Přehled opravených meta-kritik do dne 23 května 2008


Nejčastěji opakované gramatické chyby:

shlédnout film (správně zhlédnout), potencionální (místo potenciální), standart (místo standard),
vyjímka (místo výjimka), bizardní (místo bizarní), hyperkorektně užívaný 7. pád (používá se jen na
přechodné vlastnosti)


Nejčastější chyba daná nedostatečným zadáním (vina učitele):

Používání slova naratologický, viz níže



Obecné pokyny:


Žlutě jsou značena polemická místa či přímo chyby


Modře jsou značeny dobré postřehy


Vybrány jsou pouze metakritiky, které obsahují něco podnětného. Nebuďte, prosím, překvapeni, že si
od vás vyberu třeba jen jednu metakritiku a od někoho dvanáct kusů.


Vaše metakritiky jsou řazeny abecedne dle vašich jmen. Své jméno, pokud se chcete dostat rychle ke
svému úkolu, najdete po zadání Ctrl+F.


Ti, kteří své jméno nenajdou a práci poslali, nechť mi napíšou. Možností je několik. Buď jsem text
do tohoto finálního přehledu zapomněl zařadit z důvodů mechanické chyby, nebo jste odevzdali
natolik indiferentní úkol, že jsem nebyl schopen nic citovat, nebo se stalo, že váš dopis někde
zapadl do elektronického koše. Omlouvám se rovněž, pokud někomu komolím jméno, vycházím z toho, co
vyctu z odevzdaných souborů.


Termíny dodání pro zbytek metakritik jsou 30. května a 10. června.


Pokud se vám automaticky nezobrazují komentáře, klikněte si ve Wordu nahoře na liště na
„nástroje/sledování změn“, případně na „vložit/komentář“


Na otázky z komentářů zasílejte písemné odpovědi do výše určených deadlinů.


U dvou prací si vůbec nejsem jistý, co s nimi. Jiří Jagoš se nejvíce se minul se zadáním a
doporučuji podle vzoru kolegů úkol kompletně přepracovat. Barbora Havejová mi poslala sedm
metakritik týkajících se muzikálu. Kdyby to mělo nějakou metodu, dalo by se uvažovat o splnění
úkolu (podobně jako u Martina Horného, který si úkol odbyl jedním rázem). Zaslané osobně laděné
přemítání je ale pedagogicky naprosto neuchopitelné. Doporučuji zkusit ještě jednou stejnou práci
pojmout metodičtěji.


Každopádně to celé berte především jako hru a zkušenost. Předmět není známkovaný. Cílem bylo,
abyste si přečetli co nejvíce kritik a trochu se nad nimi zamysleli podle určitých klíčů.
Podařilo-li se vám to jakž takž dodržet, máte zápočet. Jak si sami jistě všimnete, každý z vás
pojal metakritiky po svém a já se vám nesnažil bránit ve svobodě projevu, pouze se doptávám tam,
kde selžou základní pravidla jazyka.







Tento soubor zasílám celý, Martin Horný již nemusí nic odevzdávat. Následujících několik stran
čtěte jako nad očekávání splněný úkol. V této formě jsem to ani nevyžadoval.


Martin Horný_144072_Metakritiky_1. desítka


obsah_


Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Jan Jaroš, Tiscali Kino, 2

Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Aleš Harazim, Filmpub, 3

Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Barbora Šťastná, Premiere, 4

Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Pavel Mandys, Týden, 5

Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Tomáš Baldýnský, Reflex, 6

Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Mirka Spáčilová, MF Dnes, 7

Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Petr Fischer, Hospodářské noviny, 8

Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Darina Křivánková, Lidové noviny, 9

Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Irena Hejdová, Aktuálně.cz, 10

Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Kamil Fila, Cinema vs. Cinepur, 11



Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Jan Jaroš, Tiscali Kino,

http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13674


Text Jana Jaroše je příkladem fanouškovské nekritické recenze, která skrze adorování Ivana Trojana
(přibližně 1/3 textu) vychvaluje celý film. Již krátký, ale pro médium typický perex prozradí, o
čem bude recenze: „Ivan Trojan v hlavní roli.“  V první větě se také dozvíme, že se režisér
„konečně téměř dotkl dokonalého tvaru“. Tento přístup je naprosto legitimní, kdyby ovšem autor
doplnil svá silná tvrzení odpovídajícími argumenty. Dočkáme se bohužel jen převyprávění děje, které
je doplněno o přinejmenším problematické anticipace, dohady a závěry. Roli argumentů zastává
sebepotvrzovací „zajisté“ (použito celkem 3x):


„Předvídám ovšem, že divácký zájem bude zajisté nepřímo úměrný hodnotám: čím méně podbízení, tím
méně přízně.“


„Režisér pak bez sebemenšího zlehčení, s nepředstíraným soucitem i sympatiemi k protagonistovi...
postihl s mimořádnou věrohodností vesnické prostředí...“


Staví se tak před (hloupým) čtenářem do role expertního povýšeného znalce, který ani nepotřebuje
dokazovat to, co říká. Bez jediného problému a pochyb autor označí film za „drama“ odehrávající se
na „sklonku komunistické éry“.


Po stylistické stránce jsou pro Jaroše typická dlouhá souvětí (až sedm vět), která ovšem nedokáže
udržet v mezích plynulosti a srozumitelnosti:


„Svými nápady, bližními odečítané jako projev zlomyslnosti, však nechce ubližovat, jeho počínání
kolísá mezi hravostí, dobrými úmysly, které se rozpadly vniveč, a zarputilým vzdorem, když počne po
stěnách a dveřích psát nactiutrhačné nápisy, když proti vlastnímu bratru namíří zbraň.“


Podobná dlouhá souvětí působí dojmem, že autor toho chce hodně říct, dokázat jak filmu
(ne)porozuměl, ale bohužel neví jak. Kýžené bezproblémové čtivosti textu (primární požadavek formy
bulvárního textu) neprospívají ani nešťastně použitá cizí slova.


„Trojan doplnil zdánlivou maličkost - fortelně sestrojené postavě vdechl život. Co vše ale za touto
jednoduchou větou nalezneme!“


S výhradami, že fortelný se používá snad více pro přístroj, než postavu – budiž. Nesmysl je ovšem
fortelně, tedy dobře a kvalitně napsané roli, vdechnout život. Ten už tam přece musí a priori být,
pokud je natolik fortylná. Pravděpodobně pod záminkou humoru autor používá ironii, která ovšem
ničím nepřekvapí a nudí. Metafory neovládá, nýbrž ony ovládají ho. Opravdu se Trojan ve své herecké
kariéře uhnízdil v nějakém výrazovém stereotypu?


Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Aleš Harazim, Filmpub,

http://filmpub.atlas.cz/kino/144904-vaclav.aspx



Aleš Harazim začíná recenzi zasazením Václava do kontextu současné české filmové produkce, tak že
zaujímá stanovisko k novějším filmům. Hodnocení stavu tuzemské kinematografie se stalo ostatně
tradičním úvodem u recenzí. Harazim kritizuje bez argumentů a jen na ose subjektivního „libí –
nelíbí“. Proto jsou filmy „silné, výtečné, vydařené, hrůzostrašné, horší“ atp. Vedle nulového
názorového novátorství oslní zejména nelogismus, když v první větě „jde česká kinematografie
skutečně do Pekel horoucích“, zatímco v následujícím odstavci se dovíme, že „byl tento rok
podstatně plodnější na opravdu povedené snímky, než ten rok předchozí“ – aneb povedenými snímky do
horoucích pekel.


Obecný úvod postupně přechází do polohy autorsko-žánrové koncepce, kdy recenzent dva odstavce
zdůvodňuje, proč se Václav „nevleze“ na TV obrazovku ((1.) silná témata by „přetékala z plazem“, a
(2). Václav je skutečně moc povedený). Po ujištění čtenáře, že film opravdu patří do kina se vedle
adorování Trojana a převyprávění příběhu autor soustředí na hledání základních témat filmu - postoj
společnosti k jinakosti, tolerované udavačství a zásadní téma odpuštění – a tenduje tak směrem k
interpretační analýze, která vrcholí konstatováním, že Václav patří do ústavu, což můžeme označit
za jediný nevšední aspekt celé recenze. Bohužel tím analyticko-interpretační část končí. V jediném
odstavci vypadává autor na chvíli z role oddaného fanouška, protože připouští kritiku:

1.      jednoduchá příběhová struktura,

2.      konec filmu je příliš rychlý,

3.      pozastavení se nad retardací Václava (neumí se najíst příborem, ale zato perfektně střílí).

Závěr patří oslavě dalších herců a postavení filmu na piedestal vedle letošní silné čtyřky (Vratným
lahvím, Tajnostem, Pusinkám a ROMingu).


Po formální stránce recenzi nesluší občasné gramatické chyby, příliš expresivní výrazy (do
horoucích pekel, zaprodání se...), lacině zábavné tvary, které mají pravděpodobně podpořit
identifikaci s mladým čtenářem (brokovka, hajzlík...), a čisté nepravdy – ne, Václav brokovnicí
opravdu nestřílel. Jako trn v oku bolí nadužívání ukazovacích zájmen (té ČT, ten Vašek, 2x tu
prezidentskou milost, těch plazem, toho chlapce atd.). Zbytečná je i „vata“, kdy recenzent popisuje
myšlenkový postup autorů, který korunuje prohlášením: „A měli pravdu!“ Copak v době po postmoderně
existuje pravda? :-)



Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Barbora Šťastná, Premiere,

http://www.premiere.cz/film/55690/vaclav.html


Štastná začíná recenzi tam, kde jiní končí – perex je vlastně závěrečným shrnutím, zhodnocením a
žánrovým zařazením. Přístup bez dramatu, ale zato informačně jasný a stručný. Vyhovuje tak záměrům
„recenze v kostce“. Již s perexem se začíná plně rozvíjet  žánrový koncept recenze, který je
postupnými kroky veden až k závěrečné větě:


„Napětí, které příběh nabízel, tak zůstalo využité jen napůl a Václav – který se mohl stát skutečně
velkým moderním vesnickým dramatem – skončil pouze jako vcelku povedený film, vhodný pro nedělní
večer v České televizi.“


Čtenář se na pozadí vyprávěného příběhu a popisu základních charakterů narace dozví poměrně jasně
uvedené argumenty, proč je film vhodný pro ČT a je dramatem jen napůl - hodnocení tedy na základě
žánrového vymezení. Šťastná si udržela po celý text analytický odstup, popisuje, ale příliš
nehodnotí. Proto Trojan (pouze) obstál, což může působit v očích čtenáře více uvěřitelně a
seriózněji, než odvážná a fanouškovská provolání typu monstrózní převtělení, bravurní zvládnutí
náročného úkolu, vdechl život a pod. jak jsme mohli číst v předchozích textech. Patrná je určitá
distance od mediálních účinků filmu. Štastná nemá zapotřebí podporovat své názory vlastním
individuálním prožitkem, což činí její závěry hůře zpochybnitelné. Těžko interpretovatelné je
oslovení čtenáře, kdy v první půli recenze udržuje distanci „vy“ (2. os. mnč.), aby se v druhé
části přechýlila k všeobjímající „my“ (1. os. mnč.). Jelikož oslovování není nikterak časté (celkem
4x), nehledal bych záměr ale spíše drobnou nedbalost v nejednotě.


Stylistika odpovídá základnímu požadavku textu – informovat. Proto se recenzentka vyhnula „vatě“ či
„okrasné“ slovní ekvilibristice. Text je formálně čistý, ničím nezaujme, ale ani nepopudí. Kratší
věty podporují plynulou čtivost.


Negativem může být pro někoho zbytečné prozrazení příběhu, kdy se čtenář dozví, že „Václav stiskne
spoušť“ (byť je možná i metaforická interpretace), a že „Lábus drží nad Václavem ochrannou ruku,
ale má k tomu své důvody“, takže divákovi dojde s prvními minutami filmu proč. Nutno ovšem dodat,
že takřka vše vyzradil v rámci marketingové kampaně samotný scenárista a režisér, takže recenzentka
opakuje pouze to, co je informovanému divákovi, což čtenář Premiere snad je, pravděpodobně již
známe (ke škodě filmu).


Nejčistější žánrová recenze.




Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Pavel Mandys, Týden,

http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/recenze/vaclav-ctyricetilety-kluk-s-pistolkou_33784.html



Pavel Mandys zvolil k Václavovi přístup „jednooký mezi slepými králem“. Recenzent(ka) zahrne film
kritikou, přičemž si ale silně postěžuje na soudobou tuzemskou filmovou tvorbu, v jejímž kontextu
není snímek nakonec tak špatný, jak se zdá. Velmi často jsou chyby filmu omlouvány právě českým
prostředím, tvůrci jsou z obliga:


např. právě Mandys:

„Nezapomenutelné jsou takové snímky, které nás dokážou dostat do kůže svých hrdinů. Do téhle
kategorie Václav nepatří, což mu ale nelze vyčítat, protože české filmy se k ní příliš často
neblíží.“


Podle stejné logiky bychom mohli bez problému pardonovat např. rasismus v Griffithově Zrození
národa s odvoláním se na dobu. Jsou věci, které nemohou být (moderním) filmovým kritikem 21.
století prominuty – ať už to je rasismus, nebo fakt že se v Česku točí filmy, které se prostě
nedokáží dostat do kůže svých hrdinů. Jejich akceptování je selhání kritika.


Pro marketing filmu je text Pavla Mandyse velkým úspěchem, protože i přes značnou kritiku si čtenář
odnáší dojem, že film musí bezpodmínečně vidět, protože v české produkci toho moc lepšího není.


Text je jasně strukturován, názory nepostrádají argumenty. Objevují se i inspirativní postřehy a
interpretace (např. otcův útěk jako příčina retardace). Převažuje žánrový koncept, který je na dva
odstavce vystřídán psychologickou sondou do nitra Václava, která je zároveň nejsilnější částí
textu, protože zde recenzent odkrývá možné tvůrčí postupy (chyby), jak vymodelovat hlavní filmovou
postavu, ilustrované na jiných filmech.




Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Tomáš Baldýnský, Reflex,

http://www.reflex.cz/Clanek30147.html


Tomáš Baldýnský zvolil svébytný autorský přístup k recenzi. Mimo to, že oslovuje diváky, ze kterých
se jasně a cíleně vyděluje, aniž by se snažil o jakékoli splynutí (např. Nemusíte být filmový
kritik, abyste poznali...), nebojí se oslovit přímo autory. Proto se místo víceméně klasického
informačního perexu objevuje krátká úvaha na téma „kritik jako vlezlý imbecil?“. Baldýnský tak
premýšlí nad úlohou kritiky, aby se na konci textu k tématu vrátil. Větou „Je dokonce dobrý tak, že
ho stojí za to kritizovat.“ vyjádří jasnou nadřazenost kritika nad autory, kdy se literát milostivě
uvolí ke kritice filmařů. Následuje pointa recenze – doporučení autorům točit komedie – korunovaná
mentorským prohlášením:


Velké filmy nepřináší velká ambice je natočit, ale velká touha je vyprávět.


Po formální stránce most mezi začátkem a koncem recenze přispěl k dramatičnosti a vypointovanosti
recenze. Z ideového hlediska představuje Baldynský (minimálně v této recenzi) prototyp kritika
jasně nadřazeného nejen nad čtenáře, ale i nad autory. Nikterak si nebere servítky a bez okolků
škatulkuje diváky a čtenáře:


... (film Václav) ... vypráví "závažný příběh" a hloupí lidé si budou libovat, jak je chytrý.


V této větě se recenzent dostává až na samotný bod zlomu, za kterým leží prázdnota nulové možnosti
komunikace a argumentace. Tím, že prohlásím, že když si někdo myslí X, tak je hlupák, ukončuji
jakoukoli další „rozumnou“ debatu. Kde skočilo Voltairovo: „Nesouhlasím s tím co říkáte, ale až do
smrti budu hájit vaše právo to říkat?“


Z pohledu klasického liberalismu je tedy Baldýnského recenze poněkud politicky nekorektní. Naštěstí
úlohou moderního kritika není vyhovět politickým standardům formovaných současnou dominantní
ideologií, ale naopak ji v recenzovaném díle rozpoznat a (aberantně) dekódovat. Určitá nekorektnost
myšlenek a názorů výsledného textu je potom kýženým cílem. Proto je Baldýnského postup naprosto
legitimní. Pokud mám hodnotit ideologii díla, musím stát vysoko jak nad autory, tak samozřejmě i
prostou masou čtenářů Reflexu. Podobné ambice ale doprovází vysoké nároky na argumentaci a logickou
přísnost textu.


Jen pro zajímavost:

Zajímavá je pro české recenzenty jen postava předsedy/starosty (jednou jako zajímavější výjimka u
Barbory Šťastné, podruhé právě u Tomáše Baldýnského, kdy už je zajímavě napsaná i zahraná a konečně
u Ireny Hejdové, kdy lze postavě přičíst zajímavou nejednoznačnost a překvapivost). Souvisí ono
adjektivum s „tajemstvím“ postavy?



Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Mirka Spáčilová, MF Dnes,

http://show.idnes.cz/vaclav-zase-jednou-opravdovy-film-drl-/filmvideo.asp?c=A071203_183406_filmvide
o_ob


Mirka Spáčilová se vydala otevřeně cestou fanouškovské recenze. Text je z 92% oslavnou ódou na:

starší filmy Vejdělka a Epsteina:

-         „veleúspěšné vieweghovské prvotině Účastníci zájezdu“

-         „poetickou komedií Roming“

Ivana Trojana:

-         „v úžasném podání představuje naprosto jiný, vzácně celistvý příklad duševního postižení“

ostatní herce:

-         „v roli bratra září v naprosto nezvyklé poloze Jan Budař“

-         „dojemně odevzdanou Emílii Vášáryovou, o to královštější, když konečně vybuchne v drobné
etudě kolem stolování“

scén:

-         „v nádherné bezdeché milostné scéně“

-         „v půvabném výjevu mezi igelitovými plachtami při malování“

a film Václav celkově:

-         „Díkybohu za Václava!“

-          „Václav, zase jednou opravdový film.“


Zbylých osm procent představuje kritika, která měla snímek srazit na neočekávaně zlých 70 procent.
Negativní názory na film jsou vyjádřeny pouze ve třech, resp. dvou větách v závěru, protože
tvrzení, že Václav „není stoprocentně dokonalý“, je spíše pochvalou – co to je, sakra, za film,
když mu je vytýkána nedokonalost?


„Dodatek o vězení a petici, jakkoli účinkem mrazivý, přece jen už zavání onou moralistní úlitbou
"pravdivému příběhu". A také z něj zavane nenápadný stesk po hravosti, lehkosti a černé osobní
ironii, kterou si Vejdělek na tenkém ledě Václavova pohnutého osudu nemohl dovolit.“


Navíc, abych se přiznal, těmto větám nerozumím. V čem Václav zavání moralistní úlitbou „pravdivému
příběhu“? Jak se projevuje ve filmu stesk po osobní ironii? Zde měla Spáčilová podat přesvědčivé
argumenty aby odůvodnila závěrečné hodnocení. Místo toho recenzentka nabízí ve srovnání
s předešlými texty nejdetailnější popis děje a ničí jakýkoli moment překvapení či možného napětí.


Text je prošpikován různými nepodloženými dohady a postřehy. Za pozornost stojí rada všem filmařům:

„Naštěstí Václav obstojí s obezličkou prezidentských milostí i bez ní. Je dobře napsaný, natočený,
zahraný a vedle zvládnutého tvaru má dokonce i obsah. V tom tkví celé tajemství; jak prosté, milí
Watsonové, tvůrci upocených snímků do počtu!“

Ano, jak brilantní recept – stačí film dobře napsat, natočit, zahrát, zvládnout tvar a naplnit
obsahem a máme, kdo by to byl řekl, výborný film. Jedna z nejvíce pozitivních a hloupých recenzí na
Václava – není divu, že naskenovanou verzi najdeme na oficiálních stránkách filmu (inu
digitalizovaný papír je pravděpodobně důvěryhodnější než digitální text).


Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Petr Fischer, Hospodářské noviny,

http://ihned.cz/3-22562610-vejd%EClek-000000_d-fb



Petr Fischer nabízí jednu z nejoriginálnějších recenzí. Psychologizující žánrový koncept je
kombinován s ideologicko interpretačním, kde cílem textu není ani tak kritika, jako spíše hledání
pochopení, nabídnutí konkrétní možnosti interpretace. Recenzentovi by tak spíše vyhovovala forma
analýzy, kde se předpokládá „filmzhlédnuvší“ čtenář.


V textu Fischer odhaluje způsob mediální konstrukce klasické vesnice, (de)konstruuje vztah divák
vs. Václav. Výsledkem je poměrně nevšední interpretace, že obětí není Václav, jak pravděpodobně
většina diváků/čtenářů předpokládá, ale naopak jeho bratr. Vina leží na bedrech Václava a matky.


Ve srovnání s předchozími recenzemi zaujme celý odstavec věnovaný závěrečným pasážím filmu, protože
se recenzent obejde bez vyzrazení děje. Odlišným způsobem dále zakomponovává do textu jiné
režisérovy snímky: nehodnotí je, ale hledá podobnosti aby nakonec celkový autorův styl srovnal s
až bájnou „Spielbergovskou rukou, mistryní toho řemesla“. Od zvoleného ideálu se Vejdělek odlišuje
nadbíhavým humorem, který představuje úlitbu většinovému divákovi.







Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Darina Křivánková, Lidové noviny,

http://www.lidovky.cz/vaclav-jako-nerizena-strela-dpm-/ln_kultura.asp?c=A071206_095110_ln_kultura_h
el



Recenze vychází z žánrového a autorského konceptu, podle kterých je text rozdělen na dvě smysluplné
a konzistentní části. To ovšem nemůžeme říct o perexu a prvních dvou odstavcích, protože ty jsou
naopak poněkud zmatené. Už v perexu:


„Ivan Trojan hraje ve filmu Jiřího Vejdělka vesnického prosťáčka, který rád „střílí po lidech“.
Film Václav předchází pověst snímku natočeného na motivy jedné z prezidentských milostí Václava
Havla.“


se můžeme pozastavit nad dramaticky zvýrazněnou „prezidentskou“ pověstí. Pověst snímku buduje spíše
názorové souznění širšího publika, než prostý fakt uvedení jednoho z důvodů natočení. Křivánková
tak posiluje důležitost existence samotného filmu.


Následují dva odstavce postupně relativizují význam prezidentské milosti jak v „realitě“, tak
samotném filmu, až se čtenář společně s recenzentkou ptá: „o co tu jde?“ Chybí zejména popsání
skutečné události.


Po váhavém začátku se recenze přechyluje do smysluplných zbylých dvou třetin, kde Křivánková
konzistentně rozvijí téma žánru, kde poukazuje na prvky komediální, psychologické (trojúhelník
syn-matka-syn) a až anticky dramatické. Závěr patří zhodnocení technických parametrů (kamera,
hudba) a autorského rukopisu režiséra komparovaného se snímkem Roming.


I po stylistické stránce patří recenze ke spíše lidovějším (Václav „drandí na motorce“,“se zhulí“
atd.). Nenajdeme žádné složité větné konstrukty ani cizí slova, ale naopak nudná frázovitá klišé
typu: Trojan „patří do první herecké ligy.“


Křivánková používá pro zvýšení pravdivosti svých tvrzení fintu, kdy vytváří konstrukt obecného
diváctva, jenž zahrnuje všechny dosavadní i budoucí diváky filmu, recenzentku nevyjímaje. Proto:


„...někomu může připadat Václav jako milá vesnická komedie“

„Podobných interpretačních šablon bychom našli ještě spoustu, co člověk, to jiný pohled.“


Recenzentka tak v tomto ohledu jakoby nevyjadřovala svůj názor, ale se staví do role tiskového
mluvčího tlumočící masu diváctva, jejíž mandát na pravdu je dán jednoduše kvantitou. Kritička jako
hlas lidu.





Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Irena Hejdová, Aktuálně.cz,

http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/clanek.phtml?id=515663


Irena Hejdová navnadí čtenáře vtipným, hravým ale zároveň i smysluplně hodnotícím titulkem:


„Václav nese dobré řemeslo, ale moc snadný vejdělek“


Tím ovšem veškerá vtipnost textu končí, protože Hejdová se snaží dostat filmu až na ideové jádro,
kde by humor snad podrýval analytickou serióznost. Není proto divu, že Hejdová předpokládá částečně
informovaného, ale hlavně zvídavého čtenáře, kterému nestačí plytké převyprávění děje, zhodnocení
herců a zprostředkování závěrečného dojmu.


Text je kompozicí čtyř rovin, které se různě překrývají a doplňují:
 1. informační (nástin děje, záměry producentů, herci atd.)
 2. analýza filmu „sám o sobě“,
 3. paralely a srovnání s „venkem“ (jiné filmy a postavy) a
 4. hodnocení.


Ve všech rovinách se dostává Hejdová poměrně hluboko. Čtenář dostává všeho více než jinde. Např.
v první rovině zmiňuje ambice producentů na oskarové klání, ve druhé se dostává až k samotnému
poselství filmu, ve třetí nejen že vzpomene tradičně Rainmana a Otíka, ale nabídne i originální
paralely s Menzelem a Lasse Hallströmem, a konečně celkové hodnocení postaví na vydělení se od
jiných recenzentů, které Václav „dohnal až ke zvolání Film roku“.


Trapnou chybičkou je upsání Lasse Hallströma na Halströma v předpolední větě.


V době, kdy je tuzemskému filmu vyčítána mimo jiné řemeslná bezradnost a technická nedokonalost,
působí poslední věta – povzdech - až anarchisticky subverzivně: „ Ale jinak je té řemeslné jistoty
až příliš.“


Václav (Václav, Jiří Vejdělek, ČR 2007) Kamil Fila, Cinema vs. Cinepur

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/16437/vaclav

Cinepur č. 55. str. 45.


Podobnosti:


Recenze jsou si velmi podobné rétorikou a argumentačním stylem, který můžeme charakterizovat
strukturou: subjektivní interpretace, názor je následován objektivizujícími argumenty. Ty můžeme
pracovně rozdělit na IN a OUT. IN argument vychází z filmu samého a proto má často podobu
vypíchnuté části příběhu, hlášky, charakteru apod. OUT argument pak představuje často komparaci
s jiným filmem, režisérem, hercem, nalezení souvislosti s dosavadní režisérovou tvorbou a pod.


příklad IN argumentace (Cinema):

„Bezčasí však ve filmu není dáno tím, že by vesnice byly „zaostalé“, ale tím, že příběh sledujeme
očima „zaostalého“; někoho, kdo je fixován v minulosti (vzpomínkami na otce ve sportovní střelecké
teplákovce), neumí žít v přítomnosti (ať by byla jakákoli) a budoucnost pro něj znamená jen
bezmyšlenkovitý slib „všechno bude, všechno udělám“ a také ústavní hrozbu „půjdeš do Brodu, tam se
o tebe postarají“.“


příklad OUT argumentace (Cinepur):

„...pro zatraktivnění zápletky musí být správný filmový retard zároveň génius svého druhu. Rainman
sčítá párátka, Forrest Gump poráží v ping-pongu i Číňany, Václav je zase nekorunovaný střelecký
šampión...“


Fila v různé míře kombinuje a tři základní koncepty – autorský, žánrový a formální – aby díky nim
zařadil film do určitého ideologického rámce, nabídl čtenáři vyargumentovanou ale zároveň pokud
možno nevšední interpretaci. V magazínu Cinema je snímek Václav interpretován jako příklad
marketingového kalkulu, kde cesta k oscarovému úspěchu vede přes postiženého hlavního hrdinu.
Navíc, a to je důležitější, je podle recenzenta nepřípustně zlehčována nebezpečnost retarda. Tím se
dostáváme čistě na pole ideologie, protože právě ta konstruuje vnímání jinakosti, tolerance a
hlavně svobody jednotlivce. Co s člověkem, který je pro společnost nebezpečný? S popuštěním uzdy
interpretace Vejdělek říká: „svoboda pro všechny“, Fila: „svoboda, jen pro ty ochotné svobodu
druhých respektovat“.


V Cinepuru je vrcholem textu demýtizační interpretace postavy Václava jakožto „vrcholu přehlídky
pošahaných a chcípáckých českých mužů, jimiž je naše kinematografie posledních dvou desetiletí
přehlcená“.


Recenzent nikterak nezastírá, že nabídnuté názory jsou čistě jeho. Naopak. Dává svou individualitu
na odiv. Proto se nesnaží o splynutí se čtenářem kolegiálním oslovením my (1. os. mn. č.), ale
vztahuje vše ke svému subjektivnímu já (1.os.j.č.). Proto: „Předpokládám, že...“ „Obávám se,
že...“  „Myslím si, že...“ Tento přístup zdůrazňuje jedinečnost autora, a tím může u čtenáře
vyvolávat pocit zakoušení něčeho nového, čímž je text ve výsledku atraktivnější.


Ne nadarmo je jistě na doprovodné fotografii k oběma recenzím vždy zobrazen Václav s puškou
v ruce.


Rozdíly:


Pokud bychom měli využít analytického nástroje „čtyř rovin“ použitý u Ireny Hejdové, můžeme označit
základní rozdíl mezi recenzemi – v Cinepuru naprosto chybí informační část. Recenzent předpokládá
plně informovaného čtenáře, kterého by prostá fakta o filmu snad až nudila. Zatímco text v magazínu
Cinema je komplexní recenzí (zabývá se všemi očekávanými aspekty – herci, příběh, hudba, autor,
kontext atd.), v Cinepuru najdeme pod kritikou na film Václav „jen“ komplexní analýzu hlavní
postavy. O snímku jako takovém je referováno jen v souvislosti s Václavem Vinglem či Ivanem
Trojanem. Proto je Cinepur hlubší, ale tematicky omezenější.



Kolize:


Zatímco v magazínu Cinema dochází recenzent v posledním odstavci k tvrzení, že „v televizi bude
Václavovi lépe“, v Cinepuru poměrně překvapivě tyto snahy tematizovat žánr snímku v druhém odstavci
bagatelizuje:


„Zdá se, že spor různých recenzentů o to, zda Václav patří na televizní obrazovku, nemíří ke
klíčovému problému. Tím je, zda roli „blázna“ může zahrát herecká hvězda s provařeným obličejem a
spojená převážně s komediálními figurami.“


Proto předpokládejme, že Cinema časově předcházela Cinepuru, a deklarujme, že každý má naprosto
legitimní nárok upravovat své názory, a tím se rozvíjet (ačkoli se nás politický diskurz snaží
přesvědčit o opaku). Proto můžeme chápat text v Cinepuru jako poučenější rozvinutí recenze
v magazínu Cinema.





Marek Babinec (oceňuji především široký rozptyl přečtených recenzí)


Transformers – Kyle Smith

3.7.2007, http://kylesmithonline.com/?p=140


Kyle Smith je filmový kritik a dopisovatel deníku The New York Post. Jeho kritika vyjadřující se
k nejnovějšímu snímku hollywoodského režiséra Michaela Baye je velice čtivá a vtipná, plná
sarkastických a ironických poznámek na účet tvůrců, avšak při opakovaném čtení vzbuzuje dojem
neobjektivní zaujatosti.

Autor textu si za hlavní bod přístupu k snímku zvolil kostru scénáře. Vzhledem k tomu, že se jedná
o akční sci-fi oddechovku, která se volně inspirovala sadou japonských hraček, je to ovšem přístup
hodně problematický a zavádějící. Důležité je si také uvědomovat, komu je snímek především určen a
to i vzhledem k Bayově filmografii, která se poprvé posunula od machovských nonstop akčních snímků
pro muže směrem k rodinné zábavě určené převážně dětskému divákovi. Autor textu nás provádí dějem a
převážně jízlivě komentuje krkolomné a nesmyslné zvraty v ději jako je například to, že cituji „
místo toho, aby si roboti brýle hlavního hrdiny přes E-Bay koupili, když je tam už našli, radši
napadnou zemi“, anebo „ existují dva skvělé důvody, proč se roboti na zemi maskují za různé
dopravní prostředky. Za prvé aby prodali hračky a za druhé aby umožnili Bayovi vytvořit mnoho
efektních záběrů aut a stíhaček proměňujících se na roboty a zase zpátky“. K tomu bych dodal, ano!,
samozřejmě snímek totiž je inspirován hračkami, které jsou na trhu již dvacet let a je to přece
jeho hlavní účel. Snímek si neklade za cíl nic jiného než pobavit mladé diváky a je opravdu „mokrou
fantazii“ dvanáctiletého kluka. Je to jeho účel.

Problematika této kritiky spočívá v tom, že její autor není právě příznivcem popcornových snímků a
odkazuje se v závěru k filmům Marchanta  a Ivoryho. Ano. Je to chvályhodné, že má autor textu
vytříbený vkus. Ano, snímek Transformers má nenáročný a nesmyslný děj, ale o děj tady nejde. Jde o
to pochopit, proč filmový kritik upřednostňující komorní a vážné snímky věnuje svůj čas
kritizováním snímku, který se nachází úplně mimo hranice jeho vytříbeného vkusu, do jeho sledovaní
se musel pravděpodobně nutit a při psaní nedokáže udržet objektivní odstup a posuzovat snímek
v rámci jeho žánru a cílového publika.



Tomáš Bláha


Bobule(Bobule, Tomáš Bařina, ČR, 2008)Michal Liška, www.filmpub.cz , 27.3.2008,

http://filmpub.atlas.cz/kino/154313-recenze-bobule.aspx

Text začíná krátkým představením režiséra, které je omezeno na jeho nejznámější počin v podobě
reklamy na vyhledávač Seznam.cz . Dále se recenze nese ve výhradně žánrové koncepci,kdy je film
několikrát přirovnán k Dobrému ročníku. Tento název filmu je navíc několikrát zakomponován do věty,
tak aby vyzněla vtipně a zároveň odkazovala na již zmíněný film „Povedlo se Bařinovi z této již
mnohokrát otevřené láhve vydolovat nějaký „dobrý ročník"?” , “Bobule je opojný snímek, který vás
naláká na to, abyste v létě vyrazili do vinic a užili si nějaký ten „dobrý ročník"”Ale ve finale
tato rčení zní až moc mechanicky.  Ve formálním popisu se recenze nejprve zabývá zhodnocením
hereckého výkonu, které dle recenze “ jede na maximum.” Poněkud vice familiérněji zní oslovení
představitelky “ Terezky Voříškové”, u které použil spojení “světový look”, což zní, jako kdyby
české herečky byly jinak pro zbytek světa nepřitažlivé.[KF1]   Autor se jinak drží popisného
postupu velmi citlivě, aniž by prozrazoval cokoli zásadního z děje. Recenze je i přehledně
strukturovaná, ovšem jak autor píše v závěru “celkovým laděním jsou sice Bobule cílenější na mladší
publikum”, je I tato recenze určená především návštěvníkům tohoto filmu. Jednoduché věty, přehledné
řazení, ale celkově recenze vyznívá jako zájmově dělaná práce.


Control (Control, Anton Corbijn, Velká Británi/USA 2007), Witch[KF2] , www.moviezone.cz, 15.3. 2007

http://film.moviezone.cz/control/recenze/

Ihned od začátku recenze je zřejmé, že autora článku film zklamal či vůbec nezaujal a své
subjektivní poznatky přenáší na čtenáře po celou dobu čtení. Zpočátku nám autor předkládá žánrové
čtení, když popisuje film, coby obecně známou historickou událost. U autobiografických filmů skoro
zbytečnost, ale shrne důležitá fakta o oněch událostech. Následujícím odstavci autor zpochybňuje
výroky jiných recenzentů a potažmo celého filmu. „V diváckých diskusích i v textech profesionálních
recenzentů nejednou narazíte na věty o tom, jaký Ian Curtis byl, co cítil a proč dělal věci, které
dělal. Často ani nejde o polemiky, jen čirá konstatování. Jejich autoři přitom mluví tak, jako by
svými „postřehy“ potvrzovali a legitimizovali výklad Curtisova života, jak ho předkládá tento film.
Stejně dobře se tady ale může dít pravý opak: Film potvrzuje zažité a všeobecně uznávané představy
o své hlavní postavě. Představy těch, kdo by rádi vnímali dějiny populární hudby jako epos o dlouhé
řadě romantických bardů, kteří tvořili umění a obvykle zemřeli nějakou ošklivou smrtí.” Čtenář zde
nabírá dojmu, že čte recenzi opravdového hudebního guru, který nejlíp ví, kdo byl Ian Curtis
vlastně zač[KF3]  “Podobně jednoduché paralely taky spoluvytvářejí zmiňovanou past, do které se už
chytlo mnoho diváků “. Prakticky celou “recenzi” se autor věnuje tématu “věrohodnosti” filmu.
Nesnaží se tak pochopit film, ani jej hodnotit,snaží se ho co nejvíc zpochybnit a používá k tomu
rodičovské poučky ve smyslu, že on je ten otec, který ví, co je Pravda a čtenář to nezbedné dítě,
které on musí poučit. Dokonce obecně známé události recenzent označuje za filmařské klišé – “divák
setkává s dobře známými postupy, které od žánru i typu hrdiny očekává, a chápe je podle svých
předem připravených vzorců. Máme tu tragickou rockovou ikonu, která se (samozřejmě) zajímá o
poezii, cítí se nepochopena, pije, podvádí ženu, v jejím životě hraje důležitou roli nemoc nebo
zranění”. Korunu tomu všemu nasazuje v posledním odstavci, kdy Control přirovnává k Nonstop party,
což jsou naprosto dva odlišné filmu zasazené do stejné doby[KF4] .


GONE BABY GONE (GONE BABY GONE, Ben Affleck, USA 2007), František Fuka, Cinema 4/2008

Kritika zpočátku nabízí formální čtení, když se v prvních dvou odstavcích pokouší nastínit
zápletku, ovšem dělá to citlivě, aniž by prozradila zásadní zvraty ve filmu. Ve třetím odstavci se
nám kritika překlene na styl žánrový, když srovnává film GONE BABY GONE s TAJEMNOU ŘEKOU.
Předpokládá tak, že divák Tajemnou řeku viděl [KF5] . Tento třetí odstavec je zakončený stylem
autorským, který pokračuje i ve čtvrtém odstavci. Tento odstavec odbočuje od recenzovaného filmu a
zabývá se režisérovou minulostí, ovšem z autorova pohledu. Přesto si myslím, že i tento odstavec do
celé kompozice kritiky zapadá neboť na celé recenzi je cítit, jak moc byl autor tímto filmem
překvapen a jak moc ho „potěšil“. Dále autor popisuje formu příběhu a částečně nastíní i závěr
„Nekončí jednotným happy endem ani jednoznačnou depresí“. V následujících odstavcích autor popisuje
osobní zážitky z filmu a vysvětluje jak se k filmu postavit či předpokládá, jak se k filmu zpočátku
divák postaví „ ..a dojde k prvnímu okamžiku, kdy si budete říkat „a to by mě teda sakra zajímalo,
co se vlastně bude dít teď“. A když film skončí a vy odhalíte o jeho hrdinech některé věci, které
jste do té doby nevěděli nebo jste si jimi nebyli jisti, neřeknete si „to byly teda vymakané
zvraty!“ a později film obhajuje „Teprve na konci pochopíme, že některé ne zcela věrohodně působící
scény působily nevěrohodně proto, že jejich hrdinové neříkali pravdu, a teprve na konci nám bude
zcela jasné, že některé méně logické zvraty byly z hlediska jejich aktérů subjektivně tím,
nejlepším, co mohli za dané situace a s danými informacemi podniknout.“ . Prakticky v celé druhé
polovině recenze autor film obhajuje a snaží se ho pochopit, přičemž tato poznání předává divákovi
jako obecně platná. Celá recenze je velmi dobře strukturovaná. Je vidět, že autor má s režisérem i
s daným žánrem zkušenosti. Recenzent, coby autor Cinemy, předpokládá určité zkušenosti daného
čtenáře s danou tematikou.


Hooligans (Green Street Hooligans, Lexi Alexander, USA 2005)Kocour,www.moviezone.cz,  9.11.2005,

http://film.moviezone.cz/hooligans/recenze/


Recenze nejprve shrne celý příběh i s jeho klišé, poté formální složku nahradí složkou autorskou,
ke se zaměřuje především na hlavního představitele Eliaha Wooda „Wood je boží“, o němž recenzent
píše poněkud mýtotvorně „díky jeho drobnému nenápadnému zjevu (ani ta bradka mu neraší pořádně ;)
si roli vychutnáte s naprostým ohromením a fascinací“ a později na režisérku Lexi Alexandr „Lexi
Alexander je boží“.  Ačkoliv recenzent píše, že „bitky“ nejsou hnacím motorem filmu, právě o těchto
pasážích se rozepisuje s jistou dávkou fascinace a úžasu –„ brutální bitky tělo na tělo, vedle
kterých vypadá bezkontaktní hra na zdravotně postižené v Non Plus Ultras jako nedomrlé batole
s kachničkou“  - „tuhne krev v žilách z toho, jak to všichni berou s naprostou samozřejmostí.
Vymazlené bitky jsou pak třešničkou na dortu, která musí toto dusno přirozeně završit. Stříká v
nich krev, praskají kosti a odehrávají se většinou v suchém betonovém prostředí, ze kterého ruční
kamera dokáže vyrobit opravdu sugestivní peklo.“ Tudíž i přesto, že nejsou hnacím motorem filmu,
recenzenta očividně zaujaly nejvíc.  Tento formální popis pak v recenzi funguje jako lákadlo a
recenze tak oslovuje své potencionální diváky především díky této složce.  Celkově recenze tedy
působí neodborně, laicky a chvílemi i naivně, jakoby ji psal jeden z oněch „fotbalových fandů“ pro
své ostatní „kolegy“. Ovšem svým charakterem zapadá do celkového konceptu tohoto webu.[KF6]



Potomci lidí (Children of Men, Alfonso Cuaron, VB/USA/Japonsko 2006)Lenka Křesťanová, 9.11. 2006

http://filmpub.atlas.cz/kino/92847-potomci-lidi.aspx

Recenze Lenky Křesťanové nabízí zpočátku formální čtení, když nám přibližně ve čtyřech odstavcích
popisuje děj a seznamuje nás se světem filmu. Tímto popisem prakticky rozepisuje anotační
informace, avšak přesto vyzradí potenciálnímu divákovi, pro kterého je dle mého názoru recenze
určena, jednu ze scén, které dělají filmem tím, čím je „Přichází totiž šok v podobě ohlušujícího
výbuchu a obrazu roztrhaných lidských těl. Podobné schéma zopakuje Cuarón ve filmu ještě
několikrát.” . Recenze se film snaží pochopit, vysvětlit jeho mechanismus “Poprvé se tu tak
projevuje silně politický ráz filmu reflektujícího společenské, kulturní a náboženské konflikty
světa roku 2006.”. Recenze si nevšímá herectví jednotlivých aktérů, ale spíše se zaměřuje na již
zmíněný filmový svět a také na audiovisuální stránku snímku “Poprvé se tu tak projevuje silně
politický ráz filmu reflektujícího společenské, kulturní a náboženské konflikty světa roku
2006.”[KF7]  Recenze je přehledně řazená, ale autorka příliž mnoho prostoru věnuje popisu děje,
potažmo světa a některé fomální stránky úplně vynechává.


Život pod vodou ( Life Aquatic, Wes Anderson, USA 2005)Tomáš Baldýnský, PREMIERE

http://www.premiere.cz/film/7253/%BEivot_pod_vodou.html

Autor se zpočátku recenzi zmiňuje o žánrové neujasněnosti filmu a v tomto duchu nabízí čtenáři úvod
recenze. Uvádí sám sebe do role někoho, kdo nedokáže o filmu jako kritik povídat způsobem, aby to
čtenář pochopil a posléze uchopil tak, jak by recenzent chtěl.[KF8]  Zpočátku formální styl, kdy
nám autor předkládá jednotlivé postavy se všemi jejich šílenostmi se nám v průběhu mění na styl
autorský, kde představuje samotného režiséra. Tato autorská vložka má však formální vyústění neboť
představení režiséra čtenáři (kteří ho znají) poskytne možnost hrubé představy o podobě filmu. Ke
konci se popisná recenze změní na recenzi, která se film snaží obhájit a pochopit jako celek.
Recenzent tak dělá díky změně náhledu na film, coby přerostlé dítě. Z recenze je cítit nadšení
filmem a stylem psaním připomíná pocity, které divák bude zažívat při shlédnutí tohoto filmu.



Venkovský učitel (Venkovský učitel, Bohdan Sláma, ČR 2008)Barbora Šťastná, www.premiere.cz,

http://www.premiere.cz/film/57662/venkovsky_ucitel.html


Recenze na Venkovského učitele začíná poněkud ideologicky[KF9] , když se autorka textu zamýšlí nad
zobrazováním vesnických lidí v českých filmech. Autorsko-mýtotvorně pak působí výrok –
„Slámovo[KF10]  filmy jsou jiné“. V autorském duchu se nese i další část recenze, kdy je Sláma
obhajován na rozdíl od jiných režisérů zpracovávající vesnickou tématiku „Sláma je naštěstí příliš
chytrý na to, aby svůj film vystavěl na ohraném klišé ‚hodný homosexuál (či Rom nebo mentálně
postižený) versus netolerantní vesnice‘”. Následujících několika řádcích se recenzentka zabývá
dějem a na můj vkus to dělá explicitněji než je potřeba. Tento odstavec je stěžejní části recenze a
přesto že se autorka dotýká forlmáních znaků filmu jako je herectví “introvertně zadumaný učitel
Pavla Lišky, který tentokrát naštěstí nedostal příležitost k žádnému lacinému pitvoření, se navíc
výborně doplňuje se skvělou Zuzanou Bydžovskou v roli Marie. Té Slámův film nabídl zatím největší
roli její filmové kariéry”, či Slámovy poetiky, nejvíc prostoru věnuje vystavení příběhu, který je
na filmu sice nejzajímavější, ale pro diváka po přečtení takovéto recenze ztrácí  části své kouzlo.



Michal Bohm


ZMIZELÁ SLOVA (Zlomené květiny, Jim Jarmusch, USA 2005), Aleš Stuchlý, Cinepur, č.43 (leden 2006)

http://cinepur.cz/article.php?article=957


Již z prvních řádků je patrné, že autor textu je v dobrém vztahu s Jimem Jarmuschem. Je omámen jeho
předcházejícími filmy stejně jako tím, který kritizuje a kterého se dokonce na jednom místě zastává
před ostatními kritiky. Autorovo nadšení mu dovolilo hladce přistoupit ke kritizovanému dílu čistě
organicky. Přistupuje na jeho pravidla a načrtává hermeneutickou osnovu příběhu: „Don jakoby se
svou nevzpírající se prázdnotou zrcadlil ve svých bývalých láskách, které navštěvuje nejen dle
pořadí daného geografickými vzdálenostmi, ale i podle jakéhosi neviditelného itineráře ženského
citu. Jednotlivé „odkvetlé” dámy se ve filmu objevují sestupně dle míry nadšení, s jakým Dona
vítají...“ a na základě něj pak celý příběh převypravuje a společně interpretuje. Na několika
místech dokonce decentně jásá, odhaluje svoje vlastní nadšení ze shlédnutého filmu a film spojuje s
autorovu dosavadní tvorbou. Ke konci článku ze sebe autor v jakési euforii vypouští směs jeho
diváckých emocí, interpretací filmu a moudrostí o životě. Kritika je poměrně zdařilá, obratně
balancuje na hraně mezi odměřeným hodnocením díla a zvracením bezmezného obdivu na papír.


Jumper aneb Skákací béčková nuda (Jumper, Doug Liman, USA 2008), Mirka Spáčilová, MF Dnes

http://show.idnes.cz/jumper-aneb-skakaci-beckova-nuda-dap-/filmvideo.asp?c=A080310_094254_filmvideo
_jaz


Z autorčina článku vyplývá, že k některým filmům je doopravdy těžké zaujmout jiný, než dramatický
přístup.[KF11]  Organický přístup je zde pravděpodobně neuskutečnitelný, protože podle kritiky film
postrádá jakoukoliv osobitost. Kritika nese již profláknuté poselství, že Hollywood točí zbytečné
filmy a nedostatek tvůrčích nápadů není důvodem filmy točit přestat. Navzdory tomu si však autorka
neuvědomuje[KF12] , že její článek také kopíruje typické schéma, a to schéma kritiky špatných
hollywoodských filmů: krátké, výsměšné shrnutí příběhu, vypíchnutí několika málo obstojných scén či
hereckých výkonů a dále jen posměšné poznámky určené pro pobavení čtenáře jako „protože pro oči se
nabízí sotva béčkový standard a mozek je úplně bez práce, může si přemílat, jak neviditelně lze
utratit 85 milionů dolarů a jakou dřinu teď dá dostat je z kin zpátky.“ Autorka si je už od začátku
vědoma, že potenciální čtenář jistě nemá v úmyslu kritizovaný film navštívit, není tedy ve své
kritice nijak důrazná, nemá pocit, že je potřeba někoho přesvědčovat. Charakter jejího článku by se
tedy dal vystihnout takto: „Já i čtenář víme, že film Jumper je stupidní, jen s tím rozdílem, že já
jsem ho musela shlédnout, abych vám tady shrnula proč a jak moc stupidní je.“




Tahle země není pro starý (Ethan a Joel Coenovi, USA 2007), Jaroslav Flégl

http://filmpub.atlas.cz/kino/151808-tahle-zeme-neni-pro-stary.aspx


Autorova kritika je s největší pravděpodobností určena pro ignoranty, psaná ignorantem. V úvodu
článku se autor snaží zařadit nové dílo bratří Coenů mezi jejich dosavadní tvorbu, evidentně
k tomuto kroku však nemá předpoklady, protože patrně zná od bratří Coenů jen dvě díla, která
zmiňuje: Big Lebowski a Fargo (a to nikoli nutně, protože v jakémkoliv textu týkajícího se nového
snímku Coenů nechybí přirovnání s Fargem, a tato recenze tuto premisu nikam dále nerozvíjí). Tomu
nasvědčuje hned druhá věta jeho článku: „Bratři Coenové jsou tu s novým filmem a tentokrát se nás
pokusí přesvědčit, že Tahle země není pro starý. Je alespoň tenhle film pro náročnějšího diváka?“ a
snaží se tím vlastně říci co? Že bratři Coenové točí filmy jen pro masové filmové konzumenty? Buď
autor nikdy neslyšel o filmech „Zbytečná krutost“ či „Muž, který nebyl“ nebo je divákem doopravdy
náročným. Autor popisuje převážne akční část příběhu, dokud nedochází k jeho zvratu a zklidnění
tempa – následnou část filmu nedokáže a ani se nesnaží pochopit, což mu neumožňuje uchopit film
jako celek. Šerif Tommy Lee Jones je pro něj pak „trochu mimo děj“ a o autora se tudíž ani neotře
myšlenka, že tato postava by naopak mohla být středem celého děje. Autorův pisatelský styl spočívá
v přeplácání článku ne-zcela-funkčními metaforami a přirovnáními. Používá naprosto nesmyslné
formulace typu „nezávislí tvůrci se z vod undergroundu vyšvihli rychlostí kulky vystřelené
Supermanem v letu“ (představa Supermana střílejícího z pistole v letu je sama o sobě stupidní:
Superman zbraně nepoužívá a kdyby v letu z pistole vystřelil, vzápětí by se začal kulce vzdalovat)
nebo syntakticky nesprávné: „některé postavy se zdají jaksi „přebývat", ale koho to zajímá, když je
Woody Harrelson hraje tak dokonale.“ (což by znamenalo, že je ve filmu několik vedlejších postav,
které hraje Woody Harrelson.) Kritiku i autorův styl hodnotím jako hodně nevydařený.


SEJMI JE VŠECHNY (Michael Davis, USA 2007), Dita Křivská, Premiere, č.89 (listopad 2007)


Nejdůležitější krok, který je nezbytný k uchopení zde recenzovaného filmu, autorka naznačuje již
v úvodu své recenze a zároveň tento krok i rovnou podniká – přistupuje na režisérovu hru, což
obnáší vypnout mozek a být připraven přijmout jen akční nášup bez pro tento film zbytečných
prohlubujících filmových prostředků (jako třeba příběh). Naladěna na vlnu bezduché akce, dokáže pak
autorka film hodnotit v jeho žánrovém zasazení. Po jejím svižném popisu svižné akce ve filmu
autorka přechází k jeho nedostatkům, které bravurně shrnuje v konečném verdiktu článku: „Akční
film, který si na nic nehraje. Škoda jen, že si s ním víc nepohrál režisér.“ Článkem zcela jistě
oslovuje milovníky akčních filmů, kteří dokáží bez problému provést onen krok zmiňovaný výše.
Hlavou mi ale probleskla i spekulace, že autorka snímek nepokrytě nerozprášila právě proto, že
strategie periodika – tisknout na titulní stranu mainstreamové novinky, které potom v časopise
často nedostanou více než 2* - může již začít lehce vyznívat jako samoúčelná reklama na časopis,
snažící se upoutat pozornost potenciálního kupce těmi nejžhavějšími novinkami, které vlastně vůbec
za shlédnutí nestojí... Autorce se každopádně povedla stručná, zdařilá kritika, nezesměšňující před
„náročnějšími“ diváky jinak docela směšný charakter filmu.




MOJE LEVÉ OKO (Skafandr a motýl, Julian Schnabel, Francie/USA 2007), Tomáš Baldýnský, Reflex, 21.
únor 2008


Většinou již podle prvních odstavců kritika Tomáše Baldýnského lze rozpoznat, zda se mu film líbil
či nelíbil (zda se jedná ve skutečnosti o film dobrý či špatný však hned z počátku rozpoznat
nelze). Na základě Baldýnského prvotního pozitivního či negativního náhledu na film se pak vyvíjí
následující kritika: pokud se líbí, autor volí organický přístup, lehce proplouvá k struktuře
filmu, podává oduševnělé interpretace; pokud se nelíbí, autor volí dramaturgický přístup a
nepřetržitě poučuje o tom, co je ve filmu špatně.[KF13]  „Režisér a kameraman vás nestavějí nad
lůžko hlavního protagonisty, ale rvou vás do jeho kůže; neukazují, jak je to smutné, ale jaké to
je.“ Takovýto úvod jeho kritizujícího článku již nasvědčuje tomu, že tady v kinematografii může jít
o něco docela zajímavého a že autor článku vzhlíží k filmu pozitivně. Následující text pak zkušeně
vystihuje atmosféru díla. Pomáhá mu k tomu poetický styl jeho převyprávění příběhu, vypíchnutí
několika příznačných scén a částečná identifikace s divákem. Autor si je dobře vědom svých
argumentačních schopností a z jeho článků se i postupně vytrácí dojem, že „Tomáš Baldýnský má
Názor. A ostatní názory jsou jen odleskem, stínem toho jeho.“ Výběr kritizované látky i jeho
netradiční uchopení sedí do koncepce časopisu Reflex jako společenského týdeníku s vlastními
názory.


KARAMAZOVI (Petr Zelenka, ČR/Polsko 2008), Barbora Šťastná, Premiere, č.94 (duben 2008)


Autorka textu nás již v úvodním odstavci informuje, že recenzovaný film je docela velkou událostí
na současném poli českého filmu. Text se jí potom daří využít tak, že svoji úvodní tezi jasně
ospravedlňuje. Film napadá organicky[KF14] , obratně se jí daří uchopit obě příběhové roviny filmu
(samotná divadelní inscenace, její zákulisí). Z jejího líčení divadelní hry ztvárněné ve filmu na
nás přímo dýchne Dostojevskij stejně, jako pohltil autorku při sledování filmu, a něco z magie
filmu autorka skutečně přenáší i na papír. Možná ale až velkou část textu věnuje autorka
jednotlivým hercům a jejich výkonům (což je pro časopis Premiere typické), což však nemusí být
nutně od věci neboť část recenzovaného filmu je postavena právě na samotné divadelní inscenaci, kde
je kritika hereckých výkonů stěžejní. Autorka píše článek pro českého diváka, který si „od domácích
filmů, a to včetně těch nadstandardních, už dávno jaksi odvykl očekávat zážitek takové intenzity“;
tedy pro diváka, se kterým se sama ztotožňuje, a který si již zvykl na silně průměrnou kvalitu
českých uniformních filmů. Článek se v rámci strategie periodika tváří, jako by se čtenáře snažil
nalákat protentokrát na doopravdy dobrý film.[KF15]  Autorčin styl je čtivý, dovedně dokáže článek
vyšperkovat líbivými trsy přívlastků a melodickou větnou skladbou.


GONE BABY GONE (Ben Affleck, USA 2008) Štěpán Moník,
http://filmpub.atlas.cz/kino/154805-recenze-gone-baby-gone.aspx


Z článku jednoznačně vyplývá, že autor 1) nemá rád Bena Afflecka a 2) se snaží ukázat, jak má
vypadat něco doopravdy provokativního (přičemž snímek onu provokativnost avizuje, ale podle autora
postrádá) tím způsobem, že snímek, který zatím všeobecná divácká i kritická obec přijala
jednoznačně pozitivně, neuvěřitelně provokativně zkritizuje. Jeho osobní motivy jsou však příliš
markantní na to, aby recenze působila konzistentně: v celém textu jen rozpitvává podle něj základní
nedostatky filmu (což je pro něj rádoby kontroverzní námět snímku, či to, že film je společným
dílem bratří Afflecků), aby pak mohl v jedné závěrečné větě vyslovit verdikt, že film je vlastně
dobrý, protože má hutnou atmosféru, a dát mu 4*. O atmosféře v celém článku nám autor nepodává
žádné svědectví a výsledné hodnocení pak působí, jako by se autor nakonec zalekl toho, že by měl
ohodnotit podprůměrně film, který v jeho kruzích je hodnocen bezvýhradně nadprůměrně. O tom, proč
by se Ben Affleck měl raději vrátit před kameru či proč je Casey Affleck špatný herec, rovněž
nepadají žádné přesvědčivé argumenty. Článek na mě tedy působí, že je napsán pro čtenáře s podobnou
záští jakou trpí autor, aby si společně potvrdili, že nejsou sami, kdo mají takový provokativní
názor.[KF16]  Autorův styl hodnotím jako nepřesvědčivý a bezduchý.


DĚJINY NÁSILÍ A FILMOVÁ KRITIKA (Dějiny násilí, David Cronenberg, USA/Německo 2005) Přemysl
Martínek, Cinepur č.43, http://cinepur.cz/article.php?article=954


V časopise Cinepur je jiný než organický přístup k dílu skoro vyloučen a každý autor se tedy snaží
nenuceně daný snímek „pochopit“[KF17] . Recenze Přemy Martínka[KF18]  je pak ukázkou výborné
recenze, která dokonale rétoricky uchopila a do sebe absorbovala organickou strukturu filmu[KF19] .
Jeho hypotéza spolupracuje přímo s vyjádřením režiséra ke svému filmu a během načrtnutí dějové
synopse již odhaluje filmové mechanismy, kdy režisér „pracuje se dvěma různými, kinematograficky
radikálně odlišně zobrazovanými světy, které se náhle začínají prostupovat.“ V dalším odstavci nás
pak seznamuje s tvůrci filmu, popisuje jejich osobité postupy a přesvědčuje nás, že na základě
neoriginálního scénáře jde vytvořit film, který může působit svěže. Následně a místy i v průběhu
článku se autor staví do role jakéhosi Kritika vyvyšujícího se nad ostatní haštěřivé kritiky (k
čemuž odkazuje i název článku) a servírujícího nám vystydlé a nevzrušené shrnutí tolik řešených
témat filmu. V závěru se pak ale kritik odvrací od samotného snímku a na místě, kde by čtenář čekal
verdikt, nachází kulturně-antropologické zamyšlení nad vnímáním režiséra[KF20]  a zasazení
recenzovaného filmu mezi jeho dosavadní tvorbu.


VENKOVSKÝ UČITEL (Bohdan Sláma, ČR 2008) Tomáš Baldýnský, REFLEX (20. březen)


Baldýnský je podle mého skromného odhadu - díky svému bývalému šéfredaktorství v Premiere, vydobytí
si současného monopolu na filmové kritiky v Premiere[KF21]  a možná i jeho participaci na
kompostu.cz – asi nejpopulárnějším českým filmovým kritikem. Jeho literární stylistika a schopnosti
rozebrat film nemůžou rozhodně hovořit v jeho neprospěch. Baldýnský dokonce už i slevil z toho, že
on jediný třímá absolutní pravdu. Během čtení jeho kritiky na Venkovského učitele na mě však dýchl
stereotyp a myšlenková prázdnota článku na jeho poměry nestandardní. Z jeho článku se totiž dozvíme
prakticky dvě věci: Venkovský učitel má idealizovaný konec a Sláma je ambiciózní a nadprůměrný
režisér. Obě dvě teze jsou řečeny již v úvodu a v závěru pak zopakovány a jen ozvláštněny svým
zasazením do metafory, která je víceméně nic-neříkající. V prostředním odstavci, který můžeme
považovat snad za tělo článku, pak Baldýnský dává nějaké příklady symboliky ve filmu, které mu
zároveň slouží jako určité příběhové body pro shrnutí děje. Autor si rovněž libuje v patetizování
hlavního hrdiny a líčí nám ho jako jakéhosi antického hrdinu. V úvodu pomocí „masturbační scény“
křečovitě podsouvá srovnání s filmem Václav, aby tak zvýraznil hloubku Venkovského učitele...
Článek sám o sobě není špatně napsaný či úplně bezobsažný, ale jeho výsledný dopad na čtenáře
prostě není takový, jak by se od Baldýnského očekávalo. V každém případě však nezle být
nezařazen[KF22]  mezi „kvalitní kritické články“. (Jako malý bonus k této metakritice bych ještě
rád určil svoji vlastní roli metakritika – jedná se o roli „agresivního hnidopicha, který se
rezolutně rozhodl zdrbat kritiku Velkého Baldachýna“)


IRON MAN (Jon Favreau, USA 2008), Imf (?), http://film.moviezone.cz/iron-man/recenze/


Autorovi se podařilo plně převést do své recenze náladu filmu. Jeho článek je hravý, jednoduchý a
vtipný – přesně takový jaký podle něj je onen komiksový film. Je psán pro milovníky nenáročné
komiksové akční zábavy. A možná ještě pro ty méně náročnější, protože oproti jeho slavným
komiksovým předchůdcům se „v hlavním hrdinovi nedořežete ani dušínovské spravedlnosti, ani temné
deprese pod netopýřími křídly. A to je možná největší železňákův příspěvek do comicsové síně
slávy... je povrchní, je relativně zapomenutelný.“ Autor považuje jednoduchost a až komediální
nadsázku tohoto komiksového filmu za něco ve svém žánru originálního. Což je jednou z mála
myšlenek, které článek s sebou přináší. Většina článku totiž je nafouknutá barvitým vodopádem
různých vtípků, metafor a jakýmisi praštěnými novotvary (již zmíněná „deprese pod netopýřími
křídly“ nebo „klíšťoidní následování premis“). Recenze působí jakoby byla napsána jedním
nepřetržitým tahem[KF23]  – zanechává však pocit svěžesti a ve čtenáři pobavení. Recenze je
adresována nenáročnému čtenáři/divákovi jak ve směru filmu tak jeho recenze. Tento až kerouacovský
slovní nášup mě v článcích baví a zamlouvá se mi. Pro nějakou hlubší analýzu díla je však v této
extrémní formě nepoužitelný.



VATA PROTI SKVOSTŮM ANEB LÍP PAŘÍŽ MILUJÍ CIZINCI (Paříži, miluji tě, various, 2006) Mirka
Spáčilová,
http://show.idnes.cz/vata-proti-skvostum-aneb-lip-pariz-miluji-cizinci-fvy-/filmvideo.asp?c=A080505
_966489_filmvideo_kot


Tato recenze na film povídek snad ani nemůže zanechat jiný dojem než tento: Mirka Spáčilová si do
kina s sebou vzala notes s již předem připraveným číslováním od jedné do sedmnácti; během promítání
si pak ke každé povídce zapsala krátkou poznámku, kdy u některých si vystačila se stručným „Nuda“ a
jinde si dokonce dala tu práci, a ke svému stručnému názoru připsala i jméno režiséra (a ani se
příliš nenadřela zjišťováním, protože jeho jméno je vždy uvedeno před každým krátkým snímkem).
Napsání recenze pak už nebyl větší problém – šlo jen o to trošku rozvést poznámky ze svého notýsku
a nezdržovat se nějakou estetičtější formou něž takovouto: „Také osmá sází na vypjaté city; přidává
snové výjevy a Juliette Binoche v roli matky, jež ztratila syna. Číslo devět patří lehce bizarní
umělecké klauniádě pod Eiffelovkou, kterou zachrání hezoučká pointa.“ Potom se na chvíli zamyslela
nad názvem článku (kterému snad musela věnovat nejvíce času)... A bylo to! Recenze je podaná prostě
strašlivou formu a je napsaná jen pro člověka, „který si chce přečíst o čem asi tak ty zamilovaný
příhody z Paříže můžou být“. Úplně postrádá posouzení filmu jako celistvého útvaru; v článku chybí
argumentace a i nějaký pořádný sumární rozsudek. Vysledování strategie periodika by pak mohlo vést
jen k nějakým dalším cynickým poznámkám[KF24] .



SOUDNÝ DEN (Neil Marshall, VB 2008) Matěj Svoboda, http://film.moviezone.cz/soudny-den/recenze/


Autor proniká k filmu organicky. Zanechává však pocit, že v jeho článku něco tak úplně nehraje.
„Říct, že Soudný den je blbost, je velmi jednoduché a popravdě nevím, jak bych dokázal člověka,
jemuž se Marshallův film nezalíbil, přesvědčit o tom, aby mu dal druhou šanci.“ Není tu kritik
právě od toho, aby nás pomocí solidní argumentace přesvědčil o tom, že tento film blbost není?
Následně se o to autor přeci jen pokusí, ale jediné v čem nás utvrzuje je to, že se jedná o akční
film, který se nebere vážně. Text však postrádá cokoliv o tom, proč by každý akční film, co se
nebere vážně měl stát za vidění, a v čem se vůbec od ostatních takovýchto snímků odlišuje. Nakonec
autor přeci jen argumentaci nedotahuje do konce a vzdává se se slovy: „Je na vás, jestli si film
užijete, nebo jestli znechuceně odejdete z kina.“ Autorovi nelze v některých místech upřít vtip a
pěkný pokus o zobrazení šílené post-apokalyptické atmosféry snímku, ale také mu nelze prominout, že
recenzi staví na jednoduché entimeně. K autorově smůle nelze přehlédnout i hypotézy „vycucané
z prstu“: „Filmy, ve nichž lidstvo kleslo na úroveň zvířat a vše, co nás odlišovalo kupříkladu od
plameňáků, zmizelo, nikdy příliš netáhly. Diváci prostě nechodí do kina na příběhy, které se
odehrávají ve světě, v němž to zkrátka a jednoduše dobře dopadnout nemůže.“ Kromě toho, že je první
věta značně krkolomná, návštěvnost zombíckých filmů nebo např. i úspěch filmu Já, legenda nelze
ignorovat.


Rudolf Botek


Smát se a užívat si. Než si po nás přijde.

Než si po nás přijde, Miroslava Spáčilová.
http://show.idnes.cz/smat-se-a-uzivat-si-nez-si-pro-nas-prijde-f0r-/filmvideo.asp?c=A080329_943658_
filmvideo_kot


Tato recenze používá z větší části formální koncepci. Autorka stručně nastiňuje zápletku a průběh
filmu. V menší míře se tu však objevují i prvky autorské koncepce. Co se týče přístupu k hodnocení
filmu, myslím, že se jedná o spíš dramaturgický přístup. Několik pasáží textu to potvrzuje:,,
režisér tu žádné velké zázraky nepředvádí, stojí na volbě i souhře hlavních aktérů´´ nebo:,,
Filmařsky se tu nic mimořádného nenajde a jinak chytrá, čistá a citově uměřená dvouhra se bohužel
rozklíží dutě melodramatickými odbočkami k rodinám obou hrdinů´´. Musím uznat, že autorce se
podařilo vystihnout poselství filmu:,,Navzdory kultu mládí na plátně i v hledišti si počátkem roku
připsal nejvyšší tržby za premiérový víkend film, jehož hrdiny jsou dva sedmdesátníci, navíc v
rolích umírajících´´. Spáčilová diváka přímo neoslovuje a vnímá ho jako potenciálního, kterému
nabízí své dojmy. Celkově si však myslím, že u autorky převládly dojmy nad pojmy. A tak recenze
poskytuje výrazně subjektivní hodnocení a postrádá jistou míru odbornosti. Ale tento přistup zapadá
do koncepce filmové rubriky portálu idnes.cz[KF25] ,  který je svým zaměřením, co se týče filmu,
spíš populárním než odborným.


Recenze: Umění plakat, Daniel Žák http://filmpub.atlas.cz/kino/154959-recenze-umeni-plakat.aspx

Autor recenze pracuje téměř výhradně s naratologickou koncepcí. Stručně popisuje děj filmu a čtenář
s tak může představit tíživou atmosféru snímku.[KF26]  Ale objevují se tu i ideologické rysy, kdy
se autor zamýšlí nad překračováním společenských tabu zejména skandinávských ve filmech: ,,snímek
(Kurz negativního myšlení) dovoloval, či spíše nutil, diváka smát se vozíčkářům a s vozíčkáři, což
je jinak společensky nepřijatelné. Ve stejném roce v severské a pro nás mentalitou těžko
pochopitelné zemi vznikl snímek(Umění plakat), který je svou podstatou ještě mnohem šílenější a
temnější.´´ Poselství filmu je po přečtení textu jasné. Poukazuje na nezájem lidí bojovat
s problémem zneužívání dětí rodiči. Jak autor píše, autoři snímku ,,poukazují na nezájem či možná
neschopnost nejbližšího okolí s tímto problémem cokoli dělat.´´ Přístup recenze k hodnocení filmu
by se dal charakterizovat jako organický. Nevyjmenovává žádné nedostatky, spíš se zamýšlí nad
tématem filmu a vyzdvihuje herecké výkony. Diváka, ale přímo neláká do kina. Text zní spíše jako
výzva k zamyšlení nad lidskou lhostejností. Recenze zapadá do koncepce portálu, nesnaží se o
přílišnou odbornost, takže je srozumitelný i laické veřejnosti. Uvítal bych větší míru kritičnosti
a objektivního hodnocení autora článku.


Karamazovi nejsou jen službou legendě. Karamazovi. Autor: Miroslava Spáčilová
http://show.idnes.cz/karamazovi-nejsou-jen-sluzbou-legende-dhe-/filmvideo.asp?c=A080419_110837_film
video_jaz


Autorka v recenzi využívá prvky naratologické, žánrové a také autorské koncepce. Snaží se
představit dominantní rysy Zelenkovi filmové tvorby a konfrontuje je s konkrétním
filmem-Karamazovi. Dále se pak věnuje příběhu, který však neopisuje podrobně, ale pouze poukazuje
na určité výrazné scény, opisuje prostředí, herce. Film chápe jako hotové dílo a nesnaží se
dramaturgicky zasahovat. Celkově ale recenze vyznívá dost vágně, takže objevit její poselství je
docela těžké. Nicméně zdá se, že poselství je poukázat na originalitu snímku coby kombinaci
divadelního představení a filmu. Absence oslovení čtenáře, nebo míry apelativnosti ještě zvyšují
zájem o zhlédnutí filmu. Spáčilová se staví do role poučeného diváka a úspěšně tají podstatu
snímku. Čtenář a potenciální divák se tak stávají úplně podřízenými. Tato recenze se výrazně liší
od ostatních autorčiných textů. Snaží se o odbornost a nepředkládá před čtenáře opis dojmů z filmu,
jak to u ní bývá zvykem. A tím také nezapadá do koncepce idnes. Autorka zde uplatňuje své
stylistické schopnosti, které jsou v této recenzi na poměrně vysoké úrovni, ale neodpustila si
některé své stylistické perličky, např:    "Zelenkovi Karamazovi obsahují o chlup méně humoru než
jeho předešlá díla, ale o dva chlupy více zralosti."


Control, Jiří Šíma  http://filmpub.atlas.cz/kino/153185-control.aspx


Téma recenze se zabývá jak osobou režiséra Antona Corbijna, tak i Ianen Curtisem, frontmanem
skupiny Joy Division. Zjevně tak používá autorské koncepce. Na snímek pohlíží vstřícně, protože
bere do úvahy, že film je celovečerní prvotinou režiséra. Najdeme tu i prvky žánrové a formální
koncepce. Z recenze vyplývá celkové kladné hodnocení filmu. Recenzent oceňuje vizuální stránku
filmu-použití černobílého materiálu a zachycení ducha doby, především punková móda. Nesnaží se o
dramaturgický přístup, protože nedostatky filmu ani neuvádí. Na potenciálního diváka to působí
možná až podezřele a zatouží film vidět. Navíc Šíma doslova čtenáře vyzývá ,, máte-li tendence se
filmem vzdělávat a o Ianu Curtisovi, potažmo o Joy Divison toho příliš nevíte, tak máte ideální
možnost to napravit.´´ A jelikož se jedná o film víceméně životopisný chápe tak i poselství filmu.
Totiž ukázat a poučit o životě Iana Curtise, ale i přiblížit ,, celou atmosféru punkového období,
které zhruba od poloviny 70tých let vládlo na manchesterské hudební scéně.´´ Jako to u filmpubu
chodí, recenzenti vyhýbají téměř jakékoli kritice filmů a tak i tahle recenze potvrzuje koncepci
portálu. Převládá tak spíš reprodukce filmu  a demonstrace vlastního prožitku.


Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street, k0C0UR
http://film.moviezone.cz/sweeney-todd-dabelsky-holic-z-fleet-street/recenze/


Recenzent pracuje se autorskou, žánrovou a především s formální koncepcí. Nedřív charakterizuje
společné rysy Burtonových filmů, poté se více věnuje hodnocení filmu jako muzikálu, hereckým a
pěveckým výkonům. Film považuje už předem za úspěšný a připisuje to zejména režisérovi a herci
Johnnymu Deppovi. Osobu Tima Burtona chápe jako záruku kvality, ale tak ho zřejmě chápou i diváci,
jak potenciální, tak i znalí Burtonova díla. Hodnocení filmu je kladné. Recenzent pouze poukazuje
na slabé pěvecké výkony herců a snad na jistou schematičnost filmů Tima Burtona. Snímek ale vidí
jako finální dílo a nepřistupuje k němu dramaturgicky. Účelem recenze je především poukázat na
klady filmu. Na diváky přímo neapeluje, ale poskytuje dostatek informací na to, aby si potenciální
divák udělal vlastní názor. Myslím, že stylistické a odborné schopnosti autora jsou na vysoké
úrovni. K filmu se snaží přistupovat analyticky a nenechává se strhnout ´´okouzlením´´  filmem. Což
je přístup většiny recenzentů moviezone.cz a považuji ho za velice efektovní. Portál je svým
zaměřením určen zejména filmovým nadšencům, neplní zábavní nebo populární funkci jako například
portál idnes.cz[k27] .



Tragika jednoho dne. 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, Michal Kříž
http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=532


V této recenzi autor uplatňuje prvky formální a ideologické koncepce. Opět se tu užívá popisování
děje pouze v bodech a to v čtenáři zvyšuje zájem o film, aby se dozvěděl jak film skončí. Autor
v článku se zamýšlí nad tím, jak by ve filmu vypadalo zobrazení celého života za jediný den. A ve
filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nachází odpověď:,, Během jednoho dne a jedné noci projde Otilia
různými etapami mezních lidských zkušeností, aby na samotném konci odhalila zcela zjevnou
skutečnost: v některých případech je nutno mlčet, a nevystavovat tak konkrétní „stav mysli“
neosobnímu jazyku.´´ Na hodnocení používá organický přístup, hodnotí jen co ve filmu je. Je ale
nutno dodat, že na filmu nenachází žádné nedostatky. Například o pohyblivé, někdy až roztřesené,
kameře píše, že vytváří schizofrenní prostor a vnímá jí jako pozitivum filmu. Myslím, že pro
některé diváky to může být někdy už dokonce rušivé. Takže opět absence kritičnosti. Jinak se autor
staví do pozice poučeného diváka a čtenářům svými úvahami nabízí náměty ke kontemplaci o podstatě
snímku. Recenzent svým článkem potvrzuje strategií fantomu a nesnaží se přílišnou odbornost. Cílem
je, aby byl text srozumitelný pro široké spektrum čtenářů[KF28] .


Recenze: Dech. Autor: Jiří Šíma  http://filmpub.atlas.cz/kino/156042-recenze-dech.aspx


Recenze využívá prvků autorské, naratologické a ideologické koncepce. V úvodu autor charakterizuje
styl režiséra v jeho dosavadních filmech a porovnává je s recenzovaným snímkem. Snaží se od filmu
udržet určitý odstup a chápe ho jako hotové dílo. Nedostatky filmu se nesnaží napravovat, pouze na
ně poukazuje, ale někdy to už možná přehání: ,, Kime, stále ti věřím, ale skutečně si odpočiň.
Prospěje to tobě, ale především i tvým filmům!´´ Recenze upozorňuje na stereotypy režisérova stylu:
,, v kontextu jeho tvorby se nemůžu ubránit dojmu, že recykluje sám sebe, vykrádá své předešlé
nápady a tím pádem se nedokáže vymanit ze šuplíku umělecký filmař, od něhož se čekají právě ty
filmařské postupy, které ho charakterizují.´´ A to je také hlavní poselství textu. Šíma zastává
úlohu poučeného diváka, předkládá své postřehy a názory, aby si čtenář mohl udělat svůj vlastní
názor. Mezi kritikem a divákem tedy rovnocenný vztah. Recenze je určená široké veřejnosti,
nepřepokládá, že čtenáři jsou odborníci a proto se nesnaží o přílišnou odbornost. A tak zapadá do
strategie internetového portálu filmpub. Stylistické schopnosti autora nejsou na té nejvyšší
úrovni, spíš je to průměr ´´internetového´´ filmového kritika.



Recenze: Paříži, miluji Tě. Autor: Daniel Žák
http://filmpub.centrum.cz/kino/157257-recenze-parizi-miluji-te.aspx


Autor recenze používá zejména stylistickou a autorskou koncepci. Na úvod stručně charakterizuje
několik režisérů, jejichž filmové povídky považuje ve filmu za nejlepší. Poté se věnuje stylistice
několika vybraných povídek. V recenzi se zamýšlí nad tím, jak jsou takovéto ´´kolektivní´´ filmy
přijímané u tuzemského publika. A tvrdí, že někdy dokáže takovýto typ filmu oslovit víc jako
kompaktní celovečerní a některým tvůrcům vyhovuje mnohem více: ,, co se jim na velkém plátně
většinou nedaří, protože tolik prostoru zkrátka neukočírují, na minipísečku dokážou excelovat a
ostatním vytřít zrak.´´ Autor na film pouze pěje chválu, nenachází žádnou chybu, nedostatek a tak
recenze vyznívá velice subjektivně. Diváka v závěru přímo oslovuje, míra apelativnosti je zde
vysoká,,… Paříž. Láska. Slyšíte-li na některé z klíčových slov, neváhejte ani minutu.´´ Autor se
v recenzi řadí mezi diváky a čtenáři nabízí především své dojmy, bez větší míry kritičnosti.
Stylistické schopnosti autora jsou na vysoké úrovni, ale v jiných jeho textech, tímto článkem své
schopnosti nepotvrdil. Filmpub se snaží o jistou míru odbornosti svých recenzí, takže se tato
recenze vymyká z jeho koncepce. Převládají v ní dojmy nad pojmy.


Čest a sláva u Thermophyl. 300: Bitva u Thermophyl. Autor: Michal Kříž
http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=489

Kříž v recenzi používá zejména formální koncepci, ale také využívá prvky žánrové kritické koncepce.
O filmu píše velice kriticky a nachází mnoho stylistických nedostatků: ,, Bitva u Thermopyl jako
film může fungovat jen tehdy, přistoupíte-li na fakt, že síla obrazů a emocí stačí k plnohodnotnému
filmovému zážitku, esteticky záměrně vyhraněné zpracování jednotlivých sekvencí prostě a jednoduše
neudrží - navíc v podstatě jednoduchý - příběh pohromadě.´´ Poselství textu formuluje autor už
v úvodu: ,, když dojde k velkému úspěchu určitého typu filmu, následuje vlna podobných snímků,
které v podstatě „využívají“ všeobecného veselí veřejnosti nad znovuzrozením filmového génia.´´ To
je myslím docela výstižné tvrzení a nepotřebuje další komentář. I když na filmu vidí poměrně velké
množství nedostatku, nemá autor tendenci je dodatečně opravovat. Text vykazuje velkou míru
odbornosti a svědčí o tom, že Žák filmu opravdu rozumí a snaží presentuje svoje postřehy jak
laickému, tak zainteresovanějšímu čtenáři. A tím také naplňuje strategií fantomfilmu, který se
snaží o odbornější a analytičtější přístup k hodnocení filmů, ale způsobem srozumitelným pro širší
veřejnost. Tato recenze podnítí čtenářovo myšlení o filmu a nutí ho, aby si udělal vlastní názor a
ne aby jen přijímal názory odborníků. A i když autor píše velmi sofistikovaně, nevyvyšuje se nad
diváka, ale staví se na jeho úroveň.



Martin Číp


MARIE ANTOINETTE / ZTRACENO V POHLEDU (Marie Antoinetta, Sofia Coppola, USA 2006)

Autor: Kamila Boháčková

Vyšlo: Cinepur č. 52

http://cinepur.cz/article.php?article=1247


Ještě před samotným textem kritiky je čtenáři předložen krátký úryvek z díla Virginie Woolfové.
Autorce slouží jako definice pojmu skutečnost. Neurčitost a neuchopitelnost tohoto pojmu je
výchozím bodem kritiky, neboť film Marie Antoinneta s tímto pojmem podle autorky úzce souvisí. Film
ukazuje skutečnost tehdejší doby z dnešního pohledu. To dosahuje tím, že se zaměřuje na každodenní
situace. Tyto každodenní situace jsou viděny pohledem mladé ženy. Hlavní postava filmu má podle
autorky čerstvý, nezatížený pohled zvenčí, což poté souhrnně definuje jako „jinakost“. Fakt, že
postava má k dění distanc, je jiná, údajně umožní divákovi se s postavou ztotožnit. Ona jinakost je
taky to, co spojuje tento film s předchozími filmy režisérky. Na dalších příkladech prokazuje, že
režisérka má svůj okruh témat, kterým se věnuje. Všímá si nekonvenčního hudebního doprovodu a
konstatuje, že film vytváří dojem, žánrové nezařaditelnosti. To nemá dostatečně vyargumentováno.
Sama o filmu píše jako o historickém dramatu, jež je něčím zvláštní. Ono zaměření na všednost, na
skutečnost, že postavy jsou ve vleku událostí, však ještě není důvodem tvorby „dojmu celkové
nezařaditelnosti“. Kritika se výkladu děje věnuje minimálně, prozrazuje jen to nejnutnější pro
tvorbu tezí o filmu. Nevěnuje se popisu hereckých výkonů. Je to kombinace kritiky formální
s žánrovou či autorskou. Text odpovídá zaměření periodika[k29] .



KrEv, pot a ropa (Až na krev, P. T. Anderson, USA 2007)

Autor: Darina Křivánková

Vyšlo: Lidové noviny, 27. 3. 2008

http://www.lidovky.cz/krev-pot-a-ropa-013-/ln_noviny.asp?c=A080327_000139_ln_noviny_sko&klic=224626
&mes=080327_0


Recenze Dariny Křivánkové na film Až na krev je především autorskou kritikou. Recenze film už od
začátku líčí jako něco naprosto výjimečného. Čteme o uhrančivém filmu „docela po svém a mimo dobové
konvence“ či o hereckém „výkonu desetiletí“.  Jde o kritiku organickou. Autorka považuje film za
úžasný a poté nám údernými větami sděluje, proč tomu tak je. Ne tedy proč si to ona myslí, jak to
ve skutečnosti je. Základem úspěchu je nekompromisní režisér, fenomenální herecký výkon. Vidí
v příběhu různé paralely, Mluví o ději, který je „krystalickou obžalobou amerického mocenského
systému“. Pokud divák viděl předchozí film Magnolii, bude spokojen. Recenze mluví k obyčejnému
potencionálnímu divákovi, kterému dodává odvahu na náročný snímek jít. Sama autorka udržuje od
diváka odstup a přímo jej neoslovuje a text je napsán tak, že film je nezpochybnitelným nositelem
velice kvalitního sdělení, jemuž musíme vyjít vstříc, protože on to sám nedělá - nemá to zapotřebí.
Text se nevymyká koncepci novin, které se snaží prezentovat jako seriózní čtivo plné hlubokých
analýz a informací. Recenze už od počátku razí tedy silnou podporu filmu. Velmi silná tvrzení o
výjimečnosti filmu však nejsou nikterak vyargumentována[KF30]  a výrok, že v současnosti po světě
nechodí herec, který by to dokázal zahrát stejně dokonale, a že film je „svůj a mimo dobové
konvence“, jsou i na recenzi příliš zjednodušující. Tendence lísat se k zavedeným velkým tvůrcům a
nepokoušet se zamyslet nad důvody jejich proklamovaného lesku je tradiční metoda práce Dariny
Křivánkové.


aŽ NA KREV (Až na krev, P. T. Anderson, USA 2007)

Autor: Alena Prokopová

Vyšlo: Cinema

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/16485/az-na-krev


Téměř celá recenze je věnována popisu děje a hlavně popisu vnitřních motivací postav a velice
zajímavých mezilidských vztahů, které se na plátně před divákem rozehrají. Jedná se především o
recenzi autorskou a žánrovou. Kritička má v textu tvrzení, že film podle ní vybízí diváka k tomu,
aby si kladl spoustu otázek nejen o samotném filmu, ale i sám o sobě. „Až na krev je dílo, díky
němuž se dozvíte nakonec mnohem víc o sobě než o postavách.“ Výsledkem zajímavého děje,
nekompromisního režijního přístupu („precizního vizionářství“) a „hereckého umu“ hlavního
představitele je „vnitřní“ pocit. Kritička se věnuje obecně filmu, sděluje divákům, co jej
neviděli, proč je dobrý. Diváky však přímo neoslovuje. Kritika nevybočuje od jiných textů
publikovaných v časopise Cinema, což je pochopitelné, neboť v něm dlouhodobě publikuje.[KF31]  Jde
o zručně napsaný, dobře se čtoucí text, který stejně jako většina recenzí vydává své osobní dojmy
za fakt a nesnaží se svá tvrzení něčím doložit.



TAHLE ZEMĚ NENÍ PRO STARÝ (Tahle země není pro starý, Ethan a Joel Coen, USA 2007)

Autor: Ondřej Vosmík

Vyšlo: Cinema

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/16463/tahle-zem-neni-pro-stary


Ondřej Vosmík napsal převážně recenzi autorskou („Být klasikem má ale i svou stinnou stránku.“) a
částečně formální, když se v jednom odstavci věnuje hlavně kameře a hudbě. Je to také o recenze
organická, neboť se snaží hodnotit film sám o sobě. Jde podle něj o skvělý film navazující na
skvělou tradici jejich předchozích filmů, což je vzkaz pro diváka, že pokud se mu jejich jiné filmy
líbily, nebude teď zklamán. Jde prý o skvělý film. Ve třech odstavcích popíše začátek děje, což má
diváka navnadit, přesvědčit o nekompromisnosti snímku a sdělit divákovi, že když půjde do kina,
uvidí něco méně obvyklého. Ve své pozitivní recenzi filmu má tvrzení, že jde o vyprávění poněkud
podvratné a zásadnější smysl v ději hledat nemáme. Kritika silně útočí na diváka, aby film viděli
(„Nenechte ho utéct!“) a autor se staví do role našeho nadšeného známého („Já jsem si skutečně
nevšiml.“), který nám sděluje, jak je film brilantní a tak si může dovolit lecos: „Tahle země
disponuje ve svém závěru…jak to říct…značným WTFaktorem“. Text nevybočuje ze standardů časopisu:
recenzi na film s „dobrou pověstí“ píše ten, co by film mohl mít rád. Zřetelná snaha strhnout
čtenáře. Kritika se snadno čte a baví některými neobvyklými výrazy („hříbečkoidní účes“).


Venkovský učitel (Venkovský učitel, Bohdan Sláma, ČR 2008)

Autor: Jaroslav Sedláček

Vyšlo: Cinema

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/18884/venkovsky-ucitel


Jde o recenzi převážně autorskou („Sláma se habilituje jako zralý autor.“). Autor používá organický
přístup, když popisuje film sám o sobě. V kinech podle něj konečně vidíme snímek, na nějž „lze
klást absolutní měřítka“. Film navazuje na kvalitu předchozí produkce tohoto režiséra. Tento film
je na první pohled zápletkou podobný předchozím. Hlavní postava „čelí vypjaté emocionální
peripetii“. Rozdíl je nyní v tom, že tak činí „o něco niternějším a naléhavějším způsobem“. Co to
přesně znamená, není jasné, každopádně je to vzkaz pro diváka, aby neváhal a do kina na tento film
rozhodně šel. Chválí úžasné herectví a skutečnost, že nám režisér předkládá „hned dva strhující
příběhy“. Kritik viděl skvělý film a snaží se nám čtenářům – potencionálním – divákům důrazně říct,
že je výborný. Používá první osobu jednotného čísla a tím jeho vzkaz čtenářům vyznívá důrazněji.
Kritika odpovídá běžným zvyklostem Cinemy nadbíhat známým tvůrcům a českým filmům obecně. Text se
dobře čte, ale při pečlivějším čtení opakuje jen marketingové fráze propagující film: jde o
trilogii, použití sloganu „Každý někoho potřebuje“, je tu dobré herectví hodné Českých lvů, uvidíme
silný příběh apod. V posledním odstavci svoji chválu tak přehnal, že srovnává film kvůli silné
autorské výpovědi s šedesátými léty, kvůli autenticitě s neorealismem padesátých let (!) a kvůli
silnému příběhu se světovou kinematografií, ve které je „moderní potřeba silného příběhu“. Takové
shrnutí prokazuje minimální míru autocenzury autora a slabou redakční kontrolu časopisu.


Branislav Cibík


Neznáma (La Sconosciuta, Tal./Franc., 2006) Michal Michalovič

www.kinema.sk

http://www.kinema.sk/clanok.asp?id=28864


 Recenzia využíva pri hodnotení filmu prvky autorské a formálne. Zaoberá sa priamo osobou režiséra,
jeho spôsobmi rozprávania príbehu a stručne približuje jeho doterajšiu tvorbu. Autor pri
prezentácii naratívnej štruktúry, detailne popisuje niektoré časti filmu. Recenzia  ale
neškatuľkuje film do žiadneho žánru, takže čitateľ je odkázaný na svoje znalosti autorovej tvorby,
prípadne znalosti filmov, ktoré recenzent využíva pri svojej komparácii. Z textu je patrné, že
výsledný verdikt sa zakladá na tejto komparácii a hodnotení autorovej réžie. Ústrednou témou sa zdá
byť popis štylistických prvkov a odkazovanie k filmom, s ktorými má hodnotené dielo niečo spoločné.
Autor sa obracia na čitateľov ako na potencionálnych divákov a popisuje zážitok publika:
„...niekedy (zámerne) znemožňuje divákovi zorientovať sa v priestore...To podráža nohy možnému
emocionálnemu účinku na diváka...“. V závere textu podáva autor akýsi návod pre publikum, ktorého
by sa malo držať ak chce mať z filmu pozitívny zážitok („Pri návšteve kina musíte byť predovšetkým
pripravení skladať si dieliky do výslednej skladačky a pátrať po Tajomstve. Za to sa vám film
odmení...“) Recenzia sa opäť drží v zavedenom formáte webmagazínu, ale tentoraz autor nepoužíva
toľko odborných výrazov a pri hodnotení si vypomáha odkazmi na množstvo filmov, ktoré nepatria
zrovna do mainstreamu. Preto môže byť text pre bežného čitateľa (znalého len hlavný distribučný
okruh) značne  nezrozumiteľný.


Mongol-Čingischán (Mongol, Rusko, Nemecko, Kazachstán, Mongolsko 2007)   Alena Prokopová

Cinema 4/2008


Text Aleny Prokopovej kombinuje prvky autorskej, žánrovej a formálnej koncepcie. Žánrovo je film
označený ako historický film. Ďalej sa autorka, na niekoľkých miestach, zaoberá režisérom Sergejom
Bodrovom. Predovšetkým sa venuje jeho predošlým filmom a ďalej hodnotí jeho prácu na Mongolovi.
Recenzentka film hodnotí hlavne na základe komparácie s inými historickými veľkofilmami (Alexander
Veľký), pričom poukazuje na podobnosť s predošlým Bodrovovým filmom Nomád. Snaží sa odhaliť, čím sa
film odlišuje, alebo naopak podobá kinematografiám Ázie, Európy či klasickej hollywoodskej
produkcii. Autorka sa tiež nevyhla špekulácii o tom, čo mohlo zaujať akadémiu na filme, keď ho
nominovala na Oscara. Článok berie čitateľa ako potencionálneho diváka a oslovuje ho priamo.
Samotná recenzentka sa s divákom neidentifikuje a zachováva si odstup. Recenzia veľmi prehľadne
zasvecuje čitateľa nielen do naratívnej stránky filmu, ale aj do mytológie okolo historickej
postavy Čingischána. Text svojím rozsahom a štýlom patrí medzi štandardné recenzie Cinemy. Autorka
si síce mohla odpustiť označenie Čingischána za historicky prvého feministu[KF32] , ale inak nieje
textu čo vytknúť.


Já, legenda  (I Am legend, USA 2007)  Radim Bartík

Premiere č.91/Leden 2008


Recenzia ponúka autorské čítanie len jedinou zmienkou režisérovho mena a jeho predošlého filmu.
Väčší význam pripisuje hercovi Willovi Smithovi a zameriava sa na hodnotenie jeho výkonu. Žánrovo
je Já, legenda už v úvode označená ako postapokalyptické SCI-FI[KF33] . Zvyšok textu sa pomerne
striktne drží formálnej koncepcie. Recenzia hodnotí film viac menej „sám o sebe“, ale nezabúda na
film Já, robot, v ktorom podal Will Smith podobne kvalitný výkon. Recenzent píše svoj text pre
čitateľa, ako pre potencionálneho diváka, s ktorým sa spočiatku identifikuje („Zjišťujeme že...“)
a neskôr „odborne“ popisuje účinok filmu na diváka: „A i když mají některé pasáže náběh na sprosté
vydíraní (obzvlášť pokud jste pejskaři)...Smithův herecký koncert ve vás zanechá dokonce hlubší
dojem než efektní průlety kamery...a poslední scéna vás zaskočí i v případě...“. Autor pomerne
detailne a jednoduchým jazykom popisuje hlavnú dejovú linku a jej vývojové fázy a obzvlášť si všíma
herecký výkon Willa Smitha. Recenzia sa tak drží zavedeného formátu papierového mesačníka Premiere.

[KF34]

Muzikálová Mozaika (Across the Universe, Julie Taymor, USA 2007) Michal Kříž

Fantomfilm č.41/prosinec 2007

http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=560


Táto recenzia mi pripadá trochu výnimočná, pretože sa zaobišla bez formálnej koncepcie. Využíva len
prvky autorskej a žánrovej. Autorský koncept je zastúpený v podobe popisu autorkinej predošlej
práce a spôsobov vyprávania v jej filmoch. Žánrovému konceptu sa už kritik venuje obšírnejšie.
Jednak zoznamuje čitateľa s typickými rysmi muzikálov, či ich históriou, a jednak sa snaží objasniť
spôsoby akými sú tieto konvencie využívané v Across the Universe. Kritik hodnotí film „sám o sebe“
a to pomerne pozitívne, ale v texte sa dočítame aj o filme Hair od Miloša Formana. Voči tomuto
filmu (ako vzor komparácie) sa ale kritik vopred striktne vymedzuje („Srovnání s Formanovými Vlasy,
které se tu nabízí, není na místě.“). Hlavná myšlienka textu sa zdá byť kritikov popis režisérkinho
spôsobu vyprávania.  Kritika oslovuje čitateľa ako poučeného diváka a apeluje naňho nepriamym
oslovovaním („...ale divákovi, který dává přednost spíše...“, „ ...Julie Taymor si získala značnou
část filmových diváků...”). samotný kritik sa s divákom neidentifikuje a zachováva si odstup.
Kritika svojím štýlom zapadá do rámca internetového mesačníka Fantomfilm, ktorý je určený pre
poučených čitateľov, prípadne pre akademickú obec.[KF35]  Naopak pre sviatočného, či nepoučeného
čitateľa môže byť text (ako aj samotný film) pomerne náročný.


In the Name of the King: A Dungeon Siege Tale (Nemecko, USA, Kanada, 2007) Mr.Hlad,

www.Moviezone.cz  30.3.2008

http://film.moviezone.cz/in-the-name-of-the-king-a-dungeon-siege-tale/recenze/


Filmy Uweho Bolla sú veľmi vďačnou témou pre negatívne recenzie. Ani táto recenzia nieje výnimkou.
Čo sa týka autorského konceptu, je tu Uwe Boll spomínaný len v negatívnom kontexte. Či už sa jedná
o jeho predošlú tvorbu, alebo o spôsob akým režisér točí svoje filmy. Na druhej strane recenzent
píše veľmi ležérnym štýlom a pri hodnotení využíva v texte množstvo expresívnych výrazov („Příběh
je prostší než mozek obecního idiota...  In the Name of King je zkrátka úplně stejná kravina, jako
všechny předchozí filmy Uwe Bolla...  i bez toho alkoholu bych se raději podíval znovu na tuhle
koninu... všichni hrdinové se budou chovat jako idioti...“). Žánrovo je snímok označený ako fantasy
film a autor nezabúda pripomenúť, že ide o adaptáciu počítačovej hry. Recenzent hodnotí film na
základe porovnania s režisérovou tvorbou a v jednom odstavci sa pomerne podrobne venuje hodnoteniu
hereckých výkonov. Zároveň je jasná zúfalá snaha recenzenta nájsť nejaké pozitíva na filme...
Recenzent rozdeľuje čitateľov do dvoch skupín: potencionálnych divákov a tých, ktorí sú už
s autorovou tvorbou oboznámení. Pričom obe skupiny oslovuje priamo. Vzťah recenzenta a diváka je
vcelku zaujímavý. Nielen že sa s divákom identifikuje, ale dokonca mu podáva akýsi recept, akoby si
divák mohol film užiť bez psychickej ujmi („...a s pomocí velkého množství nekvalitního alkoholu si
ho můžete dokonce královsky užít.“). Recenzent sa v tejto kritike zaobišiel bez popisu príbehu, čo
by mohlo niektorému potencionálnemu divákovi vadiť. Jeho recenzii síce nechýba humor, ale ten dosť
často upadá do expresionizmu[KF36] . Každopádne Uwe Boll a jeho filmy sú v negatívnom slova zmysle
fenomenálne známe a aj keď recenzia pôsobí absolútne neprofesionálnym až amatérským dojmom,je dosť
možné, že ak by sa k recenzii na jeho posledný film odhodlalo aj iné filmové periodikum, vypadala
by zrejme podobne.




Michal Čarnický


Ať Rambo běhá, řeže, střílí. Ale nemluví. (Rambo: Do pekla a zpět, Sylvester Stallone, USA/Německo,
2008), Mirka Spáčilová, MF DNES, 17. února 2008.

http://show.idnes.cz/at-rambo-beha-reze-strili-ale-nemluvi-dvx-/filmvideo.asp?c=A080216_916555_film
video_kot


Autorka hned v úvodu upře režisérovi, scenáristovi, hlavnímu herci a ikoně celé filmové série,
Sylvestru Stallonemu hlavní zásluhu na stvoření filmu a následně ji bez jakýchkoliv dalších důkazů
připíše na vrub střihači, který se údajně zasloužil o technickou způsobilost filmu k žánru akčního
filmu.Vše kromě kamery, střihu a zvuku je špatně, což autorka připisuje chybujícímu autorovi,
Stallonemu. V recenzi tedy převažuje přístup autorský, máme zde ale i kritéria žánrová (zde dle
autorky film obstává po technické stránce) a narativní, zde opět chybující Stallone vytvořil příběh
příliš jednoduchý, až se chce Spáčilové volat: „Svatá prostoto). Zde se nabízí otázka, zda autorka
viděla předchozí filmy z této série, jak složitá zápletka se jí zdála v nich a jak složitý narativ
tedy očekávala od tohoto posledního filmu?

S tím se pojí obecný přístup Spáčilové k filmu, naprosto nerespektuje, že se jedná o čtvrtý díl
série, která už má určité charakteristiky a zavedená pravidla. Podivovat se v roce 2008 nad
hereckým projevem Stalloneho mi přijde stejně objevné jako upozorňovat, že Václav Klaus nosí knír.
A že je film plný klišé? No jak jinak. Tak to přece mělo být. To, že bude Ramba nutno dlouze
přemlouvat aby se vrátil do akce přece bylo jasné. To, že Rambo bude pronášet různá moudra se taky
dalo čekat, bez vět jako: „When you're pushed, killing's as easy as breathing.“, by to nebylo ono,
nehledě na to, že třeba v tomto případě se jedná o jasný odkaz na předchozí filmy. Spáčilová chce
svou recenzí říci, že je Rambo zastaralý hrdina z 80. let, který se nedokázal nebo nechtěl
modernizovat, a že mu chybí nadsázka. To je sice přesný popis skutečnosti, ale už vůbec není třeba
to hodnotit negativně, jako to dělá autorka. Přesně takový ten film totiž měl být. Po stylistické
stránce je recenze plná podivně použitých archaických výrazů (též, plavá děva), z nichž je tak
trošku cítit autorčina nadřazenost nad filmem. Dále zde máme některá podivná přirovnání: „ Mezitím
Rambo spěchá na pomoc s žoldáky; jen se octnou v nouzi, zasáhne Stallone jako Vilém Tell.“ (nejenže
se zde plete dohromady herec a postava, ale Vilém Tell pokud vím používal kuši a ne luk). Některé
věty mají podivnou konstrukci a nedávají příliš smysl, např.: „Ale proč, jak a kam se vrátí - ne,
to už se vážně nedá líčit ani po bujarém sjezdu klaunů nad ránem.“ …….a takto by se dalo pokračovat
ještě dlouho.


30 dní dlouhá noc. (30 dní dlouhá noc, David Slade, USA, 2007), Aleš Harazim, Filmpub, 31. října
2007.

http://filmpub.atlas.cz/kino/141689-30-dni-dlouha-noc.aspx


V prvním odstavci autor recenze Aleš Harazim, tato dnes již legenda českého internetu, nabízí svůj
osobní povzdech nad vývojem žánru upírského filmu a hned vzápětí seznamuje čtenáře se svým
nadšením, že se někdo odvážil tento vývoj změnit. Následuje ničím nepodložené tvrzení, že: „Nová
generace diváků potřebuje děsivé upíry.“, Po tomto historicko vývojovém exkurzu následují dva
odstavce popisující děj, pak odstavec oslavující brutalitu, následovaný popisem zdařilého budování
atmosféry. V odstavci posledním se dozvíme něco málo o režisérovi a také jakých drobných chybiček
si autor recenze povšiml, ty jsou ovšem ihned vyváženy jinými klady filmu. Celá recenze je
v podstatě autorovým výkřikem o tom jak je film báječný. Čtenáři často nabízí svoje zážitky
z projekce: „útok upíra na střechu auta si budu pamatovat ještě docela dlouho“, „….kéž bych
sledoval celosezónní seriál“, k jejichž sdělení neváhá jako zástupného prvku použít modelového,
navíc absolutního diváka: „Nejspíš žádný divák nezapomene na….“. Harazim se také označuje za
fajnšmerka(sic!) když čtenáři v závorce sděluje: „cítím se jako fajnšmerk, ale málem jsem to nemohl
dokoukat(sic!)“. Stylisticky není recenze příliš vydařená – opakování stejných, k tomu frázovitých,
obratů dokonce v jednom odstavci: „A 30 dní dlouhá noc se ničeho ani trošku nebojí.“, „Režisér se
navíc ničeho nebojí a brutalita mnohdy bortí hranice.“ Vrcholem je přirovnání situace filmových
hrdinů k osudu Anny Frankové, které je jednak nevkusné, ale hlavně nevtipné.

P.S. Abych ale nekřivdil jen Harazimovi. Je mi naprostou záhadou jak mohl tak špatný film (zde ode
mne naprosto nepodložené tvrzení samozřejmě) jako je 30 dní dlouhá noc, mohl od českých recenzentů
dostat tak vysoká hodnocení, u všech recenzí, kterých jsem si všiml nešel film pod čtyři z pěti.


I‘m not there. (I’m not there, Todd Haynes, USA, 2007), Witch, Moviezone, 3. dubna 2008.

http://film.moviezone.cz/im-not-there/recenze/


Spíše než cokoliv jiného připomíná tento text návod. Vzhledem ke komplikované narativní a
stylistické struktuře filmu a k množství odkazů historických, kulturních i filmových v něm
obsažených, není podobný text rozhodně na škodu. Autor kritiky nejprve vymezí výjimečné distribuční
souvislosti filmu a jeho vztah ke zdánlivě podobným biografickým filmům z poslední doby, tedy
kritika žánrová. Zcela pomíjí režiséra snímku a soustředí se na skutečného Boba Dylana a formu
jakou je ve filmu tato hudební ikona prezentována. V textu tak převažují zejména prvky formální
kritiky. Autor si všímá narativní a stylistické stavby filmu a nabízí čtenáři vodítka jak snímek
číst. Film vnímá jako uzavřený svět, v podstatě nekritizuje, snaží se vysvětlit co a proč v něm je
tak jak to je. Věnuje se také problému vymezení toho, komu je vlastně film určen, kdo je jeho
ideálním divákem. Také se na diváka přímo obrací: „…nemusíte znát všechny artové filmy…..“ Částečně
je text metakritický, autor vzhledem k obtížnosti tématu si celkem pochopitelně vypomáhá
zahraničními recenzemi. Vzhledem k textu si udržuje emocionální odstup, okrajově používá ich-formu,
nebo tematizaci sama sebe: „…má všetečný recenzent chuť se zeptat…“. Argumenty autora jsou
podložené, dávají v rámci recenze smysl.


Piráti z Karibiku: Na konci světa. (Piráti z Karibiku: Na konci světa, Gore Verbinski, USA, 2007),
František Fuka, Cinema.

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/9044/pirati-z-karibiku-na-konci-sveta


Dle přednášky je Fuka autorem typizovaných recenzí podle definice, tento jeho text to přesně
potvrdil. Autor, předpokládá obeznámenost čtenáře s předchozími filmy (Kde jsme to posledně
skončili?) a nezdržuje se popisem celé pirátské série. Nejprve nastíní výchozí situaci narativu,
načež plynule přejde k popisu jeho komplikovanosti v průběhu filmu. Dále pokračuje popisem a
hodnocení prvků, které od filmu očekával. Jedná se o kvalitu triků (zde nechybí posměšný štulec pod
žebra konkurenčního Spidermana), přítomnost situačního a jiného humoru, kvalitu a životnost
„hlášek“ nebo míru akčnosti. Letmo se zmíní o práci kamery. Tvůrci filmu jsou zmíněni jen v jedné
větě a jakoby mimochodem: „Přesto se Verbinskému daří střídat napětí a zábavu za vydatné pomoci
Zimmerovy hudby, Wolského kamery a některých vizuálně velmi působivých scén.“, pro cílové čtenáře,
tedy nejširší divácký okruh nejsou až tak důležití, jako výše zmíněné kvality filmu. V místech kde
je to možné používá Fuka ich-formu, a dokonce vede dialog s divákem (Chápete? Já taky ne.). Ke
konci recenze se emocionálně zapojuje a poněkud nesmyslně na dálku vyhrožuje producentům, že se v
případě vzniku dalšího dílu „HODNĚ“ naštve. Závěrečná věta, o tom, že prequel by ještě snesl je již
zcela bokem. Celkově mi recenze připadá až příliš vlídná a bezzubá. Chybí zde jakékoliv výrazné
varování před nástrahami filmu.


Medvídek. (Medvídek, Jan Hřebejk, ČR, 2007), Jaroslav Sedláček, Cinema.

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/14192/medvidek


Největším problémem tohoto textu je jeho délka, téměř 4,5 normostrany. Samo o sobě by to nevadilo,
autorovi se ale bohužel nepodařilo kritiku (i když odlišení od recenze není úplně jasné) nějak
přehledně strukturovat. U tak dlouhého textu velmi chybí výrazně rozdělení na nadpisem definované
odstavce, či tematické bloky. Text působí dojmem, že skáče od tématu k tématu, bez nějaké zřejmé
struktury. Začíná se popisem děje, pokračuje dlouhými odstavci charakterizujícími jednotlivé
postavy. Pak následují autorské odstavce o dvojici Hřebejk-Jarchovský, následuje srovnávání jejich
předchozích filmů s tím posledním. Přesněji je vždy na počátku odstavce zmíněn nějaký prvek
z předchozího filmu a na ten následně naváže text o tom, jak je to s tím či oním v Medvídkovi.
Velmi nešťastně zvolené je přirovnání syžetu k divadelní hře o dějstvích. Sedláček si od díla
zachovává emocionální odstup. Text píše v první osobě množného čísla: „..nabízí nám“, „abychom mu
mohli fandit“,se tak staví do pozice jednoho z diváků. Film je hodnocen zejména jako meditace nad
lidskými vztahy, z psychologického (to znám, tak to chodí u nás) ale i generačního hlediska.
Důležitá je také otázka věrohodnosti. Z tohoto hodnocení pak film vychází dobře. Splňuje kritikovy
nároky. Autor se vyžívá v barvitých přirovnáních viz celý první námořnický odstavec.


Pravidla lži. (Pravidla lži,Robert Sedláček, ČR, 2006), Jan Lipšanský, Filmpub.

http://filmpub.atlas.cz/kino/95286-pravidla-lzi.aspx


Jaký rozdíl! Jen o málo kratší text než o patro výše kritika Medvídka, podobně nerozdělen nadpisy a
přesto je srozumitelný a lehce čitelný. Autor mu dal totiž jasnou strukturu a napsal jej čtivým,
lehce srozumitelným jazykem. Další devízou je pak nenásilná vtipnost. Ale zpět ke struktuře.
Začínáme autorským diskurzem, tedy představením režiséra a jeho tvorby, pokračujeme popisem děje a
postav, následují klady filmu, po nich zápory, a končíme krátkým pokusem možný způsob čtení filmu.
Lipšanský prozřetelně mírní divácké obavy z komunitní tematiky filmu a vyzdvihuje jeho humornou
stránku. Informace od režiséra používá k vysvětlení scény koulování krucifixu. Jako hlavní zápor
uvádí způsob ukončení filmu, vzápětí ale tuto svoji dramaturgickou pozici relativizuje, když uvádí
motivy, které mohly vést režiséra k tomu aby film skončil tak jak skončil. Recenzent se staví do
pozice diváka:“…o to horší věci si představujeme…“ a zároveň oslovuje potenciální diváky, když jim
je bohužel nucen sdělit, že Klára Issová: „…v tomto filmu bude mít na sobě stále červený svetr a
ani jednou jej nesundá. Naopak si ještě navleče zimník.“ Velmi zajímavý je také fakt, že Lipšanský
v průběhu recenze posílá „nediegetický“ vzkaz čtenářům, zjevně nespokojenými, své předchozí
recenze.


Dokonalý trik. (Dokonalý trik,Christopher Nolan, USA/VB, 2006), Tomáš Baldýnský, Premiere.

http://www.premiere.cz/film/52568/dokonaly_trik.html


Texty Tomáše Baldýnského, této hvězdy mezi českými filmovými publicisty, mám poměrně rád. Zejména
pro jeho kreativní styl a dle mého názoru značné nadání psát vtipně, často s přesahy mimo
recenzovaný film. Tuto jeho recenzi jsem si ale z jediného důvodu, zásadně totiž porušuje pravidlo
neprozrazování děje, v tomto případě tedy spíše struktury děje. Co lze u jiných filmů bez obav
potenciálnímu divákovi sdělit, se zde rovná zničení filmového zážitku. Baldýnský zde, sice nadšeně,
ale stejně doslova vyžvanil stavbu kouzelnického triku (the pledge, the turn, the prestige), a tedy
i filmu, tudíž na to divák nemůže přijít v kině nebo na gauči sám. Takový postup je možný jedině u
podrobnější analýzy, která předpokládá, že čtenář už film alespoň jednou viděl. A to se ještě na
konci vychloubá, že onen dokonalý trik neprozradil.


Nauka o snech. (Nauka o snech, Michel Gondry, Francie, 2006), Alena Prokopová, Cinema.

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/5202/nauka-o-snech


Po krátkém představení děje se autorka bez většího otálení věnuje jak sama říká prskání. Hned
z kraje čtenáři objasní, že film je infantilní (rozuměj špatný) a taková ona tedy rozhodně není,
tudíž film se jí jako celek nelíbí. Přitom staví diváka před jasnou volbu, buď se ti film bude
bezmezně líbit nebo tě otráví. A nic mezi tím. Toto kategorické vymezení možností přijetí něčeho je
v tisku obecně poměrně rozšířené, nutno říci bohužel. Následuje proplétání autorské a formální
kritiky. Film je srovnáván s předchozím Gondryho hitem, a protože mu chybí Kaufmanův scénář
(zbaveným vší šťavnaté a masitě komplikované přítomnosti scenáristy) jedná se o ústup ze slávy
(nečekejte další magický, citově angažující). Jinak není možná. Následně se autorka velmi odvážně
pokouší o paralelu mezi „trhavým dějem“ a hračkami se švy, prý to jistě od Gondryho není náhodné
spojení. Poté Prokopová chybujícímu režisérovi sdělí o čem by film podle této paralely tedy měl být
(Podle toho by jeho film měl nejspíš vyprávět o mechanismech určujících naše vnitřní pochody a
rozhodnutí) aby vzápětí zalamentovala nad tím, že to tak není (Místo toho ovšem sledujeme pouze
výjimečně dobře natočené, až neuvěřitelně nápaditě a vizuálně bohatě pojaté pinožení).
Z intelektuální výše potom recenzentka z neznámého důvodu vytkne Gondrymu, že z jeho díla necítí:
„souvislost s hořce naivními knížkami Borise Viana či Truffautovými filmy o věčném chlapci Antoinu
Doinelovi“. A pohrdavě odmítne jen možnost, že by se mohlo v případě tohoto filmu jednat o umění.
Návdavkem ještě očastuje režiséra jako rozmazlence. závěrečná smířlivá pochvala hlavní ženské
herecké představitelky, už mnoho nezachrání. Autorka z neznámého důvodu k tomuto filmu zaujala
podivnou macho pózu a udržela se jí až do konce, nikoliv velice přesvědčivě.



Štěstí - V zajetí “našich oblíbených herců“ a dalších zbytečností (Štěstí, ČR, 20065), Eliška
Děcká, Cinepur č. 41, září 2005.

Zdroj: http://cinepur.cz/article.php?article=761

Záměrem kritičky je předat čtenáři sdělení, že Štěstí je film, který se snaží vypadat, že je lepší
než ve skutečnosti je. Svoje přesvědčení se bohužel autorce nepodařilo podložit potřebnými
argumenty. V prvním odstavci implicitně negativně (za použití abstraktních výrazů jako „toužebně
zraky nejen mnoha unavených mainstreamových kritiků“ nebo „několika vytrvalých příznivců české
kinematografie“) hodnotí rozsáhlou marketingovou kampaň filmu, aby vzápětí připojila pro mne i po
několika přečteních zcela nepochopitelnou větu: „Přesvědčivost médií či aura úspěšného tvůrce (jak
chcete) podle mého názoru hodně souvisí i s výslednou podobou filmu samotného.“ Jak byla tato věta
myšlena se bohužel nedozvíme. Následuje konstatování, že film je ušit na míru evropským festivalům,
opět s negativním přídechem. Kritika používá převážně autorskou koncepci, tzn. obrací se na
režiséra a scénáristu v jedné osobě, oznamuje nám že to či ono udělal Sláma špatně. V textu autorka
používá pochybné výklady filmu, které pak použije k jeho kritice. Tak například se zlobí, že na
Mostecku to takhle vůbec nevypadá, takhle se tam spořádané rodiny přece nechovají (modlení před
večeří a dělení chleba). A co jako? Z prvé, proč by se tak nemohla nějaká rodina na Mostecku chovat
(ve filmech, tj. fiktivních příbězích, není nutno používat pouze pro daný kraj typizované rodiny).
Za druhé, a to především, ten film se podle mě přece na Mostecku neodehrává, sice se tam natáčel,
ale někde se holt natočit musel, v průběhu filmu není nijak tematizováno, že se jedná zrovna o
současný Most. Prostě se některé exteriéry na Mostecku hodily Slámovi do výrazu filmu tak je tam
natočil. Vůbec tím podle mě nechtěl říct, že na Mostecku se běžně žije v polorozpadlých
„barabiznách“ s dobytkem v koupelně. Když už musí Děcká něco pochválit, tak to pro jistotu uvede
vzápětí do negativního kontextu – viz. kamera – je pečlivě promyšlená, stylizovaná, ale ubírá
autentičnosti (vychází tak z předpokladu, že film má působit autenticky). Na závěr ještě jednu
rybářskou: „…se Sláma tentokrát chytil do vlastních sítí hereckých stereotypů.“.


Karlík a továrna na čokoládu (Karlík a továrna na čokoládu, Tim Burton, USA/Velká Británie, 2005),
Petr Cífka, Filmpub, 18. 8. 2005.

Zdroj: http://filmpub.centrum.cz/kino/38050-karlik-a-tovarna-na-cokoladu.aspx

Základním sdělením recenze je, že Tim Buton natočil další svůj stejný ale jiný film a že se
recenzentovi líbil, i když to s ohledem na postavu oblíbeného režiséra nebylo úplně stoprocentní.
Cífka sice přiznává, že ho film jakožto „Burtonova nohsleda“ zcela neuspokojil, dodává k tomu ale
velmi správně, že to není výtka, přiznává, že měl pouze od filmu jiná očekávání. Celkem elegantně
tak vyjádří svůj prožitek z filmu, aniž by ho nějak generalizoval, což se v recenzích stává celkem
běžně. Dominantní je v textu přístup autorský, recenzent, jako přiznaný Burtonův fanoušek, používá
srovnání s předchozími režisérovými filmy, zmiňuje i možnosti, které Burtonovi poskytla předloha,
všímá si tradičních stylistických a formálních postupů režiséra. Recenzent používá svoje vlastní
zážitky s filmu, kdy dokonce v jeho průběhu vede s režisérem dialog (Tohle už jsem u tebe viděl
Time!), přímo oslovuje čtenáře (To mi určitě odsouhlasíte i vy.).[KF37]



Jednotka příliš rychlého nasazení (Jednotka příliš rychlého nasazení, Edgar Wright, Velká británie,
2007), imf, Moviezone, 14. 5. 2007.

Zdroj: http://film.moviezone.cz/jednotka-prilis-rychleho-nasazeni/recenze/

Velmi nešťastně provedená recenze ne úplně spokojeného fanouška-amatérského filmaře. První dva
odstavce jsou klasickým přiblížením děje spojeným s tematizací režiséra Wrighta, už zde recenzent,
z pozice fanouška, vyjadřuje svoje očekávání do filmu vložená. Následuje několik odstavců v duchu,
je to sice zábavné, ale úplně mne to neuspokojilo, můj oblíbený režisér má na víc. Konkrétněji:
film je šňůra gagů různé kvality, zápletka je křečovitá, režisér Wright se neodhodlal udělat
poslední krok u jinak dobře vypointovaného gagu (bez dalšího komentáře nebo příkladu), a neví kam
s příběhem (opět bez dalšího komentáře). Přes všechno řečené je film „Super“ (výmluvné hodnocení).
Recenzent operuje třeba i s termíny typu „Wrightovy všeobecné ambice“, přičemž kdo je určil nebo
jaké jsou se nedozvíme. Vrcholem dramaturgického přístupu je věta, v níž se recenzent přiznává, že
i on je amatérským filmařem. Z této pozice Wrighta chválí, a dokonce mu udělí pochvalu tím, že
přizná, že nejméně jednu polovinu filmu by natočil od záběru stejně (nemá na to ale bohužel čas,
zřejmě se rozhodl psát zatím v ČR ze sportu recenze)! Jaká pochvala pro začínajícího anglického
filmaře. Nakonec však autor svého kolegu vrací zpátky na zem s tím, že je Hot Fuzz zatím pouze
kompromisem a že režisér ještě nedospěl. Snad tedy příště.


Dog Soldiers (Psí vojáci, Neil Marshall, Velká Británie/Lucembursko, 2002), evildead,
www.studna.net, 3. října 2002.

Zdroj: http://www.studna.net/reviews/34/

Příklad zasvěcené recenze z fanouškovského, žánrově jasně vymezeného webu. Převážně žánrovou
optikou tato recenze na film také nahlíží. Už v úvodu textu autor přiřadí film do horrového
subžánru filmů o vlkodlacích a následně, jakoby nic, vyjmenuje několik podobně laděných snímků, o
kterých většina „normálních“ filmových diváků zřejmě nikdy neslyšela. Toto si samozřejmě může
dovolit pouze na úzce zaměřeném webu. Také v dalších odstavcích pracuje autor především s žánrovými
měřítky, hodnotí jak moc se příběh drží žánrových pravidel (Karty jsou tedy rozdány na počátku
úplně jinak, než je u vlkodlačích filmů obvyklé.). Sympaticky se autor vypořádá s logickými
problémy filmu prostým, nijak negativně myšleným, sdělením: „Nad logikou děje je lepší příliš
nepřemýšlet.“). Herecké výkony pak hodnotí opět na žánrovém základě (srovnání herců v nedávných
amerických a anglických horrorech). Autor, jako fanoušek píšící pro fanoušky, neváhá použít
informace o tom jak je film přijímán na specializovaných diskusních fórech, jak ho hodnotí další
fanoušci. Jazykově je text poněkud méně formální než je u recenzí obvyklé (př. používání
emotikonů), na druhou stranu jsou zde použity poměrně odborné výrazy z internetového slangu
(flameware).




Luděk Havel


„Stano Zaječí každou rozječí“ – Roming Jiřího Vejdělka

·          (Roming, r. Jiří Vejdělek, ČR 2007)

·          Michal Kříž, Fantomfilm, č. 37 (červen 2007)

·          http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=513



Výchozím bodem je Michalu Křížovi úvaha o měřítkách komerčního filmu v rámci národní
kinematografie. Na jednom pólu vidí filmy „kvalitní, zajímavé či aspoň nadějné“ a na pólu druhém
spatřuje snímky „podbízivé, vtíravé, nudné…“. Skrze tento ideologický pohled pak nahlíží na Roming
jako na počin, který se to snaží hrát na obě strany, ale „výsledkem je prázdno a je lhostejné, zda
mu je přisuzován atribut nenaplněných nadějí“.

Dvě roviny vyprávění ve filmu se snaží spojit až mytologický příběh se současnou dějovou linií,
která je „spíše komedií, určenou jednak nezávazné letní zábavě, jednak milovníkům Bolka Polívky
a jeho expresivního herectví“. Ačkoliv je pro něj finální scéna prolnutí obou linií působivá,
nedává se jí strhnout a chybu filmu spatřuje v balancování mezi komerčností a uměleckostí. To
stvrzuje v následné metakritické části, kde shrnuje dva názorové tábory kritiky. „V případě, že
hodnocení zdůrazní onu uměleckou ambici snímku, je výsledný verdikt nesen poukazem na nadějnost a
talent jednotlivých tvůrců, zejm. Jiřího Vejdělka a Marka Epsteina. Převládne-li naopak pocit z
podbízivosti a přílišné reklamní explicitnosti (spojené s bezstarostností: např. o romské etnikum),
je konečné hodnocení pouhým konstatováním pro český film tak charakteristické komediální
slátaniny“. Pokusí se o žánrové vymezení - to když stručně přirovná Roming ke Kusturicovi, který
sice „pracuje s komerčností, ale činí tak technicky mnohem zdatněji, než jsou evidentně schopni
Vejdělek s Epsteinem“.

Nakonec ještě dodá svoje divácké stanovisko: „Roming nestojí za druhé shlédnutí“, čímž podtrhne
svůj verdikt, že ani diváci, ani tvůrci, „ještě nejsou připraveni vnímat umělecký potenciál
komerčně volené strategie vyprávění“.

Stejně jako většina článků na Fantomfilmu patří i tento do precizně vycizelovaných kritických
útvarů, z nichž čiší nejenom erudovanost, ale i obratnost při zacházení s českým jazykem.


Hitman

·          (Hitman, r. Xavier Gens, Francie/USA 2007)

·          Ondřej Vosmík, Cinema, č. 1 (201)/2008, s. 82-83.

·          http://www.cinemamagazine.cz/recenze/16421/hitman


Jsem mladý, mám se dobře! Tak nějak by se dal vystihnout styl textů Ondřeje Vosmíka, které jsou
v rámci Cinemy patrně nejrozdováděnější. A ani v tomto případě tomu není jinak. „Press smrt to
play. Timothy Olyphant elitním zabijákem a sociálním debilem v labužnicky retardované videoherní
adaptaci“. Toliko úvod, který nenechá čtenáře na pochybách. Nejen, že jde o typickou Vosmíkovštinu,
ale jasné je, kam se vydáváme – do prostředí videoher. Žánrová koncepce a srovnání s jinými
adaptacemi her je nabíledni. To ale Vosmík odstřelí konstatováním, že sice hrál druhý díl hry, ale
jak sám dodává „zároveň to ale byl jen druhý díl a už tomu také nějaký ten pátek je, pročež
skutečně nemám ponětí, jak a zda vůbec, zapadá příběh filmové adaptace do příslušné ,mytologie’“.
Ne, Vosmík nebude blafovat, Vosmík se hrdě přizná.

K filmu přistupuje jako k tak špatnému, až je to bžunda. Přirovnává ho k filmu Sejmi je všechny,
přičemž oba považuje za „poměrně roztomile dementní“. Popis děje raději „v jeho vlastním zájmu“
příliš nerozpitvává, ale když se mu to nakonec přeci jen trochu povede, završí to špílcem „Zřetelně
slyším, jak několik hardcore hráčů právě jebla pepka“.

Silnou stránkou Ondřeje Vosmíka je umné mixování až pubertální a fanouškovské rétoriky s erudovaným
vhledem a především čtivou výstavbou textu. A co s tím čtenář/divák? Může dát na Vosmíkův osobní
dojem „osobně jeho zhlédnutí nelituji, hodina a půl mi utekla jako vodka a nevzpouzím se možnosti,
že mi ještě v budoucnu uteče znovu“.


Lovci pokladů: Kniha tajemství

·          (National Treasure: Book Of Secrets, r. Jon Turteltaub, USA 2007)

·          Gabriela Kudelová, Premiere, č. 2/2008, s. 74-75.

·          http://www.premiere.cz/film/56802/lovci_pokladu_kniha_tajemstvi.html


Gabriela Kudelová se poněkud nevděčného úkolu zhostila tak napůl. Recenze se sice snaží býti
objektivní a vyváženou organickou kritikou, ale sklouzává spíše ke srovnávací metodě, kde jako
etalon používá první film: „Hned na úvod si ujasněme jednu věc: Lovci pokladů jsou i napodruhé
úplná ptákovina“. Podobné to je i s hereckým obsazením: „Přemoudřelého světoběžníka opět hraje
Nicolas Cage, a na oscarové herectví i tentokrát zapomeňte: vrcholem jeho výstupů je, když svraští
čelo a začne zadumaně řečnit“. O ženském protějšku, Diane Kruger, zase tvrdí, že je „stejně
nezajímavá jako v prvním dílu“. Jejím výtkám neujde ani hlavní antagonista: „Jako vzatý přes
kopírák vypadá dokonce i ústřední záporák: po Seanu Beanovi převzal pistoli Ed Harris, který je
i  přes ošlehané charisma podobně nemastný neslaný“.

Jako klasický symptom tohoto filmu tedy diagnostikuje repetetivnost – „Film působí dojmem, že se
nikdo neobtěžoval vymyslet něco opravdu nového… Příběh se totiž ubírá stejnou cestou jako před
třemi lety, jako by šlo o filmový recyklát“.

Sečteno, podtrženo, Kudelová se nás snaží přesvědčit, že za tento film nemá cenu utrácet. Ale jako
by ji při psaní došlo, že na první film se chodilo a na tento se bude chodit patrně taky. Po
uznání, že „druzí Lovci jsou o poznání svižnější a zábavnější než minule“ nakonec konstatuje „Ale
abychom si rozuměli: na tohle odlehčené dobrodružství se dá plivat donekonečna, na druhou stranu se
na ně docela dobře kouká.“ A co na to divák? „Jestli vás Lovci pokladů bavili poprvé, pobaví vás
i tentokrát. A dokonce ještě o trochu víc“.

Co se daří několika recenzentům Premiere je svižný, čtivý a vtipný text (někdy je však humor na
úkor kvality). Tón tohoto textu je adresován přímo na předpokládané, tedy mladší, publikum. Do
staršího a „intelektuálnějšího“ ranku patří popis strategie záporáka podle hesla „Budu vše
zpovzdálí sledovat a v pravou chvíli se do věci vložím“.


Crowe vládne westernu

·          (3:10 To Yuma, r. James Mangold, USA 2007)

·          Mirka Spáčilová, MF Dnes, 6.3.2008, s. B5

·
http://show.idnes.cz/russel-crowe-vladne-vlakovemu-westernu-f0v-/filmvideo.asp?c=A080305_175526_fil
mvideo_kot


Mirka Spáčilová čtenáře zprvu navnadí biografickým úvodem (kdo že byl autorem předlohy, koho jeho
další předlohy inspirovaly) a zavede nás do padesátých let. Tehdy vznikla nejen předloha, ale čtyři
roky na to i stejnojmenný film. Šlo by očekávat exkurzi do žánrového spektra komparace, ale zde se
omezí jen na konstatování „Proč vlastně půl století poté natočil James Mangold další verzi
stejnojmenného filmu, zůstává hádankou“. Sama si však nedůsledně odpovídá a řešení vidí ve stesku
Hollywoodu „po oparu Divokého Západu“.

Poté, co pochválí mužské herecké obsazení (a povzdychne si, že „dámy… se brzy klidí, aby nekazily
chlapskou záležitost“), posune se formální koncepcí ke stylistickému popisu. „Styl určuje i další
složka díla, jako by režisér točil podle učebnice westernu“ a následuje výčet klasických
westernových prvků.

Na závěr se vysloví i souhlasně s diváky: „Hlavního škůdce má však ve scénáristech, kteří za tak
prapodivné finále sklidili právem od fanoušků nadávky, jaké by ani král banditů z úst nevypustil“.

Mirce Spáčilové lze často vyčítat mnohé, ale její nespornou silnou stránkou je i zde skvělá práce
s češtinou.



Bobule

·          (Bobule, r. Tomáš Bařina, ČR 2008)

·          Michal Liška, Filmpub, 27.3.2008

·          http://filmpub.atlas.cz/kino/154313-recenze-bobule.aspx



Michal Liška si v recenzi na nový film Bobule zvolil jako interpretační rámec žánrovou koncepci,
konkrétně komparaci s filmem Ridleyho Scotta Dobrý ročník. Nástin děje mu zabere jen perex a pak se
již obrací k autorovi a hereckému obsazení. Tam poněkud udiví familiárnost – u „příjemného
překvapení“ Lukáše Langmajera dodá „ano, on má Jirka bráchu“ a slečna Voříšková je pro něj Terezka.
Při nedůsledném a nedotaženém srovnání se Scottovým filmem mu je předem jasné, že Bobule musejí
z tohoto porovnání odejít poraženy, ale tvrdí, že je to „odchod se vztyčenou hlavou“.

Ač se snaží provést organickou kritiku, často sklouzává k opojnému slovníku, který se u tohoto
filmu až příliš jednoduše nabízel: „Snímek je doslova nasládlý vínem“, „Bobule je opojný snímek,
který vás naláká na to, abyste v létě vyrazili do vinic a užili si nějaký ten ,dobrý ročník’“, a
přestože dějem projedete „jako horký nůž máslem. A na konci se zastavíte čepelí až o skleničku
vína, na které dostanete díky Bobulím chuť“, uznává, že „možná nemá tahle odrůda tak vytříbenou
chuť, jako její kolega ze zahraničí“. Text pak završuje klišovitým konstatováním „… ale rozhodně se
tady tvůrcům povedlo namíchat příjemný nápoj, jehož chuť si budete ještě nějaký ten týden
přehazovat na jazyku“.

Divácky vymezuje film naopak poměrně jasně – byť je „cílenější na mladší publikum… vyvaruje se
,prcičkovskému‘ stylu… a místo toho se spíš snaží mluvit o mladých podobným způsobem, jako kdysi
legendární Básníci Dušana Kleina“. Svoji kritickou (ne)distanci jasně vyjadřuje v závěrečném
verdiktu: „po dlouhé době český snímek, na který bych si zašel do kina podruhé“.

Po jazykové stránce jdou proti čtenáři některé dlouhé a místy šroubované věty. Velká škoda je
naprostá absence stanoveného cíle, tedy komparace s filmem Dobrý ročník.


Karamazovi

·          (Karamazovi, r. Petr Zelenka, ČR/Polsko 2008)

·          Jaroslav Sedláček, Cinema, č. 4 (204)/2008, s. 54-55

·          http:// n/a (http://www.cinemamagazine.cz/vyhled/18917/karamazovi)


Sedláček nabízí především autorské čtení filmu. Neopomene obeznámit s trojnásobností této adaptace
(Dostojevského román, dramatizace Evalda Schorma, divadelní inscenace Lukáše Hlavici). Hned
v perexu upřesní status této úpravy: „Ve vtipu lehkonohá, v tématu olbřímí adaptace-neadaptace
Dostojevského klasiky v podání Petra Zelenky a jeho přátel“. Těžiště zájmu pak přesune na postavu
režiséra a scenáristy, jehož jméno je v textu zmíněno hned několikrát. Jednou přímo odkazuje na
(vlastní) interview, které recenzi předchází. Sedláček dost možná i proto předpokládá znalost
Zelenkova díla a dovolí si napsat, že film začíná „typicky zelenkovsky“, je „nejpestřejší
a nejzajímavější Zelenkův titul“, který má „mnohem větší přesah než většina Zelenkových filmů“.

Kromě Zelenky vyjmenuje taktéž drtivou většinu hereckého ansámblu (díky nímž je film „plný
strhujících hereckých výkonů“) a ze štábu se pak pozastaví u autora hudby (Jan A. P. Kaczmarek)
a střihače (Vladimír Barák).

Značný nárok na čtenářovu, tentokrát dějepisnou, znalost, klade v precizním atmosférickém úvodu,
kde však patrně chybuje – „… na lávce pod střechou vzpomínka na Solidaritu a plamennou řeč odboráře
Waleşy“, herci pak účinkují na jevišťátku „… uprostřed té doširoka rozevřené tlamy poživačné
Stalinovy dcery“ (v prvním případě se odvolává ke gdaňským dokům, v případě druhém ke gigantické
Nové huti v Krakově).

V konečném hodnocení sice tvrdí, že film „dokáže zrychlit tep, zneklidnit nepříjemnými otázkami,
ale nedokáže strhnout, připoutat a odzbrojit“, ale jeho hutný úvod a celé vyznění textu jakoby
hovořily o opaku.

V rámci Cinemy patří Sedláčkovy články k nadprůměru, ale i zde se projeví jedna z jeho občasných
chyb – sklon k dramaturgismu - „… zbývá jen velké finále, které však zdaleka není tak silné jak by
být mělo (možná stačil banální trik, skok v čase a hala plná diváků)“. Zamrzí také úpadek ve formě
sportovní terminologie a klišovité „vysoce nasazené laťky“, kterou tentokrát dlouho držel
s režisérem i střihač.




Edgar Hollander


Na vlastní nebezpečí/Téď budět velký péřej! (Na vlastní nebezpečí, Filip Renč ČR-Rumunsko, 2008)
Jaromír Blažejovský, Cinepur 56, březen 2008.

http://cinepur.cz/article.php?article=1387


Tento text vykazuje prvky formální a ideologické kritiky. Zasazuje film do kontextu české
kinematografie a upozorňuje, že akční žánr zde nemá téměř 40 let zastoupení. Podle autora sice
autorům odhodlání nechybělo, ale i tak to nestačí. Již od druhého odstavce jsou zpochybňovány
formální postupy, které jsou popisovány s nadhledem a ironií jako nepovedené. To stejné[KF38]  se
týká dramaturgie, která je označena za imitaci. V rovině ideologické kritiky je rozebrán
psychologický přístup filmu[KF39]  a odhalena paralela raftingu a sexu: ,,mužům je souzeno sjíždět
a vjíždět“.  Dále pak ideologická kritika pokračuje na poli kulturně antropologickém. Zabývá se,
jak film nakládá se zobrazováním Balkánských zemí a jejích obyvatel. To je podle autora velmi
stereotypní. Směšně působí hlavně vymyšlená panslovanská řeč, která používá zcela vymyšlené výrazy
a navíc není dodržována po celou dobu filmu. To nabourává jakoukoliv vážně myšlenou rovinu. Film je
označen za  parodii koloniálního filmu, kdy obyvatelé západního bělošského světa vystupují
v nadřazenosti nad přírodními národy. Což je podle autora vyloženě trapné, vzhledem k tomu, že naše
písmo pochází právě z Balkánu. Styl a míra kritiky odpovídá vyhraněnosti časopisu určeného pro
úzkou veřejnost, přesto je  psána lehce a s humorem.


Redfordův nový film připomíná schůzi ( Hrdinové a zbabělci, Robert Redford, USA 2007), Mirka
Spáčilová, MF DNES, 6.listopadu 2007.

http://show.idnes.cz/redforduv-novy-film-pripomina-schuzi-d8n-/filmvideo.asp?c=A071106_091149_filmv
ideo_ob


Tato kritika pracuje hlavně s ideologickou koncepcí psaní. K tomu odkazuje již samotný název
článku. Film je přirovnáván k veřejným fórům či politickým nedělním debatám v televizi, nejen co do
kvality, ale také účinku. Redfordovi se podle autorky nepovedlo zvolení již samotného tématu, které
nepřináší nic nového, ale tváří se tak. Protiválečná rovina je čitelná, ale její zobrazení je
klišovité (zazobaný bílý politik, afroamerický a hispánský voják). Kritika přistupuje k filmu jako
šablonovitému protiválečnému plakátu. ,,Není to ani politický thriller ani válečné drama“. Herecké
výkony jsou prý v záplavě dialogů nemožné. Přímé oslovení čtenáře zde není, ale s mnoha českých
reálií v textu(Forum 2000, Jára Cimrmann) se autorka obrací k českému člověku. Styl psaní odkazuje
k dennímu tisku určenému pro širokou veřejnost. V jinak kritické recenzi, která vysvětluje nudný
děj si Spáčilová vypomáhá vtipnými vsuvkami typu: … ,, Zatímco Jára Cimrman ležící, spící
překypoval činorodostí, Robert Redford režírující, hrající se uchyluje k akademické vyrovnanosti.“…
Což by za jiných okolností působilo dosti neprofesionálně. Mirka si to dovolit může?[KF40]  J


Detail středem pozornosti (Ratatouille, Brad Bird, USA 2007) Daniel Řehák, A2 č. 39, 2007

http://www.tydenika2.cz/archiv/2007/39/ratatouille


Tato kritika je zpočátku psána v autorském konceptu. Autor se zabývá režisérem a jeho zálibě
v jinakosti hlavních hrdinů. Jejich boji s předsudky a malostí. Všímá si jak témata přátelství a
rodiny ukazuje neokoukaným způsobem. Jak dokáže originálním způsobem tyto témata zpracovat, ve
srovnání se svými kolegy ze studia Pixar. V rovině žánrové na tomto filmu dokazuje, že animovaný
film již  není určen jen pro dětského diváka. Sentiment po Paříži jako městu lásky a luxusu. U
zápletky rozpoznává odkaz k metafoře kvality na úkor kvantity. Kuchyně i všeobecně. Na formální
stránce autor vyzdvihuje krásu detailu a animátorskou dovednost, která dala prostor jemným gestům,
pečlivě odkoukaným pohybům a hře s naznačením. Kritika se nevyjadřuje jen k filmu samotnému, ale
zařazuje ho do kontextu děl studia Pixar. Vyzdvihuje osobnost režiséra Birda, který si navzdory
masovosti studia dokáže zachovat autorskost[KF41] . Tím tak čtenáře upozorňuje, že zhlédnutím
tohoto filmu se nikterak intelektuálně neshodí. Styl je uměřený a inteligentní, ukazující autorovu
sečtělost.


Pro dvě stě dolarů (3:10 Vlak do Yumy, James Mangold, USA, 2007) Darina Křivánková, LN, 12.března
2008

http://www.lidovky.cz/pro-dve-ste-dolaru-03n-/ln_kultura.asp?c=A080312_120829_ln_kultura_nev


            Autorka zde nabízí typický koncept autorského psaní. Představuje nám,  jak se režisér
propracoval k řemeslné zručnosti a po filmech, které neměli velikého úspěchu, přišel s poctou
klasického westernu. Dokonce jeho dílo označuje jako důkaz nesmrtelnosti tohoto žánru. Zabývá se
jeho obdivem k filmu stejného názvu z roku 1957, který jej oslovil svou přímočarostí s jakou
dokázal popsat otázky týkající se morálky, cti a rodiny. Tato fascinace mu vydržela tak dlouho, že
se rozhodl vytvořit remake a vykondenzovat tak esenci pravého westernu. I přes jednoduchou zápletku
se zde daří popsat zásadní rozpor mezi dobrem a zlem. Díky jednoduchým prostředkům, přesně podle
zákonů žánru, zde dostává dostatek prostoru prokreslení postav. Autorku film evidentně nadchl. Již
na začátku film glorifikuje po všech stránkách a tento chvalozpěv se line celým textem až ke konci.
Jedná se tedy spíše o recenzi nebo chvalozpěv[KF42] . Rozhodně má čtenář pocit, že tak skvělý film
musí vidět. Nabízí totiž oběma táborům něco. Fanouškům westernu jeho esenci, která spočívá
v morálních otázkách společných všem lidem.


Daleko do nebe/pocta stylu (Daleko do nebe, Todd Haynes, USA-Francie, 2002) Přemysl Martinek,
Cinepur 29, září 2003.

http://cinepur.cz/article.php?article=45


            Tento text pracuje s formálním konceptem psaní. Od prvních chvil autor vyzdvihuje
formální stránku, které si všimli již redakce prestižních filmologických časopisů[KF43] .
Rozpoznává fetišistické zaujetí stylem Douglase Sirka. Upozorňuje také na to, že neznalost Sirkova
stylu může sledování tomuto filmu ublížit. Problematizuje téma zápletky a užití středního tématu
jako křečovité a zpomalující děj(homosexualita a rasismus).  To vše ustupuje do pozadí před hlavní
devizou filmu – stylem a estetikou Sirka. Narozdíl od Hodin, jak píše, se však nejedná o pastiš,
ale dobře promyšlený pokus znovu použít osvědčené prostředky. Tato kritika je velmi dobře napsána.
Přináší plno informací o stylu Douglase Sirka a hledá zajímavé spojitosti s jeho napodobením
v současném filmu.



Newyorští soupeři (Americký gangster, Ridley Scott, USA, 2007) Rudolf Schimera, Fantomfilm č 47,
prosinec 2007

http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=570


            Koncepce této kritiky vychází ze všech čtyř námi stanovených kritérií. Ze začátku se
věnuje představení režiséra v kontextu jeho díla a ptá se zdali je Ridley Scott pořád ten umělec,
který natočil Blade Runnera. Je srovnáván se svým bratrem Tonym, který ,,vyhmátl“ americkou slabost
pro kýč již v začátcích“. Jako důkaz o jeho stagnaci, která trvá již mnoho let si autor vybírá
právě film Americký gangster.  Poté se věnuje popisování jeho dřívějších filmů a jejich kvalitám.
Zařazuje ho do kontextu britských filmařů, kteří přinesli do Hollywoodu novou krev. Postupem času
se ale začali přizpůsobovat trhu a jejich inovativnost vyprchala. Tento film se autor snaží chápat
jako nedostatečnou adaptaci gangsterského filmu, která je inovativní pouze námětem – černošský
gangster. Kritika je psána jako zklamání nad vyhasínající hvězdou kdysi inovativního
režiséra[KF44] , který se pod tíhou trhu zařadil do průměrného mainstreamu. Autor film přesto
doporučuje ke zhlédnutí.




Eva Horová


Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, Ethan a Joel Coenovi, USA 2007), Petr Čihula
(alias k0C0UR), MovieZone, 28.1.2008

http://film.moviezone.cz/tahle-zeme-neni-pro-stary/recenze/


Tato recenze vykazuje prvky autorské kritiky, na film Tahle země není pro starý pohlíží z kontextu
raného díla bratří Coenů. Jejich autorství považuje předběžně za jakousi záruku dobré originální
podívané, která nespadá do kategorie komerčních tuctových hollywoodských filmů. Recenzent jasně
říká, že předlohu k filmu nezná ani jej nezajímá, protože chce brát film jako samostatné soběstačné
dílo. V důsledku toho nemůže uvažovat některé souvislosti jako divák psané předlohy znalý, a tak je
tato recenze určena spíše divákům, kteří knihu, stejně jako on, nečetli. Od prvního odstavce je
čtenářům recenze zřejmé, že pisatel je fanouškem filmů bratří Coenů a v takovém duchu bude i celý
text psán. Smyslem celého textu je sdělit, že bratři Coenové už zase točí ´“ty správné“ filmy, ale
na rozdíl od těch dřívějších tomu k původní dokonalosti něco chybí nebo spíše přebývá. Není zde
patrná snaha o vyšší úroveň odbornosti textu, autor používá neformální, populární jazyk s pokusy o
vtipná a neotřelá jakyková spojení. Obsahovou stránku filmu se snaží propojit s rozborem jeho
narativních postupů, ale jen povrchně. Čtenáře oslovuje přímo („A pokud vám to nevyhovuje, jste už
staří, bráníte se experimentům a tahle filmová země není pro vás.“) a v některých případech
nekonkrétně všechny jako celou diváckou obec a nerozhodně nabízí dvě varianty, dává jim na vybranou
(„Tam, kde pro spoustu z vás budou dvě hodiny filmu málo (chci víc z toho světa!), spousta z vás
zase možná usne.“). Někdy se své sugestivní pocity a tvrzení snaží skrýt za diváka a obecně za něj
hovoří („Jen styl však před divákem neobstojí“);. Recenze svým pojetím celkově skvěle zapadá do
charakteru fanouškovského webu. Typický pro fanouškovský web je styl recenze - snaha působit vtipně
a zasvěceně za každou cenu, nakonec to vyzní ale spíše amatérsky, názory jsou podporovány
neutříbenými a zmatenými argumenty. Osobně si myslím, že autor recenze nepochopil film, stejně jako
spousta fanoušků filmů bratří Coenů se nechává unést pouze akcí, případně až groteskně zobrazovaným
násilím, ale nad poselstvím filmu příliš nepřemýšlel.


Štěstí / V zajetí „našich oblíbených herců“ a dalších zbytečností (Štěstí, Bohdan Sláma, ČR 2005),
Eliška Děcká, Cinepur č.41, září 2005

http://cinepur.cz/article.php?article=761


Článek je autorskou kritikou. Jde o tzv. dramaturgický přístup kritika, dokládá to snaha
vysvětlovat autorovy záměry, kritizovat jeho postupy. Popisuje jak dílo mohlo být autentické a
dokonalé, ale autor tento svůj cíl nedokázal splnit. Film mohl být lepší, kdyby autor neudělal to a
to… Konkrétně kritička vytýká autorovi přílišnou doslovnost a nadmíru přebytečných detailů, které
se zbytečně snaží dovysvětlovat tvůrcův záměr. Dalším trnem v oku jí je výběr herců a stereotyp
jimi ztvárňovaných charakterů, které už předvedli v jiných filmech, jak naznačuje už název kritiky.
Smyslem této recenze je snaha kritičky odsoudit Slámův film i přesto, že byl kritikou všeobecně
přijat dobře. Vymezuje se vůči „unaveným mainstreamovým kritikům“, porotcům současných evropských
festivalů a ostatním kritikům vůbec, aby se nad ně povýšila a odepsala tak nejen Slámův film, ale
především je. Autorka se k čtenáři přímo obrací pouze jedenkrát, kdy ho vyzývá, aby posoudil, zda
je Bohdan Sláma úspěšným tvůrcem filmů. To předpokládá poučeného diváka, a stejné je vyznění celé
kritiky, nemá nalákat potenciální diváky. Jedná se o rádoby nezúčastněný přístup. Autorka se
evidentně snaží o chladné, analytické pojetí kritiky, ale moc se jí to nedaří, protože je příliš
zaujata svojí snahou říct o filmu něco jiného než ostatní. Těmito snahami autorka nevybočuje
z celkové koncepce Cinepuru (odbornost, výlučnost), ani po jazykové a stylistické stránce se mu
nevymyká. Podle mého názoru, uvedené argumenty nejsou dostatečně přesvědčivé k vyvození závěrů,
které nám autorka naservírovala. Chybí věcnost a přesnost. V některých svých tvrzeních si dokonce
sama odporuje (je propracovanost a promyšlenost záběrů dobrá, nebo ne?). Kritiku celkem případně
charakterizuje její vlastní věta o kritizovaném filmu: „Přesto si však dovoluji tvrdit, že nový
film Bohdana Slámy vynikající není. Možná i proto, že z něj lze až příliš cítit, jak moc chtěl
vynikajícím být.“


Pašije podle Gibsona (Umučení Krista; The Passion of the Christ, Mel Gibson, USA 2004), Jan Křipač,
Fantom č.7/ květen 2004

http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=85


Kritika Jana Křipače je kritikou autorskou, žánrovou, ale především kritikou ideologickou – má
silně metakritické a demytizační rysy. Má za cíl uvést na pravou míru možné chybné výklady filmu,
autorových záměrů, vyznění díla a ukázat na nepřesnosti a chyby. Jde rozpoznat, že reaguje již na
nějaké reakce, a ne pouze na film samotný. Dotýká se žánrové kritiky způsobem srovnávání děl se
stejnou tematikou od jiných autorů. Kritika směřuje k divákům o filmu poučeným. Ve spoustě
přirovnání a zmíněných faktů je viditelně obsažen odborný rozhled a znalost, k napsání takového
demytizačního článku bezpodmínečně nutná. Smyslem článku je říci, že z hlediska historického, nebo
z hlediska křesťanské ideologie se některé interpretace ve filmu jeví jako nepřesné či chybné,
levné a bez hloubky, jakou by si takový film zasluhoval („Umučení Krista je v mnohém typickým
plodem levného křesťanství dneška, které se na chvíli utápí v náboženském sentimentu, aby se
následně utopilo v moři vezdejších požitků.“), ale film je přece jen uměleckou vizí režiséra, který
má právo na vlastní pojetí a diváci by to tak měli chápat. Dále se kritika věnuje popisům a
rozbráním jednotlivých problémů a jejich vysvětlením. Argumentace působí přesvědčivě, svým stylem
se dobře hodí do měsíčníku Fantom, jako do periodika, které se snaží psát fundovaně i zajímavě
zároveň, a nespadat ani k přílišné akademičnosti na jedné straně, ani k nezávaznému tlachání (jak
je uvedeno na stránkách Fantom.cz) na straně druhé.


Světlu vstříc (Sunshine, Danny Boyle, Velká Británie 2007), Ondřej Štindl, Týden, 23.4.2007

http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/recenze/svetlu-vstric_9232.html


Text vykazuje prvky formální, autorské i žánrové kritiky, které celkem vyváženě propojuje. Snaží se
film pochopit sám o sobě, přistupuje tedy k dílu a popisuje organickým způsobem. Nakonec ale skončí
u dramaturgického přístupu. „Třetí akt filmu“ se autorovi zdá natolik „úděsný“, že sklouzne
k radám, jak by vlastně měl vypadat. Základní myšlenkou autora je, že na rozdíl od geniálních
tvůrců minulosti, pánové Boyle a Garland dokážou sice natočit úchvatné scény naznačující hloubku i
přesah, ale vlastně neví, co tím vším chtějí říct. Štindl se staví do role intelektuálně
zdatnějšího „kolegy“ obyčejného diváka, protože právě ohledy na obyčejného diváka se snaží
vysvětlit pro něj nepochopitelný zvrat v druhé půli snímku („Vyvažovat hloubku a diváckost je ovšem
možné jen do určité míry, jedno nebo druhé nakonec bývá obětováno.“). Řekla bych, že tento vztah
k veřejnosti je pro autory kulturní rubriky časopisu Týden víceméně typický. Díky vyhraněnému
názoru autora kritiky a jeho obratnému stylu, je text čtivý a úderný.


Lucia Hrnčiarová


NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ / TÉĎ BUDĚT VELKÝ PÉŘEJ! (Na vlastní nebezpečí, Filip Renč, ČR/Rumunsko 2007),
Jaromír Blažejovský, Cinepur č. 56, marec 2008. http://cinepur.cz/article.php?article=1387


Autor v úvode nazerá na film skrz žánrovú koncepciu – pomenúva ho „river movie“ a „chlapský
outdoorový biják“. V zvyšku recenzie ale zastáva dramaturgický prístup, kedy sleduje jednotlivé
časti filmového diela (kamera, hudba, fabula, exteriéry a i.) a hodnotí ako fungujú, či nefungujú
na budovaní napätia. Vychádza z predpokladu, ako by mal thriller pôsobiť na diváka a porovnáva to
na tomto konkrétnom príklade, pričom zastáva pozíciu predvídavého a vševediaceho diváka, ktorý vie,
s akým zámerom boli použité určité postupy („K výživnosti spektáklu měly přispět zpomalené záběry a
vzpomínkové vize [...]“).  Blažejovský čitateľa priamo neoslovuje, ale nazdávam sa, že recenzia
bola napísaná pre pravidelného čitateľa Cinepuru, časopisu pre cinefilov. Svedčia o tom niektoré
pojmy a mená, ktoré by pravdepodobne v populárnom písaní o filme nemohol použiť, pretože by pre
záujmové publikum neboli podstatné (cinemascop, rumunská kinematografia, nemecké špionážne snímky,
Jean Vigo, oidipovský komplex). Keď autor vyčíta Renčovi zosmiešnenie balkánskych jazykov a balkánu
vo všeobecnosti, očakáva, že príjmateľ sa s jeho názorom stotožní („Výsledkem je parodie na
koloniální film: žánr deklarující implicitní nadřazenost západní či bělošské civilizace nad
přírodními národy. Ve vztahu k Balkánu, odkud naši předci díky cyrilometodějské misi přijali písmo,
je to poněkud trapné.“) Z recenzie je cítiť akási osobná dotknutosť jazykovými neobratnosťami,
ktorých sa autori v scenári dopustili. Je pochopiteľná vzhľadom na Blažejovského záujem o balkánsku
kinematografiu a zjavne aj balkánske jazyky, ktorých znalosť dokumentuje v troch odstavcoch
konkrétnymi výtkami k tvaru slov, výslovnosti a pod. Posledná veta jeho znechutenie nad snahou
vytvoriť fiktívny balkánsky jazyk  dokumentuje najlepšie: „Divákovi nezbývá, než aby si spolu s
Boškem povzdychl: „Něni som slepý. Ni blbý.“ Anebo spolu s celým štábem: „Mnogo sme vypili.“  Text
som ocenila najmä vďaka konkrétnym, fundovaným poznámkam z oblasti jazykovedy a zároveň hovorovému
jazyku, ktorý vytvoril celkový odľahčený tón recenzie.


ROMING / 'PIČA!' A PŘEDSUDEK (Roming,  Jiří Vejdělek, ČR/Rumunsko/SR 2007), Antonín Tesař, Cinepur
č. 52, júl 2007. http://cinepur.cz/article.php?article=1245

Recenzia si od samého začiatku všíma ideologický koncept filmu. Autor sa pozastavuje nad faktom, že
do filmu o rómoch, boli do rôl hlavných postáv obsadení bieli herci. Článok vo všeobecnosti
kritizuje film z posilňovania stereotypov a zabehnutých predstáv o cigáňoch pomocou klišé. Všíma si
autorskú rovinu tejto tendencie – rovnako ako režisérov prechádzajúci film Účestníci zájezdu, aj tu
sa pracuje s predsudkami. Ďalej sa zaoberá paralelou medzi Vejdělekom a Kusturicom a na konkrétnych
prípadoch ukazuje, prečo Roming nie je Čierna mačka, biely kocúr. Článok plne spadá do profilu
Cinepuru, predpokladám, že svojím analytickým prístupom, poukazovaním na mytológiu filmu a
malomyšlienkárske a sebaospravedlňujúce postoje príslušníkov tuzemskej strednej triedy si získal
nejedného „mladého cinefila“.  Okrajovo sa Antonín Tesař venuje herectvu Bolka Polívku, obviňuje ho
z hereckého sebavykrádania (odkazujúc na postavu Bohusa z Dědictví aneb Kurvahošigutntag). V závere
obviňuje autorov zo strachu zaujať jasné stanovisko a ísť ďalej za predsudky, ktoré sami na plátne
vytvorili. Osobne sa mi práve z tohto dôvodu recenzia páčila – recenzent zaujal svoje jasné
stanovisko už v úvode (rozpačitý a hloupý snímek) a v priebehu recenzie toto tvrdenie rozvíjal, bez
alibistických a pokryteckých poznámok. Za prínosný považujem aj ideologický koncept skrz ktorý na
film nazeral, najsympatickejšia mi však bola názorová vyhranenosť a fakt, že nebol k filmu za každú
cenu vľúdny len preto, že je to český film.


ROMing (Roming,  Jiří Vejdělek, ČR/Rumunsko/SR 2007), Michal Lučivjanský,Cinemaview,10.9.2007.
http://www.cinemaview.sk/clanok/1189429291/roming

Na prvé prečítanie si slovenský čitateľ pravdepodobne všimne hneď niekoľko gramatických chýb
a preklepov (ktorý, nie ktorí; cigáň, nie cigán; atď). Ďalej sú to niektoré nelogicky postavené
vety („Či už ste s nimi v dennodennom kontakte v MHD, alebo vidíte len zábery z Letanoviec v
Televíznych správach, už vopred máte zväčša vytvorený názor, že Rómovia sa len tak ľahko nestanú
súčasťou našej spoločnosti a že v podstate žijú na úkor náš ostatných. Toto ale nie je značne
povrchný pohľad na vec.“), ktoré umocňujú pocit zo cinemaview.sk ako projekt mladých ľudí (prevažne
stredoškolských a vysokoškolských študentov), kde vznikajú články narýchlo, bez editorskej
kontroly. Michal Lučivjanský podľa mňa zvolil organický prístup k filmu a každú nezrovnalosť sa
snaží vysvetliť v jeho prospech.[KF45]  Týmto spôsobom ide v plnom súlade s predsudkami, ktoré
spomínal A. Tesař v predchádzajúcej kritike. Autor vystupuje ako zhovievavý kritik, ktorý obhajuje
dielo pred svojim publikom. Takže síce poukáže na to, že postava B. Polívku je postavená výlučne na
nadávkach, ale vzápätí sa to snaží nelogicky poprieť a ospravedlniť („Dá sa síce povedať, že veľkým
podielom na zábavnosti jeho stvárnenia Cigána je jeho slovník, ktorý pozostáva výlučne len z
rôznych variácii vulgárnych slov, ale aj jeho všeobecný výzor je verným stvárnením jeho postavy.“).
Táto neobratná argumentácia vo mne vzbudzovala veľmi zmiešané pocity a nebola som schopná
rozhodnúť, či sa autorovi film páčil alebo nie. Jediné zlyhanie, ktoré uznáva je, že Vejdělkovi sa
nepodarilo napodobniť Kusturicov štýl, pretože scény k sebe „nepasujú“. Záver sa nesie v úžasnom
schizofrenickom tóne, autor tvrdí: „Jedine poetický koniec konečne spĺňa aké také predpoklady pre
vyváženú kombináciu poetiky a humoru. Potom sa už táto road-movie pekne rozbehne, najmä vďaka
spomínanému výkonu Bolka Polívku a divák si užije zopár veľmi zábavných scén, ale na druhej strane
sa bude pravdepodobne nudiť pri tých poetických. Film ale za zhliadnutie stojí, napriek
nevyrovnanosti deja.“ Každé tvrdenie pozmení nasledujúcim a recenzii tak chýba vlastný názor.
Recenziu možno ocenia čitatelia cinemaview, ktorý stoja pred rozhodnutím či si film pozrú
v kine/stiahnu/nepozrú, ale nemyslím, že podobný štýl by bol ocenený v populárnom či vedeckom
periodiku o filme.


Ať Rambo běhá, řeže, střílí. Ale nemluví (Rambo: Do pekla a zpět, Sylvester Stallone, USA /Nemecko
2008), Mirka Spáčilová, MF Dnes 17.február 2008.
http://show.idnes.cz/at-rambo-beha-reze-strili-ale-nemluvi-dvx-/filmvideo.asp?c=A080216_916555_film
video_kot

Mirka Spáčilová zvolila žánrovú a formálnu koncepciu pomocou ktorých sa rozhodla potopiť Ramba.
V úvode priznáva, že pre akčné filmy typu Rambo nie sú zápletka a charaktery podstatné. To jej ale
nebránilo ich v 7 zo 14 odsekoch rozoberať (školácky jednoduchá historka až se chce zvolat svatá
prostoto!, nejklišovatějších klišé, výbuchy nesmyslu) a to pomocou takých jazykových prostriedkov,
že som miestami neverila, že čítam recenziu známej žurnalistky a nie príspevok na osobnom blogu. Na
prvý pohľad by sa mohlo zdať, že rozdeliť si postavu Sylvestra Stallona na tri, by mohlo byť
prínosné, jej cieľom ale bolo trojnásobné potopenie režiséra (nejklišovatějších klišé), scenáristu
(svatá prostoto!)a predstaviteľa hlavnej úlohy (pocit lehké demence).  Autorka sa nemazlí ani
s čitateľmi, kedy im dáva jasne najavo, čo si o nich myslí, ak patria medzi fanúšikov akčných
filmov: „Ale komu stačí zážitek, při němž se půl kina směje jen Stallone otevře ústa, a druhá půlka
nadšeně ječí Super!, když padají uťaté hlavy, ten ať si k hodnocení klidně pár procent přidá.“  Jej
prístup zjavne nepočíta s tým, že noviny čítajú aj takýto ľudia. Táto recenzia pre mňa mala
minimálnu hodnotu, chápem ju len ako defilé jazykových schopností M. Spáčilovej. Aj tak si ale
myslím, že nesúhlas s dielom sa dá prejaviť aj menej opovrhujúcim, elitárskym a viac sofistikovaným
spôsobom. Nehovoriac o tom, že jej chýbajú racionálne argumenty a nerecenzovala film, ale žáner
akčného filmu vo všeobecnosti, pričom sa čiastočne opierala o tento konkrétny.


Sylvester Stallone už opäť niečo kuje (Rambo: Do pekla a zpět, Sylvester Stallone, USA /Nemecko
2008), Boris Zemko, SME 2. 4. 2008. http://kultura.sme.sk/predstavenie.asp?id=4049

Boris Zemko sa snažil uchopiť recenziu na Ramba cez autorský biografický koncept. V úvode naznačuje
paralelu medzi starnúcim Sylvestrom Stallone-om a starnúcim Johnom Rambom a kľadie si nasledujúce
otázky: „Čo robia rodení zabijaci, keď sa skončí ich obľúbený konflikt? A čo, keď na nich doľahne
vyšší stredný vek a artróza? A nemajú podobné problémy náhodou aj starnúci herci?“ V priebehu
čítania narážame na ďalšie otázky ako: „Ale ktoré sú dnes vlastne tie „áčkové“ filmy – žeby
Hodiny?“ a „Na maestra úplne nemajú – napríklad sa nechajú bez vysvetlenia odzbrojiť. Čo tým
Stallone ako herec asi naznačuje?“ Autor si síce kladie tieto otázky, ale nesnaží sa na ne
odpovedať. Autor okrajovo na film nahladia aj z ideologického hľadiska (“trpká pravicová
nostalgia”). Celý článok je napísaný veľmi ironickým štýlom, ktorý ma s Mirkou Spáčilovou spoločné
narážky na S. Stalloneho a rozčuľovanie sa skrz jeden film na celý žáner, v jeho prípade na celkový
stav kinematografie, ktorému kraľuje posledná veta: „Kým film odpíšete už len na základe názvu, na
záver pár príkladov podstatne väčších hlúpostí, ktoré v týchto dňoch premietajú naše kiná: 10 000
B. C., Denník pestúnky, P. S. Milujem Ťa, Sweeney Todd, Jumper, Asterix.“  Text posobí ako
vystrihnutý zo školského časopisu. Zemko sa neváha pozastaviť nad nelogickosťou toho, že si Rambo
sám ukuje zbraň a nejde si ju kúpiť do záhradného centra. Nevadí mu ale nelogický scenár, či ploché
charaktery, jemu jednoducho vadí, že Rambo si nešiel kúpiť mačetu do Baumaxu. Ocenila som ironické
vyznenie recenzie a jazykové prostriedky, ktorými ho docielil (symfónia pre polpalcový guľomet).
Ignoruje však logické argumentovanie a fakty (napr. jeho tvrdenie, že Stallone si Barmu vybral
podľa kľúča čo najneutrálnejší nepriateľ, je v rozpore so Stallonovým prehlásením, že chcel
poukázať na situáciu v Barme a preto dej zasadil tam). Otázne je, ako autor ako Zemko dostane
priestor v denníku SME, ktorý je seriózny slovenský denník so serióznym spravodajstvom a kultúrnou
ribrikou na úrovni, ktoré iné slovenské noviny nedosahujú. Osobne som sa stretla len s jednou jeho
ďalšou recenziou a tá rovnako ako táto, vyvolala búrlivú diskusiu medzi návštevníkmi stránky
a požiadavky, aby jeho „recenzie“ neuverejňovali.


Zbytočná krutosť (Tahle země není pro starý, Ethan a Joel Coen, USA 2007),Ľuba Heinzlová,Týždeň.
http://www.tyzden.sk/sk/kultura/zbytocna_krutost.php?searchstring=film

Autorka mám v úvode dáva najavo, že počíta s čitateľom zbehlým v súčasnom filmovom dianí vetou:
„Dvojica režisérov nás opäť vovádza do bizarného sveta plného paradoxov a explicitného násilia. “
Následne stručne zhrnie príbeh, pričom s ním ďalej nepracuje, používa ho len ako úvod k širším
súvislostiam. Filmovú formu si všíma veľmi dôsledne, spomína kompozíciu záberov, jazdy kamery,
svetlo, masky, mizanscénu. Film považuje za originálny, snaží sa ho pochopiť, tak ako je, to ale
neznamená, že je k nemu zhovievavá a niekedy sa o ňom vyjadruje veľmi kriticky (samoúčelná hra,
absencia hlbšieho príbehu). Na texte som ocenila najmä jeho jasné a zrozumiteľné formulácie.
Autorka priamo a vecne pomenúva, bez zbytočného slovného balastu.  Recenzia plne zapadá do profilu
Týždňa, ktorého hlavným zameraním nie je kultúra alebo film konkrétne,  ale politicko-spoločenské
dianie súčasného sveta. To ale neznamená povrchnosť v recenziách, práveže sa snažia o analytický a
seriózny prístup. Nekladú si za cieľ navnadiť čitateľa do kina, skôr poukázať na zaujímavý fenomén,
či filmový postup, ktorý môže byť pozorovateľny aj v inej forme umenia,  či súčasnom dianí.
Predpokladám, že čitatelia, ktorými sú prevažne vysokoškolsky vzdelaní ľudia, ocenia krátke
zhrnutie (v tomto prípade vo forme úvodu, niekedy ako bodka na záver), ktoré zhrňuje celú recenziu
a poskytuje im informácie, bez toho, aby ju museli čítať celú.  Netématizuje ich ale konkrétne, ani
ich neoslovuje


Premonition (Předtucha, Mennan Yapo, USA 2007), Michal Lučivjanský, Cinemaview,2.8. 2007.
http://www.cinemaview.sk/clanok/1186053595/predtucha


Prvý odstavec patrí veľmi vágnemu pozastaveniu sa nad ľudskou psychikou. Autor sa snažil načrtnúť,
prečo sú mysteriózne filmy populárne. Argumentácia v zmysle: „[...]ľudia sú fascinovaní mystickými
vecami, ktoré sú niekde medzi nebom a zemou, pretože sa podvedome nechcú zmieriť s tým, že náš svet
je prebádaný a logický a chcú spoznať niečo mysteriózne, niečo čo v bežnom živote nemajú šancu
spozorovať, alebo zažiť.“ ma nepresvedčila a zároveň utvrdila v presvedčení, že ide o ďalsiu
tuctovú recenziu uponáhľaného študenta pre Cinemaview[KF46] . Niekoľko preklepov (nevstal, nie
nestal; vnútorne, nie vnútro) dlhé, nezrozumiteľné vety, neobratné tvrdenia a opakovanie slov
(slovo film 3x v jednej vete) tento pocit len znásobili. Lučivjanský píše z odstupu, pričom skúma,
do akej miery film naplňuje žáner mysteriózneho thrilleru (žánrová koncepcia, dramaturgický
prístup). V priebehu celej recenzie píše o čitateľovi v 3. osobe a predpokladá o ňom, že pozná
a videl niekoľko filmov tohto žánru. V poslednej vete sa ale na čitateľa ako potenciálneho diváka
obracia v prvej osobe a vyzýva ho: „Keď ale máte chuť v kine skladať nelogické puzzle o časových
rovinách a nevadí vám, že pointu asi uhádnete veľmi skoro, hurá do kina!“, čo by sa dalo voľne
preložiť: „Tak na toto nie!“. Na recenzii mi najviac vadili ničím nepodložené tvrdenia, používanie
klišé (kolotoč nezvyčajných udalostí) a veľmi laický jazyk, ktorý vo mne vyvolával pocit, že ide o
prepis autorovho prehovoru a nie o jeho písomný prejav („Linda sa už pomaly začína s touto správou
vnútorne vyrovnávať...“, „Linda je z toho úplne mimo.“).


Iron Man zvíťazil aj nad nudou (Iron Man, Jon Favreau, USA 2008), Daniel Bernát, Pravda, 2.5.2008.
http://koktail.pravda.sk/recenzia-iron-man-zvitazil-aj-nad-nudou-d9b-/sk_kfilm.asp?c=A080502_095133
_sk_kfilm_p20


V priebehu celej recenzie sa autor pridŕža žánrovej koncepcie – kladie Iron Mana do kontextu
komiksových adaptácií a porovnáva ho s nimi. Jeho prístup je dramaturgický – má od spracovania
komiksu isté očakávania, ktoré sa vo viacerých ohľadoch nenaplnili. Na jednej strane v pozitívnom
zmysle (oceňuje humor a nenadužívanie efektov), na druhej v negatívnom (nevydarený záverečný
súboj). Nekonkretizuje však, čím ho „záverečný súboj“ sklamal. Diváka nijak netématizuje,
neoslovuje ho. V závere pripúšťa možnosť, že niektorí diváci ná Iron Manovi nájdu chyby, on ho ale
bráni a od takýchto sa dištancuje: „Kto chce, môže z neho vyťahovať hlúposti a mávať rukou nad jeho
povrchnosťou. Iron Man má však šarm, ktorý v konkurencii komiksových filmov obstojí.“ Čo sa týka
deja, neprezrádza viac ako je nutné, na môj vkus nám ale ponúka vlastné závery, ktoré môžu, ale
nemusia byť pravda („Záletník, ľahtikár, trochu bláznivý vynálezca a trochu človek, ktorý poriadne
nevie, čo sa v skutočnosti okolo neho deje.“) Ide o bežnú recenziu pre slovenský denník Pravda,
ktorá vo svojej kultúrnej rubrike ponúka „z každého rožka troška“, čiže všetko a nič[KF47] . Taký
je aj tento text – po jazykovej stránke a v prístupe veľmi solídny, neprináša však žiadne prevratné
pozorovania, či poznatky, ktoré by ma donútili prečítať si akúkoľvek inú recenziu v budúcnosti
v Pravde.


I´m not there. (I´m not there, Todd Haynes, USA 2007), Peter Travers, Rolling Stones, 15.11. 2007.
http://www.rollingstone.com/reviews/movie/16155328/review/17335194/im_not_there

Autor sa vo svojej recenzii na film pozerá pomocou niekoľkých konceptov – zaujíma ho ale
predovšetkým ten autorský. Režiséra predstavuje ako formalistu so záľubou v experimentovaní a hľadá
paralelu medzi jeho najnovším filmom a predošlou tvorbou. Ďalej sa pomerne podrobne venuje hlavným
hercom pomocou ktorých nám naznačuje dej, konkrétnych informácií nám ale poskytuje minimum.
Vykazuje istú znalosť z oblasti filmu a hudby (Jean-Luc Godard, Beatles interlude), čo plne zapadá
do konceptu časopisu Rolling Stones ako hudobného magazínu, ktorý sa okrajovo venuje aj filmu
a populárnej kultúre. Autor používa zaujímavý jazyk, („It's a feast for the eyes, the ears and the
Dylanologist scratching around our minds and hearts.“; „) hrá sa so slovíčkami („Cover versions of
Dylan songs occupy the movie like angels and demons doing battle at an exorcism.“) a neváha použiť
ani tie silné („kind of miracle“, „Blanchett extends possibilities of acting“, „She burns through
Haynes' head-trip odyssey like an illuminating torch“). Recenzia bola pre mňa príjemným osviežením
najmä vďaka jasnému formulovaniu názoru na film a príjemnému jazyku, ktorý učinil text veľmi čtívý,
ale stále prínosným. [KF48]


Kýč v Elle-dur. (Skafandr a motýl, Julian Schnabel, USA, Francúzsko 2007).  Dominika Prejdová, A2
č.9 2008. http://www.tydenika2.cz/archiv/2008/9/kyc-v-elle-dur

Autorka v úvode tvrdí, že Schnabel „byl vždycky přitahován osudy umělců v těžké životní situaci
a motivem tvorby, která v takových okamžicích dává životu umocněný nebo možná i jediný smysl“
a snaží sa toto svoje tvrdenie podporiť výčtom filmov, ktoré ho podporujú. K autorskému konceptu sa
vracia v priebehu recenzie ešte niekoľkokrát, kedy režiséra obviňuje z neschopnosti vyjadriť
situáciu, v ktorej sa hlavný hrdina ocitol, z konformity a idealizmu. Autorka si okrem iného všíma
aj „reklamnú estetiku“ a kýčovitosť celej snímky. Prejdová ignoruje čitateľa, nijak sa mu
neprihovára a ani nenaznačuje kto by ním mohol byť. Každopádne nám veľmi podrobným spôsobom
prezradila celý dej filmu, záver nevynímajúc. Na jednej strane oceňujem autorkynu zjavnú „odbornú
spôsobilosť“ – vyjadruje sa exaktne, používa termíny, ktoré by bežný čitateľ pravdepodobne sám
nepoužil[KF49] , ale stále zostáva zrozumiteľná. Nie je mi však jasné, či autorka pochopila, že
režisér sfilmoval reálny ľudský osud – a tak výtky v zmysle, že autor natočil kýč, pretože jeho
hrdina v závere umiera, asi nie sú na mieste.[KF50]  Autorka nás síce v úvode oboznamuje s akým
námetom režisér pracoval a ponúka nám podrobnosti zo života reálneho hrdinu. V priebehu recenzie
ale na to akoby zabúda, čo považujem za najväčšie mínus článku. Taktiež je na škodu veci, že
nerozvinula,  čo myslí onou konformitou časopisu Elle.


Michael Clayton. (Michael Clayton, Tony Gilroy, USA 2007). Ľuba Heinzlová, Týždeň.
http://www.tyzden.sk/sk/kultura/film_-_michael_clayton.php?searchstring=film


Ľuba Heinzlová úvádza svoju recenziu krátkym zhrnutím deja. Prezrádza základnú kostru a poodhaľuje
nám spôsob rozprávania, keď vraví: „Pomocou zaradenia záverečných sekvencií na začiatok filmu hrajú
tvorcovia s divákmi rafinovanú hru a udržiavajú ich v napätí.“ O divákovi hovorí v tretej osobe a
nepriamo ho popisuje. Autorka sa s čitateľom-divákom stotožňuje – predpokladá, že film bude naňho
pôsobiť rovnako ako na ňu. Žánrový koncept tu rozvíja hľadaním spojitosti s režisérovými
predchádzajúcimi filmami: „Film Michael Clayton využíva obľúbený motív boja jednotlivca proti
špinavým praktikám obrej korporácie (Erin Brokovich, Insider), spracúva ho odlišným, zaujímavejším
spôsobom.“ Oceňujem, že „odlišný, zaujímavejší spôsob“ konkretizovala a ocenila naratológiu[KF51] ,
hercov aj hudbu.  Film sa snaží pochopiť sám o sebe, tak ako je, neponúka svoje vízie a náhradné
riešenia. Aj keď film chváli a vyzdvihuje fakt, že snímka sa neschýlila k lacnému moralizovaniu,
stále je to veľmi racionálna recenzia s logickým argumentovaním. Okrem iného som ocenila aj
jazykovú čistotu textu. Recenzia zapadá do Týždňa – týždenníka pre vysokoškolsky vzdelaných ľudí,
ktorí sa nemusia primárne zaujímať o film, ale stále o ňom majú značné vedomosti a chcú si ich
rozširovať serióznymi kritikami.



Persepolis. (Persepolis, Vincent Paronnaud, Francúzsko, USA 2007), Michal Korec, www.kinema.sk,
25.4.2008. http://www.kinema.sk/clanok.asp?id=29079


Autor pristupuje k filmu pomocou žánrového konceptu. V úvode hovorí o animovanom filme ako ho
v súčasnosti poznáme. V priebehu recenzie sa niekoľkokrát k tejto predstave ešte vracia (napr.
„Napriek vážnemu scenáru figuruje priestor aj pre humor, i keď v podstatne menšej miere, ako v
animákoch chrliacich gagy milých postavičiek.“). Film nám predstavuje prevažne pomocou deja
a spôsobu rozprávania, ku ktorému smeruje najviac jeho výtok. Niektoré však podľa mňa postrádajú
logiku, resp. aspoň dovysvetlenie. Napr. veta „Zrejme kvôli adaptácii je dosť hutný (miestami až
príliš), no zároveň aj rozkúskovaný na slabšie časti previazané spoločným tmelom.“  by sa podĺa mňa
dala formulovať ovela elegantnejšie a jednoznačnejšie. Na čitateľa sa obracia ako na potenciálneho
diváka, keď sa ho pýta: „Ak sa rozhodnete pre návštevu kina, čaká vás pomerne veľmi kvalitný
zážitok. Dokážte, že animáky nie sú iba pre deti a môžu rozprávať veľké príbehy. Toto je jeden
z nich – a jeho netradičnosť nejednému učaruje. Budete to aj vy?“ Na recenziách Michala Korca som
si všimla, že vždy v úvode pomerne jasne formuluje svoj názor na film – ten potom ďalej rozvíja
v zvyšku recenzie. Tento prístup sa mi veľmi páči – vyvoláva to vo mne dojem, že autor pred
napísaním článku o filme naozaj uvažoval, vie, čo chce vyzdvihnúť a čo nie a nenecháva sa unášať
myšlienkami až v priebehu písania. Po jazykovej stránke je recenzia v poriadku, osobne mi prekáža
výraz „animák“. Ide ale skôr o osobnú nevraživosť k tomuto slovu ;), je mi jasné, že na portáli
akým je kinema.sk sa takéto slova bežne vyskytujú a sú akceptované.


19. Juno (Juno, Jason Reitman, USA, Kanada 2007). Chris Cabin, FilmCritic.com.
http://www.filmcritic.com/misc/emporium.nsf/reviews/Juno


Autor sa v úvode pozastavuje nad filmami so silnými, mladými ženskými hrdinkami, ktoré proti
niečomu rebelujú. Porovnáva ich s hrdinkou z Juna a prichádza k zisteniu, že táto je niečím
výnimočná a snaží sa to vo svojej recenzii dokázať. Zvyšok textu je štrukturovaný pomocou deja –
autor nám ho celý prezrádza a pri každej ďalšej významnej udalosti z neho, si robí malé odbočky –
či už k predstaviteľom vedľajších postáv alebo k režisérovi a jeho predchádzajúcemu filmu. Cabin
jasne formuluje svoj názor na film – je zreteľné, že sa mu páčil a snaží sa nás presvedčiť o tom,
že sa ho oplatí vidieť. Nazdávam sa ale, že recenzia viac povie divákovi, ktorý film už videl,
resp. sa k nej vrátil po vzhliadnutí. Autor totižto používa jazyk typický pre tento film, dokonca
ho parafrázuje a cituje a to bez toho, že by na to upozornil. Čitateľ teda získa jasné odporúčanie
na tento film a recenzia bude preňno nepochybne zaujímavá aj po jeho videní, keď text získa nový
rozmer. Recenzia nám neprezradila veľa o iných zložkách filmu, takmer výlučne sa zameriava na dej
a herectvo. Na druhej strane je veľmi čtivá a vtipná – autor v nej dokázal elegantne spojiť svoj
názor na film, objasniť dej a ozvláštniť ho jazykom a citátmi z filmu („Her parents, played
lovingly by J.K. Simmons and Allison Janney, are concerned but surprisingly level-headed, even if
they wished she had just gotten a DUI instead of getting knocked up.“; „Sometimes they [films] are
simply about finding the right cheese for your macaroni.“)


20. Agenti dementi. (Agenti dementi, Javier Fesser, Španielsko 2003). Kateřina Grosmanová,
Tiscalli. http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?art_id=3718&film_id=6866


Autorka nám najprv v krátkosti približuje dej, pričom už tu sa nezdržuje ironických poznámok
(„Španělská bláznivá komedie Agenti dementi pojednává o dvou agentech (ano, oba jsou trochu
dementní) jménem Mortadelo a Filemón.“). Dejová os, zápletka a motivácia postáv sú pre ňu ústredným
problémom, iné aspekty filmu nerieši. Svoj názor na ne vyjadruje jasne a priamo („absurdná
zlátanina“, „bizarní záležitost“, „hodně úchýlné“). Je zaujímavé, že diváka vníma z viacerých
uhlov. Hovorí o ňom v 2. osobe množného čísla („Zápletka vám asi bude připadat divná a přitažená za
vlasy.“), 3. osobe množného čísla („Ostatní budou nevěřícně opakovat: „Co to proboha má být?“),
zároveň o sebe samej („Já osobně doufám, že nic podobného už nikdy neuvidím.“) a k tomu všetkému
rozlišuje španielskeho a českého diváka. Čo do posledného spomínaného, ponúka nám obsiahly kontext
diela v Španielsku, vysvetľuje úspech v krajine pôvodu tohto filmu a pravdepodobný neúspech
v Čechách. Považujem celkom za prínosné, že podčiarkuje, že Agenti Dementi sú v Španielsku v úplne
inej pozícií ako u nás. Čo do rozsahu išlo o skromnejšiu recenziu, počet informácií a spôsob ich
prezentácie mi prišiel ako pomerne bohatý. Páčilo sa mi, že aj keď kľučkovala medzi rôznymi
spôsobmi oslovenia čitateľa, text bol zrozumiteľný a našlo sa v ňom miesto aj na vyjadrenie
vlastného zážitku autorky.




Michaela Hradecká


Která země je pro Ramba? (Rambo to Hell and Back, USA, 2008), (No Country for old Men, USA, 2007),
Tomáš Baldýnský, Reflex 09/2008

http://www.reflex.cz/Clanek31235.html

Autor si klade za úkol srovnání dvou typově podobných snímků, které se však v zásadě odlišují.
Kritika se ve svém počátku zaobírá autorem filmu Rambo do pekla a zpět, Sylvesterem Stallonem,
jakožto stále produktivním filmařem. Využívá prvky autorské i žánrové linie, přičemž udává srovnání
mezi jednotlivým díly „Ramba“ a dalšími podobně akčními hrdiny. Formální kritikou přichází k
rozpoznání snímku, jakožto surové podívané bez hlubšího vyjádření.

[KF52] Oproti tomu film Tahle země není pro starý je popisován jako autorsky odlišně pojaté dílo, v
němž není třeba „potoků krve“ , aby divák v sedadle trnul hrůzou. Autor kritiky nám přímo sděluje
svůj názor na přerod tohoto žánru, a Stalloneův přístup pokládá za pasé. Ve srovnání s
„Rambem“popisuje vyjadřovací prostředky filmu bratří Coenových jako skryté a přitom výrazově
přesvědčivé. Divák je konfrontován s novým způsobem

Kritika oslovuje čtenáře jako kulturní obec, předpokládá již částečnou znalost popisovaných tvůrců
a jejich děl. Klade si za úkol žánrové srovnání a popsání kvality především druhého snímku.

Styl práce je příznačný vzhledem k ostatním kritickým článkům týdeníku Reflex.
Kdo má strach z rajské omáčky (The Spiderwick Chronicles, USA, 2007), Darina Křivánková, Lidové
noviny 22. 3. 2008
http://www.lidovky.cz/kdo-ma-strach-z-rajske-omacky-di0-/ln_noviny.asp?c=A080322_000073_ln_noviny_s
ko&klic=224562&mes=080322_0
Jak již sám úvodník[KF53]  naznačuje, tato recenze je určená dospělým – tedy rodičům, které zve
spolu s jejich dětmi do kina.
Snímek  je žánrově zasazen do okruhu fantasy filmů Zlatý kompas nebo Letopisy Narnie.  S tím
rozdílem, že je příběh zasazen do současného New Yorku. Vzápětí autorka přibližuje narativní
strukturu snímku, na niž se váže tajemno. Hlavními činiteli příběhu jsou skřítkové, kolem nichž se
vše točí. „Pak jsou tu ale skřeti velice zlí, sloužící obru Mulgrathovi, na ty platí sůl a
rajčatová šťáva, jak zjistí Jared v knize...
Oceňuje smysluplnost příběhu a seznamuje čtenáře s autorskou provázaností, jež se v celku ukázala
být zdařilou. (Přechod režiséra snímku Marka Waterse od romantického žánru k fantasy příběhu).
K napsání textu přistupovala kritička formou popisnou a z hlediska autorského předává čtenáři
kladné doporučení. Recenze je v souladu s formálním a informativně zaměřeným deníkem Lidové noviny.
Článek je poutavým zestručněním narace filmu, kterážto přiláká k textu i nejedno dítě školního
věku. Na samý závěr přidává doporučení pro jaký věk dítěte je tento příběh vhodný.
Venkovský učitel znovu otřese duší diváka (Venkovský učitel, ČR , Francie, Německo, 2008), Mirka
Spáčilová, MF Dnes, 6. února 2008
http://show.idnes.cz/venkovsky-ucitel-znovu-otrese-dusi-divaka-f22-/filmvideo.asp?c=A080206_909254_
filmvideo_kot

Recenze v sobě spojuje několik hledisek, z kterých je třeba na film nahlížet. Kritička volí
autorský přístup čtení filmu, neboť Venkovský učitel nese specifika děl předešlých režiséra Bohdana
Slámy.
Z textu je patrný emoční náboj, když se ke slovu dostává sám režisér: „... uvědomil jsem si, že
téma hledání lásky je věčné.“ Dále se kritička zaměřuje na okolnosti vzniku snímku jako jsou lokace
natáčení, herecké obsazení... V tomto případě i překážky, které byly nutno překonat při práci s
neherci.
Mluví o filmu jako o možném favoritu na České lvy.

Autorka plynule prokládá text autorskými vyjádřeními, od režiséra přes jednotlivé herce až po
producenta konče, a tím čtení oživuje. Článek se stává populární pro širokou veřejnost, které je
bezpochyby určen.
Způsob členění textu a otevřené výpovědi tvůrců jsou marketingovou strategií samy o sobě. Současně
forma této výpovědi získává dokumentační záběr.

Mirka Spáčilová se šikovně zvolenou strategií, jakou je záznam citací, vyhnula vlastnímu kritickému
čtení filmu.[k54]


Dokonalý trik (The Prestige, USA, 2006), Petr Hamšík, Cinepur No. 49, leden 2007
Kritika začíná autorským pojetím filmu, v němž se zaměřuje na filmografii režiséra Christophera
Nolana. Strukturu textu prolíná rovněž žánrový pohled, vzájemně korespondující s formálním čtením
díla. Kombinací těchto několika modů nabízí užitečné zhodnocení, které čtenáře
a potenciálního diváka uvede do „děje“ i případně navnadí na shlédnutí snímku.
Jedním z hlavních témat textu je autorské srovnání posledního filmu Ch. Nolana s těmi předchozími.
Na základě tohoto průzkumu dochází ke zjištění, že díla spojuje „tématika pomsty a její vliv na
lidskou identitu“ stejně jako naratologická specifika. Na naraci snímku, kterou poměrně do detailů
čtenáři vyjeví, se zaměřuje ve zbývající, avšak co do obsáhlosti nejširší části svého textu.
Tento účel plní popisná charakteristika hrdinů. Pro vysvětlení formy příběhu  si bere na pomoc
podrobnou analýzu stylistických metod filmu. Koncepce stylistických, naratologických pohledů
se společně propojí do autorského čtení filmu, jež bylo kritikovo hlavním cílem. Při osvětlování
formální struktury užívá recenzent pojmů filmové teorie[KF55] , s nimiž nemusí být širší divácká
obec srozuměna, z čehož vyplývá upotřebitelnost textu pro čtenáře Cinepuru.

Z bobulí jakostní víno nebude (Bobule, ČR, 2008), Darina Křivánková, Lidové noviny 28. března 2008
http://www.lidovky.cz/z-bobuli-jakostni-vino-nebude-d2g-/ln_noviny.asp?c=A080328_000119_ln_noviny_s
ko&klic=224643&mes=080328_0
Recenze zaujímá kritický postoj v autorském čtení filmu již v úvodních větách. Autorka pojímá svůj
článek jako kritickou reakci na současný stav české kinematografie, kde neutěšené poměry dají
vzniknout devadesátiminutové reklamě jako svému produktu.
Text ač silně metakritický, obviňuje nepřímo osobu režiséra Bařiny. Zaobírá se jeho osobnostním
vývojem, přičemž naznačuje jeho kvality v oblasti filmu, které však v jeho prvotině chybí.
Nenaplnění talentu nazývá deziluzí ze snímku. V nadcházejících odstavcích přibližuje narativní
strukturu s hereckým obsazením. Podrobně analyzuje stylistickou kompozici filmu, již následně
hodnotí jako útržkovitě pojatou, nehomogenní strukturu. Rozebírá určité sekvence snímku, aby
poukázala na jeho žánrové omyly. Text, který je až dokonce metakritický, předjímá skutečnost, že
není určen jen „průměrnému divákovi“, ale je možné ho doporučit i filmovému teoretikovi. Svou
koncepcí detailně analyzovaného díla, uskutečněné především formálního a autorského náhledu, vzniká
informativně-edukativní článek používaný Lidovými novinami.¨


Gone, baby, gone   (Gone, Baby, gone, USA, 2007), Antonín Tesař, Houser 3. 4. - 9. 4. 2008
Bez internetového odkazu


Recenze je tématicky vedena jako kombinace autorského a žánrového přístupu ke čtení filmového díla.
Z hlediska žánrového zmiňuje atraktivitu díla coby literární adaptace spisovatele Dennise Lehana,
podle nějž vznikl i snímek Tajemná řeka. Čtenáři nabízí vzájemné srovnání těchto dvou z filmovaných
knih, aby na nich doložil úspěšnost filmového provedení. V tomto textu nacházím vzájemný vztah mezi
organickým ( popisná poloha) tak dramaturgickým přístupem (porovnání předlohy a filmového
produktu).

Antonín Tesař užívá se vyjadřuje pomocí odborných termínů[KF56]  spadajících do filmové teorie,  z
tohoto důvodu je možné doporučit článek nejen běžnému návštěvníkovi kina[KF57] , ale i čtenáři s
hlubším zájmem o film jako umění. Uvedený způsob stylistického pojetí je tedy spíše neobvyklý pro
magazín typu Houser. „Oproti Tajemné řece je celý vyprávěn z pohledu jediné postavy, a proto je
jeho perspektiva sevřenější a subjektivnější, než styl Eastwoodova díla s častými jízdami
odpoutávajícími se od postav směrem k větším a složitějším celkům.“


Schovávaná s Číňany (Ztracená dovolená), Barbora Chvojková,  Film a doba 4/2007
Internetový odkaz nenalezen


Autorka recenze se rozepisuje na téma žánrového čtení filmu Ztracená dovolená. V těsném pořadí,
následuje vidění dokumentu jako originální dílo pomocí autorského konceptu. Obojí je ukázkou a
srovnáním dvou určitých dokumentů: Český sen a Ztracená dovolená, s přihlédnutím na jejich
specifičnost vymykající se žánrovému stereotypu. Podrobně čtenáře seznamuje s naratologií,[KF58]  v
níž je ukryto to, co má budoucího diváka upoutat. Kromě detailnosti, jíž se kritická práce
vyznačuje, přechází Barbora Chvojková  k oživení textu kladením otázek, napomáhajícím pochopení
konstrukce příběhu: „Ačkoliv v průběhu filmu neustále zaznívají řečnické otázky jako „kdo jsou tito
muži?“ a „ proč se fotografovali v pampeliškách? „Či co bylo účelem jejich cesty?“....
Kritička hodnotí snímek v porovnání s ostatními dokumenty současné produkce, které se stávají
předběžnými vzory v předmětu žánru. Výsledkem bádání jsou fakta, která hovoří pro i proti snímku.
Pro, je míra invence – efektivita a virtuálnost dokumentu, proti mluví skutečnost, že snímek
neobsahuje poselství. Text je určen čtenářům zajímajícím se o hloubku filmového díla (tedy čtenářům
Film a doba) a její ideu v čase. Naopak pro zevrubný rozbor děje, se nehodí jako četba pro  někoho,
kdo se do kina teprve chystá a chce se nechat překvapit a zaujmout vlastní stanovisko.





Vítězslav Chovanec


Legrace z moravských vinic  (Bobule, Česká republika, 2007)

Jan Jaroš, www.tiscali.cz

http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13846


V prvním odstavci autor píše, jak trudná kvalita provází filmy, které přišli do kin na přelomu
roku. Teprve při uvedených příkladech je patrné, že měl na mysli české filmy, na což zapomněl
upozornit. Píše o nenaplněných ambicích a nevalné kvalitě. Mezi tyto snímky zařadil Poslední
plavky, Crash Road, O život, Svatbu na bitevním poli a Nebezpečnou plavbu. Poslední jmenovaný film
ale nese název Na vlastní nebezpečí. Záměnu názvu jakéhokoliv díla považuji v recenzi za hrubou
chybu. Hlavní problém slabé série českých filmů označil následovně: „Výsledek svědčí o všestranné a
všeobecné ztrátě soudnosti i zábran, o absenci kohokoli, kdo by mohl včas na základě scénáře
upozornit, že vzniká neforemná děsivost.“ Neuvádí ale, jak k tomuto poznání dospěl, ani důvod, proč
by tomu nemohlo být jinak. V následující části se text dostává k Bobulím, které zařazuje do výše
zmíněné skupiny filmů. Prostředí jižní Moravy, ve kterém se příběh rozvíjí, označuje za
bezpříznakové. Na to ale pokračuje: „Bobule vypráví, jak práce na vinici polidští dosavadního
podvodníčka, který spolu se svým kamarádem hledá úkryt před stále dotěrnější policií u
dědy-vinaře.“ Jestliže smysl filmu je v tom, že práce na vinici polidšťuje, pak je ztěží prostředí
vinařského kraje bezpříznakové. Dalšími uvedenými zápory snímku jsou jednorázové komediální scény,
nevyklenutý vyprávěný příběh a záchvaty trapnosti. Tato svá tvrzení autor neopírá o žádný konkrétní
příklad. K postavám, které v Bobulích vystupují, se staví nevěřícně: „ale hlavně u rádoby
svérázných moravských staříků (Lubomír Lipský, Václav Postránecký), kteří dění kolem sebe komentují
jakoby ze zmoudřelého nadhledu.“ Ve druhé polovině recenze se čtenář konečně dozví, jak film
začíná. Právě tohle stručné převyprávění děje, je nejsilnějším prvkem celé recenze. Objevují se
první vtipné vsuvky: „Pak se ještě ztrapní na vernisáži, načež překvapivě uspěje v parlamentu
(režiséra jistě inspirovaly skutečné události).“ Na konci je opět negativní kritika, tentokrát už
podložena fakty. Recenze je dosti nevyrovnaná jak po hodnotící stránce, tak po té kvalitativní.
Film se snaží hodnotit v kontextu s celou českou kinematografií, alespoň co se týče posledních 4
měsíců a používá přirovnání k těmto snímkům, např.: „Podobně jako Svatba na bitevním poli se
odehrává na rázovité jižní Moravě...“


Darjeeling s ručením omezeným (The Darjeeling limited, USA, 2007)

Alena Oswaldová

http://filmweb.o2active.cz/show.article.aspx?id=105231


Tato recenze je silně autorská, stylistická, místy dogmatická, užívá opakující se výroky a poměrně
strohé vyprávění. První věty patří Andersonovu stylu, který je popsán jako „hlavně svérázný.
Kombinuje suchý humor, gagy a absurditu.“ V textu je pak ještě dále patrné, že je Anderson diváky
přijímán rozporuplně „Anderson si pomalu ale jistě buduje diváckou obec, které jeho styl zkrátka
vyhovuje.“ V následující větě ale Osvaldová přispěchá s tvrzením, že andersonův styl není jejím
šálkem čaje. To je pro čtenáře patrně nejdůležitější informace, neboť ji pro zdůraznění autorka
ještě několikrát zopakuje „Jak už jsem zmínila, Darjeeling s ručením omezeným není můj šálek čaje,
ale...“, „Darjeeling mi tedy k srdci nepřirostl, ale...“. Své hodnocení se však snaží čtenářům
nepodsouvat a každou takovou větu zakončuje v neutrálním tónu. Film tedy chápe jako ryze autorský
produkt. Při hodnocení jednotlivých aspektů filmu se neobrací na dílo samotné, ale popisuje je
znovu skrze Andersonovu osobu „Andersonova odvaha, kamera zručně kopírující pozvolný život
východního světa, i hudba, která je štiplavá ale taky chytlavá jako sladkopálivé kari.“. Svá
tvrzení nepodrobuje skeptickým otázkám, místo toho dogmaticky tvrdí, že to tak prostě je: „Nejde o
žádnou velkou alternativu, ale i tak je Darjeeling jiný, a to je vždycky správně.“ „Andersonův styl
ve mně evokuje vzpomínky na zvláštně nudného Velkého blondýna s černou botou, a nejde to jinak.“
„Andersonovy předchozí filmy: Jak jsem balil učitelku, Taková zvláštní rodinka  a Život pod vodou,
dosahují v průměrném diváckém hodnocení sice “jen“ něco přes 70 %, ale tendence je stoupající, a o
to jde.“. K popisu diegeze autorka používá většinou krátké jednoduché věty. Když se ale rozhodne
pro souvětí, ztrácí její vyprávění kvalitu, „Na třech bratrech by nebylo nic divného, kdyby se
každý z nich nechoval jako blázen...“, „Nejstarší ze sourozenců a hlavně maximálně proaktivní
Francis (Owen Wilson) celou cestu zorganizuje, včetně itineráře, a spousty připomínek.“ Poslední
odstavec je věnovaný tomu, že se recenzentce nelíbili kufry od Louise Vuittona. Příliš často zde
mluví o “svém“ hledisku, navíc na místě, které je pro čtenáře/diváka naprosto zanedbatelné. Celkový
text pak vyznívá spíše jako osobní zážitek, než recenze. Poslední výrok pak navodí dojem, že o film
tady vlastně ani tolik nejde. „Modří vědí...“.


Když je ve westernu zábavnější padouch než hrdina (3:10 to Yuma, USA, 2007) Kamil Fila, aktualne.cz

http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/clanek.phtml?id=523105


Tato recenze je silně žánrová a historicky srovnávací. Objevuje typické westernové znaky, porovnává
film s jinými snímky, které do tohoto žánru v současné době spadají. Vymezuje mu v této skupině
neskromné místo, „Zatímco westerny posledních let jsou deziluzivními pohledy na americkou minulost,
parodiemi, pastiši či snahami o feminizaci, snímek režiséra Jamese Mangolda (...) se nesnaží o nic
víc, než být poctivým žánrovým kouskem a jde na to přes silný příběh.“ Autor chválí hudební a
zvukovou složku filmu, kde jde jeho slovy o to, „evokovat hudbou zašlé časy slávy westernů, které
se dnes už netočí“. Westernový žánr pak na konci nadobro odsuzuje k zániku: „Takhle je "jen" dobrý
sám o sobě a my se na něj můžeme dívat s vědomím, že western nevstal z mrtvých; jen se zas na
chvilku stavil na plátnech kin a zase zmizí do zapomnění“. S tím že je však western nadobro mrtvý
bych nesouhlasil. Ačkoliv už nedosahuje takové slávy jako dřív, westerny stále vznikají, např.
Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. A další se na svět chystají, navíc např.
internetový filmový měsíčník ´Fantomfilm.cz´ věnoval letošní březnové číslo jenom westernu[KF59] .
Mimo to ale autor poučeně představuje oba hrdiny, kde „v rámci jednoho příběhu vidíme konfrontaci
klasického hrdiny z dávnějšího období (řekněme 50. let) a mnohem rozevlátějšího rebela, který byl
typický pro westerny 70. let“. Stejně tak i závěr umisťuje do staršího období tohoto žánru, neboť
jak píše, „jde o remake stejnojmenného snímku z roku 1957 podle povídky Elmora Leonarda“. Čtenář
tedy dostává spoustu informací nejen o samotném příběhu, ale o celkovém kulturním a historickém
zařazení filmu. Recenze se snadno čte. Podobně jako ostatní články Kamila Fily je vystavěna
v trochu ozvláštňujícím řazení informací, oproti většině recenzí běžně na internetu.


Venkovský učitel – Evropský film z české vesnice (Venkovský učitel, Česká republika, 2008) Helena
Bendová,  Cinepur 56, březen 2008


Text je do určité míry metakritický, po formální stránce dobře zvládnutý, užívá narativní prvky,
nahlíží na film historicky vývojovým pohledem. Vymezuje ho od ostatní současné české produkce, a to
zejména „psychologicky vystavěným a uvěřitelným dramatem, ale také tím, že je vyprávěn originálním
a promyšleným filmovým stylem“. Jako nejzdařilejší aspekty filmu autorka vypichuje „jemnost, s níž
vykresluje své postavy a jejich emocionální hledání, a to často jen za pomoci jejich mimiky, gest,
bez nějakých zbytečných slov“. Snímek autorka nazývá „hereckým filmem“, což v následujících řádcích
ospravedlňuje výstižností výrazů tváří, které říkají víc, než by svedli slova[KF60] . Za nejlepší
herecký výkon chválí Zuzanu Bydžovskou ztvárňující Marii, a dokládá to scénami, jako „třeba scéna
odpočinku po práci na stohu, kde je Mariino spontánní láskyplné přitulení k hlavnímu hrdinovi
následováno jeho odmítavými rozpaky: Mariino zranění a následná snaha jej zakrýt se zde zobrazuje
stejně tak přesným, civilním herectvím Bydžovské jako její lakonickou reakcí: Promiň, já zapomněla,
že jsem stará. Jdeš na oběd?“ Jako protiváhu k formální a dramatické propracovanosti filmu autorka
nabízí podprahovou, křesťanstvím zatíženou ideologii filmu. Odpuštění matky směrem k muži[KF61] ,
který ji znásilnil syna, označuje za nepravděpodobné, stejně jako následné soužití tří postav,
navzdory svým sexuálním pudům. Film ale tyto vztahy explicitně vysvětluje tím, že každý někoho
potřebuje a posuzovat film podle pravděpodobnosti událostí může být u různých žánrů více či méně
kontraproduktivní. V konečném součtu článek řádí film do popředí české kinematografie a srovnává
jej dokonce s filmy Bély Tarra. Každé tvrzení je zde pevně podepřené vlastní teorií. Vyrovnanost a
ucelenost, stejně jako pevný postoj Bendové k filmu, dohromady ústí ve kvalitní a přesvědčivý text.


Taková normální rodinka, Česká republika, 2007, Jaroslav Sedláček, Cinema, 04/2008

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/18908/takova-normalni-rodinka


Text je v první řadě historicky srovnávací se svojí seriálovou a zároveň románovou předlohou.
Snímku dodává váhu, když připomíná jeho ojedinělost seriálové adaptace na poli české
kinematografie. Autor vyzdvihuje snahu Patrika Hartla pozměnit film oproti předloze: „Patrik Hartl,
se rozhodl divákům na jedné straně připomenout ´půvabného ducha´ seriálu, na straně druhé ale
nabídnout ´novou diváckou zkušenost´“, avšak tuto změnu posléze hodnotí jako nepovedenou.
„Prostinká nedorozumění (...) zmizela jako pára nad hrncem a místo nich nastoupily city, traumata,
pochybnosti a starosti, kterým se (marně) snaží dodat lehkost hudba Davida Krause a ke kterým se
zoufale nehodí pitvoření některých herců“. Dle autora tedy mělo dojít k ozvláštnění seriálu na
jiných rovinách, než to provedl režisér snímku. „Hartl totiž při řešení tohoto rébusu ustoupil od
výrazné komediální nadsázky seriálu a pokusil se hrdiny i jejich příběh víc přiblížit každodennímu
životu“. Pod heslem ´snadno napsat, ztěží realizovat´ se pak vrhá do možného řešení: „Mělo-li
Rodince něco zůstat, pak především nadsázka, hravost a lehkost, takže místo dramat všedního dne
měla vsadit spíš na žánr bláznivé komedie, kde ostatně předchozí látky Fan Vavřincové velmi dobře
fungovaly (Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda)“. Samotnému filmu je v recenzi vymezeno pouze
seznámení s postavami a kostrou příběhu. Článek je tedy silně intertextuální, staví film do
kontextu se zahraničními přepisy seriálů do filmových podob. Na závěr hodnotí herecké obsazení,
čímž získává recenze široký záběr, a vydává závěrečný soud: „Hvězdné herecké obsazení ani zajímavý
námět totiž ještě film dobrým neudělají“. Autor dává zřetelně najevo nespokojenost s podobou filmu.
Ta se ale rozpouští ve velké šíři informací a hodnocení nakonec působí jako téměř nestranné. Autor
využil výhod měsíčního periodika a podařilo se mu snímek kulturně a kontextuálně zařadit. Svá
tvrzení doložil na konkrétních argumentech a vytvořil tak naprosto ucelený text.



Jana Chybíková


Faunova cesta do noci (Faunův labyrint, Guillermo del Toro, Španělsko 2007), Tomáš Baldýnský,
Reflex 33, 2007


V úvodu recenze se dozvídáme hlavně o režisérovi, autor zařazuje dílo do kontextu ostatních, hledá
společné znaky (něco jako trade mark režiséra). Takže se tady proplétají autorská, žánrová a
později i formální koncepce.

Příběh filmu shrnul celkem výstižně, aniž by prozrazoval víc, než je nutné. V závěru se pokouší o
psychologický profil typického diváka tohoto filmu (já bych ovšem Oféliin svět tam uvnitř nenazvala
„hezoučkým“).

Z technických aspektů zmiňuje pouze vizuální stránku (které si musí všimnout opravdu každý),
nekomentuje herecké výkony ani další stránky.

Co se stylu týče, je recenze subjektivní, používá poněkud zvláštní výrazy jako „mazlík“, „hezoučký“
(možná to byla ironie?), oxymoróny jako „dobromyslná brutalita“, „krutá přízeň“ apod., její ambicí
je nejen podat informace, ale i trochu pobavit.

Myslím, že tato recenze je určena nedivákům, kteří chtějí být v obraze a nebo potenciálním divákům,
které zaujme natolik, aby se vydali do kina - každopádně ne odborníkům, ale typickým čtenářům
Reflexu (intelektuálové, nebo rádobyintelektuálové).

Mně osobně se jeho styl líbí,[KF62]  právě proto, že často vystihuje podstatu a je vtipný, ale ne
kousavý. Cítím v tom víc diváka, který se nechá filmem unášet, než povýšeného kritika, který film
rozebere na součástky a ukáže nám, jak jsou zrezivělé.


Kdo je tady ředitel? (Kdo je tady ředitel?, Lars von Trier, Dánsko 2007), Kamil Fila, Cinema

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/8591/kdo-je-tady-reditel


Autor zde také zasazuje film do kontextu vybraných režisérových děl - která popisuje stručně,
výstižně a spíše z pozice emocionálního účinku na diváka.

Srovnání s recenzí V. Ryndy má dva společné jmenovatele - komedie (styl, který v Trierově podání
potřebuje dovysvětlit a rozpitvat) a druhým je slovo „normální“.

Co se filmu samotného týče, dozvíme se hlavní zápletku (bohužel pro potenciální diváky kritik
příliš odkrývá karty a okrádá je tak o mnohá překvapení) a popis některých scén, které mají
demonstrovat styl. Je tu i několik technických a odborných výrazů, které svědčí spíš o tom, že tato
recenze je určena poučenějším čtenářům (autor sice vysvětluje techniku Automavision, ale již sami
si musíme zjistit, co to je ibsenovská a strindbergovská škola apod.).

Na druhou stranu to není recenze s věcným tónem, ale s několika emocionálně podbarvenými výrazy
(úžasně otravné), povzdechy (mohla by to být....,ale) a hlavně spoustou uvozovek. Nevím, jestli
mají sloužit jako zkratka, pomrkávání na čtenáře nebo ironický nadhled[KF63] . No, každý máme
nějakou úchylku (třeba závorky)[KF64] . Každopádně styl recenze je na můj vkus trochu moc
familiérní a nejsem si úplně jistá, jestli autor film hodnotí spíš kladně nebo záporně - tak trochu
a la Trier


Hezké chvilky Věry Chytilové (Hezké chvilky bez záruky, Věra Chytilová, ČR 2006), Adéla Kroupová,
Film a doba, 4, 2006


Tato recenze je více méně metakritická.[KF65]  V úvodu mluví kritička o samotné autorce s lehce
mýtotvornými prvky a s důrazem na její spolupracovníky. Kromě autorského aspektu se zabývá i
formální stránkou, hlavně strukturou a stylem, ale i kamerou, barvou apod.

Kritička režisérce vytýká hlavně výběr hlavní představitelky (tady je patrný dramaturgický
přístup). Divácký zážitek kritička hned v úvodu opouští a zaujímá postoj analytika, který musí
rozpitvat veškeré dílčí aspekty a psychologické motivace postav. Někdy se ovšem obrací i na diváky,
a to jak přímo (když už se zdá, že se začnete nudit.....), nebo nepřímo (na to vše publikum
bohudíky rychle zapomene).

Má-li být kritika práce se zatajováním a odhalováním informací, tak v této recenzi se děje jen to
druhé. Autorka nic netají, naopak se snaží vše vytáhnout na světlo boží a podívat se na to lupou.
Není to recenze nikterak čtivá, je určena poučeným čtenářům (minimální znalost Chytilové a Švejka -
ano, zvláštní kombinace), a rozhodně těm, kdo film viděli. Svým stylem a rozsahem zapadá do
koncepce časopisu Film a doba, který je určen filmovým odborníkům.

Nemůžu se ubránit dojmu, že kritička pozvala do své imaginární psychologické ordinace psycholožku
Hanu[KF66] .


Venkovský učitel zjevuje dobro příliš násilně (Venkovský učitel, Bohdan Sláma, ČR 2008), Petr
Fischer, Hospodářské noviny, 19. 3. 2008

http://kultura.ihned.cz/c4-10102850-23410560-005000_d-venkovsky-ucitel-zjevuje-dobro-prilis-nasilne


Nadpis nám sice prozrazuje, že recenze to nebude příliš kladná, ale kritik nám to zpočátku zatajuje
a připravuje si postupně půdu, aby mohl naplno zaútočit.

Recenze je zaměřena více méně autorsky, kritik zde zmiňuje dva režisérovy předchozí filmy a s tím
novým je spojuje tématicky, přičemž dodává i něco málo o jejich přijetí u diváků.

Má také aspekty formální - všímá si hudby, kamery a dalších filmových prostředků, především s
ohledem na jejich účinky na diváka. Diváky samotné dělí do několika kategorií (poslušné a vzorné
žáky, soucitné pozorovatele a lidi s alergickou reakcí). Sám se zřejmě řadí do třetí kategorie a
většinu recenze se snaží obhájit svůj divácký (negativní) zážitek. Snaží se přijít na kloub tomu,
co v tom filmu smrdí.

Zajímavé je, že na rozdíl od většiny recenzí zcela opomíjí herecké výkony a i příběh samotný
shrnuje lakonicky jednou větou. Není tedy určen potenciálním divákům. Ti, co film ještě neviděli,
nemají moc velkou šanci se tady mnoho dozvědět.

Na to, že je to recenze z denního tisku mi připadá poměrně hodně filozofická (křesťanská symbolika
a patos jsou ještě pochopitelné, ale s výrazy jako premisy, panteistická metafyzická kompozice,
božská vertikála apod. se kritik dostává někam trošku jinam). [KF67]

Nicméně se mi tato recenze líbí pro svou odvahu jít proti proudu a pro svůj ironický náboj.



Venkovský učitel (Venkovský učitel, Bohdan Sláma, ČR 2008), Barbora Šťastná, Premiere

http://www.premiere.cz/film/57662/venkovsky_ucitel.html


Tato recenze je tak trochu žánrová. Hned v úvodu si všímá fenoménu vesnice a popisuje různé typy
filmových přístupů k tomuto sociálnímu prostředí. Přičemž ten Slámův připadá kritičce jako
nejlepší.

Ani tato recenze, podobně jako většina ostatních (ostatně tvůrce nevyjímaje) nezamlčuje sexuální
orientaci hlavního hrdiny. Příběh je zde popsán celkem podrobně, s psychologickým ponorem do postav
a jejich vztahů, ale naštěstí zamlčuje klíčové scény (mluví jen o rozbušce, čímž láká zvědavé
potenciální diváky).

Najdeme zde i autorské a formální aspekty, ale jen povrchně. Autorka zde např. zmiňuje další
režisérovy filmy, které nijak nehodnotí, ale snaží se najít společné rysy - trademark režiséra. Jen
letmo se dozvíme o hereckých výkonech (Liška - tentokrát naštěstí nedostal příležitost k žádnému
lacinému pitvoření, Bydžovská - zatím největší role její filmové kariéry, nejdokonalejší
představitelka atd.), bohužel zcela opomíjí ostatní - zvláště neherec Šedivý je zde popsán jen
fyzicky.

Některé výrazy mě sice trochu iritují (hloubavý učitel apod.)[KF68] , ale v celku proti stylu této
kritičky nemám námitek. Je to srozumitelné a čtivé.


Podívej se na to vočima (Pusinky, Karin Babinská, ČR 2007), Darina Křivánková, Lidové noviny, 5.
dubna 2007

http://64.233.183.104/search?q=cache:JDvZZNtMZWgJ:lidovky.zpravy.cz/podivej-se-na-to-vocima-0b9-/ln
_noviny.asp%3Fc%3DA070405_000164_ln_noviny_sko+pod%C3%ADvej+se+na+to+vo%C4%8Dima,+Karin+Babinsk%C3%
A1&hl=cs&ct=clnk&cd=1&client=opera


Tato kritika vykazuje částečně žánrové rysy (kritička film zařazuje mezi teenagerovské komedie a
road movie), ale většinou se věnuje formální stránce.

V úvodu se poměrně ostře vyjadřuje o ostatních teenagerovských komediích (má zřejmě na mysli
Snowboarďáky a Rafťáky), paušalizuje až zarážejícím způsobem.

Dále se věnuje hlavní linii příběhu a typologizuje hlavní představitelky, kladně hodnotí herecké
výkony. Mluví se zde také o kameře, hudbě a dramaturgii, ale nikterak do hloubky.  O tvůrcích se
dozvídáme jen to, že jsou to ženy a že jsou mladé (scenáristka s režisérkou si ještě dobře
pamatují, jaké to „tehdy“ bylo).

Styl je srozumitelný širokému čtenářstvu, tedy vhodný pro denní tisk. Objevují se zde i emocionálně
zabarvené výrazy (rozjančený) a zvláštní slovní spojení (půvabně zmrzačená krajina), no a taky tady
„běhá mráz po zádech“.

Hlavní myšlenkou této recenze je, že je to film sice nedokonalý, ale nabízející autentické zážitky
a taky něco nového. Kritička zde tak trochu vystupuje jako „shovívavý dospělý“ k „bouřlivému
mládí“.


Once - krátký film o dlouhých písních (Once, John Carney, Irsko 2006), Ondřej Štindl, Týden, 21.
10. 2007

http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/recenze/once-kratky-film-o-dlouhych-pisnich_27222.html


Můj první dojem z této kritiky je, že její autor je vtipný a má tak trochu nadhled. Vyjadřuje se
většinou lakonicky a již v úvodu varuje čtenáře, že možná padne několik „zlých slovíček“ na adresu
filmu, a že si je vědom toho, že stojí jaksi v opozici. Což na mě působí trochu jako stylizace, ale
proč ne.

V dalších pasážích pak popisuje silné a slabší stránky v poměrně metakritickém duchu, často s
nějakým nečekaným srovnáním (Výtah na popraviště). Žánrově film zařazuje nejen mezi hudební filmy,
ale překvapivě i mezi melodramata.

Velmi zvláštní například je, že zde autor sám vystupuje, a to jako „autor tohoto článku“,
demonstruje vlastní prožitek (místo mrazení v zádech bolest hlavy), i reakce ostatních v kině (jiné
než jeho), dozvíme se i o tom, že má dospívající dcery (možná stylizace - už zase?) atd. [KF69]

Co se stylu týče, je lehký a čtivý, ne příliš odborný (i když je z recenze cítit přehled), občas s
barvitými výrazy typu (za hubičku, padnout na zadek, přitlačit na pilu, žinýrovat ronit slzy apod.)
- myslím, že harmonizuje se čtenáři časopisu Týden.

Mě osobně pobavil a neurazil (přestože máme z filmu jiný zážitek).


V pasti (Piková trojka, Jane Campionová, USA 2003), Jan Křipač, fantomfilm.cz, č.3, leden 2004

http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=33


Tato recenze má autorské rysy. Hodně se zde dozvíme o režisérce, jejích filmech, stylu, oblíbených
tématech (porovnává), ale obsahuje i mýtotvorné rysy, hlavně příběh její rezistence vůči Hollywoodu
- tedy příběh osobnosti.

Mluví se zde také o žánrech v kontextu tohoto filmu. Kontexty jsou vůbec hlavním motorem této
recenze - jako pojítka slouží nejen filmy Campionové, ale i kameraman, New York apod.

Kritik zde téměř nepopisuje děj filmu, jde spíše o náznaky (komentuje zde např. ve zkratce herecké
výkony a role hlavních představitelů).

Styl se mi líbí, protože je čtivý a srozumitelný, skoupý na odborné výrazy a dlouhá složitá souvětí
(byť je za tím vidět značný přehled a hluboké porozumění filmovým postupům). Naopak krátké a úderné
věty dodávají této recenzi šmrnc. Řekla bych, že je určena cinefilům.

A taky velmi oceňuji interpretační vstřícnost, citlivost a vnímavost vůči tomuto ženskému filmu, na
muže až pozoruhodné. Mám z této recenze podobný zážitek jako z filmu. Nevím přesně, o co jde, ale
je to vzrušující.



Skafandr a motýl (Skafandr a motýl, Julian Schnabel, Francie/USA 2008), Stanislav Šulc, Filmweb,
13. února 2008

http://filmweb.o2active.cz/show.article.aspx?id=105270


Tato recenze je více méně metakritická, vykazuje autorskou koncepci jednak ve vztahu k předloze,
ale i ve vztahu k režisérovi (jsou zde jmenovány jeho předchozí snímky a naznačen styl). Je i
částečně žánrová - kritik film řadí mezi biografie.

A nejvíce formální. Již v úvodu se kritik rozhodl zaměřit se na čtyři komponenty - samotný příběh
Baubyho a jeho osobu, herecký výkon hlavního představitele, kameru a režii. Ostatní s omluvou odbyl
jednou větou, což mě dost mrzí, protože ženy tam hrají významnou roli.

Celý text se nese až téměř v duchu zbožnění, hýří superlativy (nejgeniálnější apod.), vlastně to
shrnuje již úvodní větou: „Třetí Schnabelova biografie mi vystřelila mozek z palice takovou
emocionální silou, jako už dlouho žádný film. Dokonalost, čistota, krása.“


Karamazovi (Karamazovi, Petr Zelenka, ČR 2008), Michal Liška, Filmpub, 24. 4. 2008

http://filmpub.centrum.cz/kino/156598-recenze-karamazovi.aspx


Hned úvodní věta je poměrně úderná. „Všichni jsme Karamazovi“ - nastolí jistou hádanku a láká nás
nejen ke zhlédnutí filmu, ale i k přečtení této recenze, protože jsme byli osloveni a chceme vědět,
co tím autor myslí. Přestože poslední věta je variací na tu první: „Všichni totiž jsme
Karamazovi.“, neřekla bych, že autor tuto svoji tezi ve své recenzi nějak objasňuje. Ale možná je
to nějaká narážka z filmu, či předlohy, kterou jsem nepochopila.

Recenze je zřejmě určena divákům, kteří film neviděli a láká je hlavně na herecké výkony, které
hodnotí v superlativech, nicméně to dále nevysvětluje - jde jen po povrchu (bere dech, mrazení v
zádech, zarývání pod kůži apod.). Navíc zmínka o Ordinaci v růžové zahradě je jaksi
kontraproduktivní - má dostat do kina fanoušky tohoto seriálu? Nebo je odradit?

Podobně plytce zmiňuje i kameru a hudbu, ba samotný příběh je zde zhuštěn tak, že nám dává jen malý
obrázek o tom, co se ve filmu odehrává.

Styl se snaží být čtivý a vtipný (Trojan by zřejmě dokázal být strhující i v reklamě na Prostenal),
ale mě mírně irituje svojí povrchností (minimum informací) na jedné straně a nadřazeným tónem
(televizní zhůvěřilosti), používáním klišé apod. na straně druhé. V závěru ještě neopomine
nominovat film na Českého lva a na uznání po celém světě - tím tomu nasadil korunu.



Karamazovi (Karamazovi, Petr Zelenka, ČR 2008), Jan Jaroš, tiscali.cz

http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13851


Tato recenze jde překvapivě do hloubky a má metakritické rysy[KF70] . Dozvídáme se poměrně
podrobně, co se dělo s předlohou, než se dostala do tohoto filmu. I tento kritik se soustřeďuje
hlavně na herecké výkony, nicméně se nespokojuje jen s jejich plytkým ohodnocením (jako u Filmpub),
ale zhmotňuje je tak, že i čtenář, který film zatím neviděl, má možnost udělat si jakýsi obrázek.
Stejně výstižně popisuje i další aspekty filmu jako jsou kamera a hudba.

I o samotném příběhu se toho v této recenzi dozvíme (na rozdíl od mnoha dalších) celkem dost, ale
ne příliš.

Tato recenze se také poměrně šikovně vyhýbá hodnotícím soudům a místo toho se snaží film přiblížit
divákům a umožňuje jim nakouknout pod pokličku.

Líbí se mi, protože je za ní vidět velký přehled, není to sice recenze bůhvíjak vtipná a
fanouškovská (žádné emocionální výrazy), ale chce se říct, stejně jako u Zelenky: poctivá práce.



Gerda Janulíková


Východní přísliby (Easterns promises, David Cronenberg, VB/Kanada 2007), Alena Prokopová Cinema,


Autorka předkládá komplexní hodnocení filmu. Jedná se o kritiku autorskou (srovnání např s Dějinami
násilí), žánrovou (melodrama, kriminální thriller), organický přístup. V úvodu recenze jsou
nastíněny základní linie děje filmu. Co se týče hereckých výkonů, jsou zde zachyceny výkony
převážně Viggo Mortensena a Naomi Wattové, a na rozdíl od Štindla autorka vůbec nezmiňuje
mezinárodní složení hlavních představitelů a jejich úspěšnost při ztvárnění ruských představitelů
(zejména jejich přízvuk a průpovídky v ruštině). Jinak je zde zachyceno hodnocení, do jaké míry se
hercům podařilo ztvárnit jejich postavy („díky Mortensenovu famóznímu výkonu se Nikolaj postupně
obnažuje“) a srovnání s některými předchozími rolemi herců („Mortensen účtující s minulostí
Aragorna“). Na rozdíl od Štindla se Prokopová přináší ženský pohled tím, že se zajímá o význam
hlavní ženské postavy („bizarnost mužského světa se nerozkrývá jen přes Annu“), Štindl nechává
hlavní hrdinku stranou. Je zajímavé, že v podání Štindla je hlavní představitel Nikolaj viděn jako
silný jedinec, zatímco u Prokopové je Nikolaj „uvězněn v mocenských rituálech.“

Na rozdíl od Štindla se autorka při „čtení“ příběhu zaměřuje na rozdíly mezi mužským a ženským
světem, dle Prokopové „režiséra nezajímají mechanismy fungování mafie“ (na rozdíl od Štindla a jeho
zákonům krve). Pokud čtenář nechce být přízemním divákem a „vnímat film jako nezávazný výlet
stárnoucího tvůrce do světa banálního krimi, musí hledat klíč (k filmu) v civilní vztahové rovině.“

Vztah mezi divákem a kritikem existuje a chvílemi je identický („Nikolaj se mění v člověka, jenž
nás zajímá, jehož se domníváme chápat..“) či v postavení předání dojmů. Čtenář je oslovován přímo
(„pátrejte pop něm“), ale i nepřímo („divák, který nemá chuť naslouchat“). Čtenář je v roli
poučeného diváka, který má přehled (odkazy na filmy Star Wars, Kmotr, Skrytá identita, Gangy v New
Yorku nebo poznámky typu „prostředí, do kterého se vypravil zúčtovat s minulostí Tom Stall“), pro
kterého je důležité dozvědět se o ději filmu, režiséru, co za filmem hledat a dalších
souvislostech, což zapadá do koncepce časopisu.


Jiný Rocky: Reportér v ringu  (Resurrecting the Champ, Rod Lurie, USA 2008), Mirka Spáčilová, Mladá
fronta dnes

http://show.idnes.cz/reporter-v-ringu-trochu-jiny-rocky-duq-/filmvideo.asp?c=A080317_174022_filmvid
eo_kot



Jedná se o kritiku žánrovou s organickým přístupem. Již v nadpisu článku je obsaženo srovnání
s jiným žánrovým filmem, podle autorky přezdívají „diváci filmu jiný Rocky či antirocky.“ Toto
zmínění diváků, tedy jejich nepřímé oslovení, působí jako kdyby byla kritika směřována k někomu
dalšímu. Diváci film již viděli a čtenářům je řečeno, co si o filmu diváci myslí. Hlas lidu si
myslí, že jde o antirockyho. Celá kritika je podána v tomto duchu „jiný Rocky.“ Toto tvrzení je
podpořeno argumenty: „Reportér v ringu výrazně proměňuje vlnu obvyklých boxerských příběhů v čele
s Rockym, boxerské mače předkládá divákům jinak než bývá zvykem, očima sportovních novinářů,
prostřednictvím fotografů, interview a moderátorských vstupů.., reportér objevuje starého
bezdomovce tvrdícího, že slavným šampiónem byl.“

O samotném ději filmu není řečeno mnoho. Autorka zmiňuje skutečné události na jejichž základě byl
film natočen, režisérovu profesní kariéru (ale z doby, kdy byl novinářem). Většina recenze je
věnována předloze, na jejímž základě film vznikl.

Není jasné zda celkové vyznění recenze je kladné nebo záporné. Autorka předává zkušenosti a názory
jiných. Jedná se v podstatě o sesbírané názory třetích osob, které autorka seskládala do jednoho
článku a nějakým způsobem upravila: „…herecký výkon Samuela L. Jacksona byl oceněn ve stoje … Roger
Evert chválí Alana Aldu v roli reportérova šéfa … diváci filmu přezdívají…“ Mnohem více je
rozebírán Molhinger jako autor předlohy než práce režiséra a samotný film.

Recenze je psána pro širokou veřejnost, divák nemusí být příliš poučený o kinematografii, v recenzi
se dozví fakta, což odpovídá koncepci deníku pro vzdělanější vrstvy společnosti.


Tichý film o zlé době (Lovec draků - The kite runner, Marc Forster, USA 2007), Tomáš Baldýnský,
Reflex 07-08


Jedná se o kritiku částečně autorskou, částečně žánrovou („ani syrový film, ani romantický epos“) a
dramaturgický přístup (autor by raději sledoval osudy postav, které nejsou ve středu zájmu
režiséra, a to z toho důvodu, že režisérem sledované postavy jsou málo plastické a v podstatě
nudné, popisuje, co by ve filmu chtěl vidět („po celou dobu máte pocit, že se Forster dívá špatným
směrem, že si zvolil špatného hrdinu .. chtěli byste být s Hasanem .. sledovat Amirova otce
v exilu.. klukovští hrdinové jsou uvězněni v šaržích”). Divák je oslovován přímo („chtěli byste,
koukáte se“), ale i nepřímo („..film neuspokojí ani ty, kdo chtěli.. ani ty, kteří by ocenili..“).
Autor kritiky se identifikuje s divákem a chtěl by raději sledovat příběhy postav ve filmu, kterým
režisér nedal šanci. Autor také předává čtenáři vlastní filmový zážitek („místo toho koukáte na
tichého manekýna… ale už zas kvůli záběrům, v nichž kamera létá mezi stovkami draků, stojí za to
film vidět“). Čtenář je v pozici potencionálního diváka.

Autor se ve svém článku zabývá vykreslením a vystavěním postav, zmiňuje herecké výkony. Děje se
autor dotýká v náznacích, spíše na něm vysvětluje osudy jednotlivých postav než že by děj popisoval
souvisle. Podle autora film zapadl do průměru, je málo krutý, málo romantický, málo dramatický,
není špatný, ale  autor očekával zachycení afgánské historie nebo národní povahy, místo toho život
sleduje „nudného, bojácného manekýna v Americe.“ Autorovo prohlášení, že režisér je schopen natočit
úplně všechno, také vyznívá spíše negativně. Stylisticky je článek na úrovni týdeníku Reflex, do
tohoto periodika zapadá zejména výběr recenzovaného filmu, možná také ten dramaturgický přístup,
neboť týdeník kriticky upozorňuje na různá témata[KF71] .


Krvavý film o krvi (Eastern promises, David Cronenberg, VB/Kanada 2007), Ondřej Štindl, Týden


Jedná se o kritiku autorskou, protože více než polovina kritiky je věnována mapování režisérovi
minulosti – jeho filmovou tematikou, filmografií, způsobem jakým režisér natáčí. Film není
porovnáván žánrově. Autor si všímá, jakým způsobem byly jednotlivé postavy ztvárněny, hodnotí
herecké výkony. Zmiňuje se o předchozích filmech, které herci natočili s jinými režiséry.

Autor popisuje děj filmu a výkon hlavních hrdinů. Jsou zmíněny výkony hlavně mužských
představitelů, Naomi Watts jako hlavní ženská představitelka je považována pouze za prostředek
nahlížení do světa mužských hrdinů (zejména do srdce zločinecké organizace), autor kritiky se jejím
výkonem ani postavou nezabývá. V tomto místě se kritika liší oproti kritice Aleny Prokopové ze
Cinemy, pro kterou měla ženská postava v tomto filmu jakýsi význam. Dále se zajímá o tři hlavní
mužské představitele.

Autor film nahlíží z pohledu krve. A to doslova i přeneseně. Zajímají ho zákonitosti zločinecké
organizace (podstata filmu), zmiňuje krvavé praktiky, ale krev pro něj znamená také rodinné pouto
(nechtěné dítě, rodinné vztahy). Po srovnání filmu s předchozími režisérovými filmy zjistí, že i
přes nedostatky („autoři dovedou příběh k patetickému finále, které působí lacině“) si režisér
udržuje vysokou úroveň filmů („Cronenbergova pozoruhodná kariéra pokračuje..“) a od „klinických
divných filmů“ se posunul k těm „normálním“ mainstreamovým filmům s kapkou násilí.

Autor líčí v kritice vlastní zážitek („kdysi dávno jsem po projekci Cronenbergovy Mouchy..“).
Zmiňuje moderního diváka, oslovené publikum, ale přímo k diváku ani čtenáři se neobrací. Autor má
přehled o světě filmu, podrobná recenze  obracející se na vzdělaného čtenáře, který má však hlubší
znalosti v každé oblasti, zapadá do koncepce periodika.


10000 př. n. l. (10,000 B.C., Roland Emmerich, USA 2007), imf, www.moviezone.cz

http://film.moviezone.cz/10000-pr-n-l/recenze/


Jedná se o kritiku autorskou, žánrovou, formální s organickým přístupem, ale dramaturgickým závěrem
(„zasloužili by si mnohem lepší film a my také“). Film z recenze vychází velmi negativně,
negativnímu hodnocení odpovídá i ostřejší slovník. Tento způsob koresponduje se stylem webových
stránek, které si najdou především filmoví fanoušci. Recenze by zřejmě z hlediska použitého
slovníku nemohla vyjít v periodiku pro širokou veřejnost, webové stránky jsou alternativa, která je
otevřena všem. Čtenáře kritika nešetří, informace jsou sděleny na rovinu a bez příkras. Čtenář je
často přímo až familiérně oslovován, autor sděluje přímo své zážitky („vyprávět o tom, co všechno
se ve filmu stihne semlít, by bylo … nudil jsem se přátelé .. zasloužili bysme si lepší film“).
Autor se dokonce obrací přímo na tvůrce filmu („Rolande! Haralde!...“), kde již v prvních větách je
shrnutí celého filmu (zprasené umění, o kterém tvůrci doufají, že někdo zaplatí). Podle autora se
jedná o slátaninu, kde se pojí různá historická období, různé postavy z těchto období, nevyváženost
triků, hloupé dialogy a celkově zamotaný scénář. Argumentace kritika je výstižná (a vtipná),
veškerá negativa, která filmu vytýká jsou podložena argumenty v textu.


Adéla Kokešová


4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamini si 2 zile, Rumunsko
2007), Iva Hejlíčková, Cinema, http://www.cinemamagazine.cz/recenze/14338/4-mesice-3-tydny-a-2-dny

Recenze postupně propojuje hlavně autorskou a žánrovou koncepci. První odstavec by dobře fungoval i
sám o sobě. V anotaci je dobře zachycen příběh filmu, pomocí popisu syžetu. Od druhého odstavce se
začíná objevovat autorský přístup, který chápe režiséra jako jediného tvůrce filmu (jako „autera“):
„Režisérovi Cristianu Mungiuovi získal  jeho film..“; „ ...se Mungiu projevuje jako brilantní
scenárista a talentovaný tvůrce“; „Mungiu se nad postavy (ani nad diváky) nevyvyšuje, snad jen tím,
že už v názvu svého filmu konstatuje přesně, v jak pokročilém stupni těhotenství zmatená Gabita
je.“; „Aby režisér mohl své hrdinky podrobit mezní zkoušce...“ Od určení žánru jako „klasického
filmového dramatu“ přechází k typizaci a popisu postav. Odkrývá jejich povahu a charakter a dochází
ke zhodnocení hrdinek – odsouzením Gabity a vyzdvižením Otilie: „Gabita ji ovšem během jediného
dne  vystaví  tak děsivému a ponižujícímu očistci, že by za to navzdory svému stavu zasloužila pár
facek – a Otilia naopak objetí a medaili.“ Čtenáři představuje autorka film také organicky. Na
základě svého vlastního vnímání a identifikace s postavami vede myšlenku recenze jako zápas hrdinek
o divákovu přízeň: „Na začátku dostávají Otilia a Gabita rovnou šanci bojovat o divákovy sympatie“;
„Ani nepamatuji, kdy jsem naposled jedné postavě filmu držela palce tak vášnivě jako Otilii a
druhou pohrdala jako Gabitou.“ V závěru textu upomíná na formální stránku filmu (kamera, herecké
výkony) a ideologicky srovnává: „Mungiův dokumentaristicky laděný etický apel upomíná na polské
kino morálního nepokoje: potrat pro postavy nepředstavuje žádný morální problém, byl tehdy dokonce
chápán jako gesto „vzpoury proti režimu“.“ Autorka často využívá dlouhá kvalitně vystavěná souvětí,
která si žádají pečlivé čtení a to odběratelům magazínu Cinema není cizí.

Burton pěje rozkošně morbidní árii, Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (Sweeney Todd: The
Demon Barber of Fleet Street, Tim Burton, USA, 2007), Irena Zemanová, Hospodářské noviny, 6. 2.
2008, http://kultura.ihned.cz/c4-10104070-22898330-005000_d-burton-peje-rozkosne-morbidni-arii

Recenze od začátku uplatňuje autorskou a z části žánrovou koncepci. Označuje filmový muzikál za
nepopulární a přiřazuje režisérovi roli inovátora žánru v neotřesitelné pozici: „Režisér Tim
Burton, tvůrce výtvarně i stylově skvostných snímků jako Karlík a továrna na čokoládu, Beetlejuice
či Střihoruký Edward, je přesně tím filmařem, který si muzikálový experiment může bez obav
dovolit.“; „Tohle si prostě může dovolit jen Tim Burton.“ Recenze je pojatá z dramaturgického
hlediska, vypočítává počet postav, kulisy, kostýmy, masky. Autorka je z filmu evidentně nadšená a
svůj pocit se snaží přenést i na potencionálního diváka. Takového, který nemusí „velkorozpočtové
spektákly“, potěší ho „geniální hudební kompozice“ a dokáže si užít „mordýřský krvák“ ala „v šeru
sehrané ochotnické divadlo.“ Autorka píše v krátkých úderných větách. Hodně ujíždí na archaických a
zabarvených slovních druzích (morbidní, lazebník, žalář, kadeř, zlotřilý), které jsou v textu spíše
otravné a krkolomné. A ani ve filmovém scénáři se takový jazyk nepoužívá. S největší intenzitou se
objevují v závěru celá fantaskní slovní spojení: dekadentně vampýrský holič, ‚břitvové‘ duety,
záhrobní nymfa, úlisně zlotřilý soudce. Není uveden celý distribuční název filmu. Recenze
nedosahuje úrovně seriózního tisku. V případě Hospodářských novin by mělo jít o vyváženější text.


Petr Kocanda


Malá Miss Sunshine (Little Miss Sunshine, Jonathan Dayton & Valerie Faris, USA 2006), Milada
Hrušková, 2. listopadu2006

http://filmpub.atlas.cz/kino/91853-mala-miss-sunshine.aspx


Recenze „Milady Hruškové“ se nevyhýbá četným žoviálním označením rodinných příslušníků famílie
Hooverových (taťka, mamka, synáček…, „dědeček, který obtěžoval babičky a vyhodili ho, protože šňupe
herák“), které by nebyly příliš realizovatelné v tištěném periodiku, ale v rámci internetového
textu nepůsobí natolik rušivě. Z celkových pěti odstavců recenze jsou dva věnovány představení
hlavních postav a rámcovému popisu děje. Autor(ka) nezabíhá do nepotřebných detailů ohledně děje a
neodkrývá tak některé zvraty. Film je nahlížen jak z pozice žánru road movie (v rámci něhož je
srovnáván s Výletem Alice Nellis) a komedie. Recenze poněkud nabývá na frázovitostí v rámci své
hodnotící roviny v poslední třetině textu: „Je až s podivem, že manželská dvojice režisérů tímto
velice vyspěle a profesionálně se tvářícím snímkem debutovala.“ / „Dosud žádná podobná komedie
ovšem nebyla od prvních minut do závěrečných titulků tak nabitá povedeným humorem, skvělými
hereckými výkony (Greg Kinnear ve své snad životní roli; Steve Carrell dokazuje, že se nemusí
opičit po Jimu Carreym, aby působil neskutečně srandovně) a skutečně čistokrevně dojemnými momenty,
jako právě tento film.“ Autorka sama sebe vnímá v pozici diváka a současně neapeluje na diváky,
kteří by si tento film neměli nechat ujít, ale rétorickému přesvědčování se zcela vyhýbá. Pouze
v samém závěru textu demonstruje účinek filmu sama na sobě „Celý film díky tomu uběhne tak rychle,
že jsem během závěrečných titulků ve skrytu duše žadonila ještě tak o hodinku navíc.“



Malá Miss Sunshine (Little Miss Sunshine, Jonathan Dayton & Valerie Faris, USA 2006), Alena
Oswaldová, 2. listopadu 2006

http://filmweb.o2active.cz/show.article.aspx?id=104523


Filmwebovská recenze Aleny Oswaldové je o poznání osobnější než ta na Filmpubu. Autorka nejen často
přímo oslovuje diváka, ale velmi často demonstruje dopad filmu sama na sobě a často se nevyhýbá
větám v 1. osobě jednotného čísla: „Tragikomičnost Malé Miss Sunshine totiž válcuje jakékoli pokusy
o trapnost. A to se mi vážně moc líbí.“ či již samotná úvodní anotace „Ať tak či onak, netradiční
rodinnou komedii Malá Miss Sunshine doporučuji všem... a to se mi moc často nestává.“. Ve srovnání
s filmpubovským textem je v recenzi na Filmwebu mnohem větší část textu věnována popisu děje, který
tvoří podstatnou část průměrně dlouhého textu recenze. Kromě popisu děje nechybí ani přespříliš
podrobný popis postav, jenž opět zabíhá do nepotřebných detailů („Dwayne rozhodně nevypadá jako
typický uchazeč o studium na letecké akademii, ale spíše jako latentní satanista s
pseudointelektuálními sklony“). Text bude každopádně přínosnější pro potenciální divačky, kterým
nabízí návod jak k filmu přistupovat „Pokud si potrpíte na hutný mejkap a výrazné oční stíny,
zvažte, jestli se před kinem nebude lepší odmalovat, poněvadž jinak budete s největší
pravděpodobností odcházet s klaunovským obličejem...“. Ve výsledku se sice jedná o gramaticky
povětšinou správný (čemukoli, orginality), ale stylisticky poněkud pochybný text, který spíše než
jako hotová recenze působí dojmem nedokončeného textu a pouhých poznámek, jež hraničí až s diváckým
deníčkem („Každý záběr je doladěný tak, aby postavě přidával na komičnosti, ale zároveň ji
neztrapňoval, a funguje to více než dobře. Rodinná road movie je našlápnutá od začátku až do konce
i hudebně. Perfektní doprovod zaranžoval Mychael Danna a hudební skupina DeVotchka. Šestice herců
působí jako skutečná rodina se skutečnými probémy a city, a ještě k tomu dokáže rozesmát. No není
to senzační?“), který nepostrádá ani některé faktické nepřesnosti („homosexuální Frank si koupí
pornočasopis s nahými babami“).




Tomáš Kouřil


Iron Man (Iron Man, John Favreau, USA 2008), Jana Vlasáková, www.nekultura.cz,

5. květen 2008

http://www.nekultura.cz/film-recenze/iron-man.html


Recenzentka v úvodu konstatuje, „že se Marvel Studios rozhodly dělat si filmové adaptace
marvelovských komiksů po svém, nezávisle na velkých studiích (nepřímo tak bylo řečeno, že prznění
komiksů by mělo skončit). Iron Man je první vlaštovkou…,“ ale z dalšího textu je patrné, že ji
prohřešky vůči předloze vůbec nezajímají. Další odstavec významově naprosto shazuje úvod:

„Zarytým fanouškům Iron Mana musí být s hlubokou soustrastí (možná s velkou radostí) oznámeno, že
film není obrazem reality Earth-616. Pro potřeby amerického filmu byl vymyšlen svět zcela nový,
jenž byl složitě pojmenován Earth-20080502. Marveláčtí věděli, proč tak činí…“

Lidem nemajícím v případě ADAPTACE v oblibě odchylky od předlohy (nemluvě o těch, kteří nepovažují
marvelovské komiksy za pouhý kýčovitý brak), se Jana Vlasáková tak trochu vysmála, když je nazvala
„zarytými fanoušky,“ a sama se zařadila mezi zřejmě většinovou část publika, která snímek uvidí bez
znalosti předlohy, když v recenzi zcela zapomněla na jakékoli srovnání s předlohou a hodnotila
snímek pouze z hlediska akčního žánru: „U žádné akční scény si neřeknete „tak tahle je počítačově
vygenerovaná“. Iron Man se dá nazvat vymazleným filmem.“

Dále se dovíme, že „mužská část se pokochá technickými hračičkami a ženská si užije Roberta
Downeyho v temné jeskyni a v tílku.“ Takovéto předsouvání[D72]  a vytváření mužských a ženských
diváckých stereotypů neočekávám od portálu, který vytváří profesionálové.

Recenze se věnuje hlavně popisu hlavní postavy a opěvování trikových scén. Možné scenáristické
nedokonalosti, jakými můžou být nejasně vykreslené vztahy hl. hrdiny k vedlejším postavám, jsou
komentovány jen letmo, neboť ani nestojí za řeč. Vše je odpuštěno, když se na plátně objeví R.
Downey – Iron Man, který je „prostě úžasný!“Jakoby samotná přítomnost charismatického superhrdiny,
který je vybaven úžasným kovovým oblekem, lítá rychleji než stíhačky, apod.,  stačila, aby byl i
film o něm úžasný.  Takovýto pohled se hodí spíše pro fanouškovský portál. Inklinování
k familiérnímu oslovení „my“ - „zatím moc nechápeme, proč jsou pro Starka tak důležité. Pobíhání v
kramflecích nebo ve vojenské uniformě, roztomilé ksichtíky a významná gesta totiž příliš nezaujmou“
– zavání rétorikou bulvárněji zaměřených periodik[D73] .

Control aneb Seznamte se, Ian Curtis! (Control, Anton Corbijn, VB/USA 2007), Petr Nagy,
www.nekultura.cz, 17. březen 2008

http://www.nekultura.cz/film-recenze/control-aneb-seznamte-se-ian-curtis.html


Recenze v první polovině popisuje život hlavní postavy, zpěváka Iana Curtise. Ten je dramatem jako
stvořeným pro vznik životopisného snímku. (Filmy o spořádaně žijících umělcích bez
sebedestruktivních tendencí nejsou tak zajímavé), přičemž ve druhé části hodnotí výběr herců, zda
odpovídají postavám, a jejich výkony.

Recenzent hodnotí film z hlediska žánru – biografie – jako velmi zdařilý, fakt, že režisér je
bývalým členem kapely přispívá k pravdivému vystihnutí reálií Curtisova života[D74] , stejně jako
výběr herců samotných, jejichž mistrovské ztvárnění postav tvoří věrohodnou historickou
interpretaci.

Text je určen spíše pro zasvěcenější čtenáře, mě jako absolutního neznalce kapely autor recenze
opomenul, jelikož zapomněl zmínit hudební žánr, který kapela hraje, spoléhajíc se zřejmě na to, že
všichni znají dle jeho názoru „to nejlepší z let sedmdesátých.“ Ian Curtis je popisován jako nadaný
a kapela Joy Division jako legendární, ale není více zmíněno, proč, což je v recenzi na film o
hudební skupině, jehož nedílnou součástí jsou písně, nedostatek.  Petr Nagy si vystačí s názorem,
že hudba Joy Division je skvělá a Ian Curtis nezapomenutelný, ani náznak kritického pohledu, či
alespoň kontextu.


Karamazovi, bratři v ocelárně  ( Karamazovi, Petr Zelenka, Čr/Polsko 2008) Tomáš Baldýnský,
www.exonline.cz

http://www.exonline.cz/clanek/22725/karamazovi


Tomáš Baldýnský na začátek přiznává, že není seznámen s předlohou, což ho podle něj zařazuje
k většině diváků, kteří na film půjdou. Na jednu stranu se tím divákům přibližuje, na druhou stranu
sám říká, že jde o barbarství. Buď je T.B. přikován k filmové rubrice v Reflexu tak mocně, že
případná alternace některého s Dostojevského knihou seznámeného kolegy není možná a nezbývá tedy,
než se s tím hrdinsky poprat, nebo nikdo z ostatních redaktorů nebo přispěvatelů předlohu také
nečetl. Ať tak či tak, Reflex tím mírně nedostává profilu sečtělého časopisu s širokým rozhledem.
Fakt, že recenzi nenapsal někdo jiný, seznámený s původní látkou, beru jako důkaz o čím dál tím
větší rychlosti, se kterou se na nás valí čím dál tím větší množství nových a nových děl, které je
třeba rychle recenzovat, rychle odeslat, rychle otisknout a rychle vidět, přičemž nezbývá čas na
něco takového, jako je literární předloha nebo známé divadelní podání od E.Schorma, oprášené
ansámblem Dejvického divadla.

T.B. se ale snaží popsat výsledek i s tímto handicapem – zmiňuje Zelenkovu marnou snahu o přenesení
divadelních prvků na plátno, působivý výběr prostředí továrny i „fetišistické“ zaujetí kamery tímto
industriálním peklem, jež dodává příběhu na dramatičnosti. Kritická koncepce recenze je formálně –
žánrová – Baldýnský poukazuje na fakt, že Schormova verze osekává předlohu na pouhou filosofickou
detektivku,  (Zajímavé, v úvodu T.B.tvrdil, že nezná ani knihu ani zmíněné divadelní zpracování,
jak tedy může vědět, že Dostojevský nenapsal také filosofickou detektivku, a jak to může najednou
vědět o Schormovi.), kde postavy působí odlidštěně, což je v protikladu k výborným hereckým výkonům
a předloze, která je mj. do hloubi duše nahlížejícím svědectvím o bratrech octnuvších se ve
svízelné životní situaci. Právě tato věta mi v recenzi chybí, protože by opodstatnila, proč film
zraňuje Schormovo „osekání na filozofickou detektivku.“


Úhel pohledu (Vantage Point, Pete Travis, USA 2008) Štěpán Moník, filmpub.centrum.cz, 10.4.2008

http://filmpub.centrum.cz/kino/155537-recenze-uhel-pohledu.aspx


Recenzent nejprve popisuje strukturu a způsob vyprávění, hodnotí snímek z žánrového hlediska, kdy
režisérská zručnost zachraňuje neoriginální příběh, vyjadřuje svůj osobní pozitivní náhled na
ve filmu propagované americké hodnoty. Recenzí přímo oslovuje potenciálního diváka, snaží se ho
jednoduše upozornit na dílčí kvality filmu – působivou honičku či příjemné překvapení ve formě
záporné role Matthewa Foxe, atd., stejně jako  zápory – zmíněné „podstrkování“ amerického
světonázoru. Nepouští se do žádného velkého rozboru, když v podstatě není na tomto filmu ani moc co
rozebírat, pouze hodnotí, zda film skutečně člověka během hodiny a půl baví či nikoli.  Svým
pojetím zapadá do koncepce filmpubu – stručně a jasně bez velkých oklik sdělit svůj názor, jestli
na film skutečně jít či ne, zda je to „skvělej biják“ nebo jenom „béčko.“[D75]




Matyáš Krčál


Paříži, miluji tě Paris (různí tvůrci)

Autor: Witch 2.5. 2008


http://film.moviezone.cz/parizi-miluji-te/recenze/


Recenze je částečně formální a ideologická, avšak do jisté míry, možná kvůli jejímu odlišení od
jiných recenzí na tento film také autorská. Autor[D76]  film přirovnává k turistické reklamě na
město Paříž: „Ten nápad smrdí na sto honů turistickým kýčem: Kolem dvaceti režiséru natočí
několikaminutové filmové zkratky odehrávající se na různých místech Paříže, aby tak dohromady
vyjádřili, jak je tohle město živé a hodné milování.“ Autor se film snaží zřejmě pochopit jako
celek, což je v tomto případe dost těžké, a tak popisuje stručně v krátkých větách několik krátkých
dílů, které mu zůstaly nejvíce v paměti. Celkově se ale k filmu staví spíše negativně. Jednu z mála
věcí, které zde vystihne je, že film má celkem svižné tempo (tímto jako by divákovi říkal, že když
půjde do kina tak mu to trápení aspoň uběhne rychle). Kritik se diváka nesnaží více či méně nijak
oslovit, sděluje zde jenom svůj sugestivní názor, především mu zřejmě vadí propagace Paříže jako
„města lásky“. Autor ke konci přiznává, že mu jeden z příběhů není úplně jasný. Čtenář by zde mohl
vydedukovat že je pravděpodobné že autor nepochopil více povídek.


300: Bitva u Thermopyl (Zack Snyder, 2007)

Autor: Cival 21.3.2007


http://film.moviezone.cz/300-bitva-u-thermopyl/recenze/


Tento text je především žánrového, ale také formálního charakteru. Autor v textu zmiňuje velkou
očekávanost filmu: „Třístovku můžeme už teď označit za největší filmovou událost roku 2007.“ Děj
filmu staví do pozice 117 minutové bitvy s prologem a třemi vsuvkami, které jsou koncipovány do
jedné milostné scény, z níž se pak odvozuje zbytek. Dále autor vyzdvihuje vizuální stránku a přínos
technologie. Film dle něj nepůsobí tak komorně jak Rodriguezovo Sin City. Text je pak do jisté míry
návodem autora na kvalitnější verzi filmu, která by vznikla, kdyby se Snyder více inspiroval jinými
filmy: „Trója by přispěla svou tělesností, Constantine by donutil zavrhnout jemné perkuse a nasadit
elektrické kytary (jeho jednoduchá střílečka ve sprše v sobě nese víc akčnosti než cokoliv
z 300...)“ Čili dle autorova názoru měl režisér zvolit slepenec více filmů (Trója, Pán prstenů,
Constantine), aby velkolepá podívaná nepůsobila tak nudně. Divák v tomto textu není nijak osloven.
Autor ke konci tvrdí, že kdyby za filmem nestála tak velká propagační kampaň, byl by hodnocen zcela
jinak, ne odčítáním hvězdiček z plného počtu.


Úhel pohledu

Autor: Gabriela Kudelová


Časopis Premiere/duben2008/ str.88


Autorka na úvod recenze popisuje počáteční děj filmu, krátce zmiňuje na úvod hlavní postavy a vývoj
filmu. Popisuje atmosféru kterou by film měl přinášet. Poté pokračuje s popisem děje filmu a
rozvádí jeho postupný vývoj. Vyzdvihuje scénář a některé herecké výkony, ale aby nebylo moc kladů,
tak nějakého toho herce zkritizuje: „Vedle promakaného plánu teroristů jsou napínavé osudy dvou
agentů tajné služby v jejíž tvrďáckým výrazem poznáte Dennise Quaida ze Dne poté a hvězdu seriálu
Ztraceni Matthewa Foxe. Bez koho bychom se naopak obešli, je uvědomělý turista Foresta
Whithakera...“ Film má dle autorky dobře zvolenou stopáž, díky níž film rychle a svižně uběhne a
divák díky tomu nemá čas nad rozpitváváním chyb. Autorka podotýká, že se film inspiruje Bournovým
ultimátem a především seriálem 24 hodin. Ke konci, jak už bývá v tomto časopisu zvykem, recenzentka
na můj vkus zbytečně moc odhaluje závěr filmu. Celkové hodnocení je spíše průměrné, zato kvalita
recenze je dosti podprůměrná. Jazyková charakter skvěle zapadá do stylu časopisu[D77]


Autor: Darina Křivánková, 24. května 2007

http://www.lidovky.cz/ln_kultura.asp?c=A070524_100537_ln_kultura_vvr

Na začátku své recenze Darina Křivánková žánrově popisuje předchozí režisérovu tvorbu, ale
především předkládá Tarantinovu obhajobu k filmu - co má projekt Grindhouse za cíl a co chce
připomínat z historického hlediska. Jedna pasáž textu čtenáře překvapí, jelikož neříká nic o filmu
samotném a je jenom jakousi bulvární perličkou: „Na tiskovou konferenci dorazil Tarantino v
doprovodu své dámské svity, hereček Rosario Dawsonové, Rose McGowanové, Tracie Thomasové a Zoe
Bellové. Přišel i herec Kurt Russel a u dveří postával Tarantinův „bratr ve zbrani“ Robert
Rodriguez.“ Po tomto krátkém odstavci se autorka věnuje různorodosti distribuce v Americe a Evropě,
ale nijak už neuvádí předchozí odstavec do jakéhokoliv kontextu. Dále se pak recenze zabývá dějem
filmu a objasňováním o co se režisér pokoušel. Ke konci je pak zmiňovaná „béčkovost“ filmu. Celá
recenze je dobře koncipovaná do jednotlivých odstavců díky nímž je dobře přehledná, špatně působí
hlavně nepochopitelný odstavec, který v textu postrádá smysl. [KF78]



Veronika Kubová


Občan Havel  (Občan Havel, Pavel Koutecký, Miroslav Janek, ČR 2007), Jiří Šíma, Filmpub,
1.února.2008.


http://filmpub.atlas.cz/kino/150377-obcan-havel.aspx


Recenze Jiřího Šími, která se řídí jak žánrovým, tak formálním konceptem, je příjemnou nenucenou
pozvánkou do kina. Nejenže čtenáře, potencionálního diváka, poučí o současném českém dokumentu s
odkazem na Karla Vachka a Jana Špátu, ale také přiblíží kameramana a režiséra Pavla Kouteckého a
Miroslava Janka, který natočené materiály zpracoval. Je zřejmé, že s tvůrci filmu Šíma sympatizuje,
jejich hodnocení je dokonce v textu odděleno nadpiskem „Zásluhy“, přestože se dále o zásluhách
nijak podrobněji nepíše. Jedná se spíše o jakousi druhou dějovou linku recenze, ve které je hlavním
hrdinou Pavel Koutecký. Autor se nesnaží film nijak vylepšovat, jedná se spíše o interpretačně
vstřícné hodnocení. O samotném obsahu filmu se toho ovšem příliš nedozvídáme. Přestože film nemá
žádný pevný děj a je spíše portrétem neobyčejného člověka, jistý obsah zřejmě má, přesto je nám v
recenzi Jiřího Šími nastíněn velmi málo a větší pozornost získává prvotní tvůrce Pavel Koutecký.
Dozvídáme se tedy spíše souvislosti, za kterých film vznikal, než o filmu jako takovém. Jazykově je
recenze stylisticky čistá, přesto se autor v několika místech opakuje:,,Koutecký, jak už bylo
řečeno, nijak nezasahuje a spíš jen pozoruje to, co Havel ve své funkci zakouší. I když režisér
nikterak verbálně nezasahuje, nenabízí své pohledy a nezaujímá jakákoliv stanoviska, tak i tak
(spíše právě proto) dokument funguje dokonale.“ Recenze je velmi podobně rozdělená a plná nadpisů,
jak tomu často na stránkách Filmpub bývá, pro přehlednost jistě praktické, avšak název odstavce
často se samotným textem příliš nesouvisí. ,,Výsledek  - Na Občana Havla se můžeme dívat jako na
zajímavou studii polistopadového vývoje společnosti. Jako na obraz české člověka, který si z funkcí
zas tak tolik neděla, ale přesto se snaží být svědomitý v jejich plnění…“


Ratatouille (Ratatouille, Brad Bird, Jan Pinkava, USA 2007)k0COUR, 3.září 2007.


http://film.moviezone.cz/ratatouille/recenze/


            „Mohou pohyblivé obrázky chutnat a vonět jako jídlo?  - Ty vám ale nikdy nedali
doopravdy ochutnat.“ První a poslední větou vytváří autor ucelený kruh. Stejně tak ucelená a
uhlazená je i celá recenze. Formální diskurs a jistá „malá“ zaujatost autora, jsou více než na
místě. Autor se nerozhořčuje, nekritizuje, pouze občas srovná s filmem Úžasňákovi. „Ratatouille je
podobně dospělý film jako Úžasňákovi (ba ne, ještě mnohem dospělejší) a děti (pro které je tak
citlivého filmu trochu škoda) by si z něj namísto bolesti bránice měly odnést spíše jakési „pravé
hodnoty“.“ Srovnání je zde ale také s jinými „animáky“. Autor přiznává, že Pixar použil klasické
neduhy současných animovaných filmů, přesto je pro něj Ratatouille modifikaci mimo rámec toho, co
divák asi předvídal. Hlavním hrdinou recenze je i hlavní hrdina filmu – krysák Remy, jehož postavě
je věnována značná část textu. Spojení slov „malá poťouchlá myš s průsvitnýma ušima“ jen dokazuje
autorovo nadšení krysím hrdinou. Recenze se ale nezbývá pouze jednou postavou. Hledá i takzvaného
„záporáka“. Ukazuje se však, :„ že kritici schovaní za drsný žurnál nemusejí být vždycky zapšklí
cynici, ale mohou být v jádru příjemní lidé, stačí zaťukat na správné koleno (domluvy ohledně
předání obálek očekávám ve vzkazníku).“ Text je vhodný spíše pro širokou veřejnost, ale na své si
přijde i čtenář, který film již viděl. Až na absenci některých interpunkčních znamének je text po
všech stránkách zdařilý.


Faunův labyrint (Pan´s Labyrinth, Guillermo del Toro, Mexiko, USA, Španělsko 2006  ), Daniel Žák,
8. Srpna 2007


http://filmpub.atlas.cz/kino/129222-faunuv-labyrint.aspx


Autor recenze se ze začátku zabývá velmi detailně dějem filmu. Možná až na škodu. Nejsem si navíc
ani jistá, jestli je ve filmu nějak přímo řečeno, že se po mnoha a mnoha letech  Moannina duše
dostala do těla Ofélie. Je to spíše informace, kterou si divák z filmu vyvodí sám, navíc důvodem
pro řešení tří úkolů, je právě nabytí jistoty, že Ofélie kdysi byla Moanna. Film také nenabízí
odpověď, zda to, co prožívá Ofélie je pravda nebo její pouhá fantazie, což z recenze není příliš
jasné. „Nevěděli, že ona je v tom „skutečném“ světě jen na návštěvě a jejím domovem je svět
pohádky.“ V textu se také několikrát mění postoj k divákovi – „Po uvedení na DVD se na něj budou
moci spokojeně koukat pořád dokola.“ „Del Toro vám k odhalení skutečného nedává žádné vodítko.“
Text je zřejmě určen pro širší veřejnost, pochopí jak ten, kdo film ještě neviděl, ale i naopak.
Výzva je zde i pro nepublikum. Recenze je formální, ale i žánrová. Kritik se nesnaží film nějak
vylepšit, používá interpretačně vstřícný princip, zřejmě asi z důvodu, že se autor domnívá, že del
Torovi se podařilo vytvořit jeden z nejkrásnějších filmů poslední doby. Ani tato recenze se od
recenzí s Filmpubu příliš neliší. „Jen několik vyvolených mělo možnost snímek zhlídnout v rámci
Febiofestu.“ „Jedná se také o svým způsobem labyrint – nelze totiž nikdy s jistotou tvrdit, co je
reálné a co fantazie“



Lucie Langová


Tomáš Baldýnský

Solaris

Premiere únor 2003


  Tato recenze se ze všeho nejvíce věnuje pokusu o žánrové zařazení snímku. Vzhledem k tomu, že se
jedná o poměrně těžko identifikovatelný film, je to pochopitelné[KF79] , nedá se však říci, že by
to byla ta nejpodstatnější informace o něm. Jedná se o druhý pokus o natočení sci-fi románu
Stanislawa Lema, z nichž první byl výtvorem Andreje Tarkovského. Recenze však dává přednost popisu
očekávání různých skupin diváků před porovnáním obou děl, případně jejich konkrétně popsaného
oddělení jako dvou zcela samostatných děl. Místo toho nám jen dává najevo, že sám recenzent dává
přednost americké verzi před ruskou, což by byl osobní přístup, který do recenze patří, nedostatkem
v tomto směru je ovšem absolutně minimální osvětlení důvodů. Jediné, čeho se může čtenář chytit, je
závěrečné „alespoň vás neunudí k smrti“, čímž jasně naznačuje, že ho Tarkovského snímek zkrátka
nudil. Dříve v textu rozdělil filmové diváky, kteří shlédli původní Solaris, na dvě části, z níž
jedna dílo odsuzuje z důvodu přílišné délky scén i celého snímku, což v kontextu závěrečné věty
naznačuje, že i recenzent se k této skupině hlásí, ovšem skoro to vypadá, jako by to chtěl co
nejvíce skrýt a jen zlehka naznačit, aby nerozlítil ani fanoušky, ani zaryté odpůrce filmu. Tento
koncept je pro Premiere zcela typický. Její téměř chameleonovský přístup je velmi opatrný a velmi
pozorně sleduje divácká očekávání i nadšení fanoušků, nepřipouštějící opačný názor, a obezřetně se
jim podřizuje. [KF80]



Petr Fischer

4 měsíce, 3 týdny, 2 dny

Hrůza tváří a ticha v interrupčním hororu

Hospodářské noviny č.192, 4. října 2007


  Tato recenze má snahu popsat atmosféru daného filmu. Popisuje prostředí i děj, které ji utváří,
nedefinuje však žádný podtext filmu, děsivost jeho sdělení. Celkově má recenze mírně sklon ke
kritizování detailů filmu a nerespektování díla jako autorského celku. Uveďme to na příkladu:
„Kulisy komunismu už nijak nesouvisí s tím, co se děje za dveřmi hotelového pokoje, kde se pan Bebe
(originální Vlad Ivanov) chystá k zákroku. Do uzavřeného prostoru realita doby neproniká, totéž by
se mohlo dít kdekoliv, a to je také důvod, proč předchozí dokumentárnost vypadá trochu zbytečně a
afektovaně.“ Nejen že dokumentárnost filmu pokračuje i za zdmi hotelového pokoje, kde je snad ještě
znepokojivější. Prostředí komunismu není jen kulisou pro události, které se ve snímku odehrají. Je
pravda, že velmi účinně navozují pocit absolutní bezmoci, vědomí, že se každý raději postará sám o
sebe a pomoci se nedovoláte. Je to však také symbol nesvobody a útlaku, nemožnosti vlastní volby.
Celá předehra filmu , směřující k dějství v hotelovém pokoji, tedy není tak samoúčelná, jak by se
z recenze mohlo zdát.[KF81]  Recenze se zabývá spíše jednotlivými částmi filmu, a snad proto není
schopná rozpoznat jádro filmu a mluvit o něm v jeho celkové podobě.


Miroslava Spáčilová

www.idnes.cz
(http://show.idnes.cz/at-rambo-beha-reze-strili-ale-nemluvi-dvx-/filmvideo.asp?c=A080216_916555_fil
mvideo_kot), 6. dubna 2008

Rambo 4: Do pekla a zpět

Ať Rambo běhá, řeže, střílí. Ale nemluví


  Vtipnost a výstižnost recenze poněkud kazí fakt, že se recenzentka staví do pozice osvíceného
intelektuálního diváka nad věcí. Popisuje film za prostou slátaninu s úkolem udělat Ramba co
nejdrsnějšího, což se jim vtipně nedaří, a vměstnat do filmu co možná nejvíc střelby a krve.
Nepodotýká však zároveň, že vyšší laťku si zcela jistě nikdo nekladl a také divák, který tento film
navštíví, je poněkud jiného ražení, než ke kterému se obrací recenze. Tento film mohli vidět (v tom
nejzákladnějším rozdělení) zarytí fandové Ramba, kteří ho berou naprosto vážně, nebo milovníci
béčkových filmů, kteří ho považují za osvěžující pobavení. Vzhledem k tomu, že autorka zjevně
nepatří ani do jedné ze skupin, vyjadřuje svůj názor poněkud výsměšně.[KF82]  V recenzi tedy úplně
absentují jakékoliv žánrové kontexty. Celá recenze je vlastně výsměchem snímku.


Jakub Tesař

Tahle země není pro starý

Krutost, vytrvalost a pomsta od bratrů Coenů

www.tiscali.cz (http://dokina.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13760)


  Recenze Jakuba Tesaře na film bratrů Coenů Tahle země není pro starý není dlouhá, ovšem není
příliš výstižná. Jako divák, očekávající nastínění povahy filmu a odůvodnění, proč by měl nebo
neměl v kině navštívit právě tento, je čtenář zklamán nedostatečnými informacemi o povaze filmu,
jeho působení na diváka a celkovém významu byť jen z hlediska dosavadní tvorby bratří Coenů. To že
je to jejich ‚nejtemnější‘ snímek nám toho mnoho neřekne a připomene nám to spíš výroky režisérů
pokračování Harryho Pottera, slibujících že tento díl bude ‚ještě temnější‘ než předešlý. Velkou
část textu tvoří popis hereckých výkonů. Závěr, kdy se autor dostává k morálnímu podtextu filmu,
vyznívá moralisticky samo o sobě a zní tak suše, že pak čtenáře velmi překvapí závěrečné „To vše
nazíráno Coenovskou optikou černého humoru a nadsázky.“

  Text není příliš přínosný ani pro diváka, který už film shlédl. Autor se drží spíše objektivity,
nevyjadřuje přílišné nadšení ani znechucení, což přidává na nezajímavosti a neosobitosti. Z textu
sice vyplývá spíš kladnější hodnocení snímku, ovšem není tu mnoho bodů, kde bychom mohli zachytit
odůvodnění onoho kladnějšího hodnocení. Nemůžeme tedy srovnávat svůj názor, porovnat své vnímání
s autorovým profesionálním přístupem.

  Celé vyznění recenze je tedy nijaké a může sloužit pouze pro zcela základní informace o filmu, a
snad ani tento účel v úplnosti nesplňuje.


Iva Hejlíčková

Parfém: Příběh vraha

Cinema č.187, 11/2006


  Kritika začíná rozdělením každého parfému na tři části, tak jak to zmínil starý parfumér, který
hlavního hrdinu učil svému umění: Hlavu, srdce a základ. Tyto tři složky jsou pak přirovnány ke
třem hlavním výzvám, které měl režisér před sebou. Toto přirovnání je sice poměrně výstižné, ale
mnohem účinnější a výstižnější by bylo přirovnání s jednotlivými pasážemi filmu. Tím spíš, že je
autorka potom sama zmiňuje, rozděluje film na úvodní pasáž s příliš dlouhým prologem, kdy se odbude
celé dětství hlavního hrdiny, kterou střídá jeho bližší seznámení s vůněmi a vyučení u starého
parfuméra, kdy je Paříž 18. století ztvárněna nádherně špinavými kulisami a celkově stísněnou
atmosférou, a poslední část, kdy už jde vrah za svým cílem a nic ho nemůže zastavit, která se
odlišuje prostředím šlechty a upravených zahrad, která ostře kontrastuje s předchozí vizuální
stránkou filmu. Kritika se dále poměrně zevrubně zabývá charakterem hlavního hrdiny, u kterého
popisuje velmi přesně jak přednosti, tak zápory jeho filmového pojetí. Dále se samozřejmě
nevyhnutelně zabývá knižní předlohou, vynechává ovšem klasické „co v knize bylo a ve filmu ne“ a
snaží se brát film jako samostatné ztvárnění pocitů z knihy, což je ten nejlepší možný způsob
nazírání filmu podle knižní předlohy. Celá kritika je velmi výstižná a přesně nastiňuje jak
problémy filmu, tak i jeho přednosti, obojí ve vyváženém měřítku.



Jan Kohoutek


Staronový Persepolis (Persepolis, Vincent Paronnaud a Marjane Satrapi, Francie/USA 2007), Kamila
Boháčková, Cinepur č. 54, listopad 2007.

http://cinepur.cz/article.php?article=1304


Text nabízí především ideologické čtení filmu, což u díla pojednávajícího o postavení ženy v Íránu
není nic překvapivého. V úvodu je film zasazen do kontextu filmové distribuce v České republice a
pak i do kontextu světové kinematografie. Zde se autorka neubránila klišovité metafoře: „Persepolis
je spíše chutným a osvěžujícím koktejlem dvou již i u nás známých ingrediencí.“ Dále je rozbíjen
mýtus o výlučnosti filmu. Prvenství filmové předlohy coby jediného íránského komiksu je
relativizováno. Text v jednom místě předjímá diváckou reakci: „Českého diváka bezesporu zarazí...“
Zároveň Boháčková uvažuje nad tím jak bude český divák z ideologického hlediska film číst a
porovnávat filmové události s českou minulostí. V další části textu hovoří i o čtenářích komiksové
předlohy, a to v třetí osobě jednotného čísla. Nechybí ani hodnocení formální stránky filmu. Zde se
text pokouší charakterizovat výtvarnou stylizaci Persepolis pomocí srovnání s jinými technikami
animace i výtvarným uměním. Autorka si dopomůže odkazem na jiný text z jiného čísla Cinepuru a svůj
rozbor výtvarné stránky filmu shrne pouhou citací z tohoto textu místo, aby se pokusila o vlastní
argumentaci. Kritika není nijak hlubokou analýzou filmového stylu. Spíše se pokouší upozornit na
úskalí převodu komiksové estetiky do jiného média. Snaží se též rozbořit obecný mýtus okolo filmu,
který z něj udělal určitým způsobem událost. Tato snaha relativizování filmových událostí je
typická i pro jiné texty v Cinepuru. Z jazykové stránky lze vytknout skloňování názvu filmu
v mužském rodě.


Odvrácená strana smíchu (Poslední plavky, Michal Krajňák, ČR 2007), Tomáš Baldýnský, Reflex 45/2007

http://www.reflex.cz/Clanek29736.html


Na začátku přijde Baldýnský s tezí o tom, že film je sice špatný, ale v jiném smyslu než obvykle
filmy bývají. Tuto svou teorii ovšem nepodpoří žádným argumentem a nevysvětlí ani jak ji myslel.
Film srovnává s kvalitativně podobnými českými snímky. V závěru pak s českými klasickými komediemi
i americkými teenagerovskými komediemi. Snaží se jednoznačně o vstřícný přístup k dílu a kritice
podrobuje i očekávané postoje jiných kritiků. Text operuje s pojmem běžný divák, který je označován
jako ten, „jenž hledá v kině pobavení, a nikoli bizarnost“. Autor v textu oslovuje také čtenáře své
recenze a počítá s ním jako s potenciálním divákem filmu. V závěru čtenáře přímo oslovuje, když jim
pokládá otázky a předjímá jejich odpověď. Autorské čtení se v recenzi vyskytuje pouze ve formě
upozornění na režisérův předchozí film, kterým recenzent doloží filmařův kvalitativní sestup.
V nejdelší části textu Baldýnský charakterizuje postavy snímku a popisuje některé situace, na nichž
demonstruje jak se filmu nedaří konstruovat vtipné momenty. Autor recenze užívá hovorové výrazy
jako „vyplincal“ nebo „plků“. Snaží se čtenáře vést k tomu, aby nepodléhal předsudkům o filmu a
snažil se jej sám interpretovat. Zároveň ale film nijak nehájí. Recenze vcelku odpovídá autorovu
způsobu psaní, ale postrádá argumenty. Autor tentokrát upustil od svých břitkých vtipů, místy je
pouze ironický


Až na krev. Opravdu (Až na krev, Paul Thomas Anderson, USA 2007), Tomáš Baldýnský, Reflex 13/2008

http://www.reflex.cz/Clanek31641.html


Recenze začíná autorským čtením filmu: „Kde se v Paulu Thomasi Andersonovi takový film urodil?“.
Snímek je zařazen do kontextu režisérových předchozích filmů a sám režisér je brán jako značka.
Někdo, s kým je spojován určitý typ filmů. Na konci Baldýnský předjímá filmařovy úmysly a činí ho
odpovědným za celkové vyznění filmu. V recenzi se dále objevuje formální kritická koncepce, když je
rozebírána narace a styl filmu. Mnoho pozornosti věnuje recenzent hlavní postavě snímku, kterou
považuje za určující pro celý film. O hereckém projevu Daniela Day-Lewise se však nezmiňuje. Sám
sebe autor textu identifikuje s ostatními diváky. O divácích pak mluví v první osobě množného
čísla. V závěru text hovoří o blíže nespecifikované skupině diváků či kritiků: „I ti, kdo film
přirovnávají k Občanu Kaneovi, přiznávají, že ve snímku Až na krev není žádná katarze.“ Není tedy
jasné, zda recenzent vycházel z nějakých kritických textů či komentářů diváků, kteří film takto
přirovnávali.[KF83]  Baldýnský nabízí i ideologické čtení: „Ale podobně přímočaré a jednoduché je
poselství filmu. Podívejte se, na jakých základech stojí naše bohatá a okázale morální společnost.“
V textu jsou také popřeny oficiální informace distributora o ději filmu. Frázovitý distribuční
slogan Baldýnský ironizuje. Recenzi nechybí argumenty, po jazykové stránce neobsahuje žádné
hovorové výrazy či barvité metafory jaké má Baldýnský ve zvyku. Nicméně odpovídá standardní recenzi
společenského týdeníku – zříká se zjednodušujících tvrzení a zároveň příliš odborných výrazů.


Darjeeling s ručením omezeným (Wes Anderson, USA 2007), Petr Trella, Filmpub.cz 25.1.2008

http://filmpub.atlas.cz/kino/148764-darjeeling-s-rucenim-omezenym.aspx


Autorské čtení je v textu zastoupeno označením režiséra jako tvůrce s jedinečným nezaměnitelným
rukopisem. Recenze je čistým příkladem zacházení se jménem režiséra jako se značkou. Filmař je
charakterizován používáním podobných typů postav, specifických formálních prostředků i stejně
stavěných dialogů. Trella užívá termíny „trademark“ a „made in Anderson“ pomocí nichž pojmenovává
filmařovu výlučnost. Zároveň buduje recenzent kolem Andersona mýtus. Jeho práci příliš ztotožňuje
se soukromou osobou: „Anderson jednoduše normální svět a normální lidi nemá rád.“ Vyslovuje
spekulace ohledně režisérových záměrů: „Své postavy si zřejmě natolik oblíbil, až se s nimi ke
konci nebyl schopen rozloučit,...“ Všímá si dokonce režisérova budoucího projektu a v souvislosti
s ním se uchyluje k dramaturgickému přístupu: „...čímž mě napadá, zda-li by to Wes neměl pro příště
zkusit trošinku jinak.“ Text nabízí i formální a žánrové čtení. Popisuje způsob jakým je vystavěno
filmové vyprávění. Zpochybňuje žánrové zařazení snímku. Autor textu se identifikuje s diváky filmu.
Použije i termín „my diváci“. Za potenciálního diváka považuje čtenáře recenze. Diváky rozděluje do
dvou skupin, na režisérovy fanoušky a odpůrce. Čtenáři textu jsou v něm přímo oslovováni: „Tímto
vás ale nechci děsit.“ Z celkového pohledu se jedná o fanouškovskou recenzi, neboť autor vyjadřuje
tvůrci obdiv a prozrazuje svá očekávání jeho dalších děl. Pro texty na Filmpubu je typická
neobratná stylistika a opakování stejných informací v několika větách. Recenzent se ve svém textu
těmto nedostatkům rovněž neubránil.



Zuzana Krbková


Goyovy přízraky, (Goya’s Ghosts, Spain, 2006), Ondřej Hokr, Premiere 02/2007.

http://www.premiere.cz/film/52584/film.html

Recenze Ondřeje Hokra na film Goyovy přízraky se drží konceptu žánrové kritiky, v níž jsou obsaženy
také prvky naratologické a kulturně antropologické. V úvodu poukazuje na „popularitu“ snímku ne
v souvislosti s názvem, popřípadě tématem, ale z hlediska jména režiséra Miloše Formana, jakožto
záruky určité míry umělecké kvality. Z téže oblasti pak vychází i autorův postoj, na jehož základě
srovnává a zařazuje recenzovaný snímek do režisérovy předchozí tvorby.  Použitím filmu Amadeus,
jako konkrétního porovnání,  ale Hokr přivírá čtenáři-diváku možnost vnímat či dokonce hodnotit
film sám o sobě. Na druhou stranu svým adresným přístupem očekává stran publika jistou dávku
znalosti Formanovy tvorby (alespoň té stěžejní). Současně je zde patrný proces identifikace se
skupinou informovaného obecenstva. V závěru článku se autor věnuje zmínce o podobnosti událostí ve
filmu s událostmi z dějin Česka poloviny 20.století (např. srovnává postupy filmové inkvizice
s metodami Státní bezpečnosti). Recenzent se vyhýbá nejasnosti, nepoužívá zbytečně odborné výrazy,
čímž si zajišťuje poměrně širokou čtenářskou oblast. Zároveň tak recenze více méně zapadá do stylu
periodika, v němž je publikována.




Václav, (Václav, ČR, 2007), Tomáš Baldýnský, Reflex 49, prosinec 2007

Autor se ve svém článku drží konceptu formální kritiky smíšené s psychologizujícími prvky kritiky
autorské. Vychází z již předešlé spolupráce režiséra Jiřího Vejdělka se scénáristou Markem
Epsteinem. Roming a Václava ale nesrovnává, pouze hodnotí Vejdělkovu a Epsteinovu tvůrčí
spolupráci. Zabývá se rozdílem mezi tím, co v divákovi vyvolává reklama a upoutávky na film, a co
pak skutečně divák na plátně vidí. Velmi střízlivě naznačuje děj, aniž by sklouzl do čistého
vyprávění, které často recenzi spíše škodí. Čtenáři, jakožto potenciálnímu divákovi, nastiňuje
hlavní postavu pomocí srovnání s postavou Otíka z filmu Vesničko má středisková. Zde je mírný
náznak předpokladu znalosti tohoto díla. Autor tedy nepřímo oslovuje čtenáře jako částečně poučené
potenciální diváky. Baldýnský ve své recenzi demonstruje svůj dojem a vcelku podrobně rozebírá
postavy, scény, jejich strukturu a v neposlední řadě také celou psychologickou stránku filmu.
Z recenze je patrný kritikův rozhled a znalost daného tématu. Článek je psán stylem, který lze od
periodika, v němž je publikován, očekávat.

Million Dollar Baby, (USA, 2004), Ivan Peška, Premiere 03/2005

http://www.premiere.cz/film/7388/film.html

V recenzi převažují narativní prvky typu formální koncepce, které jsou prostoupeny prvky
psychologizujícími, jenž náleží do koncepce autorské. I přes mírnou tendenci ke srovnávání v úvodu
se autor věnuje pouze filmu a čtenáři tak přibližuje či spíše upozorňuje na hlavní dějovou linii,
která by mohla být hůře identifikovatelná. Cílem recenze patrně je upozornit na fakt, že právě
dějovou linkou je vztah mladé ženy toužící se stát boxerkou -Maggie a jejího trenéra Frankieho
Dunna. Prostředí ringu a tělocvičny nebo boxerské úspěchy Maggie slouží pouze jako  pozadí příběhu.
Po popisu děje a ústřední trojice postav  zmiňuje také postavy vedlejší. K závěru  se čtenář dozví
něco o změně v ději, aniž by autor odhalil přímo konkrétní událost.  Recenzent se v úvodu jasně
ztotožňuje s diváky. Čtenáře  přímo oslovuje a řadí je do kategorie potenciálního publika. Při
naraci si ale snaží udržet jistý odstup, což se mu vcelku daří.[KF84]  Závěrem sděluje své dojmy,
čímž se opět vrací k onomu ztotožnění se s publikem. Peška zbytečně nesklouzává ke zdlouhavému
popisování, jeho text je srozumitelný. Na škodu by možná nebylo vynechat cizojazyčné výrazy či
citace, případně zařadit jejich překlad- to vše s ohledem na periodikum, kam recenze náleží a
s ohledem na širokou laickou čtenářskou obec, jemuž je časopis určen. I přes to je článek spíše nad
průměrem filmových recenzí v tomto periodiku.


Příběhy obyčejného šílenství, (ČR, 2005), Přemysl Martínek[KF85] , Cinepur č.38, březen 2005,

http://cinepur.cz/article.php?article=99

V recenzi Přemysla Martínka na film Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství převažuje typ
koncepce autorské s psychologizujícími prvky. Okrajově se objevuje nástin narace. Autor přistupuje
k filmu bez porovnávacích metod. Vychází z faktu, že původně byly Příběhy divadelní hrou a z tohoto
základu pak vychází téměř celá jeho recenze, počínaje herci, přes aranžmá až po režii. Film je zde
hodnocen také v souvislosti nebo ohledem na stav současné české filmové tvorby.  V úvodu vcelku
velmi negativní kritiky se autor zabývá i propagací filmu, kritice neuniká ani soundtrack. Část
článku věnuje postavám jejich ‚obyčejným šílenstvím‘. Divák není nijak přesně tematizován. Postoj
Martínka se pohybuje na hranici demonstrace vlastního prožitku s určitou distancí, z které
povětšinou pramení analytický přístup. Recenze působí svižným dojmem – začátek je poněkud prudší,
na druhou stranu oné nevybíravé prudkosti to v závěru ‚sluší‘ mnohem více. Text působí  spíše
svižným dojmem, což je pravděpodobně zapříčiněno vynecháním mnohdy zdlouhavého popisu děje.


Účastníci zájezdu, (ČR, 2006), Ilona Francková, Premiere 04/2006

http://www.premiere.cz/film/51954/film.html

Koncepce této recenze je v podstatě autorská s psychologizujícími prvky, obsahuje ale také prvky
narativní, i když jen na okrajový dotek. Autorka nepodléhá žádným přirovnání, na kterých by
demonstrovala např. kvalitu filmu. Patrným cílem tohoto článku je hodnocení do jaké míry úspěšnosti
se podařilo tvůrcům, včetně Michala Viewegha jakožto autora předlohy, převézt literární příběh a
osudy tragikomických postav na filmové plátno. Demonstrativním prostředníky, spíše prostředníky
jsou právě ony postavy. V začátku recenze se autorka věnuje charakterům postav, pak samotnému
hereckému obsazení, v poslední řadě zvládnutí, či spíše nezvládnutí postav ústředních – poměrně
malý herecký prostor dává za vinu celkové dramaturgii. Krátká zmínka je věnována postavám, které se
na plátno nedostaly. Čtenář je osloven jako potenciální divák, místy se objevuje i přímé oslovení.
Autorka se s čtenářem.divákem neztotožňuje, drží si jistý analytický odstup. S ohledem na časopis,
ke kterému tato recenze patří, by se pravděpodobně dal čekat popis děje. Jeho absencí článek mírně
vybočuje, to jej ale nedělá nikterak přínosnějším.


Karlík a továrna na čokoládu, (Charlie and the Chocolate Factory, USA, 2005), Petr Cífka, 18.srpna
2005

http://filmpub.atlas.cz/kino/38050-karlik-a-tovarna-na-cokoladu.aspx

Tato recenze vykazuje prvky symptomatické[KF86]  a biografické, jde tedy o spojení koncepce
ideologické s autorskou. Do toho všeho vstupuje téměř neznatelně prvek narativní. Autor postupuje
dramaturgicky, nutným předpokladem čtenáře je znalost předešlé tvorby Tima Burtona, alespoň
většinové části. Cílem je tedy zhodnotit film na základě plejády Burtonovy tvorby let minulých.
Čtenář je tedy přímo osloven, jak jinak než jako poučený divák. Z jiného úhlu pohledu lze
konstatovat jeho oslovení jakožto příznivce režisérových filmů, případně také jako příznivce
Johnnyho Deppa, který je dvorním představitelem bizarních postaviček. Recenzent se automaticky
zařazuje mezi diváky-fanoušky. Z toho patrně vyplývá fakt, že je obeznámen s veškerou Burtonovou
tvorbou, jeho argumentace je tedy podložená. Celkově článek působí jako oslavná óda samotného
režiséra, na jejíž úkor se hudbě, předloze či hereckým výkonům (vyjma Deppa) dostává pozornosti jen
velmi poskrovnu. Přínosem by možná bylo zkrácení vychvalujících souvětí.


Sin City – město hříchu, (Sin City, USA, 2005), Pavel Němec, Premiere 07/2005

http://www.premiere.cz/film/5597/film.html

Pavel Němec použil ve své recenzi na film Sin City-město hříchu Roberta Rodrigueze smíšený koncept
kritiky formální a ideologické. Do kombinace metakritických a stylistických prvků obou koncepcí se
dá zařadit i prvek srovnávací, který je však obsažen pouze velmi okrajově a jeho zařazení je třeba
nahlížet z určitého úhlu pohledu. Kritika se snaží pochopit film ‚sám o sobě‘, ale za podmínky, že
se neopomene fakt, že se jedná o komiksové zpracování. Cílem je tak hodnocení míry úspěšnosti, jaké
dosáhl, případně nedosáhl, proces přenesení ryze komiksového příběhu na plátno tak, aby se
zachovala ona komiksovou v prvé řadě. Čtenář je zde identifikován jakožto potenciální divák a
recenzent se tu a tam nevyhne ani přímému oslovení. V úvodu si Němec drží určitý odstup a nadhled,
později ale sám sebe naprosto otevřeně pasuje do pozice věrného (a tím i informovaného) čtenáře
Franka Millera, jenž má na svědomí právě předlohu pro Sin City. Tímto sebeodhalením dochází
k obratu kritikova postoje a sklouzne k demonstraci vlastního prožitku. Zajímavým způsobem se
vyhýbá znuděnému popisování děje[KF87] , který nastiňuje velmi střízlivě a víceméně stručně.
Závěrečné hodnocení tedy nepřichází stran filmového diváky, ale komiksového fanouška, což může
působit poněkud zavádějícím dojmem.


Van Helsing (Vann Helsing, USA, 2004), Tomáš Baldýnský, Premiere 6/2004.

http://www.premiere.cz/film/292/van_helsing.html

Recenze vykazuje metakritické prvky typu ideologické koncepce a současně v ní jsou obsaženy prvky
stylistické, které náleží do koncepce formální. Místy se vyskytují také rysy autorské koncepce
v podobě mýtotvorných prvků. Autor se snaží nahlížet film organicky,     tj. pochopit jej „sám o
sobě“, ač se může na první pohled zdát, že recenzent přistupuje spíš dramaturgickým způsobem. Cílem
článku je nastínit  potenciálnímu diváku rysy snímku za účelem případné lepší orientace ve filmu.
V pozadí pak Baldýnský reflektuje své dojmy, jenž jsou v podstatě negativní, což připisuje nejasným
dějovým liniím, lokacím i vztahům postav. Na základě těchto svým zkušeností předesílá reakce
potenciálního diváka, kterého  oslovuje přímo. Co se týče zařazení do konceptu časopisu Premiere,
působí článek spíše „okatě“  svojí jakousi „neuhlazeností“. Nepříliš  zdařilé je přirovnání
k drogovému tripu. Stylisticky horší je také formulace „zkorumpovanost obřím rozpočtem“ – lehce
vyvstane otázka : může obří rozpočet zkorumpovat film?[KF88]   Baldýnského stylistika je často na
lepší úrovni, včetně nápaditějších přirovnání. Jeho recenze na Van Helsinga působí stejně roztržitě
jako jeho dojmy z filmu samotného.


Ďábel nosí Pradu (The Devil Wears Prada, USA, 2006), Lenka Křesťanová, 25.10.2006.

http://filmpub.atlas.cz/kino/90944-dabel-nosi-pradu.aspx

Recenze Lenky Křesťanové je založena na koncepci žánrové a formální. Mísí se zde prvky srovnávací
s naratologickými, ojediněle se vyskytují prvky psychologizující, např. popis charakteru předlohové
postavy (Anny Wintour) a týž postavy ve filmu (Miranda Priestly)       a jejich následné
porovnávání. Celkově se jedná o přístup organický. Hlavní linií textu je rozbor, jehož cílem je
zhodnotit fakt, jestli film nějakým způsobem vybočuje do stran výjimečnosti, extravagance či zda-li
některým svým prvkem přímo šokuje. S ohledem na tento rozbor se autorka snaží také předejmout, co
může divák od snímku očekávat. Čtenář je zde popsán jako kulturní obec a je oslovován jen nepřímo.
Recenzentka se snaží příliš nedemonstrovat své dojmy, čímž si drží určitý odstup. Místy se
vyskytují příliš dlouhá souvětí, vhodnější by bylo zařadit kratší věty, což by patrně také přispělo
k jisté dynamičnosti textu. Nešťastně působí 3.odstavec, kde se Křesťanová věnuje postavě
šéfredaktorky, a to jak té předlohové, tak i filmové, a do celého „zapletence“ ještě přimíchala
ještě tu z Altmanovy Pret-a-Porter z roku 1994. Jakási kruhovost této části textu působí dost
zmatečně až neuspořádaně.


Roming/‘Piča!‘ a předsudek (Roming, ČR, 2007), Antonín Tesař, Cinepur č.52, červenec 2007.

http://cinepur.cz/article.php?article=1245

V této recenzi jsou obsaženy převážně prvky kulturně-antropologické,
mýtotvorné[KF89]                   a psychologizující. Jedná se tedy o spojení několika kritických
koncepcí – autorské                 a ideologické. Okrajově se vyskytuje naratologický prvek
koncepce formální. Autor přistupuje spíše dramaturgicky, používá srovnání s jinou prací autorské
dvojice Jiřího Vejdělka a Marka Epsteina.  Stěžejním zájmem recenzenta je tematika ztvárnění
romského etnika. Snaží se řešit otázku, jestli snímek pouze kopíruje představy či
předsudky                    o příslušnících dané menšiny nebo zda-li čistě zobrazuje skutečnost.
Čtenář je nepřímo osloven jako poučený divák. Tesař si snaží držet určitou distanci, to mu ale
nevydrží až do konce textu. V závěru se  ztotožňuje se skupinou obecenstva.  Z článku vyplývá, že
je autor seznámen se společnou tvorbou režiséra a scénáristy. Pozitivem je užití konkrétních
příkladů, na nichž demonstruje svou kritiku. Převážné výtky se týkají jak samotného ztvárnění
problematiky, tak i hereckého obsazení a s ním související věrohodnosti postav. Celkově má text
spád a stylisticky působí vyrovnaně.


Vratné lahve (ČR,  2007), Barbora Šťastná, Premiere 3/2007.

Barbora Šťastná zde využila spojení několika druhů kritických koncepcí. Smíchala typ formální,
ideologické a žánrové koncepce. Vypozorovat tak lze prvky naratologické, srovnávací a především
symptomatické. Autorka přistupuje dramaturgicky, v jejím textu dochází k několika srovnání. Cílem
recenze je vystihnout v rámci narace vývojové změny hlavních postav. Současně je film hodnocen
z hlediska aktuální  české kinematografie            a v neposlední řadě také v rámci „svěrákovské
tvorby“. Od čtenáře jakožto diváky je vyžadována určitá míra poučenosti či spíše rovnou znalosti
Svěrákových filmů. Čtenář je pak osloven přímo. Ve vztahu kritika k divákovi dochází k určité
distanci, kterou vyžaduje analytický přístup. Text je prototypem průměrného článku-recenze, který
lze najít v daném periodiku takřka v každém vydání. O tom svědčí i průměrná stylistika, absence
zajímavých    ( „barevných“) metafor nebo nápaditých slovních obratů. Toto vše činí text až
nenápadným, ničím neudivuje a náročné čtenáře může v krajním případě dokonce nudit. Výtku si
zaslouží zmínka „jeho obličejem zacloumá nepěkný tik“- pokud má tik v obličeji podobu škubnutí
hlavy, pak je toto tvrzení na místě.



Pavel Krumpár


Taková normální rodinka (Taková normální rodinka, Patrik Hartl, ČR, 2008)

Autor: Jan Jaroš.

Tiscali.cz, duben 2008.

http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13864


Recenze Jana Jaroše nabízí především žánrové čtení filmu, jehož pilířem je konfrontace filmu
Patrika Hartla s legendárním seriálem Jaroslava Dudka ze 70. let. Tento klíč využívá recenzent při
hodnocení všech základních prvků filmu (scénář a výběr hlavních motivů, charaktery a obsazení
postav, inscenační zpracování atd.). Ačkoli se tento přístup přirozeně nabízí, jeho hlavním úskalím
je skutečnost, že autor slepě přebírá seriál jako „ideální vzor“, k němuž se film měl přinejmenším
snažit přiblížit. Přístup Jana Jaroše je tedy typicky dramaturgickým. Kritika se nesnaží film „sám
o sobě“ pochopit, ale hodnotí jej ve vztahu k seriálovému vzoru jako nenaplněnou možnost. Okrajově
recenze využívá rovněž prvky formální kritiky. Informace o stylistickém uchopení filmu či
naratologii[KF90]  jsou však upozaděny před dominantním žánrovým čtením. Text je zjevně určen
nejširší veřejnosti, neobsahuje žádnou odbornou terminologii[KF91]  ani specifický jazyk. Nejvíce
by zřejmě promluvil ke starší generaci, která má seriál Taková normální rodinka hluboko pod kůží,
ale tato generace nebude s největší pravděpodobností hledat recenzi právě na internetu. Recenze
bohužel zcela potlačuje autora, přestože by při nastolené koncepci textu bylo například zajímavé
srovnání divadelních prací a zkušeností Patrika Hartla a Jaroslava Dudka. Recenze Jana Jaroše nám
sice neotevírá žádné nové obzory, ale jistě poslouží jako „konzumní“ informace pro potenciálního
návštěvníka kina. S přihlédnutím ke strategii a poslání webové adresy Tiscali.cz je možné považovat
tento výsledek za uspokojivý.[KF92]


Harry Potter kouzla zbavený (Harry Potter and the Philosopher´s Stone, Chris Columbus, USA, 2001)

Autor: Barbora Šťastná.

Film a doba, 1/2002, str. 53-4.


Jak už bývá v odborném periodiku Film a doba zvykem, recenze se hlouběji dotýkají několika
kritických koncepcí zároveň. Ve spíše analytickém textu Barbory Šťastné převažují prvky žánrové a
formální kritiky. Již úvod recenze nám jasně naznačuje, jaké hledisko si autorka textu zvolila, a
první věta je zároveň odhaleným závěrečným hodnocením: „Kniha, byť by byla sebepopulárnější, je pro
kulturně-tržní průmysl poněkud těžko uchopitelným médiem.“ Barbora Šťastná se především zaměřuje na
způsob, jakým se podařilo (či spíše nepodařilo) převést populární literární předlohu do filmové
podoby. Na tomto základě demonstruje nedostatky scénáře, který je až příliš „upovídaný“ a místy
ztrácí logiku, či režijní koncepce. Jako zlatá nit se pak článkem vine srovnávání filmového a
literárního Harryho Pottera s filmovým a literárním Pánem prstenu, který vstupoval do kin ve
stejném roce. Recenze film zařazuje do žánru fantasy, nicméně přiznává také využití pohádkových
archetypů, které blíže komentuje. Právě tyto nalezené vazby působí nejvěrohodněji a umožňují nám i
autorce hlouběji nahlédnout pod povrch zkoumaného díla. Jak paralely mezi Harry Potterem a
například nám dobře známou Popelkou či úvaha o nutné vizi mocného a charismatického zla, s nímž
hrdinové v silném pohádkovém příběhu bojují, odkrývají hlavní nedostatky Columbusova filmu. Právě
v souvislosti s osobou režiséra se objevují prvky autorské koncepce. Přestože jim není věnován
větší prostor, vhodně recenzi doplňují a podtrhují její vyznění. Mám tím na mysli především
„odhalení“ dlouhodobé Columbusovi ambice „sloužit hollywoodským studiím“ a vyrábět dobře
stravitelné produkty, které zapadají do kategorie neškodné rodinné zábavy. V rámci okrajové
stylistické reflexe se Šťastná věnuje například filmovým maskám, kdy mj. poukazuje na nepřesvědčivé
ztvárnění masky lorda Voldemorta. V recenzi se projevuje dramaturgický přístup autora, když Šťastná
poukazuje na nenaplněné možnosti filmu a naznačuje, kudy se měl ubírat, aby je naplnil. Mám-li
hodnotit tuto recenzi ve vztahu k politice časopisu Film a doba, pak musím konstatovat, že se
neřadí k těm nejcharakterističtějším. Recenze je napsána spíše populární formou srozumitelnou pro
širší veřejnost a stejně jako ve filmovém časopise by obstála i v periodiku zaměřeném na literaturu
(pro rozsah prostoru, který je věnován literární předloze). Recenzentka si libuje v dlouhých a
košatých větách, často rozšířených o doplňující informace v závorkách. I přesto je text (možná až
příliš) srozumitelný a sdělný.


In eros veritas (Anything Else, Woody Allen, USA, 2003)

Autor: Tomáš Seidl.

Film a doba, 2/2004, str. 112-14.


Recenze nabízí téměř výhradně autorské čtení filmu. Tomáš Seidl využívá silné a mediálně známé
osobnosti Woodyho Allena a v rámci své recenze se pohybuje pouze uvnitř uzavřeného světa jeho díla,
k němuž všechny své hodnotící soudy vztahuje. Zatímco v úvodu recenze Seidl odhaluje tematickou
příbuznost Allenových filmů, které režisér natočil po dosažení šedesátého roku života, a pracuje
tedy s určitou sumou děl, ve zbytku recenze již odkazuje pouze ke snímku Annie Hallová.
V souvislosti s Annie Hallovou lze zaznamenat i prvky formální kritiky. Seidl demonstruje
příbuznost snímků Cokoliv a Annie Hallová mj. právě na řadě stejných formálních postupů (časté
vyprávění ve flashbacích, paralelní rozdělování obrazu atd.). Kritický přístup lze hodnotit jako
dramaturgický. Recenzent si za vzor či ideál, k němuž by vše mělo směřovat, bere jeden z nejlepších
Allenových filmů a s ním pak jeho filmovou novinku srovnává. Byť by tedy v kontextu současné
kinematografie byl snímek Cokoliv sebelepším, ve srovnání s Annie Hallovou neobstojí. Absurdnost
tohoto úzkostlivého „držení se Allena“ demonstruje nejprve označení filmu za romantickou komedii a
poté jeho odsouzení za to, že „chce především pobavit“ (na rozdíl od Annie Hallové, která „měla
nadčasovější a závažnější přesahy“). Výsledkem je tedy povzdech recenzenta nad další nenaplněnou
možností Woody Allena. Seidl svým textem oslovuje poučeného diváka a především milovníky Allenova
díla, kteří jsou schopni se bez problému zorientovat ve složité spleti odkazů na režisérovu tvorbu.
Recenzent se pokouší o distancovaný – analytický přístup, byť se místy nevyhne demonstracím
vlastního prožitku. Recenze In eros veritas souzní s koncepcí časopisu Film a doba a nabízí
sofistikovaný rozbor díla pro poučeného čtenáře. Argumentace Tomáše Seidla až na drobné výjimky
(viz žánrový paradox) vyznívá přesvědčivým dojmem. Jeho stylistické schopnosti nejsou nikterak
výjimečné – často používá dlouhé nepřehledné věty a nadměrně uplatňuje poznámky v závorkách za
větou, nicméně ve výsledku působí text čtivým a zábavným dojmem. Nutno však přiznat, že na tom má
hlavní zásluhu Woody Allen, z něhož recenzent nezřídka cituje.


Karamazovi, film na první dobrou nečitelný (Karamazovi, Petr Zelenka, ČR, 2008)

Autor: Vojtěch Efler.

iDnes.cz, duben 2008.

http://show.idnes.cz/karamazovi-film-na-prvni-dobrou-necitelny-fiq-/filmvideo.asp?c=A080414_151830_
filmvideo_efl


Vystopovat ve značně nesourodém textu Vojtěcha Eflera jakoukoli kritickou koncepci je obtížné. Po
bližším prozkoumání nalézáme prvky autorské, formální a částečně také ideologické kritiky.[KF93]
Naopak zcela absentuje žánrové ukotvení filmu. Konečně ani určení cílového publika filmu není
v podání Vojtěcha Eflera čitelné. Na straně jedné recenzent připouští, že je nutná alespoň základní
znalost filmové předlohy, na straně druhé však konstatuje, že film strhne skvělými hereckými výkony
i diváky nepolíbené ruským klasikem. Autor textu se snaží film pochopit a jeho přístup lze označit
za organický. Největší prostor je přitom věnován způsobu převedení divadelní inscenace na filmové
plátno. V této souvislosti je zmíněna práce se scénářem, inscenační uchopení a celkový režijní
záměr. Recenzent se však spokojí s několika málo výňatky ze scénáře a s konstatováními typu:
„Režisér Petr Zelenka pak svou hru na hru kočíruje od prvního do posledního záběru s přehledem
[…].“ Efler nepochybně oslovuje čtenáře jako potenciálního diváka kina (pro hlubší analytický
pohled není prostor ani potenciál) a na malé ploše jej informuje o tom, co ho při návštěvě kina
může čekat. Do textu často vnáší své vlastní prožitky ve snaze o zvýšení autentičnosti textu Přímé
oslovení čtenáře slovy „milí diváci“ evokuje spíše dopis z pionýrského tábora. Dopisu z tábora
ostatně odpovídá také styl a forma textu. Recenzent uplatňuje v textu řadu hodnotících soudů, aniž
by je jakkoli argumentačně podpořil. Závěrečné veskrze kladné hodnocení pak vyznívá poněkud
rozpačitě a nejsem si jist, zda jím Efler „uloví“ nějaké diváky, což zřejmě bylo jeho cílem. Článek
je pravděpodobně dostačující pro čtenáře webu, který se chystá navštívit multikino a na rozhodování
má pět minut, nic více však od něj očekávat nelze. Jazykově je recenze přizpůsobena především
mladším čtenářům. Snaží se o zdánlivě uvolněný a zábavný styl, který však působí spíše strojeně.


Chyťte doktora (Chyťte doktora, Martin Dolenský, ČR, 2007)

Autor: Ilona Francková.

Premiere, prosinec 2007, str. 86.


Text Ilony Franckové je na pomezí anotace a recenze. Rozsahem se spíše blíží k anotaci, ale
vzhledem k tomu, že obsahuje hodnocení, řadíme jej do žánru recenze. Základem zkoumané recenze je
žánrové a formální čtení filmu. Přístup autorky je organický a lze hovořit o jisté „interpretační
vstřícnosti“. Struktura recenzí v časopise Premiere je vždy velice podobná a jejími pilíři jsou
především: stručný popis děje, zhodnocení hereckých výkonů a žánrové zařazení filmu doplněné o
konstatování, zda daný titul naplnil či nenaplnil žánrová (divácká) očekávání. Pozvánka do kina,
kterou je text Ilony Franckové především, je psána srozumitelnou a odlehčenou formou bez jakékoli
ambice o hlubší zamyšlení. V tomto omezeném prostoru nicméně autorka nalézá místo pro informace o
trikovém zpracování filmu, které je při dvojroli ústřední hrdinky velmi důležité, či o stručné
zařazení filmu do současné české komediální produkce. Páteřní osou recenze je rozbor dramatické
výstavby filmu a ústředních motivací, které jsou jen stěží uvěřitelné. Přestože podle mého soudu
recenzentka umně odhalila jádro problému recenzovaného filmu, analyzuje tento problém opět
s vědomím cílových čtenářů časopisu, kteří neočekávají odborné posudky, ale zábavné čtení
umožňující vytvořit si rychlý názor na to, zda se mi film v kině bude líbit, či nikoliv. Aby to měl
čtenář ještě snazší, odhaluje mu často recenzentka své vlastní prožitky z kina.


Příliš líné umírání (KILL BILL 2, Quentin Tarantino, USA, 2004)

Autor: Jindřiška Bláhová.

Film a doba, 2/2004, str. 110-1.


Jindřiška Bláhová paradoxně začíná svou recenzi závěrečným hodnocením, v němž s nadsázkou čtenáři
sděluje, že se naplnily její chmurné obavy z prvního dílu filmu Kill Bill. Pomineme-li toto
neprozřetelné prozrazení pointy, nabízí nám Bláhová kompaktní a fundovaný pohled na Tarantiniho
celovečerní opus. Její přístup k filmu je organický a využívá přitom prvky autorské, žánrové a
formální kritiky, přičemž především ve dvou posledně jmenovaných nalézá nebývalé zalíbení. Vzhledem
k očekávání poučeného čtenáře časopisu Film a doba pouští se recenzentka do postupného rozplétání
složitých sítí intertextuálních odkazů, které režisér a scenárista v jedné osobě do filmu vnořil.
Bláhová rovněž nešetří cizími slovy a odbornou terminologií, čímž nenechává nikoho na pochybách, že
je sem běžnému a nepoučenému návštěvníkovi kin vstup zakázán. Informace o ději, filmové naraci,
práci kameramana a nakonec i o hereckých výkonech stojí na pozadí zájmu autorky textu o nakládání
režiséra filmu s žánry a různými styly. Všechny ostatní informace o filmu jsou tomuto hledisku
podřízeny a slouží mu ve formě příkladů, které odhalují soulad či nesoulad se zvoleným žánrem. Vše
pak směřuje k poznání, že Tarantino neúspěšně balancuje mezi filmovým prožitkem a narcistickou
exhibicí. Recenze tohoto typu se neobejde bez hlubší znalosti dosavadní tvorby a tvůrčího zázemí
autora – v tomto případě Quentina Tarantina. Před závěrečným verdiktem proto Bláhová „zabíhá“ ve
formě drobného exkurzu k dětským snům „frustrovaného cinefila“ a k jeho mediálnímu obrazu filmově
vysoce erudovaného a gramotného tvůrce. Tento rys jeho režisérské osobnosti se v případě filmu Kill
Bill 2 stává zároveň jeho pastí, když jej nezadržitelně vede k prázdnému manýrismu, z něhož jen
občas vyvěrá filmový talent v podobě několika málo vydařených scén. I tyto zdařilé scény Bláhová
detailně analyzuje, aby prezentovala čtenářům propast mezi projevy talentu a dutou manýrou. Text
Bláhové má rovněž své nesporné jazykové kvality a lze jej považovat za velmi zdařilou popularizaci
spíše teoretických konceptů.


Dobou determinované lovestory aneb Vančurovská adaptace s aktuálními přívlastky (Útěk do Budína,
Miloslav Luther, ČR, SK, HU, 2002)

Autor: Jaroslav Vanča.

Film a doba, 4/2002, str. 239-241.


Text Jaroslava Vanči je co do rozsahu a zpracování někde na pomezí recenze a kritiky. Představuje
především hlubší zamyšlení nad problematikou adaptací románů Vladislava Vančury a nad složitým
hledáním vhodného adaptačního klíče. Rozbor tohoto tématu je také nejsilnější stránkou textu.
Jaroslav Vanča se v této souvislosti jednak vrací k jiným známým adaptacím Vančurova díla (Rozmarné
léto, Markéta Lazarová atd.) a jednak nabízí hlubší literárně-dramatické zdůvodnění této adaptační
svízele. Jaroslav Vanča se spíše než do role filmového kritika vtělil do role dramaturga.[KF94]  Na
úvod své recenze konstatuje, že romány Vladislava Vančury zůstanou pro filmové adaptátory ještě
dlouho přirozenou výzvou a dramaturgickým hlavolamem, aby se nám ve zbytku textu pokusil tento
hlavolam rozluštit. Tato tendence je natolik silná, že text řadí spíše do kategorie kritik
dramaturgických, kdy autor poukazuje na nenaplněné možnosti a skrytý potenciál díla. Ačkoli textu
nelze upřít vysokou informační hodnotu ve vztahu k výše zmiňovanému tématu adaptace Vančurova díla,
o samotném filmovém zpracování se toho s přihlédnutím ke značnému rozsahu textu mnoho nedozvídáme.
Z celé škály hodnotících témat recenzent vybírá pouze scénář (včetně popisu děje), motivace
filmových postav a letmou zmínku o hereckých výkonech. Vanča využívá především prvky formální a
částečně také ideologické kritiky. Z hlediska použitého jazyka se jedná o velmi náročný text
s řadou cizích slov a odborné terminologie, který po nepoučeném laikovi téměř vyžaduje mít po ruce
slovník cizích slov. Vysoká frekvence těchto výrazů navozuje až nepříjemný pocit exhibice
recenzenta, který svým intelektuálním vkladem zcela zastínil čtivost a srozumitelnost textu.[KF95]


O rodičích a dětech (O rodičích a dětech, Vladimír Michálek, ČR, 2008)

Autor: Stanislav Šulc.

Filmweb.cz, 11. 3. 2008.


Při sledování nejnovějšího filmu Vladimíra Michálka si nelze nevšimnout[KF96]  nadvlády dialogů nad
filmovým obrazem. A právě toto hledisko si zvolil také autor recenze Stanislav Šulc, který v textu
pracuje s prvky autorské a formální kritiky. Aby svou volbu ještě umocnil, zahajuje recenzi
slovníkovým výkladem slova dialog. Šulc samozřejmě uhodil hřebíček na hlavičku, když se zaměřil
zejména na režisérovo hrdinské úsilí převést Haklův námět na filmové plátno, aniž by se stal
výsledný tvar příliš upovídaným. Na druhou stranu mu nelze prominout, že přitom zcela opomíjí řadu
dalších pro čtenáře důležitých informací, jako jsou například žánrové zařazení filmu či určení
cílového publika. Nevyužitý potenciál je rovněž v předchozí tvorbě Vladimíra Michálka, kterou Šulc
ani okrajově nezmiňuje, a v zařazení jeho nejnovějšího filmu do tohoto kontextu. Naopak kladem
recenze je logická provázanost mezi analýzou scénáře založeného na dialozích a sledováním
režisérovi práce s herci, která je přirozeně klíčová pro úspěch tohoto typu dramatického díla. Od
hodnocení práce s herci je jen krůček k hodnocení vlastních hereckých výkonů. Těm je věnován značný
prostor a v zásadě jsou hodnoceny všechny herecké výkony v hlavních a vedlejších rolích. V samotném
závěru se recenzent, který si zvolil organický přístup, okrajově zmiňuje také o práci kameramana.
Přestože lze recenzi Stanislava Šulce vytknout řadu drobností, ve svém celku působí kompaktním
dojmem, neboť je zde vše přísně podřízeno zvolenému hledisku. Neutrální tón článku a standardní
informační porce pro potenciální návštěvníky kina odpovídají koncepci webového portálu Filmweb.cz.
Jazyk je umírněný a kultivovaný ve srovnání s jinými filmovými weby a stylistické schopnosti autora
jsou na uspokojivé úrovni.


O současnosti „s vnitřkem“ (Výlet, Alice Nellis, ČR, 2002)

Autor: Václav Holanec.

Film a doba, 1/2002, str. 48-9.


Snímek Alice Nellis Výlet slouží Václavu Holancovi k hlubšímu zamyšlení nad současným českým filmem
a především nad jeho schopností reflektovat dobu svého vzniku a podat zprávu o společnosti, která
jej přivedla na svět. Svým přístupem přesahuje žánr recenze a ocitá se na samém pomezí kritiky.
Holanec nás sice uvádí do širšího kontextu a zasazuje film Alice Nellis do současné české produkce,
nicméně své odvážné rozdělení filmů na „s vnitřkem“ a „bez vnitřku“ blíže nevysvětluje a tento
konstrukt tak může působit nepatrně uměle. Přirovnání k pověstné ledničce Leo Poppera, kterou
všichni známe z povídky Oty Pavla, je strojené a nepřesvědčivé. Proč jsou právě Paralelní světy
Petra Václava „s vnitřkem“ a Samotáři Davida Ondříčka „bez vnitřku“ zůstává nezodpovězenou otázkou.
V samém úvodu nám autor sice slibuje, že se podíváme na to, jak je film udělán, ale pohříchu začíná
a končí u poměrně detailního rozboru scénáře. Pomineme-li závěrečné zhodnocení hereckých výkonů
v jedné větě, pak se nic dalšího o filmu nedozvídáme. Jakoby ani nebyl natáčen na kameru, jakoby
v něm nebyla uplatněna zvuková složka, jakoby film nebyl ve střižně, jakoby nestálo za hlubší
reflexi spojení režisérka – scenáristka atd. Autor nám na řadě míst demonstruje své hluboké
znalosti filmu (např. princip Hitchcockova Záchranného člunu), ale tyto slovní exhibice jej
zbytečně odvádějí od sledovaného díla, na jehož bližší rozbor pak nezbývá prostor. Na druhou stranu
je však nutné přiznat, že analýza scénáře a jeho struktury je fundovaná a přesvědčivá. Zvolený
jazyk odpovídá charakteru periodika. Autor používá celou škálu odborných výrazů a nezřídka odkazuje
k jiným dílům či tvůrcům. Vyžaduje tak od čtenáře hlubší znalosti, které překračují běžnou
uživatelskou úroveň návštěvníků kin. Nelze popřít, že Václav Holanec úspěšně nahlédl pod pověstnou
pokličku Alice Nellis – scenáristky, ale poklop s režisérskou polévkou této autorky nechal bohužel
zcela přiklopený.[KF97]


A Sokurovova loď pluje… (Russkij Kovčeg, Alexander Sokurov, Rusko, Německo, 2002)

Autor: Tomáš Hála.

CINEPUR, 33/2004, str. 56-7.


Kritice Tomáše Hály lze jen stěží něco vytknout. Vedle kvalifikovaného rozboru filmu Ruská archa
režiséra Alexanda Sokurova nabízí rovněž řadu doplňujících informací, které pomáhají zařadit dané
dílo do užšího i širšího kontextu. Nejenže se dozvídáme o předchozí tvorbě režiséra, ale zároveň
jsme seznámeni s uvedením jeho díla na území naší republiky, získáváme představu o významu tohoto
díla vzhledem k jeho dosavadní práci či nahlédneme do zákulisí jeho vzniku. Právě informovanost
Hály o pozadí vzniku celého projektu je kladem, který tuto kritiku povyšuje nad řadu jiných.
Organizačně a formálně náročný projekt přímo vybízí k pohledu za kameru. Dozvídáme se tak, jaké
technické zázemí vyžaduje celovečerní film natočený v jednom záběru, kolik herců se ho účastnilo či
jaké bylo hlavní kritérium pro výběr kameramana. Přestože se nabízí interpretovat film jako pokus o
senzaci a podivuhodný experiment, Hála se s tímto přístupem rozhodně neuspokojuje a hledá jeho
hlubší kořeny. Tento přístup je pak po zásluze odměněn, když se v závěru autor dostává k hlavním
tématům díla, mezi která překvapivě patří například vztah Ruska a Evropy. Navzdory tomu, že je
podstatná část kritiky věnováno formálnímu uchopení filmu, zařadil bych Hálův text mezi kritiky
autorské. Středobodem textu je vždy autor a jeho tvorba. Naopak zcela stranou zůstává hledisko
žánrové. Na rozdíl od řady jiných kritik a recenzí nehýří Tomáš Hála humorem a nechce čtenáře za
každou cenu bavit, ale nabízí velmi kompaktní, soustředěný a kvalifikovaný rozbor díla. Jeho
organická kritika působí objektivně a nestranně, je téměř oproštěna od subjektivního hodnocení.
Autor se upozaďuje a předkládá nám řadu zajímavých a podnětných informací, které samy o sobě
poutají naši pozornost. Vedle přesvědčivého zařazení díla do kontextu tvorby Alexandra Sokurova se
Hálovi daří umístit film rovněž do širších kinematografických souvislostí s výstižnými odkazy ke
spřízněným tvůrcům. Kritika je opatřena poznámkovým aparátem.[KF98]


Svatba na bitevním poli (Svatba na bitevním poli, Dušan Klein, ČR, 2008)

Autor: Petr Čihula (Kocour).

Moviezone.cz, 13. 1. 2008.

http://film.moviezone.cz/svatba-na-bitevnim-poli/recenze/


Jedna z prvních vět internetové recenze snímku Svatba na bitevním poli, kterou napsal Petr Čihula,
začíná slovy: „Snaha pobavit ustupuje logice […].“ Bohužel lze totéž říci i o tomto nezdařeném
pokusu Petra Čihuly o recenzi. Čihulova „recenze“ je na hony vzdálena objektivnímu hodnocení a svou
zaujatostí a předpojatostí vůči českému filmu i režisérovi snímku je bohužel dopředu výrazně
hendikepována. Autor k dílu nepřistupuje bez předsudků a nepokouší se o konstruktivní dialog, ale
od počátku nevybíravým způsobem útočí, aniž by si připravil dostatek „munice“. Jediným cílem, ke
kterému vše směřuje, je pobavit za každou cenu. Z celé škály oblastí a činností, které lze v rámci
recenze hodnotit a komentovat, vybírá Petr Čihula v zásadě pouze jednu, a tou je filmový scénář a
dramatická výstavba díla. Nutno přiznat, že rozbor scénáře a jeho slabých míst působí –
oprostíme-li se od často nevybíravých formulací – kvalifikovaně a v zásadě s ním lze souhlasit.
Výsledný dojem pouze kazí občasná zjednodušující konstatování typu: „To nejsou věty ze života.“
Recenzent nepochybně míří na mladé publikum. Tomu podřizuje volbu jazyka, slovní obraty a celkovou
koncepci textu. Stejně tak odkazy k jiným titulům jsou jasně adresovány mladému publiku (za všechny
vybírám přirovnání k seriálu Beverly Hills). Největší negativum tohoto přístupu spočívá
v předpojatém odsouzení všeho starého. Ať by zřejmě Dušan Klein natočil cokoli, patří už do starého
železa a „nám mladým“ nebude nic vykládat. Asi tak by se dal shrnout pohled autora článku a zřejmě
i čtenářů serveru.[KF99]  Bohužel se v textu nedozvídáme nic bližšího o ději – autor pouze vytrhává
určité dějové pasáže z kontextu, zůstanou nám skryty „výkony“ dalších profesí s výjimkou režiséra a
scénáristy, postrádáme žánrové zařazení i širší kontext a herecké výkony jsou hodnoceny suchou
větou: „Polívka ujde.“ Z recenze Petra Čihuly alias „Kocoura“ doslova čiší snaha za každou cenu
pobavit. Občas se nevyhne ani podpásovým informacím. Bohužel je to vše zcela na úkor informační
bohatosti a odborného hodnocení. Přestože je snímek Dušana Kleina snadným terčem kritických útoků,
lze to učinit fundovaně a s jistou noblesou.


Venkovský učitel (Venkovský učitel, Bohdan Sláma, ČR, SRN, FR, 2008)

Autor: Jan Jaroš.

Tiscali.cz, březen 2008.

http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13843


Recenze Jana Jaroše je z mého pohledu učebnicovým příkladem tohoto kritického žánru[KF100] .
Recenzent ustupuje do pozadí a volí neutrální způsob hodnocení. Poměr záporných a kladných reflexí
je v odpovídající rovnováze a výsledný text působí objektivním a nezaujatým dojmem. Recenze je
psána na běžné uživatelské úrovni tak, aby byla pro většinového čtenáře hojně navštěvovaného
webového kino-rozcestníku srozumitelná. Na druhou stranu však není v žádném případě podbízivá a
nabízí rovněž několik odbornějších kritických postřehů. Vzhledem k výše uvedenému řadím text Jana
Jaroše mezi kritiky organické. V prvé řadě autor velmi přesně zasazuje nejnovější dílo Bohdana
Slámy do kontextu jeho dosavadní tvorby a odhaluje průsečíky i odchylky v dosud nepočetné množině
režisérových děl. Přestože se recenzent v závěru „dopouští“ obecnějšího srovnání Slámova filmu se
současnou českou filmovou produkcí, hlavní hodnocení míří právě do množiny režisérových děl a k
jejich vzájemnému srovnání, čímž text opět získává na přesvědčivosti a nestrannosti. Stejně
komplexně jako k výkonu režiséra přistupuje Jaroš například také k hodnocení výkonu hlavního
představitele Pavla Lišky. Tam, kde se od tohoto přístupu autor odchyluje, ztrácí text místy na
přesvědčivosti a není dostatečně argumentačně podloženým[KF101] . Vhodným příkladem je hodnocení
výkonu Zuzany Bydžovské. S prostým konstatováním, zda je či není pro recenzenta to či ono
„uvěřitelné“, se dá jen stěží ztotožnit. Reflexe dramatické výstavby díla je zúžena především na
identifikaci „rušivých“ elementů scénáře. Jaroš sice odhaluje scény, jejichž vystřižení si po
shlédnutí filmu umíme představit, ale v textu je většinou nikterak nezdůvodňuje. Vycházíme-li
z předpokladu, že tyto webové stránky navštěvují primárně teprve potenciální návštěvníci kina,
neměl by se tento nedostatek příliš opakovat. Nezpochybnitelným kladem recenze je šíře jejího
záběru. Jaroš nekončí u prostého popisu děje a hodnocení hereckých výkonů, jak býváme často svědky,
ale pokračuje poměrně fundovaným hodnocením kamery Diviše Marka či hudby Vladimíra Godára. Jediné,
co v textu skutečně postrádám, je žánrové zařazení filmu. I přes několik drobných výhrad považuji
recenzi Jana Jaroše za kvalitní a v kontextu české webové kritiky spíše za nadprůměrnou.


Ztraceno v překladu (Lost in translation, Sofia Coppola, USA, Japonsko, 2003)

Autor: Helena Bendová.

CINEPUR, 33/2004, str. 54-5.


Kritika Heleny Bendové má jednu nezpochybnitelnou přednost: podařilo se jí hned na počátku odhalit
a přesně pojmenovat dominantu snímku Sofie Coppolové, které jsou podřízeny všechny výrazové
prostředky filmu. Stěží bychom mohli hodnotit například scénář filmu bez toho, aniž bychom si
uvědomili, že základním stavebním kamenem je zde atmosféra, neopakovatelná nálada jednotlivých
chvil a drobné detaily spíše než dramatická akce. Kdyby snad přeci jen chtěl někdo namítnout, že se
kritička snaží pouze pomáhat bezradné scenáristce a jejímu „plochému“ dílu, narazí na velmi
konkrétní informace ze zákulisí vzniku díla, které přesně zapadají do mozaiky poskládané Helenou
Bendovou. Víme-li například, že Coppolová psala scénář poslouchajíc hudbu svého budoucího filmu
nebo že je velká část dialogů dílem herecké improvizace a velká část scén dílem režijní
improvizace, nepřekvapí nás, že zde dramatická akce nehraje prim, ale pokorně ustupuje nejasné
atmosféře obyčejných situací všedního dne. I přesto, že se Bendová povětšinou věnuje jemné výstavbě
atmosféry tohoto výjimečného filmu, nezůstane čtenář ochuzen ani o další náležitosti kritiky. Hned
v úvodu je film žánrově zařazen, dozvídáme se o jeho místě v dosavadní tvorbě začínající režisérky,
jsme seznámeni s prací kamery i s výběrem hudby. To vše je nicméně vždy nazíráno v kontextu
dominanty díla, které se podřizuje. Sympatické je rovněž zjištění, že autorka pouze neglorifikuje
práci Coppolové, ale upozorňuje také na slabá místa filmu (např. až přehnaná povrchnost
charakterizace některých postav). Pomyslnou třešinkou na dortu Heleny Bendové[KF102]  je závěrečná
úvaha na téma specificky „ženské kinematografie“ v podání Coppolové, která vybízí k vnímavosti pro
genderové rozdíly. Tato závěrečná nadstavba odlišuje kritiku v odborném časopise od  kritik a
recenzí v denním tisku či na webu.


Choking Hazard (Choking Hazard, Marek Dobeš, ČR, 2004)

Autor: Alena Prokopová.

Cinema, 4/2004, str. 66-7.


Recenze Aleny Prokopové nikterak nevybočuje z šedivého průměru recenzí zveřejňovaných každý měsíc
v časopise Cinema.[KF103]  Pravidelný čtenář tohoto periodika očekává především zábavnou formu,
která často dominuje nad analytickou reflexí díla. Návod na čtenářskou „pochoutku“ je přitom
jednoduchý. Doplníme-li stručnou informaci o obsahu díla a hereckých výkonech špetkou vtipných
bonmotů a svižných hlášek, získáme povětšinou „koktejl“, který čtenářům Cinemy zachutná.[KF104]
Základním stavebním kamenem recenze Aleny Prokopové je její bližší známost s režisérem filmu Markem
Dobešem. Dodáme-li pro nezasvěcené, že Marek Dobeš byl sám nejprve filmovým kritikem a navíc
zaníceným propagátorem nízkorozpočtových béček, je úhel pohledu recenzentky na první českou
zombie-komedii snad každému jasný. Jen málokdo by nevyužil odrazový můstek v podobě hlásání pravd a
teorií na straně jedné (rozumějme při psaní filmových recenzí) a jejich hrubého porušování na
straně druhé (rozumějme při natáčení za kamerou). Marek Dobeš se bohužel dopustil celé řady[KF105]
prohřešků proti vlastním zásadám, čímž doslova nabil Aleně Prokopové. Přestože si filmový debut
Marka Dobeše doslova říká o kritická slova[KF106] , nelze se zcela ztotožnit s často subjektivním
hodnocením Aleny Prokopové, která možná až příliš prosazuje sama sebe a svůj „ostrovtip“. Naopak
kladem této recenze je schopnost autorky trefně pojmenovat jádro problému tvůrců filmu Choking
Hazard, kteří coby znalci žánru až příliš vědomě tvořili béčkový film, čímž bohužel ztratili tvůrčí
spontaneitu a autenticitu. Zkratkovité hodnocení výběru lokací, práce kameramana, castingu či hudby
je trefné a v kombinaci s odkazy k jiným dílům působí celistvým dojmem. Za normálních okolností
bych si povzdechl nad tím, že autorka nevyužila skrytý potenciál žánru zombie-komedie, který mohla
v recenzi umně zúročit (ať již odkazy k jiným dílům tohoto menšinového žánru, tak k jeho historii
či žánrovým pravidlům). Nečiním tak proto, že této recenzi předchází v časopise článek na téma
„zombie a film“, v němž se rovněž Alena Prokopová přesně tomuto věnuje.[KF107]


Lesní chodci – chůze lesem (Lesní chodci, Ivan Vojnár, ČR, 2002)

Autor: Kamila Boháčková.

CINEPUR, 26/2003, str. 46.


Východiskem pro kritický pohled Kamily Boháčkové je jednak silně autorská osobnost Ivana Vojnára a
jednak srovnání Vojnárova filmu s jeho literární předlohou (film vzniká na motivy knihy a scénáře
Lesní chodci Martina Ryšavého). V tomto srovnání nalézá kritička klíč ke sdělení ústředního
problému hodnoceného díla. Kritika Boháčkové logicky začíná u analýzy specifického rukopisu
dokumentaristy Ivana Vojnára. Součástí této autorské explikace je zasazení Lesních chodců do
kontextu Vojnárova dosavadního díla s akcentem na jeho silné a slabé stránky. Přes režisérovy
dokumentární kořeny se autorka textu organicky dostává k civilnímu hereckému projevu většiny herců
a k dalším dokumentárním postupům, které Vojnár v Lesních chodcích uplatnil. V této souvislosti
Boháčková načrtá rovněž základní dějovou linii filmu a zmiňuje kulisy, v nichž se děj odehrává.
Těžiště kritiky však překvapivě neleží v hodnocení filmových kvalit díla, ale v rozboru vztahů mezi
scénářem Ivana Vojnára, knihou a scénářem Martina Ryšavého a citátem z knihy Ernsta Jűngera Chůze
lesem, která motivovala oba autory. Boháčková se pouští do téměř filosofické diskuse o symbolice
lesní chůze, lesních chodců a lesa samotného. I přesto, že se na okamžik vzdaluje podstatě filmové
kritiky a zabíhá spíše do oblasti kritiky literární, záhy se vrací k hodnocenému filmu a při
srovnání výše uvedených literárních děl dokáže přesně pojmenovat slabá místa Vojnárova
filmu.[KF108]  Autorka se zcela vyhýbá jakémukoli pokusu o „odlehčení“ textu a nabízí čtenářům
poměrně sofistikovaný rozbor díla Ivana Vojnára. Kritika Kamily Boháčkové vyznívá objektivním
dojmem, když vedle sebe klade jak negativa, tak pozitiva hodnoceného snímku.



Květa Ljuková


Hra na schovávanou (Hide and Seek, John Poldin, USA 2005), Tomáš Chvála, Filmpub, 24. března 2005.

http://filmpub.atlas.cz/kino/24264-hra-na-schovavanou.aspx


Tato recenze se vyznačuje silně ambivalentním postojem vůči filmu. Vědoma si sama sebe a svého
poslání, přistupuje k filmu v úvodu s objektivním (pouze domnělým) nadhledem, což je v silném
kontrastu s individuálním názorem autora, který se explicitně vynoří v druhé třetině recenze. Ve
skutečnosti je ale autorův názor skryt mezi řádky již od začátku a on nám ho podsouvá
v periodických intervalech - zaměření na film z metakritické koncepce je tak příliš úzkoprofilové.
Což by se dalo chápat z dvou důvodů - jako záměrné ulehčení si práce nebo jako (nevědomě?)
potlačený zájem o některé prvky filmu. Z obou příkladů plynou jen analytické chyby a posvátný
přístup k žánrovým dogmatům. Ideová a žánrová stránka recenze je tak agitačně ovlivněná, proto by
se dalo mluvit o náhodě, kdyby autor k jejich výstavbě nevyužil mistrně formálně propracovaného
dramaturgického přístupu. Předkládá nám důkazy s detektivní přesností – kde, kdy a v čem se stala
chyba – sám je tam typem "poučeného diváka, rádcem i patologickým diagnostikem" v jednom. Dokonce
si určuje i roli "hodného doktora“, kdy diváku radí, jak se vyhnout "nemoci zpackaného závěru".
Jeho záměry jsou tedy podprahové, manipulátorské a o své pravdě do posledního slova přesvědčené.
Proto je základním stylistickým prvkem recenze až na výjimky spisovný, čtivý jazyk, působící
znaleckým dojmem, zapadající přesně do přesvědčujícího populismu některých článků na Filmpubu.


40 let panic (The 40 Year-Old Virgin, Judd Apatie, USA 2005), Radomír D. Kokeš, Filmpub, 17. října
2005.

http://filmpub.atlas.cz/kino/44136-40-let-panic.aspx


Velmi osobně prezentovaná recenze, využívající přesto všechny metakritické diskurzní koncepty. Již
v úvodu, po velmi stručném nastínění děje, autor čtenáři explicitně vyjeví svůj vyhraněný názor na
film, čím by stavěl potencionálního čtenáře/diváka do předem ovlivněné role, nebýt záchranného
konstatování, že se svým názorem stojí proti větrným mlýnům světové kritiky/návštěvnosti. Tím se
předem distancuje od vyprofilování diváka, stylem - čtenáři/diváku vyber si svůj názor : buď bude
korespondovat s mým nebo ne. (I v druhém případě- nesouhlasu - nabízí celkem diváka nezatracující
odůvodnění). O obhajobě autorova názoru je celá recenze. Je však jeho dílo hlasem vyslyšeného
spasitele nebo mistrnou závěrečnou řečí nad nevinou masového vraha? Problém filmu vidí již při
určování žánru, kdy spílá scénáristům nad "hybridem mezi žánrem teenagerovské a romantické komedie"
či "teenagerovskou komedie bez teenagerů". Toto protikladné spojení pak vidí jako zdroj všeho
filmového zla a chyb filmu. Jeho snaha uchopit film sám o sobě, však v závěru sklouzává k touze po
filmu, na který by mohl pohlížet z kritického hlediska konvenčnosti (chytré) komedie ze sexuálního
života dospělých (k Woodymu Allenovi se nepřímo odvolává). Násilím si tak film dělí na dvě části,
ty pak po/odsuzuje podle klišé, avšak i podle inovace žánru, obojí mu paradoxně nepřichází dost
vhodné. Skoro jakoby v něm bublalo předpojaté opovržení - co se nepodloženě jeví jako čistá
spekulace, je ve stylistice recenze (viz.níže) dost znatelné - vůči oběma žánrům. Výsledně je tak
jeho recenze postavena na osobním názoru, obhájeném mnohými příklady, které jdou stejně dobře
označit (někdy jen prostou negací pomocí předpony –ne), za příklady pro opačný názor. Patrné je to
v jazykově neutrální distanci, kdy se jen pro zdůraznění objeví emotivní výrazy typu "mentálně
postiženého idiota" a "série pitomých pubertálních vtipů". Přesto autor vytváří pro Filmpub až
nadstandardní recenzi, která ví, co říkat a jak. Jen větší mentální vzdálenost od reflektujícího já
by jí neuškodilo. Pak[k109]  by se pro závěrečné řečnické otázky našly i naprosto reálné odpovědi.


Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň (Chronicles of Narnia: The Lion, the Witch and the
Wardrobe, Andrew Adamson, USA 2005), Tomáš Vyskočil, Filmpub, 6. ledna 2006.

http://filmpub.atlas.cz/kino/53288-letopisy-narnie-lev-carodejnice-a-skrin.aspx


Schematicky, strojově napsaná recenze, držící se nejzažitějších klišé – expozice děje, žánrové
zhodnocení a srovnání, vyprofilování diváka, kritika postav a efektů, závěrečné doporučení. Ač se
stejného postupu drží i většina recenzí na žánr fantasy (a nejen na něj), dokáží na rozdíl od této
využít klišé k ozvláštění nebo jen jednoduše najít logická spojení mezi celky. Autor se nejspíš
řídil heslem: „Na jednoduchý příběh jednoduchá odezva.“ Nicméně i on by mohl mému názoru oponovat
ryze pragmatickým příslovím:“ Kde nic není, ani recenzent nebere.“ Opravdu? Jeho žánrová srovnání,
forma a idea je přesné, výstižné, stručné a jasné. Což nejsou bohužel znaky publicistického stylu,
ale administrativního. Proto se může na konci recenze dostavit pocit, že autor si již před filmem
vyrobil stupnici na témata filmu, ve které pak jen kroužkoval ano/ne, splnil/nesplnil. Účel recenze
se tak stává ryze informativním (čtenář přímo může říci:“Tak toto jsem věděl, a tohle ne“), kdy se
osobnost autora ztrácí mezi objektivně suchým konstatováním a  nulovým kontaktem s čtenářem. I
potenciálního diváka filmu formuje jakou "jednoduchou a dětskou" (chybí mu už jen slovo hmotu).
Opakováním slov a krátkými větami, uspěchaným stylem a automatičností některých vět, tak
nepřipomíná dílo ani zdaleka (sériový) produkt filmového webu, spíše pak recenzi určenou pro zadní
stranu motoristického časopisu.



Hooligans  (Hooligans, Lexi Alexander, USA 2005),  Petr Trella, Filmpub, 25. ledna 2006.

http://filmpub.atlas.cz/kino/55518-hooligans.aspx


Recenze je velkou reflexí s mnoha přesahy (ale stále v rámci tématu) a prvky autorské, formální i
žánrové kritiky. Na recenzentovi je od prvního slova vidět verva a entuziasmus s jakým se zhostil
svého úkolu – ač je jeho recenzentský styl na standardní úrovní, dokáže ho zpestřit svými postřehy
a ozvláštněním recenzentských klišé (což je živoucí důkaz, že to jde, pane Vyskočile).
Interpretační vstřícnost k filmu se dá chápat jako jistá "sebeterapie", kdy autor veřejně přiznává
(ač by ani nemusel), proč mu hlavní idea díla osobně vadí, ale i proč mu vadí jako filmovému
kritiku. Čtenář má tedy možnost nahlédnout do zprostředkované reality z autorova života
a kontrastně do reality filmové. Snaha srovnávat je ovšem i nasnadě, protože "Hooligans nás
zavádějí do světa, o kterém má většina z nás asi jen matnou představu", ideová analýza filmu tak
není rozebrána složitými formulacemi, ale přesným srovnáním s nejexplicitnějším reálnem. Vědom si
toho, že bude-li pokračovat v takto silně osobně stavěné recenzi, může ztratit kontakt z širším
publikem, upouští v druhé polovině recenze autor od stylu "můj názor je zcela opačný ..a hned vám
povím proč" a zaměřuje se na (skoro distancovanou) analýzu formální stránky filmu. Ani taky však
neuplatňuje suchá klišé, kde se mu nabídne jen trocha prostoru, vměstná své ego či emanující
vědomosti. Ač tato recenze může působit do sebe zahleděně, není její tvůrce ničím jiným než
průvodcem s názorem, jehož názory můžete převzít, ale i si vytvořit své vlastní. Recenzi na úroveň
Filmpubu sráží jen gramatika fotbalového fanouška, což by ale jistě bral tvůrce jako chválu.


Madagaskar  (Madagascar, Eric Darnell, Tom McGrath, USA 2005), Václav Rybář, Filmpub, 16. června
2005.

http://filmpub.atlas.cz/kino/32023-madagaskar.aspx


Rozporuplná recenze, která si velmi ztenčila svůj diskurz na žánrovou kritiku a rozhodla se stavět
své argumenty na velmi malém půdorysu faktů. Když se však pak hlavním problémem recenze stává
pravdivost těchto faktů a stylistické chyby autora, začíná si i neutrální čtenář nechápavě vrtět
hlavou. Nezaobírala bych se tak fakty, kdyby netvořili ½ recenze (+odstavec, ve kterém se dovíme,
jaký druh animovaných filmů má autor rád/nerad), což je napováženou, protože zbytek textu se moc
nesnaží dohnat tématicky prázdná místa, která zaplnila otrocky (p)opsaná struktura děje. Vlastní
recenze dostává miniaturní prostor, na kterém autor nevyužije ani jednoho z nabízejících se témat
analýz animovaných (!), zvířecích (!!) filmů, ale jen hodnotí animační techniky studií, vtipnost
filmu a předběžně vytipovává jeho publikum. Závěrečné vyznění pak vypadá jako výkřik do tmy typu -
všichni stejně všechno dělají špatně a velké (správně ujeté) náměty jsou již vyprahlé. Recenze pak
působí jako výstraha před zhlédnutí filmu (někdy bez opodstatnění) a autor si počíná jako kamarád,
co vyběhl z kina, aby nás honem varoval, že tohle není Shrek. Inu, na Filmpubu se najdou různé
texty, různých kvalit.

Boogeyman (Boogeyman, Stephen T. Kay, USA 2005), Petr Čihula, Moviezone, 1. května 2005.

http://film.moviezone.cz/boogeyman/recenze


Poměrně krátká internetová recenze ani neobsahuje některé základní strukturní prvky, které by mi
dávaly povolení označit dílo za plnohodnotnou recenzi. Svojí stavbou připomíná komentář narativní
složky filmu, jenž částečně doplňuje žánrovou kritikou. Tudíž se stává separovaným extraktem
recenze, kdy se autor smíchal mnoho témat v jedno. Před vyvarováním se floskule "o čem to je" nám
zprostředkovává děj prostřednictvím jeho komentování (bez předběžného nastínění). Čtenář si tak
příběh sestaví jen horko-těžko (recenzent netoužil po vytvoření synapse protože měl pocit, že by si
to film nezasloužil ?!), nicméně právě na dějové zmatečnosti filmu by mohl autor vystavět
ironizující (nebo jen) plnohodnotnou recenzi. Komentováním (od začátku do konce) děje však pohled
na film jen zužuje - nenabízí potenciálnímu diváku žádná fakta jen ho "predestinuje" na situaci,
jaká ho čeká, když si film koupí (film vyšel jen na DVD). Recenze se dá sumarizovat do kulturního
dialogu (přičemž autor je zasvěcený a čtenář zasvěcovaný), který má možnost slyšet člověk
pohybující se ve veřejné zóně MHD několikrát denně. V doporučení recenze „Neotvírejte skříně, nic
tam na vás nečeká.“ je sloveso v imperativu, tím se poselství textu mění z informativního
(ne)doporučení na příkaz a z komentáře na agitaci. S agitačním stylem také souvisí opakování slov a
krátké emotivní věty, i tak recenze svojí neprofesionalitou nepřekvapí, protože tento ledabyle
uvolněný styl je typický pro nebezpečně přátelsky persuasivní strategii Moviezone v jejích
začátcích.


Fido  (Fido, Andrew Currie, USA 2006), Václav Rybář, Moviezone, 11. září 2007.

http://film.moviezone.cz/fido/recenze


Recenze začíná pro Moviezone tradičním úvodem – autorova osobní reflexe daného filmu, která je více
klišé než floskulí. Přesto tyto recenzentské výpovědi přináší prvotní oslovení čtenáře a
navázání kontaktu se čtenářem, co dodává recenzentovi možnost být viděn v lidštějším/lidovějším
světle či jen udává směr (další z typických rysů plebejské kritiky), kterým se bude recenze ubírat.
Film autor pojímá organickým způsobem, kdy mu vymezení pojmu "zombie film" nedává dostatek prostoru
pro vyjádření tendencí filmu. Pojetí filmu samo o sobě bez předběžného kritického vzorce mu
dovoluje experimentovat se strukturou recenze. Spojuje tak žánrový a formální diskurz, kdy skrze
prvky jiných žánrů, dostupných ve filmu, nenachází „podprahová sděleními s křečovitým přesahem“ (to
ovšem neznamená souhlas k ideové prázdnosti filmu), ale „sarkastický černobílý edutainment
mikrosvěta…který má jen královsky pobavit“. Důkazy o funkčnosti onoho mikrosvěta nám předkládá
v příkladech narativních a technických mechanismů, na kterých film staví a dovolí si mnohé citace,
pro ozvláštnění a zprostředkovanost zážitku. Závěrem se autor zpětně vyznává k důvodům svého
přístupu k filmu, tentokrát však i s rekapitulací jeho příčin a důsledků – recenze pak budí dojem
oslavné kritiky (oxymóron[k110] ), kdy se autor vyzpovídává z hříchů lásky k pohyblivým obrázkům.
Čtenář(ská obec) není pak pouhým náhodným posluchačem, ale přímo kinematografickým knězem, kterému
je zpověď určena. Využití výstižných termínů a slovních obratů nebo pouze obrazotvorných vykreslení
scén dodává tomuto entuziasmu chuť číst (naslouchat).


300: Bitva u Thermopyl (300, Zack Snyder, USA 2007), Milada Hrušková, Filmpub, 22. března 2007.

http://filmpub.atlas.cz/kino/110552-300-bitva-u-thermopyl.aspx



Recenze s interpretační vstřícností vyjadřuje osobní přístup k filmu, často však reflektuje svoje
názory, které převádí do zobecnění na diváckou masu.  Svoji znalost tématu prokazuje autorka ve
spojení vnitřních i vnějších souvislostí filmu a využívá i tématu filmu pro analýzu faktů. Samotný
úvod recenze je tak ozvláštněn příklady a citacemi pro vytvoření komplexních informačních mostů. Ač
recenze začíná organickým přístupem k filmu, v prostřed se vrací k vzorovému řadovému hodnocení
klasických prvků filmu (což by také mohlo znamenat, že na obsahovou stránku filmu autorka
rezignovala a zaměřuje se na formální). Srovnáním s předchozími díly režiséra - věnuje dostatek
času popisu a důvodům vzniku filmu, aby na nich mohla stavět své prohlášení o kvalitách/nekvalitách
filmu. Od srovnávacího stylu recenze se odklání v závěru, kdy hodnotí digitální stavbu filmu, zde
se projeví nejvíc její lehká, autorská ruka – sdělení o poselství filmu přináší v glosované
slangové větě – jakoby se odvolávala, že její vesměs informativně analytická recenze je také jen
nafouknutou bublinou kolem komiksového políčka. Recenze tak má 2 závěry – jeden hermeneutický a
druhý oficiálně doporučující.[KF111]  Autorka se tím pádem místy dopouští opakování slov a témat,
ale zase jindy emanuje pestrou slovní (inovativní) zásobou[KF112] , proto nepůsobí v některých
chvílích její dílo kontrastně, ale mírně nekomplexně.


Norbit (Norbit, Brian Robbins, USA 2007), Milada Hrušková, Filmpub, 13. dubna 2007.

http://filmpub.atlas.cz/kino/113475-norbit.aspx



Na koleně psaná recenze držící se klišé, moc se nesoustředí na nerozvádění svého tématu a moc ho
ani neanalyzuje. Její ortel je vyřčen stručně v domnění, že se čtenáři/diváci sami dovtípí jasnosti
a směřování filmu – což na ni však za tuhle rychlou teleologii filmu vrhá špatné světlo u čtenáře,
který se v recenzi nenajde a odsoudí ji předem na intelektuální onanii bez důkazů. Místo důkazů si
dovolí počáteční spekulaci s čistě osobním závěrem. Ani ve volbě jazykové emotivnosti není zrovna
vybíravá a struktura recenze je lichá a krátká. Fakt, že však jde na tento film napsat cynicky
dlouze subjektivní recenze s důkazy, prokazuje sousední web Moviezone celkem dostatečně
(http://film.moviezone.cz/norbit/recenze). Přesto jediný přínos autorky lze vidět v tom, že snad
jako jediná nezačne s formální analýzou před tím, než čtenáře provede nástinem děje, což sousední
spolupisatelé neudělají a začnou z placu s kritickým rozborem (zápletku tedy odsoudí jako
primitivní a nedůležitou, proto ji pak zmiňuji jen v kritice narace). Autorka ji použila z dvou
možných důvodů. Jako dobrý zaplňovač místa nebo jako vyjádření toho, že v jiných režisérských
rukách by nabyl Norbit jinačího pojetí. Bohužel v nerozvedené, nárazové kritice se nemůže dovtípit,
kterého cíle chtěla dosáhnout a zvláště se pak jen zdá, že konečnou afektovanou várku slov jen
shrnula svá recenzentská klišé. Rychlé - stručné- nejasné.[KF113]


Noc v muzeu (Night at the Museum, Shawn Levy, USA 2006), Lenka Křesťanová, Filmpub, 18. ledna 2007.

http://filmpub.atlas.cz/kino/101780-noc-v-muzeu.aspx


Babylonským úvodem do recenze autorka naznačuje chaoticky narativně přeplněnou strukturu filmu, ale
také nastiňuje dominantu filmu : bude to plné hvězd i děje – každý si vybere. Na kritiku této
největší „výhody i nevýhody filmu“ se notně odvolává, ba na ní přímo staví. Striktně se tak drží
dogmatického žánrového a formálního diskurzu. Tím si zdaleka zjednodušuje práci, protože si film
přizpůsobuje konvečním kolonkám floskulí jako je „nepřekvapivá, ale plnohodnotná rodinná komedie“,
s herci „osvědčenými a přesnými“. Přesto se jí podaří (zde bych věřila, že skoro až nechtěně)
některé své klišé i obhájit důkazy – když se věnuje na začátku  ekonomické stránce filmu, dá se to
chápat pouze jako zajímavé informační intro, ale ono také podporuje její tvrzení o výdělku „komedii
pro každého“. Zároveň si lze všimnout, že recenze nemá pevně danou strukturu, což vytváří mírný
kritický chaos, kdy se jedno téma (herci ve filmu) nakousne, a pak se k němu vrací až na konci, kdy
se snaží resumovat to, co již použila jako úvod. Velmi často používá uvozovek, slovních floskulí a
klišé - další z důkazu touhy vměstnat se do kolonek vede k tomu, že když si recenzi dočtete, jen
velmi málo informací (a pocitů) vám po ní zůstane v hlavě – což působí automatizačním dojmem, kdy
si potenciální divák jen vyhledává konvenčně hodnotící slovesa. Recenze jako hermeneutická
konzerva, kterou si čtenář neotevře, protože podle váhy již poznal, že je prázdná (menší alegorie
nikoho ještě nezabila). Má metakritika by šla zakončit slovy doporučení, které autorka použila
v souvislosti s tímto filmem – „hlavně nepouštěj nic ven !“[KF114]


Inland Empire (Inland Empire, David Lynch, USA 2006), Petr Siska, Moviezone, 22. července 2007.

http://film.moviezone.cz/inland-empire/recenze


Na úvod musím konstatovat[KF115] , že jsem se setkala s mnohými recenzemi na tento film, ale
bohužel všechny byly psány ve stejném ideově prázdném duchu, protože rezignovaly na zaujetí
jakéhokoliv výsledného a určitého kritického postoje. (Většinou by mi oponovali s řečnickou otázkou
„jde to“ ? Ano, myslím, že jde.) Produkt filmového webu Moviezone je dalším dílem do počtu.
S jedním rozdílem, že je daleko více subjektivněji psaný, než jiné kritické texty mnou přečtené.
Přestože recenze působí dojmem silně autorsky pojatého textu, který se hodně vzdaluje klasické
stavbě recenze, i tak se v něm dají najít části metakritických diskurzů, které jsou  vesměs jen
fragmenty stokrát omletých klišé. K souborům klišé, co byly vytvořeny kolem režisérova jména se
přímo odvolává a tak vytváří floskule typu – „Nic nového pod sluncem. Však to znáte..atd.“ Pro
vytvoření mýtotvorného konceptu toto memorování nestačí, vzniká jen potenciální aura dogmat. Tolik
k jeho explicitnímu pokusu o zkritizování filmu. Zbytek je podsouván čtenáři nádherným podprahovým
způsobem, který by byla škoda zavrhnout jen jako vylívání si recenzentského srdce. Ve vztahu autora
textu a čtenáře si totiž počíná jak podle interního, parodického instruktážního videa „Jak psát
herní/filmovou recenzi“ redaktorů časopisu Level. Toto video nabádalo budoucí recenzenty
k implicitní kritice filmu skrze vytvoření narativní kostry kolem autorova sledování filmu, pár
vtipných připomínek k osazenstvu kina a jejich reakcím. Ale parodie funguje i v praxi a tak skrze
tuto část textu si může čtenář najít mezi řádky i pár skrytých významů. Velmi jednoduchý příklad za
všechny -  když mluví o složení publika a jeho rozdělení na „slintající“ a „omdlévající“, tak
k obou polovinám shlíží opovržlivě. Je jen otázkou, zda k jistému cynického přístupu k filmu
netlačí i čtenáře/potenciálního diváka. K promluvě k budoucímu diváku jde ještě dál a
předpřipravuje ho na všechno, ne ve stylu informačním, ale přímo výhružném, který volně přechází do
sebeparodie - snaží se tím říci : „Já to přežil, no nejsem ale divnej?“? V jádru je tedy tato
skoro-recenze varováním na sklenici s výbušnou látkou. [KF116]



Lovci draků (Chasseurs de dragons, Guillaume Ivernel, Arthur Qwak, Francie 2008), Aleš Smutný,
Premiere, 24. dubna 2008.

http://www.premiere.cz/film/58288/lovci_draku.html


Recenze je jasně směrována silně plebejsky zaměřenému a co nejširšímu obecnému čtenářstvu a tomu
také podřizuje svoji vesměs informativně popisnou strategii – velmi dobře si uvědomuje potřeby
„svého“ čtenáře. Prvním z takových tahů na bránu čtenáře je co největší zestručnění/sumarizace
(shrnutí recenze před recenzí samotnou, pro někoho, kdo nemá čas číst 25 řádků textu). Druhým tahem
je porce automatizačních klišé z obecné češtiny místo termínů a dlouhých analýz témat. Oboje
spojuje v celek (v úvodu i ve shrnutí) v takovém výsledném estetickém dojmu diskrepancí, že
formální koncept recenze se zdá tak výstižný, jako přirovnání draka k paneláku. Ve stati recenze se
objevuje výčet v hodnotících rytmu - jedna věta - jedno téma - jedno hodnotící sloveso. A možná by
ani neuškodilo pichlavě zmínit, že autor si plete formální a ideový diskurz velmi neostýchavým
způsobem. Závěrem dochází k standardnímu vyprofilování[KF117]  vztahu dospělého kontra dětského
diváka. (Floskule dětský a dospělý divák? Kde jeden začíná a druhý končí? A co teenageři? Nepůjdou
na film?)[KF118]  Autor se evidentně ztotožní s první skupinou, uskuteční srovnání s nejznámějšími
„animáky“, napíše již dávno explicitní ortel a jde ..si to všechno zkontrolovat, zda to sedí na
počet písmen, kdyby ne, něco ubere. Nakonec zkontroluje persuazivnost recenze, aby nebyla moc
očividná a dala divákovi (eh, distributorovi) i možnost vlastního pole názoru (k tomu mu stačí jen
pozměnit v strhnutí slovo „vás“ za „nás“). Tak text dává svému čtenáři přesně to, co požaduje – i
za tou nejkratší vzdáleností mezi zastávkami MHD už ví, na co jít nebo ne.



Petr Lukeš


Lukáš Skupa: Třepotavé kontury ochrnutí. Literární noviny, 19, č. 11 (10. 3. 2008), s. 12. Dostupné
online: <http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=5081>

* Skafandr a motýl (Le scaphandre et le papillon, Julian Schnabel FRA - USA, 2007)

Vzhledem k požadavku náročnější reflexe kontextu LtN opisuje kritik zápletku jen stručně a
nerozpitvává emocionální náboj snímku, oceňuje naopak „adekvátní způsob nakládání s diváckými
emocemi“. Autor si může také dovolit hojná delší souvětí, jejichž čtení nekomplikuje syntax, ale
náročnější lexikum („spektakulárností“, „motivačně ukotvena“, „momentální percepční pozicí“ atd.).
Autorská koncepce spočívá pouze v postižení podobnosti děl autora: „inklinuj[e] prozatím ve své
tvorbě výhradně k životopisným látkám. (...) [Skafandr a motýl] podobně jako Basquiata a Než se
setmí (...) charakterizují významové přesahy.“

Žánrové koncepci je věnován největší prostor: stručně je zmíněno, že motiv ochrnutí byl využit
různými žánry a že Skafandr a motýl jej přesahuje „triumfem obrazu“, „nikoli však ve smyslu údivu
nad efektní spektakulárností současných blockbusterů, nýbrž zúročení expresivních hodnot filmu
němého.“ Důraz se tak rychle přesouvá k paralelám s francouzským impresionismem, k upozornění na
dovedné využití kinematografických prostředků popisujících nitro člověka.

Čtenář je v textu obeznámen s filmovou avantgardou (připomenutí německého expresionismu a sovětské
montáže a jejich čelních představitelů), principy impresionismu jsou popsány s využitím formální
koncepce na konkrétních příkladech z filmu. Těžiště textu tkví v upozornění na neobvyklost
filmového jazyka a na provázání s francouzským impresionismem - subjektivní filmové vyprávění není
tedy nic nového, upozorňuje implicitně autor.

K zakoušení impresionistických vjemů zve už per-ex: „Jaké je to slyšet v kině ticho (...) Vidět
filmové plátno zalévající se slzami? Příležitost zakusit podobné intimně-subjektivní obrazové i
zvukové vjemy nabízí snímek Juliana Schnabela (...).“ To je také jediné místo, kde potkává divák
(adresátem je poučený divák či kulturní obec) s kritikem.

Autor si ve zbytku textu zachovává distancovaný analytický přístup, k čemuž přispívá i potlačení
první osoby (je využito výhradně neosobní třetí) a logická argumentace (připodobnění k
impresionismu je opřeno o výčet prvků, využitých ve filmu apod.). Autorův přístup je organický.

Zuzana Uhde: Moc a bezmoc žen v globálním řádu. Literární noviny, 19, č. 13 (24. 3. 2008), s. 12.
Dostupné online: <http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=5139>

* 10. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 2008


Základní myšlenkou této velmi kritické reakce je jednostranná interpretace problematiky lidských
práv ze strany dramaturgie festivalu Jeden svět. Text upozorňuje na to, že není potřeba pouze
zobrazovat výsledky humanitárních krizí, ale hlavně poukazovat na jejich příčiny. Tato výtka je
trefná a přínosná, místy je však problematický způsob argumentace.

V textu je zpočátku potlačen autorský subjekt a využito jen neosobní er-formy, vzniká tak dojem
objektivity textu (odpovídající tradici kritik uveřejňovaných v Literárních novinách). Ten je
podpořen jednou z úvodních vět - „k velkému překvapení řady diváků“ - kterou se objektivnost textu
opírá o autoritu publika. Tato skupina diváků přitom není nijak specifikována. Autorita textu je
podpořena dalším tvrzením, že „se v řadě médií objevila upozornění na dvojí metr, kterým organizace
Člověk v tísni posuzuje závažnost světových krizí“, aniž by bylo na jediné médium odkázáno.

Takovýchto nezdůvodněných obvinění je v textu více. Festival „účelově opomíjel některé
nedemokratické vlády“, Kongo je Člověkem v tísni „zřejmě vnímáno jako neproblematická země, kde je
pouze docela běžné znásilňování žen“. Zde se přiznává osoba autorky (ich-forma), která by sice
„nechtěla snižovat význam“ humanitární pomoci konkrétním obětem, která však (opět neosobní
er-formou) poukazuje na „ideologické pozadí rétoriky festivalu, který diskurs lidských práv používá
jako zástěrku boje za americké zájmy či proti vágně definovanému komunismu“.

Lze-li to tak říci, přístup autorky je dramaturgický, její koncepce pak ideologicko-demytizační.
Adresátem je hlavně kulturní obec a samotná dramaturgie festivalu.



Mirka Spáčilová: Smát se. Než si pro nás přijde. MF Dnes, XIX, č. 75 (29.3.2008), s. D2. Dostupné
online:
<http://show.idnes.cz/smat-se-a-uzivat-si-nez-si-pro-nas-prijde-f0r-/filmvideo.asp?c=A080329_943658
_filmvideo_kot>

* Než si pro nás přijde (The Bucket List, Rob Reiner, USA, 2007)

Text se opírá o autorskou a žánrovou koncepci - už v per-exu se objevují jména hlavních aktérů a
film je označen jako „černá komedie o umírání“. Text pro přilákání čtenáře otevírá pokulhávající
informace o „úžasu Ameriky“ nad tím, že zatím nejúspěšnější film roku je „navzdory kultu mládí“ o
dvou sedmdesátnících, „navíc v roli umírajících.“ Div je vysvětlen zopakováním klíčových údajů -
„už to nezní tak překvapivě, když se dodá, že je hrají Jack Nicholson s Morganem Freemanem a že jde
o komedii.“ Autorka tak vyrobila ze standardních úvodních údajů o filmu umělou mikrosenzaci, kterou
hned záhy napravuje.

Těžištěm textu je upozornění na setkání dvou starých hereckých es a líčení jejich skvěle se
doplňujících postav. To je pojato impresionisticky, líčením vztahu postav a citováním „hlášek“ z
filmu, které však mohou adresovat pouze diváky, již film už viděli; jsou vlastně zbytečné. Podobný
poloviční účinek má i zakončení recenze - „k přiléhavé pointě s osobitým tajemníkem milionáře a s
plechovkou od kávy“ - pro nezasvěcené nepochopitelné. V rámci autorské koncepce jsou několikrát
připomenuta jména herců (evokuje se jimi herecký výkon a láká potenciální divák), autorka však
nesklouzává k autobiografičnosti ani nezaměňuje postavy a herce.

Půda je dvojici připravena žánrem „kámošovských“ snímků. Snímek je srovnán ještě s Klepáním na
nebeskou bránu, chybí už nabízející se úvaha, která by srovnala poselství obou filmů. Implicitním
adresátem je potenciální divák a široká kulturní obec, recenze odpovídá koncepci sobotní
kulturně-oddechové přílohy MF Dnes. Polovinu přidělené plochy zabírá velká fotografie hlavních
hrdinů, jazyk textu je nenáročný, obsah sdělení velmi prostý, nekontroverzní, nenutící k zamyšlení.
Viz jediný a povrchní pokus o hlubší sdělení: „Vždyť umřít je nespravedlivé v každém věku a také
rebelie vychází z podobné touhy: ještě něco zažít. 'Něco majestátního,' říkají američtí hrdinové -
a míní tím Himálaj i tetování.“

Autorka se hlubším a nepříjemnějším významům díla vyhýbá dvěma způsoby. Jednak po vzoru kultu
mládí, na který v úvodu sama upozorňuje, přebíjí vážné srandou (klukovskou), jednak sklouzává k
vyprázdněným hodnocením: „Je to putování vtipné, jímavé, neuspěchané a na úrovni, v němž se
vážnější okamžiky střetávají s klukovskou uvolněností.“

Kritika je psána organickým přístupem, nad který se ke konci textu autorka povznáší letmými
kritickými výhradami: „Pravda, postupně se [příběh] stává i monotónním (...) jinak chytrá, čistá a
citově uměřená dvouhra se bohužel rozklíží dutě melodramatickými odbočkami k rodinám obou hrdinů,
než se opět vzepne k přiléhavé pointě (...).“ nebo dvakrát zmíněným, ale nespecifikovaným „režisér
žádné velké zázraky nepředvádí“.



 Jakub Patočka: Jak se změnil svět za padesát let. Literární noviny, 19, č. 14 (31.3.2008), s. 12.
Dostupné online: <http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=5165>

* 3 : 10 Vlak do Yumy (3:10 to Yuma, James Mangold, USA 2007)

Autor pojímá kritiku dramaturgicky, autoritu mu přitom dodává starší verze filmu, jejíchž kvalit
dle něj remake nedosahuje. Argumentuje přitom zásahy do původního materiálu, jejichž výsledkem je
menší přesvědčivost snímku. Přidané akční scény nepůsobí uvěřitelně a narušují vyváženou
jednoduchost děje předlohy, postavy jsou naopak ochuzeny o psychologickou hloubku a tedy o
věrohodnost. Přemíra akce novému filmu ubírá napětí předlohy, vzniklé z oddalování akce.

Hlavní myšlenka textu spočívá v odmítnutí remaků, které takto znehodnocují původní text. Na takový
film je škoda se vůbec dívat, pokud máme možnost vidět originál, nabádá autor přímo čtenáře.
Myšlenka přechází až do ideologické koncepce - „Je to po padesáti letech posun v tom, jak chce
Amerika vidět sebe sama?“ - toto vratké zobecnění však není dále vysvětleno.

Problém textu je v pozici kritika, který se nesnaží filmu vyjít vstříc. Sám se přiznává k
zaujetosti pro starší verzi a celý text je koncipován jako odsudek té nové. Autor nezůstává jen u
argumentu nevěrohodnosti, který je v textu podložen, ale nechává se přemoci nostalgií a uchyluje se
k subjektivní kritice, aby mohl filmu vytknout to, co by se dalo nazvat zbytečnou novostí. Novince
se tak vyčítá to, že „je mnohem brutálnější, cyničtější, je v ní nepoměrně – až nespočetně – více
mrtvol“.

Argument zbytečné novosti se opírá vlastně jen o autobiografickou vzpomínku na „staré dobré časy,
kdy byl western ještě westernem“. Text se vymyká běžné kritice v Literárních novinách
apelativností, nedostatkem distance a objektivnosti.

Text obsahuje při dramaturgických komentářích prvky autorské koncepce - vina za podobu snímku je
laicky svalována na jedinou osobu - „režisér James Mangold, se nerozhodl pro cestu prohloubení
psychologie jednajících postav, ale pro umocnění akčnosti“ - čímž se opomíjí role scénáristy a vliv
produkce. Hlavní koncepce je žánrová a ideologická.

Pro větší působivost se užívá text první osoby singuláru a přímo oslovuje čtenáře - „Prosím vás,
hovoříme tu o době po občanské válce“ - vymyká se tak z neosobní a objektivní koncepce LtN. Styl
textu a jeho kompozice jsou vybroušené, argumentace je na první pohled velmi přesvědčivá.

Petra Buštíková: Nenápadné drama tří generací. Literární noviny, 19, č. 13 (24. 3. 2008), s. 12.

Dostupné online: <http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=5140>

O rodičích a dětech (Vladimír Michálek, ČR 2008)

Tahle kritika je dost špatná.

Především poskytuje velmi málo informací na velkém prostoru - třebaže se nachází v prostoru
vyhrazenému sofistikovaným kritikám. Problém je v tom, že text zůstává převážně na povrchu filmu,
jehož podstané sdělení, což je ostatně hlavní myšlenka této kritiky, je za osudy protagonistů, v
obecném, hlubším. Autorka nenachází mnoho odvahy k interpretaci a tak většinou jen popisuje
(formální koncepce). Jelikož není co popisovat, nevyhne se samozřejmě vatě: „Během pomalé chůze
poznávají nejenom rozmanitá zákoutí našeho hlavního města, ale především sami sebe. Jejich diskuse
se týkají jak všedních událostí, tak citlivějších až tabuizovaných záležitostí, vzpomínek na
minulost, představ, nesplněných přání a dokonce tajemství.“

Dalším problémem je opakování informací. To, že za konkrétními/prostými příběhy/dialogy se skrývají
obecnější pravdy se dozvíme v per-exu, tato banální teze je ale variována ještě čtyřikrát v textu
(1., 3., 6. a poslední odstavec)! Text navíc takto intenzivně zdůrazňuje hloubku filmu, kterou však
následně demonstruje velmi stroze.

Opakují se i dílčí informace: „Podprahovým poselstvím filmu jako by bylo, že ať chceme či nikoliv,
jsme determinováni dědičností a naučenými rodinnými návyky (viz stejná gesta Jana a jeho syna). Syn
zná chyby svého otce a doufá, že sám bude ve svém životě opatrnější. Vyznění snímku je v tomto
ohledu pesimistické a drží se distribučního sloganu: 'Milovat je lidské, chybovat je dědičné.' “

Velká pozornost je věnována i koncepci autorské. Jsou specifikovány „autorské zvyky“ režiséra, tedy
podobné rysy jeho děl. Text ale dvakrát cituje režisérovy výroky o díle, jeho komentář k výběru
literárních předloh a jeho pochvalné hodnocení kameramana snímku: „ 'Martin má jeden ohromný dar,
nemá v sobě exhibici, nemá zapotřebí dokazovat, že je světový kameraman. (...)' “ Obojí působí
nadbytečně, citáty mají nízkou informační hodnotu, jsou spíše zajímavostí, která patří do jiného
periodika než jsou LtN.

Vedle mála trefných dramaturgických postřehů - „vyretušované vrásky a nabarvené vlasy k omlazení
zkrátka nestačí“ - se v textu vyskytují kvazipostřehy - „Ačkoliv tyto rozhovory působí naprosto
spontánně, můžeme vypozorovat členění do jistých tematických podkapitol: jídlo, nemoci, milostné a
rodinné vztahy, hovory o smrti a glosování vlastního života.“, či již citovaný postřeh o vyznění
díla („chybovat je dědičné“).

Chyby nemůže vyvážit ani užívání objektivního jazyka (er-forma přechází do autorského plurálu jen
dvakrát), kritické distance a neapelování na diváka, tedy dodržení standardních stylistických rysů
filmových kritik v LtN. I v rovině logiky jazyka je však několik chyb, hned dvě dvojznačnosti
například ve větě: „Při několika návratech do otcovy minulosti zkusili tvůrci počítačově omladit
Josefa Somra, aby jej nemuseli nahrazovat jiným hercem.“



 Mirka Spáčilová: Horton, slon ze zlata. MF Dnes, XIX, č. 82 (5.4.2008), s. D2. Dostupné online:
<http://show.idnes.cz/horton-animovany-slon-ze-zlata-dma-/filmvideo.asp?c=A080405_948408_filmvideo_
kot>

* Horton (Horton Hears a Who!, Steve Martino - Jimmy Hayward, USA, 2008)

Recenze odpovídá koncepci víkendové přílohy MF Dnes, polovinu plochy zabírá obrázek z filmu, je
čtenářsky nenáročná a nejde do hloubky. Jedná se o typickou recenzi nového hitu adresující hlavně
potenciální diváky, ale také širokou kulturní obec.

Jakoby u „animovaných rodinných komedií“ ani nebylo o čem psát; hlavním tématem textu je vysoká
úspěšnost neboli výdělečnost animovaných rodinných komedií. Opravdu se jedná o jeden z rysů tohoto
žánru, autorka však namísto kritické reflexe fenoménu (několik obecnějších postřehů by jistě snesly
i strany Mladé fronty) používá ekonomicko-kulturní kontext díla jako jeho estetickou hodnotu.
Bestseller již neprodává obsah, ale status bestselleru, který se stává hodnotou díla.

Senzační je už per-ex: „Nejvýdělečnější (...) novinka (...) přiživuje vítěznou vlnu animovaných
příběhů.“ Text je pak uvozen dohadem o nejvýdělečnější letošní animovaný film: „Loni vládl krysí
příběh Ratatouille, letošním hrdinou může být slon Horton.“ Domněnka je podpořena „nejsilnějším
startem ze všech premiér od Nového roku“ (film „se proměňuje v zlatý důl“) a zařazením do kontextu
úspěšné animované produkce (typicky není zmíněno jméno studia, ale pouze jeho reprezentant, Doba
ledová). Senzační je i závěr recenze: kritici navrhují kvůli filmu novou oscarovou kategorii.

Typické je, že text postrádá jakýkoli pokus o charakteristiku specifik filmu, jeho vymezení uvnitř
žánru. Recenze podporuje žánrovou unifikaci: film je specifický nápadem svého příběhu, ovšem diváka
jinak nemůže nepříjemně překvapit, dostane, co očekává: vtipnou, na fantazii bohatou dětskou
pohádku, u níž se „zasmějí (...) i dospělí“. Jedná se o dramaturgický přístup, snímek je zařazen do
předpřipravené kategorie, přičemž Horton naplňuje očekávané požadavky dokonale.

Žánrová-dogmatická koncepce se prolíná s mýtotvornou autorskou koncepcí Dr. Seusse: „Ač sám potomky
neměl, stvořil pro děti tak vděčný kouzelný svět, že ho přežil.“ U nás je ale zatím neznámý,
přestože „V žebříčcích umělců, jejichž díla nejvíce vydělávají i po smrti autora, se Dr. Seuss už
léta drží v první desítce“. Autor předlohy je v textu nastíněn jako pro české publikum nový zdroj
úspěšných animovaných filmů, který je potřeba exploatovat. Horton pak „jasně převyšuje“ dosud
uvedené filmy Dr. Seusse, protože je animovaný. „Animace totiž umožňuje daleko výraznější
stylizaci, hravost a situační nápady než sebedokonalejší triky v hraném filmu.“

Oceňuji nestandardní strukturaci textu - informace o autorovi předlohy, tradičně umisťované na
začátek textu, jsou zde umně vloženy do jeho středu.



 Hana Oherová: Pokání bez katarze. Literární noviny, 19, č. 10 (3.3.2008), s. 12. Dostupné online:
<http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=5062>

* Pokání (Joe Wright, GBR - FRA, 2007)

Problém této kritiky je v tom, že se pokouší o náročnější analýzu na příliš malém prostoru. Kritika
poukazuje na množství prvků z filmu a nebere příliš ohled na čtenáře, který jej neviděl. Děj snímku
není v textu shrnut, je popisován útržkovitě a náznakově a dochází tak k chybám v logice sdělení -
v druhé části textu se zčistajasna mluví o Robbieho uvěznění, v posledním odstavci pak o nečekaném
přenesení „do světa reality“, obojí je bez vysvětlení. Také popis první části filmu začíná
nepotřebnými podrobnostmi, popisují se zde první scény filmu, zmiňuje název divadelní hry, kterou
hrdinka píše a jméno autora hudby. Náročná syntax pak komplikuje orientaci v informačně hutném
textu.

Text zapadá do koncepce LtN. Je objektivní, autorka se vyhýbá užití první osoby. Sofistikovaný -
adresuje poučeného diváka a kulturní obec, dodržuje argumentační logiku. Zní autorským hlasem.
Hlavní myšlenkou textu je, že náročné filmové adaptace jsou možné a že film může být stejně
působivý jako literatura.

Přístup je, až na jedinou dramaturgickou výtku k rušivému závěru filmu, organický. Autorka se film
nesnaží zařadit do předpřipravené kategorie, namísto toho se snaží zprostředkovat mechanismy jeho
fungování. Základní koncepce je tedy formální; autorské koncepce s prvky psychologizace je použito
pouze v úvodu textu - režisér do svých projektů „musel nutně vstupovat s vědomím rizika“.



Hana Vašátková: Láska v časech odkouzlení. Literární noviny, 19, č. 8 (18.2.2008), s. 12. Dostupné
online: <http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=5003>

* Láska za časů cholery (Love in the Time of Cholera, Mike Newell, USA, 2007)

Text vychází čtenáři naproti jednoduchou syntaxí a vstřícnou kuchařskou metaforikou. Autorka tak
dociluje, odlehčení a nadsázky, ale také větší adresnosti - v úvodu je do vaření druhou osobou
plurálu zapojen čtenář. Ten už zůstane přítomen: „divák skoro pochybuje“ „divák nemá možnost
zakoušet“. Čtenář je jak potenciálním, tak poučeným i po kulturním přehledu prahnoucím divákem.

Hlavním problémem textu je právě metaforika. Ta totiž funguje jen na první letmé přečtení, román
však není návodem k výrobě filmu, a tak může být srovnáván s realizací kuchařského receptu jen s
obtížemi. Autorka se v nedůsledných aplikacích svých metafor ztrácí. V úvodu tvrdí, že nestačí
zachovat všechny ingredience receptu, aby byl dort dortem z obrázku v kuchařce. Které z prvků
románu jsou však ingrediencemi a které esencemi, jež potřebují kuchařský um? Text tak
problematizuje svou hlavní myšlenku - k tomu, aby adaptace fungovala, nestačí jen doslova převést
prvky předlohy.

Navíc se tak kritička blíží k problematickému hledisku věrnosti předloze, její vůni a chuti. Je
třeba ocenit, že autorka pracuje s předlohou; skrze formální koncepci trefně poukazuje na její
specifika a jejich absenci v adaptaci (mnohost perspektiv, specifická atmosféra dějiště). Využívá
ale často impresionisticko-metaforický jazyk a v závěru sklouzává k problematickému konstatování:
„Snaha vyjít z literární předlohy ovšem zůstává jen u povrchního přiblížení se pravděpodobné
fyzické podobě.“

Přístup autorky je dramaturgický, nalezené adaptační nezdary však v rámci autorské koncepce
problematicky klade za vinu jediné osobě, režisérovi: „režiséra Mika Newella k příliš invenčnímu
zpracování nepřimělo. Hnětl si své 'těsto' přesně podle receptu, jakoby bez tvůrčí energie.“

Text je osobitý esejistický útvar, stylisticky dobře zvládnutý (čímž do koncepce LtN zapadá),
namísto věcné argumentace zbytečně sklouzává ke špatně fungující metaforice (čímž je pro
sofistikované LtN problematický).


Štěpán Moník: Recenze: Gone Baby Gone. Filmpub, 3.4.2008.
<http://filmpub.atlas.cz/kino/154805-recenze-gone-baby-gone.aspx>

* Gone Baby Gone (Ben Affleck, USA, 2007)

Tento text pak patří na Filmpub ještě více než předchozí - autor se nebojí užívat první osoby
singuláru, text je plný jeho názorů na film - „Film bohužel režíroval Ben Affleck. Bohužel ne
proto, že by ho režíroval špatně, ale proto, že do hlavní role obsadil svého bratra, který je ještě
horší herec než on.“ - a jeho impresí: „některé scény jsou svojí vypjatou atmosférou doslova
lahůdky. Například za přestřelku v domě pedofilního feťáka by se nemusel stydět ani David Fincher.“
Časté jsou také takovéto cinefilské aluze.

Citovaný úryvek je jedním z autorových dramaturgických postřehů, autor ale poukazuje na jeho
zajímavé momenty: „A vůbec, jako sonda do chudinské čtvrti plné ztroskotanců, feťáků a prostitutek,
funguje film výborně.“

Pro Filmpub typický je i kontakt se čtenářem, zde přiblížení se adresátovi: „Toto dilema ostatně
není cizí nikomu, kdo někdy zastavil na zákazu zastavení nebo si zapálil před hospodou jointa.“
nebo vysvětlující „Což je [Dorchester] místo, kam lidé z „útulnějších“ čtvrtí chodí maximálně večer
do baru, aby si potom mohli říkat, jak drsně se umí bavit.“

Text se opírá o povrchní formální koncepci, velká pozornost se věnuje přesnému zachycení děje (s
úsměvným důrazem typu „já vám pointu nemůžu vyzradit, ale aspoň něco nastíním...“) a herectví, kde
už autor přechází k autorské koncepci (biografické a psychologizující). Hlavní myšlenkou je pak
zpochybnění avizované kontroverznosti snímku - morální dilema, které předkládá, je vlastně velmi
prosté a běžné - zapálit nebo nezapálit si před hospodou jointa?

Mirka Spáčilová: Iron Man vítězí také vtipem. IDnes.cz, 30.4.2008.
<http://show.idnes.cz/iron-man-vitezi-take-vtipem-dfw-/filmvideo.asp?c=A080429_180704_filmvideo_ob>

              *Iron Man (John Favreau, USA, 2008)


 Po vstupním ospravedlnění - „Podle absolutních měřítek je to [Iron Man] pochopitelně úplná
ptákovina“ - může autorka přistoupit na pravidla hry superhrdinského filmu. Ten totiž může být také
dobrý, stačí trocha sebezpochybnění (ironie). Recenze je určena spíše kulturnímu publiku, z něhož
ovšem mohou vzejít případní diváci. Výzva k akceptování a vyzkoušení této zdařilé „pohádky pro
dospělé“ je cítit v celém textu. Stejně jako stále přítomný, mírně pohrdavý kritický odstup: Finále
„je rvačka dvou hromad plechu ve stylu Transformers s motivy oživení golema.“ Díky tomu je vyznění
recenze nepřesvědčivé: „Chválabohu, pointa se vrátí k ironii: trocha samolibosti je tím, co vzorné
superhrdiny polidšťuje.“

Vyjma trochy autorské-psychologizující koncepce - „Robert Downey jr. už opustil výraz dychtivého
jelimánka“ - je recenze postavena na žánrové koncepci. Kromě superhrdinského filmu jsou použita
schémata akčního žánru, titulní superhrdina je zařazen pomocí komiksové - „Asi nejblíž má k
Batmanovi“ - a filmové typologie - „Jako by stál někde mezi démonickým Al Pacinem a seriálovým
doktorem Housem“. Autorka sleduje dramaturgický přístup, schvaluje a odmítá jednotlivé položky,
tedy opět pouze děj, hrdiny, jejich představitele, jejich hlášky a motivy filmu


Lukáš Skupa: Jak se žije venkovským učitelům. Literární noviny, č. 16/2008, s. 12.
<http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=5220>

*Venkovský učitel (Bohdan Sláma, ČR, 2008)


Text propracovaného výrazu i výstavby je rámován zhodnocením přínosu Venkovského učitele jeho
paralelou se Školou otců. Upozorňuje na kvality snímku a využívá odměřený patos, když upozorňuje na
jeho potenciál být impulzem k oživení české kinematografie. Kritický odstup se doplňuje s
dramaturgickým přístupem a vyhnutím se užití první (autorské) či druhé (apelativní) osoby. Formální
stylistická a naratologická koncepce stojí za přesnou analýzou jednotlivých rovin filmu. Kritika
také skrze ideologickou koncepci oceňuje neschematické pojetí homosexuality.

Text považuji za možný vzor psaní pro Literární noviny - postřehy jsou přesné, adresátem je
intelektuálně náročnější publikum, prostorem k vyjádření se neplýtvá, text ale není suchý, je za
ním cítit autorský hlas. Autoru bych vytknul jen zbytečné užívání „odborných“ výrazů z branže -
„hrdinův coming out“ by se dal ještě odpustit, ne tak „Kontemplativním obrazovým kompozicím
dominuje metoda sekvenčních záběrů“ - text nevychází v Cinepuru...[KF119]

Oceňuji potlačení jmen hereckých hvězd, autor se k nim dostává až na konci textu (kde využívá
autorsko-biografickou koncepci).


Daniel Szabó: 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Kdykde.cz, 29.9.2007.
<http://kina.kdykde.cz/recenze.php?id=137>

             * 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamini si 2 zile, Christian Mungiu, RUM,
2007)


Recenzentův přístup je hermeneutický, využívá autorsko-biografické koncepce a formální -
stylistické a narativní analýzy. Autor se snaží o kritickou distanci podpořenou intelektualismy
(zákaz interrupce je pojmenován jako „velmi tristní situace“), chytře znějící pěnou („nechává
promlouvat silným hlasem tichou vizualitu filmového obrazu.“) a zasvěcenými, avšak nepodloženými
výroky jako: „Strach byl vlastně největším a společným prokletím všech lidí, žijících v totalitě.“
Na rozdíl od (8) je zde množství postřehů namístě, problematická je většinou právě stylistika.

Kritikův postoj je naddistancovaný. Emocionální odstup od intimními emocemi tak nasyceného snímku
mi osobně silně nevyhovuje, strohé, popisné věty se vylučují s poetikou díla: Bebe „si nechá
slíbenou částku chybějících peněz, proplatit barterový obchodem v podobě naprosto odcizeného
sexuálního styku s Otilií. (...) Vše nakonec vyvrcholí noční dvojsekvencí, v níž Otilie hledá tu
správnou hotelovou šachtu, do které musí podle pokynů hodit mrtvý plod dítěte.“

„Silné téma interrupce“, tedy jizva, kterou zanechává v ženské duši, zůstává nepochopeno a
nepojmenováno: „Následně se vrací jakoby zklidněná a vyrovnaná za Gabitou, která už večeří v
hotelové restauraci.“ Základní myšlenkou je namísto toho oslava geniálního díla, se kterým se česká
kinematografie nemůže srovnávat.


Daniel Szabó: Dech a Karamazovi. Kdykde.cz, 16.4.2008.
<http://www.kdykde.cz/recenze/139/recenze.php>

       *Dech (Soom, Kim Ki-duk, Jižní Korea, 2007)

       *Karamazovi (Petr Zelenka, ČR - Polsko, 2008)


Autor se snaží komparovat dva filmy a to jejich roviny významové. Přehlíží přitom značnou odlišnost
jejich forem i kontextu jejich vzniku (autorský film, autorský přístup k cizí látce). Recenze je
ukázkou překročení interpretačních hranic (Eco). Autorův přístup je hermeneutický, zaštiťuje se
kritickou distancí a myšlenkami Evalda Schorma. Kritik však používá problematickou argumentaci.

Při srovnání Yeon s Dmitrijem a jejího muže s Ivanem se dá kritikovi dát za pravdu, další
podobnosti jsou ale uměle naroubované. Další postavy už své paralelní protějšky nemají, a tak se
autor uchyluje ke srovnáním typu: „postava odsouzence Jang Jina v Dechu (...) má nejblíže ke
Smerďakovovi a Dmitrijovi z Karamazů. (...) Lze v něm najít i něco z postav Ivana a Aljoš
Karamazovýchi“ či „Nezapomeňme ovšem na postavu starého Karamazova, ve kterém se v románu i filmu
snoubí všichni jeho čtyři synové“. Snaha za každou cenu najít paralely vrcholí při „analýze“
prostoru.

Kritik se neúspěšně snaží o ideologický přístup podpořený formálními postřehy. Navíc dochází k
problematickému užití schématu „co tím chtěl autor říct?“ Základní myšlenka se opět upírá k metě
hodnotného uměleckého filmu: Obě díla k sobě mají podivuhodně blízko, Zelenka se vyrovnal Kim
Ki-dukovi a česká kinematografie si možná sáhle na zlato. Nejhodnotnější na celé kritice jsou tak
vypůjčené Schormovy citace...


*


Filmové recenze na Kdykde.cz píše jen jediný autor. Jsou příležitostné a zaměřují se na uměleckou
kinematografii. Daniel Szabó projevuje často despekt vůči českému střednímu proudu a dovolává se
vyšších autorit, hlavně „nejvlivnějších filmových festivalů“. Konkrétně v (7): „To, nad čím tady
„žasnou“ statisíce a miliony diváků (rozuměj schematicky natočené a vystavěné české mainstreamové
filmy), to v evropském kontextu kinematografie už dávno neplatí.“ Či v (8) problematické zařazení
Petra Zelenky mezi „výrazné autorské osobnostmi současné světové kinematografie“: „Petr Zelenka
přichází s filmem, který by mohl prorazit na evropský filmový trh a může oslovit i velké evropské
festivaly.“

Tato opěvovaná díla se však ze strany autora nedočkají náležitého kritického uchopení. Adresáty
jsou potenciálně náročnější filmoví diváci a kulturní obec, recenze však nefungují jako iniciace do
hodnotnějšího filmového umění - povrchní interpretace i pojetí textu diváky buď vůbec nenalákají,
nebo jim neposkytnou vodítka pro lepší porozumění. Spíše je svádí na interpretační scestí
(obzvláště text 8), učí povrchnímu způsobu nacházení významů v dílech.



Kristýna Malíková


Špatná výchova (La Mala educación, Pedro Almodóvar, 2004, Španělsko), Francková Ilona, Premiere
10/2004

http://www.premiere.cz/film/575/%C2%B9patna_vychova.html


Autorka v textu využívá znalosti předchozích filmů Pedra Almodóvara a stejnou znalost předpokládá i
u svého čtenáře. V recenzi přímo oslovuje poučeného diváka („V tomto směru vás Špatná výchova
nezklame.“), který by měl díky minulým zkušenostem z režisérových filmů očekávat některé podobnosti
(zejména ve vizuálním stylu a nezvyklé látce), ale zároveň upozorňuje na rozdílnost recenzovaného
filmu, a to zejména co se týče jeho hlavních postav („Autor zjevně šetřil ženskými postavami -
vedle Ignaciovy matky, která má v příběhu malou roli, a ještě jedné epizodní roličky je plátno plné
mužů. Film má tak úplně jinou atmosféru,…“). Právě díky faktu, že je seznámena s Almodóvarovou
filmografií, přistupuje Francková na principy samotného filmu a bez snahy zařadit ho do
specifického žánru, nebo mu vytýkat některé formální postupy či narativní prvky, a využívá tak
organického přístupu. V textu jsou nastíněny všechny tři dějové linie obsažené ve filmu a hlavní
zdroje dramat a konfliktů, které v něm probíhají, avšak ne natolik, aby bylo čtenářovi sděleno
něco, co vědět nemá, a tak byl připraven o plnohodnotný filmový zážitek. V samotném článku mne však
poněkud rozptylovala nedostatečná návaznost, autorka například skáče od morálních hodnot postav
k vizuálnímu stylu.


Vše o mé matce (Todo sobre mi madre, Pedro Almodóvar, 1999, Španělsko/Francie), Tomáš Vyskočil,
filmpub, 19.5.2000

http://filmpub.atlas.cz/kino/9788-vse-o-me-matce.aspx


Recenze Tomáše Vyskočila pracuje podobně jako recenze Ilony Franckové uvedená výše s osobou filmaře
Pedra Almodóvara. Zmiňuje se o jeho předchozích filmech a specifickém vypravěčském stylu, který ve
svých dílech aplikuje, proto se dá říci, že nese rysy autorského čtení filmu („Španělský mág Pedro
Amoldóvar vytvořil ve filmu vlastní svět,…“). Ve velké části textu podrobně popisuje obsah filmu,
to je však pro čtenáře – potencionálního diváka, ke kterému se obrací, spíše nevýhodou, protože
zjišťuje některé záměrně skrývané skutečnosti dříve, než by měl. Čtenáře – diváka, kterému snímek
doporučuje, kategorizuje pomocí tvrzení: „Vše o mé matce není určen pro každého obyčejného diváka,
ale naslouchajícím citlivým uším bude znít jako nádherná hudba.“ Zmínkou o získaných cenách a
dlouhé očekávanosti, zařazuje autor film do širšího kontextu. Recenzent využívá imprese („Nevím,
jak hodně dobré byly ostatní nominované snímky, ale mám takový dojem, že všechny ceny jsou ve
správných rukou.“), která je na webu filmpubu poměrně typickou záležitostí. Nedokonalostmi článku
jsou však časté stylistické chyby i faktické nepřesnosti. Autor například zmiňuje dva travestity,
dá se však mluvit spíše o transsexuálech, a tvrzení „Vše o mé matce je filmech o ženách, hledající
muže jako svojí touhu proto aby nezůstaly samy.“ zcela odporuje vyznění filmu.


Zkrocená hora, jedním slovem krása (Zkrocená hora/Brokeback mountain, Ang Lee, 2005, USA), Mirka
Spáčilová, MF Dnes 02.03.2006 (rubrika Kultura, s.7)


Spáčilová v recenzi spojuje několik možných koncepcí, rozebírá film po stránce narativní, formální,
žánrové. Také se zmiňuje o předchozích filmech režiséra a jeho umírněnosti, které využívá i v tomto
snímku. Kvůli znalosti kontextu a kontroverzím, které film doprovázely, předpokládá autorka předem
zaujatého diváka, který bude očekávat nemorálnosti, oplzlosti a bizardní příběh. O to více je sama
překvapena, že tomu tak není a jakoby uklidňuje své čtenáře, že není čeho se bát. Dalo by se říci,
že demytizuje homosexualitu ve filmu. Dokonce srovnává hlavní postavy filmu s Romeem a Julií a za
znepřátelené rody, které vztahu nepřejí a znovuzpytují své svědomí až po tragickém konci, dosazuje
diváky. Sama se však s těmito diváky neztotožňuje. Prozrazuje možná až příliš mnoho ze samotného
děje a rozplývá se nad „zázraky“ typu dva muži, stádo ovcí, koně, hory, řeka, oheň = romantika, což
je podle mého názoru samo o sobě dost samoúčelné a neoriginální navození romantického prostředí
(samozřejmě až na detail absence jedné ženy a jednoho muže navíc). Pěkně „po Spáčilovsku“ autorka
rozebírá vše od režiséra, přes postavy a jejich představitele až po morální apel.


Pokání. Romance, jak má být (Pokání/Atonement, Joe Wright, 2007, Velká Británie/Francie), Mirka
Spáčilová, MF Dnes 31.01.2008 (rubrika Kultura, s.10)


Tato recenze nese rysy jak autorské, tak zejména žánrové kritiky. Označuje Pokání za „čistokrevnou
love story, jak má být“ a od dostatečného naplnění žánru se také odvíjí Spáčilové opěvná óda
(„Slovem čistý žánr a skvostná filmařina.“). Používá tedy sice dramaturgický přístup, ale vzhledem
ke splněným očekáváním, autorka filmu nic nevyčítá. Kritička podrobně popisuje dějovou linii, na
můj vkus však prozrazuje příliš mnoho. Oceňuje zejména režii Joea Wrighta a jeho filmařské postupy
(„…je neustále radost sledovat režiséra, jenž přemýšlí o každém záběru.“), díky nimž je adaptován
téměř nezfilmovatelný román. Jako obvykle se věnuje i hereckým výkonům a
historicko-sociálně-kulturnímu kontextu, když zmiňuje jiný film se stejným názvem či potvrzení
relevantnosti oscarové nominace („oscarové šance si zaslouží.“). Svoje vševědoucí postavení si
ještě utvrzuje poslední větou: „Pokud Amerika nedá Pokání Oscara, pak snad jen proto, že jeho
hrdinové v jednom kuse kouří.“ Spáčilová svého diváka/diváky generalizuje tvrzením, že „Kino pláče
a nestydí se.“, do této kanoucí masy se však sama nezačleňuje.

[KF120]


Pusinky (Pusinky, Karin Babinská, 2007, ČR), Darja Nečasová, Tiscali

http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13372


Text začíná zamyšlením, nad žánrem filmu, který by se podle autorky dal označit jako „dívčí
prázdninová road movie“, ale žánrové konvence, které divák očekává, se v něm ale rozhodně
neuplatňují. V nejpodstatnější části recenze autorka popisuje hlavní tři postavy filmu, díky čemuž
částečně nastiňuje i samotný děj. Nečasová se věnuje zejména psychologii postav, které se chovají
navenek naprosto odlišně od jejich vnitřního prožívání. Vypichuje také kontrast mezi těmito
ženskými hrdinkami a příslušníky mužského rodu, které v průběhu příběhu potkávají, a kteří „se
vyznačují odpornou kombinací hlouposti a zbytnělé samolibosti“, díky čemuž film působí „téměř jako
protimužský manifest“. Využívá dramaturgického přístupu a upozorňuje na nevyváženost dramaturgické
stavby, kdy se z příliš pomalého tempa stává tempo příliš rychlé. Jinak ale formálním prostředkům
vůbec nevěnuje pozornost, hlavní jsou zde postavy. Autorka se identifikuje s publikem („Záhy
zjistíme, že…“), ale nikde v textu čtenáře přímo neoslovuje. Jazyk je až na zmínku o „ťulpasech
mužského pohlaví“ spíše formálního charakteru. V recenzi mne zarazilo tvrzení autorky o „náhlém“
zjištění jedné z postav o své sexuální orientaci, které považuji za poněkud nepřesný výklad dané
situace.


Gejša, směs Popelky a Angeliky (Rob Marshall, USA), Mirka Spáčilová, MF Dnes, 14.02.2006, rubrika
Kultura, s.8


Tento film je v recenzi nahlížen zejména z hlediska žánrového diskurzu, autorka tvrdí, že kvůli
neúplné adaptaci se film oproti knize přesunul do žánru romance a ve své podstatě je vlastně
„melodramatem o vítězné lásce“. Spáčilová plynule přechází mezi popisem obsahové stránky, postavami
a představitelkami hlavních rolí, které ji utvářejí. Zdůrazňuje hlavně exotičnost a mystičnost
světa, který film zobrazuje. Používá při tom pro ni typická přirovnání a metafor („…svého druhu
holčičích Bradavic…“, „Poté mizí ze scény školačka a nastupuje slečna: zprvu Popelka nakukující
špehýrkou na ples, kam nesmí, vzápětí Angelika, jíž leží u nohou celý dvůr…“, „a la Michael
Jackson“). Autorka se domnívá, že film zobrazuje spíše interakci mezi gejšami navzájem, než mezi
gejšami a muži, proto automaticky označuje za ideální publikum, kterému nebude tato skutečnost
proti srsti, publikum ženské („Což v důsledku znamená, že tahle nejzajímavější místa filmu si
vychutnají spíše dámy než pánové…“), k tomu se však neřadí, poněvadž využívá analytického přístupu.
Spáčilová si protiřečí v úvahách o základní linii příběhu srovnáním Gejši s  „útlou telenovelou o
ženě mezi dvěma muži“ a tvrzením, že „zákulisí profese opředené mýty se ocitá na druhé koleji“.


Malá Miss Sunshine (Little Miss Sunshine, Jonathan Dayton, Valerie Faris, 2006, USA), Vojtěch
Rynda, Tiscali

http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13002


Stejně jako mnoho jiných recenzí týkajících se filmu Malá Miss Sunshine, i tato se věnuje zejména
směsici hlavních postav a jejich představitelů. Rynda oceňuje zejména jejich životnost a
pravděpodobnost, což samozřejmě souvisí i s jejich ztvárněním (Přestože na papíře jde o možná až
příliš pestrou kolekci lidských typů, všichni herci dokáží ze svých postav udělat životné lidi s
jejich slabostmi a skrytou vnitřní sílou.“) a režií, která dokázala takto nesourodé charaktery
zkorigovat do uvěřitelné podoby. Tato uvěřitelnost a realismus je někdy možná pouze na úkor
nesplnění žánrových konvencí rodinných komedií („…jež mají takřka z definice povinnost lakovat
skutečnost na růžovo podle zavedených klišé…“) nebo aplikováním žánrových přesahů („…v němž se na
poměry žánru mluví až příliš sprostě a objevují se v něm „dospělácká“ témata jako pornografie či
drogy.“). Autor předvádí svou znalost širšího kontextu od zmínky o nečekaném úspěchu snímku tvůrců,
kteří v oblasti celovečerních filmů debutují, přes citování režisérky, až po připomínky filmů, ve
kterých vystupovali herci v minulosti. Rynda sympatizuje s postavami, projevuje svůj názor, ale v
první osobě nepíše. Čtenáře neoslovuje a diváka generalizuje, používá ho jako entitu, u které
předpokládá v průběhu filmu určité procesy („Téhož se dostane divákovi – spolu s uvědoměním, že
tohle vlastně člověku stačí k tomu, aby dokázal ráno vstát z postele.“).


Lenka Marečková


Soucit, nenávist, pokání (Reflex 06/2008,Tomáš Baldýnský)

http://www.reflex.cz/Clanek30928.html


Autor se hned na začátku své recenze negativně vymezuje vůči filmovým autorům, kteří se jednoduše
vypořádávají s výrazovými prostředky, které film nabízí. Tím nám vlastně hned v úvodu nepřímo
oznamuje, že v případě filmu Pokání půjde o film jiný, o film, který tyto požadavky naplňuje, tedy
film „kvalitní“, který se vymyká běžné filmové produkci.

V následující části recenze svůj výrok rozvádí, popisuje a vyzdvihuje autorův způsob kombinace
vizuálních, zvukových a hereckých aspektů filmu. Na příkladu dlouhého záběru (v této recenzi se
uvádí pěti a půl minutová souvislá sekvence válečného výjevu) popisuje, jak režisér pracuje s
možnostmi filmu, jejich nahuštěním i kontrasty a působením na diváckou mysl a emoce. Dále se snaží
film žánrově vymezit, což se ale autorovi příliš nedaří, protože sám film nedrží pouze jedinou
žánrovou linii. Konečné vymezení nebo shrnující popis nám autor recenze nedává, odkazuje na nutnost
vlastní zkušenosti s filmem, upozorňuje na nezbytný moment překvapení i závěrečnou nevyhnutelnou
katarzi, kterou film divákovi poskytuje. (Je zajímavé, že autor recenze se vůbec nevěnuje knižní
předloze, kterou ostatní autoři, byť i sporadicky, zmiňují.)

Navzdory určitému „tajnůstkaření“ nám dále autor poskytuje shrnující nástin děje, čímž z části
odkryje to, co dříve nechtěl prozradit a mírně si tak protiřečí. Celkovou pointu ale do své recenze
neuvádí, takže diváka nepřivádí o potřebnou nezaujatou zkušenost s příběhem při prvním shlédnutí
ani o závěrečný moment překvapení.

Na závěr recenze uvádí výčet cen včetně těch neproměněných.

Celkově tato recenze působí veskrze kladně a lákavě pro budoucího diváka. Věnuje se také popisu
filmových prostředků, se kterými snímek pracuje a srovnává i s díly jinými. Podává v podstatě pouze
pozitivní informace, navíc si udržuje i určitý odstup, ve kterém je trocha tajnosti a nemožnosti
prozrazení pointy, čímž diváka láká na nutnost osobní zkušenosti s filmem. Tento fakt je vlastně
tou nejlepší reklamou pro film samotný[KF121] .



Okamžik zavřený v kapce vody (Lidové noviny, 31. ledna 2008, Darina Křivánková)

http://www.lidovky.cz/okamzik-zavreny-v-kapce-vody-dig-/ln_noviny.asp?c=A080131_000131_ln_noviny_sk
o&klic=223709&mes=080131_0


Autorka nám hned v začátku své recenze sděluje, kolik nominací na jaké ceny film Pokání získal.
Tento fakt je sice chvályhodný, ale jako stěžejní argument recenze příliš neobstává[KF122] .
Naštěstí, nejen pro film, je toto pouze začátek, zbytek recenze je veskrze pevně, suverénně a
fundovaně napsán.

Velice pozitivně autorka popisuje schopnost, s jakou je režisér filmu schopen kombinovat různé
filmové prostředky k dosažení silného diváckého vjemu i emocionálního prožitku. V této pasáži se
autorka recenze dotýká i obecných filmově vědných témat, tedy s čím vším může film pracovat a jak
toto působí na příjemce filmové zkušenosti.

Autorka se dále věnuje nástinu děje filmu, což dělá rafinovaně, jasně a přitom jemně. V podstatě
dopodrobna popíše jednu, pro film stěžejní pasáž, a dále základní kostru filmu, čímž divákovi
přiblíží, o čem film bude, naladí ho, ale zároveň neprozradí příliš.

V recenzi se dozvídáme i informace o literární předloze, a scénáristově i režisérově umu, jak
citlivě vytvořit výbornou adaptaci kvalitního literárního díla.

Celkově působí recenze lehce, odborně a s „laškovným“ nádechem. Líbí se mi, jak si autorka hraje s
explicitním popisem různých scén, přičemž nepřesáhne významnou hranici prozrazení příliš.



Na vlastní nebezpečí (Moviezone, imf)

http://film.moviezone.cz/na-vlastni-nebezpeci/recenze/


Recenze nás hned na začátku nenechá na pochybách. Počáteční „vtip“, příměr ke špatnému (nebo aspoň
běžnému) jídlu nás bude doprovázet celou recenzí (která je spíše antireklamou).

Celá recenze je v podstatě výčtem, čeho špatného se autoři dopustili a co film kazí (v začátku je
vsunuta jakási malá omluva tomu, že Češi prostě neumí dělat dobrodružné filmy, tedy žánr pohodlnému
národu poněkud cizí). Po představení (špatných) hlavních rolí ztvárněných (slabě vedenými)
hereckými protagonisty následuje autorovo zhodnocení (nedospělého) scénáře a (nezvládnuté) režie
doplněné o (nabubřelou) kameru a (přeplácané) filmové prostředky. Vše kapituluje (ohraná) hudba a
(cíleně umístěné) nahotinky.

Autor sice komplexně zhodnotil celý film, ale nebyl přitom schopen odhlédnout od svých osobních
antipatií. Recenze je spíše výsměchem filmovému počinu a z potenciálního diváka se po přečtení
tohoto textu stane pravděpodobně odrazený nedivák




Lenka Marešová


        Taková normální rodinka, Taková normální rodinka – Jaroslav Sedláček (Cinema, 4/08)


Recenze začíná koncepcí formální, kde hned v úvodu upozorňuje, že film je adaptací seriálu ze 70.
let a dále se této linie drží ve chvílích, kdy film i seriál srovnává („selhání ve chvíli, kdy ze
statického seriálu měla vzniknout rozpohybovaná filmová podívaná“). Autorství se recenze dotýká ve
dvou rovinách – Hartl jako režisér: „Hartl ustoupil od výrazné komediální nadsázky a pokusil se
hrdiny i jejich příběh víc přiblížit každodennímu životu.“ A Hartl jako debutant, díky čemuž je mu
leccos promíjeno (kolísání v rytmu, řada zbytečně užvaněných scén). Recenzent používá dramaturgický
přístup: „Nehodí se hudba Davida Krause. Herci se pitvoří. Dulava se hodí do jiného filmu.“ „
Rodinka měla místo dramat všedního dne vsadit spíš na žánr bláznivé komedie.“ Film není rozhodně
hodnocen sám o sobě- buď je porovnáván se svou předlohou, v souvislosti s čímž je poukazováno na
diváka, který bude předlohu znát: „Žánrový posun může nejednoho fanouška seriálu naštvat, až
popudit.“ Za další je velmi výrazně hodnocen v návaznosti na české prostředí: „V éře pátých
Básníků….(Rodinka) nutně musela uvíznout v hledáčku producentů“, „Kdy jsme se ovšem naposledy
v českých kinech setkali s opravdu dobrou bláznivou komedií?“

Kromě přímého poukazování na určitého diváka (fanoušek seriálu) se o divákovi mluví už pouze
obecně, jako o potencionálním divákovi: :“ Na diváka bude velmi dobře fungovat i léto, filmově
neokoukané exteriéry …., atd.“ Vklad kritiky spočívá v odhalení explicitního poselství filmu:
„Láska dokáže být krásná v každém věku a je nejtěžší dobře si vybrat.“ A v závěrečném shrnutí:
„Herecké obsazení ani zajímavý námět dobrý film nedělají.“ Recenzent si nad celou látkou drží
distanci. Text zapadá do periodika – popisný styl, čtivost, přístupnost. Článek se nijak nevymyká
stylu Jaroslava Sedláčka, který dramaturgickou přístup volí často.


 O rodičích a dětech – kOCOUR (Moviezone) - http://film.moviezone.cz/o-rodicich-a-detech/recenze/


 Ačkoliv text začíná zmínkou o autorovi a jeho předchozích filmech, hlouběji se autorem nezabývá a
mnohdy si stačí s více méně nic neříkajícím konstatováním jako: „Naštěstí – a to opravdu naštěstí.
Michálek je stále výborný režisér a pro svůj film dýchá.“ A dále staví především na rozboru
formálních prvků od příběhu, narace, herectví až po komponování obrazů a hudbu. Autor si dokáže
povšimnout a vyzdvihnout, některé formální postupy, dle něho v české kinematografii nezvyklé: „K
dobrému dojmu z něj přispívá i taková prkotina, jako je reálně se měnící počasí. Kdy jste naposled
ve filmu viděli, aby slunce zašlo za mrak a po půl minutě se zase rozsvítilo?“ Celkem pečlivý
rozbor formálních prvků považuji za jeden z největších autorských vkladů této recenze. Jeden pokus
o kritickou argumentaci, však bohužel selhává díky jasné nelogičnosti věty, kdy nejdříve tvrdí, že:
„Příliš dlouho si tihle dva vypráví – příliš dlouho na to, abyste pak z jejich světa mohli odejít
jenom tak bez hlubší myšlenkové poskvrny“ a hned v další větě celé své původní tvrzení vyvrátí:
„Přesto se tak stane a s ohledem na herce i nápaditý scénář je to najednou velká škoda.“ Naopak
jeho pokus o žánrovou koncepci poněkud selhává, neboť film porovnává a vyzdvihává v souvislostech
do kterých vůbec nezapadá a dle mého, by ani žádný potencionální divák nečekal, že zapadat bude:
„Není to crazy komedie s tunou „legračních“ hlášek, ani film plný teenagerů, kteří chtějí svá
přirození strkat do všech otvorů, o kterých se zmiňují biologické encyklopedie. Michálkův nový film
vychází ze života a nabízí život sám.“ Film je pojímán organicky, tedy sám o sobě, jediné chvíle,
kdy recenzent vypadává z této linie je srovnávání a poukazování na české prostředí. Recenzent se
snaží komunikovat se čtenářem ať už přímým oslovením: „Kdy jste naposled ve filmu viděli, aby
slunce zašlo za mrak a po půl minutě se zase rozsvítilo?“ nebo celkově fanouškovsko-lidovým laděním
celého článku. Za druhé vytipovává jakého-si modelového diváka pro kterého by mohl film být určen:
„O rodičích a dětech je spíše experimentální hříčka pro fajnšmekry než film, na který se pohrnou
davy.“ Přičemž autor sám sebe, dle pozitivního hodnocení, mezi fajnšmekry řadí. Styl zapadá do
Moviezone, která má image portálu, kde fanoušci píší pro fanoušky.


                     Prchavá letní zábava, Bobule – Mirka Spáčilová (iDnes) -
http://show.idnes.cz/bobule-prchava-letni-zabava-dft-/filmvideo.asp?c=A080325_183038_filmvideo_kot


Autorka se drží žánrové koncepce, když hned v úvodu poznamenává, že: „Prvotina režiséra Tomáše
Bařiny z letní Moravy vykutala více svěžesti než žánrově příbuzná Svatba na bitevním poli, ovšem,
kde se věnuje romanci, baví čistěji než coby venkovská fraška a la Slunce, seno.“ Vymezuje tak
žánr, který se dle jejího povedlo naplnit – romantickou komedii a ten, jenž selhává – „buranskou
taškařici.“ Formální ladění přichází později s hodnocením zápletky, vypravěčského a stylistického
umu. Film je pouze minimálně hodnocen sám o sobě, převládající strategií je jeho řazení a
srovnávání buď s jinými filmy na podobné téma (Bokovka, Dobrý ročník) nebo s filmy žánrově
příbuznými (Náš dědek Josef a Dobrý člověk ještě žije). Autorka se k filmu staví z povýšené
vševědoucí pozice – dává jasně najevo, jak špatný je: „Sousedský kolorit místních postaviček působí
vyčichle a situační gagy včetně výbuchů "archivního" burčáku se příliš dlouho připravují, takže
účinkují jen zčásti“, ovšem v závěru nakonec s velkorysostí režisérovi pofouká rozbité kolínko,
když mu přičte body „za podprahovou podmanivost nálady a za to, že si na nic jiného nehraje.“ A
celou recenzi rozsekne tvrzením o „daleko strašlivějších filmařských debutech.“  Hlavním vkladem
recenze je zasazení Bobulí do českých, dějinných (myšleno dějin filmu s podobnou tématikou) a
žánrových souvislostí. Vytkla bych až neprofesionální lidovost („podvodníček s komplicem opouští
pražskou horkou půdu a prchá před nahlouplými poldy k dědovi, moravskému vinaři, kde najde správnou
cestu i dívku“), která ovšem zapadá do běžného stylu M. Spáčilové. Poslední poznámka – mám pocit,
že s nějakým případným divákem tato recenze nepočítá.



Všechno nejlepší – Tomáš Baldýnský (Reflex) - http://www.reflex.cz/Clanek23961.html



Tomáš Baldýnský nenabízí čistokrevnou filmovou recenzi, ale obšírnější pohled, kdy se na příkladu
jednoho filmu pokouší demonstrovat tristní stav současné české kinematografie.[KF123]  Článek
začíná zmínkou o v té době nedávno neprošlém zákonu na podporu české kinematografie, přesouvá se
k problematice filmového podnikatele, nikoliv umělce, přechází k tvrzení o mizerném napodobování
zahraničních vzorů a končí povzdechem o neschopnosti natočit v ČR dobrou komedii. Tak se od
koncepce ideologické dostává ke koncepci autorské a končí u koncepce žánrové, kdy vyjmenovává, co
Všemu nejlepší chybí k naplnění komediálního žánru. Recenzent tedy volí dramaturgický přístup, kdy
Vše nejlepší stále konfrontuje se svým pohledem na to, jak by jednotlivé prvky měly být postaveny
tak, aby působily správně komediálně. Autor čtenáře nijak neoslovuje a volí distancovaný analytický
přístup. Hlavním vkladem je pojetí filmu jako nepovedené napodobeniny úspěšnějších vzorů a
dokládání tohoto tvrzení pomocí rozboru jednotlivých prvků (narace, styl, herectví).  Za užitečnou
nadstavbu považuji i snahu zasadit film do širších souvislostí (finanční situace dotování filmu,
výroba za účelem zisku). Autor vykazuje znalost českého filmového prostředí, svá tvrzení dokládá
přijatelnými argumenty, přičemž si zachovává čtivý styl.




Krev, moč a slzy, prostě Pusinky, Pusinky, Jaromír Blažejovský (Film a Doba, 2/07)


Tato kritika je příkladovou ukázkou všezahrnující koncepce. Nalezneme zde jak koncepci formální,
tak i žánrovou a ideologickou. Nejvýrazněji je použito poslední z jmenovaných koncepcí, v níž
převládá přístup kulturně antropologický a metakritický. Jaromír Blažejovský hodnotí film organicky
(a dokonce i nabízí popis toho, co takový přístup znamená) a naopak kritizuje ty, kteří zvolili
dramaturgický přístup. Kromě toho cituje z některých recenzí jiných autorů a za špatné označuje
pojmout recenzi na Pusinky, jako jejich srovnávání s „veselohrami panicově-nanicovatého ražení“.
Kulturně antropologická koncepce je patrná hned ze začátku, kdy autor Pusinky zasazuje do konceptu
jiných filmů s tematikou dívčího dospívání a dále tento fenomén popisuje. Článek jasně pracuje
s poučeným čtenářem s kterým se autor, používáním formy MY, přímo ztotožňuje. Prožitek diváctví
nedemonstruje pouze sám na sobě, ale i na konkrétních divácích z kina, přičemž nabízí i dvojí
diváctví – to spotřební z multiplexu a artové z jedno sálového kina. A právě artový divák by dle J.
Blažejovského i takový, jemuž je film určen. Přesněji, jak píše, někdo, kdo dílo přijímá jako výzvu
k zážitku a interpretaci. Největším přínosem kritiky je dle mého označení Pusinek za film artový a
rozsáhlá argumentace toto tvrzení dokládající. Styl kritiky zapadá do koncepce Filmu a Doby, kde se
recenzenti snaží o filmovou interpretaci a zasazení filmu do širších souvislostí. Další, co bych
ocenila, je odvaha J. Blažejovského viděné popisovat naturalisticky.


Štěkot porcelánového psíka, Tajnosti, Jan Vnouček (Film a Doba, 2/07)


Celá kritika je postavena na srovnání toho, jaké Tajnosti mohly a podle autora být měly a co
autorka udělala špatně, že se tak nestalo. Za vzor správného tvaru si kritik určuje blues
(„autentický, nepředstíraný smutek ze života v okovech“) a následně v rozborech jednotlivých složek
(příběh, užití zvuku, ozvláštnění) ukazuje, kde konkrétně se film od jím požadovaného tvaru
odklání. Tyto odklony někdy přímo, někdy méně, explicitně vysvětluje osobností autorky. Nadhodí tak
třeba, že náladu již se režisérka snaží obrazem a slovem vyvolat se dá jen ztěží označit za
skutečné blues, protože je příliš svázána svým nadáním pro dialogy a nadsázku. Dle toho usuzuji, že
se jedná o koncepci autorskou, kdy se s autorkou pracuje, jako s určitou ikonou disponující určitým
balíkem schopností. Přičemž této ikonovitosti se dosahuje v souvislosti s jejími předešlými filmy.
Kritik si nad filmem drží distanci, počítá s poučeným čtenářem a nijak ho neoslovuje. Diváka nijak
netematizuje a když už naznačí nějaké působení, které by film mohl mít, nechává ho uzavřené pouze
ve filmu samém. „Film nevyvolává, film spíše vzbuzuje rozpaky…“. Největším vkladem (i když dle mého
trochu problematickým) je interpretační rámec blues versus film. To je pro mě ovšem i mínus neboť
se tím kritik až příliš uzavírá v jedné hodnotící koncepci a nenechává si prostor pro jiný postoj.
Tímto přístupem ovšem opět velmi dobře zapadá do Filmu a doby, neboť nabízí přístup, který se
v jiných recenzentských textech nevyskytuje.


Muka ozvláštnění, Grandhotel, Jaromír Blažejovský (Film a doba,4/06)


Počáteční zmínkou o objevu Viktora Šklovského, že umění kráčí cestou ozvláštnění, nás J.
Blažejovský seznamuje s interpretačním rámcem svého textu. Tvrdí totiž, že David Ondříček se vydal
cestou záměrného ozvláštnění téměř všech žánrových prvků, které se ovšem díky své přílišné
záměrnosti nezdařilo. Své tvrzení poté opět dokládá rozborem těchto jednotlivých formálních prvků
(koncepce formální). Za další pracuje s osobností autora a jeho taktikou točit filmy dopředu
zaměřená na určitého diváka a tím pádem i divácky líbivé (koncepce autorská). ‚V neposledním
přináší i symptomatický výklad díla, které se dle něho snaží nastavit zrcadlo naší době.
Blažejovský volí cestu ztotožnění se s divákem – „když se stane to, musíme si myslet.“ V závěru se
přímo snaží vytipovat cílového diváka, i když takovým způsobem, že o někom takovém pochybuje:
„…nevím kdo by tou cílovou skupinou měl být, snad holky, které čelí pokušení ukrást v sámošce
kalhotky?“ Přínosem je uchopení Ondříčkova díla jako pokus o ozvláštnění za každou cenu. Velmi
kvituji přirozený a výstižný humor pana Blažejovského.




Na druhé straně, Jiří Šíma, Filmpub - http://filmpub.atlas.cz/kino/143216-na-druhe-strane.aspx


Jedná se tak trochu o recenzi – nerecenzi, neboť v celém článku autor o filmu samotném mnoho
neřekne. V první části se zaobírá popisem nedávného vývoje Německé kinematografie, který však
k filmu samotnému nijak nepojí. Naopak tento vývoj semkne alespoň s osobností Fatiha Akina, když
píše, že i on patří mezi mladé Německé objevy, již proslavené na festivalech. Ve stručném popisu
filmu, se autorské koncepce dočkáme, když se recenzent pokouší popsat jednotící stylistický a
myšlenkový styl režisérových snímků, např.: „Jeho způsob vypravování je nelineární, zachycuje
jednotlivé osoby v různých časových úsecích a při různých činnostech, přičemž jako spojující prvek
můžeme označit jejich společné úsilí a sebedůvěru, s kterou se vrhají do dalších životních
nástrah.“

Druhou koncepcí je koncepce ideologická – autor film vykládá především z toho pohledu, jaké je jeho
společenské sdělení, např.: „Akin volá po porozumění, volá po smazání hranic mezi islámem a
křesťanstvím, mezi Asií a Evropou a konečně i po zrušení sociálních a věkových mantinelů, které ve
společnosti přetrvávají.“ Autor pokládá čtenáře za poučeného, když volí mód MY. S diváctvím pracuje
v rovině určení účinku filmového díla na diváka: „Akin používá těch nejkrutějších metod, aby diváka
dostal na svou stranu a mohl s ním rozehrát svou velmi propracovanou a důvtipnou hru,…“. Poslání
kritiky bych rozdělila do dvou bodů – zaprvé představení současné Německé kinematografie, zadruhé
odhalení poselství filmového díla. Nejsem schopna přesně odhadnout nakolik článek zapadá do
FilmPubu – soudím, však že tento server, se snaží o filmech psát v širších souvislostech, tudíž by
tento článek měl splňovat strategii periodika.


Koření života, Iva Hejlíčková, Cinema (9/07)


Autorka volí žánrovou koncepci, když film řadí do žánru romantické komedie a jako ozvláštnění, díky
kterému tento film funguje, označuje logicky právě kulinářské prostředí. Recenze je tedy především
postavená na popisu toho, co je pro tento žánr typické (postavy, zápletka, vyústění příběhu) a
toho, čím film ožívá (kuchařské prostředí, příprava jídel). Recenzentským přínosem, je tedy velmi
dobré vystižení a popsání žánrových klišé v nichž se film pohybuje a odhalení toho, proč z něho, i
přes jeho klišovitost, může být celkem příjemná podívaná. Zvolen je tedy žánr dramaturgický, neboť
autorka s látkou pracuje v neustálé konfrontaci s jejím žánrem. Se čtenářem se pracuje jako
s potencionálním divákem (vyjmenovávání toho, proč by mělo cenu snímek vidět). Autorka přímo
popisuje svůj zážitek z kina , přitom však volí ztotožnění s divákem, když svůj zážitek popisuje
např. takto: „…a my tudíž můžeme jejich namlouvání sledovat s podstatně větším požitkem…“. Recenze
zapadá do koncepce Cinemy – kdy jsou filmy hodnoceny především s ohledem na potencionálního diváka.
I. Hejlíčková volí svůj obvyklý styl – přinášení vlastních prožitků z filmu, snaha o laskavost –
tedy najití nějakých kladů i ve slabším díle.



Walk the line, Cival, Moviezone - http://film.moviezone.cz/walk-the-line/recenze/


Cival se téměř v celé recenzi drží koncepce žánrové, neboť Walk the line srovnává s o rok starším
filmem stejného žánru a zaměření (Ray). V tomto srovnání se zabývá tím, co se mu na Walk the line
oproti Rayovi líbilo víc, a jak toho dle něj bylo dosaženo. Zároveň kritizuje neinvenční naplnění
žánru hudební biografie a ryze dramaturgicky radí, v čem mohl být film lepší. Tuto snahu považuji i
za základní vklad této recenze, zároveň s přiznáním autora, že se mu film líbil a jeho popisem
vypravěčských postupů, které z Walk the line dělají v rámci jeho neinvenčnosti dobrý film. Diváky
ve své recenzi rozděluje na dvě skupiny – širokou masu, která bude jásat nad dobře zvládnutým
žánrem a ty, kteří budou toužit po větším novátorstvím. Recenzent sám se samozřejmě ztotožňuje
s druhou skupinou. Jí je i recenze určená – recenzent takového čtenáře oslovuje. Svůj zážitek
z filmu přímo demonstruje popisem vlastních prožitků, např.: „Můžu v klidu konstatovat, že se mi
Walk the line líbilo.“. Zajímavým prvkem je, že autor dokonce i reflektuje co sám napsal: „ Intro
se mi vydařilo vskutku dokonale pesimistické.“ Civalův text se přesně hodí do Moviezone, kde
v recenzích většinou nejde o nic jiného než vyjádřit subjektivní zážitek z filmu. Oceňuji čtivý
styl i dobrou argumentaci při srovnání Walk the line s Rayem.


Recenze: Kuličky (Petr Trella, Filmpub -
http://filmpub.centrum.cz/kino/157084-recenze-kulicky.aspx)


Těžko říct jaký přístup byl v této recenzi vlastně zvolen[KF124] . Recenzent zprvu Kuličky zahrne
mezi další „fajn příspěvky do české kinematografie“ (vedle nich jmenuje Bobule! a Frantu děvkaře),
načež se pustí do zbytečně rozvleklého popisu děje jednotlivých povídek. Jediný mínus vidí
v „nevyrovnanosti a nevyváženosti jednotlivých částí“, což argumentuje popisem, dle něho
nejslabšího druhého příběhu. Aby negativní soud vyvážil, hned přispěchá s výpisem kladů povídky
třetí. V závěru Kuličky přirovná k filmu Knoflíkáři, což vzhledem k tomu, že se v obou případech
jedná o povídkový film, považuji spíše za samozřejmost, nehodnou vydávat, jako recenzentský
postřeh. Oproti Knoflíkářům však prý autorka neměla tak zajímavou předlohu, protože si jí napsala
sama (zajímavé je porovnat tento argument s článkem na iDnes, kde je naopak Dabowská chválena za
scénář a naopak jí je vytýkána bezradná režie). Recenzent jeví snahu zaujmout pozici znalce českého
filmu, když svůj osobní názor vydává za obecně daný: „Nedávno jsme se například přesvědčili, že se
i u nás dá bez problémů natočit odlehčená a na nic si nehrající komedie, jejíž hlášky netahají za
uši a která je opravdu vtipná tam, kde bylo zamýšleno (Bobule).“ Čtenáře ztotožňuje s divákem.
Trellova argumentace je podložená pouze jeho osobním dojmem, což je málo. Jeho styl není příliš
nápaditý.



Jan Mikulčík


10 000 př.n.l. (Roland Emmerich, 2008), Michal Liška, Filmpub, 12.3.2008
http://filmpub.atlas.cz/kino/153071-10-000-pr-n-l.aspx

Na začátku autor se k tvůrci Rolandu Emmerichovi obrací v úvodu[KF125]  a jen letmo dál v textu,
srovnává film z předchozí režisérovou tvorbou kvůli jeho rozmáchlosti a myšlenkové jednoduchosti.
Dále jej srovnává s filmem Apocalypto, který má podobnou příběhovou strukturu, přičemž druhý film
podle něj vychází jako vítěz díky svému méně ambicióznímu přístupu. Text je z velké části obhajobou
konstatování, že film nechtěně vzbuzuje smích, („Těžko uvěřit v boj o život ve starých kulisách jen
proto, že má na sobě někdo jen pár kusů koženého oblečení a ohromné dredy - když se k tomu přidají
čisté nehty, dokonale vybělené zuby a lámavá angličtina, jen těžko můžete docílit něčeho jiného,
než jen úsměvného „hraní si na historii".“) a pokládá otázku, zda film obstojí jako velkolepá
multiplexová  podívaná. Text podává poměrně přesný obrázek o tom, jaký film je a proč na něj jít či
nejít. Čtenář není oslovován, s malou vyjímkou na konci („...je to akorát k smíchu. A ani nemusíte
být filmový kritik, abyste to poznali.“). V textu je několik zbytečných opakování (označení filmu
jako „krásné obrázky“ a podivení nad vymyšlenými pštrosími stvořeními), ale jinak je jazykově i
stylisticky v pořádku.


Tahle země není pro starý (bratři Coenové, 2007), Petr Čihula, Moviezone, 28.1.2008
http://film.moviezone.cz/tahle-zeme-neni-pro-stary/recenze/

Text je do značné míry autorský, ovšem dost zaujatě, autor pasuje bratry Coenovy do tvůrčí pozice,
ve které je má nejraději a šmahem odsuzuje jejich poslední tvorbu. Z filmem Tahle země není pro
starý se zdá být autor spokojený, což se ovšem dozvíme především z hvězdičkového hodnocení pod
textem. Autor se totiž snaží působit intelektuálně a text pojímá spíš než recenzi jako jakousi
analýzu. Chybí zde stručné shrnutí děje nebo nějaká anotace, která by nezasvěcenému čtenáři
sdělila, o čem ten film vlastně je a zda je mu doporučován. To je naznačeno jenom v závěrečném
shrnutí. Až v tomto shrnutí navíc autor označuje film jako nezávislý, což je ještě více matoucí.
Naopak text není přínosný ani pro čtenáře, který film viděl. Autor se přiznává, že knihu nečetl, a
zdá se, že jeho zvláštní závěr „nepobral“ a snaží se to zamaskovat.




Smát se a užívat si. Než si pro nás přijde. (Než si pro nás přijde, R. Reiner, 2008), Mirka
Spáčilová, MF Dnes, 30.3.2008
http://show.idnes.cz/smat-se-a-uzivat-si-nez-si-pro-nas-prijde-f0r-/filmvideo.asp?c=A080329_943658_
filmvideo_kot

Mirka Spáčilová má psaní dokonale zvládnuté, dokazuje to tím, že obsah filmu dokáže v úvodu shrnout
do pěti vět. Jako v jiných jejích textech se ovšem projevuje jistý manýrysmus, například nenápadné
(a trochu zbytečné) poučování čtenáře o filmové terminologii [KF126] („...takzvané "buddy" čili
"kámošovské" snímky o dvojicích kumpánů...“), nebo poněkud násilné hledání analogie mezi
recenzovaným filmem a jinými díly ve filmové či televizní historii („...slavný německý film se
stejnou látkou Klepání na nebeskou bránu.

V něm se sice proti ortelu smrti vzbouří dva mladíci a jejich cestu k vysněnému moři vroubí akční
honičky, přesto však shoda bije do očí. Vždyť umřít je nespravedlivé v každém věku a také rebelie
vychází z podobné touhy: ještě něco zažít.“ „Nicholson coby šéf kliniky, výstřední a žoviální
milovník všech požitků s prvky chování doktora House.“). Jazykově i stylisticky je text naprosto v
pořádku. Autorka se ke čtenáři nijak neobrací, koncepce je žánrová a částečně formální.


Venkovský učitel (Bohdan Sláma, 2008). Aleš Harazim, Filmpub, 19.3.2008
http://filmpub.atlas.cz/kino/153648-venkovsky-ucitel.aspx

V úvodním odstavci autor zasazuje film do kontextu současné krize českého filmu, což se dá už
nějakou dobu považovat za klišé[KF127] .  V dalším odstavci autor velmi neobratně poskládal věty za
sebe: „Na jeho Venkovského učitele při hodnocení totiž ani trošku nemusíte aplikovat „česká
měřítka". Tedy když se jedná o českou komedii, říct, že kdyby pocházela z USA, stěží by dostala
jednu hvězdičku, ale protože je naše, česká, dáme jí alespoň dvě. Z českých komedií totiž patří k
těm lepším.“ Poslední citovaná věta je dost zmateně napsaná. Autor se dále v textu na prostoru dvou
odstavců zamotává do vlastní pasti, když odmítá prozradit zásadní informaci, která je ve filmu
podaná jako překvapení (což oceňuji), ale píše o ní na  příliš velkém prostoru. Text působí, že byl
napsán narychlo a v nadšení, autor se často informačně i stylisticky opakuje, a to i v rámci
jednoho odstavce („...hledání lásky, která ne a ne přijít.“  …  „A nikdo z nich ji ne a ne
najít.“). Nadšená zaujatost je místy až úsměvná („Tereza Voříšková … Už tehdy mi podobiznou hrozně
připomínala Jennifer Connelly. Teď se jí už začíná vyrovnávat i herecky.“). Jako celek je ovšem
text podává dost informací na to, aby si čtenář mohl udělat obrázek o tom, jestli stojí za to film
vidět.


Bobule (Tomáš Bařina, 2008), Alena Prokopová, Cinema
http://www.cinemamagazine.cz/recenze/18887/bobule

Recenze Aleny Prokopové jsou velmi specifické, jde spíše o analýzy, které si píše pro sebe a dává
je k nahlédnutí každému, kdo je ochotný přistoupit na její pravidla. Její texty od začátku do konce
někam směřují, není v nich řečeno ani slovo nadbytečně. Každá informace má své přesné místo.
Problém jejích textů spočívá v tom, že do značné míry počítá, že už čtenář film viděl. Při popisu
filmu odkazuje na konkrétní scény, čímž občas zkazí překvapení čtenáři, který film teprve uvidí, a
někdy čtenář nemá šanci pochopit, co má autorka na mysli („...takovými citově ošidnými momenty,
jako je scéna s golfovým míčkem...“). Její texty se tedy do značné míry vyplatí odložit k přečtení
až po shlédnutí filmu, což pro někoho může být v rozporu s tím, jak je definována recenze. V rámci
svého pojetí jsou její texty stylisticky i jazykově dokonalé. Recenze na film Bobule pak splňuje
všechno výše popsané, jenom je trochu kratší než bývá u autorky obvyklé.


Monstrum (Cloverfield, Matt Reeves, 2007), Ondřej Vosmík, Cinema
http://www.cinemamagazine.cz/recenze/18208/monstrum

Ondřej Vosmík dokazuje, že i „cool“ styl psaní, který tak rádi používají autoři textů na
Moviezone.cz, může fungovat ve velkém seriózním magazínu, pokud je používán citlivě.[KF128]  Jako
ukázkový příklad v recenzi na Mostrum je zařazení Macaulayho Culkina do letmého výčtu katastrof,
které ve filmových příbězích postihly New York. Koncepce je v úvodu textu převážně žánrová, ve
druhé polovině pak formální. Autor předpokládá, že se čtenář nad některými informacemi pozastavuje,
a v těchto momentech používá ujišťování („...kamarádi s kamerou jej chtě nechtě doprovázejí... Ano,
s kamerou.“) a čtenáře často oslovuje („Pokud vám roztřesená ruční kamera dřív v nějakých filmech
vadila, nebo vám z ní snad přímo nebylo dobře po těle, rovnou na Monstrum zapomeňte.“). Jazykově je
text čistý, je tu jen jedna diskutabilní věta: „Nový York pro ně byl jasnou volbou.“ Možná jde o
náhodu, ovšem věta vypadá jako parafráze reklamy na Jihlavanku, což podle mě není nejšťastnější
volba.[KF129]


BOURNEOVO ULTIMÁTUM / "ŠACHOVÝ MISTR" V POHYBU (Bourne Ultimatum, Paul Greengrass, 2007) Radomír
Kokeš, Cinepur č. 53 http://cinepur.cz/article.php?article=1284

Velmi nekonvenční hodnocení filmu, kdy autor zcela vynechává hodnocení dílčích řemeslných složek –
nedozvíme se nic o hereckých výkonech, kvalitě scénáře atd. To se dá vyčíst z úvodní věty: „Téměř
bezešvé napojení Bourneova ultimáta na Bournův mýtus vzbuzuje intenzivní dojem, že sledujeme v
polovině přetnutý film.“ Autor tím vlastně sděluje, že je film po všech stránkách stejně precizní
jako předchozí díl trilogie, a soustředí se na složky, které tvoří ozvláštnění oproti minulým dílům
i v rámci kinematografie jako takové. Z textu je jasně patrná autorova dokonalá znalost
problematiky, kontextu série i žánru. Erudovanost autora se trochu projevuje nadstandartním
používáním cizích slov, ovšem vzhledem k zaměření periodika nejde o velký problém. Z hlediska
stylistického je na textu pozoruhodné především to, že i když je autor pravděpodobně velkým
fanouškem filmu (jinak by si nedal takovou práci s jeho analýzou), zachoval si profesionální odstup
a vytvořil prakticky odborný text, bez jakýchkoliv nadšených výkřiků.



Michaela Mottlová


Moje levé oko-Skafandr a Motýl (Tomáš Baldýnský)

Skafandr a motýl (Le Scaphandre et le papillon, Julian Schnabel, USA/Francie, 2007)

Pokud čtenáři Reflexu chtějí recenzi, pak takovou, aby byl film alespoň částečně zařazen do širšího
kontextu, aby informace, které z kritiky získají, se netýkaly jen recenzovaného filmu, ale chtějí i
zajímavosti a další, obvykle kulturní a politické reálie, ke kterým film odkazuje.

Tomáš Baldýnský je přesně takovým publicistou[KF130] . V recenzi na film Skafandr a motýl postupuje
přísně logicky, jednotlivé informace jsou podávány střízlivě, k analýze filmu, kde se soustřeďuje
jednak na téma, které vychází z literární předlohy se zajímavým osudem, jednak na hlavní formální
prostředky, které jsou důležité pro působivost snímku a originální výtvarné zpracování.

Autor ve třech krocích (úvod, kde vyjmenuje ocenění, hlavní části, kde se soustředí na film samotný
a závěru, kde naznačuje možné implicitní významy) vede čtenáře k tomu, že jde do kina obeznámen
s věcmi, které ho mohou dovést k hlubšímu prožitku a pochopení díla.

Přestože je recenze jednoznačně kladná, ani na okamžik autor nezapomíná svá tvrzení podložit důkazy
a čtenář má z tohoto článku dojem, že nebude úplný, dokud film sám nezhlédne a nedodá tam sám své
hodnocení.


Rom&Ing (Jan Bernard)

Roming (Jiří Vejdělek, ČR/Rumunsko/Slovensko, 2007)

Informačně bohatá kritika je v periodiku jakým je Film a doba standardem. Film Roming získal v době
svého uvedení rozporuplné reakce. Zdůrazňováno bylo hlavně prvoplánové obsazení hlavních
představitelů a klišovité zobrazení romské menšiny. Jan Bernard však přistupoval k filmu z úhlu
zasvěceného filmového znalce. V první řadě je čtenář detailně obeznámen s postavou scenáristy a
s podobou původního scénáře z roku 2006, který byl pro natáčení dodatečně upraven. Dále se
dozvídáme nezbytné informace o režisérovi a jeho předešlých filmech a pak se již plně noříme do
formální analýzy jednotlivých prvků.

Po úvodních informacích o tvůrcích tedy představuje charakter původního scénáře a na základě
dramaturgického přístupu staví srovnání tohoto scénáře (jako velice kvalitního díla) a výsledného
filmu. Postupuje zde analyticky po jednotlivých formálních prostředcích a odkrývá stylotvornou
mechaniku. Jednotlivé scény pak zařazuje (velice subjektivně a diskutabilně) do kontextu dalších
filmů.

Nedočkáme se komplexnějšího přiblížení dějové linie, jsou nám spíše prezentovány útržkovité popisy
zajímavých scén a charakteristika poměrně velkého množství postav, což divákovi, který film
neviděl, může zkomplikovat pochopení textu. Naopak divákovi, který film již zhlédl, kritika přináší
zajímavý úhel pohledu a velké množství informací, což zakryje i občas diskutabilní srovnání s filmy
Stalker a Zrcadlo a možná až příliš velké privilegování „papíru“ před „plátnem“[KF131] .


Nostalgii nevedeme, soudruhu (Jindřiška Bláhová)

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (4 luni, 3 saptamini si 2 zile, Cristian Mungiu, Rumunsko, 2007)

Film 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny se stal předmětem pro tuto recenzi. Pochvalné až adorující kritiky
na toto dílo se objevili hned na počátku distribuce, kritika tento film prostě miluje, dočkal se i
takových pojmenování jako „naděje rumunského filmu“ či „rumunský zázrak“. Ani tato kritika není
výjimkou v pozitivním hodnocení. Autorka se zde však nesoustředila jen na samotný film, jeho užití
jednotlivých formálních prostředků (i když ani to neopomenula zmínit), ale soustředila se na
kontext ostatních filmů, které vznikly v poslední době a snaží se různými způsoby reflektovat život
ve východním bloku. Zdůrazňuje zde jednak kontrast 4 měsíců k filmům jako Good bye, Lenin!, jednak
upozorňuje na to, že s filmem Životy těch druhých lze 4 měsíce zařadit do nového trendu filmů
reflektujících komunismus ne s notnou dávkou nostalgie a milého humoru, ale ve formě syrového,
mrazivého realizmu.

Bláhová zde počítá jen s obecným povědomím o citovaných filmech a recenzi směřuje jednak na diváky,
kteří ještě film neviděli, jednak ale dává i zajímavé podněty divákům, kteří film již zhlédli.

Jako mnoho kritik v Cinepuru je i tato pojata ideologicky. Přistupuje k předkládanému dílu
analyticky, nespadá k povrchnímu adorování dokonalosti snímku, ale na obhajobu svých názorů
předkládá i konkrétní příklady. Ty jednak odkrývají téma filmu a hlavní příběhové rysy, ale i
poodhalují prostředky, které jsou hlavní pro tvorbu atmosféry, v čemž můžeme shledat i prvky
kritiky formální.



Věra Němcová


Na dotek londýnskému podsvětí (Eastern promises, David Cronenberg, UK, Kanada, USA , 2007), Vojtěch
Rynda, Lidové noviny, 10. ledna 2008.

http://www.lidovky.cz/na-dotek-londynskemu-podsveti-der-/ln_kultura.asp?c=A080111_103402_ln_kultura
_hel


 Autor pojímá recenzi v úvodu jako autorskou i žánrovou kritiku, věnuje Davidu Cronenbergovi a jeho
schopnosti balancovat mezi žánry a i mimo ně. Podle něj jsou Východní přísliby důkazem, že :
„klasická filmařina přežila do 21. století v neztenčené síle“, přirovnává Cronenbergovy použité
filmové prostředky k Alfredu Hitchcockovi a všímá si analogie k předchozímu Cronenbergovu filmu
Dějiny násilí.

Organicky film Rynda chápe především jako řemeslně výborně zvládnutý film, který kromě příběhu
samotného poukazuje na „odvrácenou stránku multikulturalismu britské metropole“. Najdeme zde i
prvky formální kritiky a ideologické, ve které si všímá, že , film se „  věnuje se tělesnosti na
mnoha úrovních, zejména v souvislosti se sexem a násilím“. Čtenářem recenze je poučený divák,
samotná kategorie diváka ovšem určena není.

Podle Ryndy „Oproti Dějinám násilí Cronenberg tentokrát nenabízí tolik materiálu k interpretaci.
Východní přísliby jsou filmem pozorovatelským; vyhýbají se velkým poselstvím ve prospěch „pouhého“
vyprávění, jakkoliv mistrovsky provedeného.“ s tímto tvrzením, co se týká množství interpretace by
se dalo polemizovat, ale jinak je kritika argumentačně přesvědčivá. Stylistická úroveň textu je i
kritika samotná zapadá do koncepce Lidových novin, kde bohužel většinu recenzí píše Darina
Křivánková.[KF132]

Sny o lepším životě

Východní přísliby vyprávějí o mafii, ale nejenom o ní (Eastern promises, David Cronenberg, UK,
Kanada, USA, 2007), Jan Gregor, Respekt, 14. - 20.1.2008.


http://www.respekt.cz/login.php?mes=no&odkudPoprve=%252Fclanek.php%253FfIDCLANKU%253D150%2526fIDROC
NIKU%253D2008


V recenzi najdeme autorské i žánrové prvky, dle kterých Cronenberg „mistrně kličkuje mezi žánry
thrilleru a melodramatu, balancuje nad propastí kýče a po hitchcockovsku si hraje s diváckými
očekáváními“. Gregor odkazuje k předchozímu filmu Dějiny násilí a nejenom tématikou, ale i
obsazením V.Mortensena. Zároveň můžeme najít také prvky ideologické kritiky, které autor vnímá ve
vztahu k zobrazení ruského národa „ Doporučit se nedá snad jen zapřísáhlým rusofilům, kteří by ze
stereotypního obrazu slovanského národa mohli dostat osypky.“, V přízračném Cronenbergově světě je
celé Rusko metafyzickým konceptem...“.

Gregorův přístup k pochopení filmu je organický a film samotný nechápe jako příběh o ruské mafii,
ale podobenství o „ nomádech , bez domova, kteří nemají kde zakotvit.“

Z recenze je patrný analytický přístup ve vztahu recenzent – divák, cílem článku je čtenář jako
„kulturní obec“, přičemž v článku nenajdeme žádné přímé oslovení ani zacílení na diváckou
kategorii.

Gregorův text je přesvědčivou recenzí, která si kromě popisu příběhu a hodnocení formálních prvků
filmu, všímá také zaužívaného vnímání ruského národa[KF133]  a jeho zobrazovaní ve filmu.

Text zapadá do kulturní rubriky časopisu Respekt jako periodika pro čtenáře s všeobecným rozhledem
a tomu odpovídá i jeho vysoká stylistická úroveň.


metakritika č.4

Labyrint krásný, ale moc přehledný

Temná pohádka o občanské válce režiséra Guillerma del Tora (Faunův labyrint, Pan´s labyrinth,
Guillermo del Toro, Španělsko, Mexiko, USA 2006) Ondřej Štindl, Týden 33/2007.


http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/recenze/labyrint-krasny-ale-moc-prehledny_19023.html


Recenze obsahuje autorskou kritiku (odkazy na předchozí del Torovy filmy včetně analogií v „Princi
bez království“), žánrovou „ del Toro velmi dobře chápe, že pohádka a horor mohou být velice blízcí
příbuzní,“ a film podle Štindla  je také „ historická, nebo dokonce politická alegorie“ (prvky
ideologické kritiky).

Dramaturgicky se staví ke spojení reálného a fantazijního světa, to dle Štindla skutečně většinu
filmu funguje, ovšem „ Svět pohádky je světem jasně definovaného dobra a zla. Dá se ale pochybovat
o tom, jestli právě občanská válka ve Španělsku se vší krutostí na obou stranách  a s angažmá zlých
sil (fašistické Itálie, nacistického Německa, Stalinova SSSR) na obou stranách takové srovnání
snese“. Kromě černobílého vykreslení postav – padouch nacista, kladní partyzáni kritizuje také
jednoduchý děj a předvídatelný konec, oceňuje naopak vizuální stránku filmu. Z recenze je patrné,
že je určena minimálně čtenářům jako poučeným divákům, jejich přímé oslovení ani určení divácké
kategorie však chybí. Kritika je zasvěceným textem nejenom po stránce stylistické, ale významové.
Recenzent také demonstruje svůj vlastní zážitek viz. „ Pro autora těchto řádků tak i po zhlédnutí
Faunova labyrintu...“.


Film O rodičích a dětech prohrává souboj s knihou (O rodičích a dětech, Vladimír Michálek, ČR,
2008), Mirka Spáčilová, MD Dnes, 5.března 2008.


http://show.idnes.cz/film-o-rodicich-a-detech-prohrava-souboj-s-knihou-f60-/filmvideo.asp?c=A080304
_165617_filmvideo_jaz

Recenze je formální kritikou (ovšem vykazuje i prvky žánrové a autorské), ve které se Spáčilová
zaměřuje především na dle ní nutné srovnání filmu s knižní předlohou, to shrnuje větami: „Snímek se
nedovedl zbavit knižních dialogů“ a „přidat k literárním hovorům otce a syna na procházce byť
sebehezčí obrázky znamená čestný souboj s knihou, který nelze neprohrát.“ Spáčilová označuje film
za „poetickou komedii“, která se „jiným českým komediím vymyká“, zde jsou patrné prvky žánrové
kritiky. Autorka se staví do role čtenáře knihy a svou čtenářskou zkušenost promítá do kritiky. V
recenzi se sice zjevně nevymezuje vůči žádné divácké kategorii, ani zde není přímé oslovení. V
závěrečném hodnocení ovšem film podle Spáčilové „ Dává prožitek přímo úměrný divákově zkušenosti a
rozhodně není hloupý.“ Právě tato věta rozhodně nepomáhá argumentační přesvědčivosti kritičky.
Dramaturgicky se Spáčilová věnuje nejenom příběhu, ale i hodnocení hereckých výkonů: „Škoda, že
příběh nikdy nesvede dohromady celé trio, tedy včetně Somrova filmového vnuka a Novotného syna,
kterému Ľubo Kostelný dodává jímavý půvab rebelského výrostka“. Kritika zapadá do koncepce i
jazykové úrovně MF Dnes, co úplně nevyšlo jsou nadpisy k jednotlivým odstavcům, které by měly
vypíchnout to důležité, co recenze skýtá: nadpisy „Pláč v hospodě“,“Český lev pro trojici?“ a „Co
hrdinům nesedí“. O tom, že někdo v hospodě pláče se bohužel dozvíme právě v odstavci „Český lev pro
trojici?“, nikoli v tom, kterému je věnován.


P.S. Miluji tě (P.S, I love you, Richard LaGravenese, USA, 2007), Iva Hejlíčková, Cinema, prosinec
2007.


http://www.cinemamagazine.cz/recenze/16431/p-s-miluji-te

Recenze je žánrovou a formální kritikou a v jejím úvodu se autorka zamýšlí nad žánrem romantické
komedie, respektive podle dramaturgického přístupu Hejlíčkové,  filmy o „o tragické ztrátě lásky“
končí bohužel jako melodrama, přestože by sama dala přednost černé komedii. Autorka se v recenzi
dále věnuje zběžnému nastínění příběhu a funkci humoru, který by měl být jakýmsi protipólem přemíry
sentimentu. Humor ovšem dle Hejlíčkové příliš nezabírá, a má spíše „zhusta sitcomový charakter
a zejména z vedlejších postav činí spíše stafáž než dramaticky výrazněji funkční postavy“. Příběhu
pak kromě množství sentimentu, na kterou doplácí i jinak dobře typově zvolení představitelé
hlavních rolí, nepomáhá ani dvouhodinová stopáž. Recenze je v duchu časopisu Cinema autorkou
napsána vtipně s potřebnou nadsázkou, chybí přímé oslovení potenciálního diváka, kterým se nejspíš
díky závěrečnému odstavci recenze stává kategorie sentimentální žena (kapesníky s sebou). Podle
Hejlíčkové „pokud má snímek fungovat tak, jak si tvůrci představovali, nemá smysl nad ním příliš
přemýšlet“, což je ovšem paradoxně činí sama autorka. A právě v tom je kámen úrazu, co se
argumentační přesvědčivosti týče. Divák znalý žánru a ochotný přistoupit na jeho zvyklosti bude
sotva dumat „ nad tím, kde se v bezpochyby charismatickém, leč veskrze obyčejném Gerrym vzala
erudice klinického psychologa.“[KF134]  Zkrátka přílišnou logiku v tomto žánru obvykle neočekává a
ani na ní neústupně nelpí.


Blanka Novotná


Venkovský učitel (Venkovský učitel, Bohdan Sláma, ČR 2008), Aleš Harazim, Filmpub, 19.3.2008

http://filmpub.atlas.cz/kino/153648-venkovsky-ucitel.aspx


Text využívá hlavně prvky žánrové a autorské kritiky. Osoba Bohdana Slámy není zmiňována
v biografické souvislosti, ale je považována za jediného a bezvýhradného autora filmu a nekriticky
zbožňována ve všech ohledech („…, ale co dokáže režisér Bohan Sláma s obrazem, hudbou, kompozicí -
to, přiznejme si to, nemá v českých podmínkách opravdu obdoby“.). Často je v recenzi oslovován jako
Bohan, což má možná něco naznačit. Film je označen nejprve za „vesnickou romanci“, aby se údajně
později stal „silným dramatem o hledání lásky, která ne a ne přijít“. Jako důkaz je použit popis
děje a předchozí snímky Bohdana Slámy. Text je pravděpodobně určen širší veřejnosti, hlavně té,
která chce obnovit svou důvěru v český film (kvalita Venkovského učitele je srovnána s kvalitou
několika českých filmů z poslední doby). A konkrétně zacílen na ty, kdo ho ještě neviděli.
Recenzent diváky několikrát osloví přímo („Na jeho Venkovského učitele při hodnocení totiž ani
trošku nemusíte aplikovat „česká měřítka"“.), několikrát se s diváky ztotožňuje („Zhruba ve
čtvrtině filmu se dozvíme, proč pan učitel šel na venkov.“) a přihodí i vlastní zážitky („Už tehdy
mi podobiznou hrozně připomínala Jennifer Connelly.“). Časté používání otázek ohledně děje.
Nejčastějším argumentem pro cokoli je superlativ „senza/senzační“. Recenze obsahuje několik hrubých
chyb, překlepů a stylistických nedostatků. Nejsem si jistá, jestli je to znak všech článků na
Filmpub, ale částečně by se to dalo osvětlit absencí korektorů. Svou koncepcí (a užitím slova
famózní), odpovídá text politice Filmpub.


Jumper (Jumper, Doug Liman, USA 2008), Aleš Harazim, Filmpub, 5.3.2008

http://filmpub.atlas.cz/kino/152504-jumper.aspx


Opět kombinace žánrové a autorské kritiky. Ovšem oproti recenzi na Venkovského  učitele, která byla
organická a interpretačně vstřícná, se zde, pravděpodobně díky ne tak pozitivnímu zážitku, objevují
prvky dramaturgického přístupu („Love" linka má dát postavě Davida nějakou „hloubku", což se jí ani
trošku nedaří, a když Doug Liman naznačí nějaký zajímavý moment, posléze se na něj zapomene.“).
Film je popsán jako akční a popcornový, což je zacílené spíše na mladší generaci, ale autor tvrdí,
že jako bezmyšlenková akce je na odreagování vhodný pro každého. U akčních stránky filmu je také
vyzdvihnut režisér Doug Liman. Jako důkazy jsou užity popisy scén a předchozí Limanovy filmy. Doug
Liman ovšem tentokrát není považován za jediného autora, v další části recenze jsou zmíněni i
anonymní autoři. Pan Harazím se tentokrát mnohem více ztotožňuje s divákem („Vidíme přístroje,
které dokáží skákače zastavit, …“ ; „Nic takového nás očividně nemá zajímat.“ atd.). Případně mu
mile radí („Jen u toho nesmíte příliš přemýšlet“). Což je podle všeho heslo filmu i recenze.
Obhajoba bezmozkových akčních filmů. Argumentace (pokud je) vychází z osobních zážitků a
preferencí. Opět jsou pro posouvání recenze použity otázky, i když méně než u Venkovského učitele.
Objevuje se i kritika charakteru hlavního hrdiny, ač spíše neúmyslná a tudíž i nevyužitá (žádná
polemika o vlivu na mládež….). Méně gramatických chyb, stylistika pokulhává. Stylem a určením
recenze do Filmpub zapadá


Soukromá válka pana Wilsona (Charlie Wilson's War, Mike Nichols, USA 2007), Aleš Harazim, Filmpub,
14.2.2008

http://filmpub.atlas.cz/kino/150887-soukroma-valka-pana-wilsona.aspx


„Je to senzační, ale rozhodně to není pro všechny.“

Slovo senzační je zřejmě recenzentovo oblíbené. Objevuje se téměř v každém jeho textu. Senzační je
slovo z textu českých dívčích kapel, sportovců a bulvárních novinových titulků. Nejsem si jistá,
zda je vhodné pro hodnocení filmu od (snad) slohově vzdělaného člověka. Ale třeba tohle slůvko pan
Harazím jen oživuje. A začínám doufat, že se mu přihodí totéž, co Randalovi z Clerks II. Použití
slova senzační také znamená, že o filmu se nedozvíme nic špatného. A když už přijde na řadu tvrzení
ne zcela pozitivní, je vzápětí nějak zlehčeno, nebo rovnou popřeno („Nesmírně vtipná a chytrá
konverzačka, která ovšem vypadá jako roztažená celovečerní verze seriálu Západní křídlo s
hollywoodskými hvězdami.“ >> „Soukromá válka pana Wilsona tak ve výsledku vypadá, jakoby Aaron
Sorkin vybral ty nejvtipnější věty ze všech sérií Západního křídla a poskládal z nich celovečerní
film.“ >> „Je tam spousta humoru, spousta myšlenek a spousta zajímavých informací, ale je to
vlastně jen velmi dobrá epizoda Západního křídla s hvězdnými hollywoodskými herci. Mě to bohatě
stačilo.“). Prvky autorské kritiky se objevují v podobě pění chvály na režiséra a scenáristu.
Snímek není recenzentem doporučen každému, protože je to hlavně dialogový film a vyžaduje jistou
orientaci v politice. Zařadil ho jako chytrou komedii. Od diváků se tentokrát lehce distancuje a
nesplývá s nimi. Pouze je oslovuje. K textu mám už jen jednu připomínku. Používání mě/mně se učí na
základní škole!!!


Divoké vlny (Surf's Up, Ash Brannon, Chris Buck, USA 2007), Aleš Harazim, Filmpub,

9.8.2007

http://filmpub.atlas.cz/kino/129371-divoke-vlny.aspx


V tomto textu se začíná objevovat pokročilá forma schizofrenie. Nejprve se dozvíme, že Divoké vlny
jsou až nesnesitelně originální, aby si později autor protiřečil, že příběh je stokrát omleté
klišé, které vykrádá sportovní filmy a Auta od Pixar. Když děj vlastně všichni známe, proč jeho
popis tvoří polovinu recenze? Vzhledem k tomu, že snímek je animovaný, chybí typické rozplývání se
nad herci a jejich výkony. Tak je alespoň vychválena formální stránka filmu. Díky dokumentárnímu
stylu, kterým je natočený, je částečně doporučen i dospělým (= některé vtipy z něj plynoucí, nejsou
nasměrovány na děti). „Po delší době opravdu originální animák, u kterého se nejspíš budou bavit o
chlup víc dospělí než děti.“ I když film primárně pro děti je. Je pěkné, že i v tomto případě se
recenzent často ztotožňuje s divákem a přidává osobní zážitky („Normálně se mi stalo, že asi po
hodině sledování jsem úplně zapomněl, že sleduji mluvící tučňáky, …, a dokázal mě jejich příběh
dojmout stejně tak, jako bych sledoval opravdový dokument se skutečnými lidmi.“). Nutno dodat, že
se v textu objevuje lehce propracovanější argumentace než slovo senzační („Opravdu.“). a také se mi
nepodařilo najít žádnou hrubku.


Válka světů #2 (War of the Worlds, Steven Spielberg, USA 2005), Petr Cífka, Filmpub, 30.6.2005

http://filmpub.atlas.cz/kino/33430-valka-svetu-2.aspx


Jméno Stevena Spielberga zřejmě k autorskému čtení přímo svádí. Zdání objektivity z předchozího
textu je ovšem pryč. Od začátku nastupují vlastní preference („Přesto se mi koncept „invaze z
pohledu průměrného táty“ hned od počátku zalíbil.“). K tomu se pojí i jisté dramaturgické prvky
(„Škoda, že dnešní produkce musí tolik zohledňovat divácký rating, protože trocha naturalismu a
přidušení „lehkého“ pojetí celého masakru (tj. „rozříznu tě a rozpráším“) by humbuku okolo
prchajícího Raye přidalo na intenzitě.“).O divácích pak autor textu mluví, nebo se s nimi
ztotožňuje. Text si méně všímá jednotlivých scén (a pokud si jich všimne, ukazuje to na
recenzentovu krvelačnou povahu) a více celkového vyznění. Které ovšem pojímá  poněkud konzumněji
než v předchozí kritice. Také se stále snaží vyhledat nějaký hlubší politický nebo sociální podtext
(„Je Válka světů o něčem „chytřejším“ než o jednoduché premise „přišli nás vyhladit“?“). Bez
odůvodnění, proč ho tam chce najít. Ale nějaké si tedy vyrobí. Včetně jedné zábavné obhajoby
terorismu. Srovnání s knihou neprobíhá, což by možná v některých momentech recenzentovi pomohlo
(úvahy o vlivu rozpočtu na vzhled některých scén). Oba texty se shodnou na pěkné vizuální stránce
filmu (pochvala retro designu tripodů). Srovnávacích filmů je použito jen osm, ale na Dni
nezávislosti, Minority Report, E.T. se shodnou také oba texty. Recenze je trochu zmatená a trpí
tím, že autor občas neví, co se mu líbí a co ne. S diváckým určením si hlavu neláme. Populárním
stylem do produkce Filmpub zapadá.


I`m Not There (I`m Not There, Todd Haynes, USA 2007), Witch, MovieZone

http://film.moviezone.cz/im-not-there/recenze/


Text kombinuje hlavně prvky žánrové a formální kritiky. Autorský aspekt režiséra je zmíněn jen
jednou při upozorňování na narážky a citace z jiných filmů. Film je zařazen do žánru hudebních
bibliografií a v této kategorii je považován za velmi originální, protože neumožňuje poznat, co
byla vlastně daná osobnost zač, jednu roli hraje několik herců a každý úsek příběhu má jinou
propracovanou stylizaci. Největší otázkou pak je, komu je film určen. Recenzent má jasno v celkovém
doporučení („…film tak málo stavěný pro a) široké b) neamerické c) neanglicky mluvící publikum.“),
ale v užším je to složitější („I´m Not There si vlastně zužuje potenciální publikum hned ze dvou
stran – z jedné útržkovitými detaily z Dylanova života, z druhé sumou potřebných znalostí o
evropské kinematografii.“). Důvody pro obojí jsou jasné a v recenzi uvedené. A odvíjí se od něj i
doporučení, proč na něj jít („Pokud se chcete dozvědět víc o Bobu Dylanovi, utříbit si svůj názor
na něj nebo se jednoduše pokochat životopisným filmem o svém oblíbenci, I´m Not There vaše
očekávání nenaplní. Film se šesti herci v hlavní roli odráží představu o Dylanovi a jeho význam v
popkultuře.“). V prvních odstavcích ve vztahu k divákovi používá recenzent sjednocení s divákem.
Dále už ho jen oslovuje a na konci mluví o „nich“. Objevuje se už zmíněná polemika o ideálním
divákovi. Na MovieZone se mi recenze zdá málo popkulturní, nadšená a familiární, ale to zřejmě bude
způsobeno samotným filmem.[KF135]


Iron Man: Tony Stark kontra Obadiah Stane (Iron Man, Jon Favreau, USA 2008), Petr Koten,
Tiscali.Kino

http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13927


Film je opět zařazen do comicsového žánru[KF136] . A opět je na něm vyzdviženo, že se od ostatních
snímků v tomto žánru něčím liší. Tentokrát tím, že hrdina vlastně nemá žádnou superschopnost. Je
jen geniální. Rozsáhlejší popis děje než v předchozích textech. A konečně se dozvíme, jak je to
s tím humorem („…režisér i protagonista jsou původním povoláním komici.“). A navíc ho, na rozdíl od
předchozích recenzentů, tento ho považuje za kámen úrazu, protože kvůli němu film údajně ztrácí
tempo a napínavost. Také vytýká neoriginální a nenápaditou akci. A je prvním, kdo pro ilustraci
použije i jiné filmy než Spider-Man, Superman a Batman (přidává Hulka a Robocopa). Všichni
recenzenti se shodují, že film je vlastně jedno velké (nebo mnoho malých) klišé, ale daří se mu to
zastírat nadhledem. Opět se nezapomnělo na spekulace o pokračování, tudíž byl znovu zmíněn War
Machina a navíc přibyl popis scény po závěrečných titulcích, na kterou bylo v předchozích textech
jen upozorněno, nebo byla zcela pominuta. Diváckému určení se autor vyhýbá. Krom jednoho okamžiku
(„U milovníků bruckheimerovských velkofilmů Iron Man asi nepochodí…“). Text je celkově suchý a
popisný. Ostatně jako většina na Tiscali.



Iron Man (Iron Man, Jon Favreau, USA 2008), imf, MovieZone, 29.4. 2008

http://film.moviezone.cz/iron-man/recenze/


Recenze se věnuje hlavně žánru. Film nejen, že označí za comicsový, ale oproti předchozímu textu ho
i srovnává s jinými filmy téhož žánru. Nevyhne se ani zmínkám o původním comicsu, i když méně
nadšeným. Objevují se narativní prvky[KF137]  a z nich vycházející celé hodnocení filmu, protože po
drobném rozboru zjistí, co je ve filmu jinak než v ostatních filmech podle comicsů. A to to, že
každý by chtěl být Tonym Starkem předtím, než se z něj stane Iron Man. Autor textu si dále všimnul,
že by film mohl mít i politický podtext, i když ho autor filmu (v tomto případě je za něj považován
režisér Jon Favreau) důsledně popírají. Dále se pějí ódy na Roberta Downey Jr. A i zde je vyzdvižen
humor. Na rozdíl od recenze p. Harazima  tato obsahuje i zmínku o speciálních efektech. Ale obě
dochází k názoru, že film není tak akční, jak by mohl být (ale není to považováno za negativní).
Celý film je zhodnocen jako kvalitní zábavné béčko. Film je doporučen nejen fanouškům comicsu, i
když samozřejmě i těm a to hlavně odkazy jako War Machine.  Takovým mikroposelstvím pak je, že „ne
všechny comicsy jsou na jedno brdo.“ Text není zrovna na nejvyšší profesionální úrovni. Stylem a
narážkami („pan Volant a pan Klobouk“ apod.) působí jistým dojmem včlenění do komunity.[KF138]  A
obsahuje sportovní a jídelní přirovnání („…nezapomíná kopat první hereckou ligu.“ „…kdy se začne
báječný chuťový ocas postupně vytrácet.“).


Iron Man vítězí také vtipem (Iron Man, Jon Favreau, USA 2008), Mirka Spáčilová, iDnes,
30. dubna 2008

http://show.idnes.cz/iron-man-vitezi-take-vtipem-dfw-/filmvideo.asp?c=A080429_180704_filmvideo_ob


Hodně styčných bodů s textem z Filmpubu. Převážně při rozebírání charakteru hlavního hrdiny. Oba
recenzenti vyzdvihují, že Tony Stark není typický ultrakladný hrdina. Nejvíce je údajně podobný
Batmanovi. Také se shodnou na tom, že záporáci a konec jsou až příliš comicsoví. Což je u snímku,
který řadí čistě do comicsového žánru, přičemž vychvalují stylizaci a nadhled, zarážející.
Originální je pak připodobnění Tonyho Starka někam mezi „démonického Al Pacina“ a „seriálového
doktora House“.  Popisu děje se věnuje překvapivě málo. Co se o ději dozvíme, pochází ze
souvislosti s charaktery postav a převáně hlavního hrdiny. Znovu pochvala za humor. Až na několik
výše popsaných detailů je film hodnocen velmi kladně. I když se občas zdá, že se tomu tak děje
z pohledu „proč musím chodit na filmy pro děti…chci říct mládež, ale no tak jo.“ O diváku se
výjimečně mluví jen jednou („Podle absolutních měřítek bergmanovského diváka je to pochopitelně
úplná ptákovina, nicméně v rámci komiksového žánru představuje velmi slušnou práci, ….“) Což je
pointa textu i doporučení zároveň. Fráze a tvrzení jsou méně úderná než jindy. Zřejmě to souvisí
s menší zainteresovaností nebo nudou.




Medvídek: Není důležité to pochopit, důležité je to přijmout (Medvídek, Jan Hřebejk, ČR 2007),
Zdeněk Holý, Cinepur 53, září 2007

http://cinepur.cz/article.php?article=1280


Výrazné žánrové a autorské prvky, sem tam naratologické. Krom filmu samotného se věnuje i teorii
filmů tvůrčí dvojice Hřebejk-Jarchovský obecně. Což je důležité i pro pochopení Medvídka.
Úroboros.[KF139]  Žánry v českém filmu byly unifikovány na hořkou komedii, tragikomičnost. Autor
textu přesně popisuje míru kritičnosti, přístupu k problémům, komičnosti, tragičnosti a uměleckosti
v tomto typu snímků. Aby došel k závěru, že Medvídek (i předchozí Kráska v nesnázích) se od tohoto
schématu odlišují. Jest to i argumentačně doloženo a vnímáno docela kladně.[KF140]  Nadšení brzdí
věta „Hřebejkovy filmy/Jarchovského scénáře nikdy nevytvářely komorní dramata.“. Problémy filmu
jsou pak ty, že nedokáže fungovat jako soudržný celek, v neschopnost vytvořit „globální“ dramatické
napětí, nevěrohodnost chování postav a úzký myšlenkový obzor. Doloženo popisem scén. Text obsahuje
i krátkou polemiku na téma, proč se film jmenuje Medvídek. Autor recenze píše hlavně ze svého
pohledu a nebrání se uváděním vlastních zážitků z filmu a dílčích myšlenek („…jako divák jsem často
marně zkoumal, co je ještě komické a co je jen absurdní.“ „bezděčně mě napadlo, že když nechápu, co
mi někdo sděluje, tak to raději nepřijímám.“). Pokud hovoří o divákovi, tak  ve třetí osobě („Divák
nemá ani ulehčenou, zpřehledněnou situaci při zaujímání perspektiv jednotlivých postav v průběhu
filmu.“ „…divák pak může být zmaten tím, nakolik má film nasazenu čistě mužskou optiku.“). Film
není diváku nějak zásadně doporučen. Recenze pro film v zásadě moc kladně nevyznívá, ale některé
jeho prvky (výše zmíněno) jsou přijímány kladně. Text je uzavřený, vyžaduje jistou diváckou
„vychovanost“. Autor má zřejmě v oblibě delší věty.


Jana Oherová


Control (Control, VB/USA, 2007), Jana Kománková, Cinema 3/2008

 Text obsahuje autorskou, žánrovou a formální konecepci kritiky. Autorka se věnuje osobnosti
režiséra – načrtne jeho kariéru. Dále srovnává snímek s dalším filmem podobného zaměření, Nonstop
party. Popisu děje věnuje značnou část své recenze. Při hodnocení využívá především stylistické
stránky filmu, atmosféry, kterou navozuje. Do kontextu zapojuje i názory diváků, kteří Control
viděli, a tím podkládá svůj argument. Konečný soud autorka vyslovuje až na konci recenze – „Pokud
od filmu nečekáte zábavu (a speciální efekty), měli byste ty dvě drásavé hodiny černobílých nervů
absolvovat.“ Kritika hodnotí film sám o sobě, nehodnotí jej podle nějakého vzoru. Základním účelem
recenze je popis děje a atmosféry snímku (podtitul recenze „Černobílý obraz barvené hudební scény
v Manchesteru“). Text je určen poučenému divákovi, v tomto případě hudebnímu fanouškovi. Jana
Kománková jej v recenzi i pojmenovává – „Každý hudební fanoušek ví, že Ian se oběsil, a tak známe
konec předem,…“ Jazykově se autorka snaží přiblížit atmosféře snímku, při popisu děje používá
nespisovné výrazy (týpek, job, famílie atd.).


Muzikál zotročený Hollywoodem (Across the Universe, USA, 2007), Jan Vnouček, Film
a doba 4/2007

 Text spojuje autorskou, žánrovou a formální koncepci kritiky. Recenze je pro lepší přehlednost
členěná do kapitol. Každá z nich se zabývá konkrétním problémem filmu. Úvod k těmto kapitolám je
dramaturgický přístup autora ke snímku. Konkrétně pojmenovává nutné předpoklady režiséra k tomu,
aby natočil nadčasové dílo. Zároveň jasně říká, že u Across the Universe k tomu nedošlo. V kapitole
„Fakta versus fantazie“ Jan Vnouček čtenářovi přibližuje atmosféru doby, o které film vypovídá.
Kapitola „Nálet červené knihovny“ popisuje formu, jakou režisérka zvolila pro svůj muzikál. Tento
její styl přirovnává Vnouček k „mýdlovým operám“, což v kombinaci s realistickými okolnostmi doby,
které popsal v předchozí kapitole, považuje za negativní rys. Poslední část „Statický muzikál“ se
věnuje vztahu diváka ka tomuto dílu. Jelikož dle Vnoučka poloha diváka spočívá v tomto případě
k bezmyšlenkovitému sledování děje, přirovnává film k „učebnicovému příkladu zábavné hollywoodské
produkce“. Věnuje se popisu choreografie i narativní linie, jež označuje za klišé a vrací se na
začátek pomocí režisérky Juliet Taymorové a její představy o muzikálu. Jednotlivé kapitoly na sebe
plynule navazují, autor využívá pro každý svůj argument příklady z filmu. Zařazuje jej i do širšího
kontextu, prorovnává jej s dalšími muzikály. Hlavním tématem jeho recenze je popis muzikálu ve
formě, jak jej režírovala Juliet Taymorová. Její přístup shledává nepovedeným (viz název Muzikál
zotročený Hollywoodem). Text je určen spíše znalcům filmu než potenciálním divákům, což zcela
odpovídá jeho publikaci, neboť recenze ve Film a doba vychází až po uvedení filmu.



Barevný závoj je až příliš přesnou romancí (The Painted Veil, John Curran, USA/Čína , 2006), Mirka
Spáčilová, MF DNES, 9. května 2007.
http://show.idnes.cz/barevny-zavoj-je-az-prilis-presnou-romanci-f2b-/filmvideo.asp?c=A070509_082930
_filmvideo_kot

 Autorka ve své recenzi používá žánrovou koncepci kritiky. Tento žánr popisuje jako „dodatečnou“
romanci. Popisuje hlavní prvky žánru, které dle jejího názoru Barevný závoj splňuje – „…čarovná
krajina, pocitová nálada, exotické rekvizity,  britský humor a zejména oba hlavní aktéři, Naomi
Wattsová a Edward Norton.“ Na filmu odsuzuje jeho „vytříbenost“ – „…přesnou čistou dokonalostí
působí trochu zakřiknutě.“ Tuto úvahu nijak dále nerozvádí, není tedy jasné, proč by dokonalost a
vytříbenost měly působit ve filmu negativně. Také nevysvětluje, čím je tento snímek dokonalý.
Naproti tomu Mirka Spáčilová vyzdvihuje černý humor Barevného závoje, uvádí příklady scén. Hlavní
myšlenku recenze shrnuje v jejím názvu – přílišná přesnost podle ní filmu škodí. V textu
několikrát  popisuje možnou pozici čtenáře, aby tak vyjádřila svůj názor – „I ten, kdo knihu
nečetl, lehce odhadne, že…; Ale kdo má ten zapomenutý žánr rád, ať si k hodnocení klidně deset
procent přidá.“ Text je určen potenciálním divákům filmu, především milovníkům žánru romance, které
by snímek mohl zaujmout.

Už nemůžeš, seš přece ženatej (Kuličky, Olga Dabrowská, Česká republika, 2007), Darina
Křivská[KF141] , Lidové noviny 30. dubna 2008,
http://www.lidovky.cz/uz-nemuzes-ses-prece-zenatej-dig-/ln_kultura.asp?c=A080430_102739_ln_kultura_
nev

 Recenzentka používá autorskou koncepci kritiky. Zmiňuje předchozí autorký podíl režisérky na
Knoflíkařích, ale filmy nesrovnává. Povídkovou formu snímku hodnotí pozitivně. Podrobně se věnuje
popisu děje jednotlivých příběhů, srovnává začátek a závěr. Pomáhá si i citáty z filmu. Další část
své recenze věnuje Darina dějovému přesahu a poselství Kuliček – „Ženy jsou uzurpátorky, které svou
láskou dokážou muže pěkně potýrat, a nezřídka i utýrat…Místo feministické hysterie se tu dočkáme
příjemné sebeironie, která může mít takřka očistný účinek.“ Kladně hodnotí režijní vedení Dobrowské
– „ Autorka Olga Dabrowská ví, co chce říct, a artikuluje velmi zřetelně.“ Připouští negativní
aspekty snímku, ale přiliš se jimi nezabývá – „Našly by se tu i lecjaké inscenační neobratnosti,
ale celku vlastně nijak výrazně neškodí.“ Darina nijak neoslovuje čtenáře, ani se nestaví do pozice
diváka. Zachovává si odstup, ve článku nejsou prvky „dojmovosti“(imprese).


Jitka Ondrušková


The Prestige (Dokonalý trik), 2006, cinemamagazine.cz, autor: František Fuka

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/5213/dokonaly-trik


Recenze se v první části seznamuje čtenáře s úvodním kontextem filmu či hlavní dějovou zápletkou
filmu, aby měl čtenář představu čeho se film týká. Kromě hlavních postav recenzent uvádí další
postavy, které se ve filmu objeví . Z narativního hlediska recenzent upozorňuje na dějovou
strukturu, zejména uvádí způsob vyprávění pomocí flashbacků. Z ostatních formálních prvků autor
vyzdvihuje kromě výpravy a scénáře, zejména herecké výkony. Tvrdí, že film by nebyl tak dobrý,
pokud by došlo k obsazení[KF142]  méně zkušených herců. Také jsou v recenzi obsaženy prvky
vlastního očekávání autora, uvádí, že rivalita mezi Teslou a Edisonem není příliš rozvinuta tak,
jak se sám těšil.

Co se týká tématu filmu, v tomto pojetí autor film srovnává s filmem Iluzionista. Jednak hodnotí,
že režisér Iluzionisty není tak dobrý scénárista a režisér jako Christopher Nolan, jednak porovnává
obsahovou zápletku obou filmů. Autor se příliš nevěnoval nebo se spíš hlouběji neponořil do
celkového tématu filmu.  Na závěr recenzent uvádí svou osobní zkušenost s odhalením pravdy
v příběhu filmu a zároveň tento aspekt porovnává se svojí zkušeností poznání pravdy ve filmu
Memento. Ačkoliv dle hodnocení v magazínu dává autor recenze filmu 80%, text recenze však nijak
výrazně ve prospěch filmu nemluví. Nutno uvést, že autor sice uvádí formální prvky filmu a
narativní strukturu, avšak velmi stroze spíše informativně a příliš tuto oblast nerozvíjí. Text
recenze tak asi odpovídá kritériím dle definovaného čtenáře tohoto periodika, a má za úkol asi
pouze přimět čtenáře ke zhlédnutí tohoto snímku v kinech.


Eastern Promises (Východní přísliby), 2007, MF Dnes (Ruský kmotr krví a brutalitou nešetří),autor:
Mirka Spáčilová

 http://show.idnes.cz/rusky-kmotr-brutalitou-a-krvi-nesetri-dht-/filmvideo.asp?c=A080112_095151_fil
mvideo_kot


Tento text snad nelze ani nazvat recenzí. Je spíše nějakým osobním pocitem autorky tohoto textu.
Hned v úvodu čtenáře informuje, že i když tento snímek obdržel nominace na Zlatý glóbus, rozhodně
tento titul nezíská. Je až pozoruhodné v porovnání s předchozím kritickým textem ke stejnému snímku
jak hodnotí herecký výkon Vigga Mortensena. I když mu autorka přisuzuje šance na získání ocenění za
jeho herecký výkon, nijak zvlášť odborným pohledem se k popisu jeho hereckého výkonu nevyjadřuje,
totiž formu, kterou zvolila je tak trochu nevhodná k nějakému odbornému vyjádření se k filmovému
dílu. Velmi často se v autorčině textu objevuje to, že prezentuje nějaké své tvrzení, ale nijak ho
obšírněji nedokládá či neobhajuje. Taktéž je až příliš zřetelné z celého textu, že autorka zaujímá
velmi negativní postoj k zobrazování násilí v tomto filmovém příběhu, aniž by se pokusila najít
cestu k pochopení proč právě toto násilí je zobrazeno ve filmu tak, jak je zobrazeno. A proto,
jakoby se zdálo, že v podstatě čtenářům říká, že film je špatný, protože je brutální. Také mám
pocit, že spíše potenciální diváky odrazuje zrazuje od zhlédnutí tohoto snímku[KF143] . Formálnímu
kritickému pohledu se autorka příliš nevěnovala, a pokud zmiňuje herecké výkony či nějaký způsob
vyprávění jedná se o informace velmi strohé.


Zodiac, 2007, FANTOM film č. 37, Mrazivá rekonstrukce (červen 2007) autor: Lukáš Masner

V případě tohoto textu jde převážně o autobiografickou[KF144]  kritiku zaměřenou na režiséra Davida
Finchera v kombinaci s prvky formální kritiky.

V úvodu autor zasazuje filmový příběh nejen do historiografického kontextu, ale zároveň čtenářům
osvětluje celé téma a okolnosti příběhu sériového vraha, který se skutečně stal. Upozorňuje diváky,
že tématem vyprávění nejsou vraždy jako takové, ale spíše osoby, které jsou nějak zapojeny do
vyšetřování, a představuje čtenářům tyto hlavní představitele. Taktéž radí divákům znát základní
fakta před zhlédnutím snímku. Z hlediska vyprávění vidí rozdíl mezi tímto snímkem a jiným autorovým
snímkem Sedm, kde divák mohl snímek vnímat z pohledu vrahovy perspektivy. Vysvětluje také proč
autor zvolil tento postup. Ze stylistického hlediska vyzdvihuje napětí i bez dramatických scén,
filmové postupy a také příklad konkrétní scény. Autor odlišuje formálně tento snímek od ostatních
snímků režiséra. V textu se autor také vyjadřuje ke změně v divácké percepci během pokračování děje
snímku a upozorňuje na jakousi změnu ve vnímání žánru filmu. V textu dochází několikrát k porovnání
s jinými Fincherovými snímky podle určitého aspektu.Z formálních prvků vyzdvihuje zejména
vizualitu, výborné herecké výkony a dialogy. V závěru přirovnává film k žánru thrilleru 70. let,
kdy zlo působí neviditelně a je charakterizováno spíše svými činy.


Broken flowers (Zlomené květiny), 2005, Cinepur č. 43, Zlomené květiny/Zmizelá slova (leden 2006)
autor: Aleš Stuchlý

Autor textu si vybral kritickou koncepci autorského hodnocení. Uvádí zde několik prvků, které Jim
Jarmusch již dříve použil ve svých předchozích filmech. Zmiňuje nejzábavnější scénu filmu, který by
zařadil do „zlatého jarmuschovské fondu třeskutě suché poetiky“. Pozitivně hodnotí herecký výkon
Jeffreyho Wrighta v porovnání s jeho výkonem v jiném filmu. Z formálního hlediska se kladně
vyjadřuje k vizuální gramatice snímku a režisérově volbě prosté tématiky a klasické žánrovosti.
Naopak záporně hodnotí vizuální ztvárnění útržků Donových snů. Z obsahového kontextu se autor kromě
dějové zápletky věnuje i jednotlivým ženským postavám, které hlavní postava snímku navštíví.
Vykresluje čtenáři jednotlivé charaktery ženských postav a popisuje jejich role ve snímku. V závěru
se autor věnuje nejenom dějovému konci filmového příběhu, ale také určitému zamyšlení nad tématem
celého snímku.

Celkově je hodnocení objektivní, je zde určitý poměr kladu a záporu. Autorovi bych asi jen vytkla
přílišnou kondenzaci odborného textu. Používá příliš dlouhá souvětí (či mnoho infinitivních vazeb),
v nichž navazuje na předchozí vedlejší věty, a čtenář se pak poněkud ztrácí. Dle mého názoru tak
dochází k obtížné čtenářské srozumitelnosti[KF145] , což škodí celkovému vyznění textu.


La Science des rêves (Nauka o snech), 2006, Cinemamagazine.cz, autor: Alena Prokopová

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/5202/nauka-o-snech

Dle mého názoru je tento text typickou ukázkou čistě osobního zaujetí pisatelky. Autorka předvádí
svou vlastní osobnost (film se jí prostě nelíbil). Evidentně nevedla s tímto filmovým příběhem
žádný dialog a myslím, že mu ani nedala žádnou šanci. Film ji neoslovil, a proto tento názor i
jakoby vnucuje čtenářům. Z hlediska etiky se ani nevyhýbá podpásovým formulacím a některé části
filmu či výkony herců dokonce zesměšňuje.

Hned po krátkém (ještě seriózním) úvodu, kdy čtenáře seznamuje s jednotlivými hlavními
představiteli a dějovou zápletkou, již směřuje k negativnímu hodnocení, jenž se objevuje v různých
směrech až do konce textu. I když autorka čtenáře informuje, že existují  dvě možnosti – buď budete
filmem nadšeni nebo vás otráví, vzápětí nám však sděluje ať neočekáváme „další“ Věčný svit
neposkvrněné mysli. Odůvodňuje to tím, že totiž tentokrát scénář nepsal Charlie Kaufman, ale Gondry
sám. Vytýká mu neucelenost vyprávění příběhu, a že autor se také nezaměřil na charakterizaci
postav. Avšak pisatelka nehledá žádnou cestu k porozumění proč tak autor snímku učinil. Také
čtenáři tvrdí, že snímek je divácky neuspokojivý, a pro toto tvrzení použije argumenty
pravděpodobně svého vlastního vnímání. Stejně podobně tvrdí, že jako potenciální divák se sotva
zachytíte vtipné věty či výtvarného nápadu. Taktéž uvádí svůj poněkud nemístný názor, že by
nesouhlasila považovat tento snímek za umění.

Vůbec nevím, zda by tento text přilákal čtenáře do kina. Tento styl psaní může být pro čtenáře
velmi zavádějící, jelikož příliš zavání osobním zaujetím, tudíž není pro čtenáře objektivním
hodnocením. I když tento typ periodika nepatří k typům seriózních periodik, domnívám se, že takový
text by se neměl v periodikách či denících objevovat vůbec. [KF146]




Eva Pjačíková


Ratatouille (Brad Bird, USA 2007), Daniel Řehák, A2 č.39, 2007

http://www.tydenika2.cz/archiv/2007/39/ratatouille


     Autor na několika místech srovnává Ratatouille s jiným filmem týchž autorů –
s Úžasňákovými, a to z hlediska tématu a divácké úspěšnosti, a dále s animovanými filmy jiných
studií. Jde tedy o hlavně o žánrovou recenzi, kdy popisuje odchylky od pravidel žánru. Tím má podle
autora být rodinný film primárně určený pro děti (otázka je, jestli bychom Ratatouille vůbec měli
takto chápat), přesto se, jak tvrdí autor, s postavami ztotožní spíše „adolescenti“ a dospělí.
Příklad, který Daniel Řehák používá, je ale dost nevhodně zvolený – proč by dítě nemohlo dostatečně
pochopit zrovna obraz „usínajícího Rémyho v krabičce od sardinek a zálibně se dívajícího na noční
Paříž“?

     Kritika má také ideologické rysy. Pomineme-li vykonstruovanou paralelu mezi postavou Antona
Ega a českými filmovými recenzenty, má podle autora film zobrazovat „fajnšmekrovskou“, tedy nejspíš
„vysokou“ kulturu (evropskou) v kontrastu s konzumní masovou kulturou (pravděpodobně americkou).

[KF147]      Řehák mluví poměrně znale o technické stránce filmu, všímá si detailů a konotací
(Maus), celkově jsou jeho postřehy zajímavé a výstižně napsané.


Once: Krátký film o dlouhých písních (Once, John Carney, Irsko 2006), Ondřej Štindl, Týden, 12.
října 2007

http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/recenze/once-kratky-film-o-dlouhych-pisnich_27222.html


     Recenzi Ondřeje Štindla bychom mohli označit za formální, žánrovou, popř. i autorskou. Jeho
hlavní tezí je, že film je sice „opravdově“ natočený, herci přirození a bezprostřední, ale ve
skutečnosti jde o melodrama, které si na opravdovost pouze hraje, aby mělo větší dosah. Štindl se
zabývá obecným diváckým přijetím filmu, které je evidentně v rozporu s jeho vlastním, ale on jakoby
nevěděl, jak se k tomu postavit – v prvním odstavci říká, že by byl téměř zločin hodnotit Once
negativně, poté se celou dobu vyhýbá vyjádření vlastního soudu a nakonec zkritizuje pouze hudbu
s tím, že ho z ní bolela hlava, ale nechce pravděpodobně nikoho urazit: „Na druhou stranu mezi
diváky v plném sále byla jeho (autorova) reakce ojedinělá. Takže je asi všechno v pořádku.“ Čtenář
je chápán jako jednotná kulturní obec, není přímo oslovován. Autor v závěru možná ironicky
definuje, komu je podle něj film určen - „Dospívající dcery na něj ale pošlu s klidným svědomím“.

     Text je velmi nepřehledný a nejasně argumentovaný. Například přirovnání ke scéně z Výtahu na
popraviště je naprosto irelevantní, podobnost je vykonstruovaná.[KF148]

     (Další možná interpretace je, že film autora nadchnul a dojal, ale je mu trapné to přiznat.)


Téď budět velký péřej! (Na vlastní nebezpečí, Filip Renč, ČR/Rumunsko 2008), Jaromír Blažejovský,
Cinepur 56, březen/duben 2008

http://cinepur.cz/article.php?article=1387


     Recenze Jaromíra Blažejovského je zaměřena silně žánrově a definuje hned několik žánrů, do
kterých by podle očekávání měl film spadat („chlapský outdoorový biják“, „river movie“, thriller),
a těch, do kterých nakonec, i když nechtěně, skutečně spadá (komedie, parodie na koloniální film).
S tím souvisí dramaturgický přístup, který upozorňuje mj. na chyby v naraci a faktické nedostatky.
[KF149] Autor se podrobně věnuje lingvistické stránce filmu. Na špatném používání jazyka
demonstruje komické vyznění filmu místo zamýšleného thrillerového účinku. V textu najdeme také
ideologickou interpretaci - symbolika hříchu, tunelu, ale hlavně nadřazenost západní civilizace nad
přírodními národy, což podle autora působí parodicky a trapně. Recenze je přesně a přesvědčivě
argumentovaná, má logickou strukturu.




Karlík a továrna na čokoládu (Charlie and the Chocolate Factory, Tim Burton, USA/VB 2005), Darja
Nečasová, Tiscali.cz

http://dokina.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=8953


     Kdyby text Darji Nečasové nebyl na serveru k dispozici v rubrice „Recenze“, asi bychom ani
nepoznali, že se o recenzi jedná. Jde vlastně o pouhý popis děje filmu, popis vizuální stránky
filmu tak, jak si jí všimne každý divák, popis knihy, popis jiných filmů Tima Burtona (převažuje
autorský diskurz). Navíc se zde nachází množství klišé jako „Johny Depp - dvorní herec Tima
Burtona“, „klasika dětské literatury“ nebo ještě lépe „chudý kluk obklopený milující rodinou
nakonec Willymu Wonkovi ukáže cestu ven z jeho čokoládového labyrintu osamělosti“.

     Autorka čtenáři zbytečně tlumočí explicitní významy filmu a jediné, na co upozorňuje, je
stylizace do futuristického retra 2001: Vesmírné odysey a podobnost Karlíka s Popelkou a hloupým
Honzou.

     Na závěr nám Nečasová nabídne nejstručnější možné srovnání s knižní předlohou (kdyby to
neudělala, mohl by čtenář vážně pochybovat, že film vůbec viděla).




Z bobulí jakostní víno nebude (Bobule, Tomáš Bařina, ČR 2008), Darina Křivánková, Lidové noviny,
28. března 2008

http://www.lidovky.cz/z-bobuli-jakostni-vino-nebude-d2g-/ln_noviny.asp?c=A080328_000119_ln_noviny_s
ko&klic=224643&mes=080328_0


     Text Dariny Křivánkové obsahuje jistý rozpor - na jednu stranu autorka tvrdí, že Bobule vůbec
nemají potenciál být povedeným filmem, na druhou stranu podle ní film obsahuje příslib něčeho
pozoruhodného, který ale zůstane nevyužitý („Tolik zmarněných nadějí se hned tak nevidí“). Patrné
je žánrové a autorské pojetí recenze. Režisér Tomáš Bařina je čtenáři představen jako slibný
filmař, kterému se dostala do rukou špatná látka. Režii však kritička chválí také dost
nejednoznačně – věta „Občas prosvitne režisérská obratnost (…)  a na chvíli zapomeneme na to, jak
je celý příběh vycucaný z prstu, jak se nedaří sladit herecký ansámbl“ si sama odporuje, nepatří
snad k úkolům režiséra sladit herecký ansámbl? Křivánková přistupuje k filmu organicky, místy i
dramaturgicky (když kritizuje nedořešenou postavu Jirky či útržkovistost filmu). V textu se
několikrát opakuje: „devadesátiminutová reklama“, „devadesátiminutový reklamní spot“, dvakrát slovo
„fungovat“. Recenze ničím nepřekvapuje, je na standardní úrovni autorky, potažmo Lidových novin.


Skafandr a motýl (Le Scaphandre et le papillon, Julian Schnabel, Francie/USA, 2007), Iva
Hejlíčková, Cinema 02/2008

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/18814/skafandr-a-motyl


     Hlavním tématem autorské a formální kritiky Ivy Hejlíčkové je interpretace narativních a
stylistických prvků filmu, jejich funkce a účinku na diváka. Za tímto účelem se autorka snaží
popsat psychologii hlavní postavy i vystihnout režisérovy záměry. Přistupuje k filmu jednoznačně
jako k samostatnému organickému dílu. Suverénně identifikuje, co tvůrce chtěl a co ne (zejména
čtenáře ujišťuje, že nebylo Schnabelovým cílem diváka dojmout). Diváci i recenzentka jsou podáni
jako jedna a táž osoba (ať už Hejlíčková používá první osobu jednotného či množného čísla, nebo
čtenáře, resp. diváka přímo oslovuje). Autorčin styl je jako vždy vznosný, rádoby poeticky citlivý
a působivý. V tomto duchu nám také na závěr sdělí poselství celého filmu.



Dominika Řebíková



Bobule, prchavá letní zábava (Bobule, Tomáš Bařina, ČR 2008), Mirka Spáčilová, MF DNES

http://show.idnes.cz/bobule-prchava-letni-zabava-dft-/filmvideo.asp?c=A080325_183038_filmvideo_kot

„Škoda, že režisér je debutant,“ jakoby z této recenze přímo čišelo, „tak ráda bych srovnávala…“
Nevadí, paní Spáčilová se nedá jen tak zastavit a tak si vezme pro svojí žánrovou metodu na pomoc
snímky Slunce, seno,…,  Bokovka a  Dobrý ročník. Tím to však zdaleka nekončí, dovíme se dokonce, že
film patří do jakéhosi „stádečka českých filmů „půl na půl“, které více či méně bezbolestně
zaplňují vděčné časy televizních večerů“. Následuje otravný příval jídelních metafor, ke kterým
název i téma filmu svádí. („místo zábavy se podává legrace až neškodná, a víno, jež nalévá, je
hodně prchavé…“, „zázrak se rozhodně neurodil“, „labužnicky vychutnaný zákrok místních policistů“).
Autorka jakoby počítala s tím, že její pravidelný čtenář už je stejně jako ona přesycen českými
filmy, které se nemůžou rozhodnout, jestli budou k smíchu, nebo poučné. Vidí ho jako šedý průměr,
jemuž přisuzuje vyšší hodnocení pravděpodobně proto, že jde o autorův debut.


Horton (Horton Hears A Who!, Jimmmy Hayward, Steve Martino, USA, 2008), Leoš Flodr, Cinema

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/18899/horton

Autor této recenze zaujímá neobvyklý postoj. Recenzi začíná až dětinským popisem jednak hrdinného
slona („Horton se vyznačuje přívětivou povahou, obrovskými boltci a slabostí pro bahenní
koupele.“), jeho povahy („Jako každý slon má sice úctyhodné rozměry, ale ve skutečnosti je jen
neškodný trumbera.“) a starostí, čímž se nenásilně přenese k zápletce filmu („Ovšem když začne všem
nadšeně vykládat, že má smítko prachu, na němž žijí maličcí lidé, kteří s ním občas mluví, začnou
na něj i jeho přátelé vrhat poněkud ustarané pohledy.“). Vzápětí ovšem větou „Tvůrci Hortona
nezastírají, že cílovým publikem mají být děti zhruba do 12 let…“ přehodí na dosplé publikum (a
tedy i čtenáře), a ztotožní se nimi: „Ještěže tu máme alespoň pelichajícího orlího zabijáka Vlada,
jinak též nejzábavnější postavu z celého filmu.“ Pak už se nezdráhá oslovit ztotožnělého diváka
přímo, ne jen skrze sebe: „…lze Hortona označit za rodinný film v tom smyslu, že vaše děti se na
něm budou dobře bavit a vy se nebudete příliš nudit.“ Celá recenze je převážně žánrová, když
srovnává Hortona s jinými animovanými filmy, a vzhledem k expresivnímu vyjadřování dává tušit
autorův nadhled: „manipulativní megeře z Hortonovy dimenze, která se rozhodne učinit přítrž
bláznivým výmyslům potrhlého tlustokožce a mluvící smítko exemplárně zničit.“



Taková normální rodinka (Taková normální rodinka, Patrik Hartl, ČR, 2008), František Fuka, FFFILM

http://fffilm.fuxoft.cz/search/label/recenze


Tato minirecenze poskytuje neobvyklý pohled na film. Jak se autor v úvodu přiznává, knižní předlohu
nečetl, a tu seriálovou si pamatuje jen matně. To nabízí prostor k organickému pojetí filmu, tedy
bez porovnávání, kterého se nám asi u tohoto filmu moc často (ne-li vůbec) nedostane. Autor se zde
přiznává k nepochopení humoru, a tím se nepřímo ztotožňuje s divákem a zároneň ho uklidňuje, že
nechápat tento film není ostuda („…nejenže není vtipný, ale ani není jasné, čím by měl být
vtipný.“). Ve druhé části pokračuje ve stejném duchu, tedy nepochopení jak v sále („Není jasné,
která postava má ke komu jaký příbuzenský vztah a proč se vyskytuje v blízkosti ostatních.“), tak
na place: „herci jsou evidentně dobří, ale v tomhle filmu jim to není nic platné, protože se mezi
sebou nedohodli, film jakého žánru vlastně natáčejí.“). Celá recenze je vlastně velmi jednostranným
a omezeným vyjádřením autorova údivu nad navtipností filmu, který podle jeho názoru měl být vtipný,
a absolutně se nesnaží hledat v něm něco jiného.



Romana Šafářová


Dorazila Taková normální rádobykomedie (Taková normální rodinka, Patrik Hartl, ČR, 2008), Miroslava
Spáčilová, MF Dnes, 12. dubna 2008

http://show.idnes.cz/dorazila-takova-normalni-radobykomedie-fc8-/filmvideo.asp?c=A080411_211630_fil
mvideo_jaz

Autorka recenze předpokládá poučeného diváka, již v úvodu odkazuje na předchozí díla stejného
žánru. Dramaturgická kritika porovnává film se stejnojmennou televizní předlohou. Divák, který
seriál nezná, nemá tušení, když Spáčilová uvede, že ve filmu „tatínek Jaromíra Dulavy na milovaná
zvířátka jen dětinsky šišlá“. Spáčilová hodnotí snahu režiséra natočit film podle seriálu jako
„průhledné a neobratné příživnictví na slavné značce, k níž film nic nepřidal a k ničemu jinému ji
neužívá.“. Smysl filmu se dle Spáčilové naplní, až po jeho „návratu“ na obrazovku. Nepochází ovšem
původní Taková normální rodinka právě odtamtud?

V recenzi tvrdí, že obměny seriálové předlohy jsou chabé a motivace jejich využití pokulhávají.
Avšak na následujících řádcích popisuje „přilepenou epizodku“, u které motivaci popřít nedokáže.
Autorka recenze zprostředkovává vlastní dojmy z filmu, avšak diváky neoslovuje. Její recenze je
adresována široké veřejnosti a v souladu s tím používá i slovník.

Aby demonstrovala svůj negativní postoj k filmu, používá úderné a kýčovité výrazy, jako např.
„neuhádne ani vítěz Milionáře“ nebo „než se film dovleče ke konci[k150] “. Zaměření recenze a užití
jazyka je v souladu s celkovou koncepcí periodika.


Nemluvit (Babel, Alejandro González Inarritu, USA/Mexiko, 2006), Jan Hlubek, Cinepur č. 50/2007

Recenze se zaměřuje autorskou kritiku. Hlubek popisuje obvyklý režisérův narativní styl, který
použil i pro snímek o ne/komunikaci Babel. Argumentuje, že pro Innaritua je slovní komunikace
nedostatečná a sdílení v pravém slova smyslu přináší až fyzično. Nastiňuje nejsilnější scény filmu,
které jsou ponechány v záměrné nedořečenosti. Věnuje se i zvukové stránce a tvrdí, že film vytváří
„dokonale kompaktní zvukový prostor“. Tomuto konstatování nestačí argumentace, že jednou postavám
nerozumíme vůbec a jindy naopak nerealisticky slyšíme vše. Soudím, že motivace takového užití zvuku
spočívá v naplnění tvrzení o nedostatečnosti jazykové komunikace, nikoli zvukové kompatibility.

Autor tvrdí, že nám „film bere velkou část interpretační iniciativy“, neboť příliš explicitně
přináší poselství humanistické naděje. V závěru konstatuje autor, že Innaritu tentokrát nevytvořil
novátorský kousek, ale dovedl dříve zvolenou techniku vyprávění k dokonalosti. Otázkou je, jestli
to není právě preciznost, která nakonec z implicitního významu filmu učinila příliš prvoplánovou
záležitost a diváci tak ztrátili šanci k rozhovoru.



Krtek – surrealistická krajina bizarností, šílenství a symboliky (Krtek, Alexandro Jodorowsky,
Mexiko, 1970), Vojtěch Čepelák, Hospodářské noviny, 12. 4. 2008

http://kultura.ihned.cz/c4-10104860-23958050-005000_d-krtek-surrealisticka-krajina-bizarnosti-silen
stvi-a-symboliky

Výrazně autorská kritika přistupuje k hodnocení avantgardního snímku Krtek organicky. Dějové
stránce je věnováno minimum prostoru, recenze se omezuje na stručný popis filmu a jeho řeči, aby
dal autor prostor hlubší analýze osobnosti Jodorowského. Autor se věnuje umělecké tvorbě Alexandra
Jodorowského generálně. Uvádí okolnosti vzniku autorského snímku Krtek a následující (i nefilmové)
tvorby. Režisér bývá často přirovnáván ke známějším avantgardám Buñuelovi a Pasolinimu, jeho
umělecký záběr však přesahuje filmový rámec, tvrdí autor. Na pozadí biografických prvků demonstruje
a odůvodňuje „odlišnost“ Jodorowského uměleckého přístupu. V citaci Jodorowského „Žádám od filmu
to, co většina Severoameričanů žádá od psychedelických drog.“ shrnuje autor celkový přístup
k filmové i jiné umělecké tvorbě. Na dalších řádkách však Čepelák tvrdí, že „samotná hladina
morbidity a úchylností naštěstí nepřekračuje rozumnou mez“. Argumentačně nešťastná volba výrazu
„naštěstí“ není úplně v souladu s celkovou motivací Jodorowského tvorby. Naopak by zapadalo užití
antonyma takového slova. Recenze je určena užšímu okruhu čtenářů – potenciálních diváků, kterým
poskytuje skvělý background pro pochopení Jodorowského umělecké tvorby.


Venkovský učitel (Venkovský učitel, Bohdan Sláma, ČR/Francie/Německo, 2008), Petr Čihula,
Internetový server Moviezone, 20. 3. 2008

http://film.moviezone.cz/venkovsky-ucitel/recenze/

Petr Čihula vystupující pod uživatelským jménem K0COUR předkládá organickou kritiku na film
Venkovský učitel. Autor ohlašuje snímek oslavně a přiřazuje jej do skupiny kvalitních současníků –
filmům režisérů Vejdělka a Michálka, jež spojuje téma: lidské vztahy.

Hned v úvodu tvrdí, že důvod k radosti je velký, neboť nejen, že  „Sláma přichází s nejlepším
českým filmem“, ale přichází s ním „ za opravdu dlouhou dobu“. Není zřejmé, zda tím má na mysli za
dlouhou dobu, co Sláma film natočil nebo zda uplynula dlouhá doba od chvíle, kdy světlo světa
spatřil nejlepší český film. Nešťastná formulace nepůsobí argumentačně velmi přesvědčivě, je z ní
příliš cítit velká snaha o zdůraznění jedinečnosti Slámova filmu. O té se přesvědčíme opět
v následujících odstavcích, ve kterých se kritika zaměřuje autorsky. Recenzent předkládá historicky
vývojové srovnání Slámových filmů – tzv. „venkovské trilogie“ na kterém demonstruje autorovu
tvorbu, ze které nejranější film vychází jako absolutní vítěz. To se snaží dokázat tvrzením, že
v posledním snímku režiséra „limituje pouze scénář“. Zapomněl však dodat, že autorem scénáře není
nikdo jiný než sám Sláma.

Na dalších odstavcích si všímá hereckého obsazení a popisuje vzestupnou tendenci v hereckém vývoji
představitele hlavní role Pavla Lišky v jednotlivých filmech Bohdana Slámy. Herecky věrné ztvárnění
Venkovského učitele hodnotí autor velmi vysoce, neboť v posledním filmu už to nebyl Pavel Liška,
koho jsme viděli zpoza katedry, ale skutečnou postavu učitele.

Kritika si pochvalně všímá formální i stylistické stránky, avšak aby autor demonstroval mistrné
provedení Venkovského učitele, z nepochopitelných důvodů staví Slámův um do rovnice s tvorbou
Zdeňka Trošky. Srovnání tak diametrálně odlišných filmů, z nichž každý je z jádra zaměřen na úplně
jiné cíle, je pro mě Hádankou.

Autor recenze zprostředkovává vlastní pocity ze sledování filmu. Impresionisticky popisuje, jak se
s postavami snadno sžil a „uvěřil iluzi filmu“. Recenze je adresována potenciálnímu divákovi a
užívá vysokou míru apelativnosti („A tak vás do kin ženu přímo bičem…“). Jazyková úroveň textu
nejeví mnoho znaků Štěstí (živé postavy ožívající v barvitých reáliích, jít přes mrtvoly, působí
jako z jiného vesmíru, tuzemští snaživci – rozuměj režiséři atd.) a argumentační logika je
roztržitá jako roj Divokých včel. Text je přístupný neodbornému čtenáři a je v souladu s celkovou
úrovní webového serveru pro mladé nadšence „všeho, co se točí“.



Ondřej Šálek


Kouzelná romance– recenze

Kouzelná romance, Enchanted, Kevin Lima, USA, 2007

Václav Rybář, www.moviezone.cz, 12.11.07 - zkontrolováno 30.3.08

http://film.moviezone.cz/kouzelna-romance/recenze/

            Autor recenze zvolil autorský přístup kombinovaný s žánrovým diskurzem. Autorský akcent
je patrný zejména v pasážích, kde se odvolává na režiséra, jako strůjce celého filmu (ani jedna
zmínka o „kolektivu tvůrců“), což je v podmínkách hollywoodského systému velmi obtížně prokazatelná
věc. Díky [k151] tomu, že hojně používá metafor a jiných přirovnání, jsem na pochybách, zda-li je
jeho pohled dramaturgický nebo organický. Ve větě: „Když pak z kanálu vyskočí Marsden a začne
přehrávat, začne vám být líto, že scenárista trochu nepřitlačil na pilu i u ostatních postav.“ je
dramaturgický pohled zcela evidentní, ale celá recenze spíše jde na ruku samotnému filmu – autor
chápe pohádkový diskurz a žánr filmu. Objevem autora je hravá nadsázka snímku a fakt, že takto
hravých oddychovek není nikdy dost. Text je určen laičtějšímu publiku, které vítá raději hru se
slovy a jazykem, než nějaké hlubší poznání o filmu samotném, to vše samozřejmě determinováno
podstatou celého serveru. Až na pár floskulí („Dojem z kočičko-pejskovského dortu je utvrzen.“) a
několik kostrbatých vět je poznat, že autor svůj mateřský jazyk ovládá na výbornou – hravý a čtivý
text, který však až příliš ulpívá na povrchu.

Nejkrásnější hádanka – recenze

Nejkrásnější hádanka, Zdeněk troška, ČR, 2008

Václav Rybář, www.moviezone.cz, 22.2.08 - zkontrolováno 28.3.08

http://film.moviezone.cz/lets-dance-2/recenze/

            Pokud jsem v předešlé metakritice vytahal za uši Petra Čihulu kvůli smajlíku, v recenzi
Václava Rybáře na nového Trošku musím seznat, že smajlící jsou nejspíš koloritem celého webu.
V kritice na Nejkrásnější hádanku autor hodnotí snímek zcela z autorských pozic, a to hlavně díky
provařenému jménu režiséra. Zachází natolik daleko, že si dovolí rozpoznat queer motivy jeho postav
a nazývá celou pohádku jako „gay“, což je nejen vágní tvrzení, ale pracuje i se stereotypy a
předsudky.[k152]  Jeho přístup je zcela dramaturgický, což je jasně patrné ve větě: „ (Scénář) Ten
bohužel čerpá z obou pohádek na přeskáčku a působí značně epizodně. Jakmile tvůrci vyřeší jeden
problém (odchod z roboty, úspěšné hádání, setkání s loupežníky, shánění věna), vždycky nějakým
umělým způsobem naváží ten druhý, což působí dojmem, že vám chcíplo uprostřed křižovatky auto a vy
ho musíte nastartovat.“ Kritický objev recenzenta Rybáře tkví ve skutečnosti, že film chápe jako
dramaturgicky nezvládnutou gay pohádku, která jenom dokládá Troškův antitalent. Jazykově (až na ty
smajlíky) je text krásně čistý a bez stylistických exhibicí.


Hedvika Šimíčková


Recenze na film Jumper uveřejněná pod značkou imf na moviezone.cz


Text je určen potenciálním divákům jako informace – podrobné jsou informace o příběhu, zmíněni jsou
herci – a jako doporučení či nedoporučení k návštěvě. V případě tohoto filmu nedoporučení - z textu
je jasné, že autor má na film velmi nízký názor[KF153]  a před návštěvou spíš varuje.

Celá první třetina textu je věnována příběhu, nebo spíše expozici příběhu. Tuto část filmu
v následujícím odstavci hodnotí autor kladně z hlediska příběhu (má nápad), z hlediska dětských
herců (jsou dobří). Druhá polovina textu je věnována zbývajícímu příběhu, ale i některým jiným
aspektům filmu, společně s jejich negativním hodnocením.

Text se věnuje scénáři, v příběhu to začne „skřípat“, má „tisíce děr v logice, může za to autor
„přepisu knihy“, vypomáhá si „neuvěřitelnými kličkami“, bylo to „otravně dlouhé a ke konci už to
nevědělo kudy kam“, zkrátka režisér se „nemá... ve scénáři o co opřít.“

Vizuální stránka je zhodnocena slovy „levné vizuály“, i když není úplně jasné, co tím autor myslí.

Herecké výkony jsou hodnoceny jen nepřímo, např. hlavní postavy srovnáním s jejich dětskými
protějšky, Hayden „romantiku neumí“ (možná umí jiné polohy) a Jamie Bell jako „jediný, kdo se
důstojně vyrovnal se všemi zkratkami“. V souvislosti s herci mluví autor i o pojetí postav, které –
nepřímo se dočteme, že postavy jsou charakterizovány slabě („dozvíte se, že ti zlí zabíjejí ty
hodné“ apod.)

Není jasné, co podle autora spadá na vrub režiséra. Jediná zmínka o jeho práci ho zároveň omlouvá
slabým scénářem („Liman ‚nestíhá‘“).


Recenze filmu Jumper zveřejněná v měsíčníku Cinema


Zhruba dvě třetiny textu tvoří nehodnotící popis příběhu, poslední třetinu tvoří hodnocení filmu a
hodnocení některých stavebních prvků, jedná se tedy spíše o recenzi než kritiku. Bezpochyby slouží
potenciálním divákům – pro ty, kdo film už viděli, by byla vlastně jen zopakováním toho, co už
vědí. Žánru filmu – ať už je to sci-fi nebo něco podobného, je to rozhodně pro mladé mužské
publikum – je přizpůsoben i jazyk recenze (herec hraje „v autopilotním modu, film je „dráždivou
jednohubkou“). Vzhledem k tomu, že jde o recenzi, ne kritiku, není tu obzvlášť rozpoznatelný názor
na kvalitu filmu. Výtek je mnoho, ale není jasná jejich váha. Je tedy určena lidem, kteří si spíše
vybírají podle žánru než podle kvality.

Recenze neobsahuje žádný kontext žánru (kromě zmínky o Spider-Manovi, - příběh ostatně napovídá, že
jde tak trochu o Spider-Mana naruby) ani kontext v díle autora. Kromě příběhu se autor zmiňuje
nepřímo o scénáři („to, co následuje [je] spíš historkou“, „kde všude nedává smysl“, „zřejmě suší
pro další epizody, doufejme, že budou... vydatnější“) a věnuje se krátce hereckým výkonů: u tří
herců hlavně tomu, že nemají co hrát, dva další mírně kritizuje, jednoho pochválí.

Kupodivu nejhlubší pohled na námět poskytuje titulek jednoho z obrázků, a to ten tvrdící, že „Doug
Liman nemilosrdně nastavuje zrcadlo mladým lidem, lapeným v pasti zdánlivě neomezené
svobody“.[KF154]


Recenze Antonína Tesaře na film ROMing uveřejněná v Cinepuru pod názvem ‚piča!‘ a předsudek


Kritika je určena spíše divákům, kteří už film viděli, protože jejím obsahem nejsou konkrétní
informace o filmu. Sestává výhradně z hodnocení různých aspektů filmu, a to hodnocení negativního.
Podle autora režisér vsadil na předsudky, ale autor budí hned prvním odstavcem dojem, že sám
přistupuje k filmu s předsudkem, neboť hodnotí předem název („dementní“ slovní hříčka) a obsazení
(bílí herci v roli Romů).

Polovina textu je věnována tomu, co autor nazývá „postoji“, „morálkou“ nebo „pojetím“ – tedy
různými významy filmu. Podrobně včetně příkladů autor dokládá, jak film podle jeho názoru vyjadřuje
předsudky a navyklé představy bílého obyvatelstva o romském etniku. Ozřejmuje také, jak se tato
klišé projevují v pojetí postav.

Ve druhé polovině textu autor kritizuje některé jednotlivé prvky filmu. Film je tu zhodnocen
z hlediska žánru – podle autora spadá do žánru výletnické road movie (po této stránce ze strany
kritika bez výtky) a žánru komedie (kde podle autora selhává). V této souvislosti srovnává autor
film s Kusturicovým filmem Černá kočka, bílý kocour, kterému se podle autora chtěli tvůrci filmu
přiblížit, a srovnání dopadá pro ROMing velmi špatně, zejména podle autora schází černý humor a
vizuální přitažlivost.

Dále autor hodnotí výpravu, kameru, střih (vše chudé, nenápadité, připomínající televizní
inscenace). Záporně hodnotí i herecký výkon Bolka Polívky a všímá si i jazyka (nahrazení vtipných
replik obhroublými výrazy).

Poslední aspekt, kterého si kritik všímá, je stavba příběhu –  jeho „epizodičnost“ hodnotí
neutrálně jako přináležející žánru road movie, negativně ale hodnotí jeho zakončení („snímek...
pouze přestane“)


Recenze Kamily Boháčkové na film Skafandr a motýl zveřejněná v Cinepuru pod názvem Pozor, vyletí
motýl


Recenze Kamily Boháčkové je podle mého názoru určena spíše čtenářům, kteří už film viděli a chtějí
si některé věci ujasnit, ověřit, a dozvědět se něco o souvislostech filmu a tvůrců. Nejrůznějším
kontextům filmu je věnována podstatná část textu.  Právě tak dobře může sloužit jako informace pro
čtenáře, který chce být předem o kontextech poučen. Text obsahuje velmi kladné hodnocení některých
prvků filmu, přesto je celkový dojem střízlivě informativní.

Text začíná stručným uvedením režiséra, kameramana, scenáristy a autora námětu. Následuje uvedení
tématu (ochrnutý muž komunikuje s okolím mrkáním jednoho oka) a způsobu, jakým je převážně film
natočen, tedy subjektivní kamerou. Opět je tento způsob stručně kontextualizován zmínkou Dámy
v jezeře.

Prostřední část textu je věnována způsobu, jakým režisér s kameramanem ozvláštňují téma invalidova
pohledu na svět, který sestává ze vzpomínek a detailů jeho současného omezeného okolí. Je tu zmínka
o způsobu vyprávění příběhu: „film postupně buduje napětí tím, že společně s Jean-Doem
přehodnocujeme pohledy na postavy a situace jeho života.“ Zároveň tato část textu odhaluje řadu
filmových i jiných odkazů, které s sebou nese obsazení herců, což jsou souvislosti, které
bezpochyby běžný divák neodhalí, ani pro něj nejspíš nebudou důležité.

Další – značná – část textu je věnována opět kontextu. Film je srovnáván se skupinou
„sentimentálních i kazatelských opusů o umírání a hodnotě života“. Zároveň je ale označen za film,
který se tomuto zařazení vymyká. Autorka se domnívá, že na rozdíl od jednovrstevných snímků má
recenzovaný film vrstev více. Ještě zajímavějším kontextem, na který autorka textu upozorňuje, je
téma vězení v režisérově tvorbě.

Recenze také zmiňuje a vysoce kladně hodnotí hudbu.



Recenze Tomáše Baldýnského na film Skafandr a motýl zveřejněná v Reflexu pod názvem Moje levé oko


Recenze obsahuje veškeré informace, které potřebuje potenciální divák filmu, aby se rozhodl, jestli
na film půjde, a aby na film šel s poměrně přesnou představou, co uvidí, včetně prakticky celého
příběhu od začátku až do konce. Informace jsou provázeny autorovým hodnocením různých prvků filmu,
zejména těch, které jsou něčím zvláštní „experimentální“ (kamera, výtvarná stránka a stavba
příběhu).

O americkém režisérovi se dozvídáme pouze to, že je také malíř. Film není zařazen do žádné skupiny
filmů podobných; je pouze porovnán s  filmem Hlas moře režiséra Alejandra Amenábara, přičemž
z tohoto srovnání vychází vítězně. Z tvůrců Baldýnský zmiňuje autora námětu, kameramana a
scénáristu.

Značnou pozornost věnuje autor výtvarné stránce filmu, kterou hodnotí vysoko např. slovy „fantaskně
působící, barevný a mihotavý svět“ doplňovaný „vizemi, zhmotnělými přáními, metaforami.“ Pokud
Baldýnský hovoří o způsobu snímání, mluví vždy o dvojici tvůrců režisérovi a kameramanovi.

Vedle výtvarné stránky filmu věnuje Baldýnský největší pozornost stavbě příběhu. Čtenář si udělá
docela přesný obraz o tom, jak je příběh vyprávěn, a zároveň o tom, jaký příběh to je – dá se říci,
že v kině už ho v příběhu nemá co překvapit. Co se týče způsobu vyprávění, film „nevypráví žádný
dramaticky strukturovaný příběh s velkým finále a zvratem na konci, pracuje se složitě
propletenými, ale jednoduše srozumitelnými motivy a postavami“. Také se dozvíme, že teprve na konci
filmu se dostaneme na začátek příběhu. Způsob vyprávění hodnotí autor slovem „elegantní“.

Jiným stavebním prvkům filmu se Tomáš Baldýnský ve své recenzi nevěnuje.


Recenze Mirky Spáčilové na film Štěstí zveřejněné v MF Dnes pod názvem Štěstí, které si zasloužili


Text je od začátku až do konce hodnocením filmu, nikoli pouhou informací o něm. Jde o zamyšlení nad
tématem ve velmi obecné rovině (o obsahu se nedozvídáme prakticky nic) a nad jeho zpracováním,
s důrazem na herecké výkony. Hloubka zamyšlení (přesněji řečeno povrchnost) je dána čtenářskou
skupinou, pro kterou je text určen – tedy čtenáře nejmasovějšího deníku v České republice.

Režisérovi je věnována věta, v níž je několika slovy zhodnocen jeden z jeho předchozích filmů.
Podtitul „o zázracích obyčejných lásek“, který autorka zmiňuje, a větička „podstatu tvoří romance o
marných útěcích před sebou samým“ dává tušit, že půjde o psychologické drama. Zkusmo definuje
autorka ideu filmu: „štěstí se vejde i do těch nejběžnějších věcí.“

Většina recenze je věnována hereckým výkonům a postavám. Autorka vysoce hodnotí „hereckou trojici“,
která „neskutečně vyzrála: profesně i lidsky“. V několika výrocích typu „střídmě dokonalá
Vilhelmová ji nehraje andělsky, nýbrž jako zmatenou holku“ patří chvála i pojetí a režijnímu
vedení.

V recenzi je rozpoznatelný názor Mirky Spáčilové na kvalitu filmu, který se projevuje nejvíce hned
v úvodu recenze („skutečně dobrý film“). Letmo je zmíněna pevná stavba a vypravěčská kázeň.

Občas se text blíží kritice organické v pojetí Jaromíra Blažejovského. Autorka uvádí výčet rysů,
které vnímá jako slabosti filmu, a naznačuje, že jejich napravením by film povýšil.[KF155]


Recenze Jaroslava Sedláčka na film Venkovský učitel zveřejněná v měsíčníku Cinema


Jde o kritiku, tedy nikoli recenzi ve smyslu pouhé informace a stručného hodnocení. Všechny
informace, které se o filmu dozvíme, jsou zde z důvodu zhodnocení těch stránek, o kterých článek
mluví. Vzhledem k detailnosti a obsažnosti je kritika spíše určena divákům, kteří už film
viděli[KF156] , což samozřejmě nevylučuje, že si ji přelétnou potenciální diváci, kteří se teprve
rozhodují a zajímá je celkový dojem. Těmto čtenářům vychází kritika vstříc tím, že je z ní patrný
jednoznačný názor – a to ten, že film je velmi kvalitní, nejen v kontextu českého filmu, ale
absolutně („snímek, na nějž lze klást absolutní měřítka“). Vychází jim vstříc také v tom, že v něm
není jediná informace o tom, o čem křičí titulky mnoha jiných recenzí na tento film (homosexualita
hrdiny).

Film je tedy stručně zasazen do kontextu českých filmů poslední doby (kontext je nazván „černou
sérií“), a stručně zasazen do kontextu režisérova díla zmínkou předchozích dvou filmů, s nimiž film
Venkovský učitel tvoří „trilogii o překonávání osamělosti a hledání lásky – stručně je s nimi
srovnán a stručně odlišen.

Kritika krátce představí téma a příběh filmu – přesněji řečeno příběhy dva – a věnuje se především
jednotlivým stavebním prvkům filmu. Největší část kritiky, možná celá polovina, je věnována
hereckým výkonům a to vždy v souvislosti s pojetím postav, na kterém má bezpochyby podíl i režisér.
Dále kritik popisuje styl, který uvádí jako typický pro režiséra, a to styl „jedna scéna = jeden
záběr, a upuštění od tohoto stylu v poslední čtvrtině filmu, včetně toho, jak působí tento systém a
jak působí jeho narušení. Odtud přechází na práci kameramana, které věnuje dvě obsažné věty. Velmi
krátce autor zmiňuje hudbu a scénář.



Lucie Šimůnková


Punková opera se nekoná (Sweeney Todd : Ďábelský holič z Fleet Street, Tim Burton, 2007), Dominika
Prejdová, NP Nový prostor, 25.února 2008

http://www.novyprostor.cz/casopis/archiv-cisel.html#299


Recenze Dominiky Prejdové je silně autorsky zaměřená. Již v perexu se o Timu Burtonovi vyjadřuje
jako o jednom „z nejnadanějších tvůrců své generace“ a pokračuje vyjmenováním jeho filmů v prvním
odstavci vlastního článku. Přičemž rozdělení na povedené (Střihoruký Edward, Batman se vrací) a
„kontroverzněji přijaté“ (Karlík a továrna na čokoládu, Mrtvá nevěsta) se jeví velmi sporné. Také
tvrzení, že se Burton „vrací k typickým oporám svého stylu, (…) v neposlení řadě Johnny Deppovi
v hlavní roli“ neobstojí při konfrontaci s posledními Burtonovými filmy. V obou totiž Depp hrál
(namluvil) hlavní roli. K samotnému filmu přistupuje autorka recenze dramaturgicky a v některých
částech se zdá, že film příliš nepochopila. Přiznává, že původní muzikálová předloha „zde není
známa“ a že lze těžko „soudit, zda tkví problém v muzikálu či ve filmu“. Avšak na konci stejného
odstavce vyjadřuje zklamání, že se Burton „spokojil s vnějšími atributy svého stylu a jinak na
vlastní přístup rezignoval“. Po přiznání, že předlohu nezná, může jen těžko soudit, do jaké míry
vnesl Burton do muzikálu vlastní „osobitý rukopis“. V recenzi je řečeno, že film postrádá humor,
jeho příběh je plytký, naivní a sterilní. Toto tvrzení myslím, nevyplývá z důkladného studia filmu.
Celá recenze nahlíží na film jako na velký kýč a to hlavně z hlediska příběhu. Recenze pracuje
s nepoučeným divákem/čtenářem. Přímo ho nijak neoslovuje, ale nemá potřebu pro svá tvrzení nijak
argumentovat, protože počítá s tím, že čtenář jí uvěří. Stylisticky bych recenzi vytkla příliš
dlouhé věty, které nedávají smysl. Autorka také často opakuje slova (např. „výstupy“ v třetím
odstavci). S běžným stylem psaní Dominiky Prejdové nemám zkušenosti, avšak její recenze zapadá do
stylu Nového prostoru jako celku.  [KF157]

Uskočte, letí Beowulf (Beowulf, Robert Zemeckis, 2007), Ondřej Štindl, 3.prosince 2007, Týden


Ondřej Štindl začíná svoji rozsáhlou kritiku autorským přístupem k hodnocení filmu. Připomíná
předchozí režisérovi projekty to, že „je znám svou chutí vyzkoušet možnosti nových technologií
dříve, než se skutečně rozšíří.“ Toto shrnutí Zemeckisovy kariéry ho přivede přímo k hodnocenému
filmu, přičemž nezapomene zdůraznit jeho odlišnost od předchozího Polárního expresu. Ve zbytku
článku již autor využívá hlavně formální stylistickou koncepci a hodnotí film na základě jeho
technologického novátorství a příběhu. Ke snímku přistupuje dramaturgicky – nejdříve nám odhalí cíl
projektu („Ten záblesk budoucnosti kinematografie má představovat způsob, jímž Zemeckis a jeho
spolupracovníci jednotlivé postavy vytvářeli…“) a poté dlouze rozebírá, proč se tento cíl
nepodařilo naplnit. Nevyhne se přitom tradičnímu klišé, které se často používá v souvislosti
s trojrozměrným obrazem: „Možná se kinematografie začíná vracet „ke kořenům“, k lidem uskakujícím
před lokomotivou, která na ně „jela“ z plátna při promítání Příjezdu vlaku bratří Lumièrů.“ Příběh
potom spojuje s jeho středověkou předlohou a přiznává, že „z dávné legendy ve filmu zbyly jenom
části děje.“ Kritizuje hlavně práci scénáristů („toporné dialogy“) a uvádí pro svá tvrzení logické
argumenty. Hlavní myšlenkou, která vyplývá z kritiky, tedy je, že i sebevětší technologická novinka
potřebuje mít za zády dobrý scénář. Na svého čtenáře se neobrací přímo, ale pracuje s poučeným
čtenářem, který již film viděl: „Dramatická nedostatečnost Beowulfa vynikne, vidí-li ho člověk ve
dvou rozměrech.“, „Někdy je legrační pozorovat…“ Jinak si ale kritika udržuje odstup a s divákem se
neztotožňuje. Je psána vtipně, i když je pravda, že polovinu vtipu vyvolává film sám („Vrcholem
bezděčné legrace Beowulf dosahuje v samém závěru…“).



27 šatů (27 šatů, Anne Fletcher, 2008), Petr Trella, 28. března 2008, Filmpub.cz

http://filmpub.centrum.cz/kino/154418-recenze-27-satu.aspx


Trella využívá ve své recenzi žánrovou koncepci, která se v případě tohoto filmu přímo nabízí. Hned
na začátku nám říká, že „natočit v současné době dobrou a originální vztahovou či romantickou
komedii je poněkud složité“. Toto je hlavní myšlenka jeho (poněkud) krátké recenze – romantických
komedií je hodně, všechny jsou stejné a plné klišé. Zároveň si nemyslí, že by to zrovna u tohoto
filmu bylo na škodu, protože ho „povyšuje libová dvojka Heigl-Marsden.“ Popisuje obecnou linii
příběhu v „romcom“ (romantic comedy) a tu poté aplikuje na recenzovaný film. Nanejvýš diskutabilní
je jeho doporučení pro partnerky, které si „k finálnímu verdiktu přihodí ještě deset procent“. To
je přesně ten druh předpokladu, který musí každou „partnerku“ vytočit.  Sympatické je, že ačkoli
Trella nachází na filmu řadu nedostatků, nesnaží se podsouvat žádné jejich řešení – přistupuje tedy
k filmu čistě organicky. Autor pracuje s divákem poučeným v oblasti romantických komedií – na řadu
z nich odkazuje a v některých případech se je ani nenamáhá vysvětlit: „(Scénáristka) se rozhodla
jedno ze zásadních dilemat vyřešit naprostou vykrádačkou konce P.S. Miluji tě (totálně, doslovně).“
Svého diváka oslovuje a předkládá mu vlastnosti, které by měl mít, aby si film opravdu užil
(„beznadějný romantik“ nebo „bez přístupu k filmům“). Celkově recenze zapadá do koncepce Filmpubu
velmi dobře.


Než si pro nás přijde (Než si pro nás přijde, Rob Reiner, 2007), imf, 1. dubna 2008, MovieZone.cz

http://film.moviezone.cz/nez-si-pro-nas-prijde/recenze/


Autor recenze (nenašla jsem na serveru skutečné jméno) se při hodnocení filmu spoléhá hlavně na
formální naratologickou koncepci. Kromě příběhu se soustředí hlavně na výkony herců v hlavních
rolích a částečně se zmíní také o práci režiséra. Recenze je silně dramaturgická hlavně, když se
autor věnuje hodnocení scénáře: „…scénář vzniknul během pouhých dvou týdnů. Při vší úctě... je to
na něm vidět.“ O práci scénáristy se zmiňuje i dále: „A ne že bych chtěl teď relativně neznámého
Justina Zackhama kritizovat. Původní myšlenka filmu je bezesporu originální.“ Zde se ale dopouští
první faktické knihy, kterou (kromě sekundárních znalostí čtenáře) odhalí i samotný závěr („V
německé klasice se klepe na nebeskou bránu…“). Podobné téma se totiž objevilo i v německém filmu
Klepání na nebeskou bránu a film se jím zjevně inspiroval – teda originalita je více než
sporná.[KF158]  Druhou faktickou chybou, kterou čtenář odhalí, jestliže jde na film do kina, je
vyjmenovávání činností hlavních hrdinů – neskáčí totiž „bungee jumping“ ale z letadla a víno nepijí
„pod Mount Everestem“ nýbrž ve Francii. Hlavním tvrzením, které se autor snaží v celém článku
podepřít všemožnými argumenty, je, že film sice má špatný scénář, ale skvělé herce v hlavních
rolích. Čtenář se oslovován přímo a bez okolků – jsou mu podsouvány pocity a názory na film („Jeho
nový hrdina patří do kategorie senilů, které nenávidíte už po třetí pronesené větě.“). Autor se
s divákem ztotožňuje, je rád členem „normální“ divácké obce – „Všichni víme, že k tomu dojde…“,
„…můžeme bez skrupulí odstřelit snímek…“, atd. Recenze je napsaná zajímavě, velmi dobře se
vypořádala s popisem základní dějové linie a proto byly možná[KF159]  zbytečné ty faktické chyby,
které autor udělal.



Matěj Šonka


Renée Zellwegerová a Ewan McGregor v hlavních rolích okouzlující retrokomedie pro ty, jimž se občas
stýská po Kristiánovi (Down with love, Peyton Reed, USA 2003), Tomáš Baldýnský, Premiere září 2003


Recenze Tomáše Baldýnského je silně založena na konceptu žánrové kritiky. V podstatě celým textem
se prolínají poznámky o tom, jak Kašlu na lásku pracuje s žánrem „erotických komedií“ z šedesátých
let. Při popisování drobných detailů, se kterými si tvůrci vyhráli, začne Baldýnský Kašlu na lásku
dokonce přirovnávat k jednomu filmu Stevena Spielberga. Doslova píše: „Každý detail je propracovaný
do takové hloubky, až člověk lituje, že Steven Spielberg nevěnoval podobnou péči svému stylově
příbuznému Chyť mě když  to dokážeš.“ Baldýnský velmi sugestivně popisuje své zážitky z kina: „Jen
dosvědčím, že na novinářské projekci filmu se ze sálu ozývaly nadšené výkřiky.“ Tím dokáže
potenciálního diváka poměrně slibně nalákat k shlédnutí tohoto snímku. Na začátku textu však
čtenáři klade dlouhým přímým oslovením podmínku, za které by se jim recenzované dílo mělo líbit.
Oslovení končí větou: „Pokud zmíněné podmínky splňujete, přinese vám Kašlu na lásku potěšení
vskutku nečekané.“ Baldýnského recenze pracuje s bohatou slovní zásobou, tak jako si on liboval
v recenzovaném filmu, si může čtenář libovat při čtení jeho recenze. Recenze, jejíž poselství se dá
přeložit jako otázka či zamyšlení se nad tím, jaké místo mají retrofilmy ve stylu Kašlu na lásku
v současné kinematografii. Jak píše Baldýnský: „Objevovat objevené je zábavná práce. Ale právě
kvůli filmům, které Peyton Reed tak laskavě napodobuje, zuřiví mladí filmaři sedli na motorky a
natočili Bezstarostnou jízdu.“



Že z Vina Diesela bude akční hvězda, bylo jasné už po černočerné tmě. Koho by ale napadalo, že se
ve stylu Jamese Bona vydá do Prahy zachránit svět? (XXX, Rob Cohen, USA 2002), Jan Rudovský,
Premiere 10/2002


Jan Rudovský ve své recenzi popíše děj Cohenova filmu a teprve potom se pouští do jeho hodnocení.
Do této části textu jsou skoro rovnoměrně rozloženy dva koncepty kritiky. Rudovský xXx nejprve
srovnává s fenoménem filmů Jamese Bonda: „Místy je podobnost s příhodami Jamese Bonda tak očividná,
že se xXx pohybuje na ošemetné hranici mezi přiznanou inspirací a bezostyšnou vykrádačkou.“ Jedná
se tedy o žánrový koncept. Zbytek textu pak vykazuje rysy ideologické koncepce kritiky. Autor
recenze píše o filmu v kontextu jeho významu pro domácí publikum: „Pro českého diváka má navíc xXx
skrytý  půvab díky tomu, že se převážně odehrává v Praze a v jejím okolí.“ Něco jako hlavní
myšlenku recenze jsem neodhalil, leda že by jí byl onen „skrytý půvab“ českého prostředí, ale nad
tím by se dalo polemizovat. Rudovský v závěru čtenáře osloví přímo větou: „Něco takového v Bondovi
zaručeně neuvidíte.“ A přímé oslovení se tu objeví ještě minimálně jednou. Nicméně Rudovský píše o
čtenáři spíše ve třetí osobě, v kontextu toho, jak si bude užívat české prostředí, v kterém se film
odehrává. Tato recenze vcelku zapadá do koncepce měsíčníku Premiere, do jisté míry je zaměřena na
fanoušky akčního žánru, tedy konkrétně porovnáváním s bondovskými filmy. Po jazykové stránce není
nijak špatně napsaná, leč v závěru obsahuje větu v níž se vyskytuje ono zprofanované kulinářské
přirovnání: „…jsou už jen třešničkami na hollywoodském dortu,…“ Za největší problém této recenze
považuji pochybnou jistotu, s kterou její autor předpovídá, že budoucnost akčního žánru patří Vinu
Dieselovi. Toto tvrzení je nám prezentování již v samotném názvu recenze a pak také v ortelu pod
ní, kde Rudovský tvrdí: „James Bond se může pomalu chystat do důchodu. Diesel je akční hrdina
budoucnosti a xXx největší nářez roku.“ Podívejme se jaké filmy dnes točí hlavní protagonista
Cohenova filmu a v jakém stavu se nachází série filmů s Jamesem Bondem. Takovéto troufalé prognózy
si mohl recenzent odpustit.


) Mongol - filmpub.cz - 18.4.2008 - Jiří Šíma

http://filmpub.centrum.cz/kino/156133-recenze-mongol.aspx


Recenze Jiřího Šímy vykazuje rysy biografické[KF160]  a hlavně formální koncepce kritiky. O
předchozí práci režiséra snímku si můžeme přečíst pouze v prvním odstavci.

Ve většine zbylého textu pracuje Šíma s naratologickou koncepcí a úvahou nad způsobem vykreslení
hlavní postavy snímku Mongol. Šíma se většinu textu

identifikuje s pozicí diváka. Několikrát se s jeho pozicí dokonce přímo ztotožňuje: "...ale přesto
mu nemusíme úplně zobat ruky!". A už vůbec mu nevadí s nepochybnou jistotou napsat, co v kině
pocítí ostatní: "Divák na toto emocionální vyděračství přistoupí bez sebemenších problémů, hlavně z
toho důvodu, že si ho ani neuvědomí." Vševědoucí recenzenty nemám rád. Obzvlášť, když by jejich
stylistické schopnosti potřebovaly notně vylepšit. Šíma často opakuje slova a někdy i celá
sousloví: "Patrně nejvíce na sebe upozornil filmem z roku 1996 Kavkazský zajatec." a o dva řádky
níže píše: "ářčáářPatrně nejvíc pozornosti však vzbudí fakt, že jeho Mongol byl letos nominován na
Oscara za nejlepší cizojazyčný film,..." Rovněž pozapomněl řešit problematiku písmen y a i. Pakliže
nahlídnete do diskuze pod textem, zjistíte, že většina gramatických chyb již byla odstraněna. Po
přečtení této recenze nemám pochyb, že Jiří Šíma na sobě ještě musí hodně pracovat.



3) Útěk do divočiny - aktuálně.cz - 25.4.2008 - Pavel Turek

http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/clanek.phtml?id=603212


Recenze Pavla Turka ve mě budí určitý dojem necelistvosti. Některé pasáže textu na sebe standartně
navazují, jiné však už méně. Jakoby tady trochu chyběl celkový koncept textu. O samotném filmu se
dozvím téměř vše - jeho děj, důležité postavy, téma(ta); ale o jeho kvalitách velmi málo. "Hirschův
parádní výkon je v tom ohledu klíčový, protože pokud zrovna není v interakci s lidmi, jež mu
přivedla cesta, existuje pouze sám pro sebe." a "ářčáářNaprosto přesná je proto i volba frontmana
Pearl Jam Eddieho Veddera, který pro film vytvořil patřičně ´on the road´ soundtrack. Jeho
dvouminutové etudy přiživují rikitanovskou čundr náladu i předzvěst katastrofy." To jsou zřejmě
jediné dvě věty přímo obsahující hodnotící prvek. Navíc se Šíma distancuje od pozice diváka a na
čtenáře nevyvyjí žádný apel. Takže si nejsem příliš jistý, co si mám o filmu myslet. Samotná
jazyková stránka má nadprůměrnou úroveň, ale některým vazbám či výrazům příliš nerozumím - např. je
vhodné pro hudební skladbu požít slovní spojení "dvouminutová etuda"?



) Iron Man - idnes.cz - Miroslava Spáčilová - 30.4. 2008 - "Iron Man vítězí také vtipem"

http://show.idnes.cz/iron-man-vitezi-take-vtipem-dfw-/filmvideo.asp?c=A080429_180704_filmvideo_ob


Tam kde vidí Petr Koten negativa adaptace marveláckého komiksu, nachází Mirka Spáčilová pozitiva.
Už samotný název recenze ostatně vypovídá o tom, že Spáčilové větší míra humoru v tomto filmu
rozhodně nevadí. Samotnou kvalitu akčních sekvencí příliš nerozebírá: "Ubrat patnáct minut
srdceryvnějších řečí, neztratil by film dech, který popadne znovu až ve finále, což je rvačka dvou
hromad plechu ve stylu Transformers s motivy oživení golema." Recenze vnímá čtenáře jako "kulturní
obec", je napsaná jazykem srozumitelným širokému záběru čtenářů, tudíž pasuje do koncepce periodika
deníku MF Dnes. Za relativní negativum textu považuji autorčin zřetelně definovatelný postoj ke
komiksovým adaptacím: "Podle absolutních měřítek bergmanovského diváka je to pochopitelně úplná
ptákovina, nicméně v rámci komiksového žánru představuje velmi slušnou práci, a hlavně přináší
sympatický posun v titulní postavě." Je vidět, že autorka neholduje vážněji laděným akčním filmům.
Z této premisy vychází i poselství recenze, které se dá vyložit tak, že nadsázka a ironie (a
samolibost hlavní postavy) je to, co současný komiksový film potřebuje.



Václav Tesař



Dostojevský, Dejvické divadlo a tovární hala (Karamazovi, Petr Zelenka, ČR 2008), Leoš Kofroň, Rock
& Pop, duben 2008


Autor v úvodu pouze v kostře nastiňuje téma původního díla a počítá se čtenářovou znalostí
Dostojevského originálu s tím, že interpretaci nechává na jednotlivci. Zásadním je osvětlení
motivace, jež vedla Zelenku k převedení snímku na filmové plátno. Při té příležitosti je zmíněn i
„průkopnický režisér Vladimír Sís, který se koncem sedmdesátých let a v průběhu osmdesátých let
pokusil se střídavými úspěchy přenést na plátno Divadla na provázku a Semaforu“[KF161] . A i když
si toho „Zelenka byl dobře vědom“ do historického ani vývojového srovnání v rámci žánru se autor
nepouští, namísto toho ve třetině textu vypichuje některá „zajímavá ozvláštnění“, jenž Zelenka do
filmu včlenil. V tom autor zachází až tak daleko, že prozrazuje důležitou věc: „…v nemocnici zrovna
bojují o její[KF162]  život. Jak se záhy ukáže, marně…“ Přestože hudební zaměření měsíčníku Rock &
Pop se dá bez problému odhadnout, filmové povědomí jeho čtenářů už těžko. Pro tento případ je
vhodný závěr, kde Kofroň naznačuje autorskou souvislost s jinými režisérovými filmy: „Zelenkovy
filmy jsou zkrátka trochu neobvyklé,“ a vytipovává potenciální diváky: „V tomto případě se navíc
počítá s publikem poučeným a sečtělým, jež se bude dobře orientovat i v útržkovitém
zprostředkovaném Dostojevském…“.


Resident Evil: Zánik (Resident Evil: Extinction, Russell Mulcahy, USA 2007), Jan Pokorný,
http://www.studna.net/reviews/825/


Vyhraněnou žánrovou specifikaci serveru studna.net stvrzuje už první věta recenze: „My name is
Alice and I remember everything. A všichni vědí, o čem je řeč.“ Text je i nadále svoji obsahovou
strukturou a stylistikou v intencích média. Autor se pouze v triviálním náznaku otře o žánrovou
koncepci: „Každý filmový díl série Resident Evil měl svoji superpříšeru…,“ jinak je text tvořen
obsáhlým popisem příběhu (s ohledem na úzký okruh cílového čtenáře je to příslovečné „házení hrachu
na zeď“ ) a autorovými ryze subjektivními dojmy. Naopak zhodnocení dílu v rámci celé série je
velice strohé: „Když budu hodnotit celou trilogii, vychází mi Extinction jako vítěz.“ Což je škoda,
protože právě v případě žánrově specializovaného média bych rád hlubší rozbor. Ve chvíli hodnocení
negativ filmu autor prezentuje dramaturgický přístup, když píše: „Rozhodně by se dalo ještě
přitvrdit a nenechat postavy plýtvat divákovým časem nicneříkajícími dialogy. Některé postavy jsou
zbytečně rozpitvávány…“ Recenze na „Studni“ jsou ale psány v prvé řadě hororovými nadšenci, až poté
filmovými kritiky[KF163]  a pro podobné případy má univerzální aliby: „Pokud se někomu zdají
recenze moc krátké, moc dlouhé, nevyhovující předpisům pro slohový útvar recenze, moc nudné, moc
vtipné, či jinak nestravitelné, sorry - chyba je ve vás.“ Z toho důvodu jsem osobně rád, že podobný
server vůbec existuje.


Horton, animovaný slon ze zlata (Horton, Steve Martino/Jimmy Hayward, USA 2008), Miroslava
Spáčilová, MF DNES, 5. dubna 2008

http://show.idnes.cz/horton-animovany-slon-ze-zlata-dma-/filmvideo.asp?c=A080405_948408_filmvideo_k
ot


Recenze se pohybuje na pomezí žánrových a ideologických koncepcí. Spáčilová při argumentaci o
kvalitách snímků dává před popisem jeho formální stránky přednost jistým faktům: „Jednak vzešla
z dílny, odkud udeřila úspěšná Doba ledová, jednak se proměňuje v zlatý důl.“ Po nezbytném
představení příběhu odhaluje pozadí jeho vzniku a českému čtenáři představuje autora díla Dr.
Seusse. Do srovnání Hortona s dalšími snímky vzniklými podle Seussových knih se ale nepouští,
omezuje se pouze na mekratické konstatování: „...podle zámořských kritiků je však Horton jasně
převyšuje.“ Čtenáře oslovuje jako potenciálního diváka: „Slib, že se zasmějí i dospělí, dává už
lehce parodický podtitul filmu.“ Text je sice čtivý, ovšem mám dojem, že autorka by jej zvládla
napsat i bez nutnosti shlédnutí filmu.


Řekněme to písní (Once, John Carney, Irsko 2006), Viktor Palák,
http://www.abysszine.com/2007110022-once.html


Text vykazuje veškeré rysy ideologické koncepce, která se jeví jako převažující. Metakriticky
odhaduje už v době psaní článku patrné tendence v nahlížení na film a sám sebe v nadsázce staví do
pozice „osamoceného nenávistného misantropa“. Recenze je z velké míry argumentací proti vzývané
autenticitě snímku (tady Palák využívá i formálního pojetí kritiky) a současně letmou úvahou na
téma diváctví: „Divák, jakkoliv je zkušený, ve tmě kinosálu snáz podléhá tomu, co mu tvůrci
servírují.“ Autor diváka nekategorizuje a drží si analytický odstup. Přitom ale do textu vkládá i
vlastní dojmy: „Zatímco někoho záliba hrdinky filmu "Persepolis" v hudbě Iron Maiden vyvede z míry,
pro mě udělala zmíněný francouzský snímek o kus bližším.“ Snímek je srovnán i s dalším žánrově
spřízněným počinem, případná nepoučenost diváka je ale vynahrazena jasným osvětlením pointy.
Abysszine je v prvé řadě hudebním serverem, občasně přinášejícím i filmové recenze. Text svojí
čtivostí zapadá do koncepce média a mám za to, že nahodilého návštěvníka může překvapit svoji
odborností.



Helena Trčková


Štěstí / V zajetí „našich oblíbených herců“ a dalších zbytečností (Štěstí, Bohdan Sláma, 2005),
Eliška Děcká, http://www.cinepur.cz/article.php?article=761, č. 41/ září 2005


Recenzent se ve své kritice snaží čtenáři tlumočit své psychologizující a stylistické názory.
Koncepce této kritiky se tak kymácí někde mezi autorskou a formální škatulí. Autorka kritiky,
Eliška Děcká, „Štěstí“ nepovažuje za film hodný zapamatování si, soudí ale, že je to dokonalý
prototyp pro filmové zahraniční festivaly. Dle jejího názoru je zde vše, co tyto festivaly
požadují. Když je ale dokonalý pro zbytek Evropy, proč by pro nás měl být tak nepřípustný a
zahanbující? Autorka se zmiňuje o dokonalých záběrech. Ty ji nejdříve vadí, dělají prý film příliš
stylizovaný (př. Dáši alias Aňi Gaislerové, která by si v obchodě s povlečením těžko mohla vybrat
pruhované peřiny. Takový detail by na druhou stranu její osobnost rozbil.). V  posledním odstavci
si však téměř mrouská nad ojedinělou pečlivostí každého záběru, se kterou si takto hraje málokterý
český režisér. Dalším do očí bijícím nedostatkem filmu je, dle autorky kritiky, jednak nedokonalé
herecké nadání neherců, a jednak dokonalost těch ostatních, kteří už předešlou zkušenost mají.
Předchozí věta už sama o sobě zní dost nesmyslně, protože právě tak to má být a nezdá se, že by
tento fakt film „Štěstí“ nějak ovlivňoval. Z pohledu autorky článku je jasné, že se s žádnou
postavou tohoto snímku příliš neztotožnila. Ba právě naopak cítíme  z celé kritiky určitý distanc a
nechuť, či „pachuť“ jak sama píše? Pro periodikum A2 je tento článek ukázkou všestranné kritiky,
jež  čtenáři vyhledávají a čtou velice rádi. Autorka zdá se má celkový přehled o dění na české
filmové scéně. Neměla by však film soudit pouze z hlediska ostatních  českých filmů, nýbrž  také
podle filmu samotného. A tento pohled autorce chybí.


Grindhouse:Auto zabiják (Death Proof, Quentin Tarantino, Robert Rodrigueze, 2007), Antonín Tesař,
http://www.tydenika2.cz/archiv/2007/34/grindhouse-auto-zabijak, č.34/07


Kritika filmu „Death proof“, Quentina Tarantina a Roberta Rodrigueze, je postavena z autorské
mýtotvorné tradice, ale také z žánrových prvků. Snaha srovnání historického vývoje ve filmech
samotného Quentina Tarantina je náplní celé recenze. Autor tak čtenáři předkládá výčet a srovnání
se snímky jako je „Kill Bill“, nebo „Pulp Fiction“. Vezmu-li toto v úvahu, je třeba uznat snahu
autora kritiky o pochopení filmu samého. O to se pokouší dle jakési dramarurgické koncepce Q.
Tarantina. Často se opakujícím a nejspíše hlavním tématem, které nám recenzent překládá, je
Tarantinovo tolik oblíbené porušování žánrových rolí. To se děje, jak je čtenáři často a detailně
popisováno, ve snímcích předešlých, ale také v „Death proof“. A o ten by přece autorovi mělo jít
především. Po přečtení této kritiky však čtenář, který očekával, že se doví, spoustu zajímavostí o
filmu „Death proof“, musí být zákonitě zklamán. Kritika je totiž, jak už jsem naznačila dříve,
nasměrována jiným a to historicky-srovnávacím směrem. Směrem, který nás odvádí spíše do minulosti,
místo aby nám zprostředkoval přítomnost snímku „Death proof“. Autor nám, bez jakéhosi exkurzu do
minulosti, přibližuje jediný a to ten nejvýraznější moment celého filmu. Přímo se vyžívá v popisu
závěrečné scény prologu, která nám odhaluje směr, jakým se druhá půle filmu bude ubírat. Výrazy
jako „prudké orgie“, nebo „guilty pleasure“ v těsné blízkosti dodávají článku nádech vášnivosti.
Autor tak zajímavě volenými slovy přitahuje čtenářovu pozornost. Dalším bodem k dobru pro autora
článku je široký rozhled, jak na poli tvorby Q. Tarantina, tak také na poli filmové vědy obecně.
Spousta odborných výrazů, které se v článku objevují a jež jsou občas také vysvětleny, mohou však
prostšího čtenáře zmást. Na druhou stranu je jistě potěšením pro  filmové nadšence, neb vědce,
přečíst si takto po odborné stránce velice dobře vypracovanou filmovou kritiku. Její místo je pak
zcela jistě správně na stránkách periodika A2.



Bourneovo ultimátum/ „Šachový mistr“ v pohybu, (Bourneovo ultimátum, Paul Greengrass, 2007),
Radomír D. Kokeš, Cinepur, http://www.cinepur.cz/article.php?article=1284, 30.8.2007


Režiséru, Paulu Greengrassovi, se tentokrát opravdu podařilo natočit nebývale akční snímek
„Bourneovo ultimátum“, jak tvrdí kritika R. D. Kokeše. Recenze se od nutné počáteční fáze
biografické schyluje spíše k formální stránce kritiky. Na začátku autor jasně a přehledně
vysvětluje, v které části příběhu se hrdina nachází, jak děj pokračuje a navazuje z předešlých dvou
dílů. Poté se velice obšírně věnuje stylistice pohybu hlavního hrdiny, Jasona Bournea. Autor
kritiky zajímavým výběrem slov lehce zachycuje pohyb na scéně a uvádí tak čtenáře v pokušení něco
takového vyzkoušet na vlastní kůži. Snahou o detailní zachycení všech Bourneho pohybů se však autor
blíží k silnému víru, kde se jen točí dokola a stále opakuje ty stejné fráze. Vzdaluje se pak
hlavní pointě filmu, kterou chtěl  zdůraznit. Tou je gradace napětí a nebývale rychlý spád
událostí. Autor ztrácí čtenářovu pozornost a jeho text ztrácí na síle údernosti, kterou film
poskytuje. Pokud náročnější čtenáři, periodika Cinepur, přejdou zprvu dosti zdlouhavý popis veškeré
„Bourneho akce“, jeho pohybů a myšlenkových pochodů, mohou se dočkat zajímavějšího zakončení
kritiky. Tam se autor konečně podrobněji věnuje také něčemu jinému, než zda Bourne v autě zařazuje
zpátečku, nebo jedničku. Dle názoru recenzenta snímek „Bourneovo ultimátum“ neklade důraz na
filmovou přítomnost, ale spíše pátrá po Bourneově minulosti. Ta je postupně odkrývána, jak Kokeš
trefně poznamenává, ve vzpomínkách hlavního hrdiny, v jakýchsi malých filmech o Jasonu Bourneovi.
Pomalejší start, ale o to zajímavější konec dává kritice šanci přežít na velkém a nebezpečném
konkurenčním poli týdeníku Cinepur.


21 gramů / Snad až příliš aranžovaná „váha duše“ (21 gramů, Alejandro Gonzáles Inárittu, 2003),
Karel Och, http://www.cinepur.cz/article.php?article=61, 5.2.2044


Koncepce recenze snímku, „21 gramů“ je zřejmá již po prvním přečtení. Recenze se totiž téměř cele
věnuje psychologizaci postav a naratologické struktuře snímku. Není se ani čemu divit, když si
totiž chceme přečíst kritiku takto psychologicky náročného filmu. Jak se ale autor pokouší čtenáři
vysvětlit, psychologie postav zdaleka není to nejnáročnější sousto filmu „21 gramů“. Autor se
vydává na nebezpečnou cestu vyprávění naratologie příběhu, psychologie postav a vysvětlování
složitě prostřihaných scén celého snímku. Kupodivu se však recenzent, Karel Och, ani v jediné části
své kritiky nedostává do úzkých spletitých cest bludiště, kde čtenář pořád naráží na tu stejnou
myšlenku a v horším případě i na tu stejnou bariéru v podobě stále stejných výrazů. Och se ani
nepokouší film vyprávět celý a doslova, jak je špatným zvykem některých recenzentů. Naopak se mu
daří vystihnout právě ten okamžik, kdy diváka na nejvyšší míru zaujme, ale neprozradí mu vše, aby
jej ve filmu mělo ještě co překvapit. Touto kritikou autor dokazuje, že si od díla lze zachovat
jakýsi odstup, aby pak kritika nebyla postižena prvoplánovými a okamžitými zvraty kritikovy nálady.
V kritice samotné se pak nejlépe odráží autorova stylistická schopnost. Jeho  temperamentní výrazy
čtenáři přiblíží nitro postav ve filmu, téměř jako skutečný obraz. Důraz těchto slov a nutkavost
sdělení, která je v nich vložena, dodávají kritice švih a břink. Tento styl recenzí je v periodiku,
jako je Cinepur, vidět méně často, ale když se takový najde, stojí za to. Což myslím ocení i
čtenář.


Apocalypto (Apocalypto, Mel Gibbon, 2006), Lukáš Gregor,
http://www.tydenika2.cz/archiv/2007/5/apocalypto, č. 5/07



Kritika filmu Apocalypto jistě spadá do rámce kritiky autorské a žánrové. Koncepce historicky
srovnávací nám odhaluje dřívější filmové úspěchy a  neúspěchy režiséra, Mela Gibsona. Zatímco
koncepce biografická, nám již ukazuje režiséra snímku v nepříliš lichotivém světle jeho údajné
konečné prohry. Již podtitul článku hlásá: „O definitivním úpadku režiséra Gibsona“. Recenzent se
pak ve své kritice snaží svůj výrok také opodstatnit, používá k tomu však dosti zvláštní techniku
protiřeči. Na jednu stranu pochvaluje dosavadní umění tvůrců filmu (kamera, střih, hudba), na
druhou stranu však zcela odsuzuje jejich výsledky ve filmu Apocalypto. Jistě, že úkolem štábu je
naplňovat ideál, který si režisér představuje, ale je možné, aby se takováto práce odborníka zvrhla
v naprostý amatérismus, jak ve své kritice recenzent doslova uvádí? Myslím, že přehnané názory
autora kritiky, které jej zavádějí  k nekompromisnímu odsouzení filmu, aniž by se na tento snímek
podíval s kritickým odstupem, nejsou vhodné. Z kritiky je pak až příliš cítit jakási apriorní
předpojatost vůči samotnému režisérovi, což se také stává hlavní náplní celé kritiky. Stylisticky
se však této recenzi nedá nic vyčíst. Ku prospěchu autora mluví i fakt, že se nepustil do žádného
sáhodlouhého ani kratšího popisování děje. Vystihl pouze některé momenty filmu a mlhavě tak
nastínil celý příběh. Odborně stylisticky zvládnutá stránka podaného výkonu jistě skvěle odpovídá
nárokům týdeníku A2, avšak předpojatost recenzenta ji opět sráží níže k průměru.


Once: Krátký film o dlouhých písních (Once, John Carney, 2007),
http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/recenze/once-kratky-film-o-dlouhych-pisnich_27222.html,
21.10.2007


Recenzent nám předkládá autorskou kritiku jejíž hlavní myšlenkou se stává psychologizující prvek.
Jak autor zpočátku správně podotýká film téměř postrádá jakýkoliv děj, a tak se psychologické
kritice podrobují ostatní, v tomto případě důležitější, aspekty filmu (hudba, herecký, nebo spíše
neherecký projev, kamera atd.). S autorovým přesvědčením o „opravdovosti“ snímku „Once“ se do jeho
kritiky také dostává kus této opravdovosti a přesvědčivosti. Na čtenáře musí nutně zapůsobit
stylistika a ohromné nadšení tryskající z každé věty, až by mohl téměř uvěřit, že to recenzent
myslí vážně. Silnou míru apelativnosti si však autor, O. Štindl, několikrát naruší nevhodnými
výrazy, jako jsou třeba „zlá slovíčka“[KF164] . Zakončení kritiky také trochu pokulhává za jeho
úspěšným průběhem. Od začátku mluví o „opravdovosti“ filmu, avšak na konci trochu poopraví své
názory, mimo jiné, na herecký projev Markéty Irglové, hlavní hrdinky filmu. Tento její výkon místo
opravdového popíše jako ´diváku těžce stravitelný projev dívky, která ví, že má za zády kameru a
nedokáže tak pronést jedinou větu bez jakéhosi afektu´. Zdá se mi, že se pak nutně, již několikrát
zmíněná, „opravdovost“ z recenze vytrácí. Už vůbec se pak asi nemusím zmiňovat o faktu, že celou
dobu autor čtenáře utvrzuje, jak je film skvělý, ale na závěr se dozvíme, že autora párkrát  během
promítání rozbolela hlava a víckrát už jej nechce vidět. Této protiřeči v kritice  by se, dle mého
názoru, periodikum jako je Cinepur mělo strategicky vyhnout. Zpočátku je tedy patrná jakási snaha
identifikovat se s americkým divákem, jehož názor je po Oscarech vyjádřený zcela jasně. Závěr však
opět patří českému kritikovi, jenž takovýto film v konkurenci s jinými prostě nemůže vstřebat.




Ivana Trnovcová


Once (Once, John Carney, Írsko 2006), Ilona Francková, Premiere 88, október 2007


Táto recenzia predstavuje prvky žánrovej, formálnej, no predovšetkým autorskej kritiky. V úvode
autorka stotožňuje  režiséra s rozprávačom, opisujúcim jednoduchú love story, v poslednom odstavci
zase spomína Glena Hansarda a Markétu Irglovú, ktorí v ňom spolu hrajú, a sú zároveň autormi hudby,
na ktorej je celý film založený. Z hľadiska žánru vymedzuje, v akom zmysle Once spĺňa definíciu
muzikálu: ,,…hudba je součástí příběhu, v textech se ale děj explicitně nevypráví.“  Taktiež
popisuje emocionalitu skladieb, pričom sa nás snaží zasvätiť do tajomstva umenia obhájením dojatia
na základe vlastného zážitku z filmu. Francková presne nešpecifikuje, akému typu divákov je text
určený, potencionálni diváci to však vďaka priamym osloveniam určite pochopia: „…sledujete, jak si
jejich opuštěná srdce rozumějí… cítíte, jak jsou sladění…“ Film je hodnotený na základe organického
prístupu, vníma ho v jeho vlastnej logike. Základnú myšlienku textu, teda schopnosť dvoch mladých
hudobníkov vytvoriť krásnu romancu vložením nevtieravej, melancholickém hudby do jednoduchého,
nízkoroypočtového filmu, vyjadrila kritička viac-menej jazykom lyrickým, ale zrozumiteľne, spĺňajúc
všetky štandardy, aké môže Premiere predpisovať[KF165] .


Bobule, prchavá letní zábava (Bobule, Tomáš Bařina, ČR 2008), Mirka Spáčilová, MF DNES, 26. marca
2008


Autorská koncepci sa v tejto recenzii prejavuje  veľmi výrazne. Režisérovi je pripisované takmer
všetko, čo sa na filme vydarilo, ako aj všetko to menej atraktívne, čo mohlo byť inak. Žánrovo
autorka predstavuje Bobule ako komédiu, presnejšie „laskavú učesanú vesnickú humoresku“.Komu je
film určený sa od Spáčilovej nedozvedáme. Slovo divák pre zmenu vôbec nepoužíva a čitateľov ani
priamo neoslovuje. S poučenými divákmi sa stotožňuje na konci, kde hovorí. ,,Navíc už jsme viděli
daleko strašlivější filmařské debuty.“ V celom rozsahu textu v podstate vymenúva klady aj zápory
filmu, ktoré sú uvedené v značnej rovnováhe. Aj keď s niektorými prvkami nesúhlasí, nemá voči filmu
predsudky. V jeho hodnotení zachováva dostatočnú estetickú dištanciu a snaží sa chápať jeho vlastnú
logiku. Jazyk, ktorý autorka využíva, je ako obyčajne veľmi bohatý na výrazové prostriedky. Používa
komplikované vetné konštrukcie, vždy však zmysluplné. Vynechať mohla snáď len niektoré kuchynské
metafory: „...podává se legrace až neškodná a víno, jež nalévá, je hodně prchavé – rychle se
vykouří z pobolívajíci hlavy.“ Alebo: „labužnicky vychutnaný zákrok místních policistů proti
nafoukaným pražským kolegům.“ Takisto slovo bonus v závere pôsobí, akoby chcela povedat, že film na
tých 50% ujde, ale ona je tak dobrá, že mu ako bonus za jeho skromnosť prihodí ešte ďalších 10%.
Odhliadnuc od toho recenzia spĺňa štandard úrovne MF DNES.


Král Artuš (King Arthur, Antoine Fuqua, USA 2004), Barbora Šťastná, Premiere 8/04


Recenzia v celej autorskej rovine textu zdôrazňuje dielo ako kolektívny produkt. Už od prvej vety
až do konca prvého stĺpca sa zaoberá prvotnou predstavou tvorcov o filme a ďalej hodnotí, do akej
miery sa im podarila uskutočniť. Autorka sa kriticky stavia k scenáristovi a začína špekulovať nad
podivnými zámermi scenáristu a režiséra vytvoriť akúsi filmovú schizofréniu, čo sa má zrejme
považovať za vymedzenie žánrovej koncepcie: ,,Jako by se spolu s režisérem Antoinem Fuquou snažil
natočit dva filmy najednou – přemýšlivý, historicky věrohodný příběh plný odkazů na skutečně
existující osobnosti, současně pak jednoduchou akční podívanou plnou vtipných hlášek a dobře
mířených ran.“ Naratívna štruktúra je tu oslabená, autorka sa skôr snaží poukázať na rozdiely medzi
týmto spracovaním a jeho predchodcami, poznačenými prikrášľovaním a mnohorakosťou jednej legendy.
Organický prístup sa v recenzii príliš neprejavuje, recenzistka má určitú predstavu o tom, ako má
historický film vyzerať, a podľa toho Kráľa Artuša hodnotí. Čitateľov neoslovuje priamo,
vyjadrením: ,,jako celku mu chybí sjednocující síla, jež by si diváka dokázala podmanit“ sa nie
veľmi vhodne sama schováva za divákov. Celkovo dodržiava tú správnu dištanciu. Text je zjavne
určený širokej verejnosti a dokonale zapadá do koncepcie Premieru. Na jazyku je najzaujímavejšia
vhodne používaná irónia, horšie je to už so spomínaným slovom „zámer“, ktoré sa ešte s variciami
„pokus“ a „snaha“ vyskytujú takmer v každom odstavci. Na konci jedného z nich si ešte dovolí
poznamenať, že „to nefunguje.“


Asterix a Olympijské hry (Astérix aux jeux olympiques, Frédéric Forestier, Thomas Langmann, FR,
Špan., Nem. 2008), Michal Liška, filmpub 31.1. 2008

http://filmpub.atlas.cz/kino/149485-asterix-a-olympijske-hry.aspx


Autorská kritika prichádza v recenzii na radu po krátkom úvode, kde Liška stručne zhrnul filmové
pozitíva, čo veľmi priamo naznačuje, kto má na svedomí nielen absenciu humoru, ale aj výber hercov,
ktorí predviedli podpriemerné výkony (v podstate to podľa neho spolu veľmi úzko súvisí). Zatiaľ čo
Langmanna ignoruje, Forestiera si podáva s poriadnou dávkou škodoradosti. Jediné, čo uňho
vyzdvihuje, je kompozícia scény, čo je pre komédiu len málo významná záležitosť. Dáva teda dosť
argumentov proti žánru ako komédii. Hlavnou myšlienkou bolo vystihnúť zdroj zlyhania, a ten vďačne
nachádza v nových i staronových hercoch. Zbytočne viackrát spomína horibilné náklady, ktoré boli
len z časti účelné. Snaha organicky obhájiť film je tu veľmi slabo badateľná. Vo vzťahu
kritik-divák Liška opäť raz zabúda na záplavy Asterixovych fanúšikov (ktorí vo väčšine prípadov nie
sú „krajní fanatici s knírkem“) a s presvedčivosťou dáva najavo, že film nemá koho pobaviť. Tento
jeho negatívny apel na divákov je však v absolútnom rozpore s diváckymi ohlasmi, hoci pôsobí naozaj
vtipne a vyvoláva značnú mieru zvedavosti. Jazykové vyjadrenie je pestré a originálne, na
štandardnej úrovni filmpubu. No fakt že dvakrát použil slovo „fungovať“ tam, kde to naozaj nebolo
treba, trošku ruší celkový dojem. Aj keď čitateľom už musí byť jasné, o čo ide, pre istotu to
predsa len napíše: ,,...díky zmateným hercům to prostě nefunguje.“


Faunův labyrint (El Laberinto del Fauno, Gulliermo del Toro, Mex., Špan., USA 2006), Pavel Němec,
Premiere 86, august 2007

V úvode textu sa autor vyjadruje k žánru filmu, pričom pomocou niekoľkých trefných metafor
a prirovnaní vysvetľuje stručne a výstižne charakter tohto diela: „Režisér do stříbrného plátna
opět vetkal všechny své poznávací znaky: monstra, legendy či posedlost hodinovými strojky.
Tentokrát je ale poprvé složil do celku, který sám připomíná bezchybný mechanizmus“. Po krátkom
ilustrovaní prostredia, v ktorom sa bude film odohrávať, prechádza k stručnému autorskému
prerozprávaniu deja, v ktorom predpokladá, že čitateľ sa ešte so samotným filmom nestretol. Preto
sa nesnaží vykresľovať jednotlivé scény, pričom by sa mohol pokúsiť o sprostredkovanie samotného
zážitku, ale skôr kladie dôraz na stručné prerozprávanie hlavnej dejovej línie, charakteristiku
a vzťah medzi jednotlivými postavami a nakoniec vedľajších motívov filmu. Charakteristika hlavnej
postavy Ofélie je založená na jej porovnaní z už notoricky známou Alenkou z říše divů: „Na rozdíl
od znuděné Alenky je Oféliin útěk do fantazií jakousi imunitní reakcí tváří v tvář zvěrstvům, která
vidí kolem sebe“. Aj keď porovnávanie dvoch príbehov či postáv, ktoré majú spoločné na prvý pohľad
len málo, sa môže zdať nevhodné, dokáže naviesť čitateľa, teda potenciálneho diváka do atmosféry
príbehu lepšie, ako polemizovanie nad režisérovými úmyslami, alebo hľadaním nevyhnutného posolstva.
Recenzia v každom prípade spadá do koncepcie Premieru a má štandardnú obsahovú aj jazykovú úroveň.


Skafandr a motýl (The Diving Bell and the Butterfly, Julian Schnabel, FR 2007) Petr Cífka,
http://film.moviezone.cz/skafandr-a-motyl/recenze/, 15.2. 2008

Hlavným motívom recenzie je vyjadrenie emocionality, zmyselnosti a metaforickosti, ktoré sú podľa
autora vo filme obsiahnuté výraznejšie než jeho naratívna sránka.  Žánrovo ho predstavuje jako
obrazovo aj hudobne vycibrenú spoveď, ktorá vychádza z autobiografickej knižnej predlohy, jej
porovnávaniu s filmovým prevedením však nevenuje ani najmenší priestor. Len v úvode si dovolí
postaviť Skafandr a motýl do kontrastu oproti podobne zameraným snímkam, spracovávajúcim osudy
invalidov, jasne vyzdvihujúc výnimočnú ľahkosť a bolestivú úprimnosť, s akou je tento film
nakrútený. Autorskej kombinácii Schnabel – Kaminski, čoby Spielbergov dvorný kameraman, pripisuje
zásluhy za autentické a obrazovo dokonalé spracovanie vtelenia do nehybného oka. Organický prístup
hodnotenia emocionalita vlastného prežitku z filmu sú v tejto recenzii zrejmé. Posolstvom textu je
navodiť divákov, s ktorými sa autor stotožňuje, do pozície hlavného hrdinu a umožniť im chápanie
jeho nevyslovenýchých pocitov a túžob: ,,Nemůže si na ně sáhnout, nemůže je políbit a určitě s nimi
nikdy neuspokojí svoje sexuální touhy, přesto před ním defiluje jedna vábnička na hormony za
druhou. Což v kůži Jeana-Dominique samozřejmě bolí - byť docela roztomile hravým způsobem -,
zároveň ale motivuje k představám o tom, kolik radosti by si šlo užít ve zdravém těle.“ Diváctvo
ako kategóriu už netematizuje. Jazykovo je recenzia presiaknutá účelovou abstrakciou a bez väčších
nemiestnych formulácií, jej prudká čitateľnosť[KF166]  vyhovujúca širokej verejnosti ju právom
zaraďuje na túto stránku.


Superbad (Superbad, Greg Mottola, USA 2007), Matěj Svoboda

http://film.moviezone.cz/superbad/recenze/  16. 10. 2007


Recenzia sa vyznačuje predovšetkým výraznou autorskou koncepciou. Nsjväčšie zásluhy pripisuje
producentovi Juddovi Apatowi (a, samozrejme, presvedčivým hercom), vyzdvihuje tiež  vydarený
scenár. Režiséra stavia len do vedľajšej pozície, kde má správne zastávať svoju málo významnú
funkciu – a pokojne napíše dvakrát, že to Mottola našťastie pochopil. Komédia ako žáner je
v recenzii obhájená v slušnej miere a jednoduchá dejová línia načrtnutá presne tak, aby
v milovníkoch kruto realistických komédií o adolescentoch vzbudil živý záujem. K hodnoteniu
pristupuje organicky, z textu je zrejmá autorova záľuba v Apatowych dielach a toto v porovnaní so
súbežne uvedenou „Zbouchnotou“ považuje za celkom odlišný, a to lepší, pretože je oveľa menej
seriózny. Najväčšou Svobodovou snahou bolo dokázať, že nekonečne vtipný nízkorozpočtový Superbad
nie je tuctová snímka o teenageroch pre teenagerov, ale zábavný príbeh obsahujúci inteligentné
dialógy, ktorý si diváci zamilujú, pretože väčšina z nich niečo podobné určite už prežila. Oslovuje
ich pri tom priamo: ,,Nebudete se jim jen chechtat, budete jim fandit a na konci budete rádi, že to
pro ně celé dopadlo tak, jak to dopadlo.“ Jazykovo recenzia utrpela menšie nedostatky, predovšetkým
neustálym opakovaním výrazov „chytrý“ , „vtipný“ a „pekelný“, zopárkrát ich kombináciami („pekelně
vtipný“) a tiež využívaním ošúchaných kuchynských metafor: „nemastné a neslané trailery“, „dialogy
zabalené do neskutečně vtipně vulgární a zároveň neurážející omáčky“. Na stránke moviezone nie je
žiadnym skvostom, svojmu účelu informovať o filme a nájsť cieľovú skupinu divákov však slúži
dostatočne.


Medvídek (Medvídek, Jan Hřebejk, ČR 2007), imf

http://film.moviezone.cz/medvidek/recenze/,  29.8. 2007

Recenzent sa už na začiatku priznáva, že od Medvídka očakával to najhoršie, a keď sa toho teda
dočkal, s hravosťou nachádza príčiny a úskalia zlyhania autorov. Snahu obhájiť žáner „hořká
komedie“ sám vzdáva, pretože jeho mylný výklad pripisuje scenáristovi Jarchovskému. Na absurdných
hláškach potom podľa neho stroskotávajú aj hereci, predovšetkým ženské postavy. Režiséra nazýva ich
mlčanlivým pozorovateľom, ktorého viní tiež za statické kamerové zobrazenie. Hlavná myšlienka textu
by sa dala vyjadriť jeho jedinou vetou: ,,Medvídek tak přes zdvořilý potlesk publika zůstává
nadbytečným produktem, který nepohladí, ani nevyprovokuje...“. Dej, jeho rýchle napredovanie,
následnú stagnáciu aj občasné cúvanie opisuje s výrazným ostrovtipom. Organický prístup je v tomto
prípade na pováženie. V úvode ako ďalšie filmové mínus uvádza, že je zo života, neskôr sa prihovára
divákom, ktorí si uvedomia, že film je realite nekonečne vzdialený. Cieľovú skupinu divákov
nešpecifikuje, vlastné dojmy demonštruje ich prostredníctvom: ,,Divák se nemá s kým ztotožnit a
jeho uši střídavě mučí dialogy šustící papírem a naprosto nevhodný soundtrackový mix.“ Jazykovo je
recenzia spracovaná na vysokej úrovni a do koncepcie moviezone určite patrí. Čo upúta snáď najviac
je spôsob, akým oslovuje tvorcov – ako svojich priateľov, ktorých nechce recenziou uraziť: ,,Honzo,
Petře... kdo vás dneska setře? .... Pracuje s knižní předlohou Petra Šabacha a jmenuje se U mě
dobrý. U mě dneska ne, Honzo. Promiň.“


300: Bitva u Thermopyl (300, Zack Snyder, USA 2006), Petr Siska

http://film.moviezone.cz/300-bitva-u-thermopyl/recenze/,  18.2. 2007

V tejto recezii sa prelínajú prvky autorskej, žánrovej a ideologickej koncepcie. Autor celý čas
rozvíja myšlienku, že vydarená adaptácia komixu[KF167]  Franka Millera rozhodne stojí za to, aby si
ju pozreli predovšetkým milovníci filmov, kde „digitální krev cáká na všechny strany, končetiny
létají vzduchem, trupy prošpikované šípy a kopími se svíjejí na zemi“ a tých s heroickým vyznením,
a menšie nedostatky sa dajú tvorcom odpustiť. Podľa neho by filmu ešte viac prospelo, keby režisér
vylepšil a prepracoval zápletku, nie sa len pridržiaval komixu. Takto je film postavený
predovšetkým na svojej dokonalej vizuálnosti a skvelých akčných scénach. Pretože sa veľmi nemôže
zaoberať dejom, nejde do hľbky ani v opisoch postáv, vlastne je toho názoru že s týmito nadľudskými
hrdinami je ťažké stotožniť sa. Po celý čas však chápe film v jeho vlastnej logike, využívajúc
organický prístup hodnotenia. Čitateľov oslovuje priamo alebo sa s nimi stotožňuje, cieľovú skupinu
divákov bližšie neurčuje (okrem vyššie načrtnutých fanúšikov bojových scén), text je však evidentne
určený širokej verejnosti, potenciálnym aj poučeným divákom. O rozhľadenosti recenzenta a jeho
argumentačných schopnostiach niet pochýb, o ničo rozsialejší text spľňajúci základné odborné
parametre určite patrí na túto internetovú stránku.


. Obsluhoval jsem anglického krále (Obsluhoval jsem anglického krále, Jiří Menzel, CZ 2006), Petr
Siska, http://film.moviezone.cz/obsluhoval-jsem-anglickeho-krale/recenze/, 10.1. 2007

Najvýraznejším rysom v tejto recenzii je autorská koncepcia. Takmer v každom odstavci sa vracia
k režisérovi a postupne odhaľuje medzery v jeho práci. Súčasťou je nevhodný výber hercov, priznáva
však, že kde nie je čo hrať, herecké výkony nemôžu prekvapiť. Text je napísaný v jednej významovej
rovine – nadmerné monžstvo morálky a filozofie nezanechávajú lepší dojem než rozumný dej. Napriek
všetkému sa autor snaží hodnotiť dielo organicky. Svoje sklamanie z očakávaného filmu, ktorý „místy
zanechává šrámy na duši“ nedáva najavo iróniou ani parodickosťou, skôr sa snaží prehovorom
k režisérovi naznačiť, čo sa dalo urobiť lepšie :,,A navíc: to nešlo vymyslet nějaké obrazové
vyjádření vnitřního pnutí a na skladě byly pouze rušivé vnitřní monology? Že Jiří Menzel neviděl
Adaptaci, kde "Robert McKee" udílí "Charlie Kaufmannovi" cenné tvůrčí rady?“ Divákov ako kategóriu
netematizuje, čitateľov oslovuje priamo alebo sa s nimi stotožňuje. Recenzia patriaca medzi tie
lepšie na tejto stránke v neposlednom rade upúta výberom originálnych jazykových prostriedkov, snáď
okrem výrazu „film funguje“, ktorého variácie prispievatelia moviezone využívajú s veľkou obľubou.


Hana Vašátková


Sunshine, [Sunshine, Danny Boyle, 2007] Dita Křivská, Premiere, č. 82, duben 2007

Autorka se v kritice řídí všemi typy koncepcí, nejvíce je rozpoznat koncepce žánrová:“Něco
podobného jsme už viděli mockrát, řeknete si možná….Ale Sunshine není pouze filozofickou úvahou či
přímočarým thrillerem - …zvládá s přehledem, kombinovat obojí.“ Děj autorka jen lehce načrtává,
spíše se věnuje, stylistickým prvkům filmu hereckým výkonům, vizuální stránce a hudbě:“Dalším
svébytným hrdinou filmu je hudební doprovod…přičtěte k tomu nadpozemsky krásnou vizuální stránku…“

V kritice autorka propojuje dramaturgický přístup:“ S osamělostí člověka ve vesmíru si pohrávala
Vesmírná odysea, tajemné ohrožení i atmosféru lepkavé hrůzy zase přinesl Horizont událostí.“
S přístupem hermeneutickým.[KF168]  Čtenáře autorka oslovuje a bere jako sobě rovného, přistupuje
k němu jako k potenciálnímu divákovi, který film s velkou pravděpodobností shlédne a tudíž mu může
nastínit ty „fantastické pocity“, které u toho zažije. Dochází tedy až k identifikaci se
s divákem:“hned na úvod se dozvíme,..“

Celkově text vyznívá trochu kýčovitě, nevyhne se určitým klišé, neklade přílišnou náročnost na
čtení, ovšem jako takový zapadá do koncepce periodika, které diváky hlavně seznamuje s jednotlivými
filmy.


Maximálně autentická fikce. Nonstop párty. [Nonstop Party, Michael Winterbottom, 2002],

Petr Slabý, Film a doba, číslo 1, rok 2003

Autor se vymezuje na formální a ideologickou koncepci. Spíše nežli o filmu pojednává o jednotlivých
událostech ve filmu zobrazených na jejich historickém pozadí. K narativním či stylistickým složkám
se vyjadřuje implicitně, vždy v návaznosti na nějakou konkrétní situaci. Přesto k filmu přistupuje
interpretačním způsobem, kritika mu však slouží spíše jako možnost představit historickou předlohu,
hlavně pak Tonyho Wilsona:“to určuje všechna jeho zásadní (Wilsonova) historická rozhodnutí,
počínaje prezentací neznámých souborů v klubu Factory přes založení krví podepsané „antifirmy“
Factory Records až po otevření mamutího podniku Hacienda“

Autor se vyjadřuje distingovaně, bez vlastních emocí, neoslovuje čtenáře, ani se s ním nijak
neidentifikuje. Namísto „klasické“ kritiky bych text hodnotila jako esejistické zamyšlení, která
nutí čtenáře přemýšlet a vytvářet si své vlastní stanovisko.

Svoji povahou zapadá do stylu časopisu Film a doba, který nabízí spíše reflexe, nežli přímá
vyjádření. Kritik prokazuje znalost tématu i odborný rozhled, vyjadřuje se adekvátně k danému filmu
s použitím vhodně vybraných citací a nabízí tak čtenáři jistou představu, kterou si již musí sám
dotvořit.


Monstrum jůťubovské generace, Monstrum, [Cloverfield, Matt Reeves, 2008] Jakub Macek, Metropolis,
č. 248, rok 2008

V tomto textu převládá koncepce žánrová, doplněná formální. Na film nazírá v kontextu dalších
podobných děl, hned v úvodu ho staví a srovnává s filmy Godzilla a Záhada Blair Witch:“ …Otázka
nicméně zní:Co si z které žánrové škatule Monstrum bere?...Odpověď je poměrně zajímavá – je to
totiž právě to cosi navíc, co z Monstra dělá vcelku zajímavý přírůstek do rodiny postmoderních
vypravěčských her.“

Po celou dobu vyžaduje jisté znalosti hororového žánru, které ovšem u čtenářů předpokládá, text je
stylově zaměřen na věkovou skupinu (náctiletých), kteří jsou nejpravděpodobnějšími čtenáři
Metropolisu. Přestože čtenáře oslovuje až v samotném závěru, kdy mu přímo vyjmenovává prožitky,
které u filmu může zažít, volí od začátku takovou slovní zásobu a formu, která čtenáře zcela jistě
zaujme. Působí familierně, „týpkovsky“, což je ovšem pro Mackovy recenze charakteristické, čtenář
tak může narazit na slova: srdcový hepáč, beta samci, hladový bombarďák…

Autor svůj styl zcela přizpůsobuje stylu časopisu Metropolis, nijak tím ovšem neztrácí nadhled a
v tomto případě čtenáře dobrým způsobem navede, čeho by si ve filmu měl všímat.


Akční pohádka. Ale nešizená a vtipná. [Transformers, Michael Bay, 2007]. Mirka Spáčilová, MFDnes,
16.8. 2007

Kritička ukazuje svůj názor na film hned v úvodu, ve kterém zároveň i stanovuje styl celé recenze:“
Světem jde jeden hlas, že Transformers jsou skvělí, respektive super, cool, boží, hustý a fakt dost
dobrý.“ Již tím že vyzdvihuje jen tento „jeden hlas“, dává najevo, že kritika bude pozitivní, což
potvrzuje i následným tvrzením, v němž jakoby ospravedlňovala to, že se jí film líbí:“ …člověk si
třikrát zopakuje:Jdu na teenagerovskou akční sci-fi, tudíž na pohádku, vím, že je to úplná
ptákovina, umění nečekám, přesně tohle chci.“ Takže? Film je vlastně špatný, ale co, když se divák
baví? Nebo spíše; baví se autorka, ale je si vědoma toho, že to neodpovídá intelektuálnímu, příp.
odbornému pohledu na film, proto ho tedy hned v úvodu odlehčí a tím se zcela zařadí do částečně
mainstreamového proudu (tedy takového,  který zřejmě i její články čte) lidí, kteří přeci mají
dobrý vkus, ale co by se občas nepobavili, že?

V kritice autorka propojuje žánrovou koncepci, autorskou „Z Baye pochází nešizená akce, ... nebo
honička autem s policisty; ze Spielberga směsice úsměvu a citu, zračící se v dojemných očích
spoutaného robota-lidumila.“ i prvky koncepce formální. Po celou dobu neopouští svůj ležérní, místy
záměrně pubescentní styl vyjadřování [k169] se( k tomu se servíruje obligátní dramatická hudba,
autíčko)[k170] . V závěru až neuvěřitelně pouští uzdu své fantazie a dopouští se slovních obratů
typu: mechanické mršky vypadají jako kovové chobotničky z druhého patra či jako potvůrky z Minority
Report.

Celkově kritika odpovídá autorčinu stylu, její zálibě v nalézaní živých a „vtipných“ slovních
spojení a konečně i charakteru MF Dnes.


Zkrocená hora [Brokeback Mountain, Ang Lee, 2006], Tomáš Baldýnský, Reflex, č. 9, rok 2006

V této kritice převládá formální koncepce doplněná o prvky koncepce žánrové. Autor zde poněkud
uklidnil svůj vyprávěcí styl a plně se věnoval rozboru filmu, jeho obsahovým a formálním
složkám:“…aniž by se musel uchylovat k trapným berličkám vnitřních hlasů či milostných dopisů,
přenáší Ang Lee děj svého filmu zvnějšku do nitra svých postav.“ Zejména se autor zabývá obsahem
filmu, který překvapivě detailně popisuje (využívajíc hermeneutický přístup chápání filmu) a
jednotlivé scény využívá k vlastním filosofickým úvahám. Hlavní myšlenku textu pak v závěru sám
zdůrazňuje:“ zbavit se klišé a přitom neztratit srozumitelnost a kontakt s publikem, vyprávět
příběh o dvou milujících se mužích a nejen neupadnout do stereotypu, ale zobrazit jejich emoce tak,
že budou blízké a pochopitelné…“

Autor se nestylizuje do žádné pozice, ani s divákem nevytváří nějakou formu dialogu, spíše mu dává
možnost nahlédnout do jeho myšlenek a pocitů, demonstruje vlastní prožitek a nechává na divákovi,
jak s ním naloží a jak k němu přistoupí[k171]



Veronika Vidánová


27 šatů (27 Dresses, Anne Fletcher, 2008)

Petr Cífka, MovieZone, 28.3.2008


http://film.moviezone.cz/27-satu/recenze/


V této žánrové recenzi jakoby autor nepřikládal žádný význam práci režiséra (v tomto případě
režisérky), scénář je také odbyt jenom pár poznámkami na jeho neoriginalitu: „27 šatů jako žánrová
výplň určitě jakž takž funguje, mj. proto, že kombinuje snad všechna známá schémata. [...]
Originality tu není ani stopové množství, což nemíním jako výtku, ale jako prosté konstatování
faktu.“ Zbytek recenze je věnován ústřední dvojici. Autor ale možná až příliš často přirovnává
Katherine Heigl k Julii Roberts, z čehož první jmenovaná rozhodně nevychází vítězně. Vyzdvihuje
spíše Jamese Marsdena jako překvapivě nápadnějšího, podivné mi přijde, že pokládá jeho roli
Cyclopse v X-menech ze „větší hereckou výzvu“.V textu je sice několik zbytečných opakování (
zmíněné srovnávání K. Heigl a J. Roberts, „sterilní...“), jinak je ale tato recenze stylisticky a
jazykově přiměřená médiu[D172] .


Match Point – Hra osudu (Match Point,  Woody Allen, 2005)

Tomáš Seidl, Tiscali


http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=12172


Koncepce této recenze je převážně autorská, Tomáš Seidl se v celém textu snaží vymezit film mezi
ostatními Allenovými, vyjmenovává detaily, kterými se film z dosavadní tvorby vymyká, ale hledá
také shodné prvky: „...variuje motiv z režisérova mistrovského snímku Zločiny a poklesky (1989),
jehož ‚vážná‘ část se rovněž zamýšlela nad otázkami manželské nevěry, nepotrestané vraždy a výčitek
svědomí.“ Celkově je recenze hlavně srovnáváním filmu se vším, co si autor textu při shlédnutí
připomněl. A tak se třeba dozvíme, že: „Film připomíná Dreiserův román Americká tragédie (částečně
i Křídla vášně od Henryho Jamese)...“, ale i to, že: „tuhnou Meyersovy „androgynně“ pohledné rysy
v necitelnou masku. (Podobnou té, jakou si díky kosmetickým emulzím z medu a mandlí nasadil
Christianem Balem ztělesněný „yuppík“ v jedovaté satiře Americké psycho.)“ Nesnaží se moc hodnotit
film takový, jaký je, jenom na konci si „vzpomene“ a vytkne filmu, že: „Děj se často posunuje
kupředu jen díky náhodným setkáním...“ a že konec je trochu „dýchavičný“. Také vyhlásí, že konec
není až tak nečekaný, ale důvod, že podobný konec byl už v Zločinech a poklescích, není důvodem pro
ty, kteří starší Allenův film zatím neshlédli. Jazykově a stylisticky je text v pořádku, závěrečná
věta však působí mírně křečovitě[D173] .


Pokání (Atonement, Joe Wright, 2007)

Petr Trella, Filmpub, 30.1.2008


http://filmpub.centrum.cz/kino/149455-pokani.aspx


Petr Trella se ve své recenzi filmu Pokání snaží chápat tento film „sám o sobě“, soustřeďuje se při
tom na vyzdvihování kvalit filmu. Začne chvalozpěvem na režiséra Joa Wrighta, pokračuje
„vypiplaností“ scénáře, hereckým obsazením, kde obhajuje svoje nadšení Kierou Knightleyovou,
atmosférou dokonale podpořenou soundtrackem, aby se znovu vrátil k Joe Wrightovi a jeho formální
práci a aby na nikoho nezapomněl, vychválí i kameramana. V recenzi se spojuje autorská a formální
koncepce recenze. Autor nadšeně oslovuje diváka s tím, že velí: „Vezměte tedy kina útokem a užijte
si jeden z nejzásadnějších snímků tohoto desetiletí.“ Oslovuje potenciálního diváka, přičemž jeho
snahou je nejspíše z co nejvíce potenciálních diváků udělat diváky skutečné[D174] . Stylisticky
zaráží jenom část věty: „...ke kterým on sám mohl doposud tak akorát maximálně vzhlížet.“, jazykově
je text v pořádku.


Když si Chuck bral Larryho, vkus tiše zaplakal (I Now Pronounce You Chuck and Larry, Dennis Dugan,
2007)

Jan Pomuk Štěpánek, Aktualne.cz, 26.9.2007


http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/clanek.phtml?id=508990


Koncepce této recenze by se dala shrnout jako autorská, kdyby jsme [kb175] přistoupili na názor
pana Štěpánka, že autorem je Adam Sandler. Všechnu vinu svaluje na jeho ramena[kb176]  a na jeho
nevkusný smysl pro humor. Text tak působí dost zaujatě, když téměř v každém odstavci je nějaká
„proti-Sandlerovská“ poznámka, jako například: „...mluvíme o Adamu Sandlerovi, takže spekulujeme-li
o překračování nějakého stínu, vždycky dojde na jednoduchý humor...[...] Námět pro Sandlera jak
dělaný.[...] ... prošlé gagy sice obtěžují, ale to k Sandlerovi tak nějak patří...“

 V recenzi se uplatňuje i ideologická koncepce recenze a to v části, kde autor píše o popkulturních
odkazech, gay-humoru a náhlé politické korektnosti. Štěpánek děj shrnuje vcelku šikovně, ze
zápletky prozradí právě tolik, kolik je potřeba i pro čtenáře-nediváky. Text je přehledně členěný
do odstavců, ty ale nerozdělují recenzi z důvodu přehlednosti myšlenek, a tak jediná funkce členění
je zjevně členění samotné. Zaráží úplná absence jména režiséra, jako kdyby byl jenom dosazená
postavička, i když právě tohle by mohl být důvod, proč ho obvinit z nedostatečného vedení herců.
Jazykově je text průměrný, diváka nijak neoslovuje.



Prázdniny (The Holiday, Nancy Meyers, 2006)

Milada Hrušková, Filmpub, 21.12.2006


http://filmpub.centrum.cz/kino/98314-prazdniny.aspx


Autorka v recenzi často zopakuje, že film je podobný filmu Láska nebeská, dokonce ho nazve jeho
„chudší kopií“. Na začátku nám představí režisérku a její úspěšnou kariéru. Pak se rozepíše o ději,
o kterém píše hodně obsáhle a zdlouhavě. V textu použije také kapitálky, pro zdůraznění myšlenky:
„...o lásce také hodně (a tím myslím opravdu HODNĚ) mluví...“ Při komentáři dialogů to vypadá, jako
by se nemohla rozhodnout, jestli jsou dobré, nebo ne: „...prostor vyplňují velmi zdlouhavé
a upovídané dialogy [...] Na druhou stranu jsou všechny ty zdlouhavé dialogy zužitkovány v řadě
jímavých scénách...“ Také za nás už dopředu rozhodne, že nám jedna hlavní postava bude
nesympatická, protože neumí projevovat city. Při psaní textu počítá se čtenáři, oslovuje je,
promlouvá k nim. Recenze je převážně formální a autorka se snaží psát o filmu o takovém, jaký
skutečně je. Jazykově a stylisticky je recenze v pořádku, špatně na mě působily jenom „řečnické
otázky“ na konci: „Příjemně dojemný zamilovaný příběh, který sice až osudově spoléhá na náhody, ale
proč ne? Vždyť najít tu pravou lásku je věcí náhody, ne?“



Tajnosti (Alice Nellis, 2007)

Petr Čihula, MovieZone, 18.5.2007


http://film.moviezone.cz/tajnosti/recenze/


Jak je zvykem, Petr Čihula začne recenzi o českém filmu monologem o křečovitosti a schematičnosti
české kinematografie. Jeho recenze je převážně autorská, když třeba chválí tvůrkyni filmu: „Nikdo v
tuzemských končinách netočí tak přirozeným způsobem jako Alice Nellis.“ Stejným stylem jakéhosi
chvalozpěvu na talent Alice Nellis pokračuje v celé recenzi. Pravděpodobně naladěn filmem, který
chválí pro jeho lyričnost, sám píše téměř básnicky: „Její Tajnosti se prezentují jako neuchopitelný
lyrický útvar plný hlubokých vjemů plynoucích z promyšlené umělecké hudebně-obrazové koncepce.“
V celém textu jsou jenom náznaky o ději filmu, autor nám radši poskytne psychologické rozbory
postav: „Radost, kterou si chce udělat nákupem piána, je jen přirozenou reakcí na neschopnost se s
vlastními problémy poprat uspokojivým způsobem.“ Jazykově text není moc dobrý, autor používá
floskule („tajný recept Alice Nellis“, „mrazit v zádech“) a některé jeho výrazy jsou mírně
explicitní („...umění (se) setkává s onanií...“), nebo dosti nevhodně použité (...stačí ukojit
divácké libido ze všech světových stran.“), hlavně v recenzi k filmu, o kterém on sám píše, že má
„tajemné básnické kouzlo“. Recenze místy oslovuje čtenáře,  autor film chápe sám o sobě


Van Helsing (Stephen Sommers, 2004)

Petr Siska, Filmweb, 5.5.2004


http://filmweb.o2active.cz/show.article.aspx?id=39226

Autor recenze hned na začátku působí, že se nějak nemůže rozhodnout. Nejenže používá vícero fontů a
jejich velikostí, ale hned v prvém odstavci napíše, že: „Vytýkat letnímu blockbusteru triky,
explozivní akci a to, že viděné postrádá zakotvení v realitě, fyzikální zákonitosti a elementární
logiku, je jako přít se s výrobcem, že má auto kola.“ To by bylo v pořádku, kdyby recenze skutečně
nic nevytýkala. Jenomže další text je tak prosycen kritikou všeho a všech, že tato věta pak působí
tak nějak pokrytecky. Celkově je autorův styl psaní poněkud zvláštní. Píše sice vtipně, díky čemu
se recenze příjemně čte, ze záhadného důvodu ale na jednom místě doslova usekne větu („Tenhle boj
nemůže dopadnout jinak, než...“) a naopak se nám snaží vysvětlit svůj důvod pro nadužívání výkřiku
„Oh, Maryško!“, přitom v celé, dosti rozsáhlé recenzi se toto objeví jenom dvakrát. Recenze je
střídavě žánrová a autorská, Petr Siska v ní místy promlouvá ke čtenářovi.


David Vološčuk


Na vlastní nebezpečí

Jaroslav Sedláček

Cinema

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/16407/na-vlastni-nebezpeci

Krtika je autorská, formální i žánrová.  Jaroslav Sedláček nejprve velice obsáhle popisuje dějovou
linii a nastíní jednotlivé postavy ve snímku. Čtenáře napíná houstnoucí atmosférou děje, kterou
pomocí oslovení zpraží na bod mrazu: “Pokud vám stoupl adrenalin v krvi, tvář ovanul chlad od věčně
ledové vody a zátylek ztuhl v příjemně napjatém očekávání, pak zase zhluboka vydechněte.” Autor se
zaměří na dějovou jednoduchost a scénář přirovná spíše k námětu. Zároveň se zmiňuje o plochosti
většiny postav a špatných hereckých výkonech. Všímá si také dramaturgických chyb, například
jazykové nesrovnalosti: “V neposlední řadě poněkud nekonzistentně působí práce s jazykem“ kdy
“Anica mluví v některých scénách (naprosto zbytečně) neuvěřitelně dobrou češtinou”. Kritik hledá
podobnost ve starších Renčových filmech: „Lze-li nový snímek Filipa Renče přirovnat k nějakému jeho
staršímu titulu, tak především k jeho prvotině Requiem pro panenku” a pochvaluje režisérovu odvahu
zpracovávat nové žánry a jeho talent pro vyprávění: “Renč dokáže bez dialogu a jakékoliv popisnosti
vytvořit silnou atmosféru, nebo umně popohnat děj dopředu.” Také zmiňuje Renčovu inspiraci v
hollywoodských blockbusterech. Kritik vyzdvihuje exteriéry filmu: “hlavní roli si v tomto spektáklu
nakonec krade vskutku úchvatná příroda”. Nakonec film srovnává s podobným americkým filmem: “Kdyby
se to povedlo, klidně mohlo vzniknout nějaké české Vysvobození” tento film bere jako ukázkový
příklad, jak by chtěl, aby byl recenzovaný film natočen. Autor se zbytečně příliš zaobírá dějovou
linií, ačkoliv u  Cinemy je to běžný způsob. Text je dobře srozumitelný. Procentuální ohodnocení je
velmi vysoké oproti nepříliš lichotivé recenzi. Šedesát procent za hezké exteriéry a poletující
kameru je příliš.



Na vlastní nebezpečí

IMF

MovieZone

http://film.moviezone.cz/na-vlastni-nebezpeci/recenze/



Autor začne svojí recenzi nevtipným vtipem, který má evokovat celý recenzovaný film. Hodnotí film
tedy jako žánrově nepovedený: “Filip Renč zkusil natočit dobrodružný akční film a bohužel selhal
jako všichni před ním“. Autor si všímá filmových postav a to opakovaně. Nejprve poukazuje na jejich
nezajímavost, až trapnost “stačí chvíli sledovat dva balkánské strážce parku a člověku se hned rty
stahují do křečovitého úsměvu”.  K postavám se autor vrací znovu na konci recenze: „v němž se
pohybuje plus mínus deset postav, jedna nudnější než druhá”. Autorsky se filmu věnuje a říká, že
“Renč nehodil flintu do žita” ale “utopil se v kýči.” Kýčovitost kritik Renčovi odpouští u
předchozích filmů:  “jak Rebelové, tak Román pro ženy jsou svým způsobem komedie - a tím pádem jim
toho dost projde.” Kritik čeká na “restart” české kinematografie, kterou bohužel ani Renčův film
nepřinesl. Má pochopení pro milostné a komediální kýče, ale pro žánr akčně-dobrodužný je kýčovité
pojetí pro autora nepřijatelné. Jediné plus v celém textu dává “poletující kameře,” ostatní prvky
hlavně postavy i jejich herecké ztvárnění hodnotí jako nejhorší prvky filmu. Text je typický pro
Moviezone.cz a opět si autor rýpne do “Oblíbence” Zdeňka Trošky: “zábavně zbytečný Miroslav Krobot,
jehož bude po tomhle výkonu jistě lovit i Zdeněk Troška.” Text je vcelku jednoduchý a dobře se čte.
Na autorovi je čitelná znalost Renčových filmů a jeho zklamání z nejnovějšího projektu.






Martin Vyhnal


Láska až za hrob

(USA, 2006, 96 min)

Fontána Darrena Aronofského

http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=486                                       autor: Lukáš
Masner


Text se pohybuje ponejvíce v oblasti formální analýzy, ale obsahuje i prvky hlediska žánrového.
Jasný interpretační rámec však postrádá, autor těká mezi různými pojetími. Zcela opomenuté je
zařazení do širšího kontextu vzniku a z inspiračních zdrojů je zmíněna pouze Kubrickova Vesmírná
Odyssea. To je však paralela jen velmi volná a spíše intuitivní; jiné žánrově podobné, či jinak
s tématem související snímky zmíněny nejsou. Přístup kritika k dílu je spíše dramaturgický, neboť
zaostřuje postupně jednotlivé složky filmu a kriticky se k nim vyjadřuje. Masner se obrací (ovšem
nikdy ne přímo) na potenciálního, lehce poučeného diváka – tedy podobnou kategorii, jako je on sám.
V textu je patrná snaha o distancovaný analytický přístup, což do koncepce Fantomu (coby ezinu
filmových studentů) dobře zapadá.[KF177]  Autor ale píše jen o některých vlastnostech filmu
(repetice, symbolika, kompozice), ale už nehodnotí jejich společné fungování, případně vzájemné
popírání. Za nejvážnější nedostatek však považuji jakousi „bezzubost“ autorových názorů i jeho
poměrně alibistické hodnocení filmu jako celku. Neříká tak ani tak – k filmu má sice několik výtek,
nakonec ale přisadí i pochvalu, čímž svůj spíše negativní postoj relativizuje. V závěru, kde by měl
formulovat svůj verdikt, jen zopakuje, co již bylo řečeno. Celkově z recenze vyvstává, že film na
autora po vizuální stránce emočně velmi zapůsobil, ovšem racionálně v něm spatřoval mnohé
nedostatky. V textu ale své pocity (snad ze studu) maximálně upozadil a naopak preferoval
„chladnou“ analýzu.


Nájemný vrah Ježíš

(Česko, 2006, 90 min)

Po hlavě do prdele Marcela Bystroně

http://www.fantomfilm.cz/?type=article&id=437                                           autor:
Michal Kříž


Dle všeho nechtěně humorný, ale o to kouzelnější podtitul článku rozhodně neodpovídá tomu, kam
autor svým textem směřuje. Naopak, celou recenzí se nese patrný ironický podtón.[KF178]  Kříž se
sice snaží zachovat alespoň zdání jisté vyváženosti tím, že kvituje provokativnost celého počinu,
která zčeřila zatouchající stojaté vody české kinematografie – ovšem je třeba dodat, že provokace
není sama o sobě hodnotou. (Tím že zapojím do filmu nájemného vraha, pornoherečku či sektářku a na
štít mu pověsím prdel ještě nezvýším kvalitu výsledného produktu.) Text vychází především z pozic
žánrové kritiky – předem rozhodne čím film chtěl být a následuje dlouhý výčet důvodů, proč tím
není. Mám-li se tedy rozhodnout jen mezi dvěma obecnými přístupy (organickým a dramaturgickým),
spadá článek jasně do škatulky druhé. Nicméně na rozdíl od recenze Fontány si zde pisatel takřka
nevšímá žádných formálních, narativních ani jiných postupů. Komentuje pouze rádoby kontroverzní
náměty a postavy, přičemž se většinou neobtěžuje nastínit, proč zrovna ten či onen případ považuje
za provokativní. Velmi nedotažený je text i po stránce gramatické a stylistické („…svou lásku k
Ježíši vymění za vášnivé objetí ženského klína.“); některé formulace jsou vyloženě matoucí.  Celek
vyznívá v tom smyslu, že film je sice trapný (a všem je nám jasné proč), ale je to alespoň změna.


Venkovský učitel

(ČR / Francie / Německo, 2008, 117 min)

http://film.moviezone.cz/venkovsky-ucitel/recenze/                  autor: Petr Čihula (k0C0UR)


Zajímalo mne, jak bude vypadat recenze na takovýto film na portálu čistě fanouškovském a
mainstreamově orientovaném. Mladí konzumenti Hollywoodských akčních filmů by mohli zaujmout
rezervované stanovisko k tak uhlazenému a poklidnému filmu, jakým je Venkovský učitel. Nicméně
nestalo se.[KF179]  I zde je film jednoznačně adorován a Sláma opěvován jako „režisér s takřka
neomezenými schopnostmi“. Jak už je u Slámových počinů zvykem, vychvalují se automaticky i herecké
výkony herců či kamera Diviše Marka.  (Argumentační výjimku tvoří odstavec o herectví Pavla Lišky.)
Ne že by tyto prvky nebyly hodny pochvaly, jenže v drtivé většině případů jsou konstatovány bez
jakékoli smysluplnější argumentace. Jsou jen řečeny „protože to přece říkají všichni“. Kritika je
tedy (podobně jako u každého Slámova filmu) silně autorská a „interpretačně vstřícná“. Oslovován je
řadový divák – dokonce přímo a agresivně („A tak vás do kin ženu přímo bičem“). Kritik sice
nevykazuje nějak zvlášť hluboké znalosti o kinematografii obecně, nelze mu ale upřít již znatelnou
„vypsanost“. Oproti erudovanějším a analytičtějším, avšak často poněkud kostrbatým textům
Fantomfilmu působí tento článek svižně a čtivě (což někdy pomáhá zamaskovat argumentační
nedotaženost).


Venkovský učitel zjevuje dobro příliš násilně

            Nový film Bohdana Slámy
  autor: Petr Fischer

http://kultura.ihned.cz/c1-23410560-venkovsky-ucitel-zjevuje-dobro-prilis-nasilne


Po chvíli hledání jsem nalezl i recenzi nesoucí se v negativnějším tónu. Petr Fischer prokazuje
mnohem hlubší vědomosti i schopnost vhledu do filmu a velice přesně vystihuje, co mnohým na filmu
jaksi podvědomě vadí, ale neumějí to pojmenovat.  Jeho hlavní argument je řečen přímo už v názvu
recenze a prozrazuje, že se bude jednat o kritiku ideologickou.  Spíše než vadám jednotlivých
složek díla, věnuje se samotnému cíli. Bohužel neznám „filosofii“ kulturní rubriky HN, nicméně text
by se dle mého názoru spíše než do pouhé rubriky vysokonákladového deníku hodil už do nějakého
odbornějšího periodika. Už jen použité výrazivo (např. „božská vertikála“ či „premisy“) prozrazují
zaměření spíše na kulturní obec. Z vlastního emočního prožitku autor jen nepřímo zmiňuje „vážnou
alergickou reakci“, jinak ale dává jasně přednost analýze. V té zato proniká poměrně hluboko –
nalézá v díle i křesťanskou symboliku a vytýká mu patos plynoucí z orchestrální hudby ve spojení
s kontemplativními obrazy. Důležitou vadou je údajně přílišná uzavřenost filmu do sebe sama, kdy
Sláma nutí diváka, aby přistoupil na jeho premisy. Recenze je po gramatické i stylistické stránce
zvládnuta dobře – jen s několika drobnými výpadky (např. slovo „chlapík“ působí v tomto kontextu
příliš žoviálně, nemístně.)


Nejkrásnější hádanka

(ČR, 2007, 98 min)

http://filmpub.atlas.cz/kino/151602-nejkrasnejsi-hadanka.aspx                     autor: Petr
Trella


Zde se znovu potvrzuje, nakolik shovívavý přístup zaujímají čeští recenzenti k tuzemským filmům. Za
vše mluví už několik citací z článku: „neškodná podívaná pro celou rodinu,“ „Troška se (…) vrátil v
celkem dobré formě“ případně „Projekci jsem bez problémů přežil a dokonce jsem byl příjemně
překvapen“. Autor sice zmiňuje nevalnou pověst Zdeňka Trošky mezi českými recenzenty, nicméně jeho
poslední film chválí ve smyslu: na Trošku je to ještě dobré… Hodně pracuje s modelovými skupinami
diváctva jejichž přístup výrazně diferencuje. Na své čtenáře (řadové publikum) se obrací adresně a
velmi často; doporučuje přímo i návštěvu kina.  V Trellově postoji je také patrná jistá rezignace –
nemá cenu se nad filmem vztekat, když na něj beztak přijde spoustu lidí a bude je bavit. Až na
nějaké vady čistě technického rázu filmu nic nevytýká, vykazuje spíše organický přístup. Z textu
také vysvítá jistá familiárnost, neboť autor dává čtenáři nahlédnout do zákulisí redakce i do svých
pocitů, obav a očekávání (impresionistický přístup). To všechno do koncepce FilmPubu celkem hladce
zapadá. Čím se ovšem pisatel neobtěžuje, je analýza a promyšlenější formulace vět, které zhusta
působí velmi vágně a bezobsažně.


Bobule

(ČR, 2008, 90 min)

            Prchavá letní zábava

http://show.idnes.cz/bobule-prchava-letni-zabava-dft-/filmvideo.asp?c=A080325_183038
_filmvideo_kot
        autorka: Mirka Spáčilová


Také text Mirky Spáčilové prozrazuje značnou shovívavost. Skvěle to ilustruje použité výrazivo:
neškodné, prchavé, bezbolestně, byly už horší, učesaný atd. Autorka přistupuje k filmu apriori
kladně, některé vlastnosti (nikoliv ovšem konkrétní složky) pochválí, jiné vlídně pokárá a nakonec
označí film za „padesátiprocentní“. Nelze jí ovšem upřít snahu o srovnání jednak s jinými filmy
podobného ražení, jednak i se současnou českou filmovou produkcí. Zde se projevuje, coby dlouhodobá
pozorovatelka a účastnice filmového dění. Kvituji také zajímavé paralely k našim literárním dílům a
za pochvalu stojí již tradičně květnatá mluva a stylistická vybroušenost. Spáčilová se obrací na
nejširší nenáročné publikum, ovšem tentokrát nepracuje s jeho modelovými skupinami a čtenáře
neoslovuje přímo. Přístup zaujímá do značné míry impresionistický – jen nastiňuje co jí jaké
připadalo, nikoliv už proč.  Nezmíní vlastně jediný konkrétní a logicky fungující argument, jen
jakoby nezávazně prohodí, že to je celkem fajn nenáročná zábava.


Monstrum (Cloverfield)

Krvavý útok na New York.

http://kino.tiscali.cz/filmy/f_review.asp?film_id=13753                                 autor: Petr
Koten


Tento článek je (jak již je na tiscali zvykem) relativně rozsáhlý, obsažný a oproti většině jiných
portálů si mnohem více všímá kontextu. Je ale také poněkud mnohomluvný. Jen nastínění děje zabere
oproti Moviemanii či Premierre více než dvojnásobek místa – přičemž obsah je v podstatě stejný. Tím
zároveň trpí tempo a „švih“ textu. O to pečlivější je však ve stylistice a gramatice. Po této
stránce lze textu těžko něco vytýkat. Výborné je taktéž zapojení do kontextu nejen jiných
hollywoodských katastrofických filmů (citované motivy a společná klišé), ale i  11. září, které se
světu vrylo do paměti právě v podobě amatérských záběrů „zespoda“.  Připomenuta je též velmi
originální reklamní kampaň. Recenzent tedy tíhne spíše k ideologickému výkladu, nicméně zcela
opomenuty nejsou ani optiky žánrová či autorská (úvodní zmínka o aktivitách producenta J.J.
Abramse). Zajímavé ale je celkové vyznění recenze, jež se přese všechnu sofistikovanost textu
překvapivě shoduje s nepoměrně povrchnějším článkem v Premierre: film je dobrý hlavně proto, že je
velmi zábavný.



Karolína Zíchová


Michael Clayton (Michael Clayton, USA, 2007), Michal Šobr, Cinema 1, leden 2008

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/16377/michael-clayton

        V centru této kritiky není režisér či scenárista ale herec George Clooney. „Je to mazaná
liška tenhle flexibilní George Clooney, který pragmaticky střídá filmy, jež točí proto, aby měl
hotovost na kreditce, s těmi, co demonstrují jeho kredit občanský a umožňují mu říkat, co má na
srdci“. Michal Šobr necharakterizuje Clooneyho jako herce hrající ho své role. Autorská koncepce
textu odkazuje nejen na Clooneyho předchozí filmy, ale hlavně na mediálně zpracovaný obraz
Clooneyho jako „značky“, která je čtenáři důvěrně známá. Mýtus blondýny, která nyní odhaluje své IQ
(„možná se v něm jen probudily geny jeho otce Nicka, ... možná je to reminiscence na jeho krátkou
žurnalistkou zkušenost“). Clooney je „současně mainstreamovou hvězdou i nezávislým“ a tudíž je pro
každého. Zasvěcenost čtenáře může být detailní (filmografie apod.) nebo „bulvární“. Nezávisle na
úrovni této zasvěcenosti je čtenář přímo vyzván tuto „značku“ ověřit. „Zejména titulní charakterní
role Clooneyho, jenž téměř neopouští filmové plátno, se opírá o jeden z jeho nejlepších,
soustředěných a neokázale výmluvných hereckých výkonů, dosahujících oné ideální polohy, při které
postava nehraje, ale prostě je!“  Z formálních aspektů filmu je větší prostor věnován pouze
žánrovému zařazení filmu, ke kterému je čtenářská spoluúčast nutná (od Dvanácti rozhněvaných mužů
k Freddy Kruegerovi). Rozhodně se nejedná o nějaký komplexní přístup k filmu. „Clooneyovský šarm“
zabírá polovinu textu. O tu druhou se dělí zdařilá zkratka na téma napětí ve filmu a příliš
žoviální popis děje. Formální aspekty budování napětí (inteligentní zápletka apod.), které jsou
hodnoceny kladně, jsou stylem popisu děje opětovně snižovány. Jakoby se kritik nedokázal
rozhodnout, zda adjektivum solidní zatíží kladnými či zápornými významy.[f180]


Zbouchnutá (Knocked Up, USA, 2007), Iva Hejlíčková, Cinema 10, říjen 2007

http://www.cinemamagazine.cz/recenze/14329/zbouchnuta

          Žánr romantické komedie je v časopisu Cinema vyhrazen Ivě Hejlíčkové[f181] . Svou roli
arbitra elegantiarum si pokaždé zjevně užívá. Nezastírá, že tento žánr opečovává s láskou a
k filmům, alespoň tohoto žánru, přistupuje s diváckou vstřícností. „Dovedu si představit tucet
způsobů, jak tuhle historku protáhnout na půldruhé hodiny. Co jsem si však představit nedovedla,
byl způsob, jakým to udělal Judd Apatow.“ K přiblížení formálních aspektů filmu si kritička pomáhá
odkazem na režisérskou ikonu tohoto žánru Noru Ephronovou, její slova o „dvojí tradici romantické
komedie“. Tato zmínka jen dokazuje, že k čtenáři přistupuje jako k budoucímu diváku, který operuje
určitými zkušenostmi s tímto žánrem. Zařazením filmu do „tradice menšinové židovské“ chytře
nasměruje divácká očekávání k filmu, který je romantický a posteriori. Formální koncepce textu se
zde prolíná s autorskou. „Neboť všechno, co jste si snad zvykli spojovat s podobnými snímky
(formální záležitosti) – tu (díky jedinečnosti Judda Apatowa) není“. Měsíčník Cinema je určen
pravidelným návštěvníkům kina, kteří od ní očekávají chytrá vodítka pro výběr. Toto kritérium text
splňuje beze zbytku.


Kouzelná romance (Enchanted, USA, 2007) autor: imf, www.moviezone.cz

http://film.moviezone.cz/kouzelna-romance/recenze/

     Autorský, žánrový, formální přístup? Popcornový balíček zabalený sarkastickou mašlí. Autor se
prezentuje jako divák, který nerad přiznává, že se lze u tohoto filmu v rámci možností dobře bavit.
A nám předkládá argumenty, proč si odkrojit z tohoto „kočičko-pejskovského dortu“.  Základem je mu
rozbor stylistických a naratologických[f182]  postupů, jimiž se disneyovské filmy vyznačují. Vše je
zručně naroubováno k odhalení „vychytralého plánu“ režiséra Kevina Limy, pro kterého tento film
není první disneyovkou. A který díky scénáři přece jen ozvláštňuje otřepaná klišé, přestože to
základní: happy end musí dodržet. Ironický nádech představení použitých klišé ve struktuře děje,
přechází v účinný sarkasmus k studiovému pozadí vzniku filmu. Disney jako značka chránící své
know-how. Snaha o organickou obhajobu filmu, který nebyl ostatními kritiky přijat zvláště dobře, tu
neselhává. Je zarámována jasným autorovým sdělením, že v rámci určitých „společenských“manévrů („ve
vaší přítelkyni probudí jen ty dobré stránky“) jsou i takovéto filmy přijatelné. A v rámci serveru,
na kterém je k dispozici, je tato základní motivace akceptovatelná[f183] .


Pokání, romantické zjevení na oscarové dráze (Atonement, Velká Británie /Francie, 2007) Mirka
Spáčilová, MF Dnes, 26. ledna 2008

http://show.idnes.cz/pokani-romanticke-zjeveni-na-oscarove-draze-fz8-/filmvideo.asp?c=A080126_90268
5_filmvideo_kot

    Autorka oslovuje široké divácké spektrum a láká na „vítězné tažení britské historické romance“
filmovými festivaly. Argumenty pro toto vítězství s jazykovou lehkostí metá dle charakteru
potenciálního diváka. Mužskou část publika láká na vnady Keiry Knighley[f184] , ženy na to
romantické. Neoslovuje ale jen takto zjednodušenou masu. K diferenciaci jí slouží dvojí autorské
čtení filmu. Prestiž filmu opírá o krátký přehled zfilmovaných děl „ceněného“ autora předlohy Iana
McEwana. Pak už spoléhá na režiséra Joe Wrighta. „Pokání je teprve druhým celovečerním filmem
tvůrce, jenž nejprve točil krátké a televizní snímky, ovšem předloni oslnil hned svým debutem Pýcha
a předsudek, také přepisem literární dobové látky, nominovaným na čtyři Oscary“. Neboří mýtus
„nejslibnějšího režiséra své generace“, bohužel ale nepoužívá žádné nové argumenty. Zdá se, že již
napsané a několikrát použité jí stačí („akční scéna v jediném záběru“). „Spolu s plynoucím časem
mění film i styl a barvy“ je jediná věta, která se formálními aspekty věnuje. I od recenze MF Dnes
je možné, vzhledem ke kvalitám snímku samotného, očekávat víc než výčet cen, popis děje a citáty
režiséra. Schopnost hutných zkratek v tomto textu autorka nevyužila.


Solaris / A smrt nebude mít žádnou moc (Solaris, USA, 2002) Helena Bendová, Cinepur 27, květen
2003

http://cinepur.cz/article.php?article=9

     Myšlenková hutnost textů Heleny Bendové by se dala považovat přímo za její značku.
Meta-kritické rysy recenze odpovídají jejímu standardnímu přístupu k filmům. Bendová je výbornou
analytičkou se schopností nalézt pro veškerou „dojmologii“ patřičné argumenty. Výhledem k „jeho
udivující schopnosti filmově experimentovat v samém srdci Hollywoodu“ není těžištěm její analýzy
tvorba režiséra Stevena Soderbergha v celku.  Soustředí se především na Soderberghovo pojetí
literární předlohy filmu a srovnáním s jiným přístupem k téže látce. Tou je Solaris Andreje
Tarkovského z roku 1972. Odlišnost rozdílnosti filozofických přesahů těchto dvou filmu se autorce
stává základním kritickým východiskem a zároveň možností předvést své intelektuální schopnosti.
Hlavním tématem Sodergerghova filmu jsou emoce. Autorka je schopna formálně uchopit jejich
vizualizaci, „až abstraktní styl, ke kterému se tu Soderbergh dopracoval“. Je schopna intelektuálně
rozlišit filozofické problémy obou filmů. Pro emoce, které tak dokonale analyticky obhajuje v celém
textu, ale její styl nemá místo.


________________________________

 [KF1]To snad ani neznamená nepřitažlivé jako spíš vypadající podle určitého mustru “světovosti” –
což značí i jistou unifikovanost

 [KF2]Helena Zikmundová

 [KF3]To nijak závazně nevyplývá. Kritika mluví obecně o tvorbě mýtů a snaží se jim vyhýbat. Nijak
s tím nesouvisí skutečná znalost nebo neznalost Curtisova života.

 [KF4]To přirovnání je ve smyslu ekvivalence nebo kontrastu?

 [KF5]Proč ty různé způsoby zápisu?

 [KF6]Moviezone je časopis pro fotbalové fanoušky? Chtělo by to lépe popsat dlvody té fascinace.

 [KF7]K čemu všemu se dá použít jedna věta, že?

 [KF8]To je opravdu neobyčejný postup a výjimečná recenze

 [KF9]????

 [KF10]tam je skutečně Slámovo?

 [KF11]Předpokládám, že „dramatický“ je překlep. Větu lze chápat ironicky, ale korektní ta myšlenka
rozhodně není. Libovolný film lze recenzovat organickým přístupem.

 [KF12]Otázka, nakolik si to uvědomuje, či ne

 [KF13]Výtečný postřeh

 [KF14]?????

 [KF15]Dobrý postřeh

 [KF16]V tomto případě nemusí jít o hledání spřízněných duší, ale o individualistické prosazení
sebe sama. Postřeh o tom, že se autor na konci článku zalekl, je ale dobrý.

 [KF17]Dramaturgické kritiky v Cinepuru vycházejí také

 [KF18]Proč ta familiárnost?

 [KF19]Souvisí tohle označení nějak s organickou koncepcí kritiky?

 [KF20]Toho, jak režisér vnímá, nebo toho, jak je „vnímán“ = přijímán?

 [KF21]Co se tím myslí? Pomiňme to, že do Premiere nyní již nepíše…

 [KF22]Nevhodný dvojitý zápor

 [KF23]To asi tak bude

 [KF24]Sem s nimi

 [KF25]Spáčilová nepíše přímo pro idnes.cz,, ale pro Mf DNES. Idnes.cz její texty jen přebírá, ale
je to samostatné periodikum s vlastní redakcí a recenzenty

 [KF26]Popis děje není naratologie. Naratologie rozebírá stavbu děje, časové a vypravečské roviny

 [k27]A co tedy plní?

 [KF28]Ještě by to chtělo upřesnit

 [k29]???

 [KF30]Tyto dvě věty se vylučují. První věta má popisovat Lidové noviny?

 [KF31]Argumentace kruhem

 [KF32]Proč ai to mohla odpustit?

 [KF33]Opravdu to tam píšou tahle?

 [KF34]Což znamená co?

 [KF35]Určitě ne akademickou obec, pro tu nemá toto periodikum co nabídnout

 [KF36]Expresivity. Marně si představuju, jak by vypadala expresionistická recenze...

 [KF37]Hezký úlovek

 [KF38]Germanismus. Česky - totéž

 [KF39]????

 [KF40]Mirka už může všechno

 [KF41]Co je „masovost studia“ Výraz „autorskost“ se nepoužívá

 [KF42]To jsou ekvivalenty?

 [KF43]Filmologie je jenom věda, nebo v některých případech alespoň teorie. Tady se myslí spíš
filmově-kritické časopisy.

 [KF44]opakování matka moudrosti?

 [KF45]To není čistě organický přístup. Ten neznamená, že se pro všechno hledají omluvy. Spíš, že
se film nesnaží k ničemu připodobňovat, resp. Vyžadovat po něm, aby byl jiný a „opravovat“ ho.

 [KF46]Tohle by chtělo ještě upřesnit. Co znamená „tuctová recenze studenta“? Studenta čeho? V čem
tuctová? Liší se tato studentská tuctovost od profesionální tuctovosti, například?

 [KF47]Dá se to srovnat s nějakým českým deníkem?

 [KF48]Oceňuji, že někdo čte anglicky psané recenze

 [KF49]Jaké např.?

 [KF50]Vždycky jde přece o to, jak je něco uděláno… Poskytuje k tomu autorka recenze dost
přesvědčivých argumentů?

 [KF51]Narace/naratologie

 [KF52]Celý text je hlavně symptomatické čtení, přímo ukázkový příklad toho přístupu

 [KF53]Jaký úvodník?

 [k54]Ale to přece není recenze! To je preview. Recenze vyšla později a poznáme ji podle toho, že
je u ní napsáno „recenze“ a jsou připojena hodnotící procenta a filmografické údaje.


 [KF55]Např.?

 [KF56]Buď „odborné pojmy“ nebo „termíny“.

 [KF57]To nedává moc smysl

 [KF58]Tzn. s Bordwellem Genetem, Jostem, Chatmanem, Braniganem ad.…?

 [KF59]To jsou všechno antiwesterny. Western dnes nefunguje jako značka, na kterou se chodí

 [KF60]svedla

 [KF61]špatná vazba

 [KF62]Počítáte se k rádoby intelektuálům, nebo intelektuálům?

 [KF63]Všechny možnosti, různě užívané.

 [KF64]Uvozovky v podstatě uzávorkovávají sdělení

 [KF65]Jak přesně se to projevuje?

 [KF66]Tuto formulaci moc nechápu

 [KF67]Fischer tak píše pořád

 [KF68]Co je na tom iritujícího?

 [KF69]Hezký úlovek; nicméně ŠTindl o sobě ve třetí mluví často

 [KF70]V čem?

 [KF71]Dramaturgický přístup je ztotžněn s “kritickým upozorňováním na různá témata”?

 [D72]Podsouvání?

 [D73]Je toto tedy standardně psaná recenze Nekultury.cz?

 [D74]???? Corbinj byl fotograf, ne hudebník!

 [D75]Tohle je dělení Filmpubu, nebo Vaše?

 [D76]Witch je žena – Čarodějnice… Helena Zikmundová. Který muž by si dal takovou přezdívku?

 [D77]vysvětlit

 [KF78]Tím se myslí ta bulvární perlička?

 [KF79]Co je na něm tak těžko identifikovatelného? Jedna  mála tvrdých sci-fi

 [KF80]Výtečný postřeh

 [KF81]Hezká polemika

 [KF82]To je opravdu dost zjednodušující pohled na věc. V případě Ramba je recepce velmi
odstupňovaná, hraje zde velkou roli nostalgie či porovnávání s moderními akčními filmy, a těžko
tvrdit, že existuje někdo, kdo bere Ramba naprosto vážně, ani to, že by byl Rambo „béčkový film“,
je to prestižní studiový projekt.

 [KF83]Velmi pravděpodobně ano. Vcelku zbytečná otázka

 [KF84]Recenzent sám provádí nějakou naraci?

 [KF85]Martinek

 [KF86]Doplnit, kde je v recenzi nějaké symptomatické čtení

 [KF87]proč by popisování děje mělo být automaticky znuděné?

 [KF88]Upřímně, oběma těm formulacím rozumím.

 [KF89]Nerozumím, vysvětlit

 [KF90]Naratologie je obor, tady patří slovo „narace“

 [KF91]Pleonasmus „odborné odborné pojmosloví“

 [KF92]Jaké je poslání?

 [KF93]Proč je potřeba všechno tak mnohomluvně okecávat? Toto je jen jeden příklad za všechny.
Myslete na ekonomii psaní!

 [KF94]On je původním povoláním dramaturg

 [KF95]Souhlas, ale opět – dá se to říct mnohem stručněji

 [KF96]Zbytečný dvojitý zápor

 [KF97]Jídelní metafora, fuj!

 [KF98]Ano, to je velmi nezvyklé.  V poslední době se od toho v Cinepuru upustilo

 [KF99]Otázka, jestli to je negativum, ale je to trefný pstřeh

 [KF100]Ale to je právě ta potíž, že žádné učebnice už dnes neplatí. O tom byla celá přednáška…

 [KF101]Hyperkorektní 7. pád

 [KF102]Nejproláklejší jídelní metafora

 [KF103]Té formulaci moc nerozumím. 1) Jsou tam nějaké recenze, které vybočují?, 2) Co je na
recenzích Aleny Prokopové „šedivě průměrného“? , 3ú odkud se čerp představa o průměru?

 [KF104]Jídelní metafory

 [KF105]Neexistují necelé řady, tudíž výraz celá řada postrádá smysl a je to floskule

 [KF106]Opakování se. Neustálé poukazy na slova, mluvení, co by se dalo říct, jak by se něco chtělo
říct. Hrozně rétorické, umluvené…

 [KF107]Dobrý postřeh s rozdělením informací na preview a review, ale zase – ta hrozná rétoričnost!

 [KF108]Možná by to chtělo ještě upřesnit, co a jak Boháčková pojmenovává

 [k109]Tady těm přirovnáním nerozumím

 [k110]Proč?

 [KF111]To by chtělo vysvětlit

 [KF112]Tohle raději nevysvětlovat, přeformulovat

 [KF113]J

 [KF114]Že bych z toho byl moudrý, to se nedá říct

 [KF115]Rétorika mladé svazačky…

 [KF116]Dobré přirovnání; rád bych to instruktážní video viděl

 [KF117]Toto je určité floskule

 [KF118]Správné otázky

 [KF119]A tam bychom ho to donutili přepsat

 [KF120]Opravdu ne?

 [KF121]Má recenze být reklama?

 [KF122]neobstojí

 [KF123]V tom případě jde tedy o symptomatickou kritiku

 [KF124]Opravdu to nejde?

 [KF125]slovosled

 [KF126]Zbytečné proč? Protože to všichni znají, nebo proto, že se používají pojmy a ty se pak
musejí dovysvětlovat a autorka tím prezentuje zbytečně jakousi znalost navíc?

 [KF127]Je klišé takový úvod k článku, nebo konstatování faktu?

 [KF128]To je hysteron proteron. Nejdřív tu byla Cinema, kde se nějak psalo a pak to teprve
převzali a rozvinuli do extrémnější podoby internetové časpisy

 [KF129]Evidentní vtípek. Posouzení vtipnosti je ale individuální,

 [KF130]Hyperkorektní 7. pád

 [KF131]Matoucí, jestli jde o papír-knihu, nebo papír-časopis-recenzi-psaní

 [KF132]Z věty vyplývá, že Rynda píše stejně „špatně“ jako Křivánková

 [KF133]CO vnímá ruský národ? Nebo národ je vnímán? A vůbec to chybné použití slova vnímat namísto
chápat, rozumět, nahlížet…

 [KF134]Ta úvaha mi nedává moc smysl. Hejlíčková říká kdyby byl film dobrý, nemusíme nad ním dumat.
A protože není, dumáme nad tím, že…“ Naopak úvaha, že by byl divák tak poddajný, aby si zakázal
přemýšlet nad zjevně nevěrohodnou zápletkou, vychází z čeho?

 [KF135]A také autorkou

 [KF136]To snad není překvapivé

 [KF137]Co si mám pod tím představit? Narativní prvky má každý dějový film. Ne každá recenze
narativního filmu ovšem používá naratologické postupy.

 [KF138]?????

 [KF139]Jak s tím souvisí had požírající vlastní ocas?

 [KF140]Proč ty archaismy?

 [KF141]Křivánková. Dita Křivská je v Premiere

 [KF142]Foskule “došlo k -ní”

 [KF143]To je takový ten pocit hraničcí s jistotou

 [KF144]To by platilo, kdyby tu recenzi napsal recenzent o sobě, nebo recenzentem byl režisér

 [KF145]Fuj J

 [KF146]Recenze tady nejsou od toho, aby lákaly do kina, ale aby prezentovaly různé názory kritiků
a sloužily ke konfrontaci s názory čtenáře. “Objektivní recenze” neexistují. “Osobní zaujetí” je
taky svého druhu informace a hlavně výzva. Periodika jsou i deníky. Hodnocení, co by se mělo, nebo
nemělo objevovat v seriózních médiích, je příliš příkré. Ostatně i vjmutí Cinemy z oblasti
seriózních periodik....

 [KF147]Tohle bychom neměli pomíjet, ale rozvést. Čím je ta paralela vykonstruovaná, resp.
nefunkční?

 [KF148]Dovysvětlit

 [KF149]Vše je tu pojímáno zcela organicky. Výčtem podivností se film nechce předělávat, ale
symptomaticky se interpretuje, jaké je jeho místo v kultuře. „Nesmyslně nadřazený vztah Čechů
k ostatním slovanským národům“

 [k150]Jak si definujete kýč?

 [k151]kvůli

 [k152]Tohle by potřebovalo vysvětlit

 [KF153]To zní jako hodnocení morálních kvalit autora. Ve spojení se slovy nízký/vysoký existuje
drobný sémantický rozdíl mezi názorem a míněním.

 [KF154]Ona je to od Vosmíka hlavně ironie, střílí si tím z pseudointelektuálů

 [KF155]To je pravý opak organického přístupu. Ten považuje hotový film za daný a s ním pracuje.
Nevylepšuje ho, nenavrhuje, pouze se snaží říct, co film znamená v té podobě, v jaké přichází
k publiku.

 [KF156]Je to svým způsobem paradoxní, protože Cinema vychází na začátku měsíce, dlouho přede všemi
ostatními. Jinak dobré postřehy

 [KF157]To je odvážné tvrzení, vzhledem k tomu, že Dominika Prejdová je dvorní recenzentkou NP. Co
se tou větou tedy myslelo?

 [KF158]Všechny dohady o originalitě bývají sporné

 [KF159]Možná?

 [KF160]O čí biografii je řeč? Hrdiny, nebo režiséra?

 [KF161]To je citace z recenze? Každopádně ta věta je nesprávně napsaná. První divadlo se jmenuje
Husa na provázku a druhé se sice jmenuje Semafor, ale nelze v jedné větě napsat „přenést na plátno
Divadla na provázku a Semaforu“.

 [KF162]Jde o chlapce

 [KF163]Píší tam nějací profesionální kritici?

 [KF164]Co přesně na tom vadí?

 [KF165]Např.?

 [KF166]To se ve slovenštině tak říká?

 [KF167]Buď komiks nebo comics. Komix = český komiks, comix = umělecký, undergroundový komiks,
comiX – erotický komiks

 [KF168]Porovnávání neznačí automaticky dramaturgický přístup. Pouze pokud je nějaké starší dílo
předběžně stavěno nad nové a dáváno mu čistě za vzor s tím, že nové dílo by se mu mělo pouze
přiblížit

 [k169]Spáčilová pubescentní?

 [k170]Nechápu formulaci

 [k171]I toto je ale nějaká pozice

 [D172]Měla by tu být nějaká snaha vystihnout povahu určitého periodika.

 [D173]Není tu uvedena. Za dva týdny ani sama nebudete vědět, co jste tím myslela.

 [D174]Dobrý postřeh

 [kb175]¨kdybychom, kdybyste, kdybys apod. tvary „by jsi“ by jste“ jsou NESPISOVNÉ a zrůdné

 [kb176]bedra

 [KF177]Možná by chtělo popsat tu koncepci periodika lépe

 [KF178]Marně si představuju, jak a poč by mol či měl text směřovat do prdele… Nehledě na to, že
podtitul článku je evidentní vtip.

 [KF179]U Moviezone nejde ani tak o preferenci hollywoodských akčních filmů jako spíš filmů
nabízejících silné emoce.

 [f180]To je dáno tím, že ten film viděl z pracovní kopie…

 [f181]Ano, ano. Ostatní ho dostávají jk recenzování en pod výhružkou a za trest-

 [f182]Narativních. Naratologické jsou pouze texty reflektující narativní stránku díla.

 [f183]Moviezone jako místo, kde vás naučí jak balit holky?

 [f184]Skutečně na vnady, nebo půvab?