dem v £alkatě. Tam totiž sídli asi dvacet renomovaných kanceláři soukromých společností džátry, které před každou sezónou najímäjŕ herce, sestavují soubory a sjednávají nadlouho dopředu vystoupení v blízkém okolí i na místech velmi vzdálených. Vedle toho ovšem působí i amatérské herecké družiny. Džátra žila a žije v poněkud jiném společenském a kulturním prostředí než místní divadla v jiných regionech. A zatímco jinde se většinou teprve v posledních dvaceti letech objevují pokusy využít v novodobém divadle postupů a zkušeností všělidového tradičního divadla a nějakým způsobem tyto dva scénické proudy sblížit, v Bengálsku; probíhá tento proces už víc jak století. Je však třeba zdůraznit, že zatím měla ze vzájemného ovlivňování větší prospěch džátra. Seznámili jsme se jen s několika'nejtypičtějšími ukázkami ze široké palety rozmanitých f ořem indického regionálního divadla, Všechny společně přesvědčivě dokumentují sílu divadelní tradice i> velkou oblibu scénického umění mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva Indie a dodnes tvoří neodmyslitelnou složku venkovské kultury této rozsáhlé země. 211 KALIDASA VIKRAMA a URVAŠÍ /drama o pěti dějstvích/ PŘEDEHRA Velebení Žehnej vám Šiva, který vládne nad nebesy i zemí sám, jak v starých písmech stojí psáno, on jediným je Pánem zván, ten mocný bůh, jejž člověk hledá v nitru jógickým cvičením a jehož jinak nedosáhne než zbožností a snažením. Ředitel Dost již okolků! (Pohlédněte za scénu.) Pojď sem, Márišo! Vstoupí jeho POMOCNÍK. Pomocník Tady jsem, pane. Ředitel Márišo, toto shromáždění už vidělo hry starých básníků. Předložím mu proto nový kus z mytologie, který napsal Kálidása. Je třeba povědět všem hercům, aby každý přednesl pozorně svou roli. Pomocník Jak pán poroučí. (Odejde.) Ředitel A já zatím poprosím publikum, v němž se mísí urozenost s moudrostí: Ukloní se. Z laskavosti k milencům či z obdivu, jejž budí krása, vyslechněte pozorně hru, kterou složil Kálidása. (za scénou) Zachraňte nás, vznešení, zachraňte nás, vy, kteří jste stoupenci bohů, í vy, kteří se pohybujete pod oblohou! (naslouchá) Co to slyším za zvuky z povětří, sotva jsem skončil se svým ohlášením? Jako by tam naříkaly samičky mořských orlů. Je to snad bzukot včel opilých květy? Nebo zpěv kukaček zazněl sem z dáli? Či to tam zpívají ženy, jež slouží v nebi všem bohům a jejich králi? (Zamyslí se.) Ba ne — už vím! To víla Urvaší spěchala právě do služby k Pánovi v nebeském háji, když padla v zajetí nepřátel bohů a její družky teď žalostně lkají. Odejde. KONEC PŘEDEHRY PRVNÍ DĚJSTVÍ Vstoupí nebeské víly. Víly Zachraňte nás, vznešení, zachraňte nás, vy, kteří jste stoupenci bohů, i vy, kteří se pohybujete pod oblohou! Spěšně vstoupí král a vozataj s vozem. Král Zanechte nářků! Jsem Purúravas, který se vrací ze služ- by u Boha slunce. Povězte mi, před kým potřebujete ochranu. Rambha Před zvůlí démonů. Král A jakou zvůlí se vůči vám démoni zase provinili? Rambha Poslyš, velekráli! Naše milovaná družka Urvaší, ta spanilá zbraň, které používá mocný Indra, kdykoli se obává něčí příliš tvrdé askeze, ta, která zahanbuje i vznešenou Šivovu choť, pyšnou na svou krásu, ta ozdoba všeho stvoření, se vracela z paláce boha Kubéry, a tu byla v půli cesty spolu s Čitralékhou kýmsi zajata a unesena. Král Je vám známo, kterým směrem s nimi ten bídák uprchl? Víly Na severovýchod. Král Pak tedy zanechte truchlení! Pokusím se přivést vám va- ši družku zpět. Víly To je čin hodný potomka Měsíční dynastie. Král Kde mě budete očekávat? Víly Na vrcholku Zlaté hory. Král Vozataji, pobídni koně, aby se rychle rozletěli severový- chodním směrem. Vozataj Jak poroučíš, pane. (Učiní, jak mu bylo řečeno.) Král (naznačuje rychlost vozu) Výborně! Takovou rychlostí by- Sahadžanja Ménaka Rambha Ménaka Rambha Ménaka Rambha Ménaka ČlTRALÉKHA Král chom dostihlí i božského ptáka Garudu, tím spíš onoho Indrova nepřítele. Tisíce loukotí v kolech jedna se za druhou honí, rozdrcen vozem uléhá černý mrak do cesty z písku, jako by z kamene vytesal chocholy na hlavách koní, praporec vpředu i vzadu znehybnel v šíleném trysku. Král i vozataj s vozem odejdou. Hle, svatý král odjel. Pojďme tedy i my na místo, které jsme mu určily. Ano, udělejme to! Předvádějí výstup na vrchol Zlaté hory. Zdalipak nám ten světec mezi králi vytrhne trn ze srdce? Nepochybuj o tom, přítelkyně. Ale démony je těžké překonat. Když došlo k válce mezi nimi a bohy, sám mocný Indra povolal ze světa lidí tohoto vysoce váženého muže a postavil ho do čela armády, aby bohové zvítězili. Kéž by zvítězil i nyní! (na okamžik se zastaví) Upokojte se, družky! Už je vidět v dálce vůz svatého krále, vůz, který mu daroval Sóma, s rozevlátou vlajkou s obrazem gazely. Soudím, že se nevrací bez úspěchu. (Dá jim znamení a všechny se zastaví.) Vstoupí král a vozataj na voze s Urvaší, jež se zavřenýma očima pevně drží za ruku Čitralékhu. Vzpamatuj se, přítelkyně! Buď klidná, krásná dívko! Pryč je hrůza z nepřátel všech bohů, vždyť tři světy chrání síla Pána. 214 215 Otevři už protáhlé své oči jako lotos na jezeře zrána! Čitralékha Ach běda, jen její dech prozrazuje, že je naživu, ale vědomí ještě nenabyla. Král Velký strach zachvátil tvou družku. Pohleď! Uprostřed dvojice ňader klesá a znovu se zdvíhá věnec, jenž zrazuje, jaká na srdci leží jí tíha. Čitralékha (soucitně) Urvaší, přítelkyně moje, vzpamatuj se! Vždyť ani nevypadáš jako nebeská víla! Král Její srdce jak květ něžné ještě teď se hrůzou třese. Vidíš: roucho, jež hruď halí, jenom lehce dechem dme se. Urvaší přichází k sobě. Král (s radostí) Nechť ti požehnají nebesa, Čitralékho, tvoje milovaná přítelkyně nabyla opět vědomí! Jak noc, kterou tma opouští, když měsíc vychází, jak plamen ohně vítězný, jenž dýmem prorazí, jak Ganga kalu zbavená, do šíře rozlitá — tak září tělo spanilé, jež z mdloby procitá. Čitralékha Buď klidná, Urvaší. Velekrál, který má soucit s ohroženými, porazil zlotřilé démony, nepřátele bohů. Urvaší (otevře oči) Zachránil mě snad vševědoucí mocný Indra? ČlTRALÉKHA Urvaší Král Urvaší ČlTRALÉKHA Král Urvaší Král ČlTRALÉKHA Ne Indra — svatý král Purúravas, který se bohu Indrovi podobá. (pohlédne na krále, pro sebe) Prospělo mi věru nepřátelství mezi bohy a démony. (dívá se na Urvaší, pro sebe) Právem se cítily zahanbeny všechny nebeské víly, když pohlédly na tuto dívku, která se zrodila v okamžiku roztoužení ze stehna světce Nárá-jany. A přece snad ani nemůže být výtvorem askety. Snad stvořil ji sám Měsíc, ten dárce světla, nebo bůh lásky Káma, či Pán jarních květů. Jak mohla by být dílem vetchého světce, jenž dlí na modlitbách a sbohem dal už světu? Kde jsou asi naše družky, Čitralékho? Jistě to ví náš zachránce král. (s pohledem upřeným na Urvaší) Vaše družky jsou na místě, kde vládne velký žal, paní. Vždyť i mně, který na tebe náhodou chvíli hledět smím, zasteskne se, až odejdeš. Což teprv věrným družkám tvým? (pro sebe) Nektarem jsou tvá slova. Ale co je na tom divného, že se z měsíce řine nektar? (Nahlas) Právě proto mě srdce popohání, abych je už zase spatřila. (ukazuje rukou vzhůru) Na Zlaté hoře čekají tě, na cestu tvou zrak upřený, tak jako lidé k luně hledí, kdy zbaví se už zatmění. UrvašI se tam zadívá s očima plnýma touhy. Koho to hledá tvůj pohled, přítelkyně? 216 217 Urvaší ČlTRALÉKHA Urvaší Rambha Ménaka Sahadžanja Král Vozataj Král Urvaší ČlTRALÉKHA Rambha Král Mé oči se vpíjejí do toho, kdo se mnou sdílí můj žal. (s úsměvem) Ale! A kdo je to? Samozřejmě někdo, kdo je mi drahý. (vzhlédne s radostí) Podívejte se, družky, už se vrací svatý král s naší přítelkyní Urvaší a s Čitralékhou jako měsíc v doprovodu dvou hvězd. (dívá se) Potkalo nás hned dvojí štěstí. Jednak se nám vrací naše milovaná přítelkyně, jednak vidíme opět zbožného krále bez zranění. Správně to připomínáš, Ménako, vždyť démony není jen tak snadné porazit. Zde je ten horský vrchol, vozataji. Zamiř s vozem dolů! Jak poroučíš, pane. (Učiní tak.) Urvaší předvádí otřes vozu při sestupu na zem a bázlivě se přimkne ke králi. (pro sebe) Ach, můj sestup byl korunován úspěchem! Když se vůz zachvěl, tu dotek jejího těla vzrušil mé tělo k zbláznění, jako když Káma dotkne se na stromě vánkem zjara mladého lupení. Poodstup trochu, přítelkyně! Nemohu. Uvítejme svatého krále, který nám prokázal tolik dobra. Všechny víly přistoupí blíž. Vozataji, zastav vůz! Nechť setká se už krasavice s dychtivým houfem družek svých, tak jako jaro setkává se s věnci lián zas rozkvetlých. Vozataj zastaví vůz. MASARYKOVA UNIVERZITA i Filozofická fakulta Knihovna KDS Aťiia Nováka 1 602 00 BRNO Víly Král Urvaší Ménaka Vozataj Víly Čitraratha Král Čitraratha Nechť je požehnán vítězný velekrál! A vy, paní, radujte se ze shledání se svou přítelkyní. (vystupuje z vozu, opírajíc se o ruku Čitralékhy) Obejměte mě pevně, družky! Už jsem ani nedoufala, že se s vámi ještě někdy shledám. Družky ji objímají. (žehná Purúravasovi) Ochraňuj zemi ještě sto věků, velekráii! Pane, slyším hluk vozu, který se blíží velkou rychlostí od východu. S náramky jak žhavé zlato po nebi se kdosi žene sem k vrcholu, jako mračno blesky celé prozářené. (dívají se) Ach, to je Čitraratha! Vstoupí Čitraratha. (spatří krále, s hlubokou úctou) Nechť ti, pane, nebesa požehnají za tvé vítězství nad nepřáteli mocného Indry! To jsi ty, králi gandharvů? (Sestoupí z vozu.) Vítej, milý příteli! (Navzájem se dotknou jeden ruky druhého.) Když se, příteli, bůh Indra dozvěděl od Nárady, že démon Kéšin unesl Urvaší, přikázal vojsku gandharvů, aby ji vysvobodilo. Potom jsme však slyšeli od bytostí létajících povětřím o tvém vítězství a přišli jsme sem za tebou. Pojď nyní, prosím, s námi navštívit Indru. Prokázal jsi mu skutečně velkou službu. Vždyť — Kdysi dávno daroval ji králi bohů Nárájana a teď, kdyžs ji vysvobodil, byla mu zas tebou dána. 218 219 Král Ne, příteli, to neříkej! Je to jen Indrova veliká božská moc, jež jeho stoupencům dodává síly. Častokrát ozvěnou řevu lva z horských skal i sloni udatní zabiti byli. Čitraratha Dobře hovoříš. Skromnost je ozdobou statečných mužů. Král Příteli, teď není vhodná chvíle, abych navštívil krále bo- hů. Odveď sám nebeskou vílu k jejímu veliteli! Čitraratha Jak myslíš. Pojďte tedy, paní! Všichni odcházejí. Urvaší Čitralékho, nemohu oslovit svatého krále, který mi pro- kázal takovou službu. Buď mými ústily* Čitralékha (obrátí se na krále) Velekráii, Urvaší ti vzkazuje: S tvým svolením chci odnést tvůj věhlas jako drahého přítele do světa bohů. Král Jděte, abychom se opět shledali. Všichni s gandharvou v čele naznačují vzlet k obloze.' Urvaší (dělá, jako by její vzlétnutí bylo přerušeno) Ach, moje šňůra perel uvízla ve spleti lián. (Pod touto záminkou se zastaví a hledí na krále.) Vyprosti ji, Čitralékho! Čitralékha (podívá se s úsměvem) Ano, opravdu jsi pevně chycena. Nedokáži tě vyprostit. Urvaší Nevysmívej se a pomoz mi! Čitralékha Těžko ti pomohu. Ale přesto se o to, pokusím. Urvaší (směje se) Zapamatuj si tato svá slova,, drahá přítelkyně! Král (pro sebe) Díky ti, liáno, za službu přátelskou, žes ještě na chvilku zdržela víly, abych se zas mohl pokochat pohledem na její spanilý obličej bílý. Čitralékha vyprostí Urvaší. Ta pohlédne na krále a s povzdechem se zadívá za odlétajícími družkami. Pane! Když nepřítel krále bohů do slaných vod sražen pad, do toulce se tvůj šíp vrátil jako do své díry had. Přistav vůz, ať mohu nastoupit. Vozataj tak učiní. Král předvádí nastoupení do vozu. (toužebně pohlíží na krále) Kéž bych se znovu setkala s tím svatým králem, svým zachráncem! (Odletí za gan-dharvou a přítelkyněmi.) (otáčí se za Urvaší) Ach, ta touha po tom, čeho nelze dosáhnout! Jak s vláknem vyrvaným ze stonku lotosu labuť pryč odlétá k mrakům, Urvaší se srdcem, které mi vyrvala, v oblacích mizí mým zrakům. KONEC PRVNÍHO DĚJSTVÍ 220 Vozataj Král Urvaší Král Popleta MEZIHRA Vstoupí Popleta. Ach božíčku! Já snad z toho králova tajemství prasknu jako host na hostině s nejlepším jídlem. Mezi lidmi nedokážu udržet jazyk za zuby. A tak dokud se král nevrátí ze soudní síně, vylezu si sem na střechu paláce, kterému říkají Božské okouzlení, a zůstanu tady, protože tu není 221 Služka Popleta Služka Popleta Služka Popleta Služka Popleta ani človíčka. (Učiní tak, posadí se a zakryje si oběma rukama ústa.) Vstoupí služka. Moje paní, dcera krále z Kaší, mi řekla: Poslyš, Nipuniko, od té doby, co se velekrál vrátil ze služby u vznešeného Boha slunce, vypadá, jako by přišel o srdce. Jdi a vytáhni z urozeného Mánavaky příčinu jeho roztoužení! — Jak mám teď toho králova bráhmanského přítele obelstít? Ale čekám, že v něm královo tajemství nezůstane ani tak dlouho jako kapka rosy, která se zachytila na špičce trávy. (Jde a rozhlíží se.) Podívejme se, urozený Mánavaka si tu dřepí o samotě jako opičák na obrázku a o čemsi dumá. Půjdu za ním. (Přistoupí blíž.) Zdravím tě, vznešený bráhmane! Buď pozdravena, paní! (Pro sebe) Jen jsem tu darebnou služku viděl, už jako by se mi královo tajemství dralo ze srdce ven. (Pootočí trochu obličej, nahlas) Co to, paní Nipuniko, že ses přestala oddávat hudbě a kamsi se ubíráš? Přišla jsem za tebou na královnino přání. A co ti královna přikázala? Řekla mi: Urozený Mánavaka na mne zanevřel. Trpím žalem, který jsem si nezasloužila, a on se na mne ani nepodívá. Copak se, Nipuniko, můj královský přítel dopustil na své paní nějakého bezpráví? Vždyť oslovil královnu jménem té ženské, co po ní touží. (pro sebe) No tohle! Tak můj přítel vyzradil své tajemství sám! Jak mám potom udržet jazyk za zuby já, ubohý bráhman? (Nahlas) Takže náš pán nazval královnu Urvaší, co? Služka Popleta Služka Popleta Služka Bard Popleta Kdo je ta Urvaší, vznešený pane? Existuje nebeská víla jménem Urvaší. Pohled na ni ho tak pobláznil, že se pro ni trápí a ještě k tomu mučí i mne, bráhmana, tím, že se odvrací od jídla. (pro sebe) Podařilo se mi vyrvat mu pánovo nedostupné tajemství. Teď půjdu za paní a povím jí to. (Odchází.) Nipuniko, vyřiď mým jménem dceři krále z Kaší, že už mě omrzelo odvracet přítele od té jeho vidiny. Jestli mu paní ukáže svou lotosovou tvář, určitě se k ní vrátí. Jak poroučíš, urozený pane. (Odejde.) (za scénou) Ať žije král! Stejný ti úděl připadá jak slunce úsvitu — zahánět.tmu a strach a světlo přinášet lidu. A jako slunce chvíli vždy postojí v zenitu, oddej se také ty v poledne chviličce klidu! (poslouchá) Můj drahý přítel se už jistě zvedl ze soudcovské stolice a přichází sem. Připojím se proto k němu. (Odejde.) , KONEC MEZIHRY 222 Král DEUHÉ DĚJSTVÍ Vstoupí-roztoužený král a Popleta. Od první chvíle, kdy jsem ji spatřil, vešla mi do srdce nebeská víla cestou, jíž vnikla Kámova střela, ta, která nikdy snad nezabloudila. 223 Popleta Král Popleta Král Popleta Král Popleta Král Popleta Král Popleta Král Popleta Král Popleta Král Popleta Král Však se tím dcera krále z Kaší taky pořádně trápí! (pohlédne na něho) Střežíš přece tajemství, které jsem ti svěřil, že? (pro sebe) Služka Nipunika mě oklamala. Proč by se můj přítel jinak na to ptal? Co mlčíš? Tak důkladně jsem si spoutal jazyk, pane, že ani tobě nedokážu odpovědět. To je správné. Ale čím se mám teď zabavit? Pojďme do kuchyně, pane! Co tam? Až budeme přihlížet přípravě pěti různých pokrmů a všemu tomu ruchu kolem, zapomeneš na svou touhu. Ty se tam v blízkosti toho, po čem toužíš, jistě potěšíš, ale jak to může rozptýlit moje srdce, které dychtí po něčem, čeho je těžké dosáhnout? Pane, jistě také Urvaší viděla tebe, ne? A co z toho? Myslím, že pro tebe nebude přece jen tak docela nedosažitelná. Už samo toužení po její dokonalé kráse je zázrak. Takovými řečmi jen zvětšuješ mou zvědavost. Je snad Urvaší stejně bez soupeře svou krásou jako já svou ošklivostí? Víš, Mánavako, není vůbec možné popsat každý její úd. Poslechni si proto alespoň celkový souhrn! Poslouchám pozorně, pane. Ozdobou je pro ozdoby a šperkem šperku krásnějším, Popleta Kral Popleta Popleta Král Popleta Král Král Popleta Král je příměrem přirovnání to její tělo — prostě vším. A tak jsi z touhy po té božské kráse složil svatý slib, že budeš žít jako koroptev, která se sytí jen měsíčními paprsky, co? Kam tedy chceš jít? Pro toho, kdo touží, není jiného útočiště než samota. Zaveď mě do zahrady harému! (pro sebe) Co se dá dělat? (Nahlas) Tudy, pane! Oba obcházejí. Už se blížíme k harémovému sadu. Něžný jitřní vánek ti jde v ústrety. (rozhlíží se) Dobře jsi nazval ten vánek. Liány jasmínu hýčká a keře hladí svou dlaní, jak milý nad milou v touze s láskou a něhou se sklání. Ba ba, takové už má sklony. (Jdou dál.) Tady je harémový sad. Vejdi, pane! Jdi napřed, příteli! Oba předvádějí vstup do zahrady. (hraje útek) Očekával jsem, příteli, že až vejdu do sadu, mému srdci se uleví od jeho bolesti, ale dopadlo to jinak. Marně jsem doufal, že snad tichý sad ztiší stesk po mojí milé; kdo proti proudu se pokouší plout, tomu proud nepřidá k síle. Jak to myslíš? Bůh s pěti šípy srdce mi ničil už předtím touhou po ní — tím spíš zde v háji uprostřed stromů, kde všechno květy voní! Popleta Zanech těch nářků, pane! Zanedlouho ti jistě sám bůh lásky přijde na pomoc, abys dosáhl toho, po čem toužíš. Král Beru tě za tvé bráhmanské slovo. Oba obcházejí. Popleta Podívej se, pane, jak je líbezný tento háj, který je jako vtělení boha jara. Král Vidím to na každém kroku. Amarant kvete tu, zepředu růžový jak nehty krasavic, zezadu modrý, zardělý pupenec ašóku chystá se rozpuknout v květ, vedle zas mangový výhonek, jen lehce zardělý pelem, a vprostřed, příteli, jaro, jež opájí svět. Popleta Tady to prostorné loubí z lián, dobře chránící dláždění z černých kamenů a ozdobené květy, které probodávají čmeláci, jako by čekalo, aby ti smělo posloužit. Přijmi jeho pozvání! Král Jak chceš. Oba se posadí. Popleta A teď tu seď, těš se pohledem na rozkošné liány a zapomeň na svou touhu po Urvaší, pane! Král (s povzdechem) Mé oči, zmlsané pohledem na ni, touží stále jen po ní — proč by je těšily liány, které tíží květů se kloní? Raději přemýšlej o nějakém způsobu, jak bych mohl dosáhnout svého cíle. Popleta Král Popleta Král ČlTRALÉKHA Urvaší ČlTRALÉKHA Urvaší ČlTRALÉKHA Urvaší ČlTRALÉKHA Urvaší ČlTRALÉKHA Urvaší ČlTRALÉKHA (směje se) Když král bohů Indra zatoužil po Ahalji, měl mu být rádcem hrom, a tobě, který toužíš po Urvaší, mám zase radit já. Oba jste stejně poblázněni! Ty vůbec nepřemýšlíš. (zadumaně) Už přemýšlím. Jen neruš mou meditaci nějakými nářky! Daleko je jak luna, jíž v tváři podobá se, touha po ní nedá srdci spát, tušení mě vsak hřeje, že v nedalekém čase přece jen ji znovu spatřím snad. Zůstane zabrán do milostného roztoužení. Vzduchem přiletí Urvaší a Čitralékha. Za jakým mě to vedeš cílem, který mi nechceš prozradit, Urvaší? (s milostnou touhou a zahanbeně) Přítelkyně, když jsem ti na vrcholu Zlaté hory pravila, že moje perlová šňůra uvízla ve spleti lián a že chci, abys ji vyprostila, vysmála ses mi, že jsem opravdu pevně chycena a že mě nedokážeš vyprostit — a teď se mě ptáš, kam jdeme? Snad nechceš jít za zbožným králem Purúravasem? Takový je můj úmysl, až se zbavím studu. Rozmysli si to ještě! Kdo tě za ním žene? Srdce. A kdo ti to poradil? Bůh lásky Káma. K tomu už nemám co dodat. Tak mi ukaž cestu, po níž se k němu bez překážek dostanu. Buď klidná, přítelkyně! Vždyť nás vznešený učitel bohů naučil kouzlu zvanému Nepřemožitelné, které nás udělá neviditelnými, takže unikneme všem nepřátelům nesmrtelných. Urvaší (zahanbeně) Pamatuješ si, jak ho použít? Čitralékha Moje srdce na nic nezapomíná. Obě předvádějí bloudění. Čitralékha Podívej; se, Urvaší! Dorazily jsme k Purúravasovu paláci, který je diadémem města Pratišthány a jako by se zhlížel ve svatých vodách soutoku vznešené Gangy s Jamu- nou. Urvaší (dojatě se dívá) Opravdu by se dalo říci, že tu nebe se- stoupilo na zem. (Uvažuje.) Kde asi je ten muž plný soucitu se všemi ohroženými? Čitralékha Sestoupíme tady do té zahrady, která je jako část nebeského sadu Nandaný, a zjistíme to. Obě sestoupí. Čitralékha (spatří krále, s radostí.) Ten, o němž jsme právě hovořily, tě tu vyhlíží jako vznešený měsíc noční lotos. Urvaší (dívá se) Velekrál mi teď, Čitralékho, připadá ještě dražší než při prvním setkání. Čitralékha Tak to má být. Pojď, přistoupíme k němu. Urvaší Ještě ne. Chci stát nablízku zahalena svou neviditelností a poslechnout si, o čem si to tu v samotě vypráví se svým přítelem. Čitralékha Jak si přeješ. Obě učiní, jak bylo řečeno. Popleta Pane, už jsem přišel na to, jak bys mohl znovu uvidět tu, po níž tolik toužíš. Král mlčí. Urvaší Kdo je ta šťastná žena, která se někde baví, zatímco on ji hledá? ČlTRALÉKHA Urvaší Popleta KrAl Popleta Urvaší Král ČlTRALÉKHA Urvaší Popleta Král ČlTRALÉKHA Urvaší ČlTRALÉKHA Popleta Co ti brání zjistit to meditací? Bojím se dozvědět se to náhle nadpřirozenou silou. Hej, pane, povídám, že jsem přišel na to, jak bys mohl opět spatřit svou milovanou. Mluv, příteli! Pokloň se spánku, který přináší sny, anebo si nech namalovat obraz Urvaší na plátno a těš se z pohledu na něj. (s radostí) Vzpamatuj se, mé bázlivé srdce! Ani jeden z tvých dvou prostředků není k ničemu. Kde najde srdce zraněné Kámovým šípem spánek, jenž přinese blažené snění? A co si počít s obrázkem překrásné tváře, když ani vidět jej pro slzy není? Slyšelas to, Urvaší? Slyšela. Ale ani to ještě mému srdci nestačí. Tak to už jsem s rozumem v koncích. (s povzdechem) ' Buď neví, že nemoc srdce mí trýzní, či ví, však pro lásku výsměch má pouhý. Tak či tak zvítězil bůh lásky Káma, i když mi odepřel splnění touhy. Slyšíš? Ach běda, takto mě tedy chápe! Čitralékho, nemohu před něho předstoupit a ukázat se mu, ale napíši mu kouzelnou sílou dopis na březovou kůru a hodím mu jej. Souhlasím. Urvaší dělá, jako by psala dopis, a hodí jej. Ale ale, copak je tohle? Snad sem nespadla hadí kůže, aby mě polkla! Král (podívá se) To není žádná hadí kůže, ale dopis napsaný na kůře z břízy. Popleta Pak jistě slyšela neviditelná Urvaší tvé bědování a na znamení své lásky ti poslala tato slova napsaná na kusu březové kůry. Král Pro ty, kdo touží, není nic nemožné. (Vezme dopis, přečte jej a pak s radostí) Uhádls, příteli. Popleta Moc rád bych si taky poslechl, co tam stojí psáno. Urvaší Výborně! Jsi chytrý, příteli. Král Poslouchej! (Předčítá:) Aniž o tom víš, můj pane, láska schvátila mě, bez vědomí mého ty zas myslíš jenom na mě. Ač na hebkém loži z květů lehám v nebes háji, něžné vánky jak plameny mi teď připadají. Urvaší Co bude dál? Čitralékha Co by mohlo být? Co na to může odpovědět muž, jehož celé tělo je jako chřadnoucí stonek lotosu? Popleta Musí to být pro tebe stejné potěšení, jako když já, který rád dobře jím, dostanu pozvání na hostinu. Král Jak to můžeš nazývat pouhým potěšením? Ta slova ve verších svěřená dopisu hovoří o stejné lásce jako mé city; letí mi v ústrety jak pohled očí dvou, jež z tváře zardělé touhou milostnou svítí. Urvaší Jsme na tom tedy oba stejně. Král Bojím se, příteli, aby pot z mých prstů nesmyl písmena. Podrž raději dopis mé milované ve své ruce. Popleta (vezme jej) Ale copak ti Urvaší ukázala jenom květy stro- mu touhy a jeho plody ti hodlá odepřít? Urvaší ČlTRALÉKHA Král ČlTRALÉKHA Popleta Král ČlTRALÉKHA Král ČlTRALÉKHA Král ČlTRALÉKHA Dobra. (Se]me závoj a Pnstoupí ke J$ Vítězství vele- SÄXŽ»Buď vítána'paní! <*"** - *- Jak chceš mě těšit svým příchodem když s tebou není má milá? Víc jsem se radoval, když s tebou jak Ganga s Jamunou byla Vždycky se přece napřed objeví mraky a teprve potom pranou) Jakže? To není Urvaší? Pak Je to Jistě její druž. Posaď se sem na sedátko' Urvaší sklání před tebou, velekráli, hlavu a posílá ti Co mi vzkazuje? Ach, přítelkyně! O jejím trápení hovoříš pouze co však víš o žalu v mém srdci'skrytém? Společný lásky stesk pojí nás v touze - Ä^^tS^-^Srv^^ - - v Urvaší (odloží závoj) Ach, ty nevěrnice, jak snadno jsi mě zradi- la! Čitralékha (s úsměvem) Hned uvidíme, kdo koho zradí. Vezmi na sebe svou podobu! Urvaší (zdráhavé předstoupí, stydlivě) Nechť je ti dopřáno vítěz- ství, velekráli! Král (s radostí) Krásko! Už tím mi vítězství dopřáno bylo, že zrak můj tebe zas vidí — žes přišla ze světa mocného Indry sem na svět smrtelných lidí. Vezme ji za ruku a posadí na sedátko. Popleta Jaké nezpůsoby se to rozmohly v tomto království! Příteli a bráhmanovi se ani pozdravu nedostane? Urvaší se mu s úsměvem pokloní. Popleta Buď zdráva, paní! Posel bohů (za scénou) Citralékho, pověz Urvaší, aby si pospíšila. Mocný pán přikázal, aby dnes Bharata předvedl bohům před zraky nebe nový kus, jejž složil a jemuž naučil Urvaší, ostatní víly i tebe. Všichni poslouchají, Urvaší zesmutní. Čitralékha Slyšelas slova posla bohů? Požádej velekrále, aby tě nechal odejít. Urvaší (s povzdechem) Nezmohu se ani na slovo. Čitralékha Velekráli, Urvaší ti chce říct: Jsem podrobena cizí vůli. S tvým svolením chci zůstat neprovinilá vůči králi bohů. Král (stěží se zmůže na to, aby promluvil) Nejsem stoupencem těch, kdo se protiví rozkazům vašeho pána. Ale nezapomeňte na mne! Král Popleta Král Popleta Král Popleta Král Popleta Král Popleta Královna Urvasí dává najevo lítost nad rozchodem, dívá se na hráte a se svou družkou odchází, (s povzdechem) Jako by mi najednou nebyly oči k niče- (chce mu ukázat dopis) Ale tenhle kus březové (Nedo-pom, pro sebe) Ach běda, z úžasu při pohledu na Urvaší mi ten dopis z březové kůry vypadl z rukv' Cos chtěl říct? Jen to, příteli, aby ses nenechal omráčit zármutkem Urvasí je k tobě jistě pevně připoutána a neodešla odtud aby to pouto uvolnila. I já si to myslím. A přece — odešla Ač nevládne vlastním tělem, mé srdce si s sebou vzala — snad záchvěvy krásných ňader z mé hrudi je vylákala. (pro sebe) A ve mně se zase zachvívá srdce obavami kdv bude muj přítel král chtít, abych mu vydal dopis na březové kure. Jak se mám teď, příteli, rozptýlit, když moje srdce blouzni? (Rozpomene se.) Podej mi její dopis! (rozhlíží se zarmouceně na všechny strany) Nikde jej tu nevidím. Je to zázrak, pane - ten dopis určitě odletěl za Urvasí. (rozezleně) Vždycky natropíš nějaké zmatky' ^]e^}ifejmel (Vstane-) Snad bude tady. Nebo tam. (Předvádí hledání.) Vstoupí královna Aušínarí se služkou a družinou žen Opravdu jsi, Nipuniko, viděla velekrále vstoupit v doprovodu urozeného Mánavaky sem do liánového loubP -233 Služka Královna Služka Královna Služka Královna Služka Královna Královna Služka Popleta Král Služka Královna Už mě někdy milostpaní slyšela zalhat? Schovám se tedy zde za liánami a poslechnu si, jestli jsou ty důvěrné zprávy, které jsi mi přinesla, pravdivé nebo ne. - Jak si paní přeje. (popojde kupředu a rozhlédne se) Co je to za list, Nipuni-ko, který sem zavál jižní vítr a jenž se podobá kousku Čerstvé březové kůry? (rozpozná to) Opravdu je to dopis napsaný na březové kůře, milostpaní. (Zvedne jej.) Mám vám to přečíst? Napřed se podívej, jestli to není něco závadného. Když ne, poslechnu si to. (učiní tak) Paní, tohle jen potvrzuje všechny ty pověsti. Myslím, že ten dopis ve verších psala Urvaší našemu králi. Jistě nám padl do rukou jen dík nedbalosti urozeného Mánavaky. Sděl mi jeho obsah! Služka jí přečte dopis. S tímhle důkazem už můžeme vyhledat toho milence nebeských vil. Jak paní poroučí. Obě obcházejí spolu s družinou kolem liánového loubí. Příteli, co to tam na úpatí návrší žene vítr? (vstane) Jižní větře, vznešený příteli Jara! Odnes si vůni, již sebral jsi rozkvetlým liánám, proč mi však bereš, co drahá ruka mi dala? Vždyť láskou chorý, jak víš, se pokouší utěšit kdejakou věcí, byť byla skromná a malá. Zrovna hledají tohle, milostpaní. Vidím. Popleta Král Královna Král Královna Král Popleta Král Královna Popleta Královna Popleta Král Královna Král Královna Pane, nechal jsem se oklamať perem z pavíhb-ocasu; kťe> ré vypadalo jako zvadlý modry lotos. Jsem ztracen, já ubožák! (náhle k němu přistoupí) Zanech nářků, můj choti a pane, zde je ten dopis na březové kůře. (zmateně pfo setie) ffleďme, to je královna! (Nahlas) Buď vítána, paní! Spíš jsem tu teď asi nevítaná. (stranou) Co teď, příteli? (stranou) Zloděj přistižený s lupem těžko hledá odpověď. (odvráti se) Teď není čas na žerty, hlupáku! (Nahlas) Nehledám ten dopis, sháněl jsem se po listu se zaříkadly. Sluší se tajit své štěstí. Popbžeň ho, paní, aby se šel najíst. Je to zdravé, když si člověk uklidní žluč. Ten bráhman ale dovede přítele utěšit, viď, Nipuniko? Jak by ne! Pestré jídlo vždycky utěší. Hlupáku, provinil jsem se a ty to ještě zhoršuješ. Ničím ses neprovinil, pane. To já jsem se provinila tím, že jsem se před tebou objevila, ačkoli jsem ti proti mysli. Raději odejdu. (S hněvem se chystá k odchodu.) Já věru vinen jsem, má krásná choti, zanech už hněvu, vrať srdci klid! Jestliže hněvá se ta, které slouží, jak by moh otrok bez viny být? Padne jí k nohám. (pro sebe) Neberu jeho naléhání na lehkou váhu. Ale bojím se, abych později nemusela pykat za svou laskavost. (Odvrátí se od krále a s družinou odejde.) Popleta Královna se žene pryč nemilosrdně jako rozvodnená řeka. Už můžeš zase vstát. Král (vstane) Nepodařilo se to, příteli. Podívej se! Nemůže lichotkou oklamat ženu muž, který jinou je zmámen, tak jako nemůže ošidit znalce sebelíp zbarvený kámen. Popleta Stejně jsi s ní hovořil vlídně. Vždyť ten, koho bolí oči, nesnese před sebou ani plamínek lampy. Král Nemluv tak! I když mé srdce odešlo za Urvaší, chovám královnu ve velké úctě. Protože však odmítla mou pokoru, budu muset být i já vůči ní neoblomný. Popleta Buď si neoblomný! Ale teď máš ve svých rukou život vy- hladovělého bráhmana. Je už opravdu nejvyšší čas ke koupeli a jídlu. Král (pohlédne vzhůru) To už je poledne? Ba věru! Páv horkem ztýraný chladí se v korýtku u kmene stromu a včely zemdlené hledají ochranu v kalichu květů, kachny se stahují do chládku k lotosům u stinných břehů a v loubí papoušek svou žízeň znaveně žaluje světu. Oba odejdou. KONEC DRUHÉHO DĚJSTVÍ MEZIHRA První žák Druhý žák První žák Druhý žák První žák Druhý žák První žák Druhý žák První žák Druhý žák První žák Druhý žák Vstoupí dva Bharatovi žáci. Příteli Pélavo, když se náš učitel vrátil z příbytku Boha ohně do paláce mocného Indry, vzal tě s sebou, ale mě nechal na stráži u Agniho. Proto se tě chci zeptat: Líbilo se bohům představení našeho učitele? Nevím, jestli se jim líbilo, Gálavo. Ale ve veršovaném kuse o tom, jak si Lakšmí volila manžela, který složila Sara-svatí, se Urvaší nechala unést nemístnými city. Zvolila snad na některém místě nesprávné slovo? Ano. V roztržitosti vypadla z role. A jak? Ménaka v roli Váruní se zeptala Urvaší, která hrála Lakšmí: „Sešli se tu páni i ochránci všech tří světů, bohové v čele s Višnuem. Ke kterému z nich se přiklání tvé srdce?" A dál? Místo aby vyslovila Višnuovo jméno, uklouzlo jí: „K Pu- rúravasovi." Rozum a smysly jsou poslušný osudu. A Bharata se na ni nerozhněval? Náš svatý učitel ji proklel, ale Indra se nad ní slitoval. Jak to? Učitel ji na místě proklel slovy: „Za to, žes neposlechla mých ponaučení, nebudeš už mít místo v nebi!" Ale mocný král bohů pohlédl na Urvaší, která tam stála s hlavou sklopenou studem, a řekl: „Musím prokázat laskavost zbožnému králi, svému spojenci v boji, k němuž je při- poutáno tvé srdce. Pobývej tedy s Purúravasem tak dlouho, dokud nespatří svého potomka." První žák To je mocnému Indrovi, který zná tajemství lidského nitra, opravdu podobné. Druhý žák (pohlédne k slunci) Při tom povídání jsme málem zmeškali dobu večerního omývání. Pojď, vrátíme se k učiteli. Oba odejdou. KONEC MEZIHRY TŘETÍ DĚJSTVÍ Vstoupí KOMORNÍK. Komorník Každý otec rodiny se v mužném věku snaží stále vlastní jmění shromáždit, dokud syn to jeho břímě nedokáže sám nést dále, do té doby nemá klid. Pro nás je však tato služba, která klidu nedopřeje, jako věčné vězení; ženy hlídat, ženám sloužit na mou věru přetěžké je, to se nikdy nezmění. (Obchází.) Dcera krále z Kaší, která složila svatý slib, mi přikázala: Odložila jsem svůj hněv a prostřednictvím Ni-puniky jsem pozvala velekrále, aby se zúčastnil mého obřadu. Pověz tedy mým jménem králi, že ho chci vidět, až ukončí svou večerní modlitbu. (Obchází kolem a rozhlíží se.) Rozkošné je pobývat v podvečer v královském paláci. Král Komorník Král Komorník Král Popleta Korunka na hlavě pávovi, jenž klímá ospale, líně se houpá, holubi usedli na římsách v oblacích kadidla, jež z oken stoupá, harému stařičký strážce, jenž slouží tak oddaně, na místa staví zářivé večerní lampy, ať do domu přinesou blaho a zdraví. (Pohlédne do zákulisí.) Hleďme, pán už přichází. Uprostřed zářících lamp v rukou krasavic už krále vidím sem jíti jak horu chodící, na jejíchž úbočích plaménky květů svítí. Postavím se tedy sem, kde na mne jistě padne jeho pohled. Vstoupí král s doprovodem, jak byl vylíčen, a Popleta. (pro sebe) Uprostřed denního ruchu jsem v starostech na touhu zapomněl; jak bych však předlouhou noc, která nadchází, bez milé přečkat měl? (přistoupí k němu) Nechť je ti dopřáno vítězství, velekrá-li! Paní ti vzkazuje: Ze střechy démantového paláce je krásný pohled na lunu. Chci se tam setkat se svým pánem jako Róhiní se svým milovaným Měsícem. Vyřiď královně, že učiním, co si přeje. Jak pán poroučí. (Odejde.) Domníváš se, příteli, že to královna myslí s tím pokáním vážně? Hádám, že se v ní dodatečně probudily výčitky svědomí 239 a že tím pokáním chce smýt předchozí porušení posluš- nosti. Král Správně hovoříš. Vždyť přece: Leckdy žena proviní se, pak ji lítost zachvátí, a aby to napravila, pomyšlení dělá ti. Zaveď mě tedy na střechu démantového paláce! Popleta Pojď tudy, pane! Vystup po schodech z křišťálu, chladivých jako voda Gangy, na střechu démantového paláce, kde je vždycky krásně. KnÁLvystupuje. Všichni předvádějí výstup po schodech. Popleta (ukazuje) Jistě už brzy vyjde měsíc, tvář východu se zardívá a zbavuje se tmy. Král Dobřes to řekl. Paprsky měsíce skrytého za horou ženou tmu před sebou do dáli, jak černé kadeře kol tváře měsíce do uzlu svázat by hodlaly. Popleta Podívej se, pane, už vychází ten vládce léčivých bylin, podobný sladkému koláči. Král (s úsměvem) Mlsounovi všechno připomíná něco k sněd- ku. (Sepne ruce.) Vznešený pane hvězd! Skláním se před tebou, jenž zdobíš Šivovu hlavu a spolu s dobrým sluncem svítíš k práci, který svým nektarem oblažíš předky i bohy a jehož záře noci život vrací. Popleta Posaď se, pane, abych se mohl taky pohodlně uvelebit. Král (poslechne Popletu, usedne a podívá se na svou družinu) Družina Král Popleta Král Popleta Král Urvaší Čitralékha Urvaší Když svítí jasný měsíc, proč jej ještě napodobovat lampa- 21« mi? Jděte si lehnout, paní! Jak pán poroučí. (Odejdou.) (pohlédne na měsíc) Příteli, královna přijde až za chvíli. Dokud tu není, svěřím ti, v jakém jsem stavu. Není ji ještě vidět, pane. Ale pohled na její lásku, která je stejná jako tvoje, by ti měl dodat naděje. Je tomu tak. Žár mého srdce je stále mocnější. Tak jako proud, jenž musí překonat překážky skal, rychleji žene se k moři, i láska, jež trpí, než miláčka dožije se, žhavějším plamenem hoří. A čím ti víc hubnou touhou údy, tím je okamžik tvého shledání s nebeskými vílami blíž. (s posunkem) Hleď, dobré znamení — sama se pohnula má paže pravá a stejnou naději mé duši toužící jak tvá řeč dává. Král setrvá v nadějném očekávání. Vzduchem přiZeíí Urvaší v šatu ženy oblečené na schůzku a spolu s ní Čitralékha. (podívá se na sebe) Líbí se ti, Čitralékho, moje šaty na schůzku — s perlovými šperky a tento modrý plášť? Nedostává se mi slov, abych je dostatečně pochválila. Mám dojem, že bych byla docela ráda sama Purúrava-sem. Jsem celá bez sebe. Přiveď mi ho rychle, nebo mě zaveď k jeho obydlí! 241 Čitralékha Už jsme dorazily k jeho paláci, který se jako zářivý vrchol hory Kailásy zrcadlí na noční hladině Jamuny. Urvaší Zjisti svou kouzelnou silou, kde je ten zloděj mého srdce a co právě dělá. Čitralékha (pro sebe) Počkej, trošku si s tebou zažertuju. (Nahlas) Už ho vidím, Urvaší. Zrovna se na místě vhodném k radovánkám oddává rozkoši se svou milovanou. Urvaší Ale nemluv! Moje srdce ti stejně nevěří! Přítelkyně Čitra- lékho, ty si vymýšlíš. Vždyť právě před schůzkou se svou milovanou mi uloupil srdce. Čitralékha Zbožný král se zdržuje na střeše démantového paláce jen ve společnosti svého přítele. Pojďme tam! Obě sestoupí. Král Bolestí lásky přibývá spolu s nocí, příteli. Urvaší Srdce se ve mně chvěje nad jeho nejasnými slovy. Vy- slechněme potají jejich rozhovor, aby se mé pochybnosti rozplynuly. Čitralékha Jak si přeješ. Popleta Kochej se raději měsíčními paprsky plnými nektaru! Král Ty mi v mé bolesti neuleví. Hleď! Lože z květů, jež prý chladí, měsíční svit, který hladí, ani santál, ani perly bílé nezazenou lásky muka — to zmůže jen její ruka, nebo aspoň hovor o mé milé. Urvaší Tady máš, mé srdce, odměnu za to, žes mě opustilo a ode- šlo za ním. Popleta Správně. Když nemám koláče ani cukroví, také najdu štěstí aspoň v tom, že na ně myslím. Král Popleta Král Čitralékha Popleta Král Urvaší Čitralékha Hlas Popleta Král Urvaší Čitralékha Královna Služka Popleta To je ti podobné. Určitě ji už brzo získáš. Také si to myslím. Slyšíš, ty nespokojená? Proč? Jen jednu těla část jak tělo skutečné cítím, že mám — tu, které dotkla se, když se vůz otřásl — zbytek je klam. Proč vlastně ještě otálím? (Najednou přistoupí blíž.) Či-tralékho, stojím před ním — a velekrál je docela netečný! (s úsměvem) Vždyť jsi ještě neodložila závoj, který tě dělá neviditelnou. (za scénou) Pojď tudy, paní! Všichni poslouchají, Urvaší s přítelkyní se zasmuší. Pane, přichází královna. Zapečeť si raději ústa! I ty měj ústa na zámek! Co si teď počneme, Čitralékho? Nepospíchej tak! Zatím jsi ještě neviditelná. Královna má na sobě šat kajícnice, jistě se tu dlouho nezdrží. Vstoupí královna a její družina s o bětinami. (pohlédne na měsíc) Měsíc s gazelou ve znaku září dvojnásob, když je spojen se svou milovanou Róhiní. Pán bude zářit ještě víc, až se spojí s milostpaní. Obě přecházejí. Pane, královna mě určitě požádá o bráhmanské požehnání a odmění mě obětinami. Ale dnes je milá mým očím hlavně proto, že se chce pod záminkou obřadu s tebou usmířit. 242 243 Král (s úsměvem) Dojde k obojímu. Mně však připadá to dru- hé důležitější. Zdá se, že přichází jak milost vtělená, bez pýchy, s pokorně skloněnou hlavou, v bělostném rouše, bez šperků na těle, kadeře svázány posvátnou trávou. (přistoupí) Nechť je ti dopřáno vítězství, velekráli! Ať náš pán vždycky vítězí! Buď pozdravena, paní! Vítám tě, královno. (Vezme ji za ruku a posadí.) Právem ji oslovují jako bohyni. Co do důstojnosti si nijak nezadá se samou Šačí, chotí krále bohů. Jak nesobecky dovedeš hovořit! Musím před svým chotěm a pánem vykonat jistý obřad. Odpusť proto chvilku vyrušení! Nemluv tak! Není to žádné vyrušení, ale laskavost. Kéž by takových vyrušení, při nichž člověk dostane oběti-ny, bylo co nejvíc! Jak se nazývá tvůj obřad, má paní? Královna pohlédne na Nipuniku. Obřad za získání přízně milovaného, pane. (podívá se na královnu) Je-li tomu tak, ten obřad tvé tělo něžné jako květ lotosu zbytečně mučí a trýzní, o přízeň toho se snažíš, jenž je ti otrokem a po tvé přízni jen žízní. Urvaší (ze zahanbeným úsměvem) Opravdu má o ní vysoké mí- nění. Čitralékha Hlupáčku, muži znalí světa bývají vůči svým manželkám tím pozornější, čím víc se jejich láska kloní k jiné. Královna Družina Popleta Král Urvaší Čitralékha Královna Král Popleta Král Služka Král Královna Popleta Královna Družina Královna Družina Popleta Služka Komorník Královna Král Královna Urvaší ČlTRALÉKHA Popleta Způsobila to jen kouzelná moc obřadu, že můj choť a pán takto hovoří. Mlč, pane! Nesluší se odporovat milým slovům. Dívky, podejte mi obětiny, abych uctila svaté paprsky měsíce. Jak paní poroučí. Zde jsou. Položte je! (Předvádí uctívání měsíčních paprsků květy a jinými obětinami.) Služky, nabídněte teď obětiny a cukroví urozenému Mánavakovi a komorníkovi! Jak paní poroučí. Urozený Mánavako, přijmi toto cukroví! (bere mísu s cukrovím) Díky, královno. Nechť ti tato oběť přinese hojné ovoce! Urozený komorníku, tohle je pro tebe. (přijímá to) Buď požehnána, královno! Pojď sem, můj choti a pane! Jsem zde. (se sepjatýma rukama se skloní před králem) Beru za svědky tento božský pár, Měsíc a jeho Róhiní, a slibuji svému choti a pánu, abych získala jeho přízeň, že ode dneška nebudu stát v cestě té, po níž touží můj choť a jež se s ním chce setkat v lásce. Výborně! Nevím, jaké důsledky budou mít její slova, ale srdce mám opět plné důvěry. Jestli s tím souhlasí jeho velkodušná manželka, která svůj souhlas stvrdila obětí, nebude už nic stát tvému spojení s milovaným v cestě. (odvrátí se) Ten, komu se zloděj vytrhl z rukou a utekl, praví: Jen si běž, však spravedlnost stejně zvítězí! (Na-hlas) Copak je ti, paní, král lhostejný? 244 Královna Hlupáku, přeji svému choti štěstí i za cenu svého vlastního. Uvaž tedy, jestli je mi drahý nebo ne. Král Je ve tvé moci, má paní, jiné mě darovat, či ze mne otroka mít. Lhostejnost chladná však není, jak snad se domníváš, k tobě můj skutečný cit. Královna Buď jak buď, obřad za získání přízně milovaného chotě jsem provedla. Pojďte, dívky, můžeme jít. Král Nezískáš si však mou přízeň tím, že mě hned zase opu- stíš, má drahá. Královna Nerada bych pokazila výsledek své oběti, můj choti a pane. (Odejde i s družinou.) Urvaší Zbožný král má manželku, která ho miluje, a přece od něho nemohu odvrátit své srdce. Čitralékha Jak bys mohla, když je k němu tak pevně připoutáno? Král (usedne na sedátko) Je už královna pryč, příteli? Popleta Můžeš klidně hovořit, o čem chceš. Opustila tě jako lékař pacienta, kterého považuje za nevyléčitelného. Král Kéž by Urvaší... Urvaší (pro sebe)... dosáhla toho, po čem touží! Král Kéž by se po špičkách, aby jen zlatý kruh na noze za- cinkal tiše, zezadu přikradla, rukou svou hebkou mi oči zaclonila. Kéž z hájů nebeských sem na tu terasu paláce slétla by zvýše a ke mně zdráhavou najednou přivedla družka její víla! Čitralékha Urvaší, splň jeho touhu! Urvaší (stydlivě) Pustím se tedy do hry. (Přistoupí zezadu ke králi a zakryje mu oči.) Čitralékha dá Popletovi znamení. Král Popleta Král Urvaší Urvaší ČlTRALÉKHA Král Urvaší Popleta Král ČlTRALÉKHA Král ČlTRALÉKHA Popleta (dotkne se jí) Příteli, to je určitě krásnoboká dcera Nárá- janova! Jak to můžeš vědět? Vím to naprosto jistě. Což mohla by snad jiná ruka tak moje tělo rozeznít? Vždyť neotevře noční lotos žár slunce, nýbrž luny svit. To je zvláštní — nemohu odtrhnout ruce, jako by je přilepil démantovým práškem. (Potom nechá ruce klesnout a zůstane stát s očima zavřenýma v studu.) Král se otočí a uchopí ji za obě ruce. (poněkud poodstoupí) Buď ti dopřáno vítězství, králi! Přeji ti štěstí, příteli. Už jsem ho dosáhl. Čitralékho, královna mi sama darovala krále — proto jsem se dotkla jeho těla jako milenka. Nesmíš si o mně myslet, že jsem příliš dotěrná. Cože? Vy jste tu už od západu slunce? (pohlíží na Urvaší) I když ti královna tělo mé právě teď dala před námi, kdo však ti dovolil, abys též už předtím srdce vzala mi? Na to ti neodpoví, příteli. Poslyš raději, co ti chci říci já. Poslouchám pozorně. Až skončí jaro a nastane údobí horka, musím jít sloužit vznešenému Slunci. Bude na tobě, příteli, aby se mé družce nezastesklo po nebi. Proč by se mělo někomu stýskat po nebi, paní? Vždyť se 246 Král ČlTRALÉKHA Urvaší ČlTRALÉKHA Popleta Král Urvaší Král Urvaší Král tam nejí ani nepije. Všichni tam jen sní s otevřenýma očima jako ryby. Příteli, jak by mohla zapomenout na nebe, v němž štěstí vládne? Já však jen jí budu sloužit, nevšimnu si ženy žádné. Přesvědčils mě. Urvaší, rozlučme se bez zármutku! (obejme ji, smutně) Nezapomeň na mne, Čitralékho! (s úsměvem) Získala jsi svého milovaného — teď já tě musím požádat, abys na mne nezapomněla. (Pokloní se králi a odejde.) Nebesa ti požehnala, pane, dosáhls splnění své touhy. Jen se podívej, jak dokonale se mi splnila. Což podnož z démantů a vláda nad světem takové štěstí dát mohou jako to, že mohu na její příkazy čekat teď u jejích nohou? Nemám slov, jež bych k tomu dodala. (vezme Urvaší za ruku) Nic už nemůže bránit tomu, aby naše vytoužené štěstí stále vzrůstalo. Paprsky měsíce laskají nám těla a šípy Kámovy něžně srdce hladí. Co předtím krutě mě mučilo, to nyní krásné mi připadá, když jsi se mnou tady. Provinila jsem se vůči tobě, velekráli, že jsem tak dlouho otálela. Ne, to neříkej! Tím dražší štěstí tomu je, kdo předtím zmíral žalem, Popleta Král Popleta Král Urvaší Král tím víc se v stínu raduje, kdo v slunci shořel málem. Paní, rozkošné večerní paprsky měsíce už byly uctěny a tak je načase vrátit se do domu. Ukaž jí cestu! Tudy, prosím! Všichni obcházejí. Teď už mám jen jediné přání, krásko moje. Jaké? Dokud se má touha ještě nesplnila, nekonečně dlouhá noc se zdála být. Kéž bude tak dlouhá také nyní, milá, abych stejně dlouho s tebou mohl snít. Všichni odejdou. KONEC TŘETÍHO DĚJSTVÍ MEZIHRA Za scénou vstupní píseň Čitralékhy a Sahadžanje; Pod dotekem slunce dlaní lotosy už zase na jezerní širé pláni kvetou v celé kráse. Dvě labutě mezi nimi smutně rozprávějí; jedna z nich lká — není s nimi přítelkyně její. 249 Vstoupí Sahadžanja a Čitralékha. Čitralékha (jakmile vyjde, rozhlédne se na všechny strany a zpívá) Do ztichlé vody jezera za slzou slza kane, stýská se zbylé labuti po družce milované. Sahadžanja (smutně) Tvoje zachmuřená tvář, potemnělá jako vadnoucí květ lotosu, Čitralékho, prozrazuje, jak tvé srdce trpí. Vyprávěj mi o příčině svého žalu, abych jej mohla sdílet s tebou Čitralékha Už tak se mi strašně stýskalo po mé milované družce, bez níž musím sloužit jako víla v sídle Boha slunce. Sahadžanja Vím o vaší vzájemné lásce. A dál? Čitralékha Když jsem se ponořila do meditace, abych zjistila, co se s ní za posledních pár dní udalo, čekala mě další těžká rána. Sahadžanja Jaká? Čitralékha (žalostně) Zbožný král Purúravas, jehož chrání sama bohyně Lakšmí, svěřil břímě svých vladařských povinností ministrům a odebral se s Urvaší do háje Gandhamádany na vrcholku Kailásy, aby se tam spolu oddávali lásce. Sahadžanja (nadšeně) Musí to být rozkoš, milovat se v takových končinách. A potom? Čitralékha Tam se Urvaší rozzlobila na krále za to, že se dlouze zadíval na vidjádharskou ženu Udajavatí, která si hrála s hromádkami písku na břehu Mandákiní. Sahadžanja Je opravdu nesnášenlivá, její láska je prudká a osud je mocný. Co bylo pak? Čitralékha Omámená učitelovou kletbou nedbala na manželovy domluvy, zapomněla na příkazy bohů a vešla do Háje pani- ců, kam je vstup ženám zakázán. Sotva tam vkročila, proměnila se v liánu na kraji lesa. Sahadžanja (zarmouceně) Pro osud není věru nic nedotknutelné, když mohl vztáhnout ruku i na takovou krásu. A dál? Citralékha Purúravas hledal svou nejdražší v háji, volal ji a bloudil, až se z toho pomátl, a teď tam tráví dny i noci. (Vzhlédne k obloze.) Myslím, že tyhle ženoucí se mraky, které vzbuzují touhu i ve šťastných milencích, ho jistě nevyléčí. (Zazpívá) Do ztichlé vody jezera zas další slza skane, stýská se zbylé labuti po družce milované. Sahadžanja Je nějaký způsob, jak by se s ní mohl opět shledat? Citralékha Jen jeden s pomocí Kamene setkání, který povstal z laku zdobícího nohy bohyně Gaurí. Sahadžanja Tak vynikající tvorové netrpívají dlouho neštěstím. Proto si myslím, že král jistě najde prostředek, který jim dopomůže ke shledání. Pojď, vrátíme se do služby u vznešeného Slunce, pána Východu. Píseň: S myslí plnou stesku, bolu pro družku, že nejsou spolu, na jezerní vodě tmavé labuť mezi květy plave. Obě odejdou. 250 KONEC MEZIHRY Čtvrté dějství Za scénou Purúravasova vstupní píseň. Řítí se džunglí slonů král, šílený steskem po milé, ověnčen listím servaným v houštinách bloudí bez cíle. Vstoupí král upírající poblouzněný pohled k obloze. Král (s hněvem) Stůj, zlotřilý démone! Kam to unášíš mou nej- dražší? (Vzhlédne.) Z vrcholu skály se vznesl k nebi a zasypává mě deštěm šípů. (Uchopí hroudu a rozběhne se, aby ho zabil. Potom se rozhlédne na všechny strany za zvuků písně.) Na vodách jezera pluje pták, perutě skleslé bolem, závojem slzí marně však svou milou hledá kolem. (Pochopí, smutně) Jakže? Nebyl to démon, to jen černý mrak tam z výšky zahřímal temně. Nebyl to luk, jen duha zářící natáhla paži svou ke mně. Šípy to nebyly, to nenadálý déšť snesl se na zemi z mraků. A moje Urvaší? Jen oslnivý blesk přelud mi vyvolal v zraku. Padne v bezvědomí na zem. Za zvuků písně se opět s povzdechem zvedne. Byl jsem si jist, že to démon 252 moji milou unáší; byl to jen déšť, blesk a mraky. Nebyla to Urvaší. (Smutně přemítá) Kam se jen mohla podít ta krasavice se širokými boky? Kdyby v hněvu ukryla se, tak dlouho by jistě hněv svůj neživila. Kdyby k nebi odletěla, z lásky ke mně by se dávno navrátila. Vyrvat ji mým silným pažím, to by nedokázal nejmocnější démon. Kde může být moje milá? Kam ji osud zavál? Co s ní proved jenom? (Se slzami v očích se rozhlíží na všechny strany.) Ach, jen žal stíhá ty, k nimž se štěstí otočilo zády. Je ještě těžší odloučení od ženy milované, když mraky horko ukonejší a jižní vítr vane. Píseň: Postůj, mraku, zadrž příval, dokud vzdálen jsem své milé. Až ji najdu, můžeš zase pokračovat ve svém díle. (Zasměje se.) Proč vlastně zbytečně snáším stále větší bolest srdce? Vždyť i svatí muži tvrdí, že král je vládcem času. Proč tedy neporučím době dešťů, aby ustala? Píseň: Tancuje v háji strom s půvabným vlněním, vonnými květy je pokrytý celý, ke trubkám kókilů a písním jásavým, které si zpívají opilé včely. (Tančí.) Anebo jí to raději neporučím, vždyť doba dešťů mi vzdává svými znameními královské pocty. Blesk je mou královskou korunou, obloha baldachýnem, jenž jako střapce má ozdobou poupata v lese; bardem je hlučný páv, radostně křičící v háji stinném, a hora s bystřinou vazalem, jenž dary nese. A přece, k čemu je mi všechno to dvořanské pochlebování, když tu v háji nemohu nalézt svou milovanou? Zazní píseň: Opuštěn tou, kterou miloval a která měla ho ráda, uprostřed kvetoucí nádhery bloudí pán sloního stáda. (přechází, vzhlédne a pak s radostí) Moje vytrvalost byla přece jen korunována úspěchem. Štíhlý mladý banánovník, jehož květ se rosou třpytí, milou mou mi připomíná. Slza hněvu v očích svítí. Kde ji opět naleznu, když mi odešla? Kdyby jen dotkla se nohou má Urvaší při jednom kroku písku, jejž zvlažily deště, tu stopy chodidel otisklé pod vahou širokých boků musel bych najít tu ještě. (Přejde, rozhlédne se a pak s radostí) Našel jsem znamení, jež mě povede cestou, kudy se ve svém hněvu ubírala. Když v hněvu spěchala houštinou, tu na zem upadl šáteček s ňader mé víly, zelený jak peří papouška, zmáčený slzami, jež se rtů červeň jí smyly. Vezmu si jej. (Popojde, zastaví se, pak truchlivě) Ach, vždyť je to jen pažit zelené trávy posetý drobnými sluníčky! Kde mám tedy hledat v tomto lese cestu ke své milované? (Rozhlíží se.) Kdo je to tam na vrcholku skály, jejíž úbočí jsou omyta proudy deště? Štíhlý krk daleko kupředu natažen, Čeká páv na mračna za horou skrytá s peřím, jež vítr mu škádlivě rozčeehral, a potom chraplavým křikem je vítá. (Popojde.) Dobrá, zeptám se ho. Píseň: Pověz mi, páve, zda při svém bloudění nevidels milou mou pobíhat někde tu v lese. Lehce ji poznáš podle dvou znamení, tvář má jak luna a ladně jak labuť se nese. Postoupí kupředu a sepne ruce. Nepřišla ti, modrokrčku, v cestu božská žena, jejíž oči mají víčka ladně protažená? (Znovu vzhlédne.) Cože? Neodpovídá a místo toho se pustil do tance. Z čeho může mít takovou radost? (Zamyslí se.) Už vím. Ten jeho ocas čechraný vánkem nemá teď soupeře, když moje nejdražší odešla v dál. Koho jím pyšný pták okouzlit moh, dokud jí černý vlas při hříčkách milostných rozpuštěn vlál? Dobře, nebudu se vyptávat někoho, kdo se raduje z cizího utrpení. (Rozhlíží se na všechny strany.) Hleďme, tady na větvi datlovníku sedí kukačka, v níž konec horkého léta rozněcuje touhu lásky. Mezi ptáky patří k mudrcům. Zeptám se tedy jí. Píseň: V háji, kde si hrála víla, bloudí sloní vůdce stáda, radost srdce opustila, slza v oku závoj spřádá. Hej, kukačko! Další píseň: Poslouchej mě, ptáčku s medem na zobáčku, pohleď, jak mé oči slzy roní! Tvoje křídla letí, kam jen zachce se ti, nemůžeš mi něco říci o ní? (zatančí, přistoupí blíž a padne na kolena.) Paní! Milenci říkají, že poslem lásky jsi a její zbraní, jež vzdor zlomí jistě. Přiveď ji ke mně hned, anebo ukaž mi, kde právě prodlévá. Víš o tom místě? (Poněkud se pootočí a vzhlédne k obloze.) Cos říkala, paní? Jak můžeš takhle opustit milujícího člověka a letět si pryč? Poslyš! Hněvá se na mne, a přece žádné příčiny k hněvu nejsem si vědom. Což někdy žena, jež muži vládne, vyčkává jeho prohřešku jenom? (Zmaten se vkleče posadí, opakuje svou píseň a pak se rozhlédne.) Jak může tak najednou přerušit náš rozhovor a dělat si, co se jí zlíbí? Pravdivě se věru říká: cizí bolest nepálí. Bez ohledu na mou lásku odletěla do dáli a teď se jak žena, která k políbení zvedá ret, sklání k plodům datlovníku, aby sála jejich med. A přece se na ni nehněvám — vždyť má tak sladký hlas. Žij blaze, paní! Půjdu dál. (Vstane, popojde a rozhlédne se.) Co to? Od jižního okraje lesa slyším vyzvánět nákot-níčky prozrazující kroky mé milované. Musím za nimi! (Přejde o kus dál.) Píseň: Tváře smutné nad rozchodem s tou, na kterou vzpomíná, oči, z nichž se hojné slzy řinou jako bystřina, nohy obtížené žalem těžším, nežli unesou, tělo utýrané vzdechy, jež tak bolestivé jsou, srdce celé zkormoucené, jak by cítil blízký skon — bloudí džunglí, marně hledá družku svoji smutný slon. (Rozhlíží se na všechny strany, potom žalostně) Ach běda! Nebyl to zvuk kroků, jen píseň labutě, jež právě chystá se před mraky černými zamířit v Himálaj k jezeru Maňase. Dobrá! Zeptám se těch ptáků, dokud neodlétnou od zdejších vod, jestli nevědí o mé milované. (Postoupí kupředu.) Hej, labuti, králi ptactva! Zanech už sbírání lotosových stonků, k jezeru Maňase odletíš v pozdější době. Zachraň mě před žalem, pověz o mé milé! Vždyť sloužit lásce je přednější než prospět sobě. (Dychtivě se dívá kupředu.) Cože? Říká, že mou milou neviděla? (Usedne. Zazní píseň:) Kde, labuti, je má milá? Vstane a zatančí. Kdybys mou Urvaší nebyla spatřila někde tu na břehu jezera potají, jak bys jí uloupit mohla ten její krok, který mé srdce tak bezmezně opájí? Další verš písně: Pohyby ses prozradila! sepne ruce. Vrať mi ji, labuti! Vždyť jsi jí ukradla tu její chůzi tak ladnou. Kdo s kusem kořisti chycen je, nesmí si ponechat její část žádnou. Dokončení písně: Má Urvaší krásnoboká chůzí tě jim naučila. (znovu opakuje svou píseň, doprovázeje ji pohyby. Pak se zasměje.) Ulétla ze strachu, protože se říká, že jsem král, který trestá zloděje. Poohlédnu se jinde. (Popojde a rozhlíží se.) Hleďme, tady sedí divoký kačer po boku své družky. Zeptám se jeho. Píseň: V lese, kde na břehu tůní každý strom opojen vůní náruče květů zvedá, král slonů milou hledá. popojde kupředu a padne na kolena. Kacírku, jak by šafránem křídla se ti zabarvila, nehrála si tu nablízku líbezná z nebes víla? Vyptává se: Kdo-kdo-kdo? Určitě mě nezná. Jsem vnukem Slunce a Měsíce, Za svého chotě a pána dvě si mě zvolily — Urvaší i ta,, jež Zemí je zvána. Cože, ty mlčíš? Jen počkej, neujdeš mým výčitkám! (Zůstane klečet.) Což se to sluší, počínat si tak sobecky? Když tebe na chvíli od družky oddělí lotosu květy bílé, žalostně naříkáš. A teď mi odmítáš povědět o mé milé? (Posadí se.) Všude se staví proti mně nepříznivý osud. Půjdu raději na jinou mýtinu. (Přechází.) Běda! Tento rudý lotos, v kterém čmelák bzučí, odejít mi brání, je jak její rety tiše sykající vždycky při líbání. Nakloním si čmeláka, který se dvoří tomu lotosu, aby se nehněval, že odtud musím odejít. Píseň: Tak náhle zmizela labuť. Její druh dlouze brázdí teď hladinu vodní v mučivé touze. Sepne ruce. Pověz mi, čmeláku, neviděls Urvaší? Ne, jistě netušíš, kdo je má paní. Kdybys byl okusil vonný dech z jejích úst, lotosu by sis už nevšiml ani. (Jde dál a rozhlíží se.) Hle, tam stojí opřený o kmen nípo-vého stromu statný slon se svou slonicí. Půjdu za ním. Píseň: Bloudí slon zármutkem udolán bezmála, obklopen rojem včel, jež vůně zlákala. (se podívá znovu.) Ne, teď není vhodná chvíle, abych se k němu přiblížil. Jen ať si vychutná v klidu nípová poupata mladá, jež družka chobotem láme a něžně do úst mu vkládá. (Chvíli se dívá.) Už skončil s hodováním. Teď mohu jít blíž a zeptat se ho. Píseň: Pane, jehož síle žádný strom nemůže odolat, ženu, před níž měsíc bledne, nespatřils tu někde snad? Postoupí kupředu. Slyš, pane sloního stáda, jenž vidíš tak daleko — nevíš snad něco též o ní? Je stále stejně tak mladá, je líbezná na pohled a vlas jí jasmínem voní. (S radostí poslouchá.) Ach, povzbuzuješ mě svým hlubokým hlasem, že se jistě se svou milovanou opět shledám. Líbíš se mí tím víc, že máme tolik společného. Přede mnou země, před tebou celý les vždy musí sklonit se, z tvých spánků řine se mok tak jako dary z mých rukou, a čím je pro mne Urvaší, tím tobě je tvoje slonice. Kéž nikdy se netrápíš jako já rozluky mukou! Žij tu blaze! (Popojde dál a vzhlédne.) Hle, přede mnou je rozkošná hora Surabhikandara, kterou mají tak rády nebeské víly. Najdu snad na jejím úpatí svou krasavici? (Jde a rozhlíží se.) Jaká je tu tma! Budiž — budu ji hledat při záblescích blesků. Jakže? Jsem už tak pronásledován neštěstím, že tyhle mraky ani blesky nemají? Ale nevrátím se odtud, dokud se na ni té hory nevyptám. Neslyšíš, horo, jak v lesích zmírá ozvěna jejích kroků? Nepřišla na tvá úbočí širá ta kráska plných boků? Proč mlčí? Bojím se, že mě na tu dálku neslyšela. Půjdu blíž a zeptám se jí ještě jednou. Píseň: Jako čirý křišťál září, horo, tvoje skály, a z tvých houštin božských pěvců písně zaznívají, 261 na vrcholku bohové všem květům rozkvést dali. Nespatřilas moji milou někde v tomto kraji? Sepne ruce. Ptám se tě, ty paní všech hor, co jich země nese: Nevidělas nejkrásnější ze všech žen tu v lese? (Slyší ozvěnu, naslouchá a pak s radostí) Řekla, že ji viděla! Hned se tu po ní rozhlédnu. (Rozhlíží se na všechny strany.) Ne, byla to jen ozvěna mých vlastních slov, odražená od stěn jeskyní. (Pozbude vědomí. Procitne, posadí se a zarmouceně) Ach, jsem už unaven. Osvěžím se tu na břehu horské říčky vánkem, který vane z jejích vln. (Postoupí kupředu a rozhlédne se.) Pohled na říční proud napojený čerstvou vodou dešťů mi snad dodá nových sil. Vlny, či snad brvy v hněvu pozdviženy? Šat zmuchlaný v zlosti, nebo je to pěna? Točí se a kroutí jako boky ženy. Jistě je to ona v řeku proměněná! Ano — musím si ji opět usmířit. Ty, která směřuješ k mořskému pobřeží a zvučíš při tom jak včelami vonný sad, slituj se nade mnou, má krásná, milá má, jako se dovedeš nad ptáky slitovat. Píseň: Pán mořských přívalů vztahuje paže vstříc východním větrům a tančí s útržky mraků, ozdoben ptáky vod a lastur šafránem, pokrytý roji vzrušených krabů a raků, k tanci si taktuje rukama příboje, houf černých mračen obzory zastírá zraku. Padne na kolena. Vždy jsem tě miloval, vždy sladká slova říkal, porušit věrnost mi nenapadlo ani; Čím jsem se provinil, že opouštíš mě nyní tak jako otroka rozhněvaná paní? Cože — ona mlčí? Pak je to tedy skutečná řeka a ne moje Urvaší, Jak by jinak mohla opovrhnout Purúravasem a pospíchat k moři? Ale štěstí lze dobýt jen pevnou sebedůvěrou. Dobrá, vrátím se tam, kde mi ta krásnooká žena zmizela z očí. (Přechází a rozhlíží se.) Poprosím o zprávu o své milované gazelu, která tu odpočívá. Píseň: V nebeském sadu mocný pán slonů Airávata zvaný, palčivým plamenem odluky od milé stravován, nádherou jara, kde strom co strom je květy obsypaný, za zpěvu kukaček opilých vůněmi bloudí sám. (padne na kolena.) Odpověz, pane stád, prosím, vysvoboďme z přívalu útrap, v němž se bídně topím — neviděls milou mou se vznosnými ňadry, s labutí chůzí, okem antilopím? (Postoupí dál a sepne ruce.) Ach, vládce gazel! Neviděls v lese drahou mou Urvaší? Poznáš ji bez velkých nesnází: oči má něžné, tiché a protáhlé jak družka, která tě provází. Vůbec si mne nevšímá a stále obrací hlavu jen za svou samičkou. Je věru pravda, že ten, koho stíhá nepřízeň osudu, je předmětem opovržení. Nezbývá mi než vyhle- dat další mýtinu. (Přechází a rozhlíží se.) Hle, našel jsem na cestě její stopu! Rudý květ kadambu, jenž konec léta hlásí, v prachu tu leží, ten vždycky zdobíval jí černočerné vlasy jako šperk svěží. A co to tam tak červeně svítí mezi kameny? Cár masa vyrvaný spárem lva nezáří tolik a jiskra ohnivá zhasla by v dešti. Vždyť rubín leží tu jako květ ašóku rudý, jejž slunce paprsky hladí a leští. Vezmu si jej. (Předvádí zvednutí kamene.) Bloudí slon lesem a hledá zmizelou paní, v srdci stesk a slzy v očích v cestě mu brání. Za zvuků písně uchopí král kámen a pro sebe: Ta, jejíž kadeře mohl by ozdobit společně s květy mandáru, je kdesi daleko. Nechci jej potřísnit slzami svého nezdaru. Chystá se kámen zahodit, (za scénou) Zadrž, synu! Ten Kámen setkání zrodil se z laku, jímž mocná Gaurí si chodidla krášlí; těm, kteří spolu se rozloučit musí, pomůže, aby zas šťastně se našli. (pohlédne vzhůru) Kdo mě to poučil? (Rozhlíží se.) Byls to ty, lve, vznešený králi zvěře? Jsem ti vděčný za tvou ra- du, urozený pane. (Pozvedne rubín.) Ach, ty Kameni setkání! Pomůžeš-li mi po dlouhé odluce s mou milou opět sejít se, vetknu tě ve svůj královský diadém jak Šiva srpek měsíce. (Udělá několik kroků a rozhlédne se.) Čím to, že se mě při pohledu na tuto odkvetlou liánu zmocňuje taková rozkoš? Ale není divu, že tak uchvacuje mé srdce, Tak štíhlá, s listy, které jí deštěm zvlhly, jako by na rtech slzy jí roztály, jak žena bez šperků — když už květy nemá, ty spolu s jarem uprchlý do dáli. Umlkl bzukot včel. A ona zůstala v hluboké mlčení zabrána, tichá, milé mé podobna, jež snad už lituje, k čemu ji přivedla hněvivá pýcha. Zatoužil jsem obejmout tuto liánu, která se tolik podobá mé nejdražší. Hleď, prázdné srdce jen v hrudi své nesu. Jestli mi osud ji zas do rukou vydá, nikdy už nevkročím do těchto lesů, kde krutý žal a stesk se s bolestí střídá. Za zvuků písně obejme liánu a na její místo vstoupí Urvaší. (se zavřenýma očima se dotýká jejího těla) Mé srdce je vzrušené, jako bych se dotýkal těla Urvaší. Ale nevěřím tomu. Vše, o čem věřil jsem, že je to ona, v mžiku se změnilo ve věci známé. Proto se bojím teď otevřít oči, co když mě zase už něco jen klame? (Zvolna otevře oči.) Cože, je to skutečně Urvaší? (Padne v mdlobách na zem.) Urvaší Vzpamatuj se, velekráli! Král (nabude vědomí) Drahá, konečně zase žiji! Když jsi mi odešla, všechno se propadlo v bezbřehou temnotu. Teď jsem tě nalezl, jako by mrtvý zas vrátil se k životu. Urvaší Odpusť mi, velekráli, že jsem tě v hněvu opustila a tys musel kvůli mně zakusit tolik útrap. Král Netřeba, aby ses mi omlouvala. Srdce i tělo mi okřálo po- hledem na tebe. Ale vyprávěj mi, jak jsi strávila ten dlouhý Čas odloučena ode mne. Píseň: Páva i kukačky, labutě, kachny, řeky a slona, gazely, včely, hory, všech jsem se na tebe vyptával, drahá, když jsem tě hledal, slzami, smutkem chorý. Urvaší Silou svého vnitřního zraku jsem mohla sledovat všech- no, co jsi dělal, velekráli. Král Nerozumím ti, moje nejdražší. Urvaší Poslouchej tedy! Kdysi dávno obýval tento háj na hoře Gandhamádaně vznešený Maháséna, který složil slib věčného panictví. A tehdy učinili bohové rozhodnutí. Král Jaké? Urvaší Aby se každá žena, která vstoupí do těchto končin, pro- měnila v liánu. Jako jediný prostředek k jejímu vysvobození byl pak určen drahokam zrozený z laku, kterým zdo- Král Urvaší Král Urvaší Král Urvaší Král bi sve nohy bohyně Gaurí. A já se srdcem zaslepeným učitelovou kletbou jsem na toto rozhodnutí bohů zatK> ffiwda a vkročila jsem do Háje paniců, zapovězeného všem zenam. Sotva jsem tak učinila, proměnila jsem se v hanu zdobící strom na kraji lesa. Teď už chápu všechno, má drahá. Jaks to však snesla ty, která ses bála, ze jsem ti odešel na cestu dlouhou, když po tvém boku unavený láskou jsem usnul na loži na chvíli pouhou? Hleď, tady je kouzlo, které způsobilo naše shledám (Ukazuje 31 drahokam.) To je tedy Kámen setkání? Proto jsem se vrátila do své vlastni podoby, když jsi mě objal. (přiloží si kámen k čelu) Ve světle tohoto vzácného kamene, který s láskou tisknu k blažené tváři, jak lotos v paprscích prvního úsvitu ' šťastný tvůj obličej, drahá má, září TV lichotníku! Ale příliš dlouho jsme už vzdáleni z Pra-tisthany. Nasi poddaní budou jistě znepokojeni. Poiď vrátíme se zpátky! * ' Oba vstanou. Jak si přeješ, má paní. Jakým způsobem bys tam chtěl jet? Odvez mě k paláci na voze mraku, jenž právě vznáší se nad námi, ozdoben těkavým kmitáním blesků a duhy čerstvými barvami. Píseň: Už našel labuť její druh a jako tažní ptáci svým štěstím celí vzrušení domů se spolu vrací. Oba odejdou. KONEC ČTVRTÉHO DĚJSTVÍ MEZIHRA Vstoupí rozradovaný Popleta. Popleta Díky nebesům, že se už vrátil náš král! Dlouho se veselil se svou Urvaší v končinách krásných jako nebeský sad Nandaná. Přišel zpátky do města, věnuje se kralování a září v kruhu svých poddaných. Kromě toho, že nemá syna, ho nemusí nic trápit. Protože je dnes příznivá chvíle, vykoupal se s královnou v soutoku vznešených řek Gangy a Jamuny a teď sedí v královském stanu, kde ho služky krášlí. Půjdu za ním jako jeho bratr, vykoupán a ověnčen, a přidružím se k němu. (Přechází.) Hlas (za scénou.) Běda! Běda! Drahokam, který byl určen pro královskou korunu a který manžel nebeské víly nechal ležet přikrytý listem tálové palmy, zahlédl sup, spletl si jej s kouskem masa a odnesl jej! Popleta (poslouchá) To je ale neštěstí! Ten klenot zvaný Kámen setkání jsi choval, příteli, ve velké úctě. Ba věru, pán hned vyskočil ze sedadla, ačkoli ho ještě neustrojili. Musím být po jeho boku. (Odejde.) KONEC MEZIHRY PÁTÉ DĚJSTVÍ 268 VstOUpí KRÁL, VOZATAJ, KOMORNÍK, LOVEC a DRUŽINA. Král Lovce! Kde je ten sebevrah, ten lupič ptačí, který takto bez zdráhání loupí dům toho, jenž zloděje trestá a všechny majetky chrání? Lovec Tam poletuje pod oblohou. Jako by ji ozařoval drahokam, jehož zlatá šňůra mu visí ze zobáku. Král Podívám se na něho. Se zlatou šňůrou v zobáku závratnou rychlostí krouží, jako když z ohně kružnici na nebi nakreslit touží. Pověz, co mám teď dělat. Popleta (přistoupí blíž) Odlož soucit! Provinilce musíš potrestat. Král Máš pravdu. Podejte mi luk! Družina Jak pán poroučí. (Odejdou.) Král Ten podlý pták zmizel. Popleta Tam na jih míří ten zoufalý operenec. Král {dívá se) Teď zas tím kamenem ozdobil jak věncem nebes skráně, jako by rozkvetlou ratolest ašóku vložil na ně. Řekyně (vstoupí s lukem v ruce) Zde je luk a šíp, pane. Král Co teď s lukem? Ten požírač masa je už mimo dostřel. Převzácný drahokam unášen ptákem svítí už daleko kdesi Komorník Král Komorník Popleta Král Komorník Komorník Král Lovec Král Komorník jako Mars, jenž mračna v nebeské výši krvavým svitem svým děsí. Urozený Látavjo! Poroučej, pane! Přikaž mým jménem občanům, aby vypátrali toho zlotři-lého ptáka v koruně stromu, kam se uchyluje na noc. Jak pán poroučí. (Odejde.) Oddechni si teď, pane! Kam by musel ten lupič drahokamu odletět, aby unikl tvému trestu! Oba se posadí. Příteli, netoužím ten kámen získat jen pro jeho cenu, ale proto, že mi vrátil milovanou ženu. Vstoupí Komorník se šípem a drahokamem v ruce. Zvítězil jsi, králi. Proboden hněvem tvým, který vzal na sebe podobu téhleté střely, potrestán za vinu s kamenem v zobáku z nebe se zřítil pták smělý. Všichni předvádějí úžas. Komu mám odevzdat tento kámen, až bude řádně očištěn? Jdi, lovce, a uschovej jej v pokladně s klenoty! Jak pán poroučí. (Vezme kámen a odejde.) (k Látavjovi) Víš snad, urozený příteli, komu patří ten šíp? Je na něm vyryto nějaké jméno. Můj zrak však není s to rozeznat písmena. Král Podej mi jej tedy, abych to sám zjistil. Popleta Co tam vidíš, pane? Král Poslechni si jméno střelce! Popleta Poslouchám napjatě. Král (čte:),,Majitelem toho šípu, jenž všem zlým smrt přináší, je princ Ájus, jehož zplodil Purúravas s Urvaší." Popleta Chvála nebesům! Byl jsi požehnán potomkem, velekráli. Král Ale jak je to možné? Urvaší mě opouštěla jen při pobož- nostech a nikdy nebylo na ní vidět žádné známky těhotenství. Jak tedy mohla porodit? A přece! Po několik nocí měla ňadra v hrotech potemnělá, tělo celé znavené a pobledlé tváře vnadné jako listí, které vadne, když se podzim přižene. Popleta Nepřisuzuj, pane, nebeským ženám, co je obvyklé mezi lidmi. Jejich jednání je obestřeno kouzly. Král Dobrá, ať je tedy po tvém. Ale jaký důvod ji přiměl, aby syna přede mnou zatajila? Popleta Třeba se bála, že ji opustíš, protože je už stará. Král Zanech žertů a přemýšlej! Popleta Kdo by dokázal odhalit božská tajemství? Komorník (vstoupí) Nechť král vždy vítězí. Pane, přišla sem asketka z Čjavanovy poustevny s nějakým jinochem a chce tě spatřit. Král Uveď oba bez meškání! Komorník Jak pán poroučí. (Odejde a vzápětí se vrátí s asketkou a jinochem.) Popleta To je určitě ten princ, jehož jménem byl označen šíp, který zabil supa. Je ti velice podoben. Král Asi to tak bude. 271 Komorník Král Asketka Král Princ Král Asketka Král Asketka Popleta Když můj pohled na něj padl, srdce zalil něžný cit a mé tělo zachvělo se touhou v náručí jej mít. Postůj zde, vznešená paní! Asketka a jinoch se zastaví, jak jim bylo řečeno, (přistoupí k nim) Buď pozdravena, vznešená paní! Nechť vzkvétá tvůj rod pocházející z Měsíce, velekráli! (Pro sebe) Vidím, že zbožný král už vytušil své příbuzenství s Ájusem, aniž jsem mu něco řekla. (Nahlas) Pokloň se otci, chlapče! Princ sepne ruce a se slzami v očích se skloní před králem. Dožij se vysokého věku, synu! (dotkne se jeho nohou a pro sebe) Jestliže již pouhá slova, že přede mnou otec stojí, nutí oči zaslzet, jakou lásku asi cítí, kdo v náručí svého otce vyrůstá od dětských let? Co tě sem přivádí, vznešená paní? Slyš, velekráli! Ájuse, jemuž je souzeno dožít se vysokého věku, svěřila z jakési příčiny hned po narození Urvaší do mých rukou. Vznešený Čjavana učinil vše, co je třeba, udělat pro prince z takového rodu. Dostalo se mu vzdělání a naučil se vládnout lukem. Byl věru v nejlepších rukou. Když však dnes vyšel spolu se syny poustevníků nasbírat květiny, dříví a kusovou trávu k oběti, dopustil se přestupku proti zásadám poustevny. Jakého? Asketka Zamířil svým šípem na supa, který se uchýlil s kusem masa v zobáku na střechu poustevny. Král A dál? Asketka Když se o tom dozvěděl vznešený Čjavana, přikázal, abych chlapce vrátila do rukou Urvaší. Proto jsem za ní přišla. Král Posaď se tady, vznešená paní! Oba se posadí na sedátka, která jim přinesou sluhové. Král Látavjo, zavolej Urvaší! Komorník Jak pán poroučí. (Odejde.) Král (pohlédne na jinocha) Pojď sem, synu! Když syna dotkne se, tu tělem otcovým prošlehne radosti plamen; přistup a oblaž mě jak luny paprsek zářivý měsíční kámen. Asketka Potěš svého otce, chlapče! Princ přistoupí ke králi. Král (obejme ho) Neboj se, synu, a pozdrav také mého bráh- manského přítele. Popleta Čeho by se bál? Jistě se už v době, kdy pobýval v poustevně, dobře obeznámil s opičáky. Princ (s úsměvem) Zdravím tě, otče! Popleta I ty buď pozdraven a ve zdraví vyrůstej! Vstoupí Urvaší a komorník. Komorník Přišla paní. Urvaší (vstoupí a rozhlédne se) Kdo je ten chlapec, který sedí na zlatém sedátku a jehož král hladí po vlasech? (Spatří as-ketku.) Ach, vždyť je to můj synáček Ájus s asketkou Sat-jávatí! Jak vyrostl! Král Asketka Urvaší Asketka Princ Urvaší Král Urvaší Asketka Urvaší Král Asketka Princ Král {vzhlédne) Synu! Zde je tvá matka. S dojetím na tebe hledí zrak její a její ňadra povzdechy něhy a lásky se chvějí. Pojď sem, chlapče, uvítej svou matku! (Přistoupí spolu s princem k Urvaší.) Skláním se v pozdravu k tvým nohám, urozená paní. Kéž tě tvůj choť vždy chová ve vážnosti! Buď pozdravena, matko! A ty, synu, dělej vždy radost svému otci! (Obrátí se ke králi.) Nechť je ti dopřáno vítězství, velekráli! Vítej, matko mého syna. Posaď se! Usedněte, vznešení! Všichni se posadí. Dcero, Ájusovi se dostalo vzdělání a je schopen nosit zbroj. Vracím ti proto nyní před tváří tvého chotě, cos svěřila do mých rukou. A nyní bych se chtěla s vámi rozloučit, pobyt zde mi nedovoluje věnovat se poustevnic-kým povinnostem. Jistě je třeba, aby ses nyní, když jsi spatřila mého chotě a pána, vrátila znovu ke svým poustevnickým úkolům. Jdi tedy a na shledanou! Předej vznešenému Čjavanovi mou hlubokou poklonu, urozená paní! Učiním tak. Ty opravdu odcházíš, urozená paní? Vezmi mě, prosím, s sebou. Ale synu, chlapecká léta výuky v poustevně máš už za sebou. Teď je na čase, abys začal žít jako muž. ASKETKA Princ ASKETKA Urvaší Král ASKETKA Král Popleta Král Urvaší Král Urvaší Král Poslechni otcova slova, dítě! Pošli mi tedy alespoň milého toho páva, jenž radost měl, že ruka má mu pera vytrhává. Pošlu ti jej. Skláním se k tvým nohám v pozdravu, vznešená paní! I já se ti klaním. Buďte tu oba zdrávi! (Odejde.) Krasavice moje! Jsem prvním z otců teď dík tvému synovi, a to mi ke štěstí stačí jak bohu Indrovi, když syna Džajantu dala mu jeho choť Šačí. Urvaší se rozpomene a rozpláče se. Co že se naše paní tak najednou rozplakala? (s pohnutím) Proč pláčeš, krásko má, právě teď ve chvíli, kdy příchod potomka mé srdce blaží? Proč slzy, které ti na ňadra padají, tvou šňůru perlovou zdvojit se snaží? Slyš, velekráli! V prvé radosti nad opětovným setkáním se synem jsem na to zapomněla, ale teď, když jsi vyslovil jméno krále bohů Indry, rozpomněla jsem se na podmínku, kterou stanovil. Jakou podmínku? Pověz! Když ses kdysi zmocnil mého srdce, postihla mě učitelova kletba, mocný Indra mi však dovolil setrvat u tebe, ale jen do určité doby. Do které doby? 274 Urvaší Řekl: Až můj milý přítel spatří syna, kterého mu porodíš, musíš se vrátit ke mně zpět. A tak jsem ze strachu, že tě budu muset opustit, a také proto, aby se mu dostalo vzdělání, svěřila našeho synáčka hned po narození do rukou urozené Satjávatí v poustevně vznešeného Čjavany. Dnes se Ájus, který je už schopen pomáhat otci, vrátil a náš společný život je proto, velekráli, u konce. Všichni se zasmuší. Král je jako omámený. Všichni Vzpamatuj se, velekráli! Komorník Vzpamatuj se, velekráli! Popleta Jaké neštěstí! Král (vzchopí se) Ach, ta nepřízeň osudu! Sotva mé srdce okřálo, že přišel chlapec náš, už neštěstí mě potkalo — ty opustit mě máš. Jak by strom suchem vyprahlý osvěžil deště proud, a potom zase náhlý blesk jej změnil v prach a troud. Myslím, že ta smysluplná událost bude mít jeden nesmyslný následek: že si král oblékne šat z březové kůry a uchýlí se do háje asketů. Ach běda, já nešťastnice! Jsem ztracena! Když se teď, po návratu našeho synáčka, jehož výchova skončila, ihned vrátím do nebe, abych dostála svým povinnostem, bude se velekrál domnívat, že jsem se už našeho rozchodu nemohla dočkat. Král Ne, krasavice, tak nemluv! Poslušnost velí nám zříci se štěstí a dát si sbohem. Popleta Urvaší Princ Král Komorník Král Král Urvaší Nárada Král Urvaší Nárada Král Poslechni příkaz Páně! Já vládu předám synovi a jako poustevník půjdu do lesů mezi laně. Neměl bys, tatíčku, do vozu, který táhl zkušený býk, zapřahat mladé zvíře. Tak nesmíš hovořit, synu. Slon v říji poroučí slonům, třebas byl mládě, mladého hada jed je ze všech nejprudší a také mladý král je schopen chránit zemi. Nikoli věk, jen rod ti úspěch zaručí. Látavjo! Co pán poroučí? Vyřiď mým jménem ministru Parvatovi, aby vykonal přípravy k pomazání Ájuse na krále. Komorník s lítosti odejde. Všichni $e tváří zarmouceně, (pohlédne k obloze) Odkud se to najednou zablýsklo? (Dívá se pozorněji.) Vždyť je to vznešený Nárada! S posvátnou šňůrou jak srpkem měsíce, ozdoben perlami, v nichž světlo taje, a s hřívou zlatavých vlasů přichází, jako by strom přání sestoupil z ráje. Připravte obětiny k jeho uctění! Zde je všechno k uvítání vznešeného hosta. Vstoupí Nárada. Budiž ti vždy přáno vítězství, ochránce středního světa! Buď vítán, vznešený pane! Skláním se před tvou vznešeností. Buďte vždy oba nerozluční! (pro sebe) Kéž by tomu tak bylo! (Přivine k sobě chlapce a nahlas) Pozdrav vznešeného Náradu, synu! 276 Princ Ájus, syn Urvaší, se ti klaní, pane. Nárada Buď dlouho živ! Král Posaď se na tuto otep posvátné trávy! Nárada usedne, všichni následují jeho příkladu. Král (uctivě) Co tě sem přivádí, vznešený pane? Nárada Vyslechni příkaz mocného Indry, velekráli! Král Poslouchám pozorně. Nárada Nárada zvěděl svou nadpřirozenou mocí o tvém odhodlá- ní odebrat se do lesů a rozhodl jinak. Král Co přikazuje? Nárada Toto: Jak mi sdělili ti, kteří znají veškeré věci minulé, přítomné i budoucí, čeká bohy válka s démony. Ty pak jsi zdatný spojenec. Proto nesmíš odložit zbraň. Urvaší zůstane jako věrná družka po tvém boku, dokud budeš žít. Urvaší (stranou) Jako by mi šíp ze srdce vytrhl! Král Jsem nejvyššímu Pánu nejvýš zavázán. Nárada Tak to má být. Indra prokáže ti dobro, ty pomůžeš jemu zase. Slunce oheň posiluje, oheň slunce v jeho jase. (Vzhlédne k obloze.) Rambho, přines vodu posvěcenou svatými modlitbami k chlapcovu pomazání na krále! Rambha Zde je všechno, čeho je třeba k obřadu. Nárada Usedni na tento trůn, Ájusi! Rambha posadí prince na trůn. Nárada (vylije vodu z džbánu princi na hlavu) Rambho, proveď zbytek obřadu! Rambha (učiní, jak jí bylo řečeno) Pokloň se vznešenému Nárado- vi a rodičům, synu!