KUNÍM ŠTĚTCEM (1996) Část: Kuním štětcem Dětství Stmívání v bukovém lese. Večer je rytíř loupežný, jenž v mošně slunce nese. Halasno! Noc už jede na svojí herce hnědé. Kopýtka buší o cestu, a zní to jako ku krestu trn ku krestu… Ty náhle toužíš dlouze klímat v bradě svatého Jeronýma a ve snu potkat za Gutami tři staré Vlámy s paletami… Bohu – mín Z portálového jeřábu padá anděl a láska s briketou v dlani přikládá do nejvyšší pece srdce. Měsíc, nešťastný platnéř dřepící s bílou růží v třtinách u Odry roní stříbrné nýty na struny noci. Stojíš sám na mostě. Mrzne. Posloucháš, jak se zadrhává ozubí proudu, zatímco v tobě bublají siřičité spodní vody pochyb. A jako by tě ten s kopýtkem píchal do srdce křivým štěpařským nožem. Část: Kuním štětcem II. - - - Tvé nitro – vytěžené rudohoří. Krušný jsi. K ránu pak drolívá se hlína a nablízku snad není ani žádný bůh, který by modeloval křehké nejapnosti anebo z ptačí klíční kosti ženu-zámečníci, aby už nikdy nezůstal muž dokořán. Půlnoc Kosatkou luny zválená louka. Stříbrnou ploutví škrábnutá zem. Psí hvězda boudu v tobě si stlouká a bude věrná. I s řetězem. Půlnoc se vybíjí na anodě zalité v slze – v tvrdé vodě. Část: Muzika Čertova políčka Nejúrodnější ornice, do nichž se s trochou oměje čertovo kvítko zaseje, jsou snivé dívčí zornice. A my jsme lačná hejna ptačí, která se s velkou chutí hrnou zobat to zapeklité zrno, krok před čerty, co pole vláčí. Fuk Jsme boží bubli-fuk tam u trati, kde fouká a plaňky trčí sveřepě. A naše životy jak na čepici mouka, kterou si mlynář Bůh o rukáv jednou setřepe. PAN TWARDOWSKI (1998) Část: Noc v polouvsí Řeka Břehy. Skalnatý, zrezlý skus. Světla se třesou. Vítr střílí do komor děravých pozdní chvíli. Zašeptat ve tmě nyní zkus: Studené ohbí řeky. Prám. Proud jako ústa – bublinky slin. Tvou rybí kost tu obírám a melu ji v srdci. Podvinný mlýn. Juliánov Předměstí, nízké ploty a luna jako dívčí hrst. V ní sevřené je něco pro ty, jimž podzim do žil chvění vchrst. I ty se chvěješ v půli noci, díváš se za svým měsícem a nevíš, zda jsi ve snu procit. Zdí vyptáváš se: kde to jsem a kdepak asi ona je? Voláš. Nikdo se neozývá. Noc žene touhy ze stáje a ve tvé kope mokrý sivák. Část:Růženečkáři Natálie Bella I. Dnes před setměním jsem potkal v bukovém lese pod Babí horou muže, jenž před sebou valil ohromný kus sádrovce.Až doma jsem si uvědomil, že to byl Twardowski, který tudy za novu koulívá měsíc... JEZERNICE (2001) Bez názvu Nedávno jsem kdesi četl, že v krvinkách ženy plavou tělíska podobná paličkám na buben! Jako bych to nevěděl! Kdykoliv se tě dotýkám, mám pocit, jako by v každé tvé buňce tlouklo do jejího jádra sto tisíc drobných paliček... Rezonují skrytým bubnováním. Jsem tvá ozvučnice Jezernice Sestupuji na dna tůní, ústa plná bílé střídy. V sloupu vody stojím u ní, skrz své dlaně její vidím. Noc Té noci nás prkna pelestí drtí. Hrudníky jsou s příchodem rána zpod kůže smrtící kamenné čtvrti. Pod klenbou hlav běloba usebraná. Část: Modré hory Modré hory Z mých představ mě vytrhl děda, který dál rozprávěl o svém pradávném, karbonském mládí, kdy za hospodou bylo ještě moře a máj stavěli dívkám z mohutného kmene kopru. Věřil jsem mu a domů jsem se ze školy vracel ne po cestě, ale korytem potoka, v jehož drobných zčernalých skalkách jsem hledal zkamenělé krytolebce, ovčí hlavy i otisky dlaní opilců, co vklouzli pod modrý led a pluli vstříc černé řece, podobní olejnaté bublince ve skleněném pouzdru vodováhy, pluli s lící přiloženou k modrému zasklení, dráty vousů zespoda hoblujíce ledový příkrov. Škrábal jsem se po břehu potoka, se strachem se přibližoval k zakletému statku, v jehož okně sedával zmrtvělý šílenec s průsvitnou tváří promítanou na bílou záclonu neuzřeným nedokonalým aparátem, který klapal v nitru stavení. Přijít sem tak v noci, uvidět, jak do okna narážejí houfy lišajů přitahované bílým nezemským světlem, tváří jako miska tuhnoucí běloby: V oknech zvichřené mázdry. Stín tušíš na vnitřní straně. Budeš jej tušit navždy. tajemná dětská paměť. Průsvitný břich mu zahřívá světluškou spolknutou zaživa!