můj národ a má vlast kapitola čtvrtá (1885 až 1899) REVUE ČESKÁ Hubert Gordon Schauer Co je naší základní vadou: žijeme den ze dne! Naše politika nesahá dále než od případu k případu, nanejvýše že tu onde v nějakém úvodním článku si vzpomeneme na svoje kardinální potřeby, že formulujeme svá přání, jichžto splnění by po našem soudě nás úplně uspokojilo, t. j. zaručovalo naše existenční podmínky národní ve státě takovém, jakým je Rakousko. Jazyková rovnoprávnosť, autonomie (decentralisace), státoprávní uznání sv.-Václavské koruny, co možná největší kompetence zemského sněmu... těmito hesly zahrnuje se náš stálý program. Avšak určitější údaje se nám nepodávají ani v těchto otázkách. Čím nám má vlastně prakticky býti to naše »historické právo«, jak si máme mysliti pojítko mezi ústavou 16. a 17. a reálními potřebami a snahami 19. a brzo i 20. století? Až do jakých důsledků má se užiti samosprávy, jak se mají členiti úzké a užší politické jednotky uvnitř koruny, země atd.? Než otázky ty – a otázky jiné, na příklad, jak by se utvořily a upravily hospodářské poměry koruny a zemí, jak by se organisovala domácí výroba, styky s ostatním mocnářstvím, se sousedy, se světovým trhem, jak měli bychom potom představovati samostatnou hospodářskou, po případě i celní individualitu, jakými prostředky by se toho dalo nejlépe docíliti atd. – nesčíslné otázky ty jsou dnešního dne, počátkem 1887, vůbec zbytečny: my jich vůbec neklademe. Ovšem ještě před několika lety, roku 1871, z nouze i roku 1879, třeba že spůsobem ve1886 1886 Je zde český národ proto, aby jako osamělá pivoňka vypučel, vykvetl, uvadl, či aby prostředkoval mezi svým okolím, na př. aby byl p ř e - chodiskem mezi romanogermánským Západem a slovanským Východem? Či je povolán, aby sám ze sebe vytvořil vlastní, novou kuturu, zcela nový zdroj tepla a světla? Vystačí-li však k tomu naše prostředky? Je ponětí to ve shodě s celou naší minulostí? Nebyly jsme snad v celém svém průběhu dějin v úzkém, nerozlučitelném styku se Západem, a chceme-li užíti nevážného výrazu, o dnoží Němectva? Nenadešel tudíž anebo nenadchází- liž okamžik, kdy nahromaděnou zásobu latentní energie započneme živými chvěvy převáděti na svět slovanský? Či tento svět nepotřebuje vůbec už našeho prostřednictví, nepřiblížil se již s větším porozuměním k Evropě? Nemůžeme však přesto zaujati legitimní své místo a působiti zvolna sice, ale neustále a s účinkem tím větším? Otázek těch je celá řada a s nimi zase nové a nové, z nichž nejhlavnější zní: Jaká je naše národní existence? Jsme ve svém národním bytu skutečně tak zabezpečeni, jak by se zdálo na pohled? Ochraňuje nás pro budoucnosť ten pětimilionový počet česky mluvícího obyvatelstva, ochraňuje nás intelligence, literatura a celý náš národní apparát před možným budoucím, byť sebevzdálenějším a okamžitě pravdě nepodobnějším odnárodněním, resp. přenárodněním? Otázka to není akademická, může se nenadále státi palčivou. Jak pak, kdyby nepředvídaným shlukem okolností Rakousko ve své nynější podobě důkladně se změnilo, kdyby nás moře německé zúplna obklíčilo a zaplavilo? Jaké zárulice povrchním a kusým kladli jsme je, ale kladli přece – taký je náš pokrok! Žijeme den ze dne. Vytčené otázky jsou velmi důležity; jsou kardinální pro přítomnosť a nejbližší budoucnosť a mohou se za změněných poměrů politických (viz Hohenwart) státi aktualními. Ale národ, jakkoli reálně žije jenom v přítomnosti, hleděti musí přece neodvratně a stále d o budoucn o s t i , každý jeho krok musí býti ve shodě s cílem budoucím. Co jest úkolem našeho národa? Máme-li pak určitý cíl a můžeme-li ho dosíci? Otázka ta jest ohromného dosahu. Či dostačí, když prozatím dle statistických výkazů tolik a tolik milionů mluví určitým jazykem, má-li tato massa nějakou, jakou takou organisaci a hierarchii, píše-li se jazykem tím – literatura –, pěstuje-li se tu hudba, výtvarné umění, divadlo, pořádají-li se schůze a slavnosti a žije- li se se sousedy rozličně, v přátelství nebo v neshodě, dle zděděných názorů a chvilkových nálad obecných? Nikoli, nestačí; říká-li se tomuto zevnímu, třeba že na pohled sebe správněji fungujícímu mechanismu národ, v očích mys l i t e l ových tento sociální úkaz nezasloužil si jména národa. To třeba říci, byť tím bylo dotknuto i valné částky našich moderních názorů. Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržená a nepřetržitá souvislosť mezi minulostí, přítomností a budoucností, kde existuje skutečný vnitřní zákon rozvoje, kde je jednotný d u c h a c í l . Bez idealu, bez vědomí mravního povolání není národa. Nuže tedy, jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva? Jako jednotlivec tu není sám pro sebe, nýbrž musí býti obohacením pojmu, specie člověcké, tak ani národ není tu sám pro sebe. 1886 1886 pravdě podobna, musíme již před časem o ní uvažovati, a připraviti se na ni. Nechme vší citové mlhovitosti, vší zaslepenosti stranou; proti souhlasu a proti vůli Evropy, proti moři germánskému, kdyby nás objalo zcela doopravdy a mělo po nějaký čas poslední slovo mluviti, neudrželi bychom se, zajisté ne dlouho. Představme si nerovný boj Čechů s Germánstvem, boj na nůž! Přinejmenším by uchování pouhé, holé národnosti vyžadovalo nesmírně mnoho úsilí a sebeodříkání nejšlechetnější domácí inteligence, obětovnosti, která by časem ochabovala. Nastal by den, kdy by si ten či onen – dejme tomu slaboch – předložil otázku: Jak, stojí tato ve své existenci pochybná národnost skutečně za to, abych veškeré síly ducha svého, které bych jinak zasvětiti mohl práci positivní, pokroku vědy atd., abych tyto síly mařil úsilím prozatím zcela záporným? Což kdyby národ přes tyto námahy přece zanikl? Nemohli bychom – uvažoval by dále – přimknouti se k intensivnímu a extensivnímu duševnímu životu velikého národa a pro lidstvo i sebe více učiniti, nežli můžeme svými omezenými prostředky? Mohou přijíti zoufalé boje a mohou přijíti generace, které se vážně do takových myšlenek ponoří. Neříkej nikdo, že otázky ty si Jungmann a všichni naši křísitelé nekladli: především nebylo jim jednati za podmínek tak těžkých – germanisace v předešlém a počátkem tohoto století dála se úplně neracionálně a Němci jakožto národnosť byli Rakouskem – i jednotlivými německými panovníky – právě tak ve svých aspiracích odmítáni jako my Češi. A za druhé, oni horlivci neměli před sebou odstrašujícího příkladu, který by měli apologetové české národnosti číslo II. Snad by si pomyslili: i když prozatím ky máme proti podobné možnosti? Řeknou: »Toho Rusko nedopustí!« Ale kdo může říci, že Rusko jednou bude všemohoucím, že mu nebude počítati se všeobecnou neb aspoň převážnou koalicí proti sobě? Kdo ví, jak se ještě Rusko vytvo ř í , kdo může říci, že na př. zvláštní rozkladný pochod, který v ruském státě se děje, stav věcí nepřivede tam, že říše carskou samodržností pevně spájená při změně vládního systému se nerozpadne v několik více méně samostatných, přátelských nebo řevnivých celků? Dokladů toho v dějinách slovanských máme dosti a proto idea ta nechť se nezdá absurdní. A potom: j e Rusko skutečně ten přátelský stát, jsou Rusové skutečně oni naši bratři, kteří by nás ochotně zachraňovali za každou cenu? Vždyť by se mohlo státi, že by nás obětovali beze všeho kompromisu mezi sebou a Evropou (Germánstvem), že by nás zcela chladně obětovali za Halič, Balkán atd.! A což kdybychom zvláštním sběhem událostí jim připadli, což kdyby nás, jako nyní Poláky, beze všeho ruštili, nebo, jako nyní Bulhary, z b avova l i p o l i t i c ké samostatnosti? Vím, že jsou lidé, k t e ř í při pomyšlení tom jásají; ale jsou také ještě lidé, kteří by si rusifikace právě tak málo přáli jako germanisace, kterým jho bratrské j e s t e j n ě p r o t ivné a snad i odpornější n e ž l i c i z í ; lidé, kteří, když by jim šlo o dilemma: poněmčiti se či poruštiti, by nejdříve zcela chladnokrevně uvažovali, na které straně by jim z toho kynulo v í c e k u l turního zisku. A právě proto, že podobná možnosť není nikterak vyloučena, naopak i dosti je Hubert Gordon Schauer 1862-1892 1886 Souznění mezi Masarykovým národním defétismem, jejž zmiňuje Bráf, a Schauerovou »skandální« essayí »Naše dvě otázky« v »Času« z 20. 12. 1886 bije do očí. TGM se však i po půl století v »Hovorech« zaklíná, že »šel za to Herbenovi vycinkat.« Ale, my ho již známe... Důležité je, že se Schauerovy obavy nenaplnily. Zatím... 1886 s největším napjetím sil útok odrazíme, k d o nám za to ručí, že co nejdříve nebude opětován? A konečně: Stojí-li naše národní existence skutečně za tu námahu, je její kulturní hodnota tak ohromná? A zde jest uzel otázky, jež zní: Je náš národní fond takový, aby bojovníkům v onom krajním případě poskytoval dostatečné mravní posily, aby jim vnukal úplné přesvědčení, že zachovajíli lid vlastnímu jeho jazyku, že jej tím zachovají i vlastnímu světu myšlenkovému, že by odcizení jazyku bylo skutečnou etickou škodou, že tím zachovají typus, který v pantheonu člověčenstva zaujímá místo pevné, platné a samobytné? Zodpoví-li se otázka ta kladně, jsme zajištěni. Naše inteligence bude míti domácí, postačující zdroj inspirace a lid, národ dráhu sobě úplně přiměřenou a zároveň s ideálním řádem světovým úplně souhlasící. Potom všeliké zevní úsilí bude marné, aspoň velice obtížné; a Evropa, naučíc se oceňovati naši bytosť, nepřipustí tak lehce její zničení. Zodpoví-li se však otázka ta ve smyslu opačném, pak Evropa nemá příčiny míti s námi sympatie a naši bojovníci shledají, že je zbytečno zabraňovati zasypávání potoku, který sám se v písku ztrác í . – Byly doby národní bujnosti a kypícího života, že by otázky zde a takto formulované byly se zdály naší národní orthodoxii ohromným kacířstvím a bylo by se vyslovení jich stihalo bezuzdnými, banálními útoky místo odpovědí. Dnes je doba vážná, protože zoufale nejasná, plány roztříštěny, očekávání sklamáno: dnes očekávám, že na otázky tyto, ať sebe pochmurnější, bude odpovídáno věcně, pokud sami jich příště postupně nezodpovíme. A skutečně nás potěší, vyskytne-li se pokus, na otázky ty odpověděti vážně a věcně i jinde – potěšíme se, neboť nebudeme [sic!] přesvědčení, že s námi přece ještě není tak zle, a že jsou tu mužové, kteří s opravdovým citem pro vlasť a národ pojí hlubokou úctu k člověčenstvu, jehož jsme organickou částkou, a s ní povznešený rozhled po světě a dějinstvu, mužové, kteří majíce mužné přesvědčení a dovedouce ho hájiti, respektují mužné přesvědčení jiných. A toho je nám hlavně potřebí. [Schauer: Naše dvě otázky. In: Čas, číslo I., ročník I., 20. prosince 1886] Theodor Mommsen 1817-1903 1897 Cožpak teprve říšský Němec Mommsen svým dopisem »An die Deutschen in Österreich« protřel 31. října 1897 v »Neue Freie Presse« zrak rakouským Němcům, kteří do té doby nechtěli vidět, že čeští »apoštolé barbarství« je ohrožují v jejich samotné existenci a že je s nimi v budoucnu čeká doslova »boj na život a na smrt«? ... Theodor Mommsen ... Ctěný pane! Buďte ubezpečen, že jako Rakušané vzhlédají do Německa, podobně že také Němci vzhlédají do Rakouska a že také nám srdce krvácí ... Ano, my se od vás rozloučili a boj rozlučný byl krutý; avšak vzdor tomu dospěli jsme v pevnou pospolitost dvou, po těžkém rozdělení dědictví v míru se srovnavších bratří. Že Alpy salcpurské i tyrolské i nadále náležeti budou veškerému národu německému, že Dunaj zůstane právě tak německým jako Rýn... – o tom z nás chladných Severoněmců nikdo ani v nejprudším zápasu nepochyboval, toť se rozumělo samo sebou. Za těch velikých proměn, na něž já starý muž shlížím, sklidili jsme mnohé ovoce, jež uhnívá dříve než se trhává. Avšak pospolitost Německa a Rakouska pokládali jsme za skalopevnou. A nyní usilují apoštolé barbarstva , aby pětistoletou německou práci pohřbili v propasti své nevzdělanosti. Jest pro nás říšské Němce neskonalou mukou, musíme-li se dívati... – aniž bychom směli jen pokus učiniti, vám pomoci. Vy víte, že toto nemůžeme. Rakousko jest, pokud je německý tmel drží pohromadě... velkým státem. Otázka jeho budoucnosti nerozhoduje se v Berlíně; ona spočívá ve vašich rukou. Každý velký stát musí sobě pomoci sám. My nemůžeme s vámi jednat, my můžeme s vámi trpět, My doufáme v pevnou a jednomyslnou vytrvalost všech znásilněných vespolek. Kterak to jen možné, že ve chvíli, kdy se hraje o všecko, poměrně tak vedlejší otázka, jako je postavení židů ve státě, ohrožuje vaši jednotu. Kterak mohou němečtí katolíci dávati za pravdu těm, kdož praví, že katolictví a vlastenectví se nesrovnávají a kterak mohou svůj národ zapříti jako Petr Krista? Kterak jen je možné, že rakouské hlavní město, to staré německé císařské město Vídeň jest tak chabé, tak nenárodní, tak bezectné, že v těchto zápasech ani sebou nehne. Buďte svornými! – toť první slovo. A druhé slovo: Buďte tvrdými! Rozumu lebka Čechů nepřijme, avšak ranám i ona porozumí. Nevčasnou povolností bylo v Rakousku příliš zhřešeno a mnoho pokaženo. Běží o víc. Podlehnouti znamená býti zahubenu. Němci Rakouští nemohou z Marek, které hmotně i osvětově k rozkvětu přivedli, se vystěhovati, jako židé z Ruska; kdo tu popustí, nechť ví, že počeštuje buď své děti aneb své vnuky. Buďte tvrdými! – toť druhé slovo. Co se má státi v tomto, nedím smrtelném zápase, ale v tomto boji na ž ivot a na smr t , to smí vysloviti pouze ten, komu bude za učiněná těžká a pro každého jednotlivce nebezpečná rozhodnutí spolutrpěti... [Srb: Od nastoupení Badeniova do odstoupení Thunova. F. Šimáček, Praha 1901] 1897 1897 1897 Oswald Balzer Raum für alle hat die Erde. Vaše Blahorodí! Ráčil jste pronésti závažná slova. Pokud z lavic rozvášněného parlamentu padaly proti Slovanům lživé výrazy o jich »inferioritě«, bylo možno odbýti je krátkým Guarda e passa, neboť nezrodily se ani po úvaze ani ze znalosti věci, a jediným jich argumentem a dokladem byla pěna na ústech řečníků a tlučení o pulty. Ale teď věc se změnila. V téže otázce chápe se slova muž vědy, který pracemi svými dobyl si věhlasu v Evropě, jehož mínění, má-li v odehrávajícím se sporu politickém míti jakýsi význam, může jej míti leda tím, že opírá se o jeho význam vědecký; muž, o němž povinni jsme předpokládati, že ho práce celého života navykla snaze po hledání a hlásání pravdy... Hlas jeho sahá dále a rozléhá se hlasitěji než hlasy obyčejných šovinistů politických; svět, jenž ctí vědu v jejích představitelích, pokládaje je za hlasatele pravdy, náchylen jest dáti víru tvrzením, jež z úst jejich pocházejí. Surová jsou to slova, jež ráčil jste pronésti, surovější než ta, na jaká se odvážili státníci pulty rozbíjející. Už nemluví se ani o »inferioritě« Slovanů; ráčil jste je nazvati prostě »apoštoly barbarství, kteří touží pohřbiti německou práci půltisíce let v propasti své divokosti«. Nebylo dosud historika, který by takové tvrzení, neřeknu, odůvodnil, ale jen hlasitě odvážil se vysloviti. ... Slované, o něž vám běží a kteří v Rakousku zavésti mají panství barbarství a temnoty, jsou v převážné většině větve Slovanstva západního, především Če š i a Poláci; ba i ti ze Slovanů jižních, kteří jsou součástí monarchie, náležejí v převážné většině, po celou řadu věků do okruhu c ivilisace západní. O těchto národech slovanských chci tu pro zjednodušení věci výlučně hovořiti, a myslím, že i Vy ráčíte přistoupiti na toto ohraničení, když v listě Svém právě jen tyto Slovany ráčil jste míti na mysli. ... O universitě pražské říká se sice obyčejně, že byla universitou německou. Nakolik byla jí za středního věku, bylo by třeba ještě odůvodniti. Věda měla na ten čas ráz naskrze kosmopolitický. Professory byli právě tak Němci jako Češi, jako ostatně i Vlaši a Francouzi; nenesli tam tedy Němci samotní pochodeň osvěty. Zakladatelem university byl vladař, jenž sice byl voleným králem římským, ale spolu též dědičným králem českým a který interesů Čech nepodřizoval interesům Německa, tak že dokonce vtipně ho nazývají »otcem národa českého, ale arciotčímem svaté římské říše německého národa«. Český ráz vysokého učení vystoupí na počátku XV. století tak ostře, že němečtí professoři a studenti hromadně je opouštějí. Nejmohutnější postavou, která v dějinách této university za středního věku vyniká vysoko nad prostřední, většinou, sbor professorů, jest osoba slovanského jména i slovanského původu – mistr Jan Hus. ... V století XVII. darovaly Čechy celému světu civilisovanému slovutného reformátora vyučování Komenského. ... Řekněme si to bez obalu! Výkřik hrůzy, jenž vydral se z prsou Vašich, není voláním o pomoc z důvodu, že by kultura byla ohrožena, to byl výkřik bolesti a zoufalství, protože vymyká se z rukou německých nadvláda. Nutno jest pojmenovati věci pravým jménem a neutíkati se pod pláštíček kultury tam, kde běží o jiné účely Oswald Balzer 1858-1933 1897 Politiku polský právní historik Balzer příliš nemiloval ani nepěstoval, do veřejného života polského zasáhl jen dvakráte významně a pronikavě. Poprvé se tak stalo roku 1897 jeho otevřeným listem proti Mommsenovi, podruhé získal na popularitě za obranu tatranského Mořského Oka proti uherským nárokům (1902-06). 1897 a cíle. Jest to v interesu nejenom pravdy, ale i Němců samých. Neboť kdyby měla býti pravdivou vržená Slovanům v tvář výčitka barbarství a divokosti, byla by zároveň velkou obžalobou Němcův před Bohem a tribunálem světa. Němci nesli kulturu do Slovan převážnou většinou jen za cenu odřeknutí se statku jejich nejvyššího, své národnosti; kde Slované této ceny zaplatiti nechtěli, tak stavěli prostě překážky jejich samostatnému rozvoji civilisačnímu, tak nedovolovali jim dále kulturu šířiti, ač chlubí se sami, že jí bez přestání sloužili. Národové slova n š t í , k t e ř í n e z t r a t i l i své národnosti a přece stali se národy kulturními, stali se jimi přes vůli, ba proti vůli Němcův. A to je to, proč zlíbilo se Němcům nazývati Slovany divochy a barbary. Kdyby to pravdou bylo, kdo byl by vinníkem? Slované nemají v úmyslu poslovaniti míst, kde v rovech spí Mozart a Grillparzer. Historie ukazuje, že neposlovanili krajin německých; potvrzuje jen, že Němci poněmčovali země slovanské. Slované chtějí jen, aby místa, kde někdy na trůně seděl Přemysl Otakar, kde Jan Nepomucký podstoupil smrt mučenickou, kde věčný sen dřímou Palacký a Šafařík, zůstala slovanskými, jako byla po čtrnácte věků. Nemožno jim je vzíti ve jménu kultury; neboť oni sami pro ni pracovati chtějí a dovedou bez cizího neprošeného poručníkování. Kultura německá není ani p r v n í , a n i poslední, ani jediná, jež by vedla k dokonalosti. Jako rovni s rovnými budou ruku v ruce s národem německým snášeti kameny na budovu velkého paláce lidské civilisace. ... Se spravedlivou hrdostí národní ráčil jste vzpomenouti ve svém provolání jména Schillerova. Slované ctí tohoto muže neméně než všickni Němci; ctí v něm nejen Němce, ale zároveň jako velkou, zářící pochodeň v civilisačním rozvoji lidstva. Ctí však netoliko jeho mohylu, ale i spolu veliké myšlénky, jež pronesl geniální tento mistr. Bylo by dobře, kdyby i Němci neomezovali se jen na zevnitřní kult náhrobního jeho kamene. Potom hluboká s l ova bá s n í k ova , j e ž p o l o ž i l jsem v čelo tohoto listu, byla by možná Němcům pobídkou, aby šli do sebe a upravili opravdivě své poměry ku Slovanům. Nepromluvil jste, pane, jako Schiller. Nepromluvil jste, pane, ani jako Ranke, veliký, nezapomenutelný, nepřekonaný mistr dějepravy německé, jenž psal historii, hledal a hlásal pravdu a soudil spravedlivě. Z jeho péra nevyplynulo nikdy tvrzení o barbarství a divošství Slovanů, ačkoliv bádání jeho sblížila jej více než Vás s dějinami tohoto kmene. Neměl k tomu žádného dostatečného důvodu; ba spíše našel příležitost upozorniti na nejednu dobrou stránku v dějinách Slovanstva. Výroky toho druhu, jako Vaše, byly by ostatně pod důstojností tohoto ctihodného muže vědy. [Balzer: Otevřený list dru Theodoru Mommsenovi. J. Otto, Praha 1898] 1898 1898 Josef Pekař ... Mohli jsme zajisté ignorovati s opovržením všechny výroky o naší inferioritě, o našem barbarství hrdi na své dějiny, jež nedovolují nikomu dotknouti se urážlivě naší schopnosti a práce, přesvědčeni, že nikdo, kdo zná dějiny, nemůže jich opakovati. A nyní je to dějepisec, jeden z největších dějepisců doby přítomné, jenž je pronáší tvrdě a hněvivě, jenž je nám vrhá v tvář způsobem, jehož nízkost měli jsme dosud za hodnu jediné odpovědi: politování nebo opovržení... Neváhám to říci – možno je to jenom tím, že slavný dějezpytec nemá tušení o naší minulosti, o našem významu dějinném. Bylo by lze k poučení jeho napsati odpověď, jež by se chvěla rozhořčením a drtila důkazy, jež by byla nejen apologií malého národa, hájícího tu po více jak tisíc let uprostřed hrozné přesily cizího živlu holý život a vykonavšího přitom přece velikou práci kulturní, ale jež by byla zároveň oslavou jeho velkých snah a velkého utrpení. K tomu nepovažuji se ani za povolána ani za dostatečna ... chci v následujícím obrátiti pozornost k několika zvlášť důležitým momentům, jež mohou býti hlavními body odpovědi specificky české. ... Tak jsme podlehli. Kolik vzdělaných Němců ví ještě dnes, co to znamenalo! Heroický zápas statečného Nizozemí za svobodu a víru budí dodnes sympatie, obdiv a nadšení vzdělaného světa, a historiografie a poesie – a právě německá historiografie a poesie – velikými díly oslavovala jej ve vděčném holdování. Victrix causa diis placuit – kdož by obrátil soucitný pohled k bolestem a hrůzám porážky? A přece tam na východě bojoval malý národ, bojoval podruhé za tutéž věc, za kterou krvácel malý národ na západě. Tomuto ovšem byla údělem radost vítězství, nám tragika záhuby ... Opakuji: kolik německých vzdělanců ví ještě dnes, co to pro nás znamenalo! Ví se ještě, že jsme fakticky ztratili svou samostatnost státní, že byl bez milosrdenství proveden neslýchaný záměr donutiti říši ohromnou většinou protestantskou, obrátiti zemi Husovu ke katolicismu, že dvě třetiny půdy národní byly zkonfiskovány, že bylo konfiskováno dvakrát a rozdáváno štědře dobrodruhům všech národností, ví se ještě, že mnohoslibný náš život literární, vědecký a kulturní vůbec byl zničen a zastaven, že nejlepší národa, šlechta duchovní i rodová, rozptýlena byla v cizinu, do strastí exilia, že z národa silného, sebevědomého a zámožného zbyla v zemi decimovaná massa sedláků – v zemi hrůz a nevypověditelné bídy, v níž na věžích hlavního města bělely se lebky popravených náčelníků odboje, a v níž rozhodovala smečka hrabivých condottierů, předstírajících hájení zájmů katolické církve a císařského majestátu ... ? Kdo ze vzdělaných Němců ví ještě dnes o slzách a utrpení národa, jenž byl takřka vyhnán v cizinu, o horoucích modlitbách jeho, jež zůstávaly nevyslyšeny, o neumdlévajících nadějích jeho, jež měly zůstati nesplněny, o tom bolestném vymírání jeho daleko od vlasti s hroznou perspektivou triumfu nepřítelova, o umírání s jedinou trpkou nadějí zoufajících: Exoriare aliquis nostris ex ossibus ultor ... ? Kdo z Němců ví o tom ještě něco? My však slyšíme dosud přes dálku staletí žaloby a modlitby zničených, duše naše chvěje se dosud velkým odkazem smutku, odkazem této doby. ... Tenkráte když Čechové v míru vestfálském i od Švédů byli opuštěni, napsal Komenský – 1898 1898 jméno to v Němcích čestně známé, náleží také »apoštolu barbarství« – kancléři Axelu Oxenstiernovi list, jehož zoufalou prosbu, jehož uchvacující výkřik bolu stačí citovati, aby kdo má srdce, neubránil se hlubokému pohnutí: »Jménem mnohých to píši a jejich vzdechy pohnut jsa, vrhaje se opět k nohoum Tvým a skrze Tebe k nohoum nejjasnější královny a celého posvátného rady řiditelstva, pro rány Ježíše Krista prosím a zapřísahám Vás, abyste nás pro Krista strádající tak úplně neopouštěli. Shlédněte na národ, na nějž mezi národy evropskými Kristus nejdříve ráčil shlédnouti, vyrvav jej z temnot Antikristových, kterýžto dříve, než jiní národové přijali osvícení, sám zuřivost vzteku Antikristova snášel po celé století ... První zajisté nedávno, když byli ustanovili zničiti všechny, jednoho po druhém, zachytil útok, takže zkáza jeho ostatním poskytla příležitost obrany ... Slyšte nás ubohé, aby i Vás vyslyšel milosrdný Bůh ... !« Byl to poslední výkřik zoufajícího – po dvou letech psal Komenský, »poslední ovčince vrátný «, svůj tklivý »Kšaft umírající matky Jednoty bratrské«, loučil se, umírající s umírajícími, úchvatným manifestem k Bratřím českým a polským, jenž vyzněl v biblické požehnání národu českému ... : »Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našemi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase vrátí, ó lide český!« ... Tak umíral tento »apoštol barbarství «. Líčím-li obšírněji tragický osud, jenž nám byl údělem po katastrofě bělohorské, děje se to s tím úmyslem, aby každému bylo patrno, že my velkému hnutí opravnému, jehož jsme po století byli sami nositeli a obhájci, jsme obětovali všechno, že my jsme proň nasadili a pro ně obětovali svou samostatnost, své životy, své statky hmotné i duševní, krátce vše, co národ má, aby mohl býti a slouti národem... My zachytili ránu, namířenou na všechen evangelický svět, a vykrváceli se následkem ní úplně, takže bezmála na dvě stě let zmizelo z dějin jméno národa našeho. ... Nuže – nestačí snad kulturní vklad náš? Pochybuji aspoň, že by byl německý národ při svém vkladu tolik nasadil a obětoval jako národ náš ... Takovými jsme byli apoštoly barbarství, tak strašlivá je propast naší nevzdělanosti! Ale ne dosti na tom! Hrozná oběť, kterou jsme věci protestantské byli přinesli, je vlastně zřídlem naší bídy nynější, příčinou dnešního mocného postavení Němců v zemích českých a počátkem jejich hegemonie v Rakousku vůbec. Neboť Němci to byli, kteří z naší záhuby těžili nejvíce! Vlast Lutherova ... získala odměnou obě Lužice ... a v Čechách samých provedl ohromný převrat ve prospěch německého živlu vítěz bělohorský, prohlásiv němčinu za rovnoprávnou s češtinou, kdežto dosud byla výhradným jazykem státním čeština. Nová šlechta většinou německá, jíž země a jazyk její byly pravidlem cizí, dějiny její odporny, nastoupila na místo horlivé národní šlechty, starých dob, noví němečtí přistěhovalci a nově germanisovaní zúžili české území jazykové takřka na všech stranách, a z národa panujícího stal se v krátce národ podrobený. My – opakuji: decimovaný národ sedláků – byli zničeni tak, že mohlo se díti proti nám všechno, že kdyby byl Josef II. přišel o století dřív, nebylo by snad dnes českého národa. ... Jak se neměly poměry vyvíjeti tak, jak se vskutku vyvinuly? Německý národ byl třicetiletou válkou také ochromen, materielně i duševně, ale on přece daleko nebyl stižen takovou katastrofou, jako my, on si zachoval Josef Pekař 1870-1937 1898 Pekař na Mommsenův »list« výtečně reagoval v »Politik« třemi články »Die Böhmen als Apostel des Barbarismus« (česky vyšly jako samostatný spisek počátkem roku 1898). Onen Pekař, kterému nejen komunističtí »historici« rádi podsouvali »zaujatě negativní hodnocení husitství a zdůrazňování positivních stránek pobělohorské doby«... 1898 všechno, svobodu náboženskou, samostatnost státní, všechny podmínky kulturního rozvoje, ano on si je rozmnožil! ... A nyní přicházejí nejen jejich žurnalističtí námezdníci, ale i heroové jejich vědy, ozdoby a chlouby jejich národa, pyšni vším tím k nám, kteří jsme se byli vykrváceli pro svou a jejich svobodu, a kteří, když jsme chtěli znovu žíti jako národ a hlásiti se k životu, ubíjeni jsme byli právě německou politikou a německou nepřízní, kteří jsme musili na nich, »šiřitelích kultury«, těžce vybojovati každou střední školu, každou pomůcku kulturního rozvoje – a ukazují na nás s pohrdáním »Hle, méně cenný národ!« ... Nám, nám vrhají po všem tom, co jsme vykonali a vytrpěli, výtku v tvář: »Apoštolé barbars t v í ! « Můj Bože, lze to pochopiti? ... Konče, dovoluji si, vysocectěný pane profesore, obrátiti se k Vám přímo. Vy, občan státu, jehož prvý kurfiřt z rodu Hohenzollernského, jediný z knížat německých, v době husitské byl nalezl slova omluvy a smíru pro české kacíře, občan státu, jenž i ve válce třicetileté horlivě se byl ujímal věci naší, a jehož znamenití panovníci pozdější, velký kurfiřt a velký král, ochotně poskytovali útulek českým uprchlíkům, trpícím pro víru, Vy, syn evangelického faráře (syn katolického národa musí bohužel to připomínati), jste těžce urazil národ, jemuž by aspoň v protestantském Německu jeho velké tragické dějiny měly zaručovati ne-li úctu, aspoň šetrnost! Dnes nejde ovšem o náboženství, ale o národnost – ale i v tom dal jste se oklamati bezednou, frivolní lží těch, kteří rozhlašují do světa, že v Rakousku jsou Němci utiskováni, i tu nevíte zajisté, že v Čechách český národ nedomohl se dosud úplné rovnoprávnosti s menšinou německou, že na Moravě ohromná většina jeho je dosud pod nadvládou Němců, že v Slezsku jsou poměry jeho ještě neutěšenější, a v Uhrách že půltřetího milionu jeho příslušníků – jako i aspoň dva miliony Němců tamtéž – jsou politicky i kulturně ubity! Vy jste své velké evropské jméno, neznaje našich dějin ani našich poměrů, hodil na váhu proti nám, s brutálním výzvem proti »apoštolům barbarství«, ale připoutav je zároveň k věci nespravedlivé a nemravné, k programu národního útisku, k apoštolátu barbarství v pravém slova smyslu, Vy jste je potřísnil! Nikoliv ovšem Vaše velikost jako učence, ale zajisté Vaše velikost jako člověka ztrácí tím v očích všech, kdož si zacho - vali smysl pro spravedlnost, pro humanitu a – civilisaci vůbec! [Pekař: Čechové jako apoštolé barbarství. Bursík & Kohout, Praha b. d.] 1898 1898 Jaroslav Goll Na 30. listopad 1897 připadly 80. narozeniny Theodora Mommsena. ... Uznávajíce veliký vědecký význam Mommsenův, nemůžeme přece – my Čechové – budoucně vyslovovati toto jméno bez trpkosti a hořkosti. Svým »posláním Němcům v Rakousku« dal Mommsen nový příklad (není v tom první), že někdo může býti velkým v oboru své vědy a při tom přece člověkem nepěkného, neušlechtilého smýšlení. A svému smýšlení dal Mommsen výraz formou, jež překvapila svou surovostí. Anebo právě proto, že tu byl tak ošklivý obsah, dostavila se též tak šeredná forma? Bylo to nepravé slovo v nepravý čas; zodpovědnost bouřlivých událostí, které jsme zažili právě kolem 80. narozenin Mommsenových, spadá z části na něho. – Proti Mommsenovi se vyslovil v časopise »Ethische Kultur« ze dne 27. listopadu Wilhelm Foerster, profesor astronomie v Berlíně. Mimo jiné tu čteme: »Es wäre doch ratsam, einmal recht ernst darüber nachzudenken, wie viel unsägliches Elend solch’ ein Wort, wie das von den Schlägen auf die Czechenköpfe, in den Volksmassen der kämpfenden Nationalitäten ... anrichten muss. Wenn die Führer sich paroxystisch in Worten geberden, dann giebt es unten eine Steigerung der niedrigsten Brutalitäten.« – To bylo napsáno před událostmi, na které narážíme. ... Co se týče věcí římských, Mommsen je znalec, s kterým se nikdo nemůže měřiti. Avšak res bohemicae – v těch se objevil jako úplný neznalec. Jak mohl, tážeme se s úžasem, ale také s indignací, takto psáti muž vědy o věcech, o kterých nic neví? (To pověděl velmi mírně a delikatně Mommsenovi prof. Jagić ve svém listě ze dne 8. listopadu.) Se stanoviska historického dána byla Mommsenovi dvojí odpověď. V otevřeném listu Oswald Balzer, professor a t. č. rektor Lvovské university, spisovatel velmi cenného díla Genealogie Piastów, cenného i pro dějiny české..., ujímá se Čechův a Polákův – podle Mommsena »apoštolův barbarství« – ukazuje, že Čechové a Poláci patří svými dějinami do oblasti téže kultury, kultury západní, jako národové románští a Němci. Obrana Josefa Pekaře (vyšla nejprv německy ve feuilletonu Politiky, potom o sobě česky i německy) mimo jiné připomíná, jak v 16. a 17. století do 30leté války protivy národnostní vyrovnány tím, že Čechové byli většinou nekatolíky, protestanty; v literatuře té doby, u Luthera, Melanchtona a j. najdeme plno sympathie, ba obdivu pro jindy tak nenáviděné české kacíře... *** ... Mluvíme-li o zázraku v dějinách, znamená to, že naše poznání k příčinám neproniklo, neb lidské poznání všude nachází své meze... To platí též o našem národním probuzení. Avšak ono podivení, ono admirari, které se po příčinách ani neptá, ustoupilo již rozbírání a ptaní. Co probudilo národ český k novému ž ivotu, ta otázka se ozývá u nás zase a zase. Historik zná nebezpečenství, které takovými otázkami nastává. Jednoduchá otázka zdá se vyžadovati jednoduchou odpověď a k ní také láká a svádí. Chtěli bychom bohatost a plnost historického života redukovati na jednoduché formule. A často se toho třeba konečně odvážiti. Jsou takové formule vždy aspoň pomůckou na cestě pokračujícího poznání. Pokrok obsažen pak nejednou i v tom, když poznáme, že jsme plnosti obsahu přece nevystihli, že jsme z bohatství dějinného ži1898 1898 vota vybrali a do té formule vtěsnali přece jenom část... S tou výhradou bych se přiznal k odpovědi, že národ český byl probuzen duchem času, duchem dějin v posledních desítiletích minulého a v prvních desítiletích tohoto století; tedy osvětou předešlého století, která také do našeho ještě přechází, a ideou národnosti, jež vládne století našemu. Tak bylo jinde, tak u nás. U nás k tomu přistoupily tradice z minulosti pocházející a, což bylo rozhodné pro zvláštní národní život, ne pro život vůbec, po mrtvu, jež vládlo před tím, anebo vlastně po spánku, jenž přece nebyl smrtí, – snaha sebezachování, snaha zachovati vlastní a zvláštní národnost, když nastalo nebezpečenství největší. Živel tragický, praví Palacký, v dějinách českých předčí nad epický. Avšak historie nezná tragedií bez viny; nicméně dějiny nejsou vždy spravedlivé; pokuta bývá nejednou větší než vina. To nebylo naší vinou, že jsme se po velké katastrofě českých dějin (a tou katastrofou jest pro všecku další budoucnost bitva na Bílé hoře) dostali pod vládu neosvíceného absolutismu. Ovšem to nebylo potom ani naší zásluhou, že přišla i pro nás doba absolutismu osvíceného a skrze něj oživující proud osvícenské kultury předešlého století... Úpadek, který u nás nastal pod neosvíceným absolutismem, byl všestranný. K úpadku přišla i česká národnost; mužové jako Balbín to poznávali a toho litovali... Neosvícený absolutismus ještě přímo a vědomě n egermanisova l . A vlastně je jeho dílem to, co je dnes programmem naším: rovnoprávnost. Ovšem – my se domáháme rovného práva se svými krajany německými, co se týče veřejné platnosti obou jazyků zemských, kdežto tenkráte německý jazyk obdržel ve veřejném životě stejné právo s tím, který před tím měl právo výlučně sám. V tom smyslu se stal jazyk německý také jazykem zemským. Neosvícený absolutismus nepřál národu českému, ale ne tak proto, že byl český, nýbrž spíše, že byl před tím převahou kacířský. Osvícený absolutismus germanisoval. Germanisoval, protože byl osvícený, a ještě více, že to byl absolutismus. Němčina se měla státi a také do značné míry se stala kulturním jazykem v Čechách; na školách latina, kde ustoupila, ustoupila ne oběma jazykům zemským, nýbrž jen jednomu z nich, německému. A vlastně se měl jazyk německý státi jediným jazykem zemským, to jest jen on měl míti platnost ve veřejném životě. Proto se germanisovalo, pro stát. Osvícený absolutismus nepřál národnosti české , ne tak proto, že byla česká, nýbrž hlavně proto, že dvojí národnost zdála se stěžovati vládu. A osvícený absolutismus chtěl vládnout, chtěl vládnout mnoho a positivně. Osvícený absolutismus dosáhl u nás, co chtěl, ale vyvolal také, co nechtěl. On povznášel zemi naši a obyvatelstvo její z úpadku duševního i hmotného, ale probouzel zároveň v některých vrstvách českého národa odpor proti german i s a c i , a tím sebevědomí národní. Německý jazyk stal se kulturním jazykem (a to přinášelo největší nebezpečenství) v zemi české: stal se kulturním jazykem pro příslušníky obou národností, pro Němce, z nichž mnozí milovali zemi českou jako svou vlast a přičiňovali se o její povznesení, i pro ty Čechy, kteří si byli své národnosti sice vědomi, u kterých však jednak ko s - mopolitická kultura předešlého stolet í , jednak úpadek národnosti české vyvolávaly jakousi lhostejnost neb jakousi resignaci, co se týče možnosti zvláštního českého národního života pro 1898 Jaroslav Goll 1846-1929 1898 Pekařův učitel a vzor Goll se s Mommsenem vypořádal (k věci se ale vrátil ještě v roce 1904 – v jeho nekrologu) v 1. sešitu IV. ročníku »Českého časopisu historického« medailonem k jeho osmdesátinám. Ve čtvrtém čísle téhož ročníku ovšem otiskl i jinou, zcela zásadní stať, z níž je naše druhá ukázka: ke 100. výročí Palackého narození. budoucnost. U jiných však se probouzela snaha učiniti také český jazyk jazykem současné kultury. Možnost toho byla dána minulostí, protože jazyk český již jednou dříve kulturním jazykem byl. Běželo o to, jej ve styk uvésti s kulturou současnou... tak stáli vedle sebe (a do jisté míry i proti sobě) Dobrovský a Jungmann. Palacký spojil v sobě Dobrovského s Jungmannem. Jungmann byl probudil Palackého, on nejmocněji. Palacký pracoval směrem vědeckým, v tom je podoben Dobrovskému, jenž mu byl i učitelem; Palacký však práci vědeckou obracel obzvláště a vědomě na prospěch národnosti české. Jako v řece voda z dvou řek přicházející dlouho ještě teče vedle sebe, tak u Palackého ještě dlouho vedle sebe pokračuje práce jeho směrem obojím, rozdílná jazykem. ... Ještě jednou se obraťme zpátky k mladému Palackému, k jeho prvním letům pražským... Při oné památné rozmluvě dne 20. prosince 1825 se Šternberky a Dobrovským Palacký zvolal: »Kdybych byl třebas cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si ukládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná po něm zůstala památka v dějinách člověčenstva...« Tato slova – co znamenají, než že záleží na tom, netoliko bychom byli, nýbrž také a více na tom, jací budeme? Neboť od toho, jací budeme, o d vzdělanosti, ale neméně také od mravní povahy bude záviseti, zdali budeme; toť vlastní smysl a jádro některých výroků z posledních let Palackého, jako onoho, že »národ český potrvá, pokud bude ch t í t i . . . « To vše souhlasí s filosofií Palackého, to z ní plyne, tedy z názoru o světě a životě lidském, jak se u něho vyvinul a ustálil v letech ještě mladších, v letech prešpurských. Pro svou filosofii našel formuli u Bacona; lze ji vysloviti slovy jeho; to jest účelem a cílem člověka: divinitatis cuiuspiam participem fieri. To jest úkolem jednotlivce, a to je cílem, ke kterému spějí podle Palackého přesvědčení konečně dějiny lidstva... Palacký našel si i české slovo: božnost. Božnost rozložil si ve trojici idejí: pravdu, dobro, krásu. Jednu z těchto idejí pojal do svého hesla: Svoji k svému, a vždy dle pravdy! Svoji k svému – co je to jiného než idea národnostní? Že všecku práci svého života věnoval službě svého národa (je to jeho oblíbené slovo), v tom obsažen jeho význam pro nás. A přece ani idea národnostní není jemu ještě idea absolutní. Kdo dobře rozumí Palackému, tomu zní jeho heslo také: Svoji k svému, a l e vždy dle pravdy! Nejsem první, komu se toto »ale« v hesle Palackého ozvalo. Heslo Palackého má dvě části; v každé je úkol; a vedle hesla zanechal nám Palacký také vzor, jak bychom měli plniti oba úkoly, aby se nám nerozpadlo na kusy heslo jeho: Svoji k svému, a vždy dle pravdy! [Goll: 1. Mommsen; 2. František Palacký. In: Český časopis historický, IV. ročník (1898)] 1898 Antonín Sova Tobě, jenž jsi zákeřně udeřil můj národ, hrabivý starče, sesurovělý, ješitný! Tobě, nad samým hrobem, bastarde zpupnosti římských caesarů a vítězné Germanie, tobě, slavomamem zaslepený starče: zpívám vzteklou píseň barbara, úderem kopyt probuzeného! Kovovými ranami s opovržením biju ve tvou svraštělou tvář, bestiální fanatiku ukrutného císařství, v tvé zkornatělé spánky biju, v odulé Neronovské pysky biju, pokryté pěnou bezmocného vzteku! »Rozum« tedy našel jsi v rozvalinách Říma, jenž chce teď skupovat jateční maso, a t ř í s k a t do lebek spoutaných a přemožených obětí? Pro tvé sjednocené imperium pokořit hordy otroků, které rád vídals v triumfálním průvodu zdeptané, pokořené římskými caesary, hordy otroků, jež možno přetvořit v prodajné žoldnéře k službě imperia? Zpupný hlasateli otroctví! Dále nevidíš, než na rozkvetlé vrcholy svojí vlasti a všecko ostatní cynicky toužíš rozšlapat válečnými vozy dobyvatelů, surovou jejich nohou? Teď, po triumfech válečných tvého imperia zachtělo se ti ostatní Evropu pokořovat, pokořovat, pokořovat, bídně pokořovat, k anektování vyhlédnuté otroky, hnůj k omlazení, sehnat do triumfálného průvodu jako zvěř, a z d omn ě - lých barbarů nadělati žoldnéřů imper i a , t vého nenasytného imperia! ... Co platny ti ctihodné šediny, když žvatláš senilní fráse, starče stojící nad hrobem, když zapomněls hlásat usmíření a lidskost, zhynutí nadvlád a záští, když zapomněls usmířit se světem křehkou svou bytost a ukončit modlitbou všeobrodného soucitu? Co platny ti ctihodné šediny, když sloužíš tmě, v době, kdy hladoví všelidskou bolestí miliony otroků a tlukou na brány obrození, když ulicemi starých měst projíždí bezvládí duší, smějící se tvému císařství, když z utlačených otroků všech kast a všech národů jiskří se první pochodně lidskosti, tak právě jak ze středu barbarů, narážených na kůly Neronovy, vyzářilo světlo křesťanství? Ony nad tvým hrobem, který si zapamatují vnuci, budou svítit, pochodně žhavé, do tvých slepých očí, a obnaží tvá slova, v nichž spečetěn úpadek tvé raçy, – – dříve však já, s odvetou zhrdavou, vyvřelou na smutném poli zdeptané přítomnosti, přicházím na okraj tvého hrobu, a házím ji za tebou, starče despotický, aby tě výčitkou drtící tížila věčně, věčně... [Sova: ... Theodoru Mommsenovi. VI. vydání. Hejda a Tuček, Praha b. d.] Antonín Sova 1864-1928 1898 Český poeta a prosaik Sova reagoval na Mommsenův protičeský výpad sice básnicky, leč velmi nevybíravě. Zvolil přístup, který je zpravidla obecně zavrhován: »ad personam«. V tomto případě byl ovšem zcela na místě, »sesurovělý teutonský stařec« si nic jiného nezasloužil. Ač jeho obavy, že začínáme mít navrch, nebyly liché... 1899 Thomas Woodrow Wilson ... Čechy byly slovanským klínem, vraženým ve stranu Německa. Obklopeny nepřátelskými mocnostmi, byly kořistí, lákající k zápasu. Dobyty občasně několika sousedícími královstvími na konec upadly do německých rukou a staly se apanáží říše. Jako takové se jich zmocnili Habsburkové, když jejich trůn byl uprázdněn následkem vymření lucemburského rodu knížat. ... Nynější ústava rakousko-uherské monarchie vlastně uznává v unii jen dvě strany, Rakousko a Uhry. Čechy přes to, že mají tolik individuality a honosí se krásnými dějinami nezávislosti, jsou pohlceny Rakouskem: jediné Maďaři uherští ze všech plemen různorodé říše habsburské dosáhli pro své království postavení rovnosti vedle vládnoucího Rakouska. Směrodatnou obtíží po celý průběh rakouskouherské politiky byla různost plemen zahrnutých v hranicích monarchie. V prvé řadě a nejnápadnější jest tu t ř í s t r a n ný kontrast mezi Němcem, Slovanem a Maďarem. V této všeobecné klasifikaci Slovan se opětně liší od Slovana následkem mnohých ostrých odchylek dějinných, řeči a náboženství; a vedle této klasifikace přistupuje směs Italů, Chorvatů, Srbů, Rumunů, Židů – příslušníků téměř každé rasy a národnosti východní Evropy. Tato různost jest zdůrazňována faktem, že j e d i n é Čechové mezi všemi těmito národnostmi mají vlastní svůj domov, ve kterém jsou ve vět š i n ě . V Čechách a na Moravě Čechové tvoří značně více než polovinu obyvatelstva; kdežto v Uhrách Maďaři, ač značně početně převyšují jakýkoliv jediný jiný element obyvatelstva, tvoří méně než polovinu celkového počtu obyvatelů; a v Rakousku, kde jednotlivci německé krve jsou u veliké většině ve středních provinciích, jež lze nazvati Rakouskem vlastním, v Rakousku jako celku jsou o málo více než třetinou obyvatelstva. Co více, při nejmenším dvě z těchto plemen silně nepokojně a vytrvale jsou oddány nezávislosti. Žádné uplynutí času, žádná porážka nadějí nezdá se být dostatečná k usmíření Čechů s vtělením v Rakousko . Hrdost národní a vzpomínky na pozoruhodné a vynikající dějiny udržují je vždy v rozporu s Němci v jejich branách a s vládou nad nimi ustavenou. Dožadují se při nejmenším takové míry autonomie, jaké se dostalo Uhrám. ... [Pergler: Amerika a československá nezávislost. Český Čtenář, Praha 1926] Thomas Woodrow Wilson 1856-1924 1899 Wilsonovo dílo »The State« bylo poprvé vydáno v roce 1889 a již zde se dotknul rakousko-uherského problému. Ve vydání o deset let pozdějším se Wilson k věci vrací a podrobněji se zabývá přímo »českou otázkou«. Wilson habsburskou monarchii bytostně nenáviděl, ke splnění snu o jejím zničení mu zbývalo ještě dlouhých dvacet let. Obsah kapitoly čtvrté 1885 Gustav Eim: Jinou cestou 1886 Herman Bang: Ty krásné město... 1886 Max Dittrich: O pražském člověku 1886 Anton Trstenjak: V zlaté Praze 1886 Jan Herben: Národní listy v boji o Rukopisy 1886 Jan Gebauer: Dopis Riegrovi 1886 Albín Bráf: Mé styky s T. G. Masarykem 1886 Hubert Gordon Schauer: Naše dvě otázky 1887 Ferdinand Schulz: Filosofové samovraždy 1887 Jan Lier: V kritické době 1887 František Tilšer: Řeč na sjezdu Národní strany svobodomyslné 1887 Jan Kučera: Řeč na sjezdu Národní strany svobodomyslné 1887 Heřman Janda: Řeč na sjezdu Národní strany svobodomyslné 1887 Karel Tůma: Řeč na sjezdu Národní strany svobodomyslné 1887 František Pravda: Ze vzpomínek na studie gymnasijní 1888 František Chalupa: K 25. výročí založení Umělecké Besedy 1888 Josef Hlávka (a jeho podíl na založení České akademie) 1889 Petr M. Fischer: Věnovací listina vyšehradského »Slavína« 1890 Adolf Srb: Staročeši 1890 Josef Herold: Řeč na veřejném jednání mladočeského klubu 1890 Julius Grégr: Řeč na veřejném jednání mladočeského klubu 1891 Eduard Grégr: Řeč v říšské radě 1891 Gabriela Preissová: »O staročešství« v listech přátelům 1891 František Křižík: Vzpomínky na Jubilejní výstavu 1891 Jiří kníže Lobkowicz: Uvítání arciknížete Karla Ludwiga 1891 Karl Ludwig arcikníže Habsburg: Řeč při otevření výstavy 1891 František hrabě Thun: Raporty do Vídně o Jubilejní výstavě 1891 Jindřich Šolc: Poděkování organisátorům Jubilejní výstavy 1891 Karl Max hrabě Zedtwitz: Projev k zakončení Jubilejní výstavy 1892 Georg Brandes: Bodláčí s Parnasu – Národní divadlo 1892 Ladislav Stroupežnický: Jsem moc velký furiant... 1892 Teréza Nováková: Dopis Karolině Světlé 1892 Antonín Štolc: Dopis Vilému Mrštíkovi 1893 Vilém Mrštík: K odkazu Huberta Gordona Schauera 1893 Antonín Dvořák: Dopis z Ameriky Emilu Kozánkovi 1893 Rudolf Mrva: Z výpovědí před vyšetřujícím soudcem 1894 Antonín Pravoslav Veselý: Omladina a pokrokové hnutí 1894 Otakar Hostinský: Řeč při odhalení busty Bedřicha Smetany 1894 Václav Štech: Národní katechismus 1894 Josef Král: Jungmann a »Počátkové českého básnictví...« 1894 Marie Červinková Riegrová: Domněnky a pravda o Jungmannovi 1895 Otakar Červinka: Marie Červinková Riegrová (nekrolog) 1895 Tomáš Garrigue Masaryk: Realismus: kritický a vědecký směr... 1895 Eliška Krásnohorská: Zvláštní heslo se nyní ozývá... 1895 Jakub Arbes: K Rohanově »Böhmische Frage« 1895 Karel Jan Rohan: Neklanův politický program 1895 Karel Adámek: Upomínky na Národopisnou výstavu... 1895 Zikmund Winter: Národopisná výstava českoslovanská 1895 Stanisław Tomkowicz: Národopisná výstava českoslovanská 1896 Cyril Horáček: Počátky českého hnutí dělnického 1897 Alois Simonides: Manifestační schůze národního dělnictva 1897 Julius Zeyer: Dopis Janu Voborníkovi 1897 Josef Kaizl: Rovnoprávnost jazyková (Myšlénky Němcův) 1897 Theodor Mommsen: Němcům v Rakousku 1897 Oswald Balzer: Otevřený list dru Theodoru Mommsenovi 1898 Josef Pekař: Češi jako apoštolé barbarství 1898 Jaroslav Goll: K Mommsenovým osmdesátinám 1898 Antonín Sova: Theodoru Mommsenovi 1899 Thomas Woodrow Wilson: K české otázce ❖❖❖❖ Tak to náhodou vůbec nebyla marná rada! Tedy zejména někdy koncem léta roku 1921... Dnes si ale raději pořiďte necensurovanou digitální versi naší čítanky na internetové adrese: http://www.narmyslenka.cz ČESKÁ REVUE. Můj národ a má vlast. Kapitola čtvrtá (1885 až 1899) Uspořádal & typo a ve svém studiu Polaris vydal Ladislav Bátora (batora@seznam.cz). Vydání první. Praha, říjen 2005.