného kmene. Především jde o slovesa s kořenem zakončeným dlouhou samohláskou, se. se-j-a sě-j-o 'seje', ló-j-a ló-j-o 'štěká'; přitom nevadí, když dochází k disociaci, a to ani s následným -Ai-rozšířením, či s kvalitativním ablautem, cf. siuv-a siúv-o 'šije', büv-a büv-o 'bývá', tyj-a lij-o 'prší', věj-a vij-o 'žene'. Z kořenů zakončených na vokalickou dvojhlásku patří k typu (-a-, -o-) slovesa s ie (8 kořenů), ui (4 kořeny) a ei (jedině ei-n-a éj-o, sloveso výjimečné i kvantitativním ablautem), přičemž kořen zakončený vrcholem ai se vůbec nevyskytuje. Ze sloves na
Caput 4
Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy      205
au je tohoto typu pouze gáu-n-a gäv-o 'dostal'; ostatní, sc. aü-n-a äv-é 'obul si' a slovesa s kvantitativním ablautem vzoru káu-n-a kóv-é 'pobíjel' jsou typu (-a-, -é-). K témuž typu patří i obě prostokořenná slovesa zakončená na uo, se. dúo-d-a däv-é 'daľ a šlúo-j-a šläv-é 'zametal'.
Ze sloves o kořenovém schématu P_V_C- (C = T, S) jsou typu (-a-, -o-) ta, jejichž vokalický vrchol tvoří krajní samohláska, cf. lip-a lip-o 'leze', kiš-a kiš-o 'strká, zasouvá', sük-a súk-o 'točí', skut-a skút-o 'holí' (výjimka: muš-a múš-é 'bije'). Slovesa s kořenovým vrcholem dlouhým (ať již dlouhou samohláskou či dvojhláskou) jsou u tohoto typu početně vzácná, leč patří k velmi běžným, takže je dobré se je naučit jako «čestné výjimky», e.g. áug-a áug-o 'roste', běg-a bég-o 'běží', séd-a sed-o 'usedá', šók-a šók-o 'skáče, tančí', dirb-a dirb-o 'pracuje'; všimněme si, že všechna tato slovesa se vyznačují kořenovým voka-1 ismem nestředovým.21
Z nestabilních sufixů se s typem (-a-, -o-) pojí -é-, cf. kalb-a kalb-ě-j-o kalb-e-ti 'mluví' (a velmi mnoho dalších), zato nestabilní sufix -o- se u tohoto typu objeví jedině ve třech případech: gíed-a gied-ó-j-o gied-ó-ti 'zpíval',  miěg-a mieg-ó-j-o mieg-ó-ti 'spal', ráud-a raud-ó-j-o raud-ó-ti 'hořce plakal'.
Typ (-a-, -é-) je v několikerém ohledu doplňkový k předchozímu. Nevyskytuje se u sloves se sufixy, ať již stabilními či nestabilními, a ze sloves s neslabičným rozšířením se pojí právě s těmi, jež nejsou typu (-a-, -o-), tedy s výjimkami uvedenými výše. Ze sloves o kořenovém schématu PVC- (C = T, S) pak jsou typu (-a-, -é-) ta, jejichž vokalický vrchol tvoří středová samohláska, což je opět komplementární distribuce k (-a-, -o-), cf. läk-a läk-é iízaľ, věd-a věd-é 'vedl', käs-a käs-é 'kopal', věž-a věi-é 'vezl'; patří sem i výše zmíněná výjimka, wjňš-a miiš-é 'bije' a pro C = X dodejme mězg-a mězg-é 'splétal (sítě)', rězg-a rězg-é quasi idem.
Dále patří k typu (-a-, -é-) neablautová slovesa o kořenovém schématu P_V_R-, a to jak při vokalismu středovém, cf. bär-a bär-é 'hubuje', mäl-a mäl-é 'mele (obilí)', käl-a käl-é 'kuje' (příklady s e nejsou), tak krajním, se. gúl-a gúl-é 'lehá si', púol-apúol-é 'padá' (zde dvojhláska uo, příklady s / nejsou) — spolu s některými slovesy ablautovými, pokud jejich kořen rovněž končí sonorou. Pro kvantitativní ablaut jde o schéma Pin- ** P_í_n-(vzor gin-a gýn-é, cf. 4.1.2), k němuž přidáme pil-a pýl-é 'sypal, naléval' a im-a ém-é 'vzal', a potom ještě o schéma Pau- ** P_ov- (vzor káu-n-a kóv-é). Přidejme neablautové aü-n-a äv-é 'obul si'. Pro kvalitativní ablaut jde o tři výjimky uvedené v 4.1.3, se. vér-d-a vir-é 'vařil', gěn-a gin-é 'hnal', měn-a min-é 'připomínal si'.
Prostokořenná slovesa s dlouhým vokalismem jsou u tohoto typu ještě vzácnější než u předchozího: máme jediný příklad éd-a éd-é 'žere'.
Typ (-ia-, -o-) se vyskytuje u jednoho jediného prostokořenného slovesa léidi-ia léid-o léis--ti 'pustil, dovolil' a u tří sloves s nestabilním sufixem -é-, se. keňč-ia kent-e-j-o kent-ě-ti 'trpěl',  reik-ia reik-e-j-o reik-é-ti 'bylo potřeba', kvěp-ia kvep-é-j-o kvep-é-ti 'vonělo'.
21 Z ne tak běžných lze přidat grüd-a grüd-o 'roztloukl, namačkal', gnýb-a gnýb-o 'sevřel' (vedle pravidelného gnýb-ia gnýb-é a analogického inýb-ia žnýb-ě 'sevřel, štípl'), žind-a žind-o 'sál' — stále s krajním, tedy jistě nestředovým vokalismem. Patří sem i dvojslabičný kořen galánd-a galánd-o 'ostřil, brousil', cf. 1/3.6.1, n.49.
Caput 4
Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy      207
zovaný prostředek se však může aktualizovat znovu a jinak. Dokládají to deriváty označující jednorázový malý děj, jež charakterizuje předpona pa-, cf. bég-a bég-o 'běží' -> pa-bég-i pa-bég-é-j-o 'popoběhl', séd-a séd-o 'usedá' -*■ pa-séd-ipa-séd-e-j-o 'poseděl (si)', láuk-ia láuk-é 'čeká' -* pa-lük-i pa-luk-é-j-o 'chvilku posečkal' (cf. supra luk-tel-é-j-a), kyl-a kil-o 'zvedá se', kěl-ia kéí-é 'zdvihá' -» pa-kyl-i pa-kyl-é-j-o 'kousek se zdvihl // zvedl'. Zde všude se hodnota odvozovacího morfému přeorientovala od stavu vyvolaného malou činností - "kousek běžel a pak zůstal stát", "chvíli poseděl, či počkal a zase šel" - k činnosti samotné. Zůstává však zaměření na následky onoho malého děje, cf. pa-luk-é-j-o 'chvilku posečkal' (a vyřídili jsme to) vs. liik-tel-é-j-o 'jen chvilku počkal' (a pak šel a nechal věc nevyřízenou).
Typ (-i-, -é-) se v litevském systému vůbec nevyskytuje.
Typ (-o-, -o-) se vyskytuje jedině s nestabilním sufixem -o- v préteritu (a infinitivu), cf. žln--o iin-ó-j-o 'ví, zná', bij-o bij-ó-j-o 'bojí se', íešk-o iešk-ó-j-o 'hledá', sáug-o sáug-o-j-o 'hlídá'. Tato čtyři ukázková slovesa jsou sémanticky nemotivovaná (či spíše demotivovaná). Jinak je ovšem typ (-o-, -o-) sémanticky specifický. I on představuje jisté "stavové pojetí děje", leč na rozdíl od předchozího typu s důrazem na dlouhé trvání a neuzavřenost, či přímo nemožnost uzavření, cf. käb-a kab-e-j-o 'visí', kimb-a kib-o 'zavěsil se, ulpěl' -*kýb-o kýb--o-j-o 'uvízl, zůstal viset', breňd-a brido 'brodí se' -> brýd-o (spisovně nyní též brýd-o-j-a) brýd-o-j-q 'zabředl', kiš-a kiš-o 'zastrčil (co kam)' -> kýš-o kýš-o-j-o 'vyčníval' (jakoby zůstal trčet nedozastrčen), rěm-ia rém-é 'opřel, podepřel' -» rým-o rým-o-j-o "sedí (u stolu), hlavu opřenou o ruce".
Derivační síla tohoto typu je zvlášť dobře vidět tam, kde výchozím slovem je citoslovce, lexikální jednotka negramatikalizované imprese (a takových má Iitevština mnoho), cf. telkš "čvacht" (zabřednutí do mokrého) -> teíkš-o telkš-ó-j-o 'rozlévá se (jezero), rozléhá se (bažina)' (voda či bahno se kde shromáždily a zůstaly tak), sypt "chicht" (tichý smích) -* šyps-o šyps-ó-j-o 'usmívá se' (na tváři se rozhostil úsměv a zůstal tak), vépt "hm" (tupý výraz) -> véps-o veps-ó-j-o 'civěl, čučel' (zůstal s tupým výrazem ve tváři), mürkt (kočičí předení) -> muřks-o murks-ó-j-o 'přede (kočka), zasněně sedí (člověk)'.
Typ (-o-, -é-) se vyskytuje jedině s nestabilním sufixem -y- v infinitivu, cf. där-o där-é dar-ý-ti 'dělal', válg-o válg-é válg-y-ti 'jedl'. Je nositelem sémantického rysu "intensitní pojetí děje", přičemž intensita může být ještě upřesněna jako kauzatívní, či iterativní. Tento typ je velnii hojný. Sémantickou motivaci většiny derivátů lze systémově rekonstruovat, nelze ji však vždy pokládat za aktuální: intensitní pojetí děje u slovesa mók-o mók-é mók-y-ti 'učil' spočívá v tom, že konatel způsobuje, že jeho svěřenec mók-a mok-é-j-o mok-ě-ti 'umí', intensitní pojetí laik-o laík-é laik-ý-ti 'drží' spočívá v konatelově snaze, aby mu (v ruce) něco liěk-a lik-o lik-ti 'zůstalo'; srovnejme dále plaük-o plauk-é plauk-ý-ti 'plave (sem a tam), pluje' (cestuje po vodě) vs. plaük-ia plauk-é plaük-ti 'plave' (drží se na vodě), žvaíg-o žvalg-é žvalg-ý-ti 'pozoroval, pátral' vs. žvelg-ia žvelg-é ivelg-ú 'hledí'.22 Vzhledem k jeho hojnosti označíme konjugační typ (-o-, -é-) za derivační prostředek panchronně produktivní, ne však synchronně aktuální.
22 Ablaut žvalg-é :: Ivďg-ě odlišuje dvě lexikální jednotky uvnitř kmene v širším, vágním vymezení, nepřítomnost ablautu naopak způsobuje homonymu préterit plauk-ě a plauk-é.
208       Verbum
Liber II
Kauzativitu upřesňuje kmenové rozšíření -d-, jež v lemmatickém trojkmení «není vidět», protože je stále přítomno, a vynikne jen ve srovnání s výchozím slovem, tedy při širším pojetí definičního oboru kmene, cf. gim-d-o gim-d-é gim-d-ý-ti 'porodila' vs. gim-st-a gim-ě gim-ti 'narodilo se', gý-d-o gý-d-ě gý-d-y-ti 'léčil, uzdravoval' vs. gyj-a gij-o gý-ti 'zahojilo se, uzdravil se', výk-d-o výk-d-é výk-d-y-ti 'uvedl v činnost, platnost' vs. veik-ia veík-é veik-ti 'je činný, je v chodu'. Další příklady jsme rozebrali v 3.7.2, kde jsme též upozornili, že produktivně se kauzatíva nyní vytvářejí rozšířeným stabilním sufixem -d-in- (cf. 4.3.5).
Iterativitu upřesňuje kmenové rozšíření -st-, opět «viditelné» jedině v širším definičním oboru, cf. lák-st-o lak-st-é lak-st-ý-ti 'poletuje' vs. lěk-ia lék-é lék-ti 'letí, létá', dě-st-o dé-st-é dě-st-y-ti 'vy-, roz-kládá' vs. dě-d-a dě-j-o de-ti 'klade', káu-st-o káu-st-é káu-st-y-ti 'okovává (koně)' vs. káu-n-a kóv-é káu-ti 'bije'. I tyto deriváty jsou hojné a můžeme doložit, že litevština jimi - stejně jako předchozími - v počátcích své literární existence vydatně rozhojňovala slovní zásobu; nemůžeme je však označit za produktivní aktuálně, pouze panchronně.
4.4.2 Při podrobné charakteristice jednotlivých konjugačních typů jsme vždy uváděli i kme-notvornou spoluúčast nestabilních sufixů -y-, -o-, -é-. Porovnejme je nyní celkově s postavením jejich stabilních protějšků -y-, -o-, -ě- v plánu výrazovém i obsahovém.
Sufix -y- se dá jasně uchopit jen jako nestabilní. V tomto postavení se vyznačuje prosodic-kým rysem b, takže na sebe přetahuje prízvuk z kořenové slabiky kmene (a podaří se mu to, je-li tato rieakútová). Uplatňuje se právě a výlučně v konjugačním typu (-o-, -é-), který jsme coby kmenotvorný prostředek charakterizovali sématem "intensitní pojetí děje". U nestabilního sufixu nelze, pozorovat disociaci /!/ > /i-i/, protože se vyskytuje jedině ve kmeni infinitív-ním, kde pro disociaci nejsou důvody. Stabilní sufix se v prézentním i préteritním kmeni di-sociuje pravidelně. Zatímco nestabilní -y- je spolunositelem (ale pouze spolunositelem) jednoznačného slovotvorného sématu, nedá se stabilní -y- slovotvorné nijak interpretovat: je málo rozšířený, u deverbatívních sloves se vůbec nevyskytuje, u denominatívních funguje fakticky jen jako alomorf nejméně příznakového sufixu -uo-. Pro použití stabilního -y- lze vysledovat nanejvýš formální motivaci deklinačním typem výchozího jména. Vytváří-li druhotné sloveso k substantivu í-deklinace, vykazuje stabilní sufix -y- prosodický rys b, bez této formální motivace však rys b nevykazuje, ba přímo popírá (cf. 4.3.6, n.19).23
Protože v našem výkladu stojí totožnost morfu jak na jeho fonématické stavbě, tak
na jeho prosodických charakteristikách, nemůžeme oba prosodický odlišné stabilní sufixy -y-
(s rysem ba bez něho) přímočaře ztotožnit, a to tím spíš, že nám chybí i jasně sjednocující
rys sématický. Aby byl zmatek ještě větší, dodejme, že v panchronním pohledu na kontinuum
litevského národního jazyka se sufix -y- lectty alomorfně překrývá se sufixem -in-.
V moderním spisovném jazyce máme dublety dal-ij-a dal-ij-o dal-ý-ti a dal-in-a dal-
-in-o dal-in-ti 'dělí', gräs-o gräs-é gras-ý-ti a gras-in-a gras-in-o gras-in-ti 'hrozí,
vyhrožuje' (obě dokládá DLKŽ), kde sufix -in-, v derivátech obvykle nepřízvukova-
23 Formální motivace přitom nemusí být vždy derivačné aktuální. Sloveso liiid-ij-a Md-ij-o liúd-y-ti 'svědčí' lze jistě spojovat se substantivem liáud-is 'liď (í-deklinace), přičemž se v plánu výrazovém odvoláme na ablautovou shodu uvnitř kořene L '_au/u_D- a v plánu obsahovém na obraz, že ten, kdo svědčí, veřejně, čili před lidmi říká, jak co bylo, nicméně prosodická charakteristika slovesa odpovídá derivátu nemotivovanému (rys \> je popřen).
Caput 4
Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy      209
ný (a v produktivně odvozených slovesech denominatívních nepřízvukovaný zcela důsledně), nese přízvuk ve shodě se sufixem -yfc-. Ten je v prvním případě stabilní, motivován denominatívním vztahem k výchozímu í-substantívu dal-is, ve druhém případě nestabilním a motivován deverbatívním vztahem ke grěs-ia grés-é grés-ti 'hrozí, vyvstává nebezpečí'.24 Poučná je obousměrná zástupnost sufixů -yk- a -in-: v denominatívním případě je -in- jistě motivovanější, protože na rozdíl od -yk- nese séma speciálního podání děje, v deverbatívním případě je naopak sématicky lépe motivován nestabilní -yk- coby součást konjugačního typu (-o-, -é-). Vidíme-li přenos prosodic-kého rysu b z -yb- na -in-, lze jistě - právě s ohledem na dvousměrnou zástupnost -i v opačném směru vykládat jeho porušení v některých derivátech se sufixem -yk-jako přenesení přízvukové charakteristiky sufíxu -in- na sufíx -y*"-.25 Uzavřeme, že v systému litevského jazyka lze sufix -y-, jasně vydělitelný komutacemi v kořenech typu (i) i (ii), znakově uchopit pouze jako pomocný, doprovodný prostředek: v podobě nestabilní je spolunositelem specifického slovotvorného sématu vázaného na konjugační typ, jehož je -y- exklusivní součástí, v podobě stabilní je pak pouze prostředkem formálně slovotvorným bez sématické specifikace.
Sufix -o- je jasně interpretovatelný jak coby stabilní, tak coby nestabilní. V obou případech tvoří sématicky specifická deverbatíva. Stabilní -o- přináší rys "děj rozložený do opakovaných úkonů", nestabilní tvoří préteritní a infinitívní kmen konjugačního typu (-o-, -fô~se    f    CT~ slovotvorné specifickým rysem "stav uvízlého, zadrženého děje". Obě charakteristiky lze společně uchopit rysem "protrahovanost" (děj spěje ke svému završení, na rozdíl od děje "stavového",26 leč nedospěje, což zakládá rozdíl i vzhledem k pojetí "intesitnímu"). Kromě konjugačního typu (-o-, -o-) se nestabilní sufix -o- vyskytuje ještě u tří sloves konjugačního typu (-a-, -o-), kde spoluvytváří prosté préteritum, na což by obecně stačil pfostý přechod od schématu -a- ke schématu -o-, jak se v tomto typu většinově i děje.27 Protrahovanost se s préteritem jistě nevylučuje, ale silnější sémantickou mo-tivovanost prokázat nemůžeme. Za formální užití uznejme i ty čtyři nemotivované případy zmíněné u typu (-o-, -o-) v předchozí části. Stabilního sufixu se okrajově užívá i při slov(es)otvorbě denominatívní, zde však vystupuje spíš jen jako alomorf sufixu -uo-, umožňující případně rozhojnit počet derivátů, cf. 4.3.6.
24 Podobně ke slovesu vad-in-a vad-in-o vad-in-ti 'jmenuje, nazývá' lze doložit okrajové väd-o vád-é vad-ý-ti idem (LKŽ XVII:792) a sloveso aug-in-a aug-in-o aug-in-ti 'pěstuje, chová' je blízce příbuzné s úg-d-o úg-d-é ug-d-ý-ti 'pěstuje, vychovává'.
25  Vedle toho musíme přiznat, že spisovná norma v některých případech kolísá, což se nejsnáze vysvětluje nářeční různorodostí slov a tvarů, jež kdy byly za spisovné přijaty, cf. viln-is 'vlna' (í-dekli-nace) -*• viln-ij-a viln-ij-o viln-ý-ti 'vlní se' (prosodický rys ť platí) et viln-ij-a viln-ij-o viln-y-ti idem (rys \> popřen), přičemž LKŽ i DLKŽ uvádějí obě lemmata jako rovnocenná. Ke slovesu liúdija s popřeným rysem \> však LKŽ žádnou dubletu *liud-ij-a liud-ij-o liud-ý-ti nedokládá.
26  Připomeňme, že obsah libovolného slovesa pokládáme za děj, cf. 4.2.7.
27  Jde o slovesa gíed-a gied-ó-j-o gied-ó-ti 'zpíval', miěg-a mieg-ó-j-o mieg-ó-ti 'spal', ráud-a raud-ó-j-o raud-ó-ti 'hořce plakal'. Všechna tři jsou historicky doložena i jako athematická, což byl v xvi. a XVII. století prostředek slovotvorby. Rysy iterativity či protrahovanosti se s lexikálním obsahem oněch sloves dobře spojuje: zpívá se jedna píseň za druhou, nářek propuká v opakovaných vlnách, ba i spánek má své cyklické fase.
210      Verbum
Liber II
Stabilní i nestabilní sufix -o- nese prosodický rys \>. Ten je v několika málo případech se stabilním sufixem popřen (cf. 4.3.3 n. 11), leč s ohledem na jasnou sématickou totožnost, to lze pokládat jen za kolísání spisovné normy.28 Za těchto okolností můžeme stabilní i nestabilní sufix pokládat za jediný morfém, jenž ve dvou různých morfologických kontextech podstoupil jistou specializaci.
Sufix -é- má jako stabilní jasný sématický obsah a při žádném svém užití nevyvrací prosodický rys \> (byť to, že sufix nese přízvuk, se pouze oním rysem v mnoha případech vysvětlit nedá). Jeho deriváty lze charakterizovat rysem "děj pojatý (ze strany konatele) jako nezáměr-ný", u denominatív jsme navíc upozorňovali na ztotožnění konatele s designatem výchozího jména. Je nápadné, že stabilní sufix -ě- masivně tvoří právě denominatíva, kdežto deverbatív-ní derivace je výjimečná.29 Navíc se vůbec nevyskytují denominatíva motivovaná čistě formálně, přestože v litevštině existuje i dobře rozvinutá ě-deklinace.30 Nestabilní přípona -é-nese přízvuk vždy (k tomu u stabilního sufixu pozorujeme jen náběh). Tvoří préteritní a infi-nitívní kmen v konjugačních typech (-i-, -o-), (-ia-, -o-) a (-a-, -o-).
V typu (-i-, -o-) představuje nestabilní sufix -ě- výlučný prostředek lemmatické kme-notvorby: tvoří préteritum a infinitiv všech sloves sem přiřazených. Typ jsme v předchozí části charakterizovali slovotvorným sématem "stavové pojetí děje". Uvědomme si, že tato charakteristika se vylučuje s charakteristikou "děj s nevědomým, nezáměrným působením konatele", již jsme použili pro slovesa se stabilním sufixem -é-. Vždyť právě stavová slovesa konjugačního typu (-i-, -o-) jsme stavěli do kontrastu k nezáměrným slovesům o kmenových rozšířeních -n-ll-st-, představujícím svého druhu deverbatívní protějšek denominatívních sloves se stabilním sufixem -é-. Musíme tedy nestabilní sufix, nositele préterita, od stabilního sématický odljšit.
Typ (-ia-, -o-) je mimořádně slabý. Bez pomocného, nestabilního sufixu se podle něho časuje jediné sloveso, s nestabilním sufixem -ě- pak ještě další tři, kvěp-ia kvep-e-j-o 'vonělo', keňč-ia kent-e-j-o 'trpěl', reík-ia reik-e-j-o 'bylo potřeba', přičemž poslední dvě mají k sobě préteritní (a inifnitívní) alomorfy bez -ě-, se. keňt-é, reik-é. Rys "stavové pojetí děje" se s lexikálním obsahem oněch tří sloves sice nevylučuje, zvláštní motivaci však nelze prokázat.
U typu (-a-, -o-) představuje nestabilní sufix -é- přídatný a přísně vzato redundantní prostředek lemmatické kmenotvorby (stačilo by přece prostě přejít od schématu -a- ke schématu -o-). Uplatnění sufixu -é- není vzácné, leč s ohledem na početní velikost typu zůstává okrajové. Sufix potkáváme u sloves mluvení a vůbec vydávání zvuků, cf. kalb-a kalb-ě-j-o 'mluvil', šněk-a šnek-ě-j-o idem, čéršk-a čeršk-é-j-o 'řinčel', iváng-a žvang-e-j-o idem, iäd-a iad-é-j-o 'slíbil' (dal slovo, cf. iöd-is), a u sloves pohybu, cf'. jud-a jud-é-j-o 'pohy-
28  Dobře si to uvědomíme na dvojicích jako lěk-ia lěk-ě ieti" -* lak-ió-j-a 'létá, poletuje', kde rys fc> platí, a gúodž-ia gúod-ě 'utěšuje' -* guödl-io-j-a 'konejší, chová (dítě v náručí)', kde je popřen.
29  Téměř jako «čestnou výjimku» lze uvádět dauž-ia daiiž-ě daüz-ti 'udeřil (do čeho, aby to puklo)' -» dáuž-é-j-a dáuž-ě-j-o dáuž-é-ti 'rozpraskalo', deverbatívum se stabilním sufixem.
30  Pouze ojediněle narazíme na slovesa, jejichž derivační motivace se ztratila, cf. ak-e-j-a 'kypří (půdu)', pro které jsme vazbu na ak-h 'oko' objasňovali v 4.3.6, nebo vel-e-j-a 'pere (prádlo tloukem)', což je historicko-etnografická stopa po světě, který už pominul.
Caput 4
Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy      211
bovalo se', drěb-a dreb-e-j-o 'chvělo se', vařv-a varv-é-j-o 'kapalo', iib-a žib-e-j-o 'třpytilo se'. Obě skupiny můžeme shrnout pod sématický rys "plynulé setrvávání v ději". Ten by ostatně šlo vztáhnout i na préteritní -é- u stavových sloves typu (-i-, -o-), stejně jako na ona tři nahodilá slovesa typu (-ia-, -o-). Nevylučuje se snad ani s jinými slovesy typu (-a-, -o-), jež redundantně tvoří préteritum nestabilním sufixem -é-, e.g. mók-a mok-é-j-o 'dovedl, uměl', skaüd-a skaud-e-j-o 'bolelo', děr-a der-e-j-o 'dařilo se'.
Stabilní sufix -ě- jsme vůči jiným stabilním sufixům vymezili jasnou charakteristikou sématickou. Vybavili jsme jej i dobrou charakteristikou prosodickou: nese rys b, nikdy jej nepopírá (na rozdíl od -y- i -o-), ba spíše má snahu přebírat kmenový přízvuk jaksi «nad plán», totiž i v případech, na které mechanismus \> sám o sobě nestačí. Nestabilní sufix -é-dospěl do té prosodické charakteristiky, že nese přízvuk vždy. Nemůžeme jej brát za přímého nositele slovotvorného rysu "stavové pojetí děje", jenž se pojí s konjugačním typem, kde se sufix -é- povinně uplatňuje v lemmatické kmenotvorbě, nicméně rys "plynulé setrvávání v ději" se nevylučuje ani s nezáměrným pojetím děje při ztotožnění konatele s designátem výchozího jména, jak jsme charakterizovali sufix stabilní.
Shrňme. V této části 4.4.2. jsme se pokusili shromáždit důvody pro ztotožnění či naopak odlišení stabilních a nestabilních sufixů -y-, -o-, -é-, které v podobě stabilní slouží kmenotvorbě lexikální a v podobě nestabilní kmenotvorbě lemmatické, gramatické. Větné usouvztažnění a slovotvorba se v apriorním vidění jazykového systému chápou jako zásadně odlišné záležitosti. Při konkrétním popisu konkrétního jazyka je však lze navzájem odlišovat různě: otevírá se prostor pro (v rozumné míře) libovolné rozhodnutí jazykovědce. Předvedli jsme, že redundantní prostředky větného usouvztažnění - v daném případě volba mezi několika konjugační-mi typy - v sobě nesou jistý slovotvorný potenciál, a právě toto propojení posloužilo za důvod i základ naší otázky. Můžeme říci, že:
•          sledované sufixy vykazují ve stabilním i nestabilním případě vedle zjevné shody foné-matické i shodné morfonologické chování při konkatenaci morfů. U sufixu -y- to vzhledem k omezené distribuci nelze v plnosti prokázat, nic však nesvědčí proti;
•          příslušné stabilní a nestabilní sufixy se ve velké míře, nikoliv však naprosto shodují v prosodických charakteristikách. Obecně platí, že nestabilní, gramatické sufixy jsou proso-dicky pevně ustálené, kdežto stabilní, lexikální sufixy vykazují jisté kolísání;
•          sufix -y- je ve stabilním i nestabilním případě pomocný a nelze na něj vázat žádnou sématickou charakteristiku;
•          sufixy -o- a -é- lze vybavit sématickou charakteristikou jak pro stabilní, tak pro nestabilní případ a tyto charakteristiky jsou navzájem kompatibilní. Rozdíly lze vysvětlit jako specializaci ve dvou prostředích (a definičních oborech), kde se ony sufixy coby jazykové znaky uplatňují.
Rozprava k metodě. Pokusili jsme se o co nejhlubší sondu vedenou prostředky čistě diferenční strukturní morfologie. Výsledky ne každého přesvědčí. Nešlo nám o to zjistit, jako «to vlastně bylo», když se utvářelo litevské préteritum. Zajímá nás, jak ještě (pokud vůbec) lze ve stávajícím systému sémanticky motivovat dva konkurenční a přitom shodně redundantní prostředky odvozování příznakového času ind.praet. Chceme pouze ukázat, že příznaky "protrahovanost" (děje, jenž pro neustálé obnovování svých úkonů nemůže dospět ke svému završení) a "plynulé setrvání" (v ději, který tak nedojde završení) jsou disponovány k tomu,
212       Verbum
Liber II
aby vůči nepříznakovému bezčasí (což je vlastní poloha prézentu, cf. 1.2.1) mohly postihnout minulost. Nevyjadřují minulost samy od sebe, ale v kontrastu ke stavu nepříznakovému a nevyjadřují minulost samy přímo a rovnou pro všechna slovesa, nýbrž každý zvlášť a jen pro některá slovesa. Pokud čtenář uzná, že to vše je racionální, totiž logicky konsistentní spekulace, budeme spokojeni. Víc čtenáře ani přesvědčit nechceme. Věda je spekulativní ze své podstaty, strukturní jazykověda to o sobě ví a nezakrývá to. Pro autora má předvedená spekulace význam ten, že v redundantních prostředcích gramatických vidí stopy flexe derivační, starší fase flexe paradigmatické. V plné šíři tyto pojmy osvětluje v jiné své práci (1999, 2002).
4.4.3 Poslední, co nám zbývá, je popsat prosodické charakteristiky slovesného kmene v souvislosti s jeho morfématickou strukturou. Polohu prízvuku ve slovesném tvaru popíšeme jako výslednici jistého «vektorového kalkulu», totiž vyrovnávání různých prosodických sil, vázaných na různé slovesné morfy. Rozlišujeme přitom vlastní kmen, zahrnující slabiky kořenové a slabiky kmenotvornýchsufixů, předkořenový úsek, sestávajícíz předpon, aktualizačních morfů a morfu zvratného, pokud následuje za předponou či aktualizačním morfém, KONCOVKU, jež pro nás bude jedině koncovkou Vf (nikoliv tedy participia), a komplexní zakončení, jež koncovku někdy nahrazuje (a to jak koncovku Vf, tak koncovku participia). Náš «vektorový» výklad současného působení několika prosodických sil je postaven tak, že na počátku spočívá prízvuk na vlastním kmeni. Do této výchozí polohy zasahuje jednak aktivita kongruenční koncovky, na niž kmen reaguje, jednak aktivita vlastního kmene, jež však směřuje k jiným než koncovkovým morfům (se. k předkořenovému úseku, či k zakončení).
ÚMLUVA. V dalším výkladu znamená kmen vždy jen vlastní kmen slovesa. Aktivitu koncovky popisujeme prosodickým rysem b, jejž jsme vyložili v oddíle 3.1, zvláště pak v části 3.1.6. Spočívá ve snaze koncovky přetáhnout na sebe prízvuk z (kmenové) slabiky bezprostředně předcházející. Kmen reaguje tak, že si svůj přízvuk A) nedá, B) dá vzít. Případ B nastává tehdy, když kmen nese přízvuk na své poslední slabice (bezprostředně před koncovkou) a ta je neakútová, se. krátká či dlouhá cirkumflexová. Případ A nastává, nenasta-ne-li případ B, tedy spočívá-li přízvuk na jiné než poslední slabice kmene, či je-li poslední slabika sice přizvukovaná, leč dlouhá akútová. Příklady jsme předvedli v 2.4.3.
Celý tento výklad je vázán na kmeny prézentní a préteritní, se. na kategorie IND_ praes a IND.PRAET. Pro kategorie Vf z derivačního okruhu kmene infinitívního platí ještě silnější prosodická charakteristika: přetahování prízvuku ze strany koncovky odolává každý kmen, nehledě na jeho vnitřní strukturu. Mechanismus přetahování prosodickým rysem b se pak mimo Vf objevuje v derivačním okruhu infinitívním ve dvou zvláštních případech: 1 ° pro formu budinýs podle starší spisovné normy, kde se znovu rozlišují případy A a B (cf. 3.3.3); 2° a pro ř-participia (P2: perf), kde sice též rozlišujeme případy A a B, nicméně musíme započítat ještě morfologické síly specifické pro jmenné kmeny (cf. III/2.3, 8.2).
Z prosodických aktivit kmene je nejdůležitější jeho snaha odeslat svůj přízvuk na předkořenový úsek. Všechny předkořenové morfy nabízený přízvuk přijímají, takže se zvláštní reakcí z jejich strany není třeba počítat (lze však ve výkladovém aparátu výslovně rozvést podpří-pad, kdy kmen sám svůj již odeslaný přízvuk na sebe znovu stáhne zpět). Předkořenový úsek může čítat několik slabik. Přízvuk vždy spočine na poslední slabice úseku, na té, jež bezprostředně předchází slabice kořenové. Přesouvání má přednost před přetahováním.
Úmluva. Pro jednoduchost budeme dále mluvit o přesouvání prízvuku z kmene na
předponu.
Caput 4
Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy      213
Z následujícího výkladu je nicméně nutné vyjmout litevskou předponu per-, jež nese pnzvuk v každém tvaru, v jakém se objeví, ať již jde o lexikálně-gramatický okruh slovesa či jména, takže píšeme pér-, a hlavně vždy za ni klademe slabičnou hranici, byť by i navazoval úsek samohláskový, což se projeví výslovností s rázem [],cf. {péraugo} = ['per] au|go] 'přerostl', {péreiga} = ['perj eijga] 'přechod'.31
Dále musíme výklad omezit na derivační okruhy prézentního a préteritního kmene. V infinitívním okruhu k přesouvání prízvuku z kmene na předponu u VF nikdy nedochází. Mimo Vf můžeme z našich úvah zcela vypustit tvar büdinys, protože ten žádný předkořenový morf u sebe nepřipouští. V infinitívním okruhu lze přízvuk přesunout z kmene na předponu pouze v perfektívním predikatívu (cf. 3.8.1) a u deagentívního participia (cf. III/8.2).
Pro IND.PRAES a IND.PRAET vymezíme přesouvání prízvuku nejprve negativně:
•          Obsahuje-li kmen stabilní sufix, přízvuk nepřesouvá.
•          Obsahuje-li kmen nestabilní sufix, přízvuk nepřesouvá. Přesouvání prízvuku je tedy možné jedině v kmenech bez přípony.
•          Pojí-li se kmen s konjugačním schématem -o-, přízvuk nepřesouvá.
•          Je-li sloveso konjugačního typu (-o-, -o-) nebo (-o-, -é-}, přízvuk nepřesouvá, a to ani v kmenech neobsahujících nestabilní sufix.32
•          Je-li sloveso konjugačního typu (-i-, -o-) (typ (-i-, -é-) se vůbec nevyskytuje), je přesouvání prízvuku možné jedině v prézentním kmeni (v préteritním tomu brání nestabilní sufix -é-). V prézentu pak spisovná norma kolísá, umožňujíc ně-tur-i i ne-túr-i 'nemá', ne--gäl-i, ale nú-gal-i 'nemůže, přemůže'. Obecná tendence však je přízvuk přesouvat ve shodě s následujícími pravidly pozitivními, přičemž tvary ne-túr-i 'nemá', ne-gäl-i 'nemůže', ne--gúl-i 'neleží' zůstávají spisovnými výjimkami.
Po výmezem negativním můžeme pro ind.praes a ind.praet přistoupit k vymezení pozitivnímu. Víme již, že přesouvání se týká kmenů bez přípony u sloves deklinačních typů (-a-, -o-), (-a-, -é-), (-ia-, -o-), (-ja-, -é-), (-i-, -o-), přičemž se vylučuje s préteritem na -o-.
•          Přízvuk se přesouvá z kmenů obsahujících krátkou slabiku. To se týká především typů (-a-, -o-) (pouze v praes) a (-a-, -é-) (v praes i praet), leč platí i pro typy (-i-, -o-) (s výjimkami uvedenými výše) a (-ia-, -é-) (zde naopak s rozšířením platnosti pomocí dalšího pravidla), ba dokonce i pro marginální typ (-ia-, -o-) (zde se týká jedině praes slovesa kvěp-ia). Cf. su-siuv-a vs. su-siüv-o 'sešil', nú-vej-a vs. nu-vij-o 'zahnal' (-oJpréteritum), pa-de-d-a: vs. pa-dé-j-o 'položil' (dlouhá slabika a ještě k tomu -o-préteritum), ati-dúo-d-a vs. aň-dav-ě 'odevzdal', iš-šlúo-j-a vs. iš-šlav-é 'vymetl' (v PRAES vadí dlouhá slabika), át-gul-a et át-gul-é 'šel spáť, ät-gem-a et ät-gim-é 'znovu ožil', ne však at-glm-st-a (rozšíření vytváří dlouhou slabiku), su-vér-d-a vs. su-vir-é 'uvařil' (ablaut nevadí, vadí dlouhá slabika), ně-gin-a vs. ne-gýn-é 'nehájil', pri-si-men-a et pri-si-min-ě 'připomněl si', iš-tar-ia et iš-tar-ě 'vyslovil', pá-kel-ia 'pozvedá'   vs. pa-kyl-i 'popozdvihuje'   (kmen obsahuje
31  Neplatí to ale pro indoevropsky příbuzné přepony per- a. peň- ve slovech latinského či řeckého původu, jež litevština přejala coby kulturní evropeismy, cf. per-fomcija, per-spektyvá, peri-mětras, peri-skopas (překládat netřeba).
32 Kromě prosodické charakteristiky préterita v typu (-o-, -é-, -y-ti) jsou všechny ostatní body tohoto tvrzení ošetřeny obsahem bodů předchozích a znalostí jejich vazby na nestabilní sufixy. Pokládáme však za názorné promítnout předchozí distribuční omezení do celých konjugačních typů.
214       Verbum
Liber II
dlouhou slabiku), pá-dk-i vs. pa-tik-e-j-o 'uvěřil' (zde má PRAES slabiku krátkou), nebě--kvep-ia vs. nebe-kvep-ě-j-o 'už nevonělo', ale též iš-lek-ia et iš-lék-é 'vyletěl', pá-im-a etpá-ém-é 'vzal, uchopil' (přesouvání v praet jde nad rámec tohoto bodu, cf. Infra).
•          Prízvuk se přesouvá z kmenů o jediné dlouhé slabice tvořené dvojhláskou -eR-, pokud ta je účastná kvalitativního ablautu. Týká se praes konjugačního typu (-a-, -o-), cf. ap-sí--velk-a vs. ap-si-vflk-o 'oblékl se', sň-serg-a vs. su-siřg-o 'onemocněl', nú-kre-n-t-a vs. nu-kňt-o 'spadl'.
•          Přízvuk se přesouvá z kmenů préterit na -é- (préteritum na -o- veškerému přesouvání brám) i tehdy, když jejich slabika je dlouhá, pokud je intonována cirkumflexove. Týká se především typu (-ia-, -é-), v malém rozsahu též typu (-a-, -é-). Cf. iš-lek-ia et iš-lék-é 'vyletěl', pá-im-a etpá-ém-é 'vzal' (přesouvání v praes umožňuje krátká slabika), ap-veřk--ia vs. áp-verk-é 'oplakal', ap-deňg-ia vs. áp-deng-é 'pokryl', pa-baig-ia vs. pá-baig-é 'dokončil' (přesouvání v praes možné není), leč pa-skélb-ia et pa-skélb-é 'vyhlásil' (přesouvání v praet brání akútová intonace).
Právě zde lze výklad rozložit do dvou kroků: 1 ° při dodržení ostatních podmínek přesouvají svůj přízvuk všechny kmeny s dlouhou slabikou, 2° kmeny intonované akúto-vě uplatní vůči předkořenovému morfu prosodický rys \> a přesunutý přízvuk znovu přetáhnou na sebe. Uvědomme si, že cirkumflexová podmínka je splněna i v praes s vrcholy -eR-, protože kvalitativní ablaut je důsledně vázán na cirkumflexovou intonaci — s výjimkou vérda, kde k přesunu nedochází, cf. su-vér-d-a vs. sú-vir-é.
•          V praes typu (-a-, -o-) se přízvuk přesouvá i z kmenů o jediné dlouhé slabice tvořené kořenovou dvojhláskou -aR-. Ve všech známých případech je tato slabika cirkumflexová, cf. áp-katb-a vs. ap-kalb-e-j-o 'probral, pomluvil', sú-dard-a vs. su-dard-é-j-o 'zarachotilo', ne však su-ta-m-p-a et su-táp-o (dvojhláska am není kořenová, nýbrž vznikla z kmenového rozšíření).* <;
Přesouvání prízvuku z prézentního kmene vykazuje u typu (-ia-, -é-) též kořen SKaĹB- (rovněž cirkumflexove intonovaný), cf. nú-skalb-ia et nú-skalb-ě 'vypral' (v praet jde o obecnou prosodickou vlastnost tohoto typu). Ostatní slovesa typu (-ia-, -é-) vyznačující se cirkumflexovou délkou nesenou kořenovým -aR- však kmenový přízvuk přesouvají pouze v praet ve shodě s předchozím bodem, cf. už-pařp--ia vs. úi-parp-é 'odfrkl si (kůň)', su-knďk-ia vs. su-knark-é 'zachrápal (člověk)', su-kvařk-ia vs. sii-kvark-ě 'zakvákaly (žáby)'.
Porovnejme právě uvedené negativní i pozitivní podmínky pro přesouvání prízvuku s tím, co jsme v oddílech 4.1 a 4.2 podávali jako prosodickou charakteristiku kmene II. druhu (4.1.5, 4.2.6).
•          Především si uvědomme, že plnovýznamová kmenová rozšíření -n- i -st- vždy vedou na dlouhou kmenovou slabiku v praes, což kmen z přesouvám vylučuje. V praet pak přesouvání brání konjugacní schéma -o-, takže k němu dochází jedině ve dvou výjimečných -é-préteritech, cf. i-gim-st-a [-gim-é i-gim-ti 'měl vrozené', nu-mir-št-a nú-mir-é nu-miř-ti 'zemřel'. U pomocných kmenových rozšíření se hledí jedině na délku kmenové slabiky. K příkladům již rozebraným (pá-de-d-a, ati-dúo-d-a, su-vérd-a) přidejme ne-gáu-n-a vs. ne-gäv-o 'nedostal', ap-aü-n-a vs. áp-av-é 'obul'.
•          O přesouvání v centrálních případech kvalitativního ablautu lze říci toto: v krátkém stupni prézentním k němu dochází vždy, v dlouhém préteritním jen tehdy, nebrání-li akút. Z periferních případů to platí i pro /'dě-&-d-&-a/ > dě-d-a «* (dé-j-o et de-ti) 'kladl', ne však pro ei-n-a ** éj-o (brání dvojhláska v praes a konjugacní schéma v praet) ani pro vzor
Caput 4
Prvotní kmenotvorba a její sémantika. Konjugační typy      215
káu-n-a «* kóv-é (brání dvojhláska v PRAES a akút v praet). Ze zvláštních ablautových případů pak im-a «* ém-é vyhovuje pozitivním podmínkám přesouvání, kdežto liěk-a ** lik-o ne (dvojhláska v praes, -o-schéma v praet).
Morfologický jev přesouvání kmenového prízvuku, jež jsme právě vyložili, imponuje svou samoúčelnou elegancí. Ať již přízvuk spočívá kdekoliv, kulminatívní funkci plní stále stejnou. Najdeme distinktívní funkci, která by souvisela s přesouváním? Gramatické povahy být nemůže. Distinkci lexikální znám jedinou. Je vázána na dvojiciplaük-iaplaük-iplaük-ti 'plul' vs. plaük-oplauk-éplauk-ý-ti 'plaval' (uerbum intěnsíuum), kde první člen v praet přízvuk přesouvá, druhý nikoliv. Jsou-li tedy préteritní simplexy homonymní, komplexy nikoliv, cf. iš-plauk-é 'vyplaval (z hloubky na hladinu)' vs. iš-plauk-é 'vyplul (na dalekou cestu)'.
Závěr 4. kapitoly. Litevské uerbum fmitum se vyznačuje nápadně jednotnou strukturou kongruenčních koncovek. Za takového stavu se rozdíly modálně-temporální musí vyjadřovat především kmenem. V derivačním okruhu kmene infinitívího, což je oblast druhotné kmeno-tvorby, to platí jednoznačně a bezvýjimečně (cf. 3.3-8). Pouze v derivačních okruzích kmenů prézentního a préteritního je jistá volnost. Nositelem oné volnosti je ten úsek slovesných koncovek, který bezprostředně neslouží syntaktické kongruenci, totiž formant konjugačně-para-digmatický. Formant, jenž umožňuje jednoznačně uchopit celé konjugační paradigma (a ve dvojici pak přímo konjugační typ), se vyskytuje ve zvláštních distribučních vztazích s ostatními morfologickými příznaky, které nesou lemmatickou kmenotvorbu: s proměnami vokálů ve slabičném»(Vrcholu kmene, s neslabičnými přídavky do finálního konsonantického svahu kmene, i s příponami, jež kmen obohacují o další slabiky; na to vše je pak vázána prosodická charakteristika kmene. Celá tato sféra morfologických aktivit, již označujeme za prvotní slovesnou kmenotvorbu, je značně redundantní, pokud jde o striktní úkol vyjádřit gramatické vztahy slovesné jednotky, a nápadně se odchyluje od «aglutinačního ideálu», jejž jsme předvedli na derivačním okruhu litevského kmene infinitívního. Na druhou stranu ona redundantní gramatická morfologie s sebou nese obrovský potenciál slovotvorný — a litevský jazykový systém z ní bohatě čerpá. Čtenáři, který se podle našeho výkladu snaží litevštině i naučit, může tato 4. kapitola poskytout jen nepřímou psychickou podporu: předvádí, že všechny ty záludné «schválnosti» litevské morfologie též podléhají jistému řádu.