84
Irena Reifová
Angela McRobbie: Aktuální témata
kulturálních studií. Praha: Portál, 2007.
235 s.
Domácí trh s publikacemi z oblasti kulturálních
studií je drasticky podvyživený, přímo
anorektický, a reagovat na tuto situaci překladem
knihy Angely McRobbie Aktuální
témata kulturálních studií je velmi moudrý
nakladatelský čin. Zmíněné vakuum totiž
zaplňuje hned dvakrát: za prvé jde o soubor
intelektuálních portrétů šesti velmi
významných legend tak či onak spjatých
s kulturálními studii a za druhé je i autorka
sama již proslulou, renomovanou postavou
disciplíny. Seznamujeme se s nesimplifikovaným
pojetím vybraných pojmů a myšlenkových
konstruktů Stuarta Halla, Paula
Gilroye, Judith Butlerové, Homiho Bhabhy,
Pierra Bourdieho a Frederica Jamesona
­ a v neposlední řadě také se samotnou
Angelou McRobbie.
Angela McRobbie v současnosti působí
na londýnské Goldsmiths College, kde je
kolegyní například Davida Morleyho. V kulturálním
písemnictví se objevuje od poloviny
80. let a jako první bývá obvykle zmiňován
její text Dance and Social Fantasy (1984).
Etablovala se zejména jako protagonistka
feministických kulturálních studií se zájmem
o dívčí zkušenost ve světě médií a spotřební
interpelace, sama se doposud vrací například
ke své analýze čtenářek magazínu
Jackie, která byla knižně zahrnuta do publikace
Feminism and Youth Culture: From
Jackie to Just Seventeen (1991). V poslední
době se McRobbie věnuje sociálnímu
významumódníchkódů,módnímuprůmyslu,
ale i fenoménu ,,outlet" obchodů a second
handů a jejich užití jako projevu tvůrčí ekonomie.
(Např. British Fashion Design Rag
Trade or Image Industry z roku 1998).
Do češtiny a čínštiny...
Titul Aktuální témata kulturálních studií
vybočuje z řady monografických prací
založených na vlastním výzkumu ­ je retrospektivou
a jakýmsi osobním zastavením,
v němž McRobbie zveřejňuje své ucelené
chápání šesti přelomových figur. ,,Aktuální
témata" stojí žánrově na pomezí učebnice
a esejistiky. Částečně jsou ,,memoárovou"
literaturou či intelektuálním ,,čtenářským
deníkem" autorky (přičemž se samozřejmě
jedná v podstatě o vzpomínky na současnost),
v němž autorka dává ostatním k dispozici
výsledky své osobní hermeneutické
zkušenosti se zlomovými texty kulturálních
studií. Částečně jsou potom učebnicí nebo
studijní pomůckou, která je natolik invenční,
že neopakuje samozřejmosti, a natolik faktická
a podpořená věhlasem autorky, že se
na ni dá bez obav spolehnout. McRobbie se
v předmluvě k českému vydání (ano, české
vydání má autentickou předmluvu z pera
autorky!) hlásí k formě učebního textu či
průvodce po zásadních idejích, protože studenti
si dnes z časových a finančních důvodů
nemohou dovolit ,,prožít to čiré potěšení,
kdy se člověk čas od času ztratí na celé dny
v knihovně". (McRobbie 2007: 20) Nejsem
si jistá, zda za to můžou jenom čas a peníze,
nicméně předpoklad, že málokdo dnes
bude číst původní práce Homiho Bhabhy,
je poměrně přiměřený. V kulturních a geografických
prostorech, které se dlouhá léta
vyvíjely v politické izolaci od mezinárodního
toku informací, mohou nadto poděkovat
Angele McRobbie i starší a pokročilí, kteří
už mají disertační práce napsané. V situaci,
kdy se kvůli železné oponě minulosti i hektickým
publikačním rituálům akademické
současnosti nakupily a kupí dějiny čehokoliv
(včetně konceptů kulturálních studií) rychleji,
než je možné sledovat, jsou přehledy,
souhrny a výklady nezbytností. Vstupovat
do kulturálních studií (která české prostředí
Kulturální studia
snadno, rychle, kvalitně
RECENZNÍ STAŤ
MEDIÁLNÍ STUDIA II/2007
85
začalo registrovat až v tomto tisíciletí) s více
než třicetiletým zpožděním, za něž může
také nesvobodný politický systém minulosti,
je poněkud odzbrojující a bez opory
v publikacích typu ,,Aktuálních témat" by
to ani nešlo. Není proto zřejmě náhodné,
že ,,Aktuální témata", která vyšla v originále
v roce 2005, ,,byla doposud přeložena
do češtiny a čínštiny", jak si můžeme přečíst
na oficiálním pracovním webu Angely
McRobbie.
Politika významu i sociální realita
Všestrannou prospěšnost titulu na domácím
trhu jemně kazí volba českého názvu,
který je příliš volným překladem původního
titulu The Uses of Cultural Studies. Doslovný
překlad by byl přirozeně ,,humpoláctvím"
a překládání smyslu je zvláště u disciplíny
stylisticky tak svébytné, jako jsou kulturální
studia, zcela na místě. Do prostoru vzniklého
odstupem od původního názvu se však
dostala nepřesnost, protože obsahem díla
je všechno, jen ne ,,aktuální" témata kulturálních
studií. Ne že by se jednalo o témata
zastaralá a okoralá, ale stávající český
název připouští i význam ve smyslu ,,nejnovější
hity" ­ a těmi galerie klasiků a jejich
konceptů rozhodně není. Hall, Gilroy,
Butlerová, Bhabha, Bourdieu a Jameson
jsou v kulturálních studiích samozřejmě
aktuální ­ ale asi tak, jako je aktuální
Ježíšek o Vánocích. Bez něj by to nešlo,
pokaždé je znovu a znovu potřeba, jeho
tradiční výskyt je však důležitější než dárky,
které právě přináší. Almanach Angely
McRobbie se tedy mnohem více dotýká
kořenů než ,,aktuálních témat" kulturálních
studií, a v tom je český název zavádějící.
McRobbie předkládá pojmy jmenovaných
autorů, ukazuje jejich rodokmen
a dokládá, jak se v kulturálních studiích
používají. Minimálně u čtyř osob z jejího
výběru (Hall, Gilroy, Butlerová, Bhabha) jde
přitom o koncepty, které jejich autory spojovaly
s dobovou politickou praxí a vytvářely
jejich pozici (přesněji opozici) ve vztahu
k dění v mediálně konzervativní (pro Halla),
rasově diskriminující (pro Gilroye), genderově
rigidní (pro Butlerovou) a postkoloniálně
stereotypizující (pro Bhabhu) thatcherovské
Británii.V tomtosmyslujsousoučástípůvodního
názvu The Uses of Cultural Studies
také něco jako ,,aplikovaná" či ,,užitá" kulturální
studia. Nejviditelnější je přímý politický
kontext v kapitole o Stuartu Hallovi , v níž
můžeme sledovat, jak pojem ,,preferované
čtení" a obrat ke Gramscimu a k hegemonii
získávaly postupně pevné obrysy v rámci
Hallovy polemiky s thatcherismem. Jsou to
právě tyto nuance a reálie, které odlišují
práci Angely McRobbie od běžné rekapitulační
učebnice ,,na jednu noc".
Představuje­liMcRobbievybranésexteto
klasiků kulturálních studií, je možné se ptát,
podle jaké logiky tento výběr vzniknul, co její
šestici spojuje nebo jaké v ní můžeme najít
rozdíly... Proč vybrala právě tyto představitele,
to je otázka, na kterou může odpovědět
jen autorka, a to se týká i otázky, proč
se do jejího ,,best of" nedostal například
Tony Bennet, James Curran, Richard Dyer,
Michel de Certeau, Gayatri Chakravorty
Spivaková, Janice Radwayová nebo Paul
Willis... Mezi těmi, kteří jsou v knize přítomni,
však panuje evidentní logika: každý
z vybraných reprezentuje trochu jiný proud
kulturální teorie a je pro něj výsostnou
iniciační postavou a symbolem. Stuart Hall
uvedl na počátku 70. let do pracovních sešitů
CCCS tematiku médií a ideologie, Gilroy
je teoretikem rasových aspektů modernity,
Butlerová představuje postfeminismus
a Bhabha téma postkoloniální kulturní heterogenity.
Bourdieu je vybrán jako někdo,
kdo proslul nenávistí ke kulturálním studiím,
která ho naopak milují, a Jameson je potom
prototypem kritiky postmodernismu. Krom
toho za jejich výběrem zcela jistě stojí frekvence
na citačním indexu kulturálních studií.
Ve výběru Angely McRobbie také najdeme
prastaré sociologické dělení na nominalistickou
a realistickou školu. Jinými slovy,
McRobbie představuje autory, pro které je
86
zásadní ,,politika významu" a význam včetně
signifikačních praktik a narací, které ho
zjevují a obnovují, je pro ně také základním
prostorem uskutečňování i narušování moci.
To jsou kromě Bourdieua a Jamesona
všichni jmenovaní, zbylí dva jsou naopak
představeni jako v podstatě stále vzácnější
exempláře ­ jako ti, kteří počítají při reprodukci
nerovnosti s reálným sociálním děním
mimo praktiky označování, ať už jde o dynamiku
sociálního pole (Bourdieu) nebo stabilitu
třídy (Jameson).
Hall a komplexní jednota
Angela McRobbie ­ a v tom je její přehled
přitažlivý i pro pokročilejší zájemce o kulturální
studia ­ má cit pro to, co je v oboru
samozřejmé a co je pokládáno za nesrozumitelné
a vyvolávající intelektuální tíseň.
Samozřejmé neopakuje, ale nahrazuje
méně známým; nesrozumitelné naopak
neváhá co nejpečlivěji reprodukovat.
Její zastavení u Stuarta Halla je tak
na hony vzdálené unavující a zkreslující
redukci na ,,dominantní, dohodnutý a opoziční".
McRobbie píše o Hallovi (ten je
z celé šestice nejvíce ,,mediální") na základě
připomenutí jeho raného textu The
,,Unity" of Current Affairs Television z roku
1976. (Článek analyzuje předvolební vydání
magazínu BBC Panorama z roku 1974.)
Oživuje Hallův poměrně zasunutý pojem
,,komplexní jednota" televizního vysílání
a odpovídá tak na obvyklou studentskou
otázku ,,proč to média dělají?", tj. ,,proč
reprodukují dominantní paradigma, když
je nikdo nenutí a když se struktura jejich
obsahu hodí pro pluralitu"? Současně také
McRobbie ukazuje, jak se do Hallova myšlení
dostala raná inspirace Althusserem.
,,Komplexní jednota" je jednota (ve smyslu
spřaženosti či spolupráce) mezi médii
a kapitalistickým řádem. Ty spolu podle
Halla koexistují v althusserovské ,,relativní
autonomii". (Althusser 1971: 123­172)
Mediální organizace tedy zdánlivě ,,nemají
žádný vztah ke způsobu výroby a organizace
práce, které se v rámci této ekonomiky
praktikují". (McRobbie 2007: 28) Tato relativní
autonomie (v liberálním diskurzu se jí
říká ,,svoboda") je však jen zdánlivá a působí
jako vnější kamufláž systému udržovaná
étosem neutrality, objektivity a plurality.
Dává vzniknout iluzi různosti zájmů a nezávislosti
médií na kapitalismu, zatímco ,,pouze
skrývá konsenzus či spojení, jejichž cílem
je za každou cenu ochránit a reprodukovat
kapitalistické prvky existujícího společenského
řádu". (McRobbie 2007: 28)
Této kamufláži a tvorbě zdání absolutní
autonomie médií a systému potom slouží
jak struktura televizního vysílání (podrobně
analyzovaná na příkladu Panoramy, později
Morleym na příkladu pořadu Nationwide;
Brunsdon ­ Morley 1978), tak například
i artikulace propojených, ale vzájemně
se nedeterminujících momentů kódování
a dekódování v rámci komunikačního obvodu.
(Srv. Hall in Kellner ­ Durham 2000:
166) Televizní vysílání je sice, pokud jde
o jeho strukturu, jako stvořené pro pluralitu
a jednotlivé ,,segmenty v sobě nesou napětí
mezi pozicí médií a pozicí politiků, avšak
tento boj je vymezen hranicemi předem
strukturovaného tématu [...], že by britský
parlamentní systém měl fungovat jako systém
dvou stran jako dosud". (McRobbie
2007: 32) Stejně tak momenty kulturního
obvodu (kódování a dekódování) jsou pouze
v relativní autonomii a jejich zdánlivá nepropojenost
podporuje iluzi jakési volnosti
čtení. Hall jednoznačně píše, že ,,diskurzivní
forma sdělení má v komunikační výměně
privilegovanou pozici" (Hall in Kellner
­ Durham 2000: 167) a že ,,polysémie
se nesmí plést s pluralismem ... Sociální
život je vymezován oblastmi diskurzu,
hierarchicky uspořádanými do dominantních
či preferovaných významů". (Tamtéž:
172) Vykládat tedy teze Stuarta Halla jako
příspěvek k pojetí aktivního publika s možností
třech způsobů dekódování je zcela
zbloudilé, ačkoli se tak bohužel často bez
výraznější oponentury děje. Důraz Angely
RECENZNÍ STAŤ
MEDIÁLNÍ STUDIA II/2007
87
McRobbie na pojem ,,komplexní jednota" je
srozumitelnou snahou působit proti tomu,
aby se základní Hallova myšlenka beztrestně
neobracela vzhůru nohama. (srv. např.
McQuail 1994: 101)
Boj o význam: rasa, gender, hete-
rogenita
Ostatní zmínění autoři ve sborníku
McRobbie se přímo k médiím nevyjadřovali
­ ovšem vzhledem k tomu, že jsou zastánci
nestálého a v mocenských diskurzech se
formujícího významu, nepřímo se jejich pojmy
,,třídního boje v jazyce" (dle Vološinova),
a tedy i médií a populární kultury dotýkají.
(Vološinov 1973, cit. podle Hall in Kellner
­ Durham 2000: 171) U Paula Gilroye však
McRobbie připomíná zejména jeho nedůvěru
v koncept třídy a v to, že ostatní identitní
kategorie, zvláště rasu, pod něj lze subsumovat,
a rekapituluje jeho práce There
ain't No Black in the Union Jack (2002),
The Black Atlantic (1993) a Between
Camps (2000). Přehled Gilroyova myšlení,
zájmu o černošskou hudbu a kulturu
,,černého Atlantiku" (,,černý Atlantik" je
afrokaribský prostor, v němž se migruje,
a ,,černý Atlantik" tak naráží na ,,bílé útesy",
jak píše McRobbie; McRobbie 2007: 66)
účelně nastiňuje například souvislost mezi
kultem smrti jakožto posledním útočištěm
v otrokářské poezii a náladami současného
hip hopu (viz. Gilroyův rozbor pojmenování
hudebníka Snoopyho Doggy Dogga;
McRobbie 2007: 79­84).
Judith Butlerová (Gender Trouble, Butler
1999, Bodies That Matter, Butler 1993) je,
stejně jako Stuart Hall, také silně dezinterpretovanou
myslitelkou, jejíž slova studenti
podle McRobbie často chápou jako jakousi
oslavu osobní volby genderu a pohlaví.
Rozpravou nad slepou uličkou feminismu,
který počítá jen se zájmy heterosexuálních
žen (většinou) v roli matek, a připomenutím
Butlerové konceptu performativity genderu
se to McRobbie pokouší napravit. Psychoanalytické
kořeny v díle Judith Butlerové se
ale ani McRobbie nedaří přístupně vyjasnit
a Lacanův ,,falus" nadále zůstává záhadou.
V českých podmínkách je velmi cenná
také kapitola o u nás takřka necitovaném
Homi Bhabhovi, který se narodil v Indii,
začínal jako literární kritik a dostudoval
v Oxfordu. U Gilroye představuje trvalou
součást černošské kulturní paměti zkušenost
s otrokářstvím, z Bhabhova hlediska
hraje podobnou roli kolonialismus. Význam
růzností, které kolonialismus zviditelnil,
popisuje Bhabha pojmy, jako jsou ,,kulturní
překlad" (zejména s důrazem na jeho
neúplnost a nepřesnost) nebo ,,časové
zpoždění" (iluze modernity o zaostávání třetího
světa, který je vždy jakoby jinde nebo jindy,
zatímco se ale modernita ,,děje" za jeho
účasti.) V Bhabhově myšlení se Lacanovo
,,sémě" daří Angele McRobbie identifikovat
naopak velmi srozumitelně, a to v rámci jeho
pozoruhodného pojetí stereotypu. Bhabha
pohlíží na stereotyp strukturalisticky jako
na vzájemně se zvýznamňující vztah dvou
poloh: opovržení a touhy. ,,Touha pramení
z pochopení, že se nám něčeho nedostává.
[...] Proto nejsem celý. A protože ,ten druhý`
je příslibem celistvosti, toužím po něm. [...]
Ukazuje­li stereotyp degenerovanost ,toho
druhého`, potom je možné tvrdit, že oni druzí
[...] nejsou schopni vládnout sami sobě.
Stereotyp líčí kolonizované způsobem, který
ospravedlňuje nadvládu kolonizátora."
(McRobbie 2007: 127­128)
Boj o realitu: třídy dvakrát jinak
Pierra Bourdieu McRobbie uvádí jako
inspirační zdroj kulturálních studií (kvůli
možno- stem, které skýtají pojmy ,,habitus",
,,pole" a ,,kulturní kapitál") a současně
jako jejich velkého posměváčka.
Bourdieu prý hovořil o ,,britském mišmaši".
(McRobbie 2007: 140) McRobbie uctivě
rekapituluje přínosy zásadní Bourdieho
teorie reprodukce sociální struktury
podle knihy Distinction (Bourdieu 1984)
a ukazuje přitažlivost myšlenky, podle níž
je neustálé odlišování mezi třídami na bázi
88
přísného hlídání jedinečnosti vkusu a životního
stylu pouze strategií udržení nadřazenosti
a nakonec neměnnosti podmínek,
které jsou pro elity výhodné. McRobbie ale
konstatuje, že tomu, jak je distinkce realizována
v mediálním poli, se Bourdieu věnoval
dosti povrchně a abstraktně, a doporučuje
spíše práci Nicka Couldryho. (Couldry
2003) Sama také ukazuje možnou analytickou
cestu daným směrem, když v rozšířených
poznámkách ke kapitole naznačuje, že
televizní pořady typu Vypadáš skvěle! nebo
podobné časopisecké rubriky nejsou ničím
jiným než prostorem, kde se nositelé kulturního
kapitálu ,,vytahují" nad ty, kteří jej
nemají (a dobrovolně se k této sebemrskačské
poloze hlásí). ,,[J]sou zde ženy se
špatným vkusem či úplně bez vkusu veřejně
zostouzeny jinými ženami, jejichž vkus
je respektován (tedy odbornicemi na módu
a moderátorkami)..." (McRobbie 2007: 161)
Pro toho, kdo stále nepochopil, proč
by postmodernismus měl být kulturní logikou
kapitalismu, bude velmi prospěšná
poslední kapitola ,,Aktuálních témat", věnovaná
Fredericu Jamesonovi. McRobbie
ho představuje v jeho typické roli oddaného
marxisty, který necouvnul, nevstoupil
na reprezentacionalistické pole, kde záleží
pouze na vybojovaném významu, a neslevil
z role ekonomiky. Ta v jeho pojetí nevede
s kulturou souboj o prvenství, ale kultura
se naopak cele přesunula na prostranství
ekonomiky, stala se jedním ze způsobů
výroby. Její nadprodukce pak brání jakémukoli
zásadnímu přerodu kapitalismu, protože
k tomu by musela existovat možnost
zahlédnout tento systém jako celek. Ten
byl však nahrazen ,,fragmenty, nespojitými
impulzy a velkým množstvím pocitů, které je
třeba prožívat". (McRobbie 2007: 180)
Bourdieu a Jameson, poslední mohykáni
realismu, jsou tedy dnes atypickými zastánci
nedělitelnosti pojmu třídy a přívrženci reálného
významu třídy jako nejpodstatnější kategorie
sociální analýzy. Oba dva jsou příkladní
odpůrci jakékoli relativizace. Pro Bourdieho
jsou ,,lifestylové" techniky tvorby distinkce
v zásadě jakousi platónskou hrou stínů, kterou
lze demaskovat. Jediné, z čeho nelze
vybřednout,jsoudispozicečisocializacídané
návyky plynoucí z habitu, pevně navázaného
na třídu. McRobbie věcně poukazuje na to,
že celá sociální dynamika Pierra Bourdieho
nakonec ústí ve ,,velké zklamání z toho, že
existuje tak malý prostor pro radikální sociální
změnu". (McRobbie 2007: 159) Jameson
se v podání McRobbie projevuje méně nihilisticky,
ovšem pouze pod podmínkou, že
skutečnost bude co nejpodobnější čistému
marxistickému výkladu a třídní konflikt nebude
rozmělňován oslabováním role třídy.
K tomu však podle Jamesona dochází mimo
jiné také díky médiím, která se místo velkých
třídních bloků ochotně identifikují spíše
se zájmy sdružení a skupin, což jim zajišťuje
zdání plurality. ,,Jeví­li někdo zájem o spojenectví
a o prolínání třídní politiky s politikou
rasy a sexuality, pak se podle Jamesona
jedná o antimarxistu, který jde na ruku
silám, jejichž přáním je úpadek levice,
nebo dokonce úplný konec její existence."
(McRobbie 2007: 182)
Bourdieu i Jameson ponechávají jen velmi
malý prostor pro rezistenci ovládaných
v oblasti politiky významu. Ta je v jejich
pojetí zcela bezvýznamná či bezzubá.
Namátkou si lze představit, jak znechucený
asi musel Bourdieu být, pokud někdy
zalistoval třeba ve Watching Dallas (Ang
1985) nebo v The Export of Meaning (Katz
­ Liebes 1991). Konec konců, kulturální
studia se zaměřením na aktivní roli publik
a subkultur citují Bourdieho jen kvůli jeho
východiskům a Jamesona takřka vůbec.
K výkladu Angely McRobbie je tedy třeba
dodat, že Bourdieu i Jameson koexistují
v harmonii spíše s ranými kulturálními studii,
jak je představuje například dílo Stuarta
Halla ze 70. let.
Bravo Portál! A co dál?
Na závěr je třeba znovu zopakovat, že volba
titulu Angely McRobbie je významným naklaRECENZNÍ
STAŤ
MEDIÁLNÍ STUDIA II/2007
89
datelským činem Portálu. I překlad (Denisa
Šmejkalová) a lektorát (Adéla Vopěnková) se
povedly ­ vzhledem k neusazenosti české
terminologie pro kulturální studia až pozoruhodně.
Na několika málo místech se čtenář
přesto zarazí. Místy se například o birminghamském
pracovišti hovoří jako o Centru
pro soudobá kulturální studia (např. s. 28,
230), místy jako o Centru pro současná kulturální
studia (např. s. 9, 103, 141). Občas
zmiňované ,,protikultury" (s. 75) budou asi
běžnější ,,kontrakultury"; všechny ,,akce"
v kapitole o Bourdieovi jsou dozajista ,,jednání"
a ,,způsob života lidu v jeho jednotě"
(s. 64) je určitě nezdařilý pokus o přetlumočení
smyslu Williamsova pojmu ,,the whole
way of life". Portál se záslužně pokouší být
také akademickým nakladatelstvím, což se
mu dramaturgicky daří, v ,,Aktuálních tématech"
se o to navíc snaží i formálně a uvádí
rejstřík. Bohužel funguje jen částečně,
z deseti pokusů vyhledat položku podle
rejstříku byly čtyři neúspěšné. Ze zavedených
českých knižních domů však Portál
rozhodně ,,objevil" kulturální studia jako
první a vstoupil na jejich půdu moudře,
loni překladem Barkerova slovníku, letos
soubornou publikací typu ,,šest v jednom".
Při bohatosti a v oblasti analýz popkulturních
fenoménů i atraktivitě témat kulturálních
studií můžeme doufat, že Portál bude
v této prospěšné ediční linii pokračovat.
Knižnice britských, amerických, skandinávských
či australských kulturálních studií
nashromáždila za více než čtyřicet let (počítáno
od založení Centra pro současná kulturální
studia v r. 1964) nepřeberné množství
titulů, které tvoří celek definovaný napětím
mezi obavami před moderním prosazováním
ideologie a nadějemi v jisté možnosti populární
rezistence. Uznání existence kulturálních
studií, akt, kterým bychom je v obou
jejich rozměrech opravdu vzali na vědomí
formou učebních plánů i publikačních gest
zejména akademických vydavatelství, by
v našem prostředí mohl prospět nejen vysokoškolskému
diskurzu, ale snad i intelektualizaci
české politiky. Po období komunistického
vládnutí u nás za zdmi vzdělaneckých
kaváren stále převládá dojem, že ideologie
je problém komunistické minulosti, který
postupně překonáváme. Fenomén ideologie
je jednoznačně třeba zbavit zakotvení
ve vzpomínkách na ,,vládnoucí úlohu strany"
a rehabilitovat jej jako vždy živý komplex
různých forem ekonomické, kulturní,
rasové či genderové dominance navázaný
na modernitu per se. I tvorba a konzumace
titulů populární kultury, od reality
shows po české filmy ,,laskavého humoru",
přímo volá po vyjmutí zpod spásného
pravicového říkadla o nabídce a poptávce
a zasazení do komplikovanějšího rámce,
kam by se vešla i témata vložených dominantních
významů i drobných rezistentních
slastí publika a každodenních mikrorevolucí
se spotřebou popkultury spojených.
Základní napětí kulturálních studií, podle
něhož se dominantní dobová ideologie stále
systematicky snaží o anexi společenského
vědomí a každodenní ,,lidové" praktiky
nekontrolovatelného zacházení s významem
jí to stejně systematicky kazí ­ toto celostní
pojetí přesilové hry mocných vůči bezmocným
s proměnlivým a nikdy neukončeným
výsledkem ­ českému akademickému
(natož pak politickému) myšlení stále uniká.
Což je dost dobrý důvod k tomu, abychom
kulturální studia konečně začali brát vážně.
Literatura
Althusser, Louis. 1971. ,,Ideological State
Apparatusses." Pp. 123­172 in Lenin and
Philosophy and Other Essays, ed. by. Louis
Althusser. London: New Left Books.
Ang, Ian. 1985. Watching Dallas: Soap Opera
and the Melodramatic Imagination. London:
Methuen.
Bourdieu, Pierre. 1984. Distinction: A Social Critique
of the Judgement of Taste. London:
Routledge.
Brunsdon, Charoltte ­ Morley, David. 1978. Everyday
Television: Nationwide. London: BFI.
Couldry, Nick. 2003. Media Meta­Capital:
90
Extanding Range of Bourdieús Theory. Pp.
653­ 677 in Media, Culture, Society 2003,
č. 25 (4).
Butler, Judith. 1993. Bodies That Matter:
On the Discursive Limits of Sex. New York:
Routledge.
Butler, Judith. 1999. Gender Trouble: Feminism
and the Subversion of Identity. (2. vydání.)
New York: Routledge.
Gilroy, Paul. 1993. The Black Atlantic: Modernity
and Double Consciousness. London: Verso.
Gilroy, Paul. 2000. Between Camps: Nations, Cultures,
and the Allure of Race. Harmondsworth:
Penguin.
Gilroy, Paul. 2002. There Ain't No Black in the
Union Jack. (2. vydání.) London: Routledge.
Hall, Stuart ­ Connel, Ian ­ Curti, Lidia. 1976.
The ,,Unity" of Current Affairs Television. Pp.
51­ 95 in Working Papers for Cultural studies
1976, č. 9.
Hall, Stuart. 2000. ,,Encoding/Decoding." Pp.
166­ 176 in Media and Cultural Studies, ed.
by Douglas Kellner, Gigi Durham. Oxford:
Blackwell.
Katz, Elihu ­ Liebes, Tamara. 1991. The Export
of Meaning: Cross­cultural Readings
of Dallas. Cambridge: Polity.
McQuail, Denis. 1994. Introduction into Theory
of Mass Communication. London: Sage.
McRobbie, Angela. 1984. ,,Dance and Social
Fantasy." Pp. 131­ 160 in Gender and Generation,
ed. by Angela McRobbie, Mica Nava.
London: Macmillan.
McRobbie, Angela. 1991. Feminism and Youth
Culture: From Jackie to Just Seventeen.
London: Macmillan.
McRobbie, Angela. 1998. British Fashion Design
Rag Trade or Image Industry? London:
Routledge.
Vološinov, Valentin. 1973. Marxism and the Philosophy
of Language. London: Seminar
Press.
Pracovní webová stránka Angely McRobbie:
http://www.goldsmiths.ac.uk/
mediacommunications/staff/mcrobbie.php
Jakub Končelík
Vladimír Bystrov: Svobodná nesvoboda.
Praha: VOŠP, 2006. 131 s.
Zdálo by se, že monografie věnovaná kontrole
(řízení) médií v poválečném Československu
je svým tématem předurčena
k dlouhému a úspěšnému vědeckému
životu ­ vždyť je to téma studované, sledované
a zároveň (zatím) ,,nepřebrané".
Vladimír Bystrov jej ale ve své nové knize
nazvané Svobodná nesvoboda uchopil
natolik rozpačitě, že nelze jeho práci doporučit
bez výhrad. Čtenáře asi zarazí autorova
(1) zásadní orientace na lidovecký tisk
nabízená (2) bez vysvětlení institucionálního
i společenského rámce a realizovaná
(3) převyprávěním pouze archivních materiálů
bez diskuze odborné literatury. Publikaci
je možné stručně charakterizovat jako
soubor miniesejů, které na příkladu konkrétních
cenzurních (a správních) aktů cílených
na lidovecký tisk nahlížejí polemiky nekomunistických
publicistů s ideology KSČ
v poválečném Československu. Nakolik
ale tento výsledný tvar odpovídá původnímu
autorskému záměru, není zřetelné ­ autor
se k cílům a motivaci svého výkladu nevrací.
Což je škoda, protože podtitulem Některé
příklady postupující komunizace a sovětizace
mediální krajiny v Československu
a snah komunistů umlčet český nekomunistický
a církevní tisk v letech 1945­1948
vyvolává ve čtenáři naděje, které nenaplní.
Bezpochyby tak činí bezděky a necíleně,
přesto ale nepovažuji za šťastné, když si
nepoučený čtenář může jeho text vyložit
například tak, že jedinou společenskou
(politickou) silou, která se veřejně (mediovaně)
postavila totalizačním snahám KSČ
Média v poválečném
Československu ­
nedopovězeno
RECENZE