Karel Havlíček BOROVSKÝ: 1821 - 1856 - vlastním jménem Karel Havlíček, Borovský je podle místa, kde se narodil - Borová - představitel českého realismu a romantismu, novinář básník, politik a překladatel (z ruštiny, francouzštiny, němčiny a latiny) - vystupoval proti přehnanému rusofilství, působil v Rusku jako vychovatel, v Rusku protože se snažil zjistit, jestli je možná slovanská vzájemnost, ale po roce se vrátil s tím, že ne. - stal se redaktorem Pražských novin (1846) a vydával přílohu Česká včela, - a roku 1848 založil Národní noviny, kde v příloze Šotek vydával své Epigramy, ale noviny byly zakázány kvůli jeho kritice vlády v roce 1850, začal tedy vydávat jiné noviny Slovan (skončily jeho deportací do Brixenu) - zastánce austroslavismu - zachování slovanských zemí v rámci rakouského státu při plné rovnoprávnosti s ostatními národy - za svou kritiku vídeňské vlády byl postaven před soud a byl nucen žít ve vyhnanství v Brixenu od roku 1851, uznání se mu dostalo až po jeho smrti - významné dílo: Epištoly Kutnohorské- soubor článků proti církvi, Epigramy proti církvi, vlasti, králi, múzám a světu Křest sv. Vladimíra: vychází z ruských tradic, vyjadřuje krutovládu cara Vladimíra, kdy bůh Perun je jeho sluha, Perun odmítne rozkaz zaburácet v den carových narozenin a tak ho car odsoudí k smrti. Což způsobí katastrofu pro církev, protože lidé se nemají čeho bát a tak církvi neplatí, proto car vypíše konkurz na nového Boha - kritizuje fanatismus církve, - inspiroval se Nestorovým letopisem z 11. Století - není dokončen Tyrolské elegie - satirická skladba, ve které Havlíček popisuje svou deportaci do Brixenu, loučení s rodinou a cestu do Brixenu - celá skladba je silně autobiografická, rozdělena do 9 zpěvů - začíná v Brixenu, kde rozmlouvá s měsícem, jeho jediným společníkem - měsíc je zde chápán jako Havlíčkovy pocity - je tam sám, odříznutý a chce někomu povědět, co se stalo. - parafrázuje zde lidovou píseň „sviť, měsíčku polehoučku skrz ten hustý les“ - naznačuje nenávist, jakou vyvolávaly v rakouských mocnářích jeho texty Jsemť já z kraje muzikantů, na pozoun jsem hrál, a ten pořád ty vídeňské pány ze sna burcoval. - v dalším verši poukazuje na nespravedlnost, kdy si absolutistický aparát může dělat, co chce a taky na to, že celé jeho zatčení probíhalo v noci - vysmívá se úskočnosti, s jakou se celá akce odehrává Dvě hodiny po půlnoci - když na třetí šlo, Tu mi dával žandarm u postele šťastné dobrýtro. (…) Od všech z Vídně pozdravení, pan Bach je líbá, Jsou-li zdráv, a tuhleto psaní po nás posílá. (…) Bach mi píše jako doktor, že mi nesvědčí V Čechách zdraví, že prej potřebuju změnu povětří. Že je v Čechách tuze dušno, horké výpary, Mnoho smradu po té oktrojírce, holé nezdraví! Že on tedy schválně pro mne kočár sem poslal, Abych se hned na státní útraty na cestu vydal. (…) Dedera mne taky nutil, abych jel jen hned, že by chtěli Brodští, až se vzbudí, třeba - s námi jet. - dokonce naznačuje, že by bylo dobré změnit ten absolutistický systém Všude kolomaz a všude přepřahovali, kdybyste radš ve Vídni pžepřáhli a namazali! - vrcholem elegií je VIII. zpěv: kdy zesměšňuje jak režim, tak církev, že napomáhá vladaři: Hory, skály ohromnější ještě, než jest hloupost mezi národy, Vedle cesty propast bezedná jak drška armády. Temná noc jak naše svatá církev a my jedem s kopce jako mžik; Darmo křičí Dedera: „Drž koně!“ - prázdný je kozlík. - po cestě v Alpách se koně splašili, kočí spadl z vozíku a všichni policisté vyskákali z vozíku strachy celí bez sebe a Havlíček dojel sám do hospody, kde na ně počkal u večeře. Vysmívá se tu policejnímu aparátu, jak je silný, ale když jde do tuhého, tak zbaběle utečou. - Karel Havlíček Borovský využívá lidovosti, aby vyzdvihl pokrytectví a opovržení tehdejší vládnoucí mocí. - název “elegie“ je spíše ironickou nadsázkou, i své zatčení bere jako nesmyslný vtip - je psáno v pravidelných rýmovaných čtyřverších, střídá se přerývaný a střídavý rým, občas se objevují germanismy a německá slova - protože je skladba protistátně laděna, musela se šířit pouze tajným opisováním Král Lávra - třetí satirická skladba, kterou napsal Havlíček v Brixenu, tam také slyšel irskou pohádku na midasovské téma o králi, který měl oslí uši. - královy oslí uši jsou narážkou na tehdejšího panovníka Ferdinanda Dobrotivého, který byl prý velmi slaboduchý - kritizuje tu hloupost lidí na vysokých postech a nesmyslná nařízení a zákony: Král se nechával stříhat jednou za rok a holiče pak nechal pověsit. Jednoho dne los padl na mladého Kukulína, Když dodělal svou práci, byl poslán na popraviště. Když se to dozvěděla jeho stará matka, šla ke králi prosit o milost. Na krále zapůsobila, a Kukulínovi byla udělena milost, pod podmínkou, že co ví si nechá pro sebe, a bude krále holit do smrti. Kukulín se po čase začne trápit, že to nesmí nikomu říct, tak to zašeptal do vrby, a pomohlo mu to. Za čas král uspořádal velikou hostinu, a když tam jeli hudebníci, basista zjistil, že někde ztratil kolíček od basy. Uřízne si větev z vrby, a basa začne na bále hrát sama, že král má oslí uši. Naštěstí se nic nestalo, když už se to provalilo, král své uši přestal schovávat, a poddaní si časem zvykli. Co nyní celý svět věděl od basy, nebylo nic platno skrývat pod vlasy, tak král Lávra nosil po tom bálu svoje dlouhé uši bez futrálu po všechny časy. A po krátké době, když utich povyk, líbil se přec lidu dobrý panovník, zdálo se jim, že ty dlouhé uši právě dobře ke koruně sluší, všechno může zvyk! — - možná tu Havlíček naráží na český národ, že prchá do světa, místo aby se věnoval své zemi: Po Češích je doma vždycky malý sled, ale všude jinde naplňují svět: muzikanty, jezdce, harfenice, ouředníky, sirky ze Sušice najdeš všude hned.