Obesení Vasila Levského Lid mlčky kývne a z jeho čél se na náhrobek krev potu lije; kríž zabodnut je do živých těl, rez rozežírá odrané kosti, z.národa život vysává zmije, sají ho naši i cizí hosti! JSědný rab trpí, bez studu čas my sčítáme jen znova a znova, jak dlouho vězí v ohlávce vaz, jak dlouho lid své okovy vláčí, čekáme s vírou v to stádo hovad, až i k nám volnost přijíti ráčí! Ó moje matko, má milá vlasti, pročpak tě slyším žalostně plakat ? A ty, havrane, prokletý ptáku, na jakém hrobě tak strašně krákáš? Ach, vím to, vím to, ty pláčeš, matko, žes otrokyni v porobě cizí, protože hlas tvůj posvátný, matko, jako hlas v poušti bezmocně mizí. Plač! Plač! Já poblíž Sofie viděl stát šibenici na černé pláni, jeden z tvých synů, bulharská zemi, s hrozivou silou visel tam na ní. A havran kráká, hrozivě, strašně, psi s vlky vyjí po celém kraji, starci se modlí s vroucností k bohu, kvílejí děti a ženy lkají. Zlověstnou píseň zima si pěje, vichřice smétá bodláčí z plání. A chlad a mráz a pláč bez naděje ti těžký smutek do srdce vhání. 9 Matičce Ty jsi, matičko, nade mnou lkala, ty jsi mě tři roky zaklínala, proč chodím stále jak smutný štvanee, zakouším všude jen hoře samé? Cožpak jsem propil otcovské jmění, způsobil žal ti a utrpení, že moje mladost, matičko, zvadá a schne jak v sadě jablůňka mladá? Přátelé se mnou baví se rádi, pozpívám s nimi, směju se šťastně. Nevědí ale, že svíce hasne, že mráz už dávno spálil mé mládí! Jak by věděli! Přítel mi chybí, jemuž bych řekl, co tajím v duši a čemu věřím, kdo se mi líbí, své touhy a sny — vše, co mě dusí. Krom tebe nemám nikoho, matko, ty jsi má láska, ty jsi má víra; ztrácím však poslední naději vratkou, že tě mám rád: srdce se svírá. Mamičko, tolik, tolik jsem sníval prožívat s tebou štěstí a slávu, cítil jsem sílu — co vše jsem chtíval? Pro všechny touhy vykopej jámu! Jediná bědná přece mi zbyla: moci se schoulit do tvého klína, ulevit srdci mladého syna i smutné duši, mamičko milá. Otče i sestry, i bratři milí, bez hněvu toužím stisknout vás k sobě, a potom ať mi zkamení žíly, potom ať zetlím navěky v hrobě! 12 13 Bratrovi Těžko, bratře, se mi daří žít s hlupáky mezi námi; v ohni se má duše škvaří, v srdci pálí líté rány. Věrně střežím odkaz vlasti spojen láskou s rodnou zemí; užírám se krutou záští k hlupákům těm omezeným. Smutné sny a chmurné plány křižují mou mladou duši. Ach, kdo pohladí svou dlaní srdce, jež se žalem dusí? Nikdo, nikdo! Nevidělo ani volnost, štěstí ani; buší, jak by zešílelo, když zaslechne lidské stkaní! Nic, nic! Zůstal bez ozvěny hlas, který se vydral ze mne. I tys, bratře, zůstal němý pro hlas boží — nářek země. Tajně, bratře, oplakávám hrob, v němž národ pohřbený je. Pověz, co má ctít má hlava v podlém světě agónie? 14 15 Jí Ty chceš vědět, proč já k vám jenom v noci chodívám, skáču přes plot na zahradě jako ten, kdo něco krade? Nejsem starý jak tvůj muž, co nevidí v tmavé noci: já za pasem ostrý nůž jako druha stále nosím. Byla tma a já jak had plížil jsem se, pátral zrakem: Poslouchám: šli všichni spát, spíš i ty a tvůj muž také. Sedl jsem si na záhoně, rukojeť stisk do své dlaně: on ted vyjde, říkám si, mého hněvu okusí. Koukám — v jizbě svíčka plane, a vy spíte — v prsou mi hoří vztek jak velký plamen hněv mě asi utrápí. Do svíčky jsem oči vpil a vůbec jsem netušil, že se noc už převalila a zornička vyšla bílá. Slavík začal sladce pět té zorničce na počest; za oknem se mihla hlava a na mne se usmívala. Hned jsem poznal, žes to ty, protrh jsem se z mrákoty; „Přijdu, ptáčku, v jiné noci," a přes plot jsem opět skočil. Přišel jsem k vám proto zas v temné noci, v hrozný čas, smrti musí napospas být darován jeden z nás. 16 17 T Ani hory nenapraví svár dvou družin rozvadených. Dnes tu trčí jejich hlavy, kolem pláčou děti, ženy. Bože, bleskem rozčísni mě, větře, prach můj roznes divě, ať nevidím sirotečky a nebohé matky všecky, jak si u kůlů rvou vlasy — zalamují tvrdé dlaně, ani příští kruté časy pro ty bosé, zbědované." Těžké kapky zakrápaly, husy, kachny letí zdáli: strašná bouře se k nám valí, vždyť to není deštík malý. Všichni do vsi běží z polí, děda nevypřahá voly. Pojďme, dědo, s ostatními. „Stůj a umřít pomoz ty mi!" Chadži Dimitr On ještě žije! Tam na Balkánu zkrvaven leží, zdušeně kvílí junák, na hrudi hlubokou ránu, junák pln mládí a mužné síly. Pušku pohodil po jednom boku, po druhém šavli zlomenou vedví, hlava mu klesá, svit hasne v oku, na celý svět se z úst hrnou kletby. Leží tam junák, z nebe se dívá nehybné slunce, co vztekle pálí; v obilí kdesi žnečka si zpívá, z junáka krev se divcce vah! Začala žatva... Pěj, otrokyne, tesklivé písně... Ty, slunce, zalij pod jařmem zemi. Zakrátko zhyne junák ten... Srdce, ty však ztlum žaly! Kdo padne v boji za volnost vlasti, nezemře: země i nebe půjdou s celou přírodou v smutečním plášti, i pěvci o něm zpívat budou... Orlice krídly stíní ho za dne, lízaje ránu vlk při něm leží; i junák sokol, co výškám vládne, bedlivě bratra junáka střeží. Když padne večer a vyjde měsíc, roj hvězd se snese na nebe tiše; zdvíhá se vánek, zahučí lesy —' Balkán si zpívá zbojnickou píseň! Rusalky krásné v bělostném hávu čarovným zpěvem do noci zvoní — lehounce šlapou na hebkou trávu, posedají si, nad ním se skloní. Jedna mu dává léčivé býh', druhá ho rosou chladivě smočí, třetí se k němu s polibkem schýlí — junák jí hledí tázavě v oči: „Sestřičko, svěř, kde Karadžu vězní, co se s mou věrnou družinou děje? Svěř mi to, pak si duši mou vezmi — zde zemřít, sestro, si srdce mé přeje!" 44 Do dlaní tlesknou, chytí se znovu, s písní se v kruhu do vzduchu zvednou se zpěvem letí — to Karadžovu Uedají duši, než hvězdy zblednou. Vtom začlo svítat. A na Balkánu leží teď junák, krev z něho valí — vlk stojí při něm, líže mu ránu a slunce pálí, strašlivě pálí! m 45 ovstání v Bosně a Hercegovině a bulharští revolucionáři z Rumunska, Srbska i v Bulharsku samém se rozhodli rovněž povstat, vydal se Botev získávat podporu revoluce do bulharských center v Oděse, Kišiněvu, Nikolajevu, v Srbsku, Carihrade, a ovšem po celém Rumunsku. „Revoluce lidová, okamžitá, revoluce až do posledního dechu," vytyčuje všude jako heslo. „Revoluce jako jediná spása," říká v listu Prapor. Povstání, které bylo připraveno na podzim roku 1875, propuklo jen ve Staré Zagoře. Ostatní místa se nepřipojila. Ale v dubnu následujícího roku vyšlehly jeho plameny ve velké části Bulharska, zejména pod legendární Starou Planinou. Tehdy Botev založil revoluční list Nova Bälgarija (Nové Bulharsko). Komentoval v něm všechny události ve vlasti až do výpravy své čety přes hranice a na pozadí slavné i tragické, v krvi utopené celonárodní vzpoury, která podnítila necelý rok poté rusko-turecký konflikt, vyslovil naposledy svou víru ve svobodu, vybojovanou na základě sociální spravedlnosti. 71 -^«ffil-3 Novodobá bulharská poezie před Botevem, začínající od čtyřicátých let minulého století, zdá se dnes umělecky nevýrazná a má větší význam jako fakt dějin literatury než jako tvůrčí čin. Boteva předcházela vlastenecká tvorba několika významných osobností, především Najdena Gerova, Georgiho Sávy Rakovského a Dobriho Čintulova. Individualita i tvorba Pětka Ra-čeva Slavejkova znamenala pro vývoj bulharského básnictví padesátých a šedesátých let důležitou kapitolu a ovlivňovala literaturu ještě v následujících desetiletích. Byly tu některé verše Karavelovovy a na počátku sedmdesátých let se objevují první básně Ivana Vazová, největší postavy bulharského písemnictví po osvobození. Prastaré kořeny měla však bohatá ústní sloves-nost. Z ní vyrůstaly verše obrozeneckých básníků; folklórní náměty; tvárné prostředky i formy pronikaly ostatně bulharské písemnictví nejen v druhé polovině devatenáctého století, ale ještě ve století dvacátém. V tomto kontextu je možno Botevovu poezii chápat jako základní kámen nového bulharského písemnictví, který prolamoval myšlenkové, stylové i tvarové hranice dosavadní literární tvorby. Botev psal ze skutečné vnitřní potřeby i naléhavosti doby a jeho lyrika je vášnivou písní svobody. Svou chválou boha rozumu otřásl jeho verš poprvé „trůnem i oltářem". Na všech Bote-vových básních je pečeť moderní revoluční etiky. V jejím duchu Botev přetvářel i národní písňovou tradici, které jako první bulharský slovesný tvůrce nezůstal podřízen: už v raných básních, lidové poezii nejbližších, mění se hajduci jeho veršů v obránce národně osvobozeneckých a sociálních tužeb doby. A těmto tužbám podřídil bás- níkův verši intimní city rodinné, přátelské a milostné. V pozdější Botevově lyrice, kde se lidová slovesnost vzdáleně ozývá jen rytmem, v hymnických písních na sebeoběť za osvobození národa i lidstva, ve které člověk splývá s osudem své země i celého světa, dal Botev :, i smrti revoluční filosoficko-etický smysl. Botevovy verše | nemají vybroušenou uhlazenost, která se očekává od '- klasiky. V jejich energické řeči ostře zaznívají neučesaná slova chudáků, které Botev tak dobře z vlastní zkuše-i nosti znal. Jsou to vzrušené zpovědi a výzvy, jimiž ve spravedlivém hněvu protestuje proti trpnému smíření s národním osudem a burcuje k zápasu s tmářstvím a porobou. Vyslovily, co básník v jednom dopise označil ; za své literární poslání: „Učiním ze svých rukou kladivo, z kůže buben, z hlavy bombu a vyrazím do boje s živly." Jen vzácně se v dějinách písemnictví objeví taková harmonie mezi životem a tvorbou. Necelé dva roky po Botevově smrti, na jaře roku 1378, přinesla rusko-turecká válka Bulharsku svobodu. Osvobozená země se přihlásila k básníkovu dědictví, generace za generací jím téměř sto let žije a vidí v něm jeden z vrcholů své národní minulosti. Botevovy verše, které inspirovaly novou tvorbu ve všech oblastech bulharského umění, záhy překročily hranice Bulharska a mluví dnes ke čtenářům ve více než třiceti jazycích. Do Čech uvedl básníkovu poezii cyklus jeho veršů, uveřejněný v překladu Antonína Voráčka roku 1885 ve Světozoru. První přetlumočení souboru dvaceti Botevových básní otiskl Zdeněk Broman v roce 1913. Nově je přeložil Jan Pilař, a vydal je roku 1950. 72 73 Od konce minulého století dodnes vzniklo i několik dalších ojedinělých překladů Botevových veršů, především sedm publikovaných znění Botevovy balady Chadži Dimitr. Dnes se k Botevovým básním vracíme znovu, abychom připomněli živost odkazu, který v devatenáctém století dalo Bulharsko Botevovou tvorbou světové literatuře. DANA HRONKOVÁ POZNÁMKA PŘEKLADATELE Když jsem v roce 1947 poprvé navštívil Bulharsko, poznal jsem, jak živé a všudypřítomné jsou básně největšího revolučního klasika Christa Boteva mezi jeho lidem. Tehdejší můj překlad, který vznikl za spolupráce dnes už nežijící zasloužilé bulharistky Zdenky Hanzové a vyšel ve Svobodě, byl pokusem o nové české přetlumočení básníka, jehož verše v Bulharsku znárodněly a některé z nich vstoupily do širokého povědomí jako živá rčení a revoluční hesla. Od té doby uplynulo bezmála čtvrt století. Mnohokrát jsem za ta léta navštívil překrásnou zemi na pobřeží Černého moře, její orlí hory, malebná města a starobylé vesnice. Doprovázen Botevovými verši proplul jsem s bulharskými básníky i celou dunajskou cestu, po níž se Botev vracel tajně z ciziny domů, aby bojoval za svobodu své vlasti. Postál jsem v zamyšlení i na místě, kde padl. To vše mě vedlo k tomu, abych se pokusil o nový překlad Botevových veršů a přesněji respektoval významovou polohu každé strofy, každého verše. V interpretaci Botevových veršů pokročila od té doby i česká bulharistika. Za obětavé spolupráce Dany Hronkové vznikl tedy překlad nový, v němž ze starých textů nezůstal kámen na kameni. Věnujeme ho společně s nakladatelstvím jako dar k 30. výročí vítězství socialistické revoluce v Bulharsku. JAN PILAŘ 75