Vítězslav Hálek: Večerní písně


I.


Přilítlo jaro zdaleka

a všude plno touhy,

vše tlačilo se k slunci ven,

že snilo sen tak dlouhý.


Vylítly z hnízda pěnkavy

a drobné děti z chýše,

a pestré kvítí na lukách

přesladkou vůni dýše.


Z větví se lístek tlačí ven,

a ptáčkům z hrdla hlásky,

a v ňadrech v srdci mlaďounkém

tam klíčí poupě lásky.


II.

Já jsem ten rytíř z pohádky,

jenž hrdě vyjel do světa,

abych tu pannu uviděl,

jež jako růže vykvétá.


O ní šla věšť: kdo spatří ji -

ten s kletbou prý to odnese,

buď že se v kámen promění,

buď že mu srdce vyrve se.


I myslil jsem si u sebe :

Snad přec je někdo vyjmutý!

A vyjel jsem a za ten hřích

jsem - v zpěváka teď zakletý.


III.

Umlklo stromů šumění

a lístek sotva dýše,

a ptáček dřímá krásný sen

tak tichounce, tak tiše.


Na nebi vzešlo mnoho hvězd

a kolem je tak volno,

jenom v těch ňadrech teskno tak

a u srdce tak bolno.


Ve kvítků pěkný kalíšek

se bílá rosa skládá -

můj bože, a ta rosa též

se v moje oči vkrádá.


IV.


V tom světě vše teď usnulo,

až na to srdce v těle.

Bůh sám ví, že to srdce jen

si nikdy neustele.


V tom božím světě zmlklo vše,

až na zvuk srdce hravý.

Bůh sám ví, že to srdce jen

se nikdy neunaví.


Myšlénku spánek přemáhá,

s dnem noc se v bdění střídá -

jen srdce v prsou stále bdí

a tam si lásku hlídá.


V.

Na nebi na sta hvězdiček,

měsíc se s nimi bratří,

a z nebe pánbůh s anděly

sem na svět dolů patří.


A s nebe anděl sstupuje,

na tváři ani vráska,

a krásný jako jarní dech -

ten anděl to je láska.


Ten kamkoliv se přiblíží,

vše trne sladkou mukou,

a slavíci a hrdličky

ty pěkné písně tlukou.


A koho křídlem dotkne se,

ten celičký se změní,

a v srdci něco pocítí,

co není k vyslovení.