Sbírka „Obývací nepokoje” (1995) I. část – Obývací nepokoje ROZVEDENÁ Několikrát do roka náhradní milování S hlavou zvrácenou jako u zubaře když vrtačka ukáže na střed bolesti Na druhý den se pak Přecení v inzerátu Ale většinou je klid svatý klid Ve kterém pere vaří uklízí musí pochopit vnitřnosti rádia i počty třeťáků (čtyři bez jednoho) nakoupit vyžehlit vyplnit dotazníky A když večer spravuje pojistky netuší jak jí šroubovák v ruce smutně sluší NEDĚLE Odpoledne tlačí do oken. Vedro Tennessee Williams. Kuchyň po rajské omáčce jako poslední veliký trestný čin. Zbytky souloží. Krajina s určitým počtem ptáků. II. část – Chvíle pro rybu NESU KURVU nesu kurvu občas se zastavuju prudce cosi vykřikuju cosi prudce vysvětlím zrelativním napiju se přikryju ji a pak dál nesu kurvu MATKO Stále míň od tebe potřebuju stále míň toho máš Už jenom peníze a ruce pro pštrosí hlavu mého strachu Sbírka „Měsíce” (1998) ČERVENEC Vlaky z Ostravy chlap v pruhovaném triku čeká slušně a čistě bez konce pruhovaném triku lahváč je poloprázdný jak vzdálenost ve slově Karviná ČERVENEC V bedně od rajských Krabice od krevet centrum ponechané na okraji dne kaštany na dvoře zmohutněly nad ženskou s nahýma rukama klepajícíma popel Sbírka „Vždycky se ty dveře zavíraly” (2002) I. část - Pustoryly NA HLAVNÍM váleček jakože padá déšť jakože padá dubové listí jelení zadek číšnice mizí mezi přepravkami otevřeno stále nad pultem beskydské hory a bulharská keramika jako doma jako všude jako by Bulharsko a Beskydy nikde nekončily řemeny kabel se napínají v čekání na spoj PŘED KOUPELÍ svlékla ses čtyřicetiletýma rukama a otočila se k zásuvkám kde už tak strašně dlouho máme krémy břitvy a nářadí uhnul jsem očima před tvou krásou a pamatuji si jenom bílý hřbet Giottovy monografie NOC Skutečná tma je v dětské ložnici. Hluboká čerň. Jinde jen řídké a vodnaté šero, ve kterém se dá nakonec všechno potupně rozeznat. VELKÝ ADAM Adam už je velký dlouhé nohy jako pravda visí z horní postele přes celý večer ve kterém chtěl mluvit o svém malém mobilu II. část – Taška piv INVERZE Den bez nebe. Město hluché mlhou, tak hustou, že se opilec může opřít, v tom zlém vlání. Lampy v asijském bistru svítí i v poledne. Vedle v kuchyni mezi vysokými lednicemi se nehlasně smějí nějací lidé vietnamskému vtipu. KABEL Matce jsem volal. Děti před chvílí jedly, pozorné ke každé žilce. Ke každé odpovědi, kterou si čas od času vyžádají. Ještě zbývá kabel antény, visí z protější střechy za tvými zády. Chci ti ho ukázat, pak náhle pochopím, že o něm víš. Vítr ho serval a píše s ním do prostoru nějaká velká slova. Sbírka „Odstavce” (2004) 24. 10. 2003 U nádraží nechtěná kolíž z barevných plakátů. Na tom horním: Kurz reinkarnace! Co bude potom? Přes něj dole přelepený druhý a na něm nesmlouvavě velikýi písmeny: Helena Vondráčková. Umírat nemá smysl. MÍSTO OSTRAVA Že jsem to bral, psát o Ostravě coby městu, tedy jaksi i o určitém kulturním fenoménu, který poznamenává, otiskuje se a kedi cosi, vždyť tomu nemohu rozumět, Yvetta má pravdu, zajímám se jenom o knihy a hospody, toho druhého je tady víc, i když Severku už zrušili, U Hlubka a U Haldy je ještě otevřeno, mohl jsem klidně zajít, kdybych to nebral. A pak, Ostrava není žádné město, leda tak místo, kusy místa, na kterých se děje naše pobývání, kusy místa s obživou, propojené lokálkami a bludnými autobusy, Hrabůvka, Bartovice, většinou si nesednu, sedí chlpi, každý v týle vrásku, jako by byl hvězdářem nebo ornitologem. Necvakám, jedu načerno kolem harampádí Vítkovic, někdy se zezadu ozve něco o životě, a chrchle, kusy čehosi, černý kašel, jsem zticha, jedu načerno, nikdo neví, že občas používám přechodníky a říkám nicméně a autentický. Kolem je panoráma sebevědomé jak reklama na cigarety, s kouřením, s tím tady máme problémy všichni, nejenom cikánky u přízračného podchodu na Stodolní ulici, plného zvířat a představ a spodní vody. Město má své zákonitosti, struktura se jim říká elegantně, a ty vyvěrají z hlubinných důvodů, z nichž se rozvíjelo. Město poskytuje svým obyvatelům určitou jistotu kulturního rysu, charakter, esprit se říká elegantně, ale hlavně radost, která se jmenuje bydlet, bydlet s výhledem na akát, se sousedy a s krámem, zavírajícím pozdě večer. Město je patrně víc než prostor k obživě, než štace, je to jakási vnitřní smlouva s duchem místa, vstoupit do města a usadit se v něm, ne, to není jenom přbýt na místo, nastoupit na roztočený kolotoč šichet, občas roztočit hospodu, občas flašku na ubikaci, těžit, vytěžit, vybydlet a ve chvíli, kdy je všechno pryč, pozůstat. Pamatovat si svůj příběh, zadrhlý osud a zdravotní kartu, adresu bydliště a otevírací doby ještě neznamená vzpomínat si na místo, kde se to stalo, na tu Ostravu, ze které se tak obtížně posílá pohlednice. Tak dobře, je to i jinak, taky jsem tady viděl otevírání kulturního klubu, lidi v divadle, lidi v parku, liliovník tulipánokvětý, Yvetta totiž nemá pravdu, ještě se zajímám o stromy, je jich víc než hospod a je tady univerzita a je na ni nával. Všechno se mění, jak správně říkají mužové z radnice, mnohé už neplatí a fotograf Viktor Kolář, co léta fotí Ostravu, by to měl konečně pochopit a vidět na barvu. Obchody na korze, obchodníky na rohu, kasino, hernu, hostel, banku, hernu, chlápek se ptá, kudy na náměstí k Václavovi, tomu kostelíku... Kolem mek donalda a oskars pabu. Všechno už tady je, všechno lze, jenom ta nová jména budou nějakou dobu znít přihloupleji než jinde, Dolly, Vegas, Veronique bar. Kusy místa jsou to, Přívoz, Hrušov, Kolov, pospojované potrubím a hloozem a kousky ticha v záhybech na soutoku Odry s Ostravicí, zarostlých v září netýkavkou Royleovou. Chce se napsat, že na podzi se kouří víc, ale to je lyricá neupřímnost, neboď tady se kouří pořád, to by se mi chlapi smáli, ti s vráskou v týle, hlavy by zakláněli jako při rumu, když se žije, sklem tříská, kdo to má po nich uklízet, před chvílí vypadali všichni jak halda únavy, teď nevědí co by, na nic si nedají sáhnout, na ruce, na Baník, a dalšímu nevěří, natožpak plachosti. Vlastní plachosti! A ta se přece michne, v tom divném místě, jednou za večer, mezi rumy, mezi šichtami, mezi Muglinovem a Marjánkami, a je pryč, k neuvěření, kdyby nezůstala na těch krásných Viktorových fotografiích, které se nenaučily pózovat v barvách. Ale to se psát nemá, o plachosti přesvědčovat, proč taky, to mám z toho, že jsem to bral, napsat o Ostravě jako o fenoménu, kdesi cosi, měl jsem radši někam zajít, a taky půjdu, U Hlubka mají ještě otevřeno. 17. 6. 1986 Koán z otravské hospody nad ránem: „Toho piva je jednou víc, jednou míň a jednou víc!”