Pedagogická psychologie 1. Pedagogická psychologie jako věda. Definice, předmět pedagogické psychologie /dále PP/ (vývoj názorů na předmět pedagogické psychologie, užší a širší pojetí předmětu pedagogické psychologie). Racionální zdůrazňování potřeby využití psychologických poznatků (či poznatků o psychice) v pedagogické praxi je známo z dějin pedagogiky odedávna (Komenský, Pestalozzi). Pedagogická psychologie je jednou z nejstarších psychologických disciplín. Jako obor se pedagogická psychologie konstituovala v poslední čtvrtině 19. století. Vznikla přibližně před více než 125-ti lety, odkdy se datuje i vznik experimentální psychologie (Wundt – Psychologická laboratoř v Lipsku /1879/). Od té doby se měnily i názory na její předmět. Vývoj názorů na předmět PP – 5 základních skupin: 1. Předmětem PP je aplikace poznatků obecné psychologie na pedagogickou teorii a výchovně vzdělávací praxi. 2. Předmětem pedagogické psychologie je aplikace poznatků vývojové psychologie na pedagogickou teorii a na výchovně vzdělávací praxi. 3. Předmět PP v předmětu pedagogiky. (Zastánci tohoto názoru chtěli v minulosti nahradit pedagogiku psychologií.) 4. Zastánci této skupiny názorů podřizují předmět PP pedagogice, začleňují PP do systému pedagogických věd a její předmět určuje pedagogika. 5. Předmětem PP je samostatná oblast objektivní reality, kterou speciálně a přímo nezkoumá ani obecná, ani vývojová, ani sociální psychologie, ale ani pedagogika (současné pojetí). Užší chápání předmětu PP: studium změn v psychice dítěte, žáka, studenta vlivem výchovy, vyučování a vzdělávání, tedy vlivem výchovných podmínek a výchovných situací. Širší chápání předmětu PP: zkoumání souhrnu psychologických zákonitostí výchovy, vyučování a vzdělávání. Definice: Pedagogická psychologie je věda o psychologických zákonitostech výchovně vzdělávacího procesu v školních a jiných výchovných zařízeních. Touto definicí se naznačuje, že pedagogická psychologie zkoumá všechny psychologické zákonitosti, které nastoluje proces výchovy, vyučování a vzdělávání v rodině, ve škole, v dětských a mládežnických domovech, internátech, dětských a mládežnických organizacích, spolcích, osvětových, tělovýchovných zařízeních, společenských organizacích apod., tedy všude tam, kde jde o proces výchovy v nejširším slova smyslu. První učebnice pedagogické psychologie vyšla v Německu r. 1884 (G. Mayer), časopis s názvem Pädagogische Psychologie začal vydávat F. Kemsier v r. 1889, u nás napsal první učebnici pedagogické psychologie J. Šústal ve Velkém Meziříčí v r. 1913. Vztah pedagogické psychologie k psychologickým a pedagogickým vědám (k obecné psychologii, vývojové psychologii, sociální psychologii, školní psychologii, pedagogice). S pedagogickou psychologií těsně souvisejí psychologie pro učitele (učitelská psychologie), školní psychologie a poradenská psychologie. Místo pedagogické psychologie v systému psychologických věd (pedagogická psychologie jako aplikovaná psychologická disciplína, pedagogická psychologie jako speciální psychologická disciplína). Pedagogická psychologie jako hraniční věda. Systém pedagogické psychologie: 1. obecné otázky PP (zahrnují teoretické a metodologické problémy disciplíny) 2. speciální otázky PP (zahrnují aplikaci poznatků v pedagogické praxi): a) psychologie výchovy, b) psychologie vyučování a vzdělávání, c) léčebná a speciální pedagogická psychologie 2. Velká pozornost se v pedagogické psychologii věnuje kategorii učení a tento pojem je silně frekventován také ve školské praxi. Ve veřejnosti převládá především tzv. zúžené chápání pojmu učení jakožto činnosti zaměřené na osvojování vědomostí, ev. na vytváření dovedností a návyků. V každodenním životě je pojem učení spojován především se školou a školním vzděláním. V psychologii se však chápe učení daleko šíře. Pojem učení, učení v širším a užším smyslu, definice učení, psychologie učení jako speciální psychologická disciplína. Širší vymezení učení - znamená získávání zkušeností a utváření jedince v průběhu jeho života. Naučené je opakem vrozeného. - zahrnuje jak učení živočichů, tak i učení člověka (mimovolné, nevědomé učení a také učení záměrné). Užší vymezení učení - záměrné, cílevědomé a systematické získávání vědomostí, dovedností a návyků, jakož i forem chování a osobních vlastností. Uskutečňuje se zpravidla pod vedením učitele (řízené učení), ale může to být také sebevzdělávání a sebevýchova. Funkce učení Fáze učení: motivační, poznávací, výkonná a kontrolní (ověřovací). Křivka učení. Druhy učení – podmiňovaní (klasické, instrumentální /operační), percepčně motorické učení, verbální učení, pojmové učení, učení řešením problému (L. Maršálová), další třídění – např. senzomotorické učení, učení poznatkům, učení metodám řešení problémů, sociální učení (J. Čáp) aj. Zákony učení: 1. Zákon motivace – pojmy: motivace, motivy, incentivy; pojetí motivace ve VVP; formy motivace: primární a sekundární motivace, pozitivní a negativní motivace, výkonová motivace, počáteční, průběžná a výsledná motivace, tzv. vnější a vnitřní motivace; činitelé působící na motivaci k učení: novost situace, předmětu nebo činnosti, činnost žáka a uspokojení z ní, úspěch a neúspěch v činnosti, sociální momenty, souvislost nového předmětu (nové činnosti ) s předchozími činnostmi, zkušenostmi a zájmy žáka, souvislost předmětu (činnosti) s životními perspektivami, vývojové zvláštnosti žáků, seberealizace, aspirační úroveň, znalost výsledků výkonů v učení, stanovení cílů, tendence dokončit úkol, odměna a trest atd.). 2. Zákon transferu (pozitivní a negativní přenos (interference), specifický a nespecifický transfer, nulový transfer, oboustranný /bilaterální/ transfer). 3. Zákon opakování (cviku nebo frekvence) – funkce opakování, podmínky efektivního opakování. 4. Zákon zpětné informace (důsledku) – způsoby získávání zpětných informací. Činitelé ovlivňující průběh a výsledky učení: a) Činitelé související s učícím se jedincem (tělesný stav, výkonnost učícího se, psychický stav učícího se – zejména citový stav a stav pozornosti, stupeň intelektuálního vývoje - zejména úroveň rozvoje myšlení a paměti, stupeň rozvoje schopností učícího se, charakterově volní vlastnosti, typové zvláštnosti - typy představivosti a paměti, záměr naučit se, motivace, aktivita učícího se, subjektivní vztah učícího se k učební látce ...). b) Činitelé související se situací, v níž učení probíhá (mikroklima prostředí, denní režim učícího se, organizace vlastní činnosti – systém v ní a pořádek ve věcech souvisejících s učením, délka učení (přestávky), předcházející činnosti učení a činnosti po učení následující, individuální a skupinové učení...). c) Činitelé související s učebním materiálem (povaha učebního materiálu – jeho struktura, jednoduchost, přehlednost nebo složitost, nepřehlednost, konkrétnost nebo abstraktnost, podobnost nebo odlišnost, důležitost nebo nedůležitost, pestrost a zajímavost, rozsah, rozložení učiva, opakování, metody učení se /celková, dílčí, kombinovaná/, uležení, přeučení, učení nahlas a potichu, ...). d) Činitelé související s osobností učitele (učitel by měl mít stále na mysli, čemu učit, jak učit, jak kontrolovat a hodnotit výsledky učení a jak rozvíjet osobnost člověka učením).