Helena, 261535

Poezie (v) pohybu / poesie (ve) zvuku

Světlo. Zvuk. Pohyb. Aby rostlina vykvetla, potřebuje vláhu, člověk stimulaci. Stonek a nohy se
boří do lepkavé životodárné hlíny, z níž vyroste obojí, a průtrž zrní neúprosně zasypává
odtikávající život. Tři postavy stylizují poslední etapu života ruské spisovatelky Mariny
Cvetajevové. Multimediální experiment Poiésis olomouckého souboru Divadlo na cucky poutá všemi a
všechny smysly- objevuje, klame tělem a na půl hodiny zatmívá realitu. Není to poprvé, kdy režisér
Jan Žůrek sáhl po poezii. V roce 2004 získala inscenace Kolář/ž, neví kam jdem? ocenění Laureát
Wolkrova Prostějova, tehdy s režisérem Lukášem Večerkou, pozdějším studentem JAMU.  V roce 2007
následovala HRA – variace na téma úzkost. Inscenace vycházela z textů Jiřího Ortena a Vladimíra
Holana. A před rokem soubor seskládal Poiésis (krajinné tableau), tehdy narazil na Cvetajevovou
poprvé. Kromě jejich básní použili ještě texty F.Wedekinda či S. Kane. Soustředění se pouze na
jednu literární veličinu se zdá být dobrým zcelujicím postupem.

arché tančí

Síťovitá plachta rozděluje jeviště na dvě nezávislé reality. Jedinou platnou hodnotou je cit, pocit
a dojem, který rozhodně není prvotní. Tanečnice Hana Košíková rozpohybuje prostor za plátnem hned
na začátku svým dialogem s konví, kdy se zdá, že se její ruce pohybem zmnožily a uchopily zastíněný
prostor. Ze svého oblečení se svléká jako had z kůže. Kropí se z konve - konev zalévá nejen ji, ale
později i narcis, vytažený z konve. Narcis symbolizující Cvetajevovou.

festival barev

Marina Cvetajevová (Dominika Šindelková) na začátku ve žlutých šatech předčítá své milostné básně a
dopisy šedě oblečenému Borisi Pasternakovi (Zdeněk Vévoda). Milenci si pouze píší, nikdy se
nesetkali, ale i tato konverzace je pro každého z nich stimulací ke psaní. Nedefinovatelná postava
Báry Voráčové, útržkovitě se projevující jako Mariino alter ego, se přidává tu na Borisovu, tu na
Mariinu stranu. Provází Cvetajevou celým jejím životem, žluté triko a červená sukně, předznamenává
Mariinu zkázu. Poté, co se Cvetajevová musela nedobrovolně odstěhovat z Moskvy na venkov, kde umývá
podlahy, se jako postava převlékne ze žluté do rudých minišatů.

Neustálé přeskakování z postavy do jiné postavy, která stojí „nad“ dějem a čte faktické údaje o
Cvetajevové, ale působí hekticky samoúčelně stejně jako hereččino svlečení na tilem, i když je
decentní a podsvícené. Dominika Šindelková svým hereckým projevem na sebe samoúčelně a zištně lepí
všeho oči diváků. Její exhibicionisté číslo touto nahotou nekončí, jen klesá.

přiznání

Při vstupu do sálu je symbolicky roztržena plachta, vstupujeme do míst, kde neplatí naše zákony
vesmíru. Jan Plíhal laškuje s akustikou prostoru a možnostmi ozvučení. Nechává zaznít Rachmaninova,
ale neopouští ani od zesílených zvuků reality- vrzání podlahy, dopady či sypání zrní. Mikrofonové
ozvučení je přiznané – herečky rozestavují aparáty na svá místa až po začátku představení. Jaké je
to pak pro Báru překvapení, když mikrofon objeví a postraší hlasitým výkřikem ostatní na scéně.

Inscenace je roztříštěna na fragmenty obrazů. Instantní využití nejrůznějších zvukových efektů,
promítání a pohybově rychlých akcí je zalito emocemi. Rychlé střídán nabitých situací, nenechává
odpočinout.

Narcis, symbol Cvetajevové, vykvétá jen ze začátku a na konci, kdy je kytka zasazena do hlíny a
pohřebena pod jevištěm.

Režisér, víceletý degustátor divadla poesie, si sám nespíš není jistý formou a tím, co chce
inscenací sdělit. Je to vzpomínkové představení, nebo režisérovy imaginace při předčítání
Cvetajevových básní? Vjemově plné obrazy překřikují citový obsah Mariiných básní. Mnoho podnětů na
scéně působí mnohdy změteně a rozpolcuje experiment na střípky. Bohužel střípky různých materiálů.
Zrní se smísí s hlínou a vodou za vzniku neidentifikovatelné rozčvachtané hmoty, ze které možná
vzejde něco časem a inspirací. V uších zní ještě týden poslední báseň inscenace a rozhodně to není
jejím zmnoženým efektem ani časovým položením. Pořád se někdo ztrácí/byl tu, zatím dál je svět bez
něho/jednou se i já takhle ztratím/z povrchu zemského… Snad se neztratí i tohle „dílko“ nebo jejich
další.

Poiésis (Marina Cvetajevová), Divadlo na cucky, režie: Jan Žůrek, dramaturgie: Dominika Šindelková,
hrají: Dominika Šindelková, Barbora Voráčová, Zdeněk Vévoda,

premiéra: 19. 02. 2009