Zvláštnosti podmínkových vět ve druhé závislosti Podmínkové souvětí v druhé závislosti má proti obecným pravidlům způsobové závislosti určité zvláštnosti, a to zejména v případě ireálných podmínkových souvětí. Stejně jako u ostatních souvětí platí, že věta hlavní původního souvětí (tzv. závětí) se stává závislou na nějakém predikátu a má buď podobu věty s určitým slovesem nebo se transformuje na infinitivní konstrukci. Věta vedlejší původního souvětí (tzv. předvětí) si ponechává sloveso v určitém tvaru.[1] Hlavní větu původního nezávislého souvětí budeme pro větší srozumitelnost ve výkladu označovat termínem „věta řídící“, větu s predikátem, na němž je původní souvětí závislé, termínem „věta hlavní“. Pravidla pro věty podmínkové se uplatňují i u vět přípustkových se spojkou etiamsi a obecně při transformaci potenciálních a ireálných konjunktivů vět hlavních. Stejně jako pro způsobovou závislost jako celek platí, že se jedná spíše o tendenci než o závazná pravidla. K odchylkám dochází tam, kde to autor považuje za důležité, a to jak z hlediska významu tak kvůli stylistickému hledisku. Souvětí reálné Souvětí podmínkové reálné se ve druhé závislosti chová stejně jako ostatní souvětí. Je-li v nezávislém souvětí v obou větách indikativ perfekta, uplatňuje se i v podmínkovém souvětí ve druhé závislosti tzv. Reuschovo pravidlo.[2] Nezávislé souvětí si id fecisti, erravisti by tedy mělo v závislosti podobu: Dico te erravisse, si id feceris. Říkám, že jsi chyboval, jestliže jsi to udělal. Dixi te erravisse, si id fecisses. Řekl jsem, že jsi chyboval, jestliže jsi to udělal. Non dubito quin / quaero num erraveris, si id feceris. Nepochybuji, že / ptám se, zda jsi chyboval, jestliže jsi to udělal. Non dubitabam quin / quaerebam num erravisses, si id fecisses. Nepochyboval jsem, že / ptal jsem se, zda jsi chyboval, jestliže jsi to udělal. Pokud je ve vedlejší větě nezávislého souvětí futurum II, objeví se i u podmínkových souvětí ve druhé závislosti tzv. zástupný konjunktiv (viz materiál o zástupných konjunktivech). Nezávislé souvětí si id obtinueris, dabis by mělo ve druhé závislosti podobu: Dico te daturum esse, si id obtinueris. Říkám, že dáš, jestliže dostaneš. Dixi te daturum esse, si id obtinuisses. Řekl jsem, že dáš, jestliže dostaneš. Non dubito quin / quaero num daturus sis, si id obtinueris. Nepochybuji, že / ptám se, zda dáš, jestliže dostaneš. Non dubitabam quin / quaerebam num daturus esses, si id obtinuisses. Nepochyboval jsem, že / ptal jsem se, zda dáš, jestliže dostaneš. Souvětí reálné Dico te… Dixi te… Non dubito, quin… Non dubitabam, quin… Si id facis, erras. errare, si id facias. errare, si id faceres erres, si id facias. errares, si id faceres. Si id faciebas, errabas. erravisse, si id faceres. erravisse, si id faceres. erraveris, si id faceres. erravisses, si id faceres. Si id fecisti, erravisti. erravisse, si id feceris. erravisse, si id fecisses. erraveris, si id feceris. erravisses, si id fecisses. Si obtinueras, dedisti. dedisse, si obtinuisses. dedisse, si obtinuisses. dederis, si obtinuisses. dedisses, si obtinuisses. Si id facies, errabis. erraturum esse, si id facias. erraturum esse, si id faceres. erraturus sis, si id facias. erraturus esses, si id faceres. Si id obtinueris, dabis. daturum esse, si id obtinueris. daturum esse, si id obtinuisses. daturus sis, si id obtinueris. daturus esses, si id obtinuisses. Souvětí potenciální Transformuje-li se řídící věta (tj. hlavní věta původního nezávislého souvětí) ve druhé závislosti na infinitivní konstrukci, používá se · infinitiv futura · infinitiv prézentu slovesa posse s infinitivem významového slovesa Stane-li se souvětí závislé na predikátu vyžadujícím vedlejší větu s určitým slovesem, v řídící větě (tj. hlavní větě původního souvětí) se objeví · konjunktiv slovesa posse pro současnost (konj. préz. po čase hlavním a konj. impf. po čase vedlejším) s infinitivem významového slovesa · vyjádření následnosti pomocí opisného časování činného (-urus sim po čase hlavním a -urus essem po čase vedlejším)[3] · vzácněji také konjunktivy pro současnost (konj. préz. po čase hlavním a konj. impf. po čase vedlejším), např. pokud je ve větě řídící sloveso v pasivu[4] Konjunktiv vedlejší věty původního nezávislého souvětí se upraví ve shodě s pravidly způsobové závislosti a časové souslednosti. · Konjunktiv prézentu vyjadřující nedokonavou potencialitu se zachová po čase hlavním a změní se na konjunktiv imperfekta po čase vedlejším. · Konjunktiv perfekta pro dokonavou potencialitu se zachová po čase hlavním a změní se na konjunktiv plusquamperfekta po čase vedlejším. Je třeba mít na paměti, že infinitiv futura nemá platnost času hlavního a rozhodující je slovesný čas ve větě hlavní. Dico te… Dixi te… Si id facias, erres. erraturum esse / errare posse si id facias. erraturum esse / errare posse si id faceres. Si id feceris, erraveris. erraturum esse / errare posse si id feceris. erraturum esse / errare posse si id fecisses. Non dubito, quin… Quaero, num… Non dubitabam, quin… Quaerebam, num… Si id facias, erres. errare possis / erraturus sis / erres si id facias. errare posses / erraturus esses / errares si id faceres. Si id feceris, erraveris. errare possis / erraturus sis / erres si id feceris. errare posses / erraturus esses / errares si id fecisses. V případě použití infinitivu futura nebo konjunktivů opisného časování činného splývají ve druhé závislosti potenciální souvětí s reálnými podmínkovými souvětími ve futuru. Potencialita je svým významem orientována na časovou rovinu přítomnost – budoucnost, takže tato skutečnost není překvapivá. Souvětí dico te erraturum esse, si id facias může tedy vyjadřovat realitu (errabis, si id facies) i potencialitu (erres, si id facias). Souvětí ireálné Vedlejší věta podmínková ireálná si ve druhé závislosti vždy ponechává konjunktiv, který měla v nezávislém souvětí (konj. impf. pro irealitu v přítomnosti a konj. plpf. pro irealitu v minulosti). Platí to pro všechna ireálná souvětí ve druhé závislosti. Irealita v přítomnosti Infinitivní konstrukce Je-li věta řídící podmínkového souvětí ireálného závislá na predikátu vyžadujícím infinitivní konstrukci, používá se participium futura aktiva s infinitivem fuisse, realizuje se shoda s podmětem konstrukce.[5] Slovesný čas ve větě hlavní nehraje roli, konstrukce -urum fuisse se používá po čase hlavním i vedlejším. Jak bylo zmíněno v úvodu, věta vedlejší zůstává nezměněna. V1 V2 Errares Chyboval bys, si id faceres. kdybys to dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám, te erraturum fuisse že bys chyboval, si id faceres. kdybys to dělal. Dixi Řekl jsem, te erraturum fuisse že bys chyboval, si id faceres. kdybys to dělal. Pokud je v řídící větě (tj. v hlavní větě původního nezávislého souvětí) modální sloveso nebo opisné časování trpné (gerundivum se slovesem esse), používá se v druhé závislosti infinitiv prézentu. V1 V2 Fugere velles Chtěl bys uprchnout, si id faceres. kdybys to dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám, te fugere velle že bys chtěl uprchnout, si id faceres. kdybys to dělal. Dixi Řekl jsem, te fugere velle že bys chtěl uprchnout, si id faceres. kdybys to dělal. V1 V2 Vituperandus esses Bylo by třeba tě kárat, si id faceres. kdybys to dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám te vituperandum esse že by tě bylo třeba kárat, si id faceres. kdybys to dělal. Dixi Řekl jsem, te vituperandum esse že by tě bylo třeba kárat, si id faceres. kdybys to dělal. Je-li sloveso v řídící větě (tj. v hlavní větě původního nezávislého souvětí) neosobní nebo je v pasivu, nelze použít infinitiv fuisse s participiem futura aktiva významového slovesa. V těchto případech se využívá opisná konstrukce futurum fuisse ut + konjunktiv imperfekta významového slovesa. Základem je konstrukce fit ut nebo est ut + konjunktiv. V tomto typu obsahových vět se vyskytují pouze konjunktivy pro současnost, a proto i v rámci infinitivní konstrukce druhé závislosti se ve větě s ut vyskytuje pouze konjunktiv imperfekta (fuisse má platnost času vedlejšího). Dokonavost českého slovesa nehraje při překladu roli. Infinitiv futurum fuisse je neosobní konstrukcí (srov. fit), takže v akuzativu s infinitivem se nevyjadřuje podmět (akuzativ). Příslušná osoba je vyjádřena až ve vedlejší větě s konjunktivem imperfekta. V1 V2 Vituperareris Byl bys kárán, si id faceres. kdybys to dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám, futurum fuisse, ut vituperareris, že bys byl kárán, si id faceres. kdybys to dělal. Dixi Řekl jsem, futurum fuisse, ut vituperareris, že bys byl kárán, si id faceres. kdybys to dělal. V1 V2 Facti te paeniteret Litoval bys činu, si id faceres. kdybys to dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám, futurum fuisse, ut facti te paeniteret, že bys litoval činu, si id faceres. kdybys to dělal. Dixi Řekl jsem, futurum fuisse, ut facti te paeniteret, že bys litoval činu, si id faceres. kdybys to dělal. Věta s určitým slovesem Má-li řídící věta (hlavní věta původního nezávislého souvětí) v druhé závislosti určité sloveso, ponechává si původní konjunktiv imperfekta bez ohledu na to, zda je ve větě hlavní čas hlavní nebo vedlejší. Věta vedlejší si ponechává původní konjunktiv stejně jako v ostatních případech ireálných podmínkových souvětí v závislosti, viz výše. Non dubito, quin… Quaero, num… Non dubitabam, quin… Quaerebam, num… Errares, si id faceres. errares si id faceres. errares si id faceres. Vituperandus esses, si id faceres. vituperandus esses vituperandus esses Fugere velles, si id faceres. fugere velles fugere velles Vituperareris, si id faceres. vituperareris vituperareris Facti te paeniteret, si id faceres. facti te paeniteret facti te paeniteret Irealita v minulosti Infinitivní konstrukce Je-li věta řídící podmínkového souvětí ireálného závislá na predikátu vyžadujícím infinitivní konstrukci, používá se participium futura aktiva s infinitivem fuisse, u participia se realizuje shoda s podmětem infinitivní konstrukce (v akuzativu nebo nominativu). Jedná se tedy o totožnou konstrukci jako u ireality v přítomnosti, používá se rovněž po čase hlavním i vedlejším ve větě hlavní. V1 V2 Erravisses Byl bys chyboval, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám, te erraturum fuisse že bys byl chyboval, si id fecisses. kdybys to byl dělal. Dixi Řekl jsem, te erraturum fuisse že bys byl chyboval, si id fecisses. kdybys to byl dělal. Stejná je i opisná konstrukce futurum fuisse ut + konjunktiv imperfekta pro případy, kdy je v řídící větě (tj. v hlavní větě původního nezávislého souvětí) neosobní sloveso nebo sloveso v pasivu. V1 V2 Vituperatus esses Byl bys býval kárán, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám, futurum fuisse, ut vituperareris, že bys byl býval kárán, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Dixi Řekl jsem, futurum fuisse, ut vituperareris, že bys byl býval kárán, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V1 V2 Facti te paenituisset Byl bys litoval činu, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám, futurum fuisse, ut facti te paeniteret, že bys byl litoval činu, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Dixi Řekl jsem, futurum fuisse, ut facti te paeniteret, že bys byl litoval činu, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Odlišnost proti irealitě v přítomnosti je v rámci infinitivních konstrukcí pouze u modálních sloves a opisného časování trpného v řídící větě. U ireality v minulosti se v tomto případě používá infinitiv perfekta, kdežto u ireality v přítomnosti infinitiv prézentu. V1 V2 Fugere voluisses Byl bys chtěl uprchnout, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám, te fugere voluisse že bys byl chtěl uprchnout, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Dixi Řekl jsem, te fugere voluisse že bys byl chtěl uprchnout, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V1 V2 Vituperandus fuisses Bylo by bývalo třeba tě kárat, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Dico Říkám, te vituperandum fuisse že by tě bylo bývalo třeba kárat, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Dixi Řekl jsem, te vituperandum fuisse že by tě bylo bývalo třeba kárat, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Věta s určitým slovesem Pokud je v řídící větě (tj. ve větě hlavní původního souvětí) ve druhé závislosti určité sloveso, používá se participium futura aktiva s konjunktivem perfekta slovesa esse (tj. konjunktiv perfekta opisného časování činného, např. facturus fuerim atd.). Tato konstrukce s konjunktivem perfekta se obvykle používá po čase hlavním i vedlejším. Po čase vedlejším se může vyskytnout i konjunktiv plusquamperfekta -urus fuissem, a to zejména v nepřímých otázkách závislých na predikátu ve vedlejším čase (např. po quaero v minulém čase u Cicerona). V1 V2 Erravisses Byl bys chyboval, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Non dubito, quin Nepochybuji, že Quaero, num Ptám se, zda erraturus fueris že bys byl chyboval, si id fecisses. kdybys to byl dělal. Non dubitabam, quin Nepochyboval jsem, že Quaerebam, num Ptal jsem se, zda erraturus fueris že bys byl chyboval, si id fecisses. kdybys to byl dělal. Vyskytují-li se v řídící větě (tj. větě hlavní původního nezávislého souvětí) modální slovesa nebo opisné časování trpné, získávají ve druhé závislosti konjunktiv perfekta. V1 V2 Fugere voluisses Byl bys chtěl uprchnout, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Non dubito, quin Nepochybuji, že Quaero, num Ptám se, zda fugere volueris že bys byl chtěl uprchnout, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Non dubitabam, quin Nepochyboval jsem, že Quaerebam, num Ptal jsem se, zda fugere volueris že bys byl chtěl uprchnout, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V1 V2 Vituperandus fuisses Bylo by bývalo třeba tě kárat, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Non dubito, quin Nepochybuji, že Quaero, num Ptám se, zda vituperandus fueris by tě bylo bývalo třeba kárat, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Non dubitabam, quin Nepochyboval jsem, že Quaerebam, num Ptal jsem se, zda vituperandus fueris by tě bylo bývalo třeba kárat, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Je-li v řídící větě neosobní sloveso nebo sloveso v pasivu, ponechává si ve druhé závislosti konjunktiv plusquamperfekta. V1 V2 Vituperatus esses Byl bys býval kárán, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Non dubito, quin Nepochybuji, že Quaero, num Ptám se, zda vituperatus esses bys byl býval kárán, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Non dubitabam, quin Nepochyboval jsem, že Quaerebam, num Ptal jsem se, zda vituperatus esses bys byl býval kárán, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V1 V2 Facti te paenituisset Byl bys litoval činu, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. V0 V1 V2 Non dubito, quin Nepochybuji, že Quaero, num Ptám se, zda facti te paenituisset bys byl litoval činu, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Non dubitabam, quin Nepochyboval jsem, že Quaerebam, num Ptal jsem se, zda facti te paenituisset bys byl litoval činu, si id fecisses. kdybys to byl (u)dělal. Shrnutí rozdílů mezi souvětím ireálným v přítomnosti a minulosti Rozdíly mezi souvětím ireálným v minulosti a přítomnosti s větou řídící v infinitivu lze shrnout následujícím způsobem: · je-li v infinitivní konstrukci tvar na -urum fuisse (včetně opisu futurum fuisse, ut), liší se pouze konjunktivem ve větě vedlejší. Souvětí ireálné v přítomnosti má ve vedlejší větě konjunktiv imperfekta, kdežto souvětí ireálné v minulosti konjunktiv plusquamperfekta. · vyskytuje-li se v infinitivní konstrukci modální sloveso nebo opisné časování trpné, používá se u ireality v přítomnosti infinitiv prézentu a u ireality v minulosti infinitiv perfekta Pokud je ve větě řídící určité sloveso, · u ireality v přítomnosti zůstává řídící věta (tj. hlavní věta původního nezávislého souvětí) beze změny a má konjunktiv imperfekta po čase hlavním i vedlejším (včetně pasiva, neosobních a modálních sloves) · u ireality v minulosti se původní konjunktiv plusquamperfekta zachovává pouze u neosobních sloves a sloves v pasivu. Modální slovesa mají v řídící větě konjunktiv perfekta a nemodální aktivní slovesa opisnou konstrukci na -urus fuerim. Další možnosti konstrukcí v podmínkových souvětích ve druhé závislosti V ireálných souvětích ve druhé závislosti se vyskytují také další tvary, což odpovídá bohatství konstrukcí v nezávislých podmínkových větách. Podobně jako se v nezávislém souvětí může objevit v hlavní větě indikativ minulého času, může se ve druhé závislosti vyskytnout místo konstrukce -urum fuisse infinitiv perfekta. Ve spojení s adjektivem, které je jmennou částí přísudku jmenného se sponou, se ve druhé závislosti může objevit pouze infinitiv perfekta fuisse, nikoliv futurum fuisse. Je to ve své podstatě tentýž jev jako spojení adjektiva se slovesem v indikativu v nezávislém podmínkovém souvětí. Sibi vitam filiae sua cariorem fuisse, si liberae ac pudicae vivere licitum fuisset; (Liv. 3, 50, 6)[6] [Řekl, že] by mu byl život dcery dražší než vlastní život, kdyby jí bylo umožněno žít svobodně a počestně; Marcone Crasso putas utile fuisse (…) scire sibi interfecto Publio filio exercituque deleto trans Euphratem cum ignominia et dedecore esse pereundum? (Cic. div. 2, 22) Myslíš, že by pro Marka Crassa bylo bývalo užitečné vědět, že má potupně a hanebně zemřít za Eufratem po smrti syna Publia a po zničení svého vojska? Implicitní věta řídící nebo vedlejší Někdy nemusí být vedlejší věta podmínkového souvětí (reálného, potenciálního nebo ireálného) explicitně vyjádřena. Může být zřejmá na základě kontextu nebo může být vyjádřena např. jmenným spojením, ablativem absolutním apod. Ve druhé závislosti se pak uplatňují obvyklá pravidla pro větu řídící. Num censes his nuntiis Thalen aut Anaxagoran aut quemquam physicum crediturum fuisse? (Cic. div. 2, 58) Cožpak si myslíš, že by takovým zprávám věřil Tháles, Anaxagorás nebo kdokoliv z přírodních filozofů? Konstrukce crediturum fuisse v citovaném příkladu vyjadřuje irealitu. Na základě kontextu lze vyvodit, že se jedná o irealitu v minulosti. Sloveso nezávislé věty by tedy mělo podobu credidisset. Analogicky může být explicitně vyjádřena vedlejší věta a věta řídící může být nahrazena jménem, participiem atd. Tvary sloves ve vedlejší větě odpovídají tvarům příslušného typu podmínkového souvětí ve druhé závislosti. Ille ubi accepit homines claros, (…) contra inceptum suom venisse, primo conmotus metu atque lubidine divorsus agitabatur: timebat iram senatus, ni paruisset legatis; (Sall. Iug. 25, 6) Jakmile se dozvěděl, že [jakožto legáti] přišli proti jeho záměru zakročit slavní muži, nejprve váhal zmítán strachem i vlastní drzostí: bál se hněvu senátu, kdyby legáty neposlechl; V uvedené větě se může jednat o potencialitu nebo realitu v budoucnosti. Na základě kontextu je zřejmé, že timebat iram senatus je orientováno do budoucnosti a paruisset je zástupným konjunktivem. Použitá literatura Ghiselli, Alfredo – Concialini, Gabriela. Il nuovo libro di latino – vol. I. Teoria. V ristampa. Bari : Laterza, 2002. 550 s. ISBN 88-421-0322-5. Novotný, František. Základní latinská mluvnice. Vyd. 2., v H & H 1. Jinočany : H & H, 1992. 297 s. ISBN 80-85467-91-7. Peňáz, Petr – Urbanová, Daniela. Syntax latinského souvětí. Pracovní text UKS FFMU. Traina, Alfonso – Bertotti, Tullio. Sintassi normativa della lingua latina : teoria. 2. ed. Bologna : Cappelli Editore, 1993. 519 s. ISBN 88-379-0717-6. ________________________________ [1] Stranou ponecháváme případy reálného podmínkového souvětí, jehož hlavní věta by si ponechala indikativ i ve druhé závislosti. Budeme se tedy zabývat případy, kdy je věta vedlejší v druhé závislosti vždy konjunktivní. [2] Fungování druhé závislosti a tzv. Reuschovo pravidlo jsou popsány v materiálech o způsobové závislosti. [3] Konjunktivy pro následnost vyjadřují skutečnost, že potencialita se týká časové roviny přítomnost-budoucnost. [4] U pasivních sloves přichází v úvahu buď konstrukce se slovesem posse, nebo konjunktivy významového slovesa pro současnost. [5] Např. laudaturum fuisse, laudaturam fuisse, laudaturi fuisse atd. podle rodu a čísla podmětu a typu infinitivní konstrukce (akuzativ nebo nominativ s infinitivem). [6] Ex Traina (1993: 451).