a   prospívající   nepííleli.     Pokud    aiiacionalismu
líre,   la U   Lenin   nedělal   znmiíéftlió   rovnali   „H.
inleniudonaliímeni  n  »nacionalismem,  jal;  uvklii,
v-kapitnle o sebetirřutií nán-du. Lrifece a flofeum^
ttóí  laké  Lenin  vyvracel  (vrženi,  jfc stráni  N7tll
cLu. CilovaJ proslě své projevy za války, předcvjgj
brožuru   »Socialismus  a   válka«,   kterou   vydal   Sjjj
léčně se Zinověvem.  Mluví se lam o Německu velt,
'■Mře. tibitggiíQ % mladý-: a gjfaf lupü, kierý m
^lujj>}?y vyplenil. !í?nMnzJi<{i zeměf NĚmeckiTa,
slcudtič   porušilo   tiĽuIraiilu   ISelgie,   A[d.äl     Maru
vSafc   byla   Leninova   námah»   dokázali   fřieehanJ
•i jiným,  že  svou   revoluční činnoslí  nepomáhá  j
Pííleli.     Ne   on,    ale    Plechanov   a   ostatní   »sociáí
palnoti«   pracují  pro  císaře  Viléma     Svým   kriket
■válka  až  do   porážky   Německa«  vhánějí  němenk,
!:d do jeho náručí. Je však  třeba odtrhnouti něn,c
cký   proletariát   od    korunovaného   lupiče    tím,
'uský lid, jenž po svržení carismu stal se nejsvobaj
nějším národem na světě (nepřekáží mu ani vojsk,)
ani   policie,  ani  činovnielvo), bude  předcházeli   pfi.
kladem  a  smete buržoasní panství.  Ale  tato  chin*
rická naděje a-důvěra  v sílu  příkladu, budila  u PI
chánova   jen   sarkastický   výsměch.    Vždy f   veškpH
průběh   války   dokazoval,   že   v   německém   národ,
není   nic   internacionálního.   Německá   sociální   <£
mokracie   na   počátku   války   jednala   podle   devis,
čirého  nacionalismu  a  za  několik  let  války nepra-
jevila  nic, co by  svědčilo, že by jen zdaleka blížila
U
°) Si v' Leninovu odpověd Piechanuvu v stal "Po stopám »Russkoj Voli«, Sobrauie soč XIV I    svazek,   sir.   79.
30
'4A/   Sl/)Uí^-:  íAr)?noci
se internacionalismu, jak o něm snil Lenin Šla bez 5kcIhi za Hin .enburgum, jenž sliboval němcekómu lidu, obětavě prolévajícímu krev, novou půdu na západě i východě — urvanou poraženým. Konkrétní fakta z doby válečné, jimiž Plechanov do-vi.zoval jalovost nadějí na socialistickou revoluci r Německu, byla nevyčerpatelná. Ale čím \ íce fakta kiižila Leninovu ilusi, tím hůře se vedlo, jak se vyjádřil Plechanov, lěmto faktům Lenin si jich nevšímal. Příklad nepalme skupiny Liebknechlovy mii doslačovai ;ia důkaz, že Německo je před revolucí. Kdo však neměl této »jistoty« stran věcí příštích, vykládal nutně Leninovou převratovou nkci, zalím co německý Hannibal stál těsně před branami Petrohradu, motivy méně ideálními, než byla jeho vášeň pro revoluci. Také • Plechanov, ač Lenina dobře znal a byl odpůrcem kritickým a ušlechtilým,   neodolal,   aby   Lenina   nepodezíral.
IV.
Blanquismus a jakobinství.
Mezi výtkami, jimiž Plechanov zahrnoval Lenina, byla také ta, že opustil marxismus a propadaje blanquistické metody revoluční. L. O. Blan-(]iii, účastník všech francouzských revolucí v 19. slolelí a strůjce spiknutí proti králi Ludvíkovi Filipovi, se domníval, že energická hrstka obětavých revolucionářů může v příhodném okamžiku stihnouli za sebou národ, zmocnili se vlády a pólům zavésti socialistické řády. Engels loto učení potíral,   nebof   v   případě,   že   by   se   revolucionáři
31
0  CB/U/ÄJOi/l   fítfti/?   /?qz<i
zmocnili vlády, nenastoupila by diktatura proleji riátu, ale tyranie nepatrného hloučku těch, ktjj povstání začali a předem již se sorganisovali jhi<Í diktátorskou vládou jednoho nebo několika lidí' Plechanov měl za to, že jeho posice vůči Leninovi je táž, jakou kdysi Engels zaujal proti blanquj stickým komunistům. »Pathologické« usilování bS ševiků o záchvat moci nemá podle Plechanova nul společného s pojmem diktatury proletariátu, o kter| mluví Marx, neboť Marx myslí tím vládu, před* stavující vůli většiny obyvatelstva, t. j. dělnické třídy. Leninova metoda patří prý k taktickým ma? nýrám »starých dobrých časů«, jež předcházeli vzniku   vědeckého   socialismu.'i
Lenin odmítal tvrzení, že je blanquislou" V prvním »listu o taklice« píše, že jen nevedomci nebo renegáti marxismu mohou prohlašovati jeho revoluční taktiku za blanquismus. Blanqui usií loval o převrat pomocí lajné spiklenecké menšiny] ale sovely záslupcň dělníků, vojáku a sedíáW Ikieré Lenin po návratu do Ruska stále vybízí, nljj svrhly prozatímní vládu) jsou organ i sací vyloženi' vélšiny národa. Boj o vliv tivnilř suvělů nemůže prý se pokládali za blanquismus,-) 7a\s \~&í\\ máme co činili s pověstnou Leninovou sofistikou (vrozenou všem fanatikům činu), kterou dovedl odstraňovati vše, co mluvilo proti jeho programu; Lenin především vyhnul se při své definici základ* nímu znaku blanquismu, jímž je z á chval moci   za   účelem   propagandy   socialit
')  Plechanov, God na rodině,  IL, str. 32. 2)   Pisma o  taktikě,   Sobr. soč   XIV.,  1.  svazek? sir.  32.
32
sticke revoluce. Po té stránce Leninova činnost revoluční není jen blíinquismem, ale ultra-Ijlanquismem. Lenin častokrát mluví o nutnosti, ahy menšina vnutila (doslovně: navázala) \ůli většině. Tvrzení, že má za sebou daleko největší část národa, je opravdovým sofismalem, kde změtená byla dvě různá fukla. Sověty měly za sebou většinu obyvatelstva, toužící po púclč a míru, ale měly za sebou mizivou menšinu socialistickou. Aby zralá čela odborných revolucionářů (absolvovavších opravdové revoluční kursy) mohla za podpory nepatrného množství továrního dělnielva propagovati komunismus a dáti popud k socialistické revoluci v západní Evropě, bylo třeba koupili si přízeň či — j;ik říkal Lenin — neulralisovati ruské sedláky sliby a kompromisy, jež byly přímo v rozporu s cíli komunistickými. Lenin svou metodou úplně blíží se národníkům a národovolcňm let devadesátých, které kdysi sám potíral slejně rozhodné, jako Plechanov. Také lito viděli spásu Ruska v revoluci, provedené malou skupinou. Rozdíl je pouze v tom, že národníci jiným způsobem odklízeli námitku protivníků, že Rusko není pro socialismus u revoluci zralé. Národníci oháněli se obščinou, frázemi o socialistických tradicích ruského mu-žicť.a, dokonce mluvili o socialistickém instinktu ruského lidu. Lenin správně rozpoznav nesocialistické sklony ruského sedláka, pomohl si známou nám již »nárazovou teorií«. Nezáleží na tom, že v Hušku nejsou ekonomické podmínky pro socialismus, že masa ruského selského lidu je nesmírně daleko od pochopení marxismu, jen když tyto podmínky jsou — v západní Evropě. ..
33
K   pravým   historickým   i   logickým   subrspj
Lenin   se   uchyloval,   aby   vyvrátil   námitku   pp^f
niku   (Plechanova,  Struva   a  j.),   že   jeho   usiloval
o prevrat je v neshodě s tím, co hlásali Marx i EafiJ
v   nejzralejším   olíffcfeä   vedecké   činnosti.   3*st£ i
určité  výroky  olců  marxismu,   pMeíSím  partaj
tejf   hospodárske   i   kulturní   vyspělosti.   si%   pJ
Leninovu   u^fjftko   žulové   hory,   s   nM»   «á
I  bylo   polifloíílil   Álfi   Leninova    revoluční   víra   $
ycdia i  hory  pfciiá&li. Lenin pomohl si překvap,,.
jícím   výkladem,   Jggjž   výborně   karakterisuje    V(1]
'ne st,  s jakou  Lenin  ohýbal  Marxovv  vvrokv:  &tó
xhsmusjiení  dogma, jfe aeygd  k   rJvoluOnfmu "jej|
Mfafl  Marx   i   Engels   byli   pfiypďSí   pmrevoluŕi,
přuvritl.   ale   svetová   si I mice,   jak   sc   vy l volila   p,
ľ.  1871, způsobila, že »se  smířili  s nesprávným  (I)
oportunistickým  terminem  —  sociální demokracia
Nebof   tenkrát  -  to  jest  po  porážce  pařížské  U
nutný   —    »historie   postavila   za   úkol   povlovnou
organisační a  uvedomovací práci«.  Anglický  dělní
by!  zkažen imperialistickými zisky svého  stálu, p,.
í'ízská  komuna  zničena,  Nemecko  bylo  zachvácen,
buržoasně-nacionálním    hnu lim    a    polonevolnicfcť
Kusko ještě spalo.   Marx a Engels   dobře prý poslřetili
(na   rozdíl   od   anarchistů),   že   objektivní   poměr,
nejsou   příznivé   revolučnímu   převratu,   prolo   sp„'.
kojili   se   hlásáním   pozvolných   příprav  k   revoluci
AJ^syjboyj^n^wjjsoii^ pomery zeela jiné, vy.
tvořili»  yhjjcfog  okamžik_prn_ ksdaklShiulľcuu' gj
cialisfidiou   revoluĽiľ  To   'však   aechJĚjf   —   pr'^\
Lenin — pochopili li, é nichž plalí slova Marxova:
Zašil   jsem    draky,   sklidil   blechy.   Marxismus   ne
určuje   pedanlicky   lakliku   boje  za   socialismus,   |
34
[řeba přizpůsobiti okolnostem, kleré nikdo, ani Marx, předvídali nemohl.-") Tyto vývody Leninovy, „ucházející se v brožuře »Úkoly prolelariálu v naší (•evoluci« a v různých jeho novinářských slutích opakované, jsou nesmírně zajímavé. Činí úplně zbytečný spor, kdo drží se litery i ducha spisů Marxových, zda Lenin či Plechanov, komunisté či sociální demokraté. Neslačí říci, že Lenin následoval Marxe z prvního, Plechanov z druhého období jeho činnosli. Vidíme, že jde lu o vyložené znásilňování historické pravdy. Dokázali dokumentárně, že Marx a Engels jen současnou politickou situací, ne zralejším poznáním, stali se z revolucionářů oportunisly a z komunislú sociálními demokraty, a že násilný revoluční převrat odkázali do příznivější budoucnosti Leninovi, ač věděl o každé větě Marxově i Engclsově, se nikdy nepodařilo. Je to smělý výmysl, jaký si revoluční praktikové často dovolují na účet nedolknuielných autorit,  za jejichž  apoštoly   se  pokládají.4)
'Plechanov v polemice s Leninem r. 1917 častokrát tvrdil, že musí opakovati, co již v lelech deva-
3)   Sr   Sobranie  sočin.  XIV.,   1    svazek,  sir.  62.
*) Lenin, zbaviv se naznačeným způsobem všeho, co v projevech Marxových a Engelsových mluvilo proti jeho revoluci, žil a zemřel v přesvědčení, řc plní odkaz Marxův. Jeho dnešní stoupenci tuto thesi hájí, jako by s ní stál a padal význam bolševické revoluce. Hislorik, který ví, že "každá společenská revoluce brala se namnoze jinou cestou, než si duševní původcové hnulí představovali, bude. jednou konstatovali, že ani bolševická revoluce  netvoří   tu   výminku.
35



■
1 vvá jiní  toliko  poukaz na bezohledný teror, jímž • /bolševici   udržují  při  vládě.  Nechci  v  této  kapřic   rozbírati   význam   teroru,   který   v   bolševické ij    hraje    nesporně    velkou    úlohu.")    Jen  bych '•jDOinenul,  že  to,  co  dnes  vykládá  se  jako  drsné ■dadium   bolševické   vlády,   prohlašováno   bylo   za I ezpečnou   známku    efemérnosti    vlády    bolševiků. V   žurnalistické   kampani   proti   Leninovi   v   době, nežli   provedl   převrat,   ozývaly   se   denně  hlasy,   že bolševický   hlouček,   kdyby   zmocnil   se   vlády,   neovládl by  státním  aparátem.  Bolševici záhy by  poznali, že  skutečné  moci mají málo, byli by nuceni sáhnouti k jakobínskemu  teroru, ale to právě  připravilo by jim rychle pád.   Není pochyby,   že tyto  závěry hylv  Stejnä  správné,  jako  Plechannvnvy, pjikud  se. t,fř(] pokládalo,   že   bolševická   revoluce^bude  díl n l i lvi ŕ ŕ. chyliy, jako   revoluce  starší, podle  nlcM  od-pňřcMLeninovi   tvořili _ své    analogie.   Lenin __však
zkTTžiT   tylo    výpočty.   Velmi__obratně    vyhnul    se
úskalí, kde obecně se čekalo, že bolševická vláda srazí vaz. Nepokoušel se o násilné zavedení komunisli-ckvcli řádil mezi sedláky. Nebezpečí, kleré hrozilo bolševické vládě od starého administrativního stroje, Lenin dobře předvídal a uvědomoval si zcela
desátých  psal  proti  národníkům.5)   Lenin  prý  žel
se za mocí, nemaje pro své plány jiné příznivé poj
minky, než   tu,  na  které budovali své naděje bia,
quisle,   t.   j.   poměrně   snadnou   možnost,   svrhnotó
slabou,   sdiskrcdilovanou   vládu.   Zmocní-li   se   \%\
socialislé vlády, co bude polom? Polom přijde neí
potupnější   fiasko   ruské   socialistické   strany.   Bej
nucena pokusiti se o »organisaci«, pro kterou neni'|
sil,   ani   pochopení.   Všechno   se   spojí,   aby  jí   pfj
pravilo   porážku:   vlastní   nepřipravenost,   nepřáM
siví vyšších tříd a selské buržoasie, lhostejnost lid,
k   jejím   organisačním   plánům,   všeobecná  nerozvi
tosl ruských  hospodářských  poměrů.  Záchvat m,jt;
ruskými  socialisty  nebude  východiskem,  ale  signs'
lem   k   reakci.   Kdyby    Plechanov    byl   živ   (zemní
v  květnu   1918,  dočkav se  jen prvních měsíců hol
ševického   režimu),   byl   by   nucen   přiznati,   že  ne.
nastalo  vše,  co  předpovídal. Došlo k jakobínske«!
teroru,  došlo  k  hrozné poruše hospodářské,  ale  In.
co  Plechanov  a  s ním  tisíce jiných  čekali,  to  jpjj
rychlý pád bolševické vlády, nenastal a, jak ze vše.:
ho  palrno,  tak  hned nenastane. Po  té  stránce vie
chrni   proroctví,   založená   na  znalosti   průběhu   ri
volucí  starších,  dokonale  selhala. Překvapila-li  s\í
tová   válka   délkou    svého    trvání,    životnost  boläfr
vického   panství  byla  a  je  zjevem  v  historii   jeäii
nečekanějším   a   nezvyklejším.   Ti,   kteří   tvrdili,   h
bolševické bláznění a řádění nemůže dlouho trvalí.
dostávají  se  čím  dále,   lim   více  do   rozpaků.  Dnes
) Z polemiky proti blanquislickým metodám ruských národníků a narodovoleň vznikla proslulí Plechanova   kniha   «Naši   raznoglasija«    (1885).
I!) Ukazuje-Ii se často na to, že bolševická vláda drží se týmiž prostředky jako kdysi carismus, to jest ozbrojenou mocí, je to ovšem týž omyl. Ca-rísmem nebylo možno pohnouti ne proto, že byl ozbrojen, ale že měl oporu v pravosla\né mase negramotného lidu. Bolševici žijí na ^směnku« (je to výrok Leninův), kterou podepsali ruskému sedlákovi.
37
36

MX     -
H
jrisnŕ.T| Zhitl dobře liislnrii evro p skveli revoluci t védčj^že reakci umožnili juedevším lidé',' kteří' vT leznou Wivoluoí byli ponechaní' iin" svém místí Pmlo jakn první iM\ revoluce vylkl si — rosthffj Slar$ adminislrsiLivnf aparát a vyivořiti uo.vý "L. so^jy- Ňáljraikn byla, nezvyklá, chatrná. aTčT sira. ďsickčhti eile bylo dosaženo. Piofivníci neměli, oč by  se mobil  opříti.
Sebeurčeni národů.
Jako v Rakousku udělení kousli lučních svobod otevřelo dokořán dveře o ázce národnostný lak lomu bylo v Rusku po zřízení říšské dumy* Po prvních volbách přišli do Tauridského paláce tak čelní zástupci neruských národností, že složí sehnána byla většina »státotvorná«. Jednotlivé ná-' rodnosti hlásily se k politickému životu a ruské strany byly nuceny ve svých programech narodí noslnímu problému věnovati zvýšenou pozornost.] Strana sociálnědemokratická vyslovila se otevřeně] pro právo sebeurčeni národů. Tento bod pro-í gramu vzbudil námitky mnohých socialistů. OdJ póruje prý marxistickým snahám po ekonomické a! tudíž také politické koncentraci. Mimo jiné byla to1 Rosa Luxemburgová, jež napadla tento »ah3 slraktní a metnfysický* paragraf Nenachází prý] se v programu žádné veliké socialistické strany aj vývoj,   spějící   k   vytvoření   velkých   celků,   činí  hol
') Poučná po té stránce je Leninova slat »Uder-; žal-li holševiki gosudarslvennuju vlast«, napsaná těsně před listopadovou revolucí.
38
H     i
eela ilusornlni. Lenin byl ideovým původcem ■ ragrftfii o sebeurčeni národů v programu ""strany P'víclv liTljil ho rozhodně. Na juŤo roku 11114 — iedy bezprostředně pfsfS válkou — vystoupil proli ,mnvlúm« Luxemburgov é a podobne smýšlejících *   brožuře     .O     právu     národu     na     s c h e-
iírčení«-1)                                                                 ^     _
Podle    Lenina   právem   národa   na   sebeurčeni tetíiůížiS SC! rozuměli nic jiného, než "l>l"č přian*"» yolníisti každému   núrndii  ndilřliti s«  polilicKy  od ^nnármlmlm kolektiv» a ziltoíiti samostatný slul. Unin zdůrazňuje lulo definici proli těm. Uteri chtěj! vře zamolali   výkladem   o   svobodě jazykové  nebo frázcini o kulturní nutonomii. Pravý  marxista   nemuče býti proti vzniku národních států, ježto jsou Hhjeklivne. zjišlčným produktem hospodářského vývoje. Tvrdí-li nčkdo. že nacionálni snahy odporuji t.ciiirulisuínfm   snahám   socialismu,   že  je   to novÉ stavěni hraničních  sloupů, o jejichž odstraněni sß namnoze   postaru)   kapitalistický   imperialismus,   je |„ nepochopení historiekělio vývoje.  Jsou  dvE len-(tunee  v   rozvoji   kapitalismu.  První  směřuje  proti národnímu   útisku   a   k   vylvofem  národních  síálů, ,le  typická  pro   počátky   kapitalismu.     Druhá   tendence směřuje  zase  k  oblažení hranic,  jež národy ,101i.     Zrodila   internacionalismus  a  je   eharnkleri-stická pro kapitalismus vyzrálý. Obě tendence jsou »zákonem« ve vývoji kapitalismu a marxista nesmí pouštěli   se    zřetele    žádnou   z  nich,  ježto   kapitalismus  nerozvíjí   se   všude   stejnoměrným   krokem.
')  Vyšla původně v revui   iProsvěsčenie«. Nově otisknuta v XIX. dílu Leninových sebraných spisů.
39