Helena, 261535

Poezie (v) pohybu / poesie (ve) zvuku

Světlo. Zvuk. Pohyb. Aby rostlina vykvetla, potřebuje vláhu, člověk stimulaci. Stonek a nohy se
boří do lepkavé životodárné hlíny, z níž vyroste obojí, a průtrž zrní neúprosně zasypává
odtikávající život. Tři postavy stylizují poslední etapu života ruské spisovatelky Mariny
Cvetajevové v Kovniktu v Olomouci. Multimediální experiment Divadla na cucky poutá všemi a všechny
smysly- objevuje, klame tělem a na půl hodiny zatmívá realitu. Nebo postavy vstupují do naší
prvkové reality? Zcizují se z ní jen na dobu nezbytně nutnou.

arché tančí

Síťovitá plachta rozděluje jeviště ve dví. Jako když při vstupu do sálu postavy roztrhnou plátno
papíru přilepené na dveře a pak už se nemůžeme spolehnout ani na své uši a oči. Jedinou platnou
hodnotou je cit, pocit a dojem, který rozhodně není prvotní. Nechat na sebe působit a nezajímat se
o fyzikální zákony okolního světa. Tanečnice Hana Košíková rozpohybuje prostor za plátnem hned na
začátku svým dialogem s konví, kdy se zdá, že se její ruce rozmnožily a uchopily zastíněný prostor.
Ze svého oblečení se svléká jako had z kůže. Kropí se z konve, aby dala vzniknout divadelnímu
experimentu.

festival barev

Žlutá Marina Cvetajevová (Dominika Šindelková) předčítá své básně a dopisy Borisy Pasternakovy
(Zdeněk Vévoda).  Nepojmenovatelná postava Báry Voráčové, útržkovitě se projevující jako Mariino
alter ego, se přidává tu na Borisovu, tu na Mariinu stranu. Milenci si pouze píší, nikdy se
nesetkali, ale i tato konverzace je pro každého z nich stimulací ke psaní. Neustálé přeskakování
z postavy do zcizené osoby, ale působí hekticky samoúčelně stejně jako hereččino svlečení na tilem,
i když je decentní a podsvícené. Dominika Šindelková svým hereckým projevem na sebe samoúčelně a
zištně lepí všeho oči diváků. Její exhibicionisté číslo tímto nahotou nekončí, jen klesá. Básně
tančí jedna své etudy a postavy přechází ze zcizených vypravěčů skutečného života Cvetajevové do
více do hereckých postav.

přiznání

Při vstupu do sálu je symbolicky roztržena plachta, vstupujeme do míst, kde neplatí naše zákony
vesmíru. Jan Plíhal laškuje s akustikou prostoru a možnostmi ozvučení. Nechává zaznít Rachmaninova,
ale neopouští ani od zesílených zvuků reality- vrzání podlahy, dopady či sypání zrní. Mikrofonové
ozvučení je přiznané – herečky rozestavují aparáty na svá místa až po začátku představení. Jaké je
to pak pro Báru překvapení, když mikrofon objeví a postraší hlasitým výkřikem ostatní na scéně.

Asi největším nedostatkem inscenace je neujasnění si sdělení. Režisér, víceletý degustátor divadla
poesie, si sám není jistý formou a tím, co chce diváku říct. Je to vzpomínkové představení, nebo
režisérovy imaginace při předčítání Cvetajevových básní? Vjemově plné obrazy překřikují citový
obsah Mariiných básní. Mnoho podnětů na scéně působí mnohdy změteně a rozpolcuje experiment na
střípky. Bohužel střípky různých materiálů. Zrní se smísí s hlínou a vodou za vzniku
neidentifikovatelné rozčvachtané hmoty, ze které možná vzejde něco časem a inspirací. V uších zní
ještě týden poslední báseň inscenace a rozhodně to není jejím zmnoženým efektem ani časovým
položením. Pořád se někdo ztrácí, jednou se i já takhle ztratím, z povrchu zemského…

Poiésis (Marinan Cvetajevová), Divadlo Na cucky, režie: Jan Žůrek, dramaturgie: Dominika
Šindelková, hrají: Dominika Šindelková, Barbora Voráčová, Zdeněk Vévoda,

premiéra: 19.02.2009