Jan Neruda: Hřbitovní kvítí



                                   Na pahorku leží pole chudé –

                                     ostrov v času proudův – málo znáno,

                                   jako skříně skvostné na poklady

                                    čtyrmi bílými zdmi obehnáno


                                                   Vrata jako zámek zrezavělý,

                                   povrch zbořené a spustlé sady –

                                   nesáhne zde ovšem žádná drzá

                                                   ruka uložené na poklady.


                                      Noha spěla má k těm chudým rovům,

                                  poutcova jak k hrobu spasitele

                                   bych zřel  místo, čtvrtá zim kde stlala

                                                   sabatový šat svůj na přítele.


                                                   Zelená se tráva po hřbitově.

                                   Snad ji nasilo zde ptactvo zpěvné?

                                                   Naděje spíš, že to pohrobené

                                   zase vzešly, by snad bylo zjevné.


                                                  Červená se kvítí po hřbitově.

                                  Snad ho sázela zde lidská ruka?

                                   Ba spíš myslím, že to pohrobená

                                                   láska jest i její drahá muka.


                                  Však i zažloutlé zde bejlí hnusné

                                                   porodila v bolu země pustá, –

                                                   aj ta podoba zlých vášní jistě,

                                  ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá.


                                                               ---------------


                                  Ticho – jako ráno v dálné poli,

                                                   kdesi jenom o kov ruda zvoní, -

                                                   aj, to stařec, – opřen  o lopatu

                                                   k zemi shrblá záda pracně kloní.


                                                  „Nevíš, kde zde přítel leží?“ „Čím byl?“

                                                  „Čím měl býti, blázne, – člověkem!“

                                                  „A jak umřel?“ – „Puklo mu jen srdce

                                                   že mu oplatila lásku nevděkem!“


                                                  „A kdy skonal?“ – „Není dávno tomu!“

                                                  „Kde by asi ležel, nevím víc;

                                                  neboť věřte, kterým srdce puklo,

                                                  že jich leží tuto na tisíc.“


                                                        ---------------------


                                                  Porodila rosa kvítek malý

                                                  po zářivém slunci prahnoucí, –

                                                 duch tvůj zrodil ideály,

                                                 mile čistou myslí vanoucí.


                                                 Zahrálo si slunce ranní květem,

                                                 a juž kvítek slabou hlavu kloní, –

                                                 a tvé oko nad zbořeným světem

                                                 ideálův hořkou slzu roní.


                                                 Co květ toužil, předce vylněno –

                                                 políbením slunce uvadnul –

                                                 tobě osud dal však jiné věno –

                                                 snové prchli, ty jsi uchřadnul.


                                                       -----------------