Pavel Kolmačka  *1962

   

   Vlál za mnou směšný šos  (Praha, 1994)

   ·        (odd. Tiché dny 1984-89)

   

   * * *

   Když usínáme,

   když chvějí se stěny našeho sklepního bytu

   a chtějí se k sobě přiblížit,

   z kouta pod oknem, zpoza skříně

   vylézá had.

   

   Dvě kalné oči,

   hřbet plný šupin, štítů.

   Pozoruje nás

   upřeně, bez hnutí, jak z výhně,

   hůl nastalé noci snad…

   

   Hůl živá podzemního světa,

   svinutá u nohou postele.

   V tmě šramot hada,

   v tmě šramot myši.

   

   Ty stíne v klubku, tichooký prste,

   hledáš-li neštěstí – či přítele?

   Jsi z hlubin země.

   I duší?

   

   Když usínáme v tom sklepním bytě,

   had z kouta se plazí,

   píseň po poli chodí,

   ve větru zvon se kývá.

   

   Kdo do tmy hodil sítě?

   A z kterých hrází?

   Z těch hrází, na kterých

   se stmívá.

   

   ·        (odd. Jiné tiché dny 1990)

   

   * * *

   Jsi obrys pod dekou. Jak jazyk svíce

   dech se ti ve tmě mihotá.

   Kruh světla se dívá ze sklenice.

   Mizí, plá v lehkých dřímotách.

   

   Jde otevřeným oknem v závanu

   měsíc jak bílý krab,

   praskání nebeských kahanů,

   od řeky skřehot žab.

   

   Ze dvorů křovinné trnění

   a nervní pokřik psů.

   Snad jen zvuk z dálky, šumění

   od Styxu.

   

   Snad nezřetelné volání

   rozbité větrem v tříšť,

   z dávných dob oživlí berani

   z mohyl a pohřebišť.

   

   Jak list jsme kamsi neseni,

   jak babí léto, mana.

   Jak písmo psané do pěny.

   Píseň – nedozpívaná.

   

   Pod dekou hřeješ, vlá oknem otevřeným

   studený měsíční dech.

   Skřehot žab, ze zátok přenesený

   i na náš břeh.

   

   ·        (odd. Lebky, 1991)

   

   * * *

   Nebeské ptactvo odlétlo.

   Jen vrabci zůstali, my též.

   A lampa skrytá za světlo.

   V nás nenápadná všednost, lež.

   A neodbytná nostalgie

   po nedostupných čistotách,

   s nimiž se každý z nás jen míjel,

   koketoval a měl z nich strach.

   

   Jsou v prázdných hnízdech pavučiny

   a trocha peří, starých špín.

   Jsou stuhy kouře nad komíny

   jak rozevlátý organtýn.

   A neodbytná nostalgie

   po bezelstnosti. Ta vnáší mír.

   Snad daleko od nás přece žije –

   v někom, kdo jiný je než my.

   

   Jen vítr prázdnot pohrává

   si lhostejně s plevou. A píská si.

   Zase je blízko ta únava,

   beznaděj plná zvláštních sil.

   A neodbytná nostalgie

   po bezbrannosti. Ta nemá štít.

   Jen bolest, která posvěcuje

   a v které neumíme žít.

   

   Viděl jsi, že jsi  (Petrov, 1998)

   

   ·        (odd. Tobiáš se směje)

   * * *

   V zahradě klátí se pimprlata stromů.

   Komíny hulí, kouř letí údolím.

   Líp je dnes u kamen, když lžící míchám čočku

   v plechovém kastrůlku a na nic nemyslím.

   

   Na pánvi syčí rozpálený olej.

   Odkudsi údery, to dveřmi včelína

   tříská vítr. Bezdůvodná bolest

   se v těchto zvucích zaklíná.

   

   * * *

   Dívali jsme se na město.

   Cihelna, nádraží, kostel, fabrika.

   Kouř splýval s nebem.

   Kousek pod námi děti pouštěly

   draka, divoký vítr jím smýkal.

   

   Řeklas mi:

   „Po čem se nám stýská?

   Chceme,

   co možná není.“

   

   Obrysy jemněly šerem,

   v domech se rozsvěcela okna.

   Klopýtali jsme o kamení

   cesty, my jeden, my oba

   duší a tělem obtíženi.

   

   ·        (odd. Proti černi)

   * * *

   Tobiáš usnul: pět ráno.

   Je slyšet nesetřenou krůpěj

   na jeho čele vychládat.

   Za oknem nehybná zahrada,

   tušící rozbřesk za tmou.

   

   Zlé tváře z horečky nad postelí

   pozvolna průsvitní, brzy se celkem ztratí.

   Jít spát se už nevyplatí.

   Žít? Jistě. Stát a naslouchat

   prázdnotě, třískání jejích berlí.

   

   Jako by se ti někdo smál.

   Říkáš si: „Třeba je to klam,

   anebo větrem rozdrnčený drát.“

   Vždyť Bůh je s tebou. Někdy jsi však sám,

   tak, jak ses nikdy neodvážil bát.

   

   * * *

   Rituál rána, zatápění v kamnech

   má zahřát místnost, v níž pak pracuje.

   Dříví je navlhlé a dlouho nechce hořet,

   sirky se lámou jedna po druhé.

   

   Prsty má zkřehlé. Čelí pokušení

   být někým jiným někde daleko.

   Tiše se ujišťuje: stůl, židle a stěny

   se žlutým válečkem a křivou omítkou.

   

   Pak chvíli mlčky, bez gest, bez pohnutí

   s očima zavřenýma nechává

   vteřinu vpálit značku do paměti,

   aby ji neztratil, aby mu zůstala.

   

   ·        (odd. Viděl jsi, že jsi)

   * * *

   Ve světle věčnosti

   ubíhá odpoledne,

   mraky jak obnošené

   modráky

   letí od Knínic.

   

   Banálně polekaný,

   že je život krátký,

   stojíš a díváš se, jak vlají

   nad chalupami.

   

   A dole v zahradě se černá klenutá

   oživlá skvrna na pozadí kopce:

   ohnutá záda tvého stárnoucího otce.

   Sbírá spadaná jablka.

   

   * * *

   Déšť smýknutý větrem tě udeřil

   jak těžká bota, holá kost.

   V tu chvíli ses probral: Kde jsem byl?

   A kolem nic než skutečnost.

   

   Byls očitým svědkem, jak kdovíkam

   shrbený kráčíš podle světel vsí.

   V lijáku, daleko, na dohled rána, sám,

   vrhal jsi stín, a tedy viděl jsi, že jsi.