f] T^U^U^- 1 Desáíé výročí březnové revoluce. Deset let minulo od doby, kdy na petrohradských ulicích vznikly nepokoje, jež vedly k pádu ruské monarchie. S výjimkou tvrdošíjných mon-archístů dnes každý ujišťuje, že toto zhroucení bylo neodvratné, Carismus prý padl jako shnilý plod. Tvrditi, že se musik» státi, co se stalo, je velmi laciná filosofie dějin. Stopujeixie-li však podrobně vývoj událostí prvních dnů březnové revoluce, j sme překvapeni tragickým zauzlením situace, jež zavedla přesvědčené monarchist}-k úloze, kterou hráti naprosto nechtěli. .Bořili trůn proti své vůli. Týká se to především generality. Rozhodující roli hrála tu mylná představa vojenských kruhů o tom, co se clěje v Petrohradě. Vůdcové armády dobře znali zápas, který po válečných neúspěších v Haliči duniská oposioe bojovala za odpovědné ministerstvo. Vedení armády, trpící nedostatkem výzbroje, synipatísovalo s tímto úsilím, ježto se dalo ve jménu lepší organisace výroby a pod heslem — válka do vítězného konce. Když v Petrohradě vypukla revoluce, v hlavním stanu se domnívali, že jde pouze o násilné vynucení požadavků oposice. Generál Alckseev, tenkrát skutečný pán armády, byl v tom smyslu infor- — 128 — linován Roďzjankem, předsedou říšské dumy. iV domnění, že v Petrohradě rozhoduje říšská duma, Alekseev vynutil na caru manifest, skbu-: jící odpovědné ministerstvo, Rodzjanko vsak' v zápěLí telefonoval, že konstituce nestačí, že "je třeba, aby se Mikuláš II. vzdal vlády je ' propěeh bratra, velikého knížete Tvlichajla. Zá-| dá prý to pobouřená' veřejnost. Generál R«z-j skij, k němuž se car uckýíil, přiměl z rozkazu 1 svého chef a, genera I a Aiekseeva, a za podpory ostatních velitelů front Mikuláše k abdikaci. /Informace Rodzjanko v a však byla f alešná. ' Pe-í trohrudská ulice si nepřála záměny Romanovce | Romanovcem, nýbrž odstranění monarchie vů-j bec. Vynutila si, že carův bratr mu sil se _kb-i runy odříci. Teprve v tomto okamžiku velitelé \ fronty postřehli, kam byli Rodzjankem za» « vedeni. Skreslil jim situaci, zejména zamlčel, t: že pánem v Petrohradě není říšská duma, nýbrž í sovět dělnických deputátu. Monarchističtí^ dů-1 stojníci, kteří později sp.qlíčkovali Rodzjanka I (j,iž jako běžence v Jíagoslavíi), dobře cítili, l jaký podíl předseda říšské dumy měl na faktu, že vojenské vedení, celé monarchistický siný-l šlející, vynutilo na slabém caru abdikaci. Rodz-í jímko ovšem svá nesprávná sdělení vuucůxh ! armády dělal pod tlakem situace opravdu tragické. Kdyby byl hned na počátku do hlavního I stanu oznámil, že pánem v hlavním městě je "' socialistický sovět, a že se výslovně žádá od-| stranění monarchie, hrozilo nebezpečí, že carští generálové rázně zakročí, dokonce snad i za cenu separátního míru s Německem. Byl to f — 129 — / tedy „zbožný podvod", jehož se Rodzjanko na generálech dopouštěl. Chtěl revoluci zachrániti před osudem povstání z roku 1905. V prvních dnech, jak právem tvrdí znalci ruské armády, mohlo býti povstání potlačeno. Po svržení cara nebylo to jíž možné. Armáda se rychle vymkla vůdcům z rukou. Obyčejně se věc svádí na pověstný „Príkaz č. 1", vnášející volební princip do armády a rušící dosavadní z.ákiadý vojenské disciplíny. Lidé, kteří byli vzniku tohoto dokumentu blízcí, chlubili se později, že tímto trikem cílevědomě vnesli rozklad do armády. V pravdě však největší ranou, jež byla morálce armády zasazena, byla likvidace cansmu. Dlouhé válečné strasti, události na dvoře (Rasputin}, agitace v armádě, hodně rozhlodaly posvátnou úctu širokých vrstev k' caru, ale v celku vzato, prostý ruský voják, to jest do vojenského pláště oblečený sedlák, v cara do revoluce věřil. Tato víra, jež byla jedinýhi jeho světovým názorem, byla odstraněním monarchie rozrušena. Sedlák bojoval, protože car nařídil. Miljukov, znající dobře, eo v širokých vrstvách znamená víra v cara, tušil následky, když žádal a zapřísahal, aby revoluce neodstranila carskou hodnost, ten jediný ,,symbol* , vTzicí morálně temné vrstvy k plnění povinností pro stát. Hájiti však monarchistického principu ve vzbouřeném Petrohradě? kde většina inteligence i dělnictva je orientována výstředně republikánsky a socialisticky, bylo věcí předem ztracenou. Ostatně i z-de bylo nutno voliti mezi Skyilou a Charybdou. Zachování — 130 — tcarismu, jako státního symbolu pro negraiíiot-| nou masu, nemající občanské vědomí, skrý-fvalo v sobě nebezpečí, že reakční kruhy vy-fužijí, jak se to dosud dalo, víry negramotných í v cara-boha, aby učinily všem revolučním vy-řmoženostem konec. Likvidací carismu věc byla t znemožněna. Modla, v kterou temné masy věřily, byla skácena. Ruskému sedláku zbyl jediný ideál dostati do rukou statkářskou půdu. Ten, kdo vyšel okamžitě této touze vstříc, stal se pánem v Rusku. Smetením Romanovců uniklo se hydře samodéržaví. Za to ruský stát-I ní koráb sletěl do víru sociálního kataklismatu, I jakého svět neviděl. iL Nejvýznačnějšími postavami březnové revoluce byli advokát Kerenskij a historik Miljukov. Tento záhy se svou nemožnou zahraniční politikou byl z vlády vytlačen, Kerenskij nesl donkichotsky břímě neudržitelné situace do konce. Když byl v listopadu svržen, na jeho hlavu snesly se všechny výtky. Kerenstina prý zavinila hrůznou potopu bolševického převratu., Léta však plynou, sovětský režim trvá, a jrz tím vrhá zpětné světlo na události roku 1917. Stává se čím dále, tím jasnější, ^ že o cestě ruské revoluce rozhodovaly mohutnější síly, nez byla „slabost" Kerenského. Toto poznání zmírnilo antipatie proti muži, který se _domníval, že ruská revoluční vláda nemusí míti ve svém arsenálu guilotinu. Kerenskij sám dnes při- — 131 — znává, že byl za březnové revoluce ,3sfjun-tajc (slintal). Toto slovo se v ruském slovníku nenajde. Radila fe před několika lety ruská spisovatelka Kusková pro naivne idealistické ruské politikaření, nepočítající s realitou a neschopné činu- ^Sljunlajství" však Kerenskij přičítá všem členům Prozatímní vlády. Také Miljukoy byl prý ^sljuntajem'', míní-li se tím každý Idealismus, každý entusiasmus, každá V1'ra .,,v >irozuni a svědomí národa" (deník ,,Dni" 28. pros. 1924). Kerenskij vystihuje tím dětinský optimismus první revoluční vlády přiléhavě. Naivním politikem byl kníže Lvov., aomníval-íi se, že se všechno naladí samo sebou, naivním byl Kerenskij, vymohl-li zrušení trestu smrti v říši, kde se dosud udržovala kázeň tělesným trestem, neméně však naivním byl i Mlljukov, když po odstranění ea-rismu, jehož psychologický účinek na temné masy dobře tušil, pokusil se pokračovati ve válečné politice a nítiti národní entusiasmus nadějemi na Carihrad a černomořské úžiny. V posledním sv&qi ^ velkém díle (Rušzlands Zusammenbruch) Miljukov nepřímo přiznává, jak marná a pochybená byla jeho politika v době, kdy hd> nemající citu pro povinnosti k státu, byl válkou unaven a sedlák poplašen zvěstí, že se bude přidělovati panská půda. AČ tedy přední nmitelé březnové revoluce dnes chápou, že za poměrů, vytvořených dlouhou válkou, nebylo možno, aby revoluce se zastavila pří ,,nekrvavé" první etapě, nemají dosud odvahy přiznali, že tu byf moment zceia na válce — 132 — nezávislý, jenž dílo březnové revoluce činil nemožným. Vítězové nad carem chtěli zříditi demokratickou republiku bez demokratů. Byla to absurdnější utopie, než Leninem hlásaná diktatura proletariátu. Meta ovšeni, ke které mířil Lenin, byla fantastičtější, než demokratické sny březnové revoluce. Mnohem dále bylo k socialismu, než k parlamentný demokracii se starými burzo asními řády. Vtip však byl v tom, že Lenin, dobře chápající poměry země, nepokusil se o roalísování čistého komunismu, nýbrž zastavil se při myšlence připravovati cestu k' socialismu nadvládou dělnické třídy. Konečné cíle jsou chimérou, ale forma vládní, ve kterou se bolševická diktatura vtělila, podivuhodným vývojem navazuje na starý padlý režim a zároveň brání, aby se caři sj n us nemohl v staré podobě vrátiti. Demokratické republice však scházela silná vrstva uvědomělého občanstva, Í>ez níž nikde nevznikla a nikdy se neudržela. Ti, kdo po leta vymáhali na caru opravdovou konstituci, neradi to přiznáván, aÜs pro objektivního pozorovatele věc je zřejmá. Jestliže nebyly pro demokratické zřízení nutné podmínky, by i .po. ruce materiál pro diktaturu proletariátu, jak ji vymyslil Lenin. Vytrvalou, mnohaletou propagandou bolševici vyrostli v čelnou dělnickou kastu, která se mohla odvážiti převzíti vládu. Přikročila k dílu násilnými metodami, bez nichž byla by brzo hotova, ale nelrylo_to_ pouhé násilí, jež dalo jim a zachovalo panství. Tato dělnická r frakce vyvinula nesmírnou energii a osvědčila" — 133 — báječnou obětavost. U nás ovšem převládá jednostranná představa) že stačilo pouze ne-štítiíi se násilí, odstřelovati ,,toIstojüVskou" bur-žoasii a inteligenci, koupiti sedláka panskou půdou, a tím že panství bezohledných cynikú bylo zabezpečeno. Kolik vlas Lni krve, kolik mozků obětovali bolševici při odvážném .svém pokusu, nad nějž nikdo v- "historii ,si ne vytkl větší a obtížnější, o tom nic se nechce věděti, ač je tu jediná cesta k pochopení, proč zvítězili a proč se dosud tak neochvějně při vládě drží. Byl tu bolševický heroism, kdežto ostatní strany, a zejména tak zvané huržoasní vrstvy, ho .neprojevily nebo> teprve potom, když tiž bylo pozdě. Březnová revoluce tedy neměla, oč by svou parlamentní demokracii opřela. "Zde je klíč jejího nezdaru. Tento nedosLátek však rychlým tempem v Rusku odstraňuje diktatura proletariátu. Zlobí í o sovětské ideology, řek ne-li se, že jejich diktatura vychovává ohromnou selskou buržoasii, ale těžko se vzpírati pro L i zá-kpíiu revoluce. Zbude z ní zpravidla to, proč původně vznikla. A počáiek ruské revoluce — březen — mířil k občanské demokracii, nikoli ke komunismu. Nár. Osvobození, 12. a 16. března 1927. — 134 Čas řeší spor o ruské revolucí. Desáté výročí, pádu samoděržaví přineslo velikou úrodu článků o ruské revolucí vůbec. Mám před sebou přes čtyřicet takových úvah. Z valné části jsou to novinářské projevy ^význačných představitelů ruské emigrace. Ty jsou nejzajímavější. U kazují totiž názorně, co v úsudcích o historické události znamená časový odstup. Třeba ovšem se rozpomenouti, jak emigrace psala o bolševické revoluci v prvních fe těch'sovětského panství. Říjnovému převratu se odpíral"název revoluce, jeho strůjcové byli prohlašováni za šílené fanatiky nebo placené náhončí, kteří už před válkou byli ve službách Německa a Rakouska atd. Po deseti letech u vážných ruských politických myslitelů nesetkáte se s tímto primitivním výkladem. Zmizel také strach za budoucí osud Ruska. Odpor proti boiševictví "trvá' (částečně také proto, že nesmiřitelná k emigraci je sovětská vláda), ale téměř so Lihla sně už se přiznává, že ani bolševická" dra neprojde pro ruský národ bez užitku. Chápe se, že živelný, převrat je velikou výhní, z níž při nejmenším m zrodí opravdové občanské a národní vědomí nejširších vrste^ lidových/"Při tom ovšem většina emigrantských — 135 — spisovatelů přidržuje se názoru, že prospěch z revoluce byl vykoupen nesmírnou cenou" a zby léčným ničením národních si!. Pasiva revoluce, hrozná a ohromná, prý silne ""pľrevyŠují aktiva. Opakuje se tu klam, "kterému "za"každé opravdové sociální, revoluce podléhá a bude podléhati mnoho lidí, zejména z těch kruhu, jimž revoluce uškodila. Netuší totiž, že k vynesení, ortelu nad revolucí nestačí obyčejná arilhmetika, jež^už před koncem revoluce seítává a sro v:iá vá dobré a špatné. Neuvědomují si, že srovnávati paska a aktiva v době, revolučního procesu nebo bezprostředně po něm je sociologickým omylem. Nejlépe to osvětluje historie polemických publikací, které kdysi za-tratily velikou revoluci francouzskou. Evropské veřejné mínění převážnou většinou hlasů odsoudilo jakobínskou éru. Tvrdilo se a věřilo, že Jakobíni zničili Francii na dobu nedohlednou, že ohrožují evropskou kulturu, že otřásají _základy lidskosti atd. Tyto úsudky byly podpírány ne pouze divokými pověstmi, jez protivníci revoluce s tradiční lehko věrností šíří, ale také nespornými fakty z doby Šílené revoluční holečky. Stačilo však několik desetiletí, aby francouzská revoluce byla uznána epochální událostí, od níž počíná nová doba lidských dějin. Principy, za něž francouzská revoluce bojovala, staly se tak směrodatnými, a Pudnými v dalším vývoji, že miska jakobínskych hříchu mnohonásobně byla vyvážena. Jak to přišlo, že se současníci (až na vzácné výjimky) v diagnose francouzské revoluce tak hrubě zraý-. — 136 lili? Revoluce je bojem za novou ideu, která v okamžiku.,. Itdy se jí násilně klestí cesta, poskytuje málo konkrétních plodů, _ Nemá aktiv, za to pasiva j.sou viditelná,,ihned. Časem však se poměr obrací. Za Líni co škoda z revoluce dále už se nezvětšuje, ovoce bojovné idey _roste a uvádí autory kníh i brožur, ujišťujících, že soud dějin zlomí hůl nad ,,revolučními zločinci právě tak', jako oni ji lámou, do málo závidění-hodné situace. Potomstvu se zdá, že odpůrci revoluce byli slepí "a hilu Š í k! tomu, co se dalo kolem nich. A co je nejhoršího, ani vysoko zdvižený štít na obranu ohrožené lidskosti a mravnosti, jímž se odůvodňuje odpor lc revoluci nedochází u budoucích generací ocenění, tím méně vděku. Špatně pochodili odpůrci zrušení feudalismu a selského, poddanství. Jejich starostí o trvání lidské společnosti nikomu dnes neimponují, ježto obavy se ukázaly nejen planými, ale cítí se v nich neochota popřáti širším vrstvám slušnějšího místa ve společností; obránci spořádané společnosti mají dvojí morálku . , . Netřeba se ovšem -báti, .že konservative! vy-/1 hynou vlivem nepopulárnu st i a nevděku, který bývá jejich údělem u budoucích generací. Vývojový proces je potřebuje jako. brzdu proti' ztřeštěnému radikalismu. Stará se tedy, aby tato užitečná čeleď v lidské společnosti' nevy-' hynula, činí je naprosto nepřístupné poučení z historie. Jsou vždy přesvědčeni, že jejich postavení je zvláštní, že se naň nevztahuje žádná historická analogie. Připomene-li se jim -- 137 — neslavný osud mínění Evropy o francouzské revoluci, prohlásí, že je tu vyloženě pochybená rovnice. Ve Francii to byla opravdu pokroková revoluce. Ale v Rusku? To není revoluce, to je řádění temných sil, uvolněných zločinem, fanatismem, hloupostí . . . Při tom se zapomíná, že odpůrci Jakobínů na vlas toiéŽ Ivrdili o revoluci francouzské. Spor o revoluci Ledy nikdy nerozhodne přítomnost. Musí u-plynout leta, aby se ukázal její smysl. První desetiletí, jež právě minulo od počátku ruské revoluce, je příliš krátkou dobou, aby mohlo liž ve sporu padnouti rozhodnutí. Jednu věc však odpůrci revoluce prohráli zcela jasně. Nesplnila se jití j ich předpověď, že bolševický režim skončí, vebui rychle krachem, -Zklamaní-: proroci sice obratně vynalézají vysvětlení, proč se jejich předpověď nesplnila, ale to nic nemění na fa klu, že doba trvání sovětské vlády se odhadla špatně. O tom svědčí dovršované desetiletí sovětského režimu. Který bod sporu o ruskou revoluci rozhodne další desítka let? Potvrdí snad poučku Macebiaveílibo, že z bouří, jež mnozí bez rozmyslu odsuzují;, rodí se dobré zákony a že vzpoura konec koncu nikdy neškodí blahu obecnému? Národní Osvobození, 24. března 1927. Smysl ruské revoluce. Revoluce smetla carismus a s ním mnohé, co těžko iruský národ bude nahrazovati, pracně získané s Latky hmotné Í duchovní. Vládu carskou vystřídala diktatura radikální strany socialistické., jež po několikaletém tápání proměnila ve federatívni stát, ve Svaz s o v č t s k ý e h socialistických republik (S. S. S. R.). Již desátý rok se drží bolševická strana u vlády a nic nenasvědčuje, že bude v blízké době vystřídána vládou jinou. Sovětské Rusko \ stalo se předmětem pozornosti celého světa. Nejen svými státně socialistickými pokusy, ale též svou vůlí šiř U i své evangelium do celého světa. Nikdy, co historie pamatuje, slovanský živel nevyvolal v dějinách světových takového • rozruchu. Nekonečná řada knih byla již napsána o významu bolševické revoluce pro Rusko a lid&tvo vůbec. V hodnocení nového Ruska se ovšem většinou diametrálně rozcházejí. Na jedné straně čtete zdrcující odmítnutí a vášnivé zatracováni , Škudcu Slovanstva i socialismu' , na druhé straně s*q ozývají hymny a fanfáry, troufale ohlašující, že se začíná nová éra v Rusku, v Evropě, na planete. — 139 Otevřeně vyznávaný demokratismus, stavící se proti jakémukoli znásilňování člověka člověkem _ a národa národem, je základem mého stanoviska k bolševické formě vládní. Odmítám ..diktaturu proletariátu" jako každou diktaturu jmou a nic nedáni na reci o vznešených cílech, k nimž musí býti Rusko železnou metlou dovedeno, ani na poukaz, že v tak zvaném buržoasnmi státě jsou také prvky násilí. Ale odmítati neznamená viděli v sovětské vládě něco nepři-:■ eného, něco, co vytvořila suii(\ hrstka fanatických, či jak u nás ,se často říká, zločinných dobrodruhu- Vidím v dteeŠití ruské vládě intermezzo, přechod od, ciurismu k ruskému tlemo-krati srn u. _ S tí mto n áfe< > &pm dne s nej sou sp o -kojeni ani odpůrcové bollßviamu, ani bolševici. Zejména títo rozhořčeně odmítají tak hubený odhad vehké jejich revoluce. Bolševici vaří, že upravují v Rusku silnice, vedoucí rovnou k socialistickému zřízení. Nejsou prvními revolučníma chiliasty. Ale právě proto, že víme, jak dopadá konečné účtování, jež po letech provádí historie, obmezujeme praeliminář trvalých výsledků bolševické éry pro Rusko na mí-mmum. Není to jen odhad per analogiam. O ruské revoluci můžeme soudili na základě pevných zkušeností sociologických i statistice-kých. Žádný poznatek neposkytuje nám jistějšího zorného _ úhlu pro odhad do budoucnosti, než celou historií dosvědčená zkušenost, že ve vývoji vládních forem nemůže býti opravdových skoků, jako jich nemůže býti" ve vývoji národa vůbec. Připojíme-H k tomu druhý po- Í40 — znatek, že trvalá vláda vyrůstá z úrovně ovládané masy, je nám a priori dána podstata bolševického režimu. Je to forma.'-. úzce příbuzná ' s padlým carismem a vytvořená více úrovní ruského lidu než Leninem. Nepochybuji v nejmenším. Ö torný že již po několika desetiletích bude kořen bolševické éry pro Rusko zcela jasný. Revoluce březnová bude se jeviti naiv-. ním pokusem o demokratickou republiku v době, ' kdy není ještě v Rusku pro demokracii podmínek; revoluce listopadová je návratem —- pokud se vlády nad ruským lidem týče-—směrem k ca-risniu. Když Leninovi před revolucí namítali, že Rusko není pro ,,diktaturu proletariátu" zralé, odpovídal, že nenahiíží, proč by vládu v Rusku na místo nějakého sta tisíc poměšcíků (statkářů) nemohlo vzíti do rukou několik set tisíc uvědomělých dělníků. Sotva lépe mohl by někdo vyjádřiti podstatu diktatury bolševické strany. Všechno to, co bolševická strana dělá, všechny její státně socialistické experimenty nemohou zastříti fakt, že mezi carskou a bolševickou vlá- l-dou není veliké vzdálenosti- Daleko by vedlo, kdybych měl vypočítávati', jak borci za mezinárodní socialismus bezděčně řeší" úkoly, jež byly ukládány carismu, jak provádějí deecutralisaei a íederalismus, v říši s ohromnou plochou dnes nezbytný, jak likvidují negramotnost v blahém presvedčení, že razí cestu socialismu, jak z jejich revoluční laboratoře vychází uvědomělý ruský občan, který už nikdy nebude materiálem pro restauraci carismu v staré podobě a který do nedohledné doby — 141 — smyslu veliké ruské revoľucľ ' ^ ^ ) OBSAH: Úvod První dějiny ruské revoluce Pád Keren s kého Prozatímní vláda v ae;onii K ramářova Kniha o- Rusku Nekomunistické plody leninismu Případ Borise Savmkova H er no t a Rusko Oči I rockého a Hernotovy Odíumírání revoluce Ruský vyhnanec o sovětském Rusku Brusilov za revoluce Sovětské Rusko střízlivě chápané Podivná ohraná slovanské politiky Desáté výročí březnové revoluce Gas řeší spor o ruské revoluci