AGOGH (verše z let 1969 – 1971) Metafory Metafora třetí (Křik) Jsou bytosti tak útlé, že mohou žít jen v paprsku odraženém slzou a ze slzy – lůžka svého. S nimi pak procitají i milosti útlé jako je soucit a lítost a žel duší už opuštěných vším... Jsou bytosti tak tiché, měsíční nocí plující labutě, ach, tiché tak, že ani vráskou nerozbolestní hladinu tůně. A rákos je jim tam hrdlem, tolikrát zalknutým, kolika kolínky zlomil se v němé své prosbě, aby si nesteskly a on se nemusel svléknout v úzkostný hlas. Jsou bytosti tak nejsoucí, že nehoustnou v šeru jak na květinu vůně, na vlka hlad, na pramen žízeň a na lásku usápaná touha zemříti pro samo bytí, sotvaže v krvi se zhlédlo, krátké jak dech a štěstí zešílevšího Boha. Ale já se dovolávám ústy svého jablka v tvém nabíhajícím ňadru – ale já se dovolávám hrdlem svého nenalezeného slova v křiku tvých vzepřených nohou – ale já se dovolávám celý svého rozpuštění v tvém horkém vnitřku, svého hlasu v tvém stenu, kterým se dovoláváš nebes, jak ona zas nás, sama v své tmě a rozptýlená v svém třpytu. Ale já se dovolávám – tak útlý, tak tichý, tak nejsoucí..., což málokdo ví, a i já sotva v tom příliš hlasitém světě stále rozbíjených transfuzních lahví – a suchých facek. Metafora čtvrtá (Agogh) Jakýsi motor nabírá zlostně dech a chrčí. Ne že by nějak chtěl... Andělé vždycky jinam tlačí kočár, i ten nebeský, duch jeptišky se vyhne mnichovi, v čas vraždy Agogh oblékne se králem, že šarlat snadno skryje krev a hermelín je bílý – leč jinak? Natáčen kdekdo se stejně hrne jenom tak tou chodbou, ach, tak dlouhou, že musí ze své dráhy nutně uhnout, aby se vůbec někdy potkala v místech, kde chůze mezi kroky mlčí – a kdekdo natáčen, hrne se stejně urvat aspoň svůj kus ticha, než se samo zřítí hukotem temným – z žil vyšinutých těl. I bělásek si vzduchem poskakuje dodneška na týž pohon, nic nechápaje z toho všeho žití – pták, zlehklý náhle o svůj stín, který se mihne dlažbou jak tucha příliš roztržité duše, ztěžkne hned zase vlastní pomlkou – a pouze květ je celý ve svém kvítí, když muškát v okně truchlí červení nad chuchvalci své krve marně prolité, a pohroužen v ní, ještě se jí sytí – jak tato báseň. A pouze květ je celý ve svém kvítí, i když ne proto, že by nějak chtěl sám sebou býti spasen. A zatím vítr žene kamsi list i s čísi myšlenkou, že tenkrát na prstu ti chyběl ametyst k onomu netřpytnému gestu: „Ach, bože, co s tím vším – s nápěvem, který rmutem svým je zpitý, s hukotem temným z žil vyšinutých těl, s muškátem v okně brunátnějícím, s větrem, co kamsi žene list i s čísi myšlenkou, že tenkrát na prstu mně chyběl ametyst...?“ Jako by třpyt se neztrácel v svém lesku. To jsi chtěla říci. Jako by neztrácela ses i ty v refrénu tou dlouhou chodbou znějícím, a stále bližší svému nezřetelnému gestu -: „Co jsem a proč, a komu, komu čím?“ Tak zpíval pták, ach, jak ten pták – tak zpíval ve vzduchu umučenému jehličím. Ne že by nějak chtělo. Ne že by nějak chtěl ten vzduch, ten pták, i Agogh svržený andělem černým na tragický svůj trůn... - Jen jak by vinen byl svět celý – bez viny. Nekrology Nedokončená Památce této básně Tu truchlou píseň nedokončím. Ta píseň nikdy neskončí se. Tu píseň ani nezačínám v tom pozdním čase popůlnočním. – Vkrádá se k nám však, i když spíce máme své duše na petlice... Od nepaměti v krvi zní nám. A nic ji nevyplaví z krve – pláč ani nářek, slzy žádné, jen sama krev – až ztuhne s námi pro radost oné holobrvé, co mlčením a strachem vládne, úzkostí, hrůzou, děsem, tmami. A bude ticho nad vodami. A bude ticho pod horami. Polehne ticho dolinami. Zalkne se ticho bažinami, samota všemi pustotami, však – sama vždy – jen doosamí, chřtán s chřtánem v chřtánu všemi chřtány zalkne se chřtánem požíraný sám kamsi za chřtán do zachřtání nekončícího umírání... - - - A kdo bude plakat? Fantomy Scéna Nebe nezáří. Hvězdy nesvítí. Je noc. Ne na nebi. Ne na zemi. Ale tam ve mně. U samého dna. A vstávám z něho jako opitý. A ptám se, ptám se, co se vlastně stalo? A ptám se, ptám, kde bydlí pláč? A ptám se, ptám se, ptám samého ptaní, proč ptám se bez přestání, když jsem chtěl k tobě přijít po kvítí. Tak potichu. Tak tence. Po každém stonku zvlášť. Meandry Ostych Málem jsem se tě dotýkal tam, kde se klene tvůj dech, nebo spíš se jen snášel s neslyšností maceškového květu a lyšajů nočních na sálavé teplo tvé kůže, jež rozvíval jakýsi vnitřní tvůj plápol, že i ticho se choulilo zachumelené pelem – a chápal jsem náhle vroucnost vod, s jakou lnou k plsti mořských vyder, a mech jsem chápal, podvečerní ševel najednou oblých, smyslu zbavených slov, i náměstí, celé zdůvěrnělé, jak shlukuje se ze všech stran blíž k ňadrům té za dne tak zatvrzelé sochy – a žasl jsem, prozřev, jak božsky a srázně si zkrátil dráhu i čas paprsek světelných let v souhvězdí Lyry, do jejichž strun i jako bych rukou sáh – leč uťata byla; nebo je cizí, ne moje, a mrtva anebo nejsoucí teprve tápe po vlastním hmatu jako tvůj každý prs po obou mých očích... ŽEBRO ADAMOVO (verše z let 1971 – 1973) Zelený míč Svatební píseň o růži Pomine ten den, kdy jde slunce přes obličej, růže se ostýchají a nevědí, mají-li zavonět, jsou samé tajemství, samý záhyb, samý růžek. Podobají se ztajenému dechu, který by se rád něčím stal, zdržel se na chvilku, postál na ústech, než rty se poodhrnou a začnou sypat plátky, plátky růže růžové i bílé. Jak sladké, klopýtat přes ně a nevědět, kterak brániti se tichu prostoupenému zvonovinou, není v něm místa, leda pro vzlyk, pro ženský vzlyk malý v útlém stonku hrdla, hrdla milostného, píseň hrdlo má-li... Na chvíli v očistci Ars poetica I To tys na lunu dýchla, že tišší je luna. I voda málomluvná – ztichla. A zmlklá voda, zmlklá do úplňku, lunou se zalkla v tůňku jako tvé oko slzou a žalem zase ona, ta osamělá voda, pláč duše, která je si i poraněnou múzou a maso smutku svého vždy na hák verše věší pro boha živého... Pro strašlivého boha.