vystrkoval hrátek nejnovějšího. Okno bylo celé itiněno tuhými  stonky brečtanu», nezmarného „etfajlu", kde bylo místo pro jednu, položily se hned   tři   vetvičky   vedle   sebe   se  svými   troj-klanými ste í íčko vitými kořínky, a zdola to vonělo   bazalkami,   resedou,   vanilkou,   fialami   a veškerou    tou    prosí omilou    vegetací    chudého okna, zalévaného pilnou ženskou rukou. Všechny lístky a lupeny třepetaly se lehkým.,  osvěžujícím proudem vzduchu", vanoucím oknemi dokořán otevřenými. S ním linuly se dovnitř paprsky zlatého    —    nejzlatějšího    červnového    slunka, bylo   jitro   jednoho   z   oné   dlouhré   rady   dnů, jichž    první    jitro    prohlásila    příroda    takto: ..Slyšte, lidé, ode dneška do skonání světa bude jediný ráj!"
„Tytyt-ytytyty — trrrrr — tyái tyá!" A Miloušek svou písničku tentokrát nedokončil. Zlomil ji, když byla nejzvučnější, a seskočil á bidélka a počal dole v kleci neposedně hospodařit. Jak se mu slunko vkradlo do bytu, bylo se   zpěvem   konec.   Vidět   ho   nebylo,   'toliko z klece čnící stéblo jitrocele prozrazovalo jeho pohyby.
Každý lupen na okně ztonul, nic se nehnulo, jen v kleci to harašilo a na podlaze pohyboval se stín stébla, na němž klanár kloval
A ku podivu, když si pták počínal nejlomoz-něji, Pavlína spala jako o půlnoci, ale jakmile umlkl, lůžko její zapraštělo a Pavlína se posadila. První pohyb její byl, že ukryla do lokte
10
obě  oči, dien světlem planoucí ji  oslepil. Hned však je vyjevila úžasem! a málem by byla z lůžka vyskočila. V zápětí však se upokojila jako po velkém leknutí, blaženě si oddechla.
„Vždyť je dnes úterý a prázdný půlden. To jsem se lekla." Tak zněla její první myšlenka.
Slečna Pavlína byla totiž úřednicí, poštovní i naiúpulantkou.
Druhou   myšlenku   Pavlína   už   nedomyslila v peřinách.   V  tu  chvíli  Leitern  vyskočiia,  doběhla   k  oknu   a   jak  byla,   jen  košili u krku hrstí  nabrala, vyhlédla  hustým  lupením  břečťa-novým ven.  Ale jen na kratičký okamžik, hned byla při podlaze. Kdyby na slečně  Pavlíně  bylo jen   dost  málo   liliovitého, ač  v tu   chvíli  byla od hlavy k patě celá bílá, ba běloskvoucí, mohlo by se  říci, že  slečna Pavlína shroutila se  jako podťatá lilie — ostatně zavnejškem jejím budeme se   moci   zabývati   až   za   pokročilejší   toalety. Takto    nezbývá    nám    říci,   leč    že   kvapněji než   vykoukla  ven,   sedla u samého   okna   na
bobek.
Ale ten  zlomieček vteřiny stačil úplně-,  aby přehlédla celý rozsáhlý divůjr. Zavřenýma očima viděla   nyní   růžově   světlý   obrazec   klikatými přímkami omezený, to bylo zářivé meibe nade dVorem stojící, Pavlína videla i zrcadelný odraz oken prvního poschodí, vržený naproti do stínu budovy ostře na půdě dvora ohraničeného, zahlédla i špičaté uši kocoura, spícího na lávce pod oknem), ba neušla jí ani kapka, vody, kte-