134 Praví začervenal se mezi větvovím šátek a mihla se d obrní postava, než zrovna když jsem se měl presvěd-m le matkou íernoblávka v rukou Ně™ákovych jest Maryška, hnul sebou vlak a po malé ckvfh vjížděli jsme do města. . . ,,. Zapomněl jsem na to, a pak se mi zdalo přece malicherným vážiti do Novosad cestu jen proto abych se přesvědčil, zdali tato poučná historie došla šťastného konce Přece však poštěstilo se mi z nenadáni spatřiti Maryšku ve funkci, která nepřipouštěla pochybností o Němákově štěstí. Udalo se mi totiž nedlouho potom iíti zrovDa pod známou sochou Panny Mane na Zeleném trhu. A tu seděla Maryška na trůně panímámy Tiché, jako její právoplatná nástupnice. Hlavu měla po prostu ovinutou rudým šátkem, jak je ženy hanácké nosí, a v oděvu jejím nebylo ani stopy bývalé strojivostj. Její kdysi přesličný obličej, vykazoval už sotva patrné sledy nápadné někdy krásy; Maryška zhubla, zaplatila své časné mateřství. V náručí chovala černohlavé dítě, neobyčejně silné, švitořivé a čilé, s nekonečným : „Mámo !" na drobných rtech a ručkama stále sápající se po matce. Vládla jím téměř obtížně svýma tenkýma rukama. Než rysy její vyjasněny byly zvláštním výrazem smírným a šťastným; mimovolně pohlédl jsem vzhůru, kde nad točitým sloupem stojí královna nebes s Ježíškem. Z její měkké, dlátem baroku vyhlazené tváře vy zírá týž néžný, sladký cit mateřský. San Jago. I. ýborně, Pedro, ah, — dobře, dobře, — jen se drž! A jak vysoko nad metou! Budete sbírat, chlapíci, hahaha!" smál se osmahlý mužík z plna hrdla, očima sleduje Pedrův míč ve vzdušné výšce; když pak viděl, že věštba jeho došla vyplnění a protivníci Pedrovi, marně lapajíce po míči a druh druhu překážejíce, v jednom klubku po zemi se válejí, dosáhl výbuch veselosti jeho takového stupně, jakého jen plíce lidské schopny jsou. Rozhodil rukama a smíchy překonán, vrhl se v celé délce své k nohám štíhlého licentiata, který jediný snad nesdílel s ostatním davem diváků všeobecnou veselosť. Stál dosti blízko u vojenského cvičiště, na němž se hra konala z obzvláštní dobré vůle plukovníkovy, který vzhledem k zítřejšímu slavnému dni, svátku sv. Jakuba, cvičišté ku hře propůjčil. Stál osamocen; snad ostatní držela uctivost k mladému theologu v patřičné dálce, aneb nezvyklosť vídati podobné hosty při zábavách lidu; díval se na hru zanícen, B hlavou lehce nakloněnou. Na smédé líci střídal se úsměv s opovržením a trpkým hněvem a ted, když protivníci Pedrovi utrpěli tak citelnou porážku, spočinulo oko jeho jako s lítostí na postavě jich vůdce. Náhle trhl sebou prudce a obrátil se skoro celým tělem na zad, ještě však rychlejším pohybem odvrátil hlavu zpét. Bylť se ocitl naproti celému y ■ rich n. mínil , /M,M, Q | ,jcním - Anun. , ch* poži neb m< Dříve |i ne patril enkou a on - theol j,, jako i ažd ého m nezn dobô tdemíi chod ! ''Im' násilné „i. A Anm Ta ch lením na něj u když v rozvášnění Vi 0] y jí fdza, byla fco ilza vzdoru, okamžiku dvojná lob krá ma. Byla lepého i nádherných fcvai fi měřílať po itava její, abychom užili al q demickóbo výrazu „osm hlavu. A hlavínka? Prosím, fanta ill svou na fcupi ň ncjžárm i ii a předsta fci ái nejpľi nčjšího rysu, volíkýcli mandlovitých očí, obni. iícc, v níž Anuncía eben vzdor své po- < m kd i až démonem e z i nejmenších list, malýi n ,1/ po krajní tu mez, za níž úmérnosl přestává; konečné Pekněmi rôtším anélskýra, plel její méla bai i d rozžhaveného Bnéhn líbil Po 1 Ž zítra z BIÍ2 ■ i j n pi a přinesl pi 1 >; měchu ale trpěl neobi P obdivovatel, onen o mužík, zvoník u v Córdobe ■' zárovi u o! líš, i " /1 n 11 \ licentiate, který b) 3 tak rád z kfiže vylítl, c Pedrovi? Oko .li, i m na! S ichni jste proti němu a pří fcom nazna malou všech mladíkův okolo Córdoby pro iekož po- f, byla j;il: i h-vou ZVOllíkoVOU, ..V/. [pověděl nm velebníček, v ni se hrdoBl hnula, „nevím, pohnulo k t< do- ji-.' íleti ' , jako bych 1 id . líti z Černé I zalíbilo katolickému zvoníku duchovní oděv nazvati, ale bo ?ám pravím, že kdj b) té kůí lo, uká ára i Pedrovi, jak ■ b hraje „c „Svatý Kubo z Compostelly," čertil nlik, svou sílí na kučera^ ě potřá nejkatoličtějšího krá 1 brouk rouhá Pedrovi, miláčku celé Córdoby, po němž 01 18 i oni ku drobnj ,) |, n, |,y| , i kupon! n bil ii r, ípo, pojtl bonom, i \h \ lupli Ja | mi ilohroii poví I pojtf, jiartli i na nametli y ,,M. přemi kolmo ilo i koi o do rovní i liArti, iklonh til v m ol ■•■ '•■ ní ľ idajli I mlí i '"I.....lil ľ i n tnuto obi lituj i h ,iu\ vi bo tli., trh ikovóm iní« ovém bi i II potřebu u I divákom h u nou ' n i m pohj bona betloi pokroi II |ako pi II ill u inl.nlrl.u 11, r n I i.i I ,i, u Ml ,,,. Lein H chladnou dvo nihil poli) I* itíi po oká de \ di uli irottu kroutil, lomí tojli li li ipoi Ivnl) nu tomto JI upon! Noiuéní obludilo, i indlj rn i'i mÖi orn odpo i M.i iM'iii.Mi ui.i in Buďte i" t«ro n. pano, noJnom pj nvlononj m ilodéjera • im ihm ii .......■ i u m, ,, \.i i ,h,i,iun e byob môl mnoho baro bi |obo iblodld , „pravil i io......Ilko i finálnu i" onému vonlku u i I ikuba, kdj byoh béto ] e byi b várni • ku II nökolili lifl přod raotoi kí , ukáií al byob Podrovl, I all mí brát,' mity ľmllll ! ill ftjG n IflkJ Ďillloll „inilv i no illlľliui (j ii. t n 11 I ' 1' " I' CO přfti i 11 ,l,.l • I IgU I Im,i I, III ....... H pi .in. K oh m bojí» i 'in dl do m kého kl oku kolom téi bto tW tj pli kýi h po lodní Podi ova ílo i i idlo nplní klch i pôllvé voláni ■ :d donýi h divák O b) lo lyÄotl I p di lvi |ako Pedro, Ďl i mllm m i olll pobi od am.m. latu byl vihi, yi ,,, hu m popal i ii u ľi i |. n m pobj b p i" h i1 n. pn bolo ill i "ii. i uii\ |on málo obnu Uli, i úhrnu [tí Plálo |onom pohlédl do mi I kolom ihro m i done, |1 ' optajli'. 'iii i volil« ko krl i bi kloi Iku, podbu [o, I do |akj knoflllí, i elj bied llo i•<>u i .. ■ u koi ii VIg i koli m itojli Iml lotôl ,ii\ iii bio. obdivu 51 ú b iu, nebol I loi Ikj | loupl Hi u., kaballoi• > v malobném obloku okolí ooidob i ôho •'«' íl i" n", g fago nepi' ••,| i""1" |on dívali lírátkj kabáti i - i......li 6ho ihal im, iol\,i do polou ad ipodli j tí lát! ), pjal j i pi .nu, po li olono , |on i..... \ i. \ i kloboui i h • ohnul ou iilirrlloll ... bál Ol) Podro /nil'».hi oigarottu, kynul mu rukou, i oba ubírali iq na ovi« lití Přod du íl Jo.....řou mihl i <>'■ cini.ľ ivfitnlí k) b ubldní.....i, dobi otlvou matičkou ob iq \Mii, po Aniiii. latí i pod |ojim \ píavdi démonii I pohlodi i" atoôilo iq um 'i'i^ ' l ki á< ol Podrora „Slyito, Podro, budoto unaven Pekl 02 7759 9283 7932 64341504 78 69 7823 A-B 19 14 8088 00 6634 822960 1 10 ^ ,i b b ' dávno, oo ist,- brál slední partii a o < «Sinti mimiclq) posunok, který měl v) " nesmírné opovržení. Obě strany, které satím, co Pedro Ji.....m jednal, odpočívaly anejbl ojící divák) hlasitými nadávkami bavily, na mv jazyk Oalderonův neméně než Petöfiho jest bohat, vzchopily se a obklíčily své matadory. obrátil se k Fernandovi, vůdčímu tlupy IV-drově protivné, svému příteli, který mu byl, jak se ,lo, zapůjčil i šat, v němž se ted Jago objevil. „Jedná se, pánové, jen o nás dva, mne Pedra de Calaochas a tamto velebného pána Jaga; příjmení jeho ueznám!" pravil Pedro ke hráčům s nejelegantnější úklonou, která byla hlavně pro diváky vypočtena a otočiv se na podpatku volného střevíce a vyhledav si pramalý míč, postavil se těsně k metě, trámci to na dvou vysokých tenkých tyčích na přič položenému. Proti němu s druhé strany postavil se Jago s míčem v love a s proutěnou palestrou na pravé navlečenou. Rozdílný byl vzhled obou- Pedro překrásně rostlý, ač trochu obhroublý, nesl pyšně na mohutné šíji typickou hlavu, víc podélnou, maurického rázu s bronzovými, nehnutými svaly; jeho skvoucí oko jako kdyby se nikdy za víčkem neskrývalo. Bylo při něm přes dělanou eleganci něco hrubého a odporného, což na povolání jeho, „vzdělavatele" a obchodníka s býky k zápasům, upomínalo. Jago byl jako z jiného světa, mladík velmi krásný, štíhlý, útlý a přece jadrný; směd jeho tváře byla ruměncem zvýšena. Počínal si nesměle jako dítě a přece se byl tolika odvážil. Přelétl zrakem daleký kruh diváků, dílem stojících, dílem ležících v nejrůznějších a nejmalebnějších polohách, jichž postavy ?e určitě proti záři zapadajícího slunce odrážely, a vzdechl si trhavé z hluboká, — vzpomnělť si na matku. Po levé straně zahlédl vlající šátek; znal jej dobře. „Alea jacta est," ■■^■■■■^■M pomyslil lícentiat. Což bude-li poráží a Jeho ide pah dvojná a k tomu Pedro! Te thlédl, jak Anunciata kývnutím licentiata povzbudila. „Ajaj, také známosti s Anunciatou! Zdá se mi, že budu muset své nastávající zené mnoho z hlavy vyhánět," řekl posměšným hlasem, špatné však tlumil svůj vztek přetvářkou. „Nuž. počneme 1" Jago přemohl své pohnutí a napřáhl levou ruku. Hluboké ticho nastalo. Lehkým hnutím ruky mrštil míčem přímo k metě a přehodil ji tak, že se zdálo, jakoby se míč přes trámec byl překulil. Byl to mistrovský kousek jisté ruky. Pedro se sklopenou hlavou, hledě do písku, stavěl se, jakoby Jaga ani nepozoroval. V okamžiku však, kdy měla malá ta kule dopadnout, zachytil ji svou palestrou a již letěla přímo do výše silou, jakou by nikdo nebyl v tom nepatrném pohybu hledal. Ale v témž okamžiku přehoupl se jeho vlastní míč s nemenší jistotou přes metu a mžikem konal touž větrnou cestu vymrštěn palestrou Jagovou. Tento s hlavou na zad mocně skloněnou, silně vrývaje paty do písku, rychle po zpátku běžel, nespouštěje při tom s očí svůj míč, Pedrem nazpět hozený. Nyní jednalo se o to, míč s hroznou rychlostí dopadající zachytiti palestrou a jej, aniž by se ho jinak dotekl, co možno prudkou ranou odraziti. Ve hře o dvou nesmí míč po celon partii na zem dopadnouti; stane-li se tak aneb umdlHi jeden hráč, jest skončena. Jago stanul jako přikován, vztýčil ruku rovně, jakoby věděl, že míč zcela jistě na palestru mu vletěti musí, bleskurychle opsal touto mocný půlkruh na zad a míč letěl v nízké parabole se zvučným bzučením nazpět. Pedro očekával svůj míč zcela jinak. Bylo na něm viděti mistra této národní hry, který zná zákony vržené hmoty lépe než mnohý profesor v Sala-mance a čas dopadu pouhým okem odhaduje. Učiniv tři neb čtyři kroky stranou, stál tiše, jakoby mu po míči, který rovně k němu letěl, nic nebylo. Ovšem sledoval ■ ho po Bj pUóra mil lehce hlavo a laohytil ľi te mem m MM ' ' a,° N tora n,u' ři!;i nal , , Pento iv.li m kousek uvítán byl mu -niku /.mi. Oelé mno im, n,..i nuil \ hasnoucí áři slunce oblaky dýmu ., , ,:n e i iHMiiiiivn.il.i \ n te< b neměla, jařilo, dýchalo uspokojením. Bj také v pravdo j pohled na oba ápasníky. Kn dj sval těla jejich chytal a odrážel nur, obě nohy budily iiiie prachu, klobouk a sil Pedrova dávno se v prachu. On sám prováděl nejpodivnější obraly těla; hýla to spíše gymnastická produkce a zdálo se, jen náhodou míí el Brzy zachytil joj hlavou, j tou neb onou nohou, jen rukou ne — to jest i pravidlu; tu otočil se na podpatku, zas m cil kotrmelec, skočil proti míči do vzduchu. Zvoník Marilla rval obdivem a válel se nadšením pro svého zetě. Ale nejen on, i jiní horkokrevní byli by nejraději rozkoši z kůže vykuli. Tlumený jek a jadrné udeření do sousedova boku jsou jen slabým výrazem andaluského na dšení. Jinak počínal si zase Jago. Každé hnutí jeho již samo sebou bylo elegantní a výborně slušel mu ten malebný kroj pro úhledný pohyb jako stvořený Óh grácie ! Tento vrchol veškerého pojmu španělského o uměni I Vždyť Španél, ovšem prostý, má právě takový požitek z torera graciesně býka zabíjejícího, jako z virtuosu, jenž elegantně smyčec vede a příliš falešně nehraje, a z knéze, který rychle a obratné mši slouží. Záhy mél Jago na své stranč veškeré slabší pokolení divákův, a co hlavně váží, sešedivělé amatéry staroslavné hry míčové. Pedro podobal se rozpustilému clownovi, Jago dokonalému virtuosu; Pedro byl polli-činel, Jago seladon. Tento nebyl k poznání — tak se Milý licentiat; vlastně licentiatem již nebyl, neboť dnešním výstupem vyloučil se sám z posvátného i i:; I il |im i u I..-. .1 odl IZil r k II.'Ulil .i i n - im I,in! iiepornj ilíl v zápalu in j, ani ni povzbuzujícího voláni diváků . všechna činnosl rozohni ného mo: I d il ředila e jen v nun a \ pale 11 i M ímovoli i n pováli divái i do c^ iči itě a obklíčili oba bi |>.\|\ výstrahj .-. napomínáni. Anunciata přiblížila k Jagovi u očima se vpila arovna • jeho rozpálenou tvář. — .lago ji neviděl. Právě rozehnal le k prudkému úderu u — neviní, Btalo li g bak náhodou 5i uměním — oba míče setkal] ae v vzduchu. Oba aápa ni svoje míče zachytili nikou, což je v tomto ovšem velmi řídkém případě nejen dovoleno nýbrž přikázáno. Tu e bodří Gordobané více neznali. Očekáváni ho svátku u slavnosti; jakož i ohnivé nevadské naladilo unie jircháře k výstřednostem radosti a. uznání. „Výborně, Jago, výborně hochu!" rozléhalo po phini již soumrakem pokryté, což dodávalo malebným skupinám ještě dobrodružnějšího rázu. Pedra bodla chvála Jagovi volaná, i chtěl nějakým brillantním obratem nestálou přízeň olie.cn a v;i k Bobe obrátiti. Běžel ku předu, bůhví eo v ámyslu maje, a očima na protivníka ho vytřeštěnýma. Jago Btál s nohama lehce rozkročenýma, bystře hlode na Pedra; dráhu svého míre jenom tušil, ujal jej svou palestrou, zatočil jím dvakrál kolem hlavy u ji/, letěl sviště vzduchem přímo k Pedrovi. Ten řítil se proti míči, náhle však převrátil se aa znak, nohama vzhoru! Míč byl ho udeřil zrovna doprostřed rozlícené tváře oblak prachu jej zakryl. oslavný hluk ;i knk, jenž nastal, přivedl Jaga b paměti. Něco takového SG QOStalO, e<> Be snad nniajasu hraje, 1'edro, kterého před půlhodinou vynášeli jako peka narodd hry. jejž nazývali chloubou Oordoby, byl zapomenut. — „Miij JagO," OZVal se sladký, allow' lila ; po : : iťastnóho licentiate a jemná ruko b vepřem polo he na rameno jeho, „můj vítězil" xitra —" jektal Ja n toi t>;; kom !- íla rau | , »o pohlédl na jehož němu tak byl sklom ejí d ohněných tváří jeho dotýkaly. Kéž !• ,hla ka. h, jsem na věky tvůj, — jen kdyby Pedra neb mumlal Jago beze smyslů. .Kdyby Pedra nebylo," šeptala Anunciata a se jí v temnu zaleskly. Tak hovořili spolu prostřed soumraku, pro^i prachu, prostřed hlučného po lesku velikého tlumu lidí. z nichž nikdo nevédél už, proč jásá a komu tak šílené slávu provolává. Ve jménu všech dáblů," zasyčel za milujícími jedovatý hlas a drobná postava Marillova vynorila se ze tmy" Z počátku nebyl slova mocen. „Já to vždycky tušil, že ten čistý páter za mými zády — u syčel mezi zuby, „ale tvé štěstí, že tě chrání zákaz pod klatbou, jinak bych za sebe nestál!" Přes své rozechvění nemohl Jago potlačit úsměv. Chtěl něco odvětiti, ale Marilla, přistoupiv těsně k němu, tajuplné prohodil: „Jago, jen ve tvém prospěchu, — Anunciata jest Pedrovi zasnoubena; nedělal by mnoho okolkův, a víš, ruku má jistou!^ Po té uchvátil Anunciatu za ruku a chtěl bez pochyby rychlým ustoupením s jeviště učinit výstupu konec; šlo mu hlavné o Pedra, „milého a bohatého zeté". Ale sličná dcera vyrvala mu náhle svou ruku a vrhla se vášnivé mladému theologu kolem krku. Dlouhé vteřiny uplynuly v palčivém polibku za komické zlosti zvoníkovy. 145 V krátké chvíli zbyla na rozsáhlém i pouze Jagova klerika, poslední stopa po jeho duchovním po-\ olání. II. Nevím, je-li Vám všem znám způsob, jakým se do nedávna na velikých katedrálách i značnějších zvonicích ve Španělsku vyzvánělo. Ješté i teo? na některých věžích zvony nejsou zavěšeny uvnitř v kobce, ale jen v obloucích okenních, z velké části volně do vzduchu vyčnívajíce. Jsou to praví obři mezi zvony a tímto podivným umístěním měla se patrně ukázat velikosť téchto hlasných pobadačů k pobožnosti. I v Cordobě na kostele sv. Jakuba nalézá se stejnojmenný obrovský zvon, jehož mohutné srdce tluče jen ve slavné dni svatému z Compostelly zasvěcené. K rozdráždění toho kovového netvora jest zapotřebí veliké neohrozenosti a chladné krve; úřad slavnostního zvoníka jest tedy čestný a svěřuje se vždy mladíku váženému, velmi obratnému a srdnatému. Nebo při zvonění letí tento na provaze se zvonem z věže nad střechy a zase do vnitř věže . .. Marilla, aby zamezil další setkání se Jaga s Anun-ciatou, vzal tuto s sebou na věž. Nalézali se oba ve zvonici. Širokou okenicí linulo se klidně měsíčné světlo s kouzelným, modravým přísvitem jižní noci letní. Dárkyni této chladné záře bylo viděti právě vycházeti nad Quadalquivirem, lunu velikou, jasnou a nádhernou, v nesčetných liniích na vodách široké řeky se obrážející. „Jako hostie nad zlatým kalichem," poznamenal poetický zvoník, leza po řebříce; v jedné ruce mél K. M. Óapek: Povídky. 10 UG hrnec s olejem, v druhé kleště, jimiž utáhne šroub} Kubovi, jak nazýval svůj zamilovaný i jeho patrona v nebi, oba stejné důvěrné, — snad mu byly týmž pojmem. Jatě*) zdála se lana jinakou, pohlížela totiž na ni rze chvějící se slza a viděla cosi jako tisíc zlat masek. Ležela polou tělem v okenici; hlavu, již bez závoje, měla položenu na sepjatých rukou, však skoro až k lokti skleslou. Z pletenice modravých vlasů plála stříbrná rukojef jehlice v oblíbeném tvaru hezké, tenké dýky, jak ji Andalasanky často nosí. Však také každý švihák ví, co značí prudký pohyb ruky ku hlavě u roz-lícené dívky. Z hloubky, z té bizarně osvětlené spousty budov slohu maurického, zkaženého novějšími přístavky, dorážel sem slabý hukot castanětt, cinkání panděra a nékdy jásavý hlas při kytaře. Celá Cordoba patrně tančila fandango neb bollero. Však toho dbala Jata, jindy divá tanečnice, málo. Srdce jí tlouklo bouřlivěji než panděro a myšlénky vířily prudčeji než bollero. Zrovna nad ní v okenici ladil otec Marilla zvon a každým poklepáním na zvučný kov přejel Jatu zimničný mráz. „Zejtra, Kubíku, té podrbe Pedro, můj zeť," hovořil Marilla zpola ze zvyku, zpola z úmyslu a suchým kotníkem zostra naň poklepávaje, vyluzoval zvučnou odpověď. „A slavný to chlapík — Pedro," mluvil dále, „jen ta dnešní historie s tím Jagem! — Páteříček — breviár a ne míč aneb docela — děvče. Však uvidíme zítra!" A zaskřípal šroubem. „Jsem na věky tvým — jen kdyby Pedra nebylo!" hučelo Jatě v uších. Kapka oleje spadla jí na nahou ruku; zdálo se jí, že je to krev. Zachvěla se. *) Zkrác. Anunciata. 147 „Zítra slavné zasnoubení a v týdnu svatba," tořil mluvný Marilla; „pak bych věznictví nechal, kdyby jen Kuby nebylo," řekl něžné a objal svůj zvon, aby zvenčí zavěsil nový, konopný provaz. Ten dotkl se Anunciaty. Jakoby ji had byl uštknul. „Kdyby Pedra nebylo," hlodalo jí stále na mysli. Zdola někdo zajásal, zde to znélo jako ston umírajícího. Hlava jí sklesla docela; bylo jí, jako kdyby se byla břitká jehlice ve vlasech vztýčila a do hlavy zabodla. Ležela tak dlouho, Marilly již dávno ve zvonici nebylo. Bollero, castanětty i jásot umlkly, lampióny pohasly, měsíc dávno se vznesl nad Córdobu a snul paprsky svoje k tajemnému dílu noci. Příboj myšlének dívčiných rozbíjel se stále o Pedra a Jaga . . . Pojednou vzchopila se štíhlá její postava, vyhoupla se na okenici, Jata udržela se divem rovnováhy v té závratné výši, rukou chopila se provazu, druhou namáhavě vypletla z vlasů svou pěknou, tenkou dýku, jako šíleně pohlédla na okamžik do měsíce a rázem přeřízla, vztýčivši se na špičkách, tři neb čtyři prameny provazu. Nůž byl břitký, nebylo řezu na pohled znáti. Plaše seskočila pak Jata a odběhla. Na druhý den zaskvělo se jitro veškerou nádherou jižního slunce a rozlilo skvostnou záři po náměstí před kostelem sv. Jaga. Nadchlo starožitnou budovu kouzlem průhledné, vzdušné krásy a hemžícímu se množství propůjčilo pestrosti, jakou možno viděti jen při slavnostech oněch dvou jižních národů s vřelým srdcem a vzrušenou myslí, Španělův a Vlachův. U paty majestátní věže stála oddělená tlupa, Pedro a soudruzi. Pedro byl snad nejhrdějším Andalusanem; po včerejší porážce nebylo ani stopy. S nevýslovnou nonchalancí nesl na jednom rameni krátký pláštík, ruku 10* IIS maie strčenu za širokým pasom s nidym podkladem cintou Krátkv kabátec z černého sametu s mohutnými knoflíky stříbrnými obkládal těsno mohutnou hrud; bvlo oa Dóm ladoé, pyšné, jen cho tlo jeho jevilo uušilosť. Dnes měl výminečně místo sítě červenj k na hlavě a u pasu dva dlouhé tábory téže barvy, jakožto zvoník vyvolený. Družina jeho hlučně se bavila', provázejíc hlasitým smíchem své tvrdé vtipy a bujné poznámky o venkovských kráskách, které snad až přílig okázalou pozornosť štíhlým banderillerům *) věnovaly. V tlumu nejblíže stojících charronů**) nastal vlnivý pohyb a škádlivý smích. Otylými postavami prodralo se asi dvacet mladých mužů, vesměs slavnostně oděných • v čele jich Jago i přítel jeho Fernando, zabráni v rozmluvu, jež patrně měla obveseliti zasmušilého vítěze včerejšího. Jago kráčel se svěšenou hlavou, málo všímaje si žertů soudruhů svých, až stanul před sokem svým v lásce a obratnosti. Tento pozoroval ho již, jakmile se byl objevil, okem planoucím a povržlivě skriveným rtem. Ted vyhrnul se celou svou hřmotnou postavou, jakoby Jagovi zameziti chtěl přístup do chrámu, a zhruba zakašlal. Tvář jeho zbrunatněla. Přívrženci obou těchto hlavních osob oněměli; pozorovali, jak Pedro pohrává hořící cigarettou v ruce, jakoby ji H-centiatu ve tvář hoditi chtěl, po jakéž urážce obyčejně — teče krev. Ticha však použil jeden ze soudruhů Pedrových a prodrav se pod mohutnými lokty jeho, postavil se pred Jagem s jakýms objemným, poprášeným, černým cárem v ruce a prohodil s úsměškem: „Pátere, velebníčku, včera jste, tuším, cosi zapomněl za městem, a já věděl, že budete rád, když vám to donesu. Hleďte, vaše klerika, nahledal jste se jí asi! *) Banderilleros, toreros,rzápasníci s býky. *) Charro, sedlák, venkovan. 140 Co by říkal náš milý svatý, kdybyste přišel k nérnu jako nějaký kaballero, nepoznal by vás. Hrome, a váí patron!" a rozestřel poblácenou, rozedranou kleriku přímo před nosem Jagovým. Hlučný, třeštivý smích provázel tento nemotorný výsměšek. Fernando v prudkém pohybu chtěl se na hance vrhnouti, ale zsinalý Jago zadržel ho křečovitě za ruku a druhou chopiv povržený svůj šat kněžský, vytrhl jej vtipálkovi. Pedro zapomněl na svůj záměr, vstrčil obě ruce za pás a kolébaje se v kolenou smál se z plných prsou; nalézalť vtip svého soudruha rozkošným. „Pablo Puerto!" promluvil pohaněný sípavě hlasem strhaným, „máte pravdu. Ale nevěděl jsem, že, není-li v aréně býků k porážení, zabýváte se sbíráním veteše. Aby však nebylo vaše namáhání marným — jakousi maličkosť!" doložil, sáhnuv do kapsy u vesty, jediné to v celém obleku od Fernanda vypůjčeném. Jago měl ted smíšky na své straně, ale hned nastal opak: nešťastný licentiat, marně hledal v jediné své kapse — nenalezl ani haléře. „Vidím, že svatá církev špatně obmyslila svého sluhu," vmísil se tu Pedro, vyňav svůj objemný měšec ze spod pasu; „mohu-li tedy posloužiti!" Tlupa kolem se chechtala, smích nakazil všecky a brzy smálo se celé náměstí, aniž vědělo čemu. „Abys však přece nezůstal bez odměny —" vzkřikl Fernando a hnal se po Pavlovi; ale byl zase Jagem zadržen. Tu v prostřed hluku a smíchu, v nějž se již mísily rozpustilé výkřiky rozjarené veselosti, ocitl se mezi oběma přáteli mohutný sedlák s objemným břichem a vece hlubokým hlasem v ozdobné mluvě andaluské: „Sotva se to, milý Pedro, srovnává s vaší důstojností, jakožto vyvoleného zvoníka, v den sváteční, před chrámem baviti poctivý lid neslušnými šprými s duchovním oděvem, místo co byste se měl modlitbou připravovati. Já na vašem místě bych se styděl!" [50 „Pravdu ma, pravdu, o válo se několik lilasfl p0 cii nu. „Pěkný zvoník, i mládě? ! voláno druhá strany. „Není hoden na věž vylézti," byl konečný úsudek všech. „Měl byste tuhle Jaga odprosit, ten má více pravá z vás úsměšky si tropit, jak včerejšek dokázal," ozval se opět důtklivý hlas obrovitého charrona. Pedro rděl se, chvěl a bledl. „Ať žije matador Jago!" ozvalo se z nejbližších řad a hned po té opakovalo slova ta několik set hrdel. Mohutnému kárci Pedrově zalichotil tento projev souhlasu vrtkavého lidu i postoupil v před a pokynul k mlčení; patrně docíliti chtěl nových triumfů. „Ticho, Blas z Fuenty chce mluvit, poslechněte!" Charro vstrčil ruce za pás, rozkročil se nohama, co mn stačily, a spustil po kazatelsku: „Poctiví lidé, milí a ctihodní mistři cechu jirckář-ského! Já jsem hrd, vy jste hrdi, celá Cordoba i celá Andalusie jest hrdá na to, jak tuhle statečný Jago, včera, na cvičišti, při hře míčové, a všichni jste to viděli, tamhle Pedrovi — kterého jsme všichni pokládali za mistra, jenž ale na míč ani podívati se neumí, poněvadž je šilhavý — jářku Pedrovi ukázal, jak se bére palestra do ruky a udeřil jej míčem do tváře. Dobře, ale dnes na svátek sv. Jakuba z Compostelly pohanil Pedro našeho milého vítěze ve spolku se svými přáteli a stropu si smích z oděvu duchovního, jak jste všichni viděli. Proto, když urazil nejen Jaga, ale i mne i vás i celou Andalusii, proto chceme zadostiučinění, proto ať postoupí svůj čestný úřad uraženému Jago vi!" Tato důrazná a umělá řeč neminula se s očekávaným výsledkem. Nastal ohlušující ryk a jen z posunků proti Pedrovi, který stál jako z kamene, dalo se sou-díti na souhlas s řečí Blasovou. 161 Ihned našli se dva ochotní, kteří přikročivše k Pedrovi ážasera a zlostí bezděčnému, fábory od pasu mu odepínati začali. Ten hněvné oči upíraje o Jaga, chvíli konání jejich trpěl, ale náhle prudkým pohybem odstrčil oba přeochotné a odepjav sám fábory, metl jimi ve tvář svého soka. Jago nechal sebou nakládati, jak komu libo. Volně připjal mu Fernando stuhy za pochvalného skřeku množství. Až přítelova slova: „Vždyť vypadáš, jako bys se bál!" přivedla ho k paměti. „Na věž, na věž !" pobízel hlučně dav. Nový zvoník na nikoho ani nepohlédnuv pádil do dveří zvonice. Sotva zmizel, přirazil proud lidstva právě ku dveřím chrámu, tak že stateční charroni s tíží udrželi se v hromadě. Náhle prorazil bouřnou směsicí hlasů pronikavý skřek a těm, kteří se obrátili, objevila se dívka prostovlasá, v neupraveném šatě, tlačenicí se deroucí, s děsivě úzkostlivým výrazem ve tváři. „Spaste ho! Za ním, ať nezvonil" křičela zatínajíc pěsť do dlouhých, překrásných vlasů. Tíseň lidu byla jí zbavila závoje. Vlna lidí zpět se odrážející povalila ji na kolena. „Zahyne, roztříští se!" zaječela do stisknutých zubů nevýslovnou směsí vzteku a hrozné bolesti. Marně pokoušela se povstati. Padla do mdlob. Fernando, jakmile ji shlédl, byl ve mžiku u ní, hledě ji vzkřísit. Zvědavci obklopili je v těsný kruh, snášejíce ústrky se všech stran. Rozličné domněnky pronášely se, voláno po vodě. V tom zazněl táhle dunivý hlas sv. Jakuba, vše kleslo na kolena a zmlklo. Veškeré hlavy zvedly se vzhoru. Mohutný zvon obrátil svůj jícen na náměstí, těžký jeho jazyk zahlaholil jasnou, potom obklopil se do zvonice, Jago za ním jako pták. Vždy jasnou venku a temnou ve věži. Vše klečí na zemi a pozoruje obratného zvoníka. 152 Pojednou však jako ranou — zarvalo celé rano|< ství — všechno vzhůru — utíká — koleni věže široka prázdný kruh, jakoby vymetl, — jen Jata stojí vzpřímena na špičkách, rukama vzhoru míříc, úsilně napjata až tenká, jako vzhoru vyletět. Celý zjev její je příšerně nepřirozený. Tu za všeobecného ticha — jen strašný zvon dozníval — třesklo cosi těžkého na dláždění a fabory zašustěly nad mrtvým Jagem, licenciátem. * * * Na prahu věžních dveří chrámu sv. Jakuba v Córdobe sedává šílená. Strhaný obličej svědčí o dávné kráse nádherný vlas, jako mléko bílý, zakrývá celou postavu! Hubené ruce zabývají se objemným cárem, na němž nemožno barvu rozeznati. Stařena zašívá pozorně trhlinu za trhlinou a když je hotova, zadívá se na jisté místo před sebou na dlouho. Po té, jakoby se vzpamatovala zachvěje se, rázem vše rozpáře a šije znova. Jmenuje se Jata. ^ OBSAH. Stranu Na valech..................... 5 Frantův román...................13 Žebrák.......................37 Němák..................... >0 San Jago.....................135 ■—MgWM—I JI I WĚĚĚĚĚĚĚĚĚM