p^a fconduktom -    K.ukdcuclrahv-jsemještěne-[j skoro pořád. Mají v prvním patře byt tak ?k    Jakého nepotřebují.  Velký pokoj do ulice, pak fodwň pak dva pokojíky v krídle nazad, ty jsem najal. ,..   kin jdou do svislého dvora, jedno, z pokojíku zad-ifco, do' zahrádky a na Petřín. Pěkná zahrádka - - kon-duktorka pravila, že tam může každý nájemník; no, já tam nepůjdu, budu studovat. Ale příjemná je mně zahrádka ta. Že je dům přistaven zrovna k úpatí Petřína, fe dvůr svislý a zahrádka as ve výší   prvního  patra, takže moje okno jest tam tedy skoro přízemní.  Když jsem přistoupil k oknu, slyšel jsem z Petřína skřivánčí zpěv. Rozkoši Ptal jsem se, jsou-li tam  také  slavíci?
Jsou /
Konduktors je mladá, as dvaadvacetiletá žínka. Je
hezká, tak zdravě hezká. Obličej není sice klasicky pra-udelný, brada je trochu široká, ale tváře jsou jak růžový aksamit a oči, trochu vypoulené, jsou jako chrpa modry. Chová dítě — sedmiměsíční holčičku, Kačenku, — od těch lidí člověk slyší hned celou biografii. Kačenka dojímá komicky. Hlava je jako koule, vypoulené oči, po matce, jako by seděly na stopce a hledí neskonale blbě. Ale když se člověk na to přívětivě zahledí, začne se koule smát a v tupých očích je najednou plno jisker, a ty oči mají náhle tak příjemný výraz, že — (napíšu to až později, teď mně to dobře nenapadá). Pohladil jsem Kačenku po tváři a řekl: „To je hezké dítě, tohleto." Matky si získat chválou dětí je vždycky dobře. „A tichá je, skoro ani nezapláče," libovala si matka. To je mně velmi přijemno, kvůli studiím.
Když jsem řekl, že jsem doktorem práv, byla konduk-
torka patrně potěšena. A když jsem řekl, že se jmenuju
Krumlovský, zvolala: „Ijeje, to je hezké jméno!" Ti lidé
řeknou všechno hned tak upřímně. Smluvili jsme ná-
206
•        a . nosluhu a snídani, konduktorka mně bude prát a jeninhovat a vařit snídani.  Vpravo dole u vchodu je hostinec, čistý, jak jsem viděl, odtamtud budu brát obědy čeře    My když je muž doma, bérem taky odtamtud; míjí tam strávu domácí!" To je výborné, já milujú stravu domácí. Já pranic nestojím o tu kořeněnou kuchyň restaurační, mně jsou škubánky a jahelník a mastěné nudle stokrát milejší než všechny karbonády. A vlevo dole u vchodu má švec svůj krám a zrovna nade mnou, v druhém patře, bydlí krejčí, co chci ještě víc? Musím podotknout, že o kousek dál stojí dům, kde se narodil Mácha. Ale já pranic nedbám poesie psané, mně je ta poesie, kterou tvoří život sám, stokrát milejší, a proto to o Máchovi podotýkám jen tak. Já sám jsem nepsal nikdy žádných básní — totiž — co studentík jsem arci také začal. Možno, že jsem měl talent. Alespoň se pamatuji na zcela pěknou jednu báseň svou, baladu, se vzornou aliterací. Už vím z ní ale málo víc než tu aliteraci —
podle stráne štěkotem svým přizvukuje piskotu pes páně.
Smáli se mně, když jsem baladu ve škole předčítal. Bránil jsem se a poukazoval na tu aliteraci. Ale smáli se ještě víc a od té doby místo „aliterace" říkali vždycky „písko-
tupespáně". Oslové!
Když jsme ještě jednali s konduktorkou, vstoupil do otevřených dveří kuchyně as čtyřicetiletý muž s dýmkou v ústech. Nějaký soused, zcela po domácku oblečený. Zůstal stát, opřel se o veřeje a bafal.
„Ten pán je pan doktor Krumlovský/4 pravila konduktorka s patrným důrazem na slově doktor.
Muž bafnul. „Nu to mne těší. Na dobré sousedství
207