pokud nevnese do díla významy přímo odporující ideověestetickénii. >* měrů autora předlohy: je např. snadno možné (i žádoucí) „dotvářet' .^. Chovovskou atmosféru lyrizující obrazovou linií exteriéru; je ir< ^4 ukázat plně to, co divadlo — napodobujíc ostatně často film nebo ho .'„].. konce přímo využívajíc — ukazuje jenom náznakově: viz např. s r« odehrávající, se v prostředí městských ulic. V takových případech p< \.?* tuje předloha filmu přímo podněty k zobrazení, s nímž nemůže je\ fii inscenace nikdy soutěžit. Otevřenou jen zůstává otázka, po jakou 1 n^ ještě drama zůstává dramatem — a kdy se stává poloprázdným prosto: 1 ň jen mezerovitě obsahujícím onu sémantickoestetickou energii, která, £ vyplňujíc předlohu, bránila adaptaci Shakespearových her. Co vyplývá z našich úvah? Nemá smysl mluvit o „neadaptovatelnosti" dramatických textů; j( ]lVl třeba rozlišovat. Film je mladé umění, které se zrodilo z jisté kulturu' (v nejširším smyslu slova) situace a které této situaci odpovídá i svým1 možnostmi.' Jakkoli je to umění „syntetické" (z kteréhožto faktu plyn' jeho značná schopnost korespondovat s uměními jinými, např. s literátu; rou — i s dramatem), přece se brání interpretacím, které jsou svou fil, sofií, plynoucí z jiných historickospolečenských kontextů, samy už je^ historické. Není-li možné filmově vystihnout Odysseu, a to v jejím smyslu pak nikoli pro „nedokonalost" filmových výrazových prostředků ani pí neuměni filmařů, ale proto, že principy „filmové'" komunikace prostě ne jsou s to tlumočit onen epický paralelismus, který je adekvátním výrazei Homérových postav. A vlastně z téhož důvodu, z takto motivovanéh „omezení" filmové komunikace, lze sice adaptovat Čechova, ale niko Shakespeara. 130 IVO MOŽNÝ DIVÁCKÉ OCENĚNÍ REPERTOÁRU (K sociologii divadelního publika) V* /íkumy divadelního publika patří překvapivě k těm disciplínám ino--ctern1 sociologie, které mají nejdelší empirickou tradici. Jak uvádí V. N. pimuijevski], prováděl ruský režisér Jevgenij Karpov už r. 1895 v hledišti svon-* divadla dotazníková šetření. V roce 1905 zjišťuje ruský učenec Nikoli1, Driesens dotazníkovou akcí mezi 500 studenty, jakou roli hraje di-TikTp» v jejich životě a Čím je u nich motivována návštěva představení. po ŕ ŕoluci pokračovala v průzkumech mladá sovětská sociologie a syste-mar.«"sy diskutovala metodologické problémy výzkumu divadelního publik \ významné a dodnes metodologicky podnětné jsou zejména články A. P vdovského Použití anketní metody při výzkumu divadelního pub-hlt (1926) a Kritika psychologických metod užívaných při výzkumu diva-Jiíi», h návštěvníků, i S. Barděje Divadlo a publikum (srovnej: Dmitrijev- sk'i. 1967). T' y výzkumy v mnohém daleko předjaly světový zájem o problema- x.'.ai »robádání divadelního publika, který můžeme zaznamenat v socio-lo^ic'vé literatuře od konce padesátých let. Na své avantgardní'počátky r" ■ }vala zejména sovětská sociologie. V letech 1964—lQ65.provádi pro-!•* •:■ L. N. Kogan výzkum divadelních návštěvníků ve Sverdlovsku se -.v> . jm 1499 diváků a o évých výzkumech refemje na sodólogickém vri-tsiu v Leningradě r. 1966. Sociologická laboratoř, leningradského V* k mného ústavu divadelního, muzikálního a filmového umění-v; sezóně :%D-1967 provedla rozsáhlé šetření.^ruktury; divadelního, publika pěti lcii i-radských divadel, při kterém zjišťovala u různých sociálních á de-no jfických skupin diváků také. preferenci /divadla vzhledem k. filmu a '1 i ;ertům, motivaci návštěvy, preferenci žánrů, míry stylizace i otázky »I 1 divadelního, představení na názory, a postoje diváka apod. (Dmitri-] * ij, 1968). V Estonské sovětské socialistické republice se systematicky a1 \ výzkumem divadelního publika Karina Kaskôvá, V letech 1966 až 1Uli »odrobila analýze publikum divadelních představení a při návratnosti "> . 85% shromáždila údaje od úctyhodného počtu 45 210 respondentů. K -i ýzkumy zjišťují zejména převahu1 žen v hledišti estonských divadel 1 " ■ iznou převahu mladých lidí; Návštěva divadla koreluje velmi těsně ti1* e vzděláním: průměrný vysokoškolák v Talinu navštíví ročně osm 131 divadelních představení, na jednoho obyvatele města se základním vzděláním připadá 0,5 návštěv divadla.1) Pozornost americké empirické sociologie byla obrácena k výzkumu divadelního publika nejprve výrazně -utilitárními důvody aplikovaného výzkumu. Odborný časopis divadelníků Playbill přináší pravidelný přehlea o struktuře návštěvníků brojdwayských divadel od roku 1955; jeho údaje i údaje vlastních šetření pak zpracovávají W. J. Baumols a W. C. Bowelř (1966) převážně z hlediska ekonomiky divadelního provozu, příjmové struktury publika a vlivu ceny vstupenek na návštěvnost. Ve Velké Británii publikoval výsledky případové studie divadelního publika v posledních letech P. H. Mann (1966, 1967); podrobil analýze návštěvníky dvou inscenací divadla v Sheffieldu a zjišťoval jak sociální složení publika, tak (na malém vybraném vzorku) jeho preference a motivace. Velmi systematicky je zkoumáno divadelní publikum ve Skandinávii; existuje bohatŕ bibliografie výzkumů z jednotlivých skandinávských zemí i podrobná zpráva o longitudálním srovnávacím výzkumu divadelního publika ve Stockholmu, Kodani a Oslo (srovnej: Swedner, 1969). Ve Francii je věnován výzkumu projekt „Divadlo a jeho publikum", dotovaný ministerstvem kultury a vedený A. Giratdem a Piere-Aimé Fouchardeni (1966), v NSR se zabývá výzkumem publika Bernhard Mewes (1965). Metodologické problémy Všeůhny zde uváděné výzkumy divadelního publika můžeme zhruba rozdělit do dvou skupin: na výzkumy pouze popisné a na výzkumy divákových motivací a hodnocení. Ani výzkumy popisné nelze podceňovat i když mezi nimi a výzkumy motivačními je kvalitativní rozdíl. Pokud přinášejí spolehlivé zjištění o tom, kdo vlastně v hledišti sedí, kdo dc facto je ten abstraktní „divák", ke kterému se divadelní představení obrací a odevzdává mu své poselství, jsou popisné výzkumy samy o sobě "významným příspěvkem k poznání společnosti. Přesná znalost věkové, zaměstnanecké a vzdelanostní struktury publika, která u důkladnějších výzkumů bývá obohacena též o popis sociální stratifikace divácké obce. ö ekologickou analýzu spádového obvodu divadla a o analýzu návštěvnických mikroskupin ()}S kým jste přišel dnes do divadla?") je důležitá zejména pro konkrétního zadavatele výzkumu, pro vedení divadla, dramaturga i všechny ostatní tvůrčí pracovníky. Je však také nezbytnýir. východiskem pro výzkumy, jež řadíme do druhé skupiny, pro výzkumy motivace a hodnocení. Sociologie divadelního obecenstva aspiruje na víc nežli na pouhý popis určitého konkrétního hlediště nebo i širšího divadelního publika v jistém městě nebo společnosti: chce také vědět proč ta či ona v hledišti identifikovaná skupina do divadla přišla, co od své návštěvy očekává a jak hodnotí konkrétní zhlédnutí představem " celý večer s návštěvou divadla. O svých výzkumech divadelního publika referovali sovětští badatelé i na VI. světovém sociologickém, kongresu v Evianu 1966 (L. N. Kogan a M. Buvčuk) a na světovém sociologickém kongresu ve Varně 1970 (K. Kasková). 132 Mezi sociology divadelního publika panuje však dnes obecná shoda, žé ! ich cíle a jejich možnosti odděluje dosud vysoká metodologická bariéra. I) radelní publikum ze sociologického hlediska je soubor, který svou po--. tou zatvrzele vzdoruje úsilí o shromáždění důkladných a přesných dat. '0 sběr informací pro popisné výzkumy představuje obtížný technický noblém: publikum jistého divadla je skupina otevřená a nestálá, o které r ní vedena žádná primární evidence (evidence předplatitelů pokrývá jen ^ ít z publika a je chudá na žádoucí data), která se vytváří ad hoc a shro-í .žďuje na časově relativně krátký úsek v prostředí krajně nevhodném ■p ) aplikaci běžných zjišťovacích technik. Poštovní anketa selhává pro n ilou návratnost a výrazné zkreslení souboru samovýběhem, rozdávaný i ibíraný dotazník, zatím nejúspěšnější technika,, vyžaduje vedle pečlivé n ipravy i určitou náladu v obecenstvu, jakou se ne vždycky podaří vy-' -lat. Jenom výjimečně pak může přinést více než zmíněný popis v zá-!J dních demografických údajích. Chceme-li překročit jeho hranice, do-r trat se motivů a hodnocení, uchylujeme se obvykle k hloubkovému u erview; výběr reprezentativního vzorku pro takový interview zůstává [■»■■rád obtížně řešitelnou otázkou. Žádný z výzkumů uvedených v přehledu M jratury, pokud se o analýzu motivací pokusily, nepracoval s reprezen- ivním vzorkem a jejich data vesměs vycházela z tak nízkých počtů, že ii umožňovaly statistickou analýzu. listou hraniční oblastí mezi problematikou přístupnou statistickému , ření a problematikou vyhrazenou hloubkovému interview je otáaka po t -'áckém hodnocení repertoáru. Při jistém zjednodušení můžeme i v dor t» níkovém šetření klást otázku po divákově oblibě a preferencích. Cito- i íé výzkumy řešily problém vesměs tak, že — pokud otázku o pref eren-t ■ h nekladly jen nereprezentativnímu malému vzorku v hloubkovém r erview — zjednodušily dotaz na otázku po preferencích druhů. Tak i kal Dmitrijev v Leningradě 1966 tyto výsledky: Tabulka 1 Preference druhů u návštěvníků čtyř moskevských divadel (DmitrijevsMj 1968: 78) ivadlo Puškinovo divadlo Velké dramatické divadlo Divadlo komedie Komsomolské divadlo Celkem fuh: 34% 44% : 32% . 50% ■ 29 % agédie 21% 18% 14%- 14% 20 % »médie 19% 22 % 30% 19 % 27 % Ludeville 7% 4%- . 1% — ■ 4% eohno 13% U% 17% 2% 11% iz opovědí 6% 1% 6% 15% 9% lek 100 % 100 % 100 % 100 % 100 % ■ 133 H. Swedner a Maja Björkmans ve Stockholmu 1966: Tabulka 2 Preference druhů u návštSvníků -Státního divadla ve Stockholmu (Swedner 1969: 158) muži ženy väeobecný zajem o divadlo 3,04 3,34 komedie 3,17 .3,34 klasické drama 2,52 2,85^ opereta 2,16 2,50 muzikál 2,66 2,89 revue 2,72 2,61 moderní problémová hra 2,79 2,89 opera 2,10 2,40 avantgardní divadlo 2,11 2,10 a Jette Vorchhammers a Verner Goldshmidt v Kodani 1966: Tabulka 3 Preference druhů u návStévntků Státního divadla v Kodani (Swedňer 1969: 166) muži ženy veselohry 2,7 2,8 klasické ríinohry 2,2 2,4 opereta 2,2 2,4 muzikál 2,5 2,7 revue 2,7 2,5 moderní problémová hra 2,7 2,7 avantgardní hry 1,8 1,8 opera 1,7 1,9 balet 1,8 2,4 K dotazu po preferenci vybraných divadelních druhů lze mít ovšem vážné metodologické výhrady; tento způsob kladení otázky je technicky vynucen a autoři všech výzkumů si jeho nevýhody plně uvědomují. Předně, jak vidíme už i z rozdílné klasifikace, ani autoři výzkumů se nekódují na jednom třídění; divadelní teorie zná několik neshodných kla- 'ikací. Za druhé, indikátory pro zařazení do jistého druhu nejsou jednoznačné; vedle nesporně zařaditelných her existuje velká skupina divadel-rich představení, u nichž by se i divadelní teoretikové rozcházeli v zařazení d», určité kategorie stanovené klasifikace, jak pak teprve laický diváky """ " ■' " námťťfca spočívá v tom, že divák vůbec nemusí 134 if pravděpodobně nebude) orientovat své preference v repertoáru podle ,i, "ielních druhů, ale mnohem pravděpodobněji podle zcela jiného, nám (a -jsměs i jemu) neznámého kritéria. Způsob, jakým třídí divák zhléď •i. *. hry, patfí sám o sobě ke klíčovým otázkám sociologie divadla. Obejít iu i otázku apriorním stanovením skupin podle kategorií, vypůjčených .^adelní teorie, sociologa spíše mate, nežli orientuje. T ■ nasnadě, že daleko větší poznávací hodnotu by mělo měřit nikoli "■ «otočení druhů, ale ptát se konkrétně na divákovo ocenění jednotlivých -li l- lnutých inscenací. Teprve analýzou statisticky významného souboru t k'-> získaných dat pomocí moderních výpočetních technik můžeme do-<;í . k objektivnímu zjištění, jaké jsou skupiny, do nichž si divák hry 1 ĺ Ji, co je pro něho třeba i podvědomým klasifikačním kritériem a jaké <» i >ho hodnocení nikoli jenom jednotlivých her, ale i určitých, v jeho ii 'i sdružených skupin či typů. Dostupné výzkumy však vesměs na \'o<> stanovený cíl rezignovaly. Z uváděné literatury jedině P. H. Mann (.'ii-7: 88) 'kladl postojové otázky orientované přímo k jednotlivým insce-r.iiini repertoáru; nezařadil však postojové otázky do základního dotaz-• i\i (n = 5 528 respondentů), ale jen do nereprezentativního doplňkového -■' "ní (n = 36 respondentů). V komentáři ke svým výsledkům poukazuje 1,1 ii n na obecně platné příčiny vzácnosti reprezentativního diváckého . ^ * ění: jednak tu působí technická potíž s vyplňováním sady postojových «•i *-;k o přestávce divadelního představení, jednak faktická potíž daná mi. že lidé nechodí většinou do divadla pravidelně, a tak publikum jed-T .ho představení nemůže ostatní inscenace hodnotit, protože je nezná. Via-tni výzkumné výsledky V'ŕzkum, o jehož výsledky se budeme dále opírat, shromáždil v květnu 10i.«i odpovědi 3 092 návštěvníků šesti představení ve vybraném oblastním ■ ■ 'dle — v Divadle pracujících v Gottwaldově. Patřilo k ,specifickým . lir akteristikám zkoumaného divadla, že 70 % jeho publika jsou stálí .ih •■ enti, majitelé předplatních lístků nebo účastníci pravidelných spo-!■ ^ch zájezdů. Tato skutečnost umožnila předpokládat znalost celého !*■■- rtoáru u rozhodující většiny dotázaných a zařadit tedy dotaz na di-■. •■ .é hodnocení repertoáru nikoli v obecné podobě divadelních druhů 'i. idlo nemá operu, byl by tedy rejstřík druhů Chudý), ale v konkrétní *il ?bě na všechny inscenace zařazené v předplatném právě končící se- ■'I r. 1'opis publika a analýzu jeho základních postojů přinesla závěrečná " ;umná zpráva (Morava, Možný, 1969).2) Tento článek je pokusem >ěr informací proběhl ve dnech 27. dubna až 13. května na šesti představeních vadla pracujících v Gottwaldově. Bylo užito, techniky rozdávaných a sbíraných itazníků vyplňovaných publikem o prodloužené hlavní přestávce za instruktáže proscenia. Dosažená návratnost činila 86,06%; celkem byly shromážděny odpo-di od 3092 diváků. Z tohoto počtu bylo v hledišti zjištěno 34% mužů a 66% n 41% diváků se základním. vzděláním, 20% s nižším středním, 29% s matu-tou a 10% s vysokoškolským vzděláním; 68% ženatých a 28% svobodných dítku- 48% diváků z Gottwaldova a zbytek odjinud; 21% dělníků, 5 % zemědělců, % organizačních a administrativních pracovníků, 17% techniků, 18% pracov-ků ve službách, 9 % studentů, 2 % učňů a 7 % v. domácnosti nebo v penzi. 135 zhodhoftit získaná data v sekundární analýze, soustředěné na objí některých principů diváckého hodnocení repertoáru. V dalším tex pokusíme najít odpovědi na tyto základní otázky: 1. Existují výrazné rozdíly v ocenění jednotlivých her, nebo je spoko s repertoárem až na malé výkyvy zhruba rovnoměrná? 2. Pokud existují výraznější rozdíly, jaké je pořadí úspěšnosti jednotí her sezóny? 3. Liší se jednotlivé skupiny v publiku ve svém hodnocení reper nebo je úroveň ocenění jednotlivých her univerzálně platná pre ■soubor diváků? 4. Pokud existují rozdíly v ocenění podle skupin diváků, jsou takov váhy, že mění pořadí úspěšnosti her? 5. Lze rozeznat v oceňování 'diváků nějakou typologii, tj. korelují ocenění určitých her tak, že ti, jimž se jistá hra líbí, jsou zárov jimž se líbí jistá jiná hra, a naopak? 6. Je tato případně zjištěná typologie, tato pravidelnost v struktuře není univerzální pro daný repertoár a celé publikum, nebo je : v jednotlivých skupinách publika? Diváci oceňovali hry tak, že na otázku: Jak se vám líbil náš reper měli možnost označit u každé z uváděných her svůj postoj na trie mické stupnici nelíbilo — středně líbilo — velmi Ubilo'6 Tabulka 4 Hodnocení jednotlivých her repertoáru diváky Repertoár neviděl jsem nelíbilo středně líbilo velí líbi Bílá nemoc 29,7 % 1,3 % 20,7 % 48,2 Filosofská historie ^ 26,4 % 0,8 % 11,2 % 61,6 Nápadníci trůnu 5ö,3 % 1-4 % 18,7 % 24,7 Drahomíra 37,0 % 1.7 % 22,7 % 38,6 Ideální manžel 39,0 % 1,9 % 30,0 % 29,0 Ach, ta léta bláznivá 34,7 % 4,4 % 32,9 % 28,0 Hon na čarodějnice 39,9 % 11,3 % 30,1 % 19,6 Snílci 47,2 % 16,9 % 23,8 % 12,0 Jedna z nás je vrah 34,8 % 4,1 % 28,5 % 32,6 Kat a blázen 57,2 % 1.5 % 5.8 % 35,5 V celém repertoáru existuje zřejmě toliko jeden vyslovený „propac muzikál Snílci jako jediná hra má větší podíl ocenění negativních (nel 16,9%) nežli pozitivních (velmi líbilo 12%). Vyšší podíl negativních jrtoáru Divadla pracujících v Gottwaldově byly tyto hry: Karel Cj -noc; J. Dietl, Z. Petr: Filosofská historie (muzikál); H. Ibsen: Napa J. K, Tyl: Drahomíra; O. Wilde: Ideální manžel; E. O'Neill: Ach, ta á; A. Miller: Hon na Čarodějnice; T. Jones, L. H. Schmidt: Snílci (muz; Thomas: Jedna z nás je vrah; Voskovec a Werich: Kat a blázen. 133 n*ní si vysloužil ještě Hon na čarodějnice; pak už je tu výrazná skupina ..- ředně oceňovaných her a nad nimi úspěšné inscenace sezóny: Filosofská ■ istorie, Bílá nemoc, Kat a blázen. Podle pozitivních hodnocení by sem nitřila i hra Jedna z nás je vrah, ta má však nehomogenní hodnocení:Je , ivrtá co do pozitivních ocenění a současně čtvrtá co do negativních 'pněni' Razení podle podílu pozitivních a negativních hodnocení může však být nerovnoměrně ovlivněno skutečností, že podíl diváků, kteří jednotlivé hry ■ ^viděli, je u různých her různý. Jenom do jisté míry smíme předpokládat, . J větší podíl diváků, kteří hru neviděli, vypovídá také o neoblíbenosti. \*y: Některé inscenace měly v době hodnocení teprve velmi malý počet i příz a podstatná část diváků je nemohla ještě zhlédnout. Abychom vy-] líčili vliv tohoto handicapu, vypočítali jsme pro každou hru průměrný i« dex úspěšnosti u diváků, kteří ji Viděli.4 Takto získaný průměrný index ľrazuje hry do tohoto pořadí úspěšnosti: Průměrné ocenění 1. Filosofská historie 2,82 2. Kat a blázen 2,76 3. Bílá nemoc 2,65 4. Drahomíra 2,58 5. Nápadníci trůnu 2,48 6. Ideální manžel 2,46 7. Jedna z nás je vrah 2,43 8. Ach, ta léta bláznivá 2,36 9. Hon na čarodějnice 2,20 10. Snílci 1,90 Vnitřní rozložení, ze kterého vychází získané pořadí, znázorní nejlépe _raf 1, viz str. 138. Míra úspěšnosti her a jejich pořadí v ocenění diváků je významným -jištěním zejména pro praktického zadavatele — vedení divadla a pro Dubor, který na repertoáru- pracoval. Jeho obecná zjišťovací hodnota je "Všem nevelká — právě vzhledem k jeho konkrétnosti. Pro sociologa za- ■ íná být index diváckého hodnocení jednotlivých inscenací zajímavý až i ako závislá proměnná ve vztahu, k nezávislému znaku, příslušnosti, k sle- ■ ováným sociálním charakteristikám. Rozbor publika v primární analýze přinesl zjištění, že aktivním jádrem i koumaného publika jsou ženy (Morava,, Možný, 1969: 47). Položíme si ■ädy nejprve otázku, zda 1. existují inscenace preferované ženami, na lozdíl od inscenací preferovaných muži; 2. které-z inscenací získaly vyšší hodnocení u mužů a které u žen. Zjištěné rozdíly v průměrném hodnocení y závislosti, na pohlaví -espondenta ukáže nejlépe graf 2, .viz štr. 139. ; Index udává hodnotu aritmetického průměru ocenění hry. Byl získán tak, že ocenění „nelíbilo" byla přiřazována hodnota 1, ocenění „středně líbilo" hodnota 2 a ocenění „velmi líbilo" hodnota 3. 137 GRAF 1 Hodnocení repertoáru diváky 48; 2Ä 47,2 34,8 Sli«. L-genda: □ 61,6% Hry: Bílá nemoc 16,9 23.8 12»°* U>% 1,5 5,8 35>5*' Filosofská historii Nápadníci trůni, Drahomíra Ideální manze Ach, ta léta blázr Hon na čaroděini< Snílci Jedna z nás je vr Kat a blázen íeviděl jsem nelíbilo středně líbilo velmi líbilo >ny "tedy posuzují o něco výše všechny inscenace sezóny; hypotéza ženských".a-„mužských" inscenacích se zamítá. Snad jen Čapkova Bil íocmělavvra^něji mužsky orientovaný apel, neboť jedině tu se hod »vnává. 138 RAF 2 Rozdíly v hodnocení žen a mužů (plný sloupec — ženy, prázdný — muži) ilaiflii.il 6 9 10 jegenda: 1 — Bílá nemoc, 2 — Filosofská historie, 3 — Nápadníci trůnu, 4 — Dra- omíra, 5 — Ideální manžel, 6 — Ach, ta léta blázinivá, 7 — Hon na čarodějnice, 8 — Snílci, 9 — Jedna z nás je vrah, 10 — Kat a blázen. Křivka ocenění v závislosti na v ě k u má u většiny inscenací sedlovitý var: nejmladší a nejstarší skupiny hodnotí mírně, střední věk je kritič-éjší. Ani tu však (s jednou výraznou a dvěma nevýraznými výjimkami) .enacházíme inscenace, jejichž ocenění by. bylo funkcí věku. Výraznou ýjimkou je Tylova Drahomíra. Je to inscenace pro starší publikum; do-tává se v pořadí ocenění z osmého místa v nejmladší věkové skupině a druhé místo v nejstarší věkové skupině. O nevýrazné výjimky se po-tarala především nejmladší věková skupina, která celý repertoár hodnotí jiném pořadí, a pozvolný nepravidelný pokles ocenění'Kata a blázna přibývajícím věkem. Další drobné odchylky ukazuje graf ,3, viz str. 142. Výrazně závisí ocenění repertoáru na vzdělání diváka. Zjišťujeme ředevším, že se stoupajícím; vzděláním stoúpá: i kritičnost. Platí to ženěna pro inscenace her Jedna z nás je vrah, Ideální manžel á Ach, ta sta bláznivá. Některé jiné hry mají křivku ocenění v závislosti na vzdě-íní složitější: u Filosofské historie a Kata a blázna se láme ocenění až o maturitě, u Drahomíry před maturitou, u Snílků s vyučením. Proti beonému trendu vykazují dvě hry pozitivní korelaci mezi vzděláním oceněním: Bílá nemoc a Hon na/čarodějnice byly úspěšné především vzdělaného publika. Srovnej graf 4 na str., 143. Rozdíly v ocenění podle povolání diváků jsou u většiny her malé. enom Hon na čarodějnice výrazně odmítli zejména zemědělci', kteří na-pak vysoce ocenili Drahomíru, a všeobecně nízko hodnoceni Snílci se očkah" poměrně příznivého hodnocení oď studentů. • ■' H39 Tabulka 5 Spearmanův koeficient pořadové korelace 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 1 2 3 4 5 6 7 S 9 10 + 0,071 +0,228 + 0,129 —0,005 —0,042 + 0,143 +0,102 +0,097 + 0,137 + 0,071 + 0,077 + 0,062 + 0,112 + 0,144 + 0,015 + 0,086 + 0,106 + 0,132 + 0,228 + 0,077 + 0,242 + 0,099 + 0,013 + 0,202 + 0,041 +0,104 —0,052 + 0,129 —0,062 + 0,242 + 0,082 + 0,036 + 0,072 —0,021 +0,084 + 0,057 —0,005 + 0,112 + 0,099 + 0,082 +0,341 + 0,062 + 0,121 + 0,237 + 0,063 —0,042 + 0,144 + 0,013 + 0,036 + 0,341 + 0,097 + 0,218 + 0,242 + 0,009 + 0,143 + 0,015 + 0,202 + 0,072 + 0,062 + 0,097 + 0,176 +0,210 + 0,083 +0,102 + 0,086 + 0,041 —0,021 +0,121 +0,218 + 0,176 +0,166 + 0,031 + 0,097 + 0,106 + 0,154 + 0,084 + 0,237 + 0,242 + 0,210 + 0,166 + 0,083 +0,137 + 0,132 —0,052 + 0,057 +0,063 + 0,009 + 0,083 + 0,031 + 0,083 Legenda 1 = Bílá nemoo 6 = Ach, ta léta bláznivá 2 = Filosofská historie 7 = Hon. na čarodějnice 3 = Nápadníci trůnu 8 = Snílci 4 = Drahomíra 9 = Jedna z nás je vrah 5 ~ Ideální manžel 10 = Kat a blázen Poslední dvě otázky, které nám zůstávají k zodpovězení, předpokládají analýzu interkorélaeí v ocenění jednotlivých her. Matice Pearsonova koeficientu pořadové korelace všech her repertoáru přináší tento obraz: V matici především vidíme výraznou převahu pozitivních "korelací: ocenění repertoáru je poměrně homogenní nejen v sociálních skupinách, ale i v celku repertoáru. Můžeme konstatovat, že spíše nežli diváky rozličného zaměření má divadlo diváky celkově více nebo celkově méně spokojené. Negativní korelace, případ, kdy pozitivní hodnocení jedné hry znamená vysokou pravděpodobnost negativního hodnocení některé jiné hry a naopak, se vyskytuje v celé matici jen třikrát. Jsou to tyto případy; Bílá nemoc nebo Ach, ta léta bláznivá' (r = —.042) Nápadníci trůnu nebo Kat a blázen (r = —.052) Drahomíra nebo Snílci (r = — .021) Nejvyšší shodu v ocenění zjišťujeme naproti tomu u her Ideální manžel pak také Ach, ta léta bláznivá (r == +.341, p <.001) Drahomíra - pak také Nápadníci trůnu (r = +.232, p <.001) Další informace získáme použitím Mac Quittovy elementární článkové analýzy (Mac Quitte, 1952), jíž zjistíme vnitřní strukturu vztahů v matici. Ukáže nám, že páry s nejvyšší shodou ocenění tvoří zároveň jádra dvou rlp+ntů, do nichž se sdružují všechny ostatní hry: Srovnej graf*5, str. 144. Nejúspěšnější hry sezóny, stejně jako „propadáky", leží na okraji de-Uuj; články jádra jsou hry v celkovém hodnocení průměrné. Pokusíme-li v ,. takto získaného obrazce vyčíst kritérium, podle kterého jsou hry "*' cvákově ocenění sdruženy, vidíme, že na popis dvou vydělených skupin (tupú) nemůžeme aplikovat žádnou klasifikaci, zavedenou v divadelní 140 'teorii- Vidíme tu, jaký smysl pro divácké hodnocení měla hantýrka principálů kočovných společností: jádrem prvního detritu jsou „historické 'kusy" a jádrem druhého detritu „konverzačky". Tento obraz vzájemných vztahů v hodnocení her zůstává vcelku zachován i ve skupinách podle pohlaví, věku, místa bydliště; jedinou výraznou výjimku tvoří způsob hodnocení repertoáru u vysokoškoláků. Matice korelací pro tuto podskupinu vypadá takto: Tabulka 6 Spearmanův koeficient pořadové korelace — 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Ji 10 + 0,387 + 0,261 + 0,030 + 0,014 —0,116 , + 0,001 + 0,259 + 0,066 + 0,217 + 0,387 + 0,221 + 0,177 + 0,104 + 0,130 —0,114 + 0,054 + 0,087 + 0,182 + 0,261 + 0,221 +0,577 f + 0,110 —0,143 +0,049 +0,144 +0,048 —0,355 + 0,030 + 0,177 +0,577 —0,011 —0,060 —0,108 —0,078 + 0,040 —0,127 + 0,014 + 0,104 + 0,110 —0,011 +0,172 —0,064 + 0,115 + 0,159 —0,029 —0,116 + 0,130 —0,143 —0,060 '+0,172 —0,139 + 0,378 + 0,191 + 0,022 + 0,001 —0,114 + 0,049 —0,108 —0,064 —0,139 + 0,006 +0,152 + 0,052 + 0,259 + 0,054 + 0,144 —0,078 + 0,115 +0,378 + 0,006 + 0,030 —0,152 + 0,066 + 0,087 + 0,048 + 0,040 + 0,159 +0,191 + 0,152 + 0,030 +0,021 +0,217 + 0,182 —0t355 —0,127 —0,029 + 0,022 + 0,052 —0,152 :+0,021 legenda 1 = Bílá nemoo 6 = Ach, ta léta bláznivá 2 = Filosofská historie 7 = Hon na čarodějnice 3 = Nápadníci trůnu 8 = Snílci 4 = Drahomíra 9 = Jedna z nás je vrah 5 = Ideální manžel 10 = Kat a blázen Především je tu nápadné zvýšení počtu negativních korelací. Proti třem negativně korelujícím párům v matici hodnocení všech diváků (srovnej tabulku 5) nacházíme v obdobné matici u vybraného podsouboru; vysokoškoláků třináct negativních korelací! Nejčastěji negativně koreluje hodnocení jiných her s Drahomírou; tato hra však má zároveň nejvyšší pozitivní korelaci v celé matici, a sice s Nápadníky trůnu (r = + . 577). Tento pár také tvoří detrit, na kiterý se neváže žádná další hra. Pro vysokoškoláky je vůbec charakteristické rozložení souvislostí do více menších shluků, tedy výrazněji diferencující hodnqcení, bohatší škála vyhraněných vkusů. Stanovíme-li práh respektované souvislosti na hladině významnosti chí2 na p=<.001, pak se nám matice rozpadá ha. pět skupin, na tři detrity a dvě nezávislé jednotky. Srovnej graf 6, str.;145. Shrnutí a závěry Ve zkoumaném publiku i v posuzovaném repertoáru jsme zjistili poměrně značnou homogenitu v obou zkoumaných "dimenzích: 1. Ti, kdo? hodnotili vysoko jednu hru, hodnotili také (až na výjimky) pravděpodobně i ostatní hry a naopak ti, kdož hodnotili nízko/ hodnotili nízko všeobecně; 2. pokud se jistá hra líbila, líbila se všem (až na výjimky), pokud se nelíbila, nelíbila se všeobecně. K Shodnému hodnocení všech her všemi diváky, které-se projevilo jako trendy má ovšem dosažený následek ještě 141 značně daleko. Především můžeme konstatovat rozdíl v úspěšnosti jec notlivýoh her. Vedle početného středu se z repertoáru vydělily tři vein úspěšné hry (Filosofská historie, Kat a blázen, Bílá nemoc) a jedna hi vysloveně neúspěšná {Snílci). Nejúspěšnější hry se vyznačují tím, že jsc Hodnocení repertoáru podle věku Stáří 20 30 40 50 60 Filosofská historie Drahomíra Kat a blázen Bílá nemoc Nápadníci trůnu Ideální manžel Jednď z nás je vrah Ach, ta léta bláznivá Hon na Čarodějnice y» Snílci 70 let oceňovány velmi shodně ve všech skupinách publika. Rozdílné názory jsou spíše na hry „středu". Zdá se, že se tu potvrzuje stará pravda, že >ěšná dramaturgie oblastního (nemetropoliftního) divadla závisí zejména tom, jak dalece se podaří najít takové hry, které by akceptoval jak steky lékař, tak babička % venkova. Předkládaný rozbor naznačuje, že k. na hledání nejnižšího společného jmenovatele působí na dramaturgii dvou směrů: Pramení jednak ze skutečnosti, že „lidová" část publika, 'iŠti/roašeho divadla poměrně početně zastoupená (61 % diváků se 142 idním nebo nižším středním vzděláním, 53 % diváků z venkova) ten-k zaujetí málo rozlišujícího postoje k «elému repertoáru. Toto pub-a by podvědomě rádo na repertoáru vzájemně si pqdobne hry, aby o repertoár jako celek přijmout (nebo zamítnout). Druhý tlak,-který >bí ještě neúprosněji, je dán skutečností, že vysoký podíl sedadel je íován na celou sezónu. Nedá se tedy počítat pro různé hry s různým 0,9 \ 0,8 Hodnocení repertoáru podle vzdělání -—a Filosofská historie Bílá nemoc V Kat a blázen Nápadníci trůnu Drahomíra ^V^ \^» Hon na čarodějnice Ideální manžel Ach, ta léta bláznivá * Jedna z nás je vrah Snílci Vzdělání: . základní vyučen nižší maturita ■' vysoká i střední..... škola 143 GRAF 5 Legenda: 1 — Bílá nemoc 2 — Filosofská historie 3 — Nápadníci trůnu 4 — Drahomíra 5 — Ideální manžel 6 — Ach, ta léta bláznivá 7 — Hon na čarodějnice 8 — Snílci 9 — Jedna z nás je vrah 10 — Kat a blázen publikem. Dramaturgie je tak přímo nucena hledat hry s univerzálnín apelem, koncipovat pokud možno „vyrovnaný" repertoár. Tam, kde prost nedokáže dosáhnout univerzálního apelu, orientuje se (ať vědomky či ne vědomky) pqctye většin v hledišti. Sledujeme-li, kam v takových případec zaměřila vyznění inscenací, vidíme, že zvolený repertoár byl úspěšnějs u žen než u mužů (žen bylo v hledišti 2/3, mužů 1/3; z deseti uváděnýc her se všedh deset více líbilo ženám nežli mužům) a u diváků s nižšír spíše nežli s vyšším vzděláním (z deseti her šest s přibývajícím vzdělánír v ocenění klesá, tří se stoupajícím vzděláním získávají — ale jen do ma-í""Jty, u vysokoškoláků pak už prudce utrácejí, a jenom jedna hra j 144 IAIT6 Legenda: 1 — Bílá nemoc 2 — Filosofská historie 3 — Nápadníci trůnu 4 — Drahomíra 5 — Ideální manžel 6 — Ach, ta léta bláznivá 7 — Hon na čarodějnice - Snílci 9 — Jedna z nás je vrah 10 — Kát a blázen >. ■ist- lativně nejvýše hodnocena vysokoškoláky). Ideálně univerzálního apelu • podařilo, dosáhnout u Filosofické historie: líbila se nejvíce jak divákům >d devatenáct, tak divákům nad šedesát let, jak divákům se základním, k divákům s vysokoškolským vzděláním, zemědělcům, administrativním raoovníkům, dělníkům, zkrate všem. Hledání univerzálního apelu ovšem není jediná možná cesta. Drama-irgie může zvolit i jinou strategii. Může postavit repertoár naopak na 145 vzájemně odlišných, vyhranene zaměřených inscenacích, a koncipoví zónu s vědomím, že každá inscenace bude mít jiné obecenstvo. Pod přepych si zkoumané divadlo dovolilo jenom u dvou inscenací z ď Hon na čarodějnice byl orientován zřetelně na inteligenci a propad jména mezi zemědělci, tylovská inscenace naopak uspěla právě ne u venkovského publika (a u starších diváků), propadla u mládeže a i sokoškoláků. Snílci znamenali zřejmě neúspěšný pokus o hru zaměi na mladé lidi v publiku; byli relativně nejvlídněji hodnoceni stud byli však odmítnuti nejen vyššími věkovými kategoriemi, ale i učni. úspěšně specializované hry však 'byly v repertoáru zkoumaného diJ spíše výjimkou. Jenom metropolitní divadlo, které může předpok větší výměnu publika v hledišti a které má také zpravidla v hledišti vzdělanců s diferencovanějšími požadavky, si snad může dovolit bu< repertoár tak, aby každá hra byla výrazněji jiná než ostatní. Nezodpovězeny (nepoloženy) zůstávají otázky po příčinách z; ného relativního úspěchu či neúspěchu jednotlivých her, po příčinácí vislosti tohoto úspěchu na sociálních znacích jisté části publika, po torech, jež determinují sdružování her do vzájemně vztažených sh! Taková analýza příčin by musela vzít v úvahu i druhý pól hodn< divák — inscenace a věnovat pozornost faktorům v inscenaci samé: h novanému dramatu, hereckému obsazení, režii, výpravě inscenace atd., v úvahu přicházejících faktorů je tu velmi široká. To už zřetelně př« čuje nejen hranice této stati, ale zejména hranice sociologie divadeľ publika. Nastoupená cesta však naznačuje, že se tu otevírá potřeba s] práce divadelního teoretika a sociologa — s velkou pravděpodobností -pro velmi cenné výsledky takovéhoto mezioborového přístupu.' LITERATURA Baumol, William, J. a Bo wen, William, C: Performing Arts: The Ecoi Dilemma. New York 1966. .HMHTpneBCKiio, Bhiojia: 3pumejib e maojiui^ax, Teaxp 1968/10, CTp. 77—85. ^MHTpaeBCKHH, Bhtojiä: Coi^uojiosuMecKue uccjiedoeanuti meampcuibHOso spun TeaTp h flpaMaxyprHH, 1967, CTp. 146—169. KacK, KapiiH: O cmpynmype ecmoHCKoä meampajibnoů nyôjiunu, MocKBa 1970. Mann, P. H.: Surveying a Theatre Audience: Methodological Problems, in: British Journal of Sociology, 1966/4, str. 380—387. Mann, P. H.: Surveying a Theatre Audience: Findings, in: The British Journ Sociology, 1967/1, str. 15-90. M e w e s, Bernard: Theaterbesucher und Theaterinteressenten, in: Die Deu Bühne, 1965/3, str. 45-49. Morava, Karel a Možný, Ivo: Divadlo a jeho veřejnost, závěrečná zpráva zkumu, strojopis 137 stran, Brno 1969. S w e d n e r, Harald a Y a g u e, Dámaso: Teaterpublikundersökningar — en kom terad överskit. Lund 1969. 148 RADISLAV HOSEK ARISTOFANÉS A SYNESIOS Z KYRÉNY ako každá divadelní hra podléhaly i Aristofanovy komedie nemilosrdné- soudu času. Jejich politický, anebo aspoň krajně aktuální obsah, činil všechny pro pozdější generace nesrozumitelnými. Jakousi výjimku řil z dochovaných her nejmladší Plútos, už Aristofanem koncipovaný - išně od dřívější tvorby, a také Oblaka a Žáby, jejichž humor zůstával ie přístupný obecnému pochopení proto, že v nich vystupovali sofisté, *» iratés, Euripides a Aischylos. Přestože hry zmizely z jeviště, jejich fk, bohatý jako u žádného jiného starořeckého autora, jim nedal za-mout jako literárnímu dílu. Jemu se ve své prázdni věnoval zasvěcený »log i prostý ctitel řecké vzdělanosti. >ravda, Aristofanés nevítězil vždy, a zejména nikoli v dobách, kdy se «dvihovala pevná životní morálka. Tehdy vítězil jeho helenistický ná-pce Menandros, protože jeho typové postavy lidských vlastností, e se blížící člověku, zatlačily syrové lidové figurky Arístofanových lén. Takto vítězí Menandros nad Aristofanem i ve spisu dochovaném ■ l Plútarchovým jménem v Moraliích s názvem Porovnání Aristo-a s Menandrem (řec. synkrisis, lat. comparatio). , . Po, co bylo cizí moralizujícím filosofům platónského a stoického ražení, o pro římské básníky východiskem pro společenskou satiru. Zatímco i iitus a Terentius vycházeli z Menandra, Difila, Filemóna a jiných he-isrťických básníků, Římané nejpozději od 1. století př. n. 1. hledali pro ►ji satiru — ať už vznikla z jakýchkoli začátků — látku u básníků staré i ck- komedie. Svědectví Horatiovo (Šerm. I 4, ,1 n.) nemůžeme po--< »v. t v žádném případě za básnickou fikci: . \ Básníci Eupolis, Kratínos a Aristofanés; také i jiní — komedie stará jich všech je duem — kdykoliv našlo se k vypsání vhodné čím darebný zloděj, smilník či úkladný vrah nebo kdokoliv jiný kdy proslul, . tohleto s velikou volností pni vždy zaznamenali. Na tom je závislý celý Luczlius....' V , ^•'/ zájem o Aristofana se objevil zhruba na počátku 1. století n. 1., / ■" »i« v Řeoku obnovil atticismus,? návrat ke starým attickým vzorům. 1 tťi oživený Aristofanés nevkročil na divadelní scénu, nýbrž zůstal • 'c>étem obdivu v oblasti rétoriky (Quintilianus) a filosofie (Plú- 147