UO.ABAü^'vi£
tVo«^,?^   <93°
üA'toO      3   luv**,   to- 3<-u,L«V/iC
';<■?*« wwWW^ ^
TRI TEČKY V PROLUKACH BOHUMILA HRABALA
Milan Jankovič
„Mám klíč k banalitám kterým jedině já mohu dát metafyzický dopad," říká Vladimír Boudník o své grafice hned na začátku Vita nuova. Ten výrok jistě mohl být autentický a týkal se původně Boudníkovy tvorby. V textu trilogie (Svatby v domě - Vita nuova - Proluky', rukopisy z let 1982 až 1985) jej uvádí spisovatelova žena Eliška, fiktivní vypra-věčka vzpomínek na společný život s Bohumilém Hrabalem od prvních okamžiků seznamem v polovině padesátých let až do chvíle rozloučení s libeňským bytem na počátku let sedmdesátých. Všechno, o čem Eliška vypráví, je ovšem sebevýpovědí Hrabalovou, nebo lépe, je to podivuhodná zrcadlová konstrukce, v níž autor představuje sám sebe, své životní a umělecké názory, ale v níž také hledá svůj pravý obraz v měnícím se pohledu toho druhého. Jsem jsa viděn, i když tomu, kdo mne pozoruje, propůjčuji právě já svůj zrak, své vzpomínky, své pochybnosti, svou otevřenost vůči světu. Tak nějak by se dala charakterizovat poloha vypravěče. Trilogie nazývaná zkráceně Svatby v domě je vrcholným dílem Hrabalova ironického narcísismu. V této perspektivě, ve které je tak nejistá hranice mezi výpovědí a sebevýpovědí, platí Boudníkův výrok nepochybně také o Bohumilu Hraba-íovi. Také on je fascinován všedností, která může mít metafyzický dopad. Celé Hrabalovo pábitelství je na této fascinaci založeno. Vnější projevy autorova zaměření se ovšem stále proměňují. Hrabal se nerad mechanicky opakuje. V opakování jde u něho vždy spíše o řadu variací; vždy v jiných manifestacích přichází ke slovu to základní. Jenom takto se nám spojí ve smysluplnou řadu projevy tak rozdílné jako Perlička na dně - Taneční hodiny pro starší a pokročilé - Ostře sledované vlaky - Morytáty a legendy (máme-li jmenovat namátkou alespoň několik titulů ze šedesátých let) s „tekutými", gesticky rozmáchlými texty pozdějšími, v nichž mohou opět rozdíly v prvním čtenářském dojmu nabýt převahy nad společným základem Hrabalova stylu. Pokusil jsem se jej globálně charakterizovat ve své předchozí studii, věnované Příliš hlučné samotě: proud vyprávění strhává do sebe jednotlivosti a přelévá se přes ně, vytváří
161
^^^s^mmmmí^^^mm^mi^^t:^ r ■ j ~. ■. •. =
další dimenzi smyslu v tom pohybu samém. V gestaci vypravěče jsem shledal sílu, která přesahuje nostalgii vzpomínek, jimž je v Hrabalově tvorbě sedmdesátých let vyhrazeno tolik místa. (Viz M. Jankovič, Tři variace Hrabalovy Příliš hlučné samoty, in: Xenia Miroslav Červenka, Praha 1982, strojopis.)
Ta gestace je v Hrabalově vyprávění v průběhu sedmdesátých let všudypřítomná. Její smysl je nesnadné přímo jmenovat; stačí snad říci, že vytváří napětí mezi vitalitou a existen-cialitou (jak to označil sám autor v doslovu k Městečku, kde se zastavil čas) v textech tak odlišných, jako jsou Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, Příliš hlučná samota, Harlekýnovy milióny, abych opět jmenoval alespoň ty nejdůležitější tituly.
Jak daleko od sebe je idyla Postřižin a třeskutost výjevů Příliš hlučné samoty, jak odlišné je meditatívni vyznění Anglického krále od extatického proudu vět v závěru Harlekýnových miliónů! A přece jde stále o totéž: o transcendenci z danosti, o transcendenci, při níž musí být výchozí obyčej-nosi, všednost, ano i odpornost a hrůznost totálně přijaty. Styl, který si autor pro vyjádření svého postoje ke světu vytvořil spojuje všechny ty rozdílné texty. Musíme však hned dodat: ani on nezůstává beze změny. Dochází neustále k posunům v hierarchii působících složek, i když kdesi v hloubce tušíme organickou jednotu osobnosti. Ta se v textech ze sedmdesátých let projevila nejzřetelněji v rytmickém členění rozlehlého větného proudu nespoutaného logickou syntaxí, překračujícího její omezení živou bezprostředností vynořujících se představ, i v přirozenosti mluvního projevu.
Trilogii Svatby v domě si musíme do těchto souvislostí nejprve zařadit. Přitom si uvědomujeme, že poetika sedmdesátých let je pro naši trilogii pouze pozadím. Něco se opět udalo v autorově postoji a v autorově stylu, nějaké přeskupení základních působících sil, které nemůžeme opomenout. Dovolím si vyjádřit nejprve svůj celkový dojem: jak mezi trilogií Svatby v domě a předchozími prózami, tak mezi jednotlivými částmi trilogie můžeme postřehnout stálý posun od komponovaného celku epizod k ještě bezprostřednější organizaci textu, která jako by se vzdávala cílevědomé kompozice; zdůrazňuje se nahodilost vynořování drobných významových celků, příhod, hovorů, rychle se střídajících
162
záběrů. Mluvíme o útržkovitosti, která snad nejnápadněji vystoupila v Prolukách.
Dříve než se budu této tendenci Hrabalova stylu věnovat podrobněji, chci upozornit na její odmítavé přijetí. Pro Karla Pecku jsou Proluky, a to právě pro vlastnost, která nás zaujala, dokladem Hrabalova uměleckého krachu: „Krátce poté, kdy v sedmdesátých letech učinil B. Hrabal pokání, aby mohl oficiálně publikovat, prohlásil: Polovinu budu dávat císaři, polovinu Bohu... Když v nedávné době Hrabal napsal Proluky, knížku s pokusem o návrat k Bohu, jeho dar už nebyl přijat. Všecky dřívější slabiny vystoupily do popředí, vypadá to, jako kdyby přísluhou u císařského dvora pozapomněl psát. Místo dřívějších svižných a vtipných střihů je zde toporný a uvadlý text pracně zdrátován dohromady z nepoddajných a disparátních útržků, autor jako kdyby ztratil cit pro stavbu, slovo i vkus..." (Originál Peckový kritiky mi není přístupný, cituji tedy úryvek z ní podle článku Karla Sýse Vymknuta z kloubů, Kmen z 26. května 1988.) Názorně se nám představuje srážka dvojího vkusu: tradiční představy o kompozici celku - a riskantního tvůrčího výboje, který odhaluje nezajištěnost vytvářeného celku, im-provizovanost, ano, nehotovost a snad i ledabylost těch letmých dotyků, jimiž nás však má přece jen zasáhnout život. Mohu potvrdit, že Hrabal sám se v rozhovoru s přáteli nejednou ujišťoval o tom, zda jeho trilogie Je ještě literaturou". To je podstatná otázka. Ať na ni odpovíme jakkoliv, bude usměrňovat naše přijetí odpovídajícím způsobem: Hrabalův text znovu znejisťuje hranici života a literatury a staví nás tam, kde jsme literaturu dosud nečekali. -Pecková kritika je nám dokladem, že jisté tvarové vlastnosti Proluk mají svou nepřehlédnutelnou sémantiku.
Musím se přiznat, že při prvním, ba ani při druhém čtení Proluk jsem na tři tečky moc nemyslel. Zaujala mne, tak jako mnoho jiných čtenářů, především ta osvobozující, z tísně dějin uvolňující ironická a sebeironická poloha, v níž nám Eliška (Hrabal) vypráví se stejným zaujetím o kocourovi Etanovi jako o návštěvě Heinricha Bolia v Praze obsazené sovětskými tanky v srpnu 1968, o žlučníkových potížích nejinak než o starostech spisovatele v likvidaci. Ale co vlastně znamená to „nejinak"? Teprve když mne napadla tato otázka, začal jsem si důkladněji všímat podoby textu. Ta z tíže dějin i z tíže banalit nadlehčující intence se přece nějak
163
musela do té podoby otisknout, musela v ní zanechat své stopy; stopy natolik čitelné a srozumitelné, že jsme jimi při vnímání textu orientováni, že se ocitáme v nějak předem připraveném prostoru, i když se v něm potom pohybujeme každý podle svého a zvýznamňujeme si autorův text vzhledem ke svému očekávání, ke své okamžité situaci a ovšem také vzhledem ke své celkové životní i čtenářské zkušenosti. A tak - abych si nějak vysvětlil ten všude mne provázející dojem uvolněnosti, lehkosti, s níž se zde dotýkáme věcí -jsem postupně zaostřoval svou pozornost na projevy na první pohled zanedbatelné. Vedle charakteristického, už z dřívějších čtenářských zážitku z Hrabala dobře známého plynutí dlouhých řetězců vět mi nemohla uniknout rozčle-něnost textu do drobných kapitolek a spolu s tím útržkovitost textu i v rámci těch kapitolek samých; útržkovitost vyznačovaná velmi často třemi tečkami. (Kompoziční roz-drobenost textu vynikla v grafické úpravě knižního vydání v nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp., Toronto 1986, vyznačením hvězdiček oddělujících jednotlivé části. Ve strojopisu jsou mezi nimi pouze větší mezery. K tomuto způsobu členění bude zřejmě třeba se vrátit, má-li být zachován charakteristický ráz neukončujícího zakončení naprosté většiny těch drobných kapitol. O tom však podrobněji v dalším výkladu.)
Tak se k otázce předchozí přidružila další: nepatří rovněž ty vnější projevy (určitý způsob interpunkce) k základním stylovým složkám, v jejichž dosahu se proměňují jednotlivé vzpomínky, drobné, často jen anekdotické příhody či hovory v unášející proud, ve vlastní nenahraditelnou hodnotu hra-balovských textů? Při povrchním pohledu se ovšem rozdro-benost a útržkovitost textu jeví jako síla rozrušující jeho plynulost, jako síla protichůdná. Ale co když ten jednotný a jednotící proud vyprávění, který' má do sebe vtáhnout a který má překlenout všechno, se od jisté doby má i při své stylizaci podobat co nejvíce řeči v jejím přirozeném průběhu: jako dech rytmickém, ale také proměnlivém, někdy víc vzrušeném, někdy váznoucím, zastavujícím se, a vzápětí překotném a přeskakujícím netrpělivě ke svému cíli! Sázím na tuto možnost, kterou mi zatím potvrzuje jenom můj čtenářský dojem. Pokusím se jej podepřít následujícím pozorováním, soustředěným na některé zvláštnosti Hrabalovy interpunkce. Uvědomuji si, že jsem zvolil hledisko dílčí
164
a omezené. Ale nějak se začít musí. Snad se i touto cestou dostaneme na výhled, k otázkám podstatnějším.
Četnost a rozmanitost využití interpunkčního znaménka tří teček (dále jen 3t) je v Prolukách dána už tím, že zde (a ovšem i v jiných Hrabalových textech, zvláště ve Vita nuova, kde se autor vzdává čárek a teček vůbec) 31 často nahrazují jiná rozdělovači znaménka: tečku, pomlčku, dvojtečku i uvozovky označující přímou řeč, ať už vypravěče nebo jiné osoby, jejíž promluva je do řeči vypravěče zapojena.
Vedle toho se ovšem 3t objevují také ve vlastní funkci, jako znaménko naznačující řeč vzrušenou či přerývanou, nedokončenou nebo přerušenou myšlenku, zámlku, citové nebo jinak významově neurčité vyznívání, neúplnost nebo vypuštění nějaké části promluvy. Spolu s těmito obecnými funkčními možnostmi použití 3t, respektive v jejich tvůrčím posunu se v Prolukách uplatňují takové polohy zvýznamně-ní 3t, pro jejichž výklad nám už obecná pravidla nepostačí.
Nejprve se věnujme případům, kdy 3t zastupují jiná rozdělovači znaménka. Několik dokladů za všechny ostatní snad postačí.
3t namísto čárky: a naslouchali, jak krásně a s citem pan Vaništa zpívá... zatímco rakev se zvolna zasouvala za roztaženou stěnu (str. 18)
31 namísto tečky: chodila jsem po promáčených kobercích tak dlouho až jsem se uklidnila... Sbalila jsem do kufru svoje věci (str. 163)
3t namísto pomlčky: a taky fotříka odsunuli a on tam v Německu umřel... groteska co? (str. 239)
3t namísto dvojtečky: prostěradlo, na kterém byl namalován nápis... Ať žije Bohumil Hrabal, slavný škrabal (str. 265)
(Označení stran uvádím podle strojopisu formátu A 5
z roku 1986 PROLUKY)
Ty doklady jsou nesporné, a sporné zároveň. Tak jako v mnoha dalších případech označení 3t nejenom nahrazuje, ale i posouvá nahrazované interpunkční znaménko do pole své vlastní výkonnosti. Co jí však vlastně přísluší v rámci Hrabalova stylu, není zatím dost jasné. Jako nesporná se ukazuje tendence unifikující, stírající rozlišení. Jako by ve všech těch jednotlivých, významově přece jen odlišných
165
situacích měla převládnout jediná gestace, jeden převládající způsob členění textu.
Podobně se nahrazuje znaménkem 3t užívání uvozovek pro označení přímé řeči. Také v těchto případech se stírá nebo zmírňuje odlišeni přímých řečí od ostatního textu, často vykonává v Hrabalových textech z posledního období tutéž funkci čárka, která nahrazuje vypuštěné uvozovky. Mezi obojím způsobem označení autor v Prolukách nejprve kolísá, častěji však dává přednost znaménku 3t:
a povídám... Tak hele, tamněkde leží můj klenot (str. 3) ale já povídám, já vím, na cestě (str. 4) a dodal.. to víte, saabem teď budeme jezdit my... tak povídám... sbohem, sbohem, buďte tady sbohem
(str. 171)
V prózách ze sedmdesátých let se vyskytují různé způsoby označení přímých řečí: v Postřižinách jsou to pomlčky, v povídce Družička uvozovky, v Anglickém králi převažují nad sporadickými uvozovkami čárky, výjimečně se v tomto postavení objevují 3t, které jsou zde i jinak četné. V Městečku, kde se zastavil čas vládnou uvozovky, v Něžném barbarovi dvojtečka. Dvojtečka uvádí přímou řeč několikrát ještě v Příliš hlučné samotě, je však vytlačena znaménkem 31, Tento způsob uvádění přímé řeči je potom ve viditelné převaze jak v Harlekýnových miliónech, tak v trilogii z počátku osmdesátých let.
Vnucuje se otázka, proč dává autor nakonec v uvádění přímých řečí přednost znaménku 3t před čárkou, která, jak to nejlépe dokládá text Obsluhoval jsem anglického krále, začleňuje přímé řeči do okolního textu bezprostředněji, bez vyznačené pauzy, a měla by tedy lépe vyhovovat stylu zdůrazňujícímu plynulý spád vyprávění. S odpovědí musíme počkat, až se nám v plnějším světle ukáže ráz a možný smysl té neobvykle četnosti znaménka 3t v Prolukách.
Obraťme se teď k využívání znaménka 3t v jeho vlastní funkci. Když listuji výpisky, ve kterých jsem si nad Prolukami zaznamenával nejrůznější připady použití znaménka 3t, hromadí se na jedné straně doklady, u nichž je motivace volby tohoto označení jasná (vyplývá z potřeby tématu, ze situace promluvy atp.), na druhé straně přibývají doklady jakéhosi nadbytečného, zjevně nemotivovaného a lokální
166
■   ■■■■■     .*!C-Í'-ÍÍ«3P
významovou platností neomezeného užívání znaménka 3t. To rozdělení je pomocné a brzy se ukáže jako nevyhovující. Nakonec budeme stát před úkolem pochopit a pojmenovat výsledný smysl obojího způsobu užívání 3t v Prolukách. Příklad výrazně motivovaného použití znaménka 3t (k vyjádření dramatické situace a vzrušeného hovoru):
a všude stály gazíky se sovětskými vojáky... Heinrich Böll se na ně díval jako na zjevení... Mein üeber Bohumil.. .jen se podívejte, jaký mají ruce! a jaký mají tváře, a jak mají zablácený holínky... jako by přišli z fronty!... (str. 154) Heinrich Böll položil ruku na rukáv mého muže a tiše mu říkal... Mein lieber Bohumil... já jsem byl šest let ve válce... já jsem ve druhý linii dobyl nejen Paříž... ale potom jsem byl na Východě... došel jsem jako voják až na Krym... a potom zase zvolna nazpátek... byl jsem zajatej u Kolína... A můj muž se zeptal... Nad Labem? Nein, řekl Heinrich... am Rhein... já jsem od Kolína - Köln am Rhein... (str. 155)
Jiný příklad motivovaného využití 3t (vyjadřuje charakteristickou útržkovitost vybavované vzpomínky):
ale permit dostal jen tatínek a maminka... a já a Heini, protože jsme měli české školy, museli jsme zůstat v zrcadle a doma... do tohohle zrcadla jsem se dívala a tatínek odcházel na nádraží, viděla jsem jeho vzdalující se záda... a pak už jsme stáli na nádraží... a pak vlak... a pak jsme plakali, a když jsem se vrátila, tak už jsme navždycky zůstali s Heinim v zrcadle sami... (str. 67)
U této ukázky a stejně tak u mnoha dalších, které zde neuvádím, si uvědomujeme dvojznačnost použitého způsobu podání: jednak je jeho útržkovitost vhodná v daném kontextu, jednak charakterizuje styl vypravěčky.
Zvolený styl vlastně dominuje, přesahuje neustále místní motivaci. Nezůstává pouhým prostředkem evokace, ale přizpůsobuje si ji. Zcela učitý ráz vyprávění (jeho útržkovitost, náznakovost, přerývaný proud) se prosazuje v podání události nebo výjevu jako rozhodující hodnota:
tetička Pišinka, ta, která se uměla nosit jako pařížský dort, nechaja si ušít nové nylonové plesové šatečky s volánky... a na Štědrý večer, když se rozběhla v předstíraném údivu k vánočnímu stromečku, tak jak se mihla kolem krbu s hořícími poleny, ty šatečky na ní vzplály... ty pařížské nylonové
167
šaty s volánky,.. shořel i vlající nylonový šál... a paruka.., (str. 69)
Funkce naznačit více, než je přímo vysloveno, přísluší znaménku 3t obecně. Význam takového náznaku ex defini-tione neurčitého se proměňuje podle kontextu, také však zpravidla překračuje daný kontext svou otevřeností. V závěru Proluk říká vypravěčka;
V slzách jsem seběhla po schodech, ještě naposledy jsem si umazala rukávy od loupajících se stěn... (str. 284)
Významy slov „v slzách" a „naposledy" ve větě uzavírající kapitolu o íoučeni s libeňským bytem, s uplynulým životem, zabarvují zde to nevyslovené zcela určitou, nostalgickou náladou. Stejně dobře však můžeme tvrdit, že nostalgické zabarvení získané v daném kontextu smysl toho náznaku nevyčerpáva, že je jím vyjadřována zároveň, a možná především neukončenost zakončení sama. Zdá se, že tento skladebný význam zakončování vět, odstavců a celých kapitol pomocí znaménka 3t v Prolukách naprosto převažuje. Bez nesnází jej rozpoznáme i tam, kde nedoslovující náznak přijímá výrazně motivované vyznění.
Příklad citového vyznívání náznaku (vyjadřovaného s pomocí znaménka 3t):
Etan nás pojil. Etan nás dával dohromady, když už jsme oba mysleli, že se nemáme rádi, že se už nikdy rádi mít nebudeme a nemůžeme... tak nás vždycky nad miskou a mlékem, když se na nás podíval, když přestal lábat, vždycky nás donutil, abychom se ducli hlavami a v pokleku jeden druhého políbili... (str. 144)
Povšimněme si dobře: 3t zde opět naznačují neukončující zakončení, střih, po němž začíná kapitola s jiným tématem -a přece díky tomuto označení přímo navazující.
Příklad komického vyznění náznaku (s pomocí 3t):
vzal ho za ramena a tak nějak ho políbil... Mein lieber Bohumil, Sie sind ein redlicher Mann... a můj muž byl tak dojat, že vzal to pivo pana Bölla a celé je vypil... (str. 279)
Vyprávění o setkání s Heinrichem Böllern v humorné a lehce shazujicí poloze pokačuje - a znaménko 3t pomáhá mimo jiné toto pokračování ve zvolené poloze udržovat.
Hrabal ovy náznaky neproměňují věcné významy v symboly, zůstávají u věcí, dávají pouze na srozuměnou, že u jednotlivých věcí nic nekončí a že jejich souvislosti se nám otvírají nahodile a útržkovitě:
168
... tam u stěny byl talířek a misky kocoura Etana, který už nepřišel... (str. 142)
Ty 3t, tak časté nejenom na koncích významových celků, ale i mezi nimi, dokonce na začátcích kapitol, nám stále připomínají, že jednotlivosti, u nichž se zastavujeme, patří k celku, který nám uniká, k životu, který proudí dál, i když se zastavuje řeč. Přetržitá návaznost vyprávění modeluje v Prolukách důsledněji než v jiných Hrabalových textech tento vztah k bytí. Častý střih krátkých záběrů (vyjadřovaný s pomocí 3t) k tomuto pohledu na svět patří.
Nejnápadnějším dokladem samostatného skladebného významu užívání znaménka 3t je jeho postavení na začátku kapitoly nebo na konci a na začátku kapitol po sobě následujících. Co jiného může znamenat než vytrženost z celku? Tento základní význam je v popředí, i když v daném případě přetržitá návaznost přihrává navíc nějakému místnímu zvý-znamnění.
Přeryvy v pokračujícím proudu vyprávění se mohou zvý-znamňovat v celé škále odstínů. Mnohdy podporují 3t přímou návaznost mezi významovým kontextem ukončeným a začínajícím týmž označením (konec předchozí a začátek nové kapitoly):
tak to uzřel všechno ve skutečnosti, tu smrt, která ho s velkým smíchem pozorovala dalekohledem...
... Ten čas se vydal sám do Brna-Židenic, aby navštívil hroby své babičky a děda (str. 74)
Jindy znaménko 3t upozorní na konfrontaci a kontrast mezi následujícími kontexty:
můj muž jásal, že to je ohromnej pohled na přítele zasypanýho pomerančema... a ta hanba, v prvním patře se rozletělo okno a z něho se vyklonil lesní rada v uniformě (str. 46)
Takové konfrontace mohou být ovšem závažnější, mohou připravovat vystupňování i příkrý kontrast a významový zvrat. Segmentující funkce 3t má potom nečekané důsledky sémantické:
můj muž řekl, že to musela být mistrovská ranka, protože ze služebního revolveru, ze služební pistole trefit na první ránu kočku, to je vidět, že velitel je šampión, mistr, jednička ve střelbě... A když odešli, když se tři muži v kropenatých uniformách zasunuli do lesa, můj muž našel tam na cestičce
169
v lese, na cestě, která spojovala parcely zadními brankami, tam našel Máničku a odpoledne ji pochoval... (str. 192)
Pozoruhodné jsou případy takového využiti segmentující role znaménka 31, které připomíná něco z veršové struktury. 31, které se opakují na konci promluvových celků tak, že toto opakovaní je nápadne, navozuji významovou konfrontaci toho. co se přirovnává na základě poziční ekvivalence:
zaplakala a vrátily jsme se do domu veselosti... Řekli mi, že tam na hřbitově už. půl roku leží její jediný syn, který jel na motocyklu do Brna sjednat volejbalový zápas a napasoval se se svou nevěstou do tramvaje a zabil se... (str. 145)
Přeryvy vyznačené znaménkem 3t zdůrazňují jistou samostatnost vydělené, na chvíli v plynoucím proudu zadržené představy:
pan Růžička pročistil odpadovou rouru, vytáhl cucky, pak čistil sifon... teatrálně, aby každý viděl tu jeho práci, pak zase obráceným postupem všechny součástky vrátil pod dřez, utáhl matky... roztočil kohout a voda hrčela do odpadových rour... (str. 99)
Podobně působí 3t ve výčtu osamostatněných, ale v řadu se skládajících jednotlivostí:
na každém byl emailový štítek... Zázvor... Pepř... Nové koření.. .a zvlášť šuplíček pro vanilku... (str. 76)
Zadrženi v proudu může napodobovat průběh živé řeči, jakési nadechnuti, zastaveni, po němž se řeč opět rozběhne: .. A Pavlík pokračoval s úsměvem... A v Kladrubech jen jsem se rozhlídnul po pokoji, viděl jsem, že je to se mnou špatný, na postelích ti sami kriplové, jako jsem byl já... Sestřička mě poprosila, abych ji vzal kolem krku, až se nade mnou nakloní... A tak mě odnesla na vozíček a řekla... že mě bude učil jezdit na vozíku... povídám tenkrát... A kdy mě budete učil chodit? Sklopila oči a řekla... Nejdřív vás budeme učit jezdit na vozíčku... (str. 210)
Ve všech uvedených příkladech a zvláště v tom posledním jsme si mohli povšimnout, jak přirozeně se v daném způsobu vyprávěni slučují vlastnosti na první pohled protichůdné: utržkovitost a návaznost mluvního projevu. Hrabalova stylizace zdůrazňuje, zviditelňuje - zde opět s účinnou pomocí znaménka 3t - rozpor, který' je charakteristický pro živou mluvu. Nejde přitom pouze o její vnějškové napodobení. Její skiadebnosi vyhovuje základním tendencím Hrabalova orálního stylu. Utržkovitost v něm vyjadřuje bezprostřednost
170
■ ■• ■t<.mi.hVnňň-*íva^iaSí
vynořování představ - a té na druhé straně odpovídá co nejprostší přiřazení segmentů, které se tak snadno spojují v proud. Obě tendence staví Bohumila Hrabala do těsné blízkosti neliterárních projevů.
Hrabala už dlouho přitahují nařvistické texty. Rád se jich ujímá a zařazuje je v té či oné podobě ke svým pracím, pokud se nestanou přímo jejich součástí, jako například vyprávění pamětníků v Harlekýnových miliónech. Zvláštní kapitolou je vyprávění strýce Pepina. Jeho původní záznam (na magnetofonovém pásku) se patrně ztratil. Ale i tak je z různé stylizace Pepinova projevu - například v Utrpení starého Werthera a v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé - zřejmé, že naivistická kreace je pro Hrabala vždy znovu pokušením, výzvou i k vlastní tvořivé hře. Přiznejme si, že o ní stále málo víme.
Když jsem shledával doklady pro útržkovitý záznam vyprávění označovaný znaménkem 3t, zastavil jsem se nad vzpomínkami nymburské rodačky Anny Jíchové. Jejich zkrácený přepis (pod názvem Život není žádná pohádka) zařadil Bohumil Hrabal do strojopisného souboru svých i cizích textů Životopis trochu jinak. V připojeném komentáři říká Hrabal o tomto textu: „A já, když jsem tu knížku přečetl, tak jsem shledal, že způsob vidění městečka, ve kterém se zastavil rovněž i čas spisovatelky, je shodný s mojí poetikou... dokonce ve vidění detailu stojí autorka nade mnou... A tak nejdřív v duchu a potom i ve skutečnosti opsal jsem si tu knihu ve zkráceném vydání, udělal jsem si z ní svoje skripta, svůj výtah..."
Je to pozoruhodná výpověď o vlastním vstupu do cizího textu. A ještě zajímavější je pohled na výsledný, Hrabaiem zkrácený text. Hemží se znaménkem 3t, které by zde ovšem nemuselo prozrazovat nic víc než právě vypouštění, zkracování. Nic víc většinou nenaznačuje tato interpunkce v Hra-balové úpravě jiného textu, zařazeného do téhož strojopisného souboru, totiž v úpravě literárněhistorické studie Jaroslava Kladivy nazvané shodně s titulem celého souboru Životopis trochu jinak (1985). V přepisu vzpomínek Anny Jíchové se však útržkovitý záznam (vyznačený častým znaménkem 3t) pouhým záměrem zkracování vysvětlit nedá. Nečekaně se tímto záznamem obnažuje něco významnějšího, sám základ spontánní epické evokace: vybavování opěrných představ či detailů, které spoléhá spíše na intenzitu
171
jednotlivostí než na propracování souvislostí. Prosté přiřazováni jednotlivosti dominuje. Proluky, mezery a přeskoky v toku spontánního vyprávění nevadí, jako by ani nepřerušovaly souvislost. V daném způsobu podání se zvýznamňuje i to. co je vynecháváno:
Třetího dne jsme se těšily na spatření habešské vesnice... kuchaři vařili venku společné jídlo pro všechny... Habešané byli hodně snědí, vysokých štíhlých postav... jejich ženy malé. silné a širokých boků... Ňa kotnících se jim leskly náramky, krk byl ověšen šňůrami korálů... Děti... beze studu napájely mateřským mlékem. .. Přišla řada věcí vyrobených slepci a trestanci... vůně jasmínu nás omamovala. (str. Ill)
Nejenom v popisu, ale i ve vyprávění příběhů se uplatňuje týž postup, Hrabalovým přepisem (s množstvím přerušujících 3t) zřejmě zdůrazněný:
Kolem plotu Brzorádovy zahrady voněl bez a jasmín, kvetly macešky a narcisy... V očích mladé paní byl smutek a žal... Odkvetly konvalinky a bez a za teplých letních nocí slavík teskně pěl... Jahodové plody volěly... Stesk mladou paní neopouštěl... Zlá nemoc hlodala v těle i na duchu jejího miláčka... Okna pokojíčku, v němž dodýchal pan učitel, byla široce otevřena... (str. 103)
V posledním příkladu je útržkovitost záznamu znázorněna i graficky:
Matčiny ruce jsem nikdy neviděla zahálet... Byly jsme tři děti...
Já jsem měla v sobě pýchu, že jsem byla miláčkem tatínka... Život jak cvakot hodin... (str. 65)
Ať už snesené doklady svědčí více o skladebném cítění Bohumila Hrabala, nebo o vlastnostech spontánního epického projevu, potvrzují nám znovu z jiné strany, že četnost znaménka 3t v Prolukách není náhodná ani se nedá vysvětlit pouhou pohodlností autora, který stereotypně sahá po označeni, jež si oblíbil. Ukázali jsme si, že má své hlubší zdůvodnění v tendencích Hrabalova stylu a v jeho přirozeném mluvním základu. Zbývá už jenom pokusit se o vysvětlení, proč v interpunkci členící spontánní proud vyprávění nevystačil autor s čárkou a od jisté doby (viditelně už v textu
172
•   ■■-   . '„^V:>&;• í*1j■ "*""
Obsluhoval jsem anglického krále) užívá hojně též znaménka 3t.
V Prolukách se interpunkce 3t projevila zatím nejexpan-zívněji. Nejde pouze o její četnost; v kompozičně oslabeném celku Proluk se přerušovaná návaznost označovaná znaménkem 3t jeví viditelně ne už jen jako pomocný prostředek, ale jako samostatně ve struktuře textu působící síla. (V těchto souvislostech se osvětluje i dílčí otázka položená kdesi na počátku našeho pozorování, proč znaménko 3t vytlačuje jiné způsoby uvádění přímé řeči. Jeho stylotvorný podíl stále vzrůstá.)
Na tomto místě si dovolím ještě jedno odbočení. Ve studii o třech variantách Příliš hlučné samoty jsem podrobněji zkoumal podmínky aktualizace rytmického členění promluvy v Hrabalově prozaickém textu. Při té příležitosti jsem charakterizoval některé obecně platné rysy Hrabalova stylu týkající se rovněž interpunkce.
V Hrabalových textech je běžná tendence smazávat zřetelné hranice věcně odůvodnitelných výpovědních celků záměnou tečky čárkou. Vznikají tak větší promluvové celky s oslabenou logicko-syntaktickou hierarchizací. Věty nekončí tam, kde jsou pro to věcné i syntaktické důvody, promluvový proud pokračuje, ač vlastně začíná nový větný celek, nové souvětí. Ten mezník je zastřen čárkou, která nás nechává na pochybách, zda výpověď byla uzavřena.
Až potud nám pomáhá připomenutá charakteristika členění Hrabalova textu pochopit nejenom to nadměrné množství čárek v něm, ale i četnost znaménka 3t: definitivně neuzavirajicí zakončení jednotlivých úseků promluvy, vět i větších větných a nadvětných celků je společným znakem obou způsobů Hrabalovy interpunkce. Používání čárky více vyhovuje nároku na plynulost, znaménko 3t odpovídá intenci lehce porušovat hladké plynutí. Pauza označená 3t je o poznání výraznější, než je tomu u čárky. Pokusme se však ještě o další rozlišení.
Čárka může (kromě syntaktických souvislostí) naznačovat též přirozené členění mluvního proudu podle potřeby nadechnutí. 3t přinášejí ještě něco navíc: označují segmentaci v řadě vynořujících se představ, tedy členění spjaté s proměnami kontextu a s potřebami kompozice.
Nadvláda čárky ve spojeni s paralelizací sobě podobných promluvových úseků, které se volně řadí v toku dlouho
173
nekončících vět, ohlašuje v Hrabalovych prozaických textech přítomnost rytmického principu. Míra rytmické organizace nemusí býi ovšem v tom kterém textu stejná. V jejím zakladu je rozpor: na jedné straně je rytmická organizace projevem přirozené tendence mluvního projevu, na druhé straně muže vyjadřovat vyhraněnou stylizační vůli autora. (Tak je tomu například v třetí verzi Příliš hlučné samoty.)
Ani druhý způsob členění, přeryvy spjaté se znaménkem 3t. nelze vyložit jednoznačně. Porušuji nepochybné hladké plynuti a monotónní rytmické vlnění promluvy, vnášejí do ni živější proměnlivost. Ani tyto přeryvy nemají však rozrušit návaznost bezprostředně k sobě přiřazovaných částí promluvy, základni strukturu Hrabalova orálního projevu. Odtud už je jenom krok k rozpoznáni vlastni rytmičnosti také toho druhého způsobu segmentace. Sám Hrabal se několikrát vyjádřil o svém způsobu psáni jako o opakovaném nadechnuti a vydechnuti obrazu a představ: „... a zase nadechnu to moje vnitřni leporelo a zase je psanim vydechnu. .. tak téměř v rytmu plic a v rytmu kovářského dmychadla sam sebe jitřím a rytmicky zklidňuji.. .'• (B. Hrabal, Proč píšu, in: Životopis trochu jinak. str. 303)
Mezi pólem stylizace a spontánnosti trvá napjatý vztah \ obou způsobech členěni, a ty se navíc dostávají do proměnlivých vzájemných vztahu. Jednotlivé texty jsou potom výsledkem měnícího se poměru působících sil. Hovorový proud Proluk je nepochybně civilnější než litanický monolog Haňtuv, i když oba texty jsou založeny na podobných stylových principech.
Řekl jsem v úvodu: něco se mění v textech z počátku osmdesátých let. Proud vyprávění v Prolukách není stejný jako v Anglickém králi, v Příliš hlučné samotě, v Harlekýnových miliónech. Je dokonce jiný v prvním, ve druhém a v posledním dílu trilogie z osmdesátých let. Pro závěr našeho dosavadního pozorováni nám postačí uvědomit si viditelné rozdíly mezi nimi. V porovnáni s tradičněji epizodicky stavěnými Svatbami v domě se Proluky jeví jako rozdrobenějši, kompozici méně zajištěný celek. V porovnání s Vita nuova nemá vvprávěni v Prolukách tu experimentující odvahu, která predpokladá v přijeti textu daleko větši účast vnimatele; autor si tady s členěním textu nedělá příliš starosti a redukuje interpunkci na minimum. Představují Proluky kompromis mezi obojím? Z jistého hlediska ano.
174
■•y^m^wt^^m^S'-^m^M^ßBsses^" ?*>■ *^.í--s*?ts3!
nalezl HrabaÄe SnSľ, í f™3"' V Prolukách
pÄäiUäÄ a hOTOrů-jtaa
vypovídají v noslerinim/ííhf^ ?azu*u a nenapsaných vět ^KSfí^^^^601^ ° «nkavost samé. Nepochybně vtom ^0tkn°Ut seJ té ^ikavosti který dávái Hrabal banlliSS T°T »^tafyzický dopad", vypráví                 ^nalítám, <> nichž zdánlivě bezstarostně
175