T~ ■■■:■ rtA&^/Cu&U&y JAN SLAVÍK iL m m i m i MELAHTHICH A. S. PRAHA -II.«. I— I I DVA RODNÍ BRATŘI, DVĚ RODNÉ REVOLUČNÍ TEORIE Z četné rodiny simbirského inspektora národních škol, Ilji Aleksandroviče Uljanova, vzešli dva synové revoluci' onáří. Starší Aleksandr byl národník, stoupenec revolučního sméru, jenž se pokoušel atentáty na představitele státní moci otřásti carskou soustavou vládní a tím odstraniti hlavní pře^ kážku rozvoje socialistických sklonů, ruskému národu prý vrozených. R. í 337 nastrojil se svým kroužkem úklady caru Aleksandru III. Spiknutí bylo v posledním okamžiku pro> zrazeno a jednadvaceriletý studující chemie, Aleksandr U1--janov, skončil na šibenici. Jeho mladší bratr Vladimír Ul' Janov přimkl se k hnutí sociál nedemokratickému, vychoval jeho levé křídlo v kohortu řemeslných revolucionářů, jež se zmocnila Ruska a na troskách carismu se pokouší vybudo> vátí socialistický stát. Bratři Uljanovi představují dva revoluční směry, které z negramotného a polofeudálního Ruska chtěly vytvořiti říši s nejpokročilejšími společenskými řády. Ruští národnici a marxisté čtvrt století spolu zápasili perem. Zdálo by se, že žalostný konec staršího Uljanova a závratný triumf mladšího i zosobňují dějinné rozhodnutí tohoto zápasu: vítězství mar^ xistů a porážku směru národnického. Vpravdě však v Ru' sku zvítězila idea oběma směrům společná — myšlenka, že v Rusku lze se pokusiti o uskutečnění socialismu dříve než v pokročilé západní Evropě. Jak národnici, tak marxisté snili o zavedení socialistických řádů v Rusku v krátké době, byť potřebných kulturních a hospodářských podmínek tam ne 8 Národnici a mandate ! bylo. Prod této společné víře v socialistické možnosti Ruska neznamená nic různý způsob, jímž oba revoluční tábory svá stanoviska teoreticky odůvodňovaly. Marxisté vytýkali ni* rodníkům, že po způsobu starých slavjanofílů věří ve zvláštní společenské sklony ruského lidu. Třeba jen zbaviti národ tíživých pout carského absolutismu, aby mohl rozkvésti so/ cialismus, projevující se na ruském venkove obščinou, spo/ léčnou držbou půdy. Ruští marxisté se vysmívali těmto ne/ vědeckým prý fantasiím. Sami se vydávali za stoupence socialismu vědeckého, jenž uznává, že také Rusko prodělá období kapitalisticko'buržoasní, jehož dědicem a hrobníkem bude socialismus. To bylo však jen v teorii. V praku u vět/ siny ruských socialistů, především bolševiků, setkáváme se ustavičně s předpoklady, jež ukazují, kterak i ti, kdo se yy> dávali za stoupence vědeckého socialismu, byli stále v zajetí představy o imanentních socialistických sklonech ruského národa. Ruský proletariát sám najde pravou revoluční cestu. Ruský mužík sám si vytvoří své řády, svou vládu ... Ruský národ má instinkt... To jsou věty, s nimiž se stále setkáváme v učení bolševiků, především v projevech Vladimíra Ulja/ nova, jenž do světové historie vešel pod pseudonymem — Ni/ kolaj Lenin. , . Víra ve zvláštní sociální poslání Ruska je prastará. MusiU bychom jíti daleko do ruské minulosu. Snaha však, proklest řiti propagandou v širokých vrstvách cestu socialismu, ob/ jevila se teprve v letech sedmdesátých. Ruská inteligence — tak zvaní raznočinci — toužící vyvésd národ z bídy a tenv noty, uvědomovali si slabost a bezmocnost prou carskému režimu. Mezi tužbami a skutečností byla strašná propast. Kdo pomůže? Kde čerpati naději v zdar? V této psycholog gické situaci, odpovídající náladě, v níž se rodí mesiánské blouznění, vznikla víra v přirozenou revolučnost ruského lidu. Ruský národ, toť bohatýr Ilja Muromec, který nehybne leží u chudého krbu. Stačí však nalíu mu víno revoluční propagandy, aby se zvedl a vykonal divy neslýchané. Ná/ Grupa Osvobozeni práce 3 rodmci let sedmdesátých Šli mezi venkovské mužíky s hesly socialistickými. Ale „chození v národ" se skoncuj nezdá/ rem. Tito „buntaři" nepohnuli lidem, zato carská vláda nemilosrdně trestala buřiče. Národničtí revolucionáři hynuli na šibenících, v žalářích, jako trestanci a vyhnanci zalldno/ valí Sibiř. Na vládní pronásledování revolucionáři odpove/ děli terorem. Násilí za násilí, smrt za smrt! Netřeba rusky lid učiti socialismu. Ten je v něm. Je třeba jen rozbíu starý, násilnícky vládní stroj, socialismu bránící. Byla to zejména organisace „Narodnaja Volja , jez v lc těch osmdesátých uvedla svět v úžas energií, se kterou se haa* Ia po životě carově. Na konec dostali hlavu Aleksandra IL, ale lid ani po takovém činu se nepohnul. Naopak, vládnou^ cí režim teroristické organisace rozdrtil. Kroužek staršího Ulianova byl jedním z posledních. V okamžiku vsak, kdy víra v revolučnost milionů sedláků silně klesala, byla vystri/ dána myšlenkou novou. Není/li možno k revoluci podnítiti sedláky, temné a rozptýlené po nekonečné prostoře, je tu rychle vyrůstající vrstva továrních dělníků, jež se stane roz/ hodujícím činitelem v ruské revoluci. Tuto naději zrodil v letech devadesátých do Ruska proniklý marxismus. Jako dříve ruská inteligence vášnivě hájila učení o socialistickém talentu ruských sedláků, nyní se stejným žárem uvěřila v kaz pitalistický rozvoj Ruska, plodící proletariát, jenž na svých plecích vnese do Ruska socialismus. Kroužky ruských marxistů vznikaly již v letech osmdesátých. Největšího významu nabyla skupina Georýja Valentu novltt Plecbatwva, jenž přešel k marxismu oklikou přes na/ rodnictví. Jako emigrant založil r. 1883 s několika druhy „Gruppu Osvoboždenie truda" (Skupina Osvobození prá/ ce). Byl v ní vedle Plechanova Pavel Akselrod, Lev Dejč a Věra Zasuličová. Skupina proslula hlavně teoredekým boy jem proti národníkům, ale jak malý byl jejich styk s dělní/ ckými masami, skupina „Osvobození práce" přiznala sama v době pařížského kongresu druhé internacionály (1889). 10 G. V. Plechanov Když od francouzských socialistů byla na kongres pozvá/ na, upozornila, že se nemůže pokládati za zástupce ruských dělníků. Nicméně Plechanov byl na kongres připuštěn. Pronesl tam okřídlená slova: „Ruská revoluce zvítězí jako hnutí děl/ nické, nebo nezvítězí nikdy." Tvrzení zdálo se vyplývati z dobře uváženého stavu věcí, ale, jak další vývoj poměrů ukázal, slova Plechanova vyjádřila jen počátek nové víry, skvělé heslo pro rodící se naděje v proletariát. Plechanov dob/ ře odhadl slabost ruské buržoasie, jež byla nečetná a ne/ mohla se, pokud byla pokroková a liberální, o nikoho opříti. Plechanov viděl růsti rychle tovární dělnictvo, soustřeďující se ve velkých ruských městech. Zde vyrůstala síla, jež po jisté organisaci mohla učiniti konec despotickému samoděr/ žaví, marně otřásanému narodnickými teroristy. To měl na mysli Plechanov, když tvrdil, že ruská revoluce zvítězí jako hnutí dělnické. Plechanov však věřil, v duchu marxistické/ ho schématu, že revoluce, která svrhne carismus, bude révo/ lučí buržoasní. V tom ovšem byla zřejmá nelogičnost. Ne/ mělo/li Rusko vyvinuté buržoasie v západoevropském srny/ slu, kterak bylo možno usuzovati, že příští ruská revoluce bude buržoasní, kterak bylo možno čekati, že se omezí na dosažení těch občanských svobod, které západní Evropě při/ nesla veliká francouzská revoluce r. 1789 a řada drobných revolucí 19. stolen, přeměnivší evropské státy z absolutních monarchií v konštituční, po případě v demokratické tepu? bliky. Našel se vsak důslednější ruský revolucionář, jenž vy/ vodil nesmírně odvážný, ale jedině logický důsledek z tvrze/ ní, že ruská revoluce zvítězí jako hnutí dělnické. V takovém případu — usoudil — vítězný proletariát se pokusí hned o re/ voluci socialistickou, o radikální změnu řádů hospodářských. Ten závěr učinil Vladimír Uljanov — Nikolaj Lenin. Dávno před tím, než se octl v čele vítězné revoluce, od/ půrci posměšně zvali jej Robespierrem. Vystihli tím jeho po/ d obnosí s přední postavou veliké francouzské revoluce, Lenin, revolucionář z povoláni \\ pokud se týče důslednosti. Jinak však mezi Robespierrem a Le/ ninem jsou propastné rozdíly jako vůbec mezi činiteli révo/ luce francouzské a ruské. První byla provedena revolucioná/ ři amatérskými, kteří namnoze ani při výbuchu revoluce roku 17S9 nevěděli, že dny starého režimu jsou sečteny. Proud revoluce vynesl je do popředí, aniž by krátce před tím měli tušení, jakou roh budou hráti. Lenin však je velký typ révo/ lucionáře profesionálního. Připravovat a dělat revoluci, je jeho jediným životním zaměstnáním. Je po té stránce ještě více: Je vychovatelem revolucionářů z povolání. Pokládá se za povolaného vytvořiti svatou četu řemeslných revolucioná/ řů, jež má v Rusku sociální převrat provésti. Plán, po desetiletí připravovaný, se zdařil. Bolševická stra/ na dobyla vlády v Rusku, provedla tam politický a sociální převrat, s nímž nelze srovnati nic v dějinách. Rusko skýtalo na jedné straně vhodné podmínky pro ovládnutí země ukáz/ něnou, obětovnou a bezohlednou skupinou. Na druhé stra/ ně svou kulturní zaostalostí mělo nejméně podmínek, které zakladatelé marxismu vytkli jako nezbytný předpoklad pro socialismus. Marx a Engels učili, že socialismus vystřídá ka/ pitalismus, až tento se octne v rozporu s výrobou a až prole/ tariát vyspěje kulturně. V Rusku k tomu bylo daleko. Učení Marxovo zdálo se přímo brzdou pro nedočkavé ruské soci/ ahsty. Mladý Lenin, jsa rozhodnut býti revolucionářem stůj co stůj, dlouho hledal cestu, kterou by překážející mu teorii marxismu, za jehož vyznavače se hlásí, obešel. Časem ji na/ lezl. Nemůže/LÍ Rusko pro svou zaostalost dělati revoluci so/ cialistickou, může dáti aspoň popud k takové revoluci v zá/ ( padni Evropě, kde podmínky pro socialistickou revoluci 112 dokonale dozrály. Tímto pojetím socialistické revoluce, jež v jádře má krýti nedočkavost ruského revolucionáře, Le/ nin dal si generální rozhřešení pro revoluční pokusnictví '' v Rusku. Z ní čerpal oprávněnost uchvátiti vládu v Rusku a smělost k radikálnímu zničení starých vládnoucích tříd. Jejich vyhlazení bylo především prostředkem agitačním. Mělo 12 Ráz bolševické strany působiti psychologicky na proletariát západoevropský. Mo/ hutný a hodně asijský způsob ničení majetných tříd nepřim nesl očekávaný výsledek. Bolševická revoluce měla nesporně veliký vliv na sociální posuny v celém světě, ale revoluce, jak si ji Lenin představoval, se v Evropě nedostavila Jestliže rus' ký příklad v prvních okamžicích vzbudil v širokých vrstvách, dlouhou válkou utýraných, sopečné vření, v dalším vývoji ruské experimenty, uvrhnuvší Rusko do nepřetržitých nesnází hospodářských, spíše od následování odstrašovaly. Když však na Západě socialistická revoluce podle ruské' ho vzoru nevzplanula, dochází k podivuhodnému skoku ve výkladu poslání ruské revoluce. Zapomíná se na skromné poslání Ruska, jež má pouze zažehnouti požár v západní Evropě. Bolševická strana pod Leninovým vedením velmi rychle si prisvojila hodnost skutečného vůdce a tvůrce soď alistické revoluce světové. Socialistická forma, která se v Ru' sku vytvořila pod vlivem nekulturního prostředí, najednou byla prohlášena za vzor, který i daleko pokročilejší Evropa musí přijmouti. Lenin se rozhodl, naučiti západní Evropu, jak se revoluce dělá. Podnikl se svou kohortou energický ná' por na západní Evropu, aby jí způsob své socialistické řeve luce vnutil. Když ten záměr selhal, a pokus vytvořiti socialit stický stát byl omezen na Rusko, Lenin učení o úkolu rus' ké revoluce dále rozšířil: Bolševická strana, jsouc v Rusku u moci, má socialistickou revoluci v Evropě připravovati a usnadňovati. Když však časem se ukázalo, že západní Evro' pa ruského příkladu následovati nebude, dochází na starou ruskou myšlenku: převésti ihned carské Rusko, zaostalé a negramotné, k socialismu nebo aspoň na cestu směrem k so' ctalismu. Bylo však nezbytno provésti další znásilnění učení Marxova a Engelsova. Víme, že Lenin, když připravoval revoluci, vyhnul se marxistickým předpokladům socialisti' cké revoluce, výkladem, že v Rusku jde o „prolog" k soď alistické revoluci v Evropě. Když octl se u moci a zároveň — poněvadž revoluce na Západě nevypukla — v slepé uličce, Maxim Gorki; o Leninovi 13 pomohl si úplným zlomením Marxova učení o kulturním a technickém rozvoji společnosti jako podmínky pro socialis' mus. Proč poučku neobrátiti; Proletariát uchvátil moc pře dem, a potom, získav vládu, snaží se rychlejším tempem dohnati, co mu na vzdělání schází. Lenin od učení marxisti'' ckého přehoupl se k učení osvícených absolutistu. Ti se po' kládali za povolané a oprávněné vnutiti obyvatelstvu pokrok i proti jejich vůlí. Lenin a jeho následovníci chtějí obyvatel' štvu dekrety vnutiti „socialismus". Uskutečňují to, co přeď povídali národníkům, pro případ, že by se dostali k vláde! Je to jen varianta téže revoluční teorie, uváděné v praksi. Z ruského bolševického pokusu na konec se proklubává ín' tensivní úsilí popohnati vývoj ruského národa. Dohnati pod komunistickými prapory, co západní Evropa dávno má. Je otázka, zda cesta, kterou Lenin volil, byla jedině možná. Že jinak nebylo možno strnulým ruským venkovem hnouti, hájí dnes mnozí, mezi nimi Maxim Gorkij. Po smrti Lenino' vě napsal: Lenin, stoupenec teorie, tvrdící, že úloha osob' nosti v procesu vývoje kultury je nicotná, podle mého názoru, bylzdrojem energie, bez níž ruská revoluce nemohla přijmouti formu, jakou přijala. Kdysi jsem srovnával jej (podmínečně) s Petrem Velikým. Tomu přirovnání se smáli, shledávajíce je přehnaným. Ale to bylo přiznání přibližné: podle mého názoru role Lenina jako sociálního reformátora Ruska je menší jeho významu, jako revolucionáře světového. Byl ne/ jen člověkem, na kterého dějiny vložily strašný úkol rozvrá' titi do základu pestré, nemotorné, lenivé lidské mraveniště, nazývané Rusko —jeho vůle byla neúnavným beranem, je hož údery mocně otřásají monumentálně vybudovanými ka/ pitalistickými státy Západu a tisíciletími slehlou půdu oď porných despocií Východu. Myslím stále —jako přede dvě' ma lety, že pro Lenina Rusko — bylo pouze materiálem pro pokus, začatý v rozměrech světových, planetárních. Dři' ve tato myšlenka, zatemnělá soucitem k ruskému národu, mne pobuřovala, ale, když pozoruji, jak proud událostí rus' 14 Maxim Gorkij o Leninovi ke revoluce, rozšiřující se a prohlubující, víc a více probouzí a organisme sily, způsobilé rozrušiti základy kapitalistického ustroj., shledávám ze i kdyby Rusko bylo odsouzeno býti objektem pokusu, bylo by nespravedlivé sváděti odpověd-nost za to na človeka, který se snaží převrátiti potenciální energii ruské pracující masy v energii kinetickou, činorodou. Kazdy dostava, co zasluhuje, to je spravedlivé. Národ shnilý v dusnem vzduchu monarchie, nečinný a bez vůle, zbavený viry v sebe, nedostatečně „buržoasní", aby měl sílu k odporu, a nedostatečné silný, aby v sobě potlačil bědné, ale pevně osvojené ušili o buržoasní blahobyt - ten národ, logikou sve neplodné historie, musí patrně prožíti veškerá dramata a tragedie, nezbytné pro tvora pasivního a Žijícího v epoše zvirecky rozvitého boje tříd, jehož nejhnusnějším výrazem je krvava ohavnost, válka v letech 1914—1918*) ' Jednostrannost Gorkého pojetí ruské revoluce je patrná, gorkij především nikdy se nepokusil vysvětliti příčiny zbědovaného stavu ruského lidu v době carismu. Zůstává při paušální představě, Že carská monarchie byla jakýmsi zlým čarodějem jenž jediné měl na svědomí bídu národa, pra, pnanou, která se dále neanalysovala. Ve skutečností hlavní poemou, ze Rusko ve vývoji se opozdilo, byl nesmírný roz-mach teritoriální, trvající téměř půl tisíciletí. V době kdy západoevropské státy vnitřně zrály, dávno dosáhnuvše svých přirozených hranic, ruský stát stále vzrůstal územně. To byl ohromný vy^on veškerého ruského národa - cara, Šlechtice 1 muzu-ca Na administrativní však zvládnutí tak rychle při. růstající plochy nebylo prostředků. Proto zcela přirozeně ob-jevily se rysy, které v západní Evropě shledáváme v středním veku. Vytvořila se polofeudální administrativa. Že tomu tak bylo o tom nejlépe svědčí vlastní bolševická revoluce, kde prvek feudální a byrokratický - komando zdatných jed. a* 2 ?' GSÍ' YlťT'' I!jÍČ L-enÍn' M"UTJakovův sborník I., m. n az 12. Srv. tez Gorkého brožuru. Člověk (přel. A. MiWcovědecká) kde rwysovanaroíe.rmtoncký cíl a význam Leninův v podobném smyslu Jednostrannost Gorkého pojetí 15 notlivců nad masou — vyplývá stále na povrch, byť se usiluje o řády socialistické. ^Výklad Maxima Gotkého má ještě jinou slabou stránku. Gorkij ráz ruské revoluce vykládá hroznou zaostalostí ruského národa. Lenin však metody své revoluce na konec prohlásil za universální vynález, kterého má užití proletariát na celé planete. Mají tedy národové pokročilí jíti k socialismu metodami, jež zrodila ruská zaostalostí Na to výklad velkého ruského romanciera nedává odpovědi. Snad budeme blíže pravdy, budemc-li spatřovati v Leninově pokusu hřmotnou předzvěst sociálních změn, před kterými stojí lidská společnost. Rusko, byť říše s nesmírně zaostalou masou obyvatelstva, nebylo zemí ohrazenou čínskou zdí. Dávno bylo součástí duchovní Evropy. Nebylo tedy naprosto možné, aby tamní revoluce neprobíhala pod hesly nejmodernějšími, to jest socialisdekými. Nemožnost však uskutečniti socialistické ideály v době, kdy je nutno obyvatelstvo učiti základům lidské kultury (pracovní kázni, gra-momostí), způsobilo, že ruský socialismus prolínají rysy feudální, po případe prvky orientálního despotismu. Pokud o událostech, jež jsou téměř přítomností, lze pronášeti soudy hodnotící, ruská revoluce zdá se opravdu býd úvodem k velkým planetárním změnám, ale jen v tom smyslu, v jakém na příklad lze revoluci husitskou pokládati za předehru velké náboženskérefdrmace v 16. století. O správností nebo nesprávností této rovnice ovšem rozhodne budoucnost. Úvahy o významu Leninovy postavy pro dějinný vývoj nejsou předmětem této knihy. O tom se najde jen něco málo slov v závěru. V knize samé jde mi především o nárys Leninova revolučního vývoje, o vylíčení, jak vznikalo a krystali-sovalo Leninovo pojed ruské revoluce. Jak tvořil svou kohortu řemeslných revolucionářů, jak pomocí ní se pokusil uskutečniti svou ideu revoluce, to jsou hlavní niti díla. Rozvrh i metodu práce téměř vnucují dvě rozdílná období 16 Lenin stratég Leninova života. V první době Lenin je vyhnanec, „věčný" strůjce revoluce. Bije se v prostředí ruských revolučních sekt především 2a revoluční taktiku a organisaci. Naráží na od' por jiných revolučních skupin. Nezřídka opouštějí ho i ti, kdo mu stáli nejblíže. Jsou chvíle, kdyje sám, opuštěn, nebo, jak se domnívali jeho odpůrci, úplně znemožněn. V public cistických zápasech mu často a velmi bystře předpovídali, co by se vRusku stalo, kdyby se jeho skupina dostala k vládě. Tato příležitost Leninovi byla dána. Přímo tedy se nabízí sledován, jak mnoho z toho, co jeho odpůrci dávno teorc ticky předvídali, opravdu se splnilo. Vývoj bolševické strany šel opravdu z velké času tím směrem, jak se předpovídalo. Po jedné stránce ovšem všechny předpovědi ukázaly se ne> správné. Nikdo nepředvídal, že se bolševická strana může v Rusku udržeti při vládě tak dlouho. Čekalo se, že ,,utO' pické" experimenty bolševiky zničí. Bylo však zásluhou Lc ninovy pružné revoluční strategie, že dovedl převésti stranu přes nebezpečí, kde hrozilo neodvratné ztroskotání. Lenin dovedl včas couvati a přizpůsobovati se situaci. Také tento Leninův rys v knize je podrobně sledován. Stručně řečeno, v následujících kapitolách jde o objasnění otázky: Jak se bolševická strana dostala k vládě a kterak se stalo, že se za jkv měrů krajně nepříznivých mohla udržeti. To je z největší části historie Leninova života. Aleksander Uljanov, bratr Leninův I t)RNf) 354 ligarchit Wtézi nad 0li^rchiJ asie utiskovaL SS^SľSľ!^-1?"*1«* ßur^ sluhy k svému ÍTOSi^ ***<"* buje, proto jj ničí K ta W ■ ™.burz°asie nepotře, -voluíe Lenin StoftS i^f^ ?***« mozkové choroby. Aby S „J "jevily příznaky že bolševická stran, „/f£ .J 2"?"? í1^10 P°chyb ností, 6W* i selských hlav ^StóSľ*^ mMolJ' zb™^ " "silným, vker ujirvtJ 1 šl"ad-pr0Střed/' I*"*« na ruském vekové i oZZľJ sSl T ° S0cialismil! J W..V.CW lmní, JB. SWP KhÄľ ' „LC™?°-V''. ,W4' °P»"'« XIX ZÁVĚREČNÉ ÚVAHY lonľovvbľľ Vlady ľ fusku bolševickou stranou tvoří pře, lomový bod v živote Leninové. Jako mladý revolucionár pr hlásil se k mezinárodnímu marxismu. Proto ru k™ volua pojal jako část světové revoluce proletárske Tak0SVn zrala an k demokratické forme statní, octl se v rozporu^ základním předpokladem socialistické revolucľvTusku IetářkSLSf^ W,?í? W^ŕské, jak jepro pt letarskou revoluci stanovili Marx a Engels. Z této situace se Lemn vyprostil nárazovou" filosofií ruské revoluce. Ruko TO» dfe popud k socialistické revoluci v západní Evľopé dm ze zmci svou burŽoasii. Pro takové zahájení ľvČ o vé «voluce v Rusku podmínky byly. Slabá ruská bužoľsic cľch TZ iŕí T""31 V rUských Průmyslových středíš, ach Jeho sila tkvela v tom, že byl soustředěn v nejdůlezl qsich rmstccb říše, především v Petrohradě a Moskľe Ku ™ŽiíS ra\VySOk,°' ^ mohI vytvořiti masov Evropě Mnt'm0kratiCk0U' Jak t0mu byi° v západní v boT; ¥ mS" "W Se ° Eo Pršeli, ale podlehli v boj! s Leninem, jenž dobře postřehl že i ri^/^w proIeta„át musí bý veden , komandován n a'leVSu stati třídou rozhodující. Boj mezi bolševismem a S ví mem nem v podstatě nic jiného, než zápas dvou názorů jak vésti rusky tovární proletariát, zda podle demokradcS TľL7ťTľPSkél10 ? oliS^ickPy, despoucí c rsky Ti. kdo chtěli kopirovan západoevropské vzory, podlehli 356 Zdar v Rusku, nezdar Evropé Leninovi, jenž volil oligarchíckou formu vedení proletariátu. Vítězství dobýval postupně. Nasjezdu vLondýněr. 1903, pokusil se překotným útokem dáti ruským sociálním demo' kratům organisaci s despotickým výk. výborem v čele. Pc kus se nezdařil, ale Lenin potom pracuje na uskutečnění své idey „strany řemeslných revolucionářů" soustavně, až na konec svého cíle dosáhl. Stejná byla historie boje o Sověty. Po návratu do vlasti jeho bouřlivý požadavek — veškerou moc Sovětům — byl odmítán i soudruhy z bolševické frakce. Několika měsíční agitací Lenin prosadil svou. Sověty staly se organisaci vedenou Leninovou stranou. Nyní šlo o to, aby pod heslem Sovětů proveden byl hlavní cíl Leninova úsilí — světová proletárska revoluce. Proti tomu však se posta' vila západoevropská sociální demokracie. Lenin se pokusil její odpor zdolati stejným způsobem, jak postupoval v re dici se sociální demokracií ruské. Vytvořil komunistické strany v západoevropských státech a předpokládal, že stej' nými metodami, jako bolševici v Rusku, strhnou za sebou široké vrstvy lidové. To byl vrchol Leninova revolučního rozmachu. Další postup selhal. Bolševismus, vyrostlý zcela přirozeně v ruském prostředí, ukázal se v západní Evropě skutečným anachronismem. Revoluci čtvrtého stavu nabízel metody země, jež v době, kdy se bolševismus rodil, byla zemí masy bez občanského vědomí, bez představy demokratismu. Lenin neúspech bolševismu v západní Evropě sváděl na zradu socialistických vůdců. Ve skutečnosti jeho ruský ko' munismus ztroskotal na kulturní vyspělosti širokých vrstev. Odmítl sociahsmus křížený carským despotismem. Toto odmítnutí přivedlo Lenina do nesnází. Příliš často odůvoď ňoval ruskou revoluci tvrzením, že bojuje za revoluci světo' vou. Bylo třeba nalézti nový raison d'etre pro bolševické panství v Rusku. Prolog ovo u Čili nárazovou teoriiruské re voluce zaměnil učením o rudé bašt!, jako opoře příští prolc táiské revoluce, jež se blíží pomalu, ale přichází. Touto teorií „komunistické bašty" odůvodňoval v dalších letech po' _** WM_':t_=*.. :1A AM-.t.- ■ ■ .,■■■■., „f .-„, - É^tl - . - -------•> .-* £SEP w- HEB tSb mil "r- i\ l ! i & m. Nemocný Lenin v Gorkácl i Budoucnost soudcem »._ vmnost bolševické panství v Rusku udržeti stůj co stůj. Aby toho Lenin docílit prosadil tak zvanou novou hospodář' skou politikou částečný ústup směrem ke kapitalismu Jeho epigon* především Stalin, odhodlali se na konec k uskmeč, není hesla: Rusko půjde k socialismu samo.*) Tyto udá-losu jsou dosud příliš Živou přítomností, než aby bylo možno pronášen veštby, jaké následky bolševické experimenty bu, don mm Tolik však již dnes zdá se jisto, Že pod příkro, mi socialistických a komunistických hesel odehrává se ra, dikalni prerod ruské říše. Dohání se především to, co Rusku scházelo a co několikrát v této knize bylo zdůrazňováno -kultura prace a pracovní kázeň. Ale i zde velké, ba úcty, hodne piany jsou podivuhodně pomíchány metodami násilí jez dnešnímu pozorovateli znemožňují jakýkoli jistý soud! L toho vyplýva i nemožnost kategorických soudů o Lení, V'- ' j 2ffob jeho revoluce je směsí moderního úsilí olcpsi Kdy společenské a carské despotické tradice je zřejmé. Nejisté zůstávají výsledky a následky. Lenin ruskou revoluci vedl pod praporem socialistickým, ve jménu zdokonalení lidské společnosti. PodařMi se rozluštiti otázku sociální ale, spon do te míry, že zmizejí hlavní výstřelky toho, čemu tak vysnzne se nka vykořisťování člověka člověkem, podařMi se odstraniti potupu nezaměstnanosti a ohavnost hladovění zatím co značná část členů lidské společnosn žije v nadbytku' bez vlastního přičinění, revoluce, které Lenin velel, bude včleněna do osvobozovacího boje čtvrtého stavu jako článek pod^atny, slavný třebas historie nezapomene vypsati středo, veke, opravdu církevnicky násilné metody, jimiž Lenin bez, prostředni nástupce carů, razil cestu k socialismu. To plať* take o Leninově poměru k jeho vlasti. Vyrosteš po bouři ručeni a násilném budování socialismu zdravá Rus, zbavená všeho, co carskou říši dělalo ztrnulou, temnou a slabou, Le, mn bude největším velikánem ruských dějin. Tu slávu dá, vaji mu uz dnes jeho stoupenci, bolševičtí věřící doma i za *) Srv. mou knihu, Bolševismus v přerodu. 3öS Srovnáni 9 Petrem Velikým hranicemi. Situace však iafcá v P not,, ; * ■ - v- v, , » Jaxa v ^usku je, naprosto ncTam, Z'velT"e b,Ude t0mU ff Lenina *i srovnľvSe ľľ S ŕyľ^rm JSem toho P«^voání užil před dvaníc aonářů řídil " ,ľľ,P - f , S!iy rcm«Iných rcvolu, luce stalo se životním povoláním P„7 áJ ™ r V1 tcv0/ »> au se, Jak K SSSSft^ ÄÖ» jak revolucionári si Dřiorat/ití M!J d i , í**"11". SÄ"k' í^tr^/r M« j» hrozí nebezpXTwS revoluce Pozoruj, a „&«(" vlastni svou stranu, ziistMi & j! vzmáhán proudy pm nepřátelské. Jestliže se chlub e zna Jan Tetel""" ^«»í í» ÄI kv^Tľl-'p*™' ",átM k sro™i"í ' carem Petrem Vélj, vyytvoř^zeRn Ľ fiŽSATr d0hnlti 2Ípadní Evr°P" ^ÄeÄeľscxr/s Komunismus nebo nové nevolnictví? děrní he££ÍoSSÄlSť*^ *" ^"^ M°' v Rudu ze zprS ™ ľ!. "ľ Ta nfiwn** fc *e stva iievytvorAntľZí" * ^^»"ního obyvatel, kastou, ne nepodobnou í V^^1^ k^l"™> °víidaná ka uroven obyvatelstva bvl^ *%X\J ľfuanskem- Nlz* ovsem dejiny všech států fJ,L- uSYPl' . , ' Cin^ take Že socialismus, chcete* marxismus vK Svza^ h' hrubou formu, o tom nemůže pochybován n^n M ^ projevy sovětské vlády a vládnonH K! 7 í ' kd° Cte vyhubit to (sou *W* ;2 *f dy- Zničlt nepřítele, Wasy, svědčící o K „Sk y boIsevické teokracie, wi35wiľSfeí L?ovnmem nd s rrát: proletariátu nadělali íSSCT • °°Jov,nm za osvobození Vývoj rSSt tef ^S^^^^vylou&na.