Proč není Chomsky funkcionalista Mojmír Dočekal Ústav jazykovědy a baltistiky. Filozofická fakulta MU, Brno Abstrakt: Jedním ze zakládajících článků kognithni vědy je bezpochyby Chomskěho recenze Skinnerovy knihy Verbální chováni. Chomsky je také bezesporu jednou z nejdůležitějších postav kognithmiho obratu ve filozofii mysli. Jeho formální popis jazyka vedl ve filozofii mysli k funkcionalismu. Chomsky sám přesto explicitní funkcionalismus zpochybňuje. Tento článek se věnuje tomu. jaké důsledky lze v této debatě ochodit z formálního popisu přirozeného jazyka. Tyto důsledky zřetelné ukazuji na to, že funkcionalistická koncepce jazyka je. minimálně pro popis syntaxe a sémantiky přirozeného jazyka, nevhodná. Klíčová slova: funkcionalismus, internalismus, generativni gramatika, analytické a syntetické \ýroky Intro Přirozený jazyk může být použit různými způsoby: můžeme pomoci nčj popisovat, jak se věci máji, můžeme jím přesvčdčovat, ptát se, můžeme ho použit jako nástroj vlastní představivosti, můžeme ho použit metalingvisticky nebo faticky. Neni asi příliš jasné (alespoň ne mně jako lingvistovi), zda lze všechny tyto funkce jazyka (prozatím používám slovo funkce čistč předteoreticky) převést na jednu jedinou funkci, kterou lze nazvat funkcí komunikační. Pozdní Ludwig Wittgenstein je všeobecné interpretován jako ten, kdo tvrdil, že taková redukce není možná a že jediné, co mají jednotlivé jazykové hry společné, je to, že se řídí pravidly. Moderní jazykovčda pokročila pomčrnč daleko v charakterizaci toho, jak taková pravidla vypadají. Ve svém příspěvku bych se rád věnoval tomu, co toto poznání (konkrétně Minimalistický program v rámci generativni gramatiky) přináší k pomčrnč klasickému sporu, který se vede mezi funkcionalismem na jedné straně a formalismem/intemalismem na straně druhé. Tento spor se táhne skrze různé discipliny pojednávající o člověku nebo přírodě vůbec, ať už je to biologie, filozofie mysli nebo lingvistika. Moje lingvistické zázemí mě samozřejmě předurčuje k tomu, abych se vyjadřoval hlavně o věcech jazyka. Hlavním bodem mého příspěvku je snaha ukázat, že minimálně pro jazykovou schopnost je přínosnější intemalistické a formalistické východisko. Je jistě nesporným truismem, že přirozený jazyk je používán ke komunikaci, ať už tímto termínem rozumíme cokoliv. Nicméně je trochu pochybné, zda nám toto zjištění nějak může pomoci při zkoumám toho, jaká jsou pravidla, podle kterých jazyk funguje. Prvním problémem je jistě to, že komunikací disponuje každý živočišný druh. Potřeba komunikovat nám asi příliš nepomůže v tom, abychom vysvětlili, proč mají přirozené jazyky konečný počet lexikálních kategorii (čtyři základní v generativni gramatice), proč ve všech přirozených jazycích existují poměrně striktní omezení na lokalitu gramatických procesů - ať už jde o pohyb, shodu, přiděleni morfosyntaktických kategorií, jako jsou pád nebo číslo, případně o tom proč, všechny přirozené jazyky vykazuji jistou hierarchickou strukturu při stavbě vět. Jedním z nejcharakterističtějších rysů přirozeného jazyka je jistě jeho nekonečnost a nespojitost (diskrétnost) jeho jednotek. Přirozený jazyk umožňuje vytvořit nekonečné množství výrazů o jakékoliv délce, přičemž každý z těchto výrazů se skládá z konečného počtu nespojitých jednotek (slov a frází). Minimalistická syntax Současná podoba generativni gramatiky se nazývá Minimalistický program (MP). Není možné, abych v daném prostoru shrnul byť i jen základní teze MP, nicméně pokusím se naznačit alespoň ty části MP, které jsou relevantní pro pochopeni mé argumentace. MP je (jako všechny etapy generativni gramatiky) veden naturalisticky: Chomsky řadí výzkum jazyka do zkoumáni přírody tak, aby naše co nejlepší teorie popsaly co nej adekvátnej i fenomény, které mají konkrétni manifestaci v mozku mluvčího daného jazyka. MP staví na starším projektu, známém jako Teorie principů a parametrů (TPP), který se snaží vytvořit teorii toho, jak dítě pomoci univerzálni množiny principů řeší úkol, jak vytvořit gramatiku daného jazyka z dat, která jsou konečná a často velmi zavádějící (viz argumenty o nedostatečnosti stimulu). Univerzální pravidla (principy) a input, který dítě má, postačují k tomu, aby v jeho mozku vznikla parametrizovaná gramatika, která je schopna vytvořit potenciálně nekonečné množství vět daného přirozeného jazyka. MP rozšiřuje tuto základní verzi TPP o požadavek occamovskč břitvy - MP se snaží vytvořit takovou teorii jazyka, která je nejjednodušší možná, tzn. která postuluje jen takové teoretické entity, jež jsou vyžadovány jazykovými fenomény. Základní jazykové fenomény jsou jistě následující: Gramatičnost jistých výrazů oproti negramatičnosti jiných výrazů: (1) Petr přišel. (2)* Petr přišla. Výrazy jazyka se skládají z konstituentů, základních syntaktických jednotek, porušeni konstituentové struktury (ceteris paribus) vede k negramatičnosti: 42 MOJMÍR DOČEKAL: Proč není Chomsky funkcionalista (3) [[Ten mladý muž] [bude chtít číst [tu tlustou knihu]]]. (4) *Ten tlustou bude knihu cist chtít tu mladý. Základní operace Merge (sluč), která je rekurzivní a potenciálnč tedy umožňuje vytvořit nekonečné množství výrazů. Merge sloučí dva konstituenty (v nejjednodušším případě lexikální jednotky) a vytvoří z nich konstituent jeden: množinově — r= {ß(a,ß} j. Např. syntaktický objekt odpovídající frázi cist knihu vznikl sloučením dvou tcrminálních uzlů V a N, s výsledkem V: I~= {[v]{[v číst],[N knihu]}}, který je graficky znázorněn v (3): V (3) /\ V N číst knihu To, že přirozený jazyk je citlivý na dané struktury, lze poznat z řady klasických lingvistických distribučních testů: kontext Petr chtěl___vyžaduje objekt typu V: Petr chtěl číst knihu je věta češtiny, zatímco *Petr chtěl v saku není věta češtiny, protože objekt v saku je objekt typu P, a nelze ho tedy vložit do kontextu, který vyžaduje V. Naopak výraz Petr vstoupil___vyžaduje objekt typu P, takže Petr vstoupil do místnosti je věta češtiny, zatímco *Petr vstoupil Karla včtou češtiny není. Jazykové výrazy podléhají transformacím, kdy jsou konstituenty přemisťovány z jednoho místa ve struktuře na místo jiné: (4) Petr četl tu knihu [v parku]. (5) [V parku] Petr četl tu knihu. Struktury, které jsou konečným výsledkem jazykových operací, jsou poslány na rozhraní s jinými kognitivními systémy - v případě přirozeného jazyka jsou to minimálně dva takové systémy: audio-percepčni systém (A/P), který spojuje jazykové struktury se zvuky nebo znaky, a konceptuálně-intencionálni (C/l), který spojuje jazykové struktury s významy. MP tedy propaguje poměrně tradiční myšlenku, že věty jsou struktury, se kterými se spojuji zvuky s významy; techničtěji řečeno, dobře utvořená věta v mysli musí v konečném stádiu obsahovat dvě množiny instrukci -množinu instrukcí pro A/P systém, tato množina se nazývá PF (Phonetic Form), a množinu instrukcí pro C/I systém, tato množina se nazývá LF (Logical Form). Aby PF a LF byly použitelné na daných rozhraních, je nutné, aby respektovaly omezení, která jsou z hlediska vlastního jazykového systému arbitrárni. Chomsky tvrdí, že toto je pravý důvod toho, proč v přirozeném jazyce existují transformace, tedy operace, které ve formálních jazycích nenajdeme. Základní jazykové struktury jsou modifikovány tak, aby vyhověly požadavkům, které na ně kladou jiné moduly. To pak vede k tzv. Y-modelu syntaxe: LEX (6) Spell-Out A PF LF V tomto modelu počíná syntaktická derivace výběrem jednotek z lexikonu, pak je pomocí syntaktických operací (základní jsou Move a Merge) vystavěna konstituentová struktura, která je v okamžiku zvaném Spcll-Out odeslána na A/P a C/I rozhraní. Podle MP je jazyk optimálním (nejlepším možným) řešením těchto externích požadavků. Pochopitelně nemusí být (a zřejmě není) nejoptimálnějším prostředkem komunikace. Syntaktické operace (derivace) probíhají slepě, bez ohledu na to, co bude vyprodukováno na rozhraních. Velmi vhodně charakterizuje toto chomskyánské stanovisko Uriagcrcka (2002:64): „as if syntax carved the path interpretation must blindly follow". Taková idea se může ukázat jako pravdivá nebo nepravdivá, ale pokud je pravdivá, tak zřejmě představuje filozofický základ MP. Jak daný mechanismus funguje, se pokusím ukázat na konkrétním příkladu. Podle mého názoru je to jediný způsob, jak předvést, co skutečně MP může znamenat pro filozofii jazyka. Argumenty, adjunkty a thematické role Bylo již řečeno, že základní operaci jazykového systému v MP je Merge - operace, jež ze dvou syntaktických objektů vytvoří objekt jeden; ten převezme distribuční morfosyntaktické rysy jednoho ze sloučených objektů, např. mladý' muž je konstituent typu N, který má navíc morfosyntaktické rysy osoby, čísla a rodu, shodné s rysy objektu muž. Co je pro Merge důležité, je to, že slučuje jen takové dvojice objektů, kde jeden z objektů má nesaturované morfosyntaktické rysy. Například předložka bez má ncsarurovaný kategoriální N rys, což znamená, že se musí sloučit s objektem typu N (jak ukazuje negramatiěnost příkladů *Přišel bez; *Přišel bez odejit, kde jednou chybí konstituent ke sloučení a podruhé je dodán konstituent s chybným kategoriálnim rysem). Ncsarurovaný objekt pak určuje i morfosyntaktické rysy celého sloučeného objektu (pro Karla je PP. číst knihu je VP, ...). Kromě operace Merge existuje ve všech přirozených jazycích operace, která se (nejen v MP) označuje Adjunkce. Adjunkce je operace sloučení dvou syntaktických objektů, ve které ani jeden z objektů není nesaturován pro druhý objekt. Intuitivně jde o „nepovinné" konstituenty vět. Věta v (7) je složena jen pomocí operace Merge, zatímco věta v (8) obsahuje konstituenty [v parku] a [v osm hodin], které jsou adjungovány. MOJMÍR DOČEKAL: Proč neni Chomsky funkcionalista (7) Petr políbil Marii. (8) Petr políbil Marii [v parku] [v osm hodin]. Kontrast mezi sloučením a adjunkcí je evidentně jazykový — každá událost se děje v jistém čase a v j istých prostorových souřadnicích, ale jen jisté jazykové výrazy nutné vyžadují sloučeni s PP místního, časového nebo jiného typu. Například sloveso vejit je negramatické bez sloučení s PP direkcionálního typu, zatímco sloveso spát si vyžaduje jen jeden argument kategorie N. Jeden z nejmarkantnějších rozdílů mezi adjunkcí a sloučením spočívá v tom, že adjunktů lze přidat (potenciálně) nekonečné množství, zatímco argumenty (sloučené konstituenty) jsou co do svého počtu specifikovány pro každou lexikální jednotku (Petr políbil Marii f s velkou chuti] [v parku] [za svítáni] [bez jakýchkoliv pochyb] (...)). Tento jazykový rozdíl se manifestuje i v tom, že jen operace sloučení může přidělovat tzv. thematické role jednotlivým argumentům nesaturovaných objektů. Thematické role (0-role) jsou prostředkem, který přirozený jazyk používá ke spojení syntaktické struktury a sémantické interpretace. Předpokládejme, že věta Petr miluje Marii má (pro naše potřeby zjednodušenou) syntaktickou reprezentaci: (9) Petr miluje Marii Tato reprezentace ukazuje, že Marie stojí ve více lokální relaci vůči výrazu miluje, než stojí výraz Petr. Můžeme předpokládat, že sloučení proběhlo tak, že napřed bylo sloučeno sloveso miluje s objektem typu N Marii a až poté byl s tímto objektem [miluje Marii] sloučen výraz Petr. Theta teorie je pak teorií, která např. pro tranzitivní sloveso tvrdí, že jeho interní argument (pravá sestra) je V tomto případě interpretován jako Thema (objekt, který podstupuje danou událost), zatímco externí argument (sestra uzlu V) je interpretován jako Agens (objekt, který způsobuje danou událost). Ve zkratce je pak thela teorie teorií, která na základě strukturních syntaktických vztahů predikuje, jaké sémantické role budou připadat jednotlivým uzlům ve stromu. Pro náš příklad to pak znamená, že význam dané věty lze parafrázovat tak, že Petr miluje Marii, zatímco o Mariině vztahu k Petrovi daná věta nic neříká, protože Marie nemůže být interpretována jako Agens, ale pouze jako Thema. Theta teorie určuje závazné propojení mezi syntaktickou pozici daného výrazu a jeho sémantickou interpretací. To se ovšem týká pouze argumentů. Adjunkty takové závazné místo, na kterém musí být sloučeny, nemají. Proto jejich zapojení do struktury může vést k ambiguitám (nejednoznačnostem): (10) Petr slyšel Karla mluvit [na chodbě]. Adjunkt na chodbě může být interpretován buď jako modifikace slovesa mluvit, pak dostaneme čtení, kdy se na chodbě mluvil Karel a Petr byl kdekoliv, nebo jako modifikace slovesa slyšel, což pak interpretujeme tak, že Petr byl na chodbě, odkud slyšel Karlovo mluveni. Oba významy mají samozřejmě různé pravdivostní podmínky, což je odrazem různých syntaktických struktur: (11) pro první význam, (12) pro druhý význam: (11) Petr slyiel Karla mluvit na chodbě (12) Petr slyíel Karla mluvit na chodbe1 Sémantický rozdíl je v daném případě odvoditelný ze syntaktického rozdílu mezi oběma strukturami - zda je adjunkt připojen k hôrni nebo k dolní VP. Strukturní ambiguity tohoto typu připomínají slavné Neckerovy krychle: 44 MOJMÍR DOCEK.iL: Proč neni Chomsky funkcionalista Mentální reprezentace na určité úrovni (u včt zvuk, u krychli obraz) zůstává stejná, ale na jiných rovinách reprezentace může daný vizuální nebo sluchový vstup vést k různým mentálním reprezentacím (různé významy u včt přirozeného jazyka). Funkce a konkatenace (sřetězení) Pietroski (2002, 2003) formuluje nčkolik podstatných hypotéz, které vycházejí z MP a z davidsonovské analýzy událostí. Jeho analýza představuje dobrou ukázku toho, jak sémantická fakta mohou vzniknout jako vedlejší produkt fungování syntaxe. Pietroski tvrdí, že sémantický důsledek binárního vetvení v syntaxi je logická konjunkce dceřiných uzlů. Tato konjunkce je konjunkcí predikátů, kde alespoň jedním z argumentů těchto predikátů je událost. Nejjednodušeji je daná hypotéza představitelná u adjunktů. Davidson (1967) je slavný tím, že si povšiml toho, že mezi následujícími včtami existují vztahy vyplývání: (a) Brutus bodnul Caesara. (b) Brutus bodnul Caesara nožem. (c) Brutus bodnul Caesara v březnu 44 př. Kr. (d) Brutus bodnul Caesara nožem v březnu 44 př. Kr. (c) Brutus bodnul Caesara v březnu 44 př. Kr. nožem. Jc-li pravdivá věta (e), pak je pravdivá i věta (d) a obráceně. Je-li pravdivá věta (d), pak jsou pravdivé věty (a) - (c), a je-li pravdivá věta (b) nebo (c). pak je také pravdivá věta (a). Tyto nesporné fakty, které všichni mluvčí přirozeného jazyka přijímají, jsou dobře vysvětlitelné, jsou-li předložkové fráze interpretovány jako konjunkty komplexního událostnflio predikátu: (13) BodnuKe, Brutus, Caesar) & Nožem(c) & V_březnu_44_BC(e) U argumentů je situace poněkud složitější - měla-li by věta Brutus bodnul Caesara LF Bodnul(c) & Brutus(c) & Cacsarfe) - pak by tato LF odpovídala nesmyslnému čtení: vyskytla se událost bodnuti, která byla Brutcm a Caesarem. Problém může být řešen dvěma způsoby -buď modifikací předpokladu, že jakýkoliv uzel je interpretován jako konjunkce dceřiných uzlů, což by vedlo ke klasické fregeovské sémantice, kde základní operací je aplikace funkce na argumenty, nebo změnou typu dceřiných uzlů. Pietroski (2002:106) ukazuje, že empiricky zajímavá může být právě druhá možnost, protože podle něj ..the syntax itself contributes the conjunctive aspect of meaning", což znamená, že konjunkce je prostý důsledek binárního větveni v syntaxi - binární větvení je sémanticky interpretováno jako logická konjunkce. Zbývá tedy druhá možnost, která vede ke zmčnč sémantického typu dceřiných uzlů, v tomto případě je z vlastních jmen vyroben predikát: v daném případě „Brutus je Theme události c" a ..Caesar je Agens události e". Takže věta (14) bude mít logickou formu (15) - viz Pietroski (2002:92-94): (14) Brutus bodnul Caesara. (15) 3e<{[Agens2(Brutus1)](e) & [Bodnul,(e) & [Theme;(Caesar,)](e)]} > Thematické role tedy v tomto čistč konjunkčnim systému dovolují zachovat minimální tezi, že jakékoliv syntaktické větveni je interpretováno jako predikátová konjunkce. Je samozřejmě nutné předpokládat, že některé syntaktické uzly nejsou v sémantickém komponentu interpretovány. Např. ve větě Loď je vpřista\'u je uzel auxiliáru je sémanticky neinterpretován. Analytické výroky Předložená koncepce umožňuje naturalisticky uchopit i pomčmé klasický problém filozofie jazyka - rozdíl mezi analytickými a syntetickými výroky. Jakákoliv řeč o této dichotomii pochopitelně může vést k jistému podezření, protože dané téma je poměrně často diskutované. Proto bych rád vysvětlil v jakém smyslu o této distinkci hodlám mluvit. Quinc ve svém slavném článku Two Dogmas of Empiricism (budu citovat z českého překladu Quine (1995:81)) rozlišuje mezi dvěma typy analytických výroků: ..Děli se do dvou tříd: výroky první třídy nazýváme logicky pravdivé. Jejich příkladem je: (1) Žádný neženatý' muž neni ženatý: MOJMÍR DOČEKAL: Proč není Chomsky funkcionalista Podstatné na tomto přikladu je, že není pravdivý jen tak, jak před námi stoji, ale zůstává pravdivý i při libovolné reinterpretaci slov „muž" a „ženatý" [...] Existuje však ještě druhá třída analytických výroků. Jejím příkladem je výrok: (2) Žádný starý* mládenec není ženatý. Charakteristickým rysem takového výroku je, že může být přemčnčn na logicky pravdivý výrok dosazením synonyma za synonymum. [...] Charakteristika této třídy a tím i obecná charakteristika analytičnosti nám ještě chybí, a to v té míře, v jaké jsme se opírali o pojem synonymie." Předpokládám, stejně jako Quine, že neexistují žádné analytické výroky druhé třídy, které by byly charaktcrizovatclné bez opisu kruhem, kde by analytičnost nezávisela na synonymii a obráceně. Jde mi o vyplývání, které každý mluvčí češtiny potvrdí (je-li pravdivá věta (16-a)/(17-a), pak je nutně pravdivá i věta (16-b)/(17-b)): (16-a) Frcgata potopila plachetnici. (16-b) Plachetnice se potopila. (17-a) Petr uvařil čaj. (17-b) Čaj byl uvařcn(ý). Naturalistická odpověď na to, proč výraz typu ,jcstliže x y, pak y O" jsou pro mluvci češtiny tautologiemi, je následující. Zjednodušená syntaktická struktura (16-a) je (18), kde uzel v reprezentuje (v češtině) foneticky nulové kauzalivní sloveso. Detaily syntaktické derivace (16-b) jsou irelevantní: předpokládejme, že v v tomto případě má jiný (defektní) charakter, který neumožňuje přidělit akuzativ objektu plachetnice, takže tento konstituent musí být posunut do pozice subjektu, kde obdrží nominativ. Defektnost v v dané konstrukci má za následek i to, že v dané větě je interpretace Agens pridčlitclná jen adjunktu. To, že plachetnice má obligatórne roli Thema je důsledkem jejího sloučení v pozici sesterského uzlu k V. DP V (18) ^/-"\^ Fr»gata v" VP v Ví ti DP potopila plachetnici Abstrahujcmc-li od syntaktických detailů, lze vysvětlení analytičnosti vět typu .jestliže x O y, pak y O" podat takto: dané věty mají stejnou syntaktickou strukturu, až na druh foneticky nulového slovesa v, které je v případě (a) kauzativní, zatímco v případě (b) nckauzativni. Protože obě věty jsou kromě tohoto rozdílu syntakticky stejné (všechny povrchové rozdíly, např. rozdíly v pádech, vyplývají právě jen z tohoto rozdílu), je jejich interpretace ve výrazu typu .jestliže x O y, pak y O" tautologická. Při opatrné interpretaci dané syntaxe lze úspěšně čelit klasickým připomínkám (viz Fodor 1970), které se vztahovaly k podobným projektům v rámci generativni sémantiky. Podrobnosti lze najít v Pietroski (2003), kde je daným větám i přidělena nco-davidsonovská cventová (událostní) interpretace, ze které je analytičnost spojení typu .jestliže x O y, pak y O" dobře viditelná. Tyto podrobnosti bohužel překračují prostor vymezený mému příspěvku. Závěr Jako výstižný závěr mého příspěvku mi připadá nejlepší citát zHorwichc (2003:162): „Of course, the legitimacy of I-linguistics - judged with regard to coherence, feasibility, and value - has no tendency to imply the illegitimacy of other studies of language. But, if we are not to waste time and energy, it is important to focus attention on these desiderata and on how hard it is to satisfy them, and to concentrate our efforts on projects that do. So-called „philosophical" accounts - those that are self-consciously non-scientific - arc particularly vulnerable in this regard, as Chomsky has frequently pointed out." Z této (podle mého názoru velmi příhodné) charakteristiky chomskyánského projektu plyne podobný závěr, jaký nabízí pozdní Wittgenstein — všechny filozofické koncepce jazyka jsou poněkud pochybné. Chcemc-li porozumět jazyku, musíme vytvořit nejlepší teorii daného objektu (u Chomského naturalizovanou část mysli) a až z dané teorie odvozovat (je-li to možné) metafyzické projekty. Opačné pokusy (a funkcionalismus k nim jistě patři) jsou napadnutclné, protože jejich hypotézy neodpovídají fenoménům přirozeného jazyka. V našem konkrétním případě lze toto tvrzení konkretizovat takto: funkcionalistická koncepce jazyka předpokládá, že přirozený jazyk funguje na základě své komunikativní funkce, z čehož by funkcionalistická teorie jazyka měla odvodit jeho základní architekturu. MP staví na zcela opačném předpokladu: přirozený jazyk je optimální řešení strukturacc vztahu mezi A/P a C/I rozhraním, reprezentace na těchto rozhraních jsou odvoditelné z toho, jak funguje syntax přirozeného jazyka, ne obráceně. Empirický úspěch MP (je úspěšně aplikován na obrovské množství přirozených jazyků) ukazuje na to, že funkcionalistický model je neadekvátní. Obecný tvar této hypotézy o architektuře jazyka stojí za argumentací, která konkrétně ukazuje, že jisté analytické soudy vznikají jako vedlejší produkt fungování syntaxe nebo druhého exkurzu do generativni gramatiky, kde jsem se snažil ukázat, že sémantická interpretace (konjunkce) je zapříčiněna jistými syntaktickými konfiguracemi. To, zda tyto hypotézy jsou správné nebo ne, je empirická otázka, ale jako taková jistě hodná prozkoumání. 46 MOJKOR DOČEKAL: Proč není Chomsky funkcionalista Poděkování Rád bych poděkoval Markétě Zikové za komentáře k různým verzím tohoto článku a také účastníkům konference Kognice 2006 za mnohé cenné připomínky k jeho čtené podobě. Všechny chyby v tomto článku lze pochopitelně přičítat pouze mně. Literatura Davidson, D. (1967): The Logical Form of Action Sentences. In: Rescher, N. (Ed.), The Logic of Decision and Action. Pttsburgh, University of Pittsburgh Press. Fodor, J. (1970): Three Reasons for not Deriving „Kill" from „Cause to Die." Linguistic Inquiry, 1, 429— 38. Hinzen, W. (2006): Mind Design and Minimal Syntax. Oxford, Oxford University Press. Horwich, P. (2003): Meaning and its Place in the Language Faculty. In: Antony, L. M. and Hornstein, N. (Eds.), Chomsky and his critics. Oxford, Blackwell Publishing LTD, 162—178. Chomsky, N. (1995): The Minimalist Program. Cambridge, Mass., MIT Press. Chomsky, N. (2000): New Horizons in the Study of Language and Mind. Oxford, Oxford University Press. Pietroski, P. (2002): Function and Concatenation. In: Preyer, G. and Peter, G. (Eds): Logical Form and Language. Oxford, Oxford University Press, 91— 118. Pietroski, P. (2003): Small Verbs, Complex Events: Analyticity without Synonymy. In: Antony, L. M. and Hornstein, N. (Eds.), Chomsky and his critics. Oxford, Blackwcll Publishing LTD, 179—215. Quine, W. V. O. (1995): Dvé dogmata empirismu. In: Peregrin, J. and Souscdik, P. (Eds.): Co je analytický výrok. Praha, Oikoymenh, 79—99. Uriagereka, J. (2002): Derivations: Exploring the Dynamics of Syntax. London, Routledge.