I. Obecné výklady
1. Řeč a jazyk
Čeština jako živý jazyk je nástroj verbální komunikace (jazykového dorozumívání) příslušníků českého národního společenství, popř. i dalších lidí, kteří ji ovládají.
Komunikace je přenos informací (sdělování obsahu lidského vědomí jiným lidem). Komunikace předpokládá kom u nik an ty (autora čili produktora a příjemce čili recipienta), spojení mezi nimi (komunikační kanál), které může být přímé nebo zprostředkované (např. telefonním vedením), a dorozumívací kód, jímž je při verbální komunikaci jazyk, v našem případe jazyk český. Produktem komunikační činnosti jsou pak k o m u n i k á ty (jazykové projevy, promluvy). Jazyk je systém dorozumívacích prostředků (znakové povahy) a pravidel, jak se těchto prostředků užívá, aby se realizovaly záměry sledované dorozumívací činností a vznikaly smysluplné jazykové projevy (komunikáty).
Komunikační činnost jednotlivce prováděná jazykem je řeč. Jinak vyjádřeno, řeč je individuální způsob realizace jazyka, jazykového systému (v odborném užiti nejsou tedy výrazy jazyk a řeč chápány jako synonymní). Jako odborný jazykovedný pojem je řeč nejen mluvení, ale i psaní, tedy jakákoli jazyková dorozumívací činnost, také výsledky této činnosti, jazykové projevy (komunikáty). Vztah jazyka a řeči je vztah prostředku jazykové činnosti a této činnosti (včetně jejích produktů, jazykových projevů). Jazyk můžeme popsat na základě pozorování jednotlivých jazykových projevů cestou /obecnění a abstrakce. Jazyk je abstrakce svého druhu, součást lidského vědomí. Řeč je konkretizace jazyka, znalost jazyka se realizuje řečí.
Jazykový projev, komunikát, je komplexní jazykový útvar, který je zpravidla složen z elementárnějších komunikačních jednotek, výpovědí. Komunikát je celistvý, uzavřený spojitý útvar znakové povahy, který je výsledkem komunikační aktivity jedince (monolog) nebo více osob (dialog). Do pojmu komunikát zahrnujeme tedy i promluvový komplex (sestavu), jakým je dialogický jazykový projev (složený z promluv, kterým se v dialogu říká repliky). Struktrura komunikátu se nazývá text: termínu text se ovšem používá často ve stejném významu jako termínu komunikát. označuje se jím jazykový projev vůbec. Text je struktura, jejímiž prvky jsou věty. Text vzniká spojováním vět (struktura jednotlivých vět a nižších jednotek není ještě textem).
V jazykovém projevu (komunikátu, promluvě) můžeme vyčlenit jednotlivé výpovědi. Výpověď je komunikační jednotka, která sama může být úplným ko-
19
munikátem (např. Dobrý den!), ale obvykle spolu s jinými výpověďmi komunikát jen! spoluvytváří. Výpověď je elementární komunikační jednotka mající nějakou! komunikační funkci (je to sdělení nějakého faktu, otázka, rozkaz, přání apod.), která je zpravidla nějak intonačně - graficky (interpunkčně) zakončena a která míval nejčastěji mluvnickou formu věty. Proto se dříve věta a výpověď nerozlišovaly! (podobně jako dnes se vždy nerozlišují text a jazykový projev, komunikát). Některé výpovědi se spolu těsněji spojují v nadvýpovědní komunikační útvary, které nazýJ váme výpovědní spojení a které se vyjadřují obvykle formou souvětí. Ter* mínem souvětí označujeme v této knize těsné (zvukové a grafické) spojení věl ve významový textový celek, v němž věty neztrácejí svou autonomnost a svou! výpovědní funkci (tedy to, co se dosud nazývalo souvětí souřadné).
Základními složkami výpovědi jsou pojmenování (pojmenovací jednotky). Pojmenování se nazývají podle pojmenovací funkce, kterou v komunikaci mají. PoJ jmenováními jsou především slova. Vedle jednoslovných pojmenování existují i! víceslovná pojmenování,sousloví, a pojmenování neslovní (inii ciálové/písmcnné zkratky). Vedle takových těsných pojmenování víceslovných jsoul i víceslovná pojmenování volná, která lze rozložit na pojmenování nižšího řádu. Ve výpovědi jsou vedle slov pojmenovávajících konkrétní i abstraktní jevy skutečnosti včetně slov, jimiž se vyjadřují vztahy mezi těmito jevy (např. předložky, spojky), i slova] modifikující jiná pojmenování nebo celou výpověď (např, fázová slovesa, částice).
Pojmenování jednoslovné se již nedá rozložit na menší jednotky, které by měly v komunikaci samostatnou funkci, ale jejich slovní formy je možno segmentoval (rozčlenit) v elementárnější jednotky s významem lexikálním nebo gramatickým. Těmito jednotkami jsou morfémy. Morfém je nejmenší významonosná jednotka v jazyce, která má funkcí stavební, funkci tvořit vyšší významové jednotky - slova a jejich tvary. Morfémy podle své funkce ve struktuře slova jsou kořenné, příponové (včetně koncovkových) a předponové. Morfémy se skládají z f o n é m ů (minimálně jsou tvořeny jedním fonémem). Fonémy jsou jednotky zvukové (neznakové povahy), jsou to minimální rozlišující jednotky jazyka. Z nich se budují jak jednotky významové, znakové (morfémy, slova, věty), tak vyšší jednotky neznakové: slabiky, přízvu-kové takty, větné úseky (kola). V projevu psaném odpovídají fonémům grafémy.
Komunikát je budován na základě systému jazykových jednotek, jimiž jsou (počínaje nejelementárnějšími) foném, morfém, slovo, věta, text. Jednotlivé komunikační funkce - pojmenovací, výpovědní, promluvová -jsou realizovány obvykle jistými systémovými jazykovými prostředky, proto popis češtiny je v této knize podán tak, aby tuto korespondenci funkcí a forem vyjadřoval.
Jazykový systém (jehož jednotek se využívá ke stavbě komunikátu) je tvořen jazykovými prostředky (jednotkami; jednotka je segmentální jazykový prostředek) a vztahy mezi nimi. Vztahy elementárnějších (jednodušších, nižších) jednotek tvořící jednotky komplexnější (složitější, vyšší) se nazývají syntagmatické vztahy. Syntagmatické vztahy mezislovní ve větě a mezivětné v textu se pak speciálně nazývají vztahy syntaktické.
Jazyk má bohatý repertoár výrazových prostředků a forem (z nich se při komunikaci vybírá). Vztahy mezi těmito jednotkami a jejich formami uspořádané podle jistého principu se nazývají vztahy paradigmatické, např. vztahy mezi
20
hláskami tvořícími systém hlásek daného jazyka, vztahy mezi formami ohebných slov, vztahy mezi strukturními typy vět v jazyce apod. Vztahy mezi prvky tvořícími jazyk jsou tedy jednak paradigmatické, jednak syntagmaticke (syntagmaticke vztahy v systému jazyka jsou vyjádřeny obecnými pravidly spojovatelnosti prostředků).
2. Nauka o českém jazyku (jazykovedná bohemistika)
Studium spisovné češtiny obvykle obsahuje nauku o zvukové stránce (jež se týká především, ale nejen hláskosloví), kterou se zabývají fonetika a fonologie, též nauku o správné výslovnosti (ortoepii), o písemné stránce jazyka, grafemiku a ortografii (nauku o pravopise), nauku o slově, která zahrnuje lexikológii a frazeológii, dále tvarosloví (morfologii) a tvoření slov (derivologii) a nauku o včtč (syntax). 1'ím však není vyčerpán přcdmětstudia&štiny.Kuvedeným disciplínám se řadí i nauka o textu, teorie textu.
Hláskosloví a grafemika pracují s dvojicí pojmů foném-hláska, gra-fém~písmcno, nauka o slově s pojmy pojmenování a slovo, naukaovčtě (a souvětí) s pojmy výpověď a věta, teorie textu s pojmy jazykový projev (komunikát) a text.
Nauka o textu dříve nebyla do soustavných mluvnic začleňována. Tato disciplína se rozvíjí teprve v posledních desetiletích. Starší je pouze stylistika, která se věnuje otázkám stylu.
3. Charakteristika českého jazyka
Čeština je jazyk flexivní (flektivní), tj. jazyk, který má flexi (= ohýbání pomocí koncovek): skloňování jmen, časování sloves a stupňování přídavných jmen a příslovcí. Pro jazyky flexivního typu je charakteristické, že jedna koncovka mívá více mluvnických významů -srov. -ech = koncovka 6. p. mn. č. Na druhé straně mívá tentýž význam nebo kombinace týchž významů různé prostředky vyjadřování (např. 2. p, j. č. u podst. jmen bývá vyjadřován koncovkami -a, -u, -e, -y...). Čeština ovšem má i některé rysy jiných typů jazyků, a to jazyků:
- izolačního typu - pád se vyjadřuje pomocí předložek, např. u vzoru stavení (do stavení, ze stavení, k stavení) a podvzoru paní (u paní, od paní, k paní, s paní)
-aglutinačního typu - každá mluvnická kategorie má zvláštní koncovku, srov. pravidelné tvoření 3. stupně přídavných jmen a příslovcí: obsahují celý tvar 2. stupně + předponu nej-: nej- + vyšší, nej- + výše; aglutinační typ se obecně projevuje v odvozování předponami (les - prales),
21
-polysyntetického typu, pro nějž je příznačné množství složenin-iv češtině jsou složeniny, např. adjektivní: uměleckoprůmyslový, vnitropodnikový, svétlezelený,
- ojediněle i vnitroflexivního typu - obměňují se samohlásky uvnitř kmene: přítel - přátel, kuřete - kuřatům (zde ovšem střídání samohlásek pouze doprovází/koncovkovou/ flexi).
Příkladem jazyků flexivních jsou slovanské jazyky, až na bulharštinu a ma-kedonštinu, které tíhnou k typu izolačnímu (makedonsky: na ulica = na ulici, vo sobata = v pokoji, na naukata = 12. p./ vědy). K izolačnímu typu patří např. francouzština (Je vous remercie = /já vám/ děkuji, avec vous = s vámi, vous = vy, vás, vám, vámi); k aglutinačnímu maďarština - patří k jazykům ugrofinským spolu s finštinou a estonštinou, nikoli tedy k jazykům indocvropským. Vnitroreflexivního typu je arabština (srov. dům - domy: bejt - bujút, zpráva - zprávy: chabar - achbar, město - města: madína - mudun), polysyntetický charakter slovotvorby je silně patrný v němčině, srov. zurechtfinden (doslova: náležitě nalézt) = orientovat se, r Leuchtturm (doslova: světelná věž) = maják, e Leinwand (doslova: lněná stěna) = plátno.
Srovnejme češtinu s jinými indoevropskými jazyky:
Čeština patří k slovanským jazykům tvrdým (k nim náleží jazyky j i-hoslovanskč) azřetelným: nedochází k redukci neprízvučných samohlásek (srov. ruskč gorod [gói d], golod [góld]). Čeština má jen pět krátkých samohlásek (a, e, i, o, u) a příslušných pět dlouhých, označovaných šesti písmeny (liší se í ay), má jen jednu domácí dvojhlásku (on), pouze ve slovech cizího původu jsou ještě další: au, eu (automobil, pneumatika), srov. s tím slovenštinu, jež má několik vlastních dvojhlásek (ô, ie, ia, iu). Čeština i slovenština liší a označují délku samohlásek (axá, ixí), délka je významotvorná (bálxbal, vilxvíl, vir/us/Xvír). Čeština má množství souhlásek, bohatá je zvláště na sykavky (s, z, s,ž, c, č a jejich znělý protějšek dz, dž). V českých slovech jsou časté souhláskové skupiny tvořící slabiky díky slabikotvornému r, l, srov. slovní hříčky typu: Strč prst skrz krk. Český jazyk se liší i od ostatních slovanských jazyků - až na starší polštinu a kašubštinu - tím, že m á ř (znělé: řeřicha,pohřeb, i neznělé: keř, věř, řka), ovšem polské ŕ se dnes vyslovuje buď jako i nebo š, zapisuje se spřežkou /z.
České souhlásky podléhají asimilaci (spodobč), na rozdíl od samohlásek, srov. výslovnost plod [jilot], tužka [tuška], kletba [kledba] (viz kap. II.1.9.2).
Český jazyk má stálý přízvuk (jako např. němčina a polština), a to na první slabice (jako např. němčina, kdežto polština ho má na slabice předposlední, přitom přízvuk a délka nemusí být současně na témž místě, srov.: Mladý' mženýrse ubíral na nádraží (zde přízvuk přechází na předložku na). Rychlost mluvy je v češtině střední (je např. pomalejší než italština), řeč má menší intonační rozpětí (např. v porovnání s francouzštinou i s ruštinou).
Čeština má fonologický pravopis, tj. pravopis, který respektuje fonémy, nikoli jejich (poziční aj.) varianty: píšeme koza, 2. p. množ. č. koz, nikoli kos, soud (nikoli t),soudu apod., nejde tedy o pravopis fonetický; dále respektuje stavbu slova: bezzubý (s.+ch.: bezub), roztrhat (s.+ch.: razderati, ale rastegnuti = roztáhnout, rozbiti, ale rasplakati, izdanje, ale iskop, otud = odtud, istavlati <iz +
22
stavljati, besilen<bez + silen). Náš pravopis je středně obtížný, je obtížnější než např. pravopis některých juhoslovanských jazyků (s.+ch. má např. jedno i, srov. biti = být, bít; visok — vysoký), ale snadnější než francouzský, srov.: settlement [sölmS j, /' invitation [Icvitasjo], nebo anglický,sTov.:yours\]<r.z\,invitation [inviteišn].
Čeština využívá jako písmo latinku, nikoli azbuku, cyrilici, kterou užívají národy východoslovanské a východní jihoslovanské (Bulhaři, Srbové, Makedonci). Na rozdíl od většiny evropských jazyků má česká abeceda navíc písmena s diakritickými znaménky , tj. s čárkami nebo kroužkem, označujícími délku, a s háčky nad písmeny, označujícími jejich pravopisnou měkkost (c, š, ř, i, ď, ť, ň). V češtině je však zachována i jedna (nesystémová) spřežka (c+h = ch). (Diakritická znaménka, čárku, přejala od češtiny polština, slovinština, chorvatština i maďarština: futó = běžec, étel = jídlo, út = cesta, néni = teta.)
Čeština má bohatou slovní zásobu. Největší český výkladový slovník, Příruční slovník jazyka českého, obsahuje 250 tisíc slov, ale ani tento, ostatně už starší slovník (vycházel v letech 1935-1957) neobsahuje všechna slova (ani tehdejší) češtiny. Čeština má menší homonymu (souzvučnost) než některé evropské jazyky, srov. např. slovnědruhovou homonymu v angličtině (rozlišit podstatné jméno, přídavné jméno a sloveso lze leckdy jen ve větné souvislosti, viz wrong [rorj] = špatný, nepravý, zlý; křivda, zlo; hunger [harjga] = hlad; hladovět; fíglu [fajt] = boj, zápas, rvačka; bojovat, bít se, zápasit; potírat, hubit; break [breik] = lámat, zlomit, zlomení, zlomenina, mezera...).
V češtině se nová slova tvoří především odvozováním (pomocí předpon a přípon), a to někdy téměř tak snadno jako tvary téhož slova, viz produktivní (tj. často užívané) tvoření podstatných a přídavných jmen slovesných (vedení, vedoucí, vedený), zdrobnelín pomocí -ek, -eček, -ička... (dvorek, stařeček, hlavička...), přechylováním, tj, tvořením převážně ženských jmen od mužských (ředitel -ředitelka, dělník-dělnice, žák-žákyně, kosmonautka, ministryně, vojákyně, příp. -ka, -ice, -yně...), zvláště pak tvořením ženských příjmení, nejčastěji pomocí -ová: Mráz -Mrázová. Polák - Poláková, Dolejší - Dolejšová (vedle Dolejší). Toto je výrazný rys češtiny, jímž se liší i od některých jazyků slovanských (srov. příjmení polská Maria Wojtak, slovinská Albinka Lipovec) a od jazyků západoevropských (ve francouzštině madamme Préfontaine, stejně jako Robert Prejontaine, v angličtině Maty Norris, v němčině Eveline Hoffmann), shoduje se tu například s novou řečtinou (Makropoulos - r. m., Makropoulou - r. ž.) i s maďarštinou a litevštinou, jež mají rovněž pro přechylování specifické prostředky: JobaggyneAndrás Katalin (příjmení je na prvním místě, ženské příjmení utvořené od jména manžela má zakončení -né), obdobně litevština: Evalda Jakaitiené, Paulaskiené (od mužského Paulauskas).
Čeština má i složeniny a zkratky, ale v menší míře než němčina složeniny a ruština zkratky a zkratková slova.
Po dlouhá období se čeština na rozdíl od ruštiny, polštiny, ale i angličtiny a jiných jazyků bránila přílivu cizích, (v našem případě) zvláště německých slov, z obavy ze ztráty národní osobitosti. Mnohá slova německého původu byla ze spisovného jazyka vytlačena, ale žijí ještě v oblasti nespisovné, často v mluvě řemeslníků (vercajk = nářadí, ponk = pracovní stůl řemeslníka, např. truhláře), ve spisovné češtině se udržela mnohá slova doslovně přeložená, tzv. kalky (auffällig - nápadný, abwer-
fen = odhodit). Mnohá slova má čeština - obdobně jako jiné evropské jazyky - z latiny (stará slova, jako škola, košile, slova kulturní: konvence, diskuse...), popř. přejatá přes latinu z řečtiny {drama, muzeum, idea, klima...), v době obrození přicházela k nám slova ze slovanských jazyků, polštiny (např. gramatické termíny) a ruštiny {vzduch, kormidlo) - i později, zvlášť po r. 1945 {sovět, kolchoz). V současné době přejímá čeština shodně s ostatními evropskými jazyky především výrazy anglické {management = řízení, brífink = krátká tisková konference, komputer = počítač - ovšem v angl. z lat. computatio - computare — počítat).
Čeština má bohaté a složité tvarosloví s množstvím typů skloňování jmen a s množstvím synonymních tvarů.Mátři jmenné rody na rozdíl např. od maďarštiny, která rody nemá, od francouzštiny, jazyků severských a arabštiny, jež mají rody dva, rozlišuje životná a neživotná podstatná jména rodu mužského na rozdíl od některých jazyků, jež liší jména osobní a ostatní (např. arabština a angličtina: it — zájmeno stř. rodu, neosobní). Čeština má dvě čísla, nezachovala si duál (dvojné číslo) na rozdíl od některých slovanských jazyků (slovinštiny a lužické srbštiny). Srovnej dále sedm pádů v češtině proti čtyřem pádům v němčině, bohatství tvarů jména proti převažujícímu jednomu tvaru v jednotném čísle a jednomu v množném čísle ve francouzštině a v angličtine. Na rozdíl od všech těchto jazyků nemá však čeština člen určitý a neurčitý, tzn. nemá prostředek k systémovému rozlišování určitosti a neurčitosti (srov. matka x die leinel Mutter, la lune I mere; the la/ mother), má však tendenci k individualizovanému členu, srov. Don't drink the water! a Nepij tu vodu!
V porovnání s uvedenými jazyky liší čeština u sloves slovesný vid nedokonavý a dokonavý,liší nenásobenost a násobenost.Nemá však už jednoduché slovesné tvary minulé (aorist a imperfektum), jako třeba dosud bulharština, má jen jeden minulý čas, avšak v kombinaci vid + lexikální prostředky může vyjádřit všechny časové dimenze, jež některé jihoslovanské jazyky (bulharština, makedonština) a západoevropské jazyky vyjadřují celou soustavou minulých časů, viz ve francouzštině passé compose (= složený min. čas), im- parfait (vyjadřující minulý déj neohraničený), čas předminulý, passé simple (jednoduchý min. čas). Čeština nemá konjunktiv (zvláštní slovesný tvar užívaný ve vedlejší větě při vyjadřování děje možného, žádaného, neskutečného), sloveso ve vedlejší větě se v podstatě neliší od slovesa ve větě hlavní.
Základem české věty (výpovědi) je sloveso, převažuje slovesné vyjádření v činném rodě před pasivem. Pořádek slov v české větě není především gramatický a tím se liší jak od věty německé a anglické, tak od věty francouzské, kde je zpravidla nejprve podmět, pak přísudek a následují ostatní větné členy. Čeština nemá pevný, nýbrž pružný pořádek slovní, zpravidla se vychází od známé věci (z kontextu, ze situace), pak se přistupuje k sdělení nové informace. Přitom v české větě na rozdíl od jmenovaných jazyků, ale i některých jazyků slovanských (ruštiny) nemusí být vyjádřen v každé větě podmet. Čeština patří k těm jazykům, v nichž se přídavné jméno shoduje s řídícím jménem podstatným, před nímž obvykle stojí (jako např. i němčina, ale na rozdíl od francouzštiny, kde stává za podstatným jménem, a na rozdíl od angličtiny, která mluvnickou shodu
24
v jmenném rodu nezná; přitom přídavné jméno stojí obvykle před podstatným jménem).
4. Útvary českého jazyka
Český (národní) jazyk nemá jen jednu podobu, nýbrž zahrnuje spisovný jazyk, obecnou češtinu, nářečí (intcrdialekty i místní nářečí), slangy, argoty, tj. všechny podoby (útvary), jichž se v mluvě užívá.
Reprezentativní, oficiální, celonárodně uznávanou podobou je spisovná čeština, tj. útvar, jehož užívání se předpokládá ve školách, v úřadech, v hromadných sdělovacích prostředcích, ve védé... Ani spisovnýjazyk není však jednolitý. jeho prostředky jsou diferencovány a seskupují se podle toho, zda jsou hovorové, neutrální, či knižní.
Spisovnou češtinu používají např. v kultivovaném projevu někteří mluvčí, jejichž profesionální zaměření to předpokládá, někteří kulturní pracovníci, učitelé, úředníci, vědci, přesto však i zde se projevuje tlak obecné češtiny nebo jiných útvarů. Mluvená forma spisovné češtiny zpravidla neobsahuje archaické ani knižní prvky, naopak má mnoho rysů společných s češtinou nespisovnou. Především pak má prvky neutľální. tj. prvky použitelné v projevech mluvených i psaných, prostředky slohové nepři- znakové (srov. nádraží, silnice, škola, židle, mluvit, chodil, píšu...), jich je většina. Příklady hovorových prostředků: zúkladka (= základní škola), kilo (kilogram), koukat, tvary deku jit, lip...
Písemné projevy vědecké, esejistické apod, obsahují rysy knižnosti, ovšem většina jevů i v těchto projevech (stejné jako v jiných) je po stránce stylové neutrální. Příklady prostředků knižních: setrvat v, spočinout v, hledět, jelikož, leč, pakliže, tudíž, ač..., tvary přechodníků...: prostředků archaických: an, anžto, jedvaže, aneb, tvary čími předminulého (byl jsem spatřil).
Čeština nespisovná                                   spisovná
<                                                                            .?.ROST.fcEOKY
argoncké              nářeční            obecné          hovorové           neutrální          knižní           archaické
slangové          české
Jak je patrno, spisovné prostředky jsou rozprostřeny na ose od hovorovosti k ne-Rrálnosti a odtud ke knižnosti; za hranicí běžné spisovnosti pokračují prostředky archaické. Prostředky spisovné hovorové často pocházejí z oblasti nespisovné, a to obccnéěeské {holka, kluk, kytka), z profesní mluvy (zubař, očr.í; krčař) nebo ze slangu, např. sportovního (bek = obránce, halvbek = záložník, fauloval — dopustit se nedovoleného zákroku).
Spisovná čeština není příliš územně ani sociálně omezena, naopak nespisovná čeština je diferencována, a to územně a sociálně.
Uzemní (regionální) diferenciace (rozrůznění) současné češtiny v porovnání s některými   jinými   jazyky (např. s němčinou, ale i se   slovenštinou)   není   však
tak silná. Tato diferenciace je však tím větší, čím vzdálenější je region (oblast) od centra, od Prahy, přitom více přibývá odlišností ve směru na východ než na západ. Relativně zachovalejší jsou nářečí (dialekty) na Moravě: lašská neboli slezská na severovýchode Moravy a ve Slezsku (To je hodný stryk, Daj muku ze mlýna na vozík), moravskoslovenská na jihovýchodě Moravy (To je/sú hodní stríček, Daj múku ze mlína na vozík), hanácká, tj. středomoravská (Tojelsó hodné strecek, De'moko ze mléna na vozék).
Každé z těchto nářečí je interdialekt („nadnářečí"), neboť obsahuje řadu menších nářečí, která ovšem už některé své odlišnosti ztratila.
Nářečí se užívá i v dané oblasti omezeně, a to v běžném, nikoli oficiálním styku. Jednotlivá nářečí se také dochovala v různé míře. Méně jsou zachována nářečí v Č e-chách, jdconářečí středočeské, ježje podkladem obecné češtiny (To je hodnej strejček, Dej mouku ze mlejna na vozejk), jihozápadočeské (Jena dovolenej s maminčino sestrou, s výraznějším dialektem chodským a doudlebským) a scverovýchodočeské (se zachovalejším nářečím podkrkonošským - slovní hříčka: V Derškovje perší na smerkoví perkínko). Tato nářečí se unifikovala (sjednocovala) a dnes se v Čechách převážně užívá obecné češtiny.
Obecná čeština vznikla na podkladě středočeského nářečí, rozšiřuje se však - při ztrátě svých nejvýraznějších znaků (zčásti zaniká v- před o-, ou- na začátku slova) - i na další území a do sfér dříve vymezených spisovnému jazyku, např. do krásné literatury, a to i do řeči autorské (kam už dříve pronikly dialekty). Nářečí (i inter-dialekty) obdobně jako spisovný jazyk mají své prostředky slovníkové (lexikální), fonetické (hláskové), morfologické (tvarové), syntaktické (skladebný.
Všechny tyto útvary mají svou normu, tj. souhrn prostředků považovaných jejich nositeli za závazný. Nejde o prostý úzus, tj. zvyk určitých prostředků užívat, ale i o vztah závaznosti nositelů toho kterého útvaru k užívání jeho prostředků.
Ovšem na rozdíl od spisovného jazyka, který má normu kodifikovanou, tj, zachycenou ve slovnících (lexikální norma), v mluvnicích (gramatická norma), v pravidlech českého pravopisu (pravopisná norma) a v pravidlech české výslovnosti (výslovnostní norma), ostatní útvary takto kodifikovanou normu nemají. Kodifikace je tedy vyjádřením, zachycením normy spisovného jazyka. Kodifikace zároveň reguluje užívání spisovných prostředků a ovlivňuje tak i vývoj normy. Proto je třeba, aby kodifikace zachycovala normu pravdivě, věrně, a to i se zřetelem k vývojovým tendencím v normě, tzn. kodifikace by měla mít perspektivní hloubku (viz už kodifikované hovorové podoby typu říct, moct), jinak je retrospektivní už v době svého vzniku, uzákoňuje jen podoby starší, někdy dokonce už vycházející z užívání. Kodifikace je během své platnosti statická (nemění se), kdežto norma se vyvíjí, je dynamická (viz pohyb v 1. os. j. č. a 3. mn. č. sloves 3. tř.: kryji - kryju, kupují -kupujou).
V řečové praxi (zvláště mluvené) se ovšem neužívá buď jen „čistého" nářečí, obecné češtiny, nebo spisovného jazyka, ale jednotlivé útvary v sebe přecházejí, prostředky se kombinují, a to v závislosti na mnoha činitelích (regionálních, sociálních i psychologických). K směšování obecné češtiny, interdialektů a spisovného jazyka dochází velmi často ve městech, v   městské   mluvě.   Nevyhraněná mluva realizovaná
26
smíšenými prvky různých útvarů, a to nejen ve městech, ale vůbec, se označuje jako běžná mluva.
Vedle územní diferenciace nespisovné češtiny existuje i diferenciace sociální; na jejím základě se vyděrují slangy, profesní mluva a argot. Ty však nemají své speciální prostředky gramatické a hláskové, ty přebírají z jiných útvarů (často z češtiny obecné i spisovné nebo z nářečí), mají však vlastní slovník.
Slang je nespisovné výrazivo zájmové skupiny. Některé slangy jsou archaické, drží se v nich staré výrazy (myslivecký slang: slechy = uši, běhy = nohy, prut = ocas, světla = oči), jiné jsou proměnlivé. Ve slanzích jsou časté expresívni názvy metaforické (studentský slangs výrazy pro nedostatečnou: koule/kule, bomba, bajle, puma, pecka, sardel, petarda .... pro učení: biflovat, bičovat se, šprtat se, dřít, hustit, zupat...). Některá slangová slova přecházejí do obecného povědomí, např. sportovní výrazy: mičuda, basket, faul, finiš, a nabývají charakteru obecněčeskeho nebo i spisovného hovorového.
Dříve se k slangu počítala i nespisovná mluva příslušníků stejného povolání, stejné profese. Dnes se tato mluva spíše vyčleňuje zvlášť a označuje se jako profesní mluva. Profesní mluva některých oborů je založena na spisovném jazyce, avšak v zájmu ekonomie vyjádření dochází např. k zjednodušení terminologie univerbizací (tvořením jednoslovných pojmenování z víceslovných), lékařské: sleptík ť— slepé střevo, kajzr; císař «- císařský řez, z něm. Kaiser [kajzr] = císař.
I profesní mluva může obsahovat prvky expresívni, srov. názvy pro lokomotivy v železničářské mluvě (slangu): berta, bardotka, lolobridžida, pegas, zamračená...
Vlastní výrazivo mají i vrstvy společensky izolované, sociálně vyřazené, vězní,
zloději, žebráci, prostitutky, falešní hráči aj.; označuje se jako argot (hantýrka),
někdy rovněž jako slang. Nejznámějším argotem u nás je mluva pražské „galérky".
„pražských pepíků", a brněnská plotňáčtina (plotna).
Poznámka: Název plotna, plotňáčtina vychází asi z názvu Plotní ulice, v jejímž okolí se shromažďovali nositeíč této mluvy.
Brněnská plotna je smíšeny argot česko-německý. (V Brně až do první světové války byla většina obyvatelstva německá a ještě do druhé světové války v něm žila silná německá menšina.) V plotňáčtině se mísí prvky německé s českými, resp. moravskými, zvláště s koncovkami hanáckými.
Př.: Slovo mukl, něm. Muckk, znamenalo člena party (slovo je asi z cikánštiny: inucklo = volný, svobodný), po rozšíření označovalo vůbec darebáka, podvodníka, gaunera, pak proniklo i do vězeňského argotu (slangu) a dnes se užívá převážně ve významu vězeň. Slovo bomzatibomzovai znamenalo klamat, lhát (srov. pův. pražské kecat, dnes rozšířeno s významem mluvit), viz jeho podobu zápornou s hanáckou koncovkou: nebomzé (= nekecej, nelži); ve vězeňském argotu odvozené slovo bomzák označuje udavače, donašeče. K výrazům brněnské plotny patří i známá brněnská šalina ( = tramvaj).
Argoty se udržovaly vesměs jen jako mluvená forma (pokud nemáme na mysli jejich ztvárnění v uměleckých dílech), avšak např. žebrácký argot používal obrázkového písma sloužícího k vzájemnému informování o tom, co mohou žebráci očekávat v příslušném domě nebo obci (mříž značila nebezpečí uvěznění, /v\ zlého psa, t zbožné lidi, a proto je třeba předstírat zbožnost...).
V různých argotech se uplatňují různé cizí vlivy, vliv židovského jidiš, cikánské řeči {čokl = pes), vliv řeči tzv. světských, tj. komediantů s pouťovými atrakcemi aj.
Dříve se argot vymezoval jako utajovaná řeč, řeč skupiny užívaná proto, aby jí jiní nerozuměli. Zdá se však, že tento rys současné argoty ztrácejí, neboť např. vězni
27
užívají argotu i ve styku s vyšetřovateli, dozorci, a to tak, že jim i vysvětlují, co který výraz znamená. Mnohé výrazy argotické se rozšířily nejen do obecné češtiny (kúča = pokladna, prachy = peníze, bachař = vězeňský dozorce), ale některé pronikají jako ustálená spojení (frazémy) dokonce i do mluvených neoficiálních projevů spisovných: dát bacha (= dát pozor), jet na čundr (= na výlet), dříve: čupr holka, dnes spíše kočka (= pohledná dívka), někoho hecovat (= popichovat v legraci nebo ze zlomyslnosti), býtšvorc (= bez peněz)...
Čeština je národní jazyk nejen Čechův České republice, ale i Čechů usazených jinde ve světě. Souvislé české osídlení je v severním Chorvatsku, ve Vídni, v americkém Texasu, v Chicagu, v Kanadě, ale i jinde.
5. Zařazení češtiny mezi ostatní'jazyky
Čeština patří do rodiny jazyků indoevropských, úže slovanských. Nejvýznamnějšími skupinami současných jazyků vedle jazyků indoevropských jsou jazyky altajské, kavkazské, ugrofinské, semito-hamitské (k nimž patří jazyky arabské a hebrejština), jazyky africké, asijské - čínština, japonština, korejština a další východoasijské (vietnamština a khmerština) -a jazyky východních ostrovů - indonéština a jazyky polynéské.
Současné indoevropské jazyky tvoří několik skupin. V Evropě jsou to:
-jazyky germánské, knimse řadí jazyky západogermánské - němčina, holandština, vlámština a angličtina - a severské, skandinávské - dánština, švédština, norština, islandština
-jazyky románské (jež se vyvinuly z italických) - italština, francouzština, španělština a katalánština, portugalština, rétorománština, rumunština a moldavština
-jazyky keltské- irština, velština a bretonština
-jazyky slovanské, dělící se na západoslovanské (čeština, slovenština, polština s kašubštinou, horní a dolní lužická srbština), východoslovanské (ruština, ukrajinstina, běloruština), jihoslovanské (bulharština, makedonština, srbština, chorvatština, slovinština)
-jazyky baltské (litevština, lotyština)
-  řečtina
-   albánština
V Asii se k indoevropským jazykům řadí:
-  jazyky indické
-  jazyky íránské
-  arménština
Poznámka: Kromě indoevropských jazyků jsou v Evropě i jiné, neindoevropské jazyky: maďarština, finština, estonština (= ugrofinské) a baskičtina.
28
II. Zvuková a grafická stránka jazyka
Nejmenší jednotky lidské řeči, které dovede zpravidla každý uživatel jazyka snadno rozlišit, jsou h I á sky. V psaných projevech zaznamenáváme jednotlivé hlásky grafickými symboly, písmeny. Soubor písmen užívaných v daném jazyce a tvořících grafickou soustavu tohoto jazyka nazýváme písmo. Čeština využívá písma latinského, tzv. latinky. Ve většině případů platí, že jedné hlásce odpovídá jedno určité písmeno. Písmo založené na takovém principu nazýváme hláskovým (v některých jazycích však jednomu grafickému symbolu odpovídá slabika, nebo dokonce celé slovo).
Hlásky jsou zvuky, které mluvčí produkuje v mluvidlech a které může posluchač sluchem vnímat. Písmena čtenář vnímá zrakem.
Poznámka: Při běžné ústní komunikaci se však zrakové vnímání uplatni také: pozorujeme zároveň mimiku obličeje a gesta, kterými mluvčí svou řeč doprovází a jež mohou mít pro poznání smyslu sdělení velký význam. S rozvojem technických prostředků komunikace se rovněž často sluchové a zvukové vnímání spojuje, např. v televizi slyšíme komentátora, ale též čteme titulky a pozorujeme vysílaný obraz.
Jestliže popisujeme mluvnickou stavbu češtiny, všímáme si především těch rozdílů mezi hláskami, které umožňují rozlišit významy slov. Takový rozdíl je např. mezi dlouhými a krátkými samohláskami, protože umožňuje rozlišit slova jako dráha a drahá, nebo mezi znělými a neznělými souhláskami, jak dokazuje např. rozdíl významu mezi slovy bil a pil. Hlásky, které se vyznačují v daném jazyce významově rozlišovací funkcí, nazýváme f o n é m y. Fonémy vytvářejí fonologický systém jazyka. Ten je založen na funkčních protikladech, např. na protikladu kvantity (krátkosti - délky) nebo znělosti. Studiem takových systémů se zabývá odvětví jazykovědy zvané fonologie.
Mezi hláskami, které Čech běžně vyslovuje, jsou i další rozdíly, např. hláska n se vyslovuje jinak ve slově branka nezve slově brána, hláska ŕ jinak ve slově tři než ve slově dři. Jde tedy sice také o různé hlásky, ale protože se rozdílu mezi nimi nevyužívá k rozlišení významu slov (domácího původu), v češtině to nejsou různé fonémy, ale jen varianty fonému jediného. To nemusí platit o jiných jazycích, v mnoha z nich mají významově rozlišující funkci i tyto rozdíly, Fonologický systém je tedy specifickou vlastností určitého jazyka.
Když posluchač vnímá mluvenou řeč, řídí se nejen tím, jaký zvuk skutečně slyší, ale také vlastním (i když ne plně uvědomovaným) systémem fonémů. Tím si vy-~ ětlíme, že v psaném jazyce se odedávna zachycovaly zpravidla jen rozdíly mezi těmi hláskami, které měly platnost fonémů. To neplatí o slovech, u kterých mluvící cítí, že jsou přejata z cizího jazyka, a že se proto jejich psaní řídí jiným fonologickým systémem. Z toho důvodu se píše např. ve slově guma písmeno g, ačkoli se příslušná hláska vyslovuje stejně jako k na počátku slova kde.
Vedle zřetele k fonologické platnosti hlásek se v psaném jazyce uplatňují i zřetele další, zejména se přihlíží k významovým souvislostem mezi slovy a jejich částmi. Proto se např. píše ve slovech podhrabat [podkopat v obou případech d, aby se tak graficky vyjádřila totožnost předpony jako morfému s určitým jednotným významem, ačkoli v ní vyslovujeme v prvním případě dav druhém f.
29
Ojediněle odpovídají dva různé písmenné znaky témuž fonému - říkáme, že pro je den foném má čeština dva grafémy: foném [i] píšeme zpravidla jako;, ale někdy jako y (totéž platí o dlouhém [í]). To umožňuje graficky rozlišit stejně znějící, ale významem rozdílná slova, např. bil-byl, síra - sýru, nebo tvary, např. význam čísla ve spojení novíprůvodčí - novýprůvodčí. Pro jiný, jen grafický rozdíl, a to mezi ú - ů, není takové významové zdůvodnění, jde jen o tradiční způsob psaní; v několika případech nám ovšem umožní určit hranici mezi morfémy (srov, přediíčet -předůkladný).
Vztah mezi zvukovou a grafickou podobou jazyka zachycují obecná pravidla, jejichž souhrn nazýváme pravopisem. Příručka nazvaná Pravidla českého pravopisu však upozorňuje většinou jen na takové jevy, v nichž se psaná podoba spisovné češtiny liší od podoby mluvené, a proto může píšícímu dělat potíže.
1. Zvuková stránka jazyka
Zvukovými vlastnostmi jazyka, bez zřetele k fenologické platnosti jeho jednote k. se zabývá fonetika. Zkoumá způsoby tvoření a vnímání hlásek, změny při jejich spojování, melodickou ;t dynamickou (silovou) stránku řeči, tempo mluvené řeči a její další vlastnosti.
Nejdůležitějšími jednotkami zvukové stránky jazyka jsou hlásky; ostatní zvukové vlastnosti je doprovázejí. Hlásky můžeme popisovat a třídit z hlediska produkčního (jak je mluvčí vyslovuje), nebo z hlediska akustického (co posluchač vnímá). Přesnější popis akustických vlastností hlásek je však možný jen za pomoci přístrojů, proto uvedeme třídění podle produkce, kterou můžeme pozorovat i sami na sobě.
Při tvoření hlásek vychází z plic výdechový proud do hlasivek. Ty mohou být oddáleny, nebo sblíženy, procházející vzduch je může rozkmitat, takže vznikne tón. Z hlasivek postupuje výdechový proud do artikulačních orgánů, kde se zvuk upravuje. Je to zvláště rezonanční dutina ústní, popř. i nosní, a dále jazyk, měkké a tvrdé patro, dásně, zuby a rty.
1.1 Samohlásky (vokály)
Samohlásky mají povahu tónů (proto můžeme jejich trvání prodloužit a jen samohlásky lze zpívat). Při jejich vyslovování se proudu vzduchu neklade žádná překážka. Rozdíly mezi nimi jsou důsledkem rozdílného místa artikulacc, ij. různé polohy jazyka ve směru horizontálním i vertikálním. Mluvíme proto o samohláskách předních, středových a nízkých. Otevřenost úst je doprovodným jevem polohy jazyka ve směru vertikálním. Schematicky lze české samohlásky zobrazit trojúhelníkem takto:
přední    střední     zadní
vysoké           i                             u
středové            e                 o
nízké                           a
*(]
(Např. w je samohláska vysoká zadní.) Dlouhé samohlásky se liší od krátkých ejen trváním (to není však u všech stejné, zejména rozdíl mezi i - /'je malý), ale také místem artikulace («je nižší neža, ostatní jsou vyšší než jejich krátké protějšky).
1.2 Dvojhlásky (diftongy)
Dvojhlásky jsou spojení dvou samohlásek v jedné slabice. Ve slovech domácího původu se vyskytuje pouze dvojhláska on, v citoslovcích a v slovech přejatých také au (např. auto) a eu (např. leukémie). Od dvojhlásek je třeba lišit spojení dvou sousedních samohlásek, které však patří různým slabikám (aapř, au ve slově naučil; je to slovo tříslabičné, na rozdíl od dvojslabičného auto).
1.3 Souhlásky (konsonanty)
Společnou artikulační vlastností souhlásek je to, že mluvidla vytvářejí výdechovému proudu překážku. Rozdíly mezi souhláskami vyplývají z několiku různých činitelů, tj. z toho, která část mluvidel volnému proudění vzduchu brání.
Tak vznikají zejména protiklady:
znélá-ncznělá, např. b -p, d - t. ž - š - hlasivky kmitají, nebo nekmitají; samohlásky rozlišené jen znčlostí se nazývají párové;
ú s t ní-n osová, např. h - m. d-n- nosní dutina je uzavřena, nebo otevřena (při " ič rýmě, kdy vzduch nemůže vycházet nosem, vyslovíme místo souhlásky nosové
povídající souhlásku ústní); ávěrová-úžinová, např. d -z, t - s - výdechový proud narazí na překážku, kterou rozrazí, nebo jí prochází jako štěrbinou (jen úžinové souhlásky dokážeme prodloužit); spojením těchto procesů vznikají souhlásky polozávěrové, např. c, č (prodloužíme-Ii c, ozývá se dále vlastně s), a také dz. dž (které ovšem také jako dvě hlásky píšeme).
Dále se souhlásky liší podle místa, kde se závěr nebo úžina tvoří (retné, zubo-Jásnové, předopatrové, zadopatrové, hrtanové).
Protiklady souhlásek netvoří úplný a symetrický systém, jako je tomu u samohlásek, např. nosové souhlásky jsou jen znělé, kb nemá čeština odpovídající souhlásku úžinovou (která by se tvořila oběma rty); dvojici h a cii často chápeme jako protiklad souhlásky znělé - neznělé, ale h se artikuluje v hrtanu, ch na zadním patře. Existenci některých hlásek si zpravidla vůbec neuvědomujeme: v češtině existuje ř neznělé (např. ve stove tři) i znělé (dřevo), c má znělý protiklad dz - ve fonetice se zapisuje jako 3 (leckdo, vyslovíme |lC3»do]), znělý protiklad č je dž- ve fonetice 3 (léčba, vyslovíme [léjba]); toto dž se béžně objevuje ve slovech cizího původu (džem, džus).
Třídění hlásek nn ( v r d é. m é k k e a o b o j e t n é nemá fonetický základ, nýbrž se tyká jen pravopisu. Vystižněji bychom tedy měli mluvil o tvrdých a měkkých písmenech.
íl
Klasifikace souhlásek			Podle místa artikuliee							
			rťtné		ziibiJ-dasnové		pfcclu-patrové		zadopamivč a hrtanovc	
	Fbdle úfasti hlasivek		znalé	neznčlc	znĚlr	ncznflé	znělé	mv.ii   1:	inilť	a/eailiti
Podle způsobu uttkutHe	zivírovť	ústni	b	P	d	I	tf	ť	g	k
		nosní	m		n		ň			
	uolozivcrove"				3.3	c. ŕ				
	ÚZHUJVť	vlastní	v	f	i. ž	s, i	J		h	ch
		bokové			1					
		kmitavé			r. f					
1.4 Slabika
Rozčlenění slova na slabiky je přirozené, slabikovat dovede í dítě, např. a-no, dě-lám, dtou-ho-vla-sý, tr-ha-jí. Základem slabiky je jedna samohláska nebo dvojhláska, která buď tvoří slabiku sama, nebo se kolem ní seskupují souhlásky. Končí-li slabika samohláskou, mluvíme o slabice otevřené, je-li na jej im konci souhláska, nazývame ji slabikou zavřenou. Základem slabiky však může být v češtině i souhláska r. l, zřídka m (souhlásky slabikotvorné), ale vždy jen vc spojení s některou jinou souhláskou: krk, zhlt-nout, se-dm. V dvojhlásce je vždy jedna samohláska nositelkou slabiky, v české dvojhlásce on je to o (pro-dloužíme-li při zpěvu on, ozývá se o, u zazní až na konci tónu).
Dovedeme vždy velmi snadno určit, z kolika slabik se dané slovo skládá; jejich hranice nejsou však vždy jednoznačné (např. slovo sestra lze celkem přirozeně rozčlenit na sestra, ses-tra isest-ra).
Čtemc-li větu tak, že každé slovo hláskujeme (p-ř-i-š-e-l-p-o-z-ď-e), je téměř nesrozumitelná, zatímco při slabikování jí rozumíme poměrně dobře (při-šel-po-zdě). Proto se slova v písmu na konci řádku dělí zásadně podle slabik, aby pochopení obsahu věty bylo usnadněno. (V případech, kdy hranice slabiky není jednoznačná, se přihlíží i k vnitřní skladbě slova, ale jen jako k dalšímu hledisku, proto dělíme např. jen vrat-me, na-jde, i když slabikování vra-ťme, naj-de je rovněž možné.)
1.5 Slovní prízvuk a přízvukový takt
Slovním přizvu ke m nazýváme zvukové zvýraznění některé slabiky slo-v a. Prízvučná slabika se od ostatních liší větší silou zvuku, ale je také vyznačena melodicky a slabikotvorná hláska bývá i nepatrně delší než v slabice neprízvučné. V češtině je přízvuk zpravidla na první slabice slova, např. 'Má 'mnoho 'kamarádů. Ve spojeni jednoslabičná předložka + slovo bývá přízvuk (v kultivované výslovnosti) na předložce, např. 'Pojedeme 'na hory. V případech, kdy chceme slovo po předložce (obvykle kvůli kontrastu) zdůraznit, nebo je-li hodně dlouhé, přesunuje se přízvuk zpravidla na ně: 'Parkujte na 'pravé straně (ne na levé). 'Dostal se do 'nezáviděníhodné 'situace.
Některá slova jsou trvale neprízvučná, jsou to příklonky(enklitika); připojují se za prízvučné slovo. Príklonkami jsou tvary pomocného slovesa být {jsem. jsi, je..., bych, bys... atd.), neprízvučné tvary zájmen (mě, ti, se, ho atd.), spojka -!i.
však, způsobová (modálni) slovesa aj. Srov. např. 'Nebál bych se 'net mu to do očí. (Podrobněji o postavení pnklonek v kap. o slovosledu.) Ojediněle se setkáme s případy, kdy neprízvučné slovo stojípřed prízvučným, např. Tak 'pojďte! (Jde o tzv. předklonky.) Část věty s jedním slovním přízvukem tvoří přízvukový takt. Jak jsme viděli, může takt obsahovat více než jedno slovo: 'Má / 'mnoho i 'kamarádů, 'Nebál bych se I 'říct mu to l 'do očí.
1.6 Větný úsek
Delší věty a věty se složitější vnitřní stavbou se zvukově člení na větší celky, větné úseky. Ty mohou být tvořeny jedním, nebo (častě j i) několika takty. Hranice větných úseků se vyznačují pauzou a melodickým pohybem hlasu. Jejich umístění záleží na významové a mluvnické výstavbě věty, ale také na tempu řeči. Je proto možno členit např. Teprve po návratu domů 11 na mne padla únava, ale také pronést ji jako jediný větný úsek. Je však vhodné jako samostatný úsek oddělovat věty v souvětí, např. Ten dům 11 kde jsme bydleli 11 už zbourali. Vhodným rozčleněním věty na úseky se usnadní i porozumění, někdy i rozliší různé významy (srov. např. nový i I hnědý kabát - přívlastek dvojnásobný, nový hnědý kabát - tzv. přívlastek postupně rozvíjející). Naopak je velká chyba, jestliže někdo rozděluje to, co k sobě patří, nebo dělá pauzy jen tehdy, když nestačí s dechem, jak to někdy slýcháme i od některých hlasatelů. Takový projev vede až k nesrozumitelnosti.
1.7 Melodie
Z melodického hlediska je důležitý zejména poslední větný úsek, kde melodie často výrazně klesá, nebo stoupá; tím se oddělují větné úseky a rozlišují věty s různou komunikační funkcí (oznamovací, otázky zjišťovací a doplňovací atd., viz kap. IV. 1.4.1.1). Při obvyklém pořádku slov bývá v posledním vétném úseku také obsaženo tzv. jádro výpovědi (viz kap. IV.1.6). Často má prízvučná slabika centra výpovědního jádra i větší zvukovou intenzitu, proto se tento přízvuk považuje za hlavní přízvuk větný.
1.8 Důraz
V případě, že centrum výpovědního jádra je umístěno jinde než na konci, je třeba je vyznačit důrazem, tj. zesílením prízvuku a melodickým pohybem. Takovéto zvukové vlastnosti má obvykle to slovo, které je v kontrastu k něčemu předpokládanému, zmíněnému apod. Např. proneseme-li větu V pondělí byla Eva na phvámě s důrazem na taktu v pondělí, popírá se kontext „byla na plovárně v jiný den", důrazem na taktu Eva se vylučuje tvrzení, že „někdo jiný byl" apod.
1.9  Ortoepie
Ortoepie (spisovná výslovnost) je soubor norem, kterými se řídí zvuková podoba mluvených spisovných projevů. Na základě výslovnosti kultivovaných mluvčích
33
(herců, dobrých rozhlasových a televizních hlasatelů, řečníků) se výslovnost také kodifikuje, podobně jako se pravopisná kodifikace zakládá na převládajícím užívání v spisovných projevech psaných. Ortoeptckc zásady jsou obsaženy v příslušných příručkách (Výslovnost spisovné češtiny), na spisovnou výslovnost některých slov upo7.orňují také slovníky (např. Slovník spisovné češtiny). Ortoepií se rozumějí jednak zásady správného tvoření hlásek (tj. ortofonie), jednak vlastní ortoepie, která se týká hlavně změn vyplývajících z postavení hlásek v souvislé řeči. Při výslovnostní kodifikaci je třeba vzít v úvahu rozdíly dané výslovnostn í m stylem: výslovnost při přednesu veršů nebo při slavnostních projevech je pečlivější a zřetelnější než v televizní hře ze současného života, při výkladu ve škole nebo při obchodním jednání. Výslovnost některých hlásek nebo jejich skupin bývá také ovlivněna krajovým původem mluvčího.
1.9.1   Správné tvoření hlásek
Nejčastějším nedostatkem při artikulaci samohlásek je příliš otevřená (nedostatečně vysoká) výslovnost /', i, takže se blíží téměř e, é, např. [veď] místo [viď] (zvláště ve středních Čechách). Jako nespisovná se pociťuje také nedostatečná délka, zvláště u i, ti; setkáváme se s ní v neprízvučných slabikách, hlavně na konci slova (myslím, pani, hráčům). Naopak s nenáležitou délkou se občas setkáváme i v jinak spisovných projevech vlivem lidové výslovnosti,prápor, pivo, tchýně, divadlo, ne', móře.
Nejčastějším projevem nepečlivé výslovnosti souhlásek je zánik souhlásek v, j, Ji mezi samohláskami; vede až k výslovností např. poídal (místo povídal), toe (to je), druéo (druhého). Některé nedostatky ve výslovnosti jsou již vadami řeči (ráčkování, šišlání, příliš výrazné sykavky); způsoby jejich odstraňování se zabývá logopedie.
Srozumitelnosti svého projevu - zvláště na veřejnosti - se nesnažme dosáhnout zesilováním a doprovodným zvyšováním hlasu, ale pečlivou a diferencovanou artikulaci (hercům musí být rozumět, i když jen šeptají). Mluvčí si však vady své výslovnosti někdy ani neuvědomuje, nebo je dokonce nerozpozná, proto je vhodné kontrolovat svůj projev pomocí nahrávky.
1.9.2 Změny hlásek v souvislé řeči
V souvislé řeči se hlásky spojují do slabik a vět. Při tom se musí mluvidla velmi rychle přestavovat, takže se hláska vlivem svého okolí a umístění někdy změní v hlásku jinou (buďv jinýfoném, např. znělé/? se změniv neznělé/j-vyslovíme fhloupka], ačkoli jde o slovo odvozené od stejného slovotvorného základu jako u přídavného jména hluboký, nebo v poziční variantu téhož fonému - na konci slova páter vyslovujeme neznělé ř, ale následuje-li koncovka, např. páteře, vyslovíme ř znělé). Výsledná výslovnost pak představuje v češtině buď jedinou možnost - pak jde o hláskové pravidlo - nebo jde o jednu z možností. V tomto druhém případě je třeba posuzovat různá znění po stránce ortoepické, tj. klást si otázku, zda změněnou výslovnost lze považovat rovněž za spisovnou.
34
Hlavní změny hlásek při spojování v souvislé řeči, kterých se toto týká, jsou následující (výslovnost uvádíme v hranatých závorkách):
1. Znělá párová souhláska se na konci slova vždy zmén í v pár ovo u neznělou: hrad [hrát], kov [kof], hrozeb [hrozep],zaraz [zaraš], bronz [brons].
V některých případech může dojít k homonymu zvukové podoby různých slov. např. led i let se vyslovují [let].
2. Ve skupině párových souhlásek uvnitř slova nebo na rozhraní předložky a slova dochází k asimilaci (spodobě) znalosti, tj. celá skupina je buď znělá, nebo neznělá, a to podle poslední souhlásky: vzpíná se [fspíná] - srov. nepjal se, zchladit [schladitl nadporučík [natporuéíkj, před školou [přet školou], z Pruhy [s prahi], kletbu [kledba], .v bratrem [z bratrem], leckdo [le3gdoJ. Asimilace se řídí i takovou neznělou souhláskou, která je neznělá jen v důsledku svého koncového postavení ve slově, např. zájezd [zájest], nehmozď se [nehmošť].
Jenom skupinami má neznělou výslovnost fsch], tedy podle souhlásky první: shoda [schoda]; vedle toho se však jako ortoepická posuzuje i výslovnost |zh], tedy (zhoda], která je oblastně moravská, ale proniká i do Čech. Zvláštní postavení má souhláska v: asimilaci sice podléhá, srov. vtip [fťip],/>Oťiřirvfcfl [potšífka], ale sama ji (s výjimkou nářeční výslovnosti) nepůsobí: tvůj [tvůj], svíčka [svíčka]. Ve vyslov- nosti se tedy rozlišují např. slovesa svolat a zvolat.
3.Ve skupinách d,t + ň se místem artikulace přibližu je prvnísou-hláska druhé; výsledná výslovnost vodník [vodník],spatně [špatně] se pokládá za spisovnou, vedle výslovnosti [dň, to], V zakončení předpony je však ortoepická jen nezměněná podoba: oddělení, předtisk [oddelení, přetfisk]. Ve skupinách d, t + s,z,š,ž,c, c splývá výslovnost vlastně v jedinou, polozávčrovou souhlásku [c], [č] nebo její znělou variantu [3], [$], : dětský [děckí] - srov. i pravopis děck) podle skutečné výslovnosti, podzim [rx>3im], dcera [cera], zrádce [zráce], větší [věcí], matčin [mačin].Většinou se však podobná výslovnost hodnotí jako přípustná pro nižší, méně oficiální styl; takové splývání se pak považuje za neortoepické, dojde-li k němu na hranici předpony nebo předložky a slova tj. ve slovech jako podsunout |ts], podzemní, podceňovat [tc], a ve spojení jako před školou, pod čepicí.
4. V běžné mluvě často zcela splývají některé hlásky artikulačně blízké. V spisovném jazyku však jejich rozdíl zachováváme, zvláště když se stýkají na hranici morfému; jde o slova j ako předtisk, oddělení, vlašský, pusťte; vyslovujeme tedy [přetfisk], [odďeleňí] atd.
5.Skupina dvou stejných souhlásek v témž slově se vyslovuje jako souhláska jediná, např. ve slovech cenný, leccos, slezský [-S-], vyšší; ale v případech, kde by takovým zjednodušením došlo k homonymu, je vhodné vyslovovat hlásky dvě: nejjasnější (na rozdíl od nejasnější),poddaný (x podaný), racci (X raci). Podobně se ve spisovné výslovnosti vyžadují dvě souhlásky na hranici před koncovkou -tne, např. uvědomme si, na švu částí složených slov, např. dvojjazyčný, půlletý, rozsoudit [-ss-], a mezi předložkou a dalším slovem, např.před domem.
6. Na začátku slova začínajícího samohláskou -zejména ve výslovnosti české - se vyskytuje zvláštní zvukový prvek, zvaný ráz. Zřetelněji ho slyšíme na hranici předložky a slova [po 'ulici, k 'oboře] nebo morfému [ne 'obvyklý]. Ráz působí jako neznělá souhláska, tj. mění předcházející souhlásku asimilací v párovou neznělou: v únoru [f 'únoru]. Občas se vyskytující výslovnost bez rázu, tj. [vúnoru|.
35
[koboře], nebo se změnou znělosti [fúnoru], [goboře] je nespisovná. V méně kultivovaném vyjadřování dochází k dalším změnám nebo vypouštění hlásek, např. jablko [japko], pošta [-Č-], benzin [-dz-], hřbitov [řbi-], hřeben [ře-], vlastní [vlasňí], přijdu [přídu], babičce [babice], V nižším stylu však ortoepie některé takové jevy připouští, např. výslovnost/íem, jsi, jsme ... [sem, si, sme...], je-li slovesem pomocným (ale nejsem jen s [-j-]), vzpomíná [spo-], vzbudit [zb-], přijď [přiť] apod., vždy jako variantu vedle podoby odpovídající podobě psané.
2. Grafická stránka jazyka
Písmo užívané ke grafickému zachycení češtiny využívá 37 písmen, ve slovech přejatých se objevují i písmena jiná (častější jsoux, w, q). Latinské písmo, které čeština přijala, bylo doplněno ještě písmeny s diakritickými znaménky k vystižení hlásek latině cizích: háčkem (d-ď, s-š... atd.) a čárkou nebo kroužkem (a-á, u-ú,ů atd.).
Každéčeskéhlásce, která má platnost fonému,odpovídá zpravid-lajednopísmeno, anaopakjednomupísmenujedenfoném. Výjimky tvoří následující korespondence hlásek a písmen: [i] - i, y; např. [bil] - bil, by! [ú] - ú, ů; např. úhel, domů [ť, ď, ň] -1, d, n, stojí-li před písmeny i, í, ě; v ostatních případech ť, ď, ň; srov.
[ďefi] -děti, [ňic] -nic, [silňe] -silně, ale uťal, ďobat, hoď, voňavý [j] - nepíše se ve skupině [vje, bje, pje]; např. [dobjehl] - doběhl, [vjeda] - věda,
[pjena] -pěna [ň] - nepíše se ve skupině [mně], že nejde o [n], se vyznačí dalším písmenem e;
např. [zámňena] -záměna, [mňe] - mně i mě V případech, kdy se grafikou vyznačují slovotvorné souvislosti mezi slovy, se \j, ň] vypisují: vjeli, objeli, domnělý.
Spojení (spřežka) ch (z písmen c + h) označuje jedinou hlásku (foném), která se
ve fonetice značí [3]; ovšem písmeno x je znakem pro spojení hlásek ks, srov, praxe - praktický.
V slovech cizího původu se neužívá písmene ů, srov. múza, ragú, písmena d, t, n před i neoznačují hlásky [ť, ď, ň], srov. titan, diktát, nikl.
V  češtině (i v jiných jazycích) se dále využívá interpunkčních znamének a protikladu velkých a malých písmen, čemuž v mluvené řeči zčásti odpovídá intonace (melodická a dynamická stránka řeči).
2.1 Oblasti pravopisu
Zásady grafické soustavy jazyka mají být takové, aby píšící mohl řeč snadno zaznamenávat a aby čtenáři usnadnily vybavování významu vět a slov. Zvláště pro
36
čtenáře by bylo tedy nevýhodné, aby písmo přesně odpovídalo zvukové (nebo fonémovc) stránce jazyka, která je v souvislé řeči ovlivněna artikulačními možnostmi a obtížemi. Je třeba, aby zápis přihlížel k významovým souvislostem a vztahům mezi slovy a jejich částmi, ukazoval k totožnosti jednotlivých morfému, a naopak rozlišoval prvky, které sice stejné znějí, ale mají různý význam. Tyto zřetele se týkají slovního významu, tvoření slov, tvarosloví a skladby (syntaxe). Protože grafické zásady bývají podávány jako pravidla předepisující způsob psaní odlišný od formy zvukové, mluvíme o pravopisu lexikálním, morfologickčm (slovotvorném a tvaroslovném) a syntaktickém.
2.1.1. Lexikální pravopis
a) Pravidla o psaní písmen i, y v kořenu nebo kmeni slov určují, že po pravopisně tvrdých souhláskách se píše y a po pravopisně měkkých souhláskách i. Jen po souhláskách pravopisně obojetných se může vyskytnout jak i, taky. Původně šlo o samohlásky různé, ale historickým vývojem splynuly v [i], což umožnilo, že vznikly dvojice slov homonymních, tj. stejně znějících, ale významově odlišných. Dřívější hláskový rozdíl je pravopisem zachováván, takže jen graficky se takto rozlišují dvojice slov jako bil- byl, bidlo - bydlo, vlisovat- vlys, mít
- myl, píchá - pýcha, pírko - pýr, sírový - sýrový, vír - výr, vískat - výskat, nazívat se -nazývat se. (Významový rozdíl ovšem také vyplyne z větné souvislosti a jeden člen páru se většinou liší i frekvencí, takže pravopis spíše usnadňuje rychlé vybavování významu, než aby byl v jeho zjišťování rozhodujícím činitelem.)
b) Významový rozdíl mezi spojením předložka 4- jmenný výraz (podstatné nebo přídavné jméno, zájmeno) a příslovcem, které z takového spojení vzniklo (tzv. příslovečnou spřežkou), je v některých případech nepodstatný až žádný, např. ku podivu - kupodivu, na příklad - například, mimo to - mimoto, ob den - obden, v jiných však značný; přitom se výslovností uvedené výrazy neliší, protože tvoří jediný pří-zvukový takt. Grafický rozdíl, tj. mezera mezi slovy, nebo spojení bez meze ry, může tedy být jediným prostředkem významového rozlišení: do hromady
- dohromady, na horu - nahoru, z části - zčásti, z ticha - zticha, zpravidla - zpravidla, bez toho - beztoho, za to - zato atd. (např. To je jediná výjimka z pravidla. Ráno se zpravidla proběhl po lese).
c)  Těsnost spojení předložky a následujícího slova způsobuje, že pokud předložka končí souhláskou párovou nebo předložku taková jediná souhláska tvoří, dochází pravidelné k asimilaci, a to vlivem první, z hlediska znělosti odlišné souhlásky slova následujícího nebo rázu před samohláskou. (Neasimilovanou výslovnost pozorujeme jen před znělou nepárovou, ndpi.přes vodu, nad lesem). V pravopisu je však významová jednota předložky zachována stejnou grafikou. Jde např. o tyto případy:
koncová souhláska je původně neznělá: přes plot -přes [-z] dvůr,
koncová souhláska je původně znělá: nad zámkem - nad [-t] polem; podobně
bez, od, pod, skrz; koncová souhláska je znělá, asimilaci působí ráz: bez oken [bes
'oken];
37
předložku tvoří jediná souhláska neznělá: v díře-v \ (\pátek,zBrna -z [s] chalupy; asimilaci působí ráz: v úterý [f 'uteri], z okna [s 'okna].
Zvláštní postavení má dvojice předložek s, z, které jsou významově různé a liší se i pádem, s nímž se pojí; protože se však zvukově liší jen znělostí, jejich výslovnost je zcela určena hláskou následující a rozdíl mezi nimi je ve výslovnosti zastřen (srov, z [s] postele - s [z] bratrem).
2.1.2 Morfologický pravopis
a) Při odvozování slov dochází v mnoha případech k hláskové změně na hranici předpony a kořene (ev. dalšího morfému) a přípony, a to k asimilaci konán i pái i >vt souhlásky prvního morfému vlivem počáteční souhlásky morfému následujícího. Mnohem častěji jde o změnu znělé v neznělou než naopak. Pravopis však zachovává grafickou jednotu morfému, bez zřetele k těmto změnám (srov. odbourat [od-] i odstranit [ot-]). Jde o hranici v kombinaci:
předpona - kořen (ev. jiná předpona): vyslovované [f] na konci předpony je např. ve slovech vskočit, vtisknout; vyslovované [p] v obsadit; vyslovované [s] v bezcitný, roztrhnout; zčervenat, zkroutit, zplodit, vzpomenout si [is-]; vyslovované [t] v nadporučík, nadsadit, nadskočit, odstranit, podpatek, podsít, podcenit, předstupeň, předklonit; vyslovované [z] v sběhnout se, sbírat, sžít se atd.
Pravopis taklo rozlišuje zejména některá slova stejně vyslovovaná, ale mající různý význam, např. sbéh (lidi) - zběh (dezertér), shit (dohromady) - zbít (nabít někomu), spravoval (opravovat) - zpravoval (oznamovat), stěžoval si - ziěžovat,$irhat - zirhai atd.
kořen (ev. přípona) - přípona: vyslovované [f] na konci kořene (ev. předchozí přípony) je např. ve slovech mluvčí, království, cukrovka, mluvka, detektivka, židovka, větévka; vyslovované [p] v hloubka, babka; vyslovované [š] v nožka; vyslovované ]t] v rádce, hromádka; vyslovované [d] v modlitba, setba atd.
V malém počtu případů však pravopis zastírá slovotvornou stavbu vypuštěním písmena označujícího hlásku stejnou (např. sed+dlo -sedlo, rus+ský-ruský) nebo podobnou (jezdec+ský -jezdecký).
Pravopis také rozlišuje slovotvorné pozadí hláskových skupin [bje, vje, pje]. Zachovává jednotu grafického obrazu slovotvorného základu začínajícího/e-, např. ve slovech objet, objednat, vjezd, podle zajet, vyjednat, zájezd apod., na rozdíl od oběd, oběhnout, věda. Podobně rozlišuje slova utvořená ze základů s vyslovovanou skupinou [mrk mní] a [mňe mí]: domnělý, srov. domnívat se - umělý, srov. umím.
b)  Pravopis rozlišuje dva typy přídavných jmen složených podle toho, jaký je významový vztah mezi jejich částmi. Tomuto grafickému rozdílu nic ve výslovnosti neodpovídá.
Rozlišují se: - složeniny s 1 u č o v a c í, které se obvykle píší se spojovníkem, literárně-hudební pořad (tj. literární a hudební), vědecko-technická literatura (vědecká a technická), ústavně-právní výbor (ústavní a právní). Spojovník se však píše tehdy, končí-li první část na -sko (-cko), -ně, -ově, jinak se složenina píše dohromady, srov. hluchoněmý, sladkokyselý;
38
I
_cl
-složeniny určovací, které se píší bez spojovníku, dohromady, např. občanskoprávní předpisy (týkající se občanského práva), zahraničněpolitický komentář (o zahraniční politice), literáměkritický časopis (obsahující kritiky literatury), vě-deckopopularizačnípořad (popularizující vědu).
Obdobný princip se uplatňuje také u nečetných obdobných spojení sub-stantivních: malíř-lakýmík je „malíř a lakýrník", ale chemik analytik je „chemik specializující se na analytickou chemii".
c) Ve skloňování podstatných jmen mužských životných jsou hláskově rozlišeny některé pády souhláskou před koncovkou: 1. p. mn. č. [páni], 4. a 7. p. mn. č. [páni]. U podstatných jmen zakončených na pravopisně obojetnou souhlásku tento zvukový rozdíl zanikl, ale pravopis k tomuto rozlišení nadále využívá (jen grafického) rozdílu i-v: L p. mn. č. chlapi, psu lvi; 4. a 7. p. mn. č. chlapy, psy, lvy.
Obdobné je rozlišeno číslo zpodstatnělých přídavných jmen vzoru mladý: mladistvý (j. č.), - mladiství (mn. č.); pád a rod přídavných jmen přivlastňovacích, srov. bratrovi kamarádi (1. p. muž. živ.) - bratrovy zájmy (1., 4. p. muž. neživ.) - bratrovy kamarády, zájmy (4. p, muž. i neživ.).
Jen pravopisem se dále liší některé t v a r y z á j m e n a j á: 2. a 4. p. mě - 3. a 6. p. mně; výslovnost ve všech případech je [mňe].
d)  Hláskovou podobu skloňování a časování do značné míry ovlivňuje změna koncové souhlásky párové znělé v neznělou. Dochází k ní v tvarech s tzv. nulovou koncovkou (bez koncovky). Pravopis však zachovává grafickou podobu základu stejnou jako v pádech s koncovkou: srov. 2. p. j. č. hada [hada], 1. p. j. č. had [hat]. Obdobně základ končí párovou neznělou v 1. p. j. č. mlž [núš], vítěz, papež; hráz, rez, obuv, krev; v 2. p. mn. č. žab, smluv; stád atd.
Hláskovou změnu párové znělé v neznělou nezaznamenáva ani pravopis tvaru roz- kazovacího způsobu: choď [choť], maž [maš], vez, jeď, střež, plav, seď, zabrzď [zabrsť] atd. Psaná podoba je jednotná i v tvarech, kde se vlivem koncovky mění (asimiluje) koncová souhláska kmene: choďte [chofte], mažte [mastě], vezte, jeďte atd.; hrýzt, lézt; graficky je takto rozlišeno homonymní vést a vézt, obojí náležitě vyslovováno [vést].
2.1.3 Syntaktický pravopis
Pravidla mluvnické shody se v koncovkách přídavných jmen a přfčestí řídí podle vzorů, v nichž souhláska koncovky zřetelně ukazuje na některé gramatické kategorie podmětu. Týká se to čísla podstatných jmen mužských životných: Jan je nemocný [-ní] - Chlapci jsou nemocní. Jan a Pavel jsou nemocní [-ňí]. Po souhlásce pravopisně obojetné vyjadřuje tento rozdíl však jen pravopis: Jan je zesláblý. - Chlapci/Jan a Pavel jsou zesláblí. Usnadňuje se tak rozpoznání skladebního vztahu mezi podmétem a přísudkem, což při volném slovosledu je v češtině důležité: Ctiradovy bojovníky porazily žerty. - Ctiradovi bojovníci porazili ženy.
Obdobně to platí o rozdílu v rodu, popř. životnosti u podstatných jmen mužského a ženského rodu v množném čísle: Žáci nejsou připraveni [-ňi]. - Kabinety/třídy nejsou vymalovány [-ni]. Také v tomto případě se může vyjadřovat tento rozdíl jen
39
pravopisem: Zuti byli zvědaví. - Kabinety/třídy se uklízely. V některých případech pravopis takto může rovněž usnadnit zjištění, že ve větné souvislosti jsou podméty rodově odlišné: Dívky hrály volejbal, v zátoce plavali a potápěli se chlapci. V případech, kdy podměty nelze rodově zařadit, je pravopisná shoda také jediným ukazatelem rodu samého podmétu: Míla ani Stána nehlasovali (muži, popř. muž a žena)-nehlasovaly (ženy). Podobně: Průvodčí dali - daly znamení k odjezdu. (V případech jako Rodiče byli uznalí. Koně se splašili. Lidičky, co jste to provedli! nemá rodově rozlišovací funkci pravopisná shoda, jak by se zdálo, ale jde jen o to, že podstatná jména rodiče, koně. lidičky mají méně pravidelnou koncovku v 1. pádě množného čísla, což dokazuje i jednoznačná shoda u přívlastku: uznalí rodiče, splašeni koně, na rozdíl od různých možností ve spojení oba průvodčí dali... - obě průvodčí daly znamení...).
Poměrně samostatnou skladební funkci má interpunkce, zejména čárka, i když její umístění by mělo ve většině případů odpovídat přinejmenším členění vět nebo souvětí na větné úseky, protože obojí má jako základ členění významové. Některá další znaménka (tečka, středník, otazník, vykřičník, pomlčka, tři tečky a závorky) jsou zvukově (melodií, dynamikou, pauzami) vyznačena zpravidla zřetelněji. (Jiná znaménka, dvojtečka a uvozovky, patří mezi zvláštní prostředky psaného jazyka.)
Tečka označuje ukončení věty jednoduché, složené nebo souvětí, pokud mají funkci oznamovací. Dalším funkcím odpovídá otazník a vykřičník; tato znaménka jsou tedy grafickou obdobou příslušných způsobů intonace, viz kap. IV.1.3.1.3 (otazník však je společné znaménko pro otázky zjišťovací a doplňovací, které jsou intonačně zřetelně odlišeny), S t ř e d n í k je prostředek oddělující věty v souvětí souřadném nebo skupiny členů v souřadném poměru, a to výrazněji než čárka, ale méně výrazně než tečka. Porn íčka naznačuje přestávku v řeči způsobenou různými důvody: mluvčí větu neukončil, řeč je přerušována pauzami z důvodu vzrušení, aby se zdůraznila pointa, jádro sdělení apod., jindy zastupuje čárku (viz níže). Přerušení, neukončení (ale také záměrnému vypuštění části řeči) odpovídají tři tečky.
Čárky mají vlastně dvojí funkci: rozdělovači, kdy od sebe oddělují části textu, a vydělovací, jestliže vyznačují začátek a konec vložené části textu - proto jako prostředek vydělovací jsou vždy ve dvojici (nebo dvojicí tvoří čárka s jiným grafickým signálem začátku nebo konce větného celku). Rozdělovači úlohu plní čárky zejména tehdy, když se kladou mezi bezespoječně sřetězené výrazy nebo věty, mezi nimiž je vztah souřadnosti. V takovém případě bývají členy i zvukově zřetelně odděleny (např. stoupavá melodie se ve spojení běhy, skoky a hody uplatní mezi členem prvním a druhým, ale ne mezi druhým a třetím; neobjeví se ani mezi členy frazeologizovaných několikanásobných spojení typu křížem krážem, daleko široko, ve dne v noci).
Vydělovací funkci mají čárky hlavně tehdy, když vyznačují hranice věty závislé (nebo více takových vět) ve větě složené, aby se tak oddělila od celku skladebně nadřazeného. V mluveném projevu bývá věta závislá zvukově zřetelněji oddělena na začátku než na konci (zvláště když je začátek signalizován také spojkou). Proto se častéji setkáme s nenáležitým vynecháním čárky na konci takových vložených celků než na začátku. Správně tedy píšeme Nakonec si oblékla ty šaty, v kterých se cítila sama nejlépe, a vydala se na ples. Ve větě jednoduché užíváme
40
dvojice interpunkčních znamének (tj. čárek nebo pomlček, je-li vydělený celek uvnitř) k tomu, abychom označili hranice členů volné vložených, připojených, vytčených apod. a výrazů, které nevstupují do skladebních vztahů (5. pád, citoslovce).
Zásady psaní čárky se opírají o skladební stavbu věty. Jsou však případy, kdy se za hlavní ukazatel považuje členění zvukové: Usedali k jídlu, až I teprve když nakŕmia zvířata (podle skladebního členění by mělo být:... k jídlu až I teprve, když...).
2.2 Zvláštní prostředky psaného jazyka
V psaném projevu se setkáváme s nčkterými prostředky, pro které jazyk mluvený žádný zvukový prostředek nemá. Jsou to zejména v e l k á p o č á t e č n í p í s m e n a ve vlastních jménech. Nejobecnějším znakem vlastních jmen je to, že vyjadřují jedinečnost, určitost pojmenované osoby, zvířete nebo věci, velké písmeno tedy vyjadřuje jistou vlastnost čistě významovou (napíšeme-li spojení Pražský hrad s velkým písmenem, naznačujeme tím, že nejde jen o hrad postavený v Praze, ale že tím míníme jeden určitý hrad v Praze). Proto však také mnoho pojmenování tohoto typu lze psát s velkým, nebo malým písmenem, podle pojetí (určitost vyplyne totiž i z kontextu), např. Městský úřad v Rokycanech, Výzkumný ústav bezpečnosti práce, Den vítězství atd.
Společenská potřeba dávat jedinému určitému jevu zvláštní název bývá nerozlučně spjata s hodnocením tohoto jevu jako významného. Píšícímu dává pravopisné pravidlo také možnost vyjádřit tuto významnost velkým písmenem, pokud to považuje za vhodné. Není tedy užitečné určovat, který název z tohoto důvodu se má s velkým písmenem zásadně psát; u některých je to ovšem převažující zvyklost [Staroměstská radnice, Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Zimní olympijskéhry 1992).
Velké písmeno se musí psát závazně především tam, kde obecný význam neodpovídá označenému jevu: pan Krejčí není krejčím, Betlémská kaple není v biblickém Betlémě, ale v Praze, název Babička označuje knihu, ne starou ženu atd. (viz dále kap III. 1.5.2 a 1.5.3).
Velké písmeno je také projevem úcty - v dopisech píšeme s velkým písmenem zájmeno vztahující se k adresátovi, např. Vy, Váš, v tradičních titulech je napi. Mistr Aleš atp.).
Jinými zvláštními prostředky psaného jazyka jsou vykřičník nebo otazník užitý jako výraz nesouhlasu nebo údivu, např. Bíle' denní světlo je nejsložitější (!) ze všech druhů světel. Na stavbu nové školy nelze (?) uvolnit finanční prostředky; dále dvojtečka, jestliže uvádí přímou řeč, výčet apod., uvozovky, které vydělují z textu citáty, zejména citovanou přímou řeč, a výrazy, od kterých se píšící distancuje. Také zkratky jsou prostředkem omezeným výhradně na jazyk psaný.
Podrobné poučení o vztahu mezi psaným a mluveným jazykem podávají Pravidla českého pravopisu. Ta však obsahují i kapitoly o dalších jevech, o kterých se jejich autoři domnívají, že mohou dělat potíže (např, střídání krátkých a dlouhých samohlásek při ohýbání a tvoření slov je jev týkající se výslovnosti, ale Pravidla na ně pamatují proto, že jde o jev rozkolísaný, v kterém se uživatel nemůže spolehnout jen na vlastní povědomí).
41
III. Pojmenování a slovo
1. Pojmenování
Naše řeč se skládá z aktů pojmenovacích a usouvztažňova-cích. Výsledkem aktu pojmenovacího je pojmenování, výsledkem aktu usou-vztažňovacího je zpravidla výpověď, ale i víceslovné pojmenování. Oba akty jsou součástí aktu sdělovacího - komunikačního.
Pojmenování jako akt (pojmenovací akt) je přiřazování jazykového výrazu k pojmenovanému jevu, k obsahu vědomí. Pojmenování jako výsledek pojmenovacího aktu je jazykový výraz s funkcí pojmenovací.
Pojmenování jako prostředek komunikace (který má obvykle systémovou jazykovou formu slova, ale také sousloví, zkratky) patří do hierarchie komunikačních jednotek (jako výpověď a komunikát), avšak má jiné vlastnosti než výpověď. Výpovědi se v procesu řeči většinou tvoří a jen z menší části se přebírají jako hotové (Dobrý den. Šťastnou cestu). Pojmenování se naproti tomu užívají a jen řidčeji nově tvoří přímo v procesu komunikace, neboť jsou jako hotová mluvčímu k dispozici.
Slovo a věta jsou jednotky systému jazyka, slovo je jednotkou lexikální, věta jednotkou syntaktickou. Z tohoto pohledu je pojmenování základní funkcí slova a výpověď funkcí věty.
Funkci pojmenovací plní slovo značkové (stůl), odvozené (stolní), složené (černozem), zkratkové (Četka), zkrácené (nashle).
Pojmenování však nemusí mít jen formu (jednoho) slova. Může mít i formu víceslovnou:
a) sousloví: železná ruda, hydroxid sodný, vysoká škola, Krušné'hory Poznámka: Pojmenovací funkci mohou mít i volná spojení vznikající při  usouvztažňování, při větotvorném aktu, srov. černá kočka, hezká dívka, rychle jezdit, působit jako učitel; to jsou však už pojmenování složená, nikoli pojmenovací jednotky.
b)multiverbálního (pluriverbálního), tj. víceslovného spojení: provést pokus (= pokusit se), vykonat návštěvu (= navštívit)
c) frazému (frazeologismu): rána pod pás (= zrada),í křížkem po funuse ( = pozdě), křížem krážem (= mnoha směry, všemi možnými směry).
Pojmenování však může mít i formu neslovní- zkratky: CR, CAV, IČO.
Víceslovná pojmenování často bývají ekvivalenty názvů jednoslovných (viz některé výše uvedené frazémy a multiverbální spojení); naproti tomu existují také jednoslovné ekvivalenty víceslovných pojmenování, tzv. univerbizovaná pojmenování (pásák k pásový traktor, čabajka k čabajská klobása).
Nauka, která se zabývá procesem pojmenování, tj. procesem jdoucím od myšlenkového obsahu k jeho formě, se nazývá teorie pojmenování; patří do teorie označování neboli onomaziologie. Naopak studiem postupujícím od formy pojmenování k jeho funkci se zabývá nauka o významu p oj me no ván í-
4:
semaziologie. Obě disciplíny mají vztah k lexikológii, tj. k  nauce o slovní zásobě.
1.1 Výrazová a významová stránka pojmenování
Pojmenování má znakovou povahu, tj. má svou stránku formální, výrazovou, a stránku významovou.
Základní jednotka pojmenování (nikoli jediná), slovo, je jednotka sémantická (nositel věcného významu) - sémém.
Poznámka: Někdy není nutno lišit pojmenování a slovo. Pak se výrazu slovo užívá i ve významu pojmenování.
Význam slova je tvořen z významových prvků zvaných šémy (sémata), např. otec = osoba, muž, rodič. Význam slova se váže na skutečnost zprostředkovaně, je zabstraktnčlým (zobecněným) odrazem skutečnosti, pouze slova zvukomalebná (onomatopoia) se vztahují ke skutečnosti přímo (např. napodobení hlasu zvířat: bú, ihahaha, haf), tzn. že slova jsou převahou pojmenováním nikoli konkrétních jednotlivin, ale pojmenováním rodu, druhu apod., ovšem v určité situaci nebo v určitém kontextu mohou být vztažena k individuu (ta naše holka). Slova, která o sobě pojmenovávají jednotliviny, jsou tzv. jména vlastní (propria),např. Vltava, Hus.
Slovo můžeme posuzovat z hlediska jeho užití, tj. z hlediska předmětu nebo jevu (denotátu), který slovo označuje - tento vztah se nazývá denotace, anebo z hlediska slovní zásoby, tj. jako jazykovou jednotku lexikální, a to z hlediska významu, který tato jednotka vyjadřuje (designátu)- tento vztah se nazývá designace.
Vztah mezi stránkou výrazovou a významovou je buď náhodný, arbitrárni, konvenční: je věcí dohody, že slova, jako země, tráva, pes, označují právě jen tyto, a ne jiné skutečnosti - tak je tomu u slov značkových; nebo je mezi nimi vztah zprostředkovaný: slovo odkazuje k jinému slovu {nebo slovům), na jejichž základě je utvořeno (popisná pojmenování); jindy pak výrazy více či méně zdařile napodobují přírodní nebo lidské zvuky (viz citoslovce, mňau, be, au).
1.2  Vzájemné vztahy mezi pojmenováními a změny jejich významu
1.2.1 Pojmenování konkrétní a abstraktní
Pojmenování označující konkrétní osoby, zvířata a věci se označují jako pojmenování / slova konkrétní- konkréta, srov. muž, sestra, kuře, les, silnice, pole. Pojmenování vztahující se k jevům nehmotné povahy, k vlastnostem, dějům a stavům duševním, psychickým, nekonkrétním, se označují jako pojmenování abstraktní - abstrakta, viz např. štěstí, zármutek, mladost, stáří, přemýšlení. Existují speciální slovotvorné prostředky, jimiž se tvoří abstrakta, např. přípony -ost, -ob(a), -ot(a): radost, běloba, hluchota. Jak patrno, konkréta a abstrakta se rozlišují u substantiv.
45
Hranice mezi konkréty a abstrakty však není zcela zřetelná, posouvá se, jména původně konkrétní mohou nabýt významu abstraktního (a), a naopak jména původně s významem abstraktním nabývají významu konkrétního (b).
Ad a) Např. značný pohyb prodělal význam slova labyrint - pův. Labyrint = vlastní jméno starověkého paláce se spletí chodeb a místností (na ostrově Kréta), k němuž se pojí báje o Ariadnině niti. Rozšířením významu pak labyrint označuje (každé) bludiště, zabstraktněním se pak takto označuje spleť, zmatek, chaos, a to i myšlenkový (viz i název díla J. A. Komenského: Labyrint světa a ráj srdce); v odborném názvosloví lékařském pak jde opět o konkrétum, o anatomický termín: (ušní) labyrint = (kroucená, zahnutá) část vnitřního ucha.
Ad b) Změna abstraktního v konkrétní význam se týká podstatných jmen (sladkost, dobrota), především podstatných jmen dějových s příponou -b(a), např. slovo chodba (chod/it/- blal) - chodba znamenalo chození, později místo chození, sadba - sázení, vysazování (činnost), později i to, co se sází, vysazuje, tedy mladé rostliny určené k sázení, k vysazování (podobně malba, četba, hradba aj.), ale i mnohých slovesných podstatných jmen tvořených z příčestí trpného {pomocí formantu -/'), jako psaní (označuje činnost i dopis), učení (činnost i knihy, z nichž se někdo učí).
1.2.2  Pojmenování značkové a popisné
Základními pojmenováními jsou slova značková tvořící základní slovní fond (les, syn,pes,žít,pít, dělat, chudý). Význam těchto značkových pojmenování nelze odvodit zjiných slov na rozdíl od slov popisných, motivovaných; ta svou stavbou napovídají význam, např. slovo lovec, obsahující kořen lov- (srov. slova lovit. lov, úlovek, lovecký) a příponu -ec, vyjadřuje, že jde o člověka, o činitele (přípona -ec, obdobně -tel, -cle!, -č), který je charakterizován jistým dějem, činností, v tomto případě lovením (obdobné: ošetřovatel, cvičitel; vynálezce, rádce;natěrač, holič;herec, plavec). Motivace slovotvorná je motivace slovotvorným morfémem, např. přípona -úm(a) zařazuje slova k jménům označujícím místo, kde se něco děje (kovárna, slévárna, pekárna), kde se něco nebo někdo uchovává, chová, prodává (kavárna, slepičáma, lékárna).
Slova mají k sobě slovotvorný (tj. výrazovč-významový) vztah (viz výše), nebo pouze vztah významový, sémantický. V tomto druhém případě jde zvláště o synonyma a antonyma (viz kap. 1.2.8 a 1.2.9).
V průběhu vývoje některá slova původně popisná, motivovaná, tuto popisnost, motivovanost, ztrácejí, stávají se z nich z hlediska soudobého slova značková. Jindy se mění reálná skutečnost, ale původní označení zůstává nezměněno - viz slovo sirky (neobsahují už síru), limonáda - původně nápoj z citronu (limonu) a z vody, později došlo k rozšíření významu, slovo označuje ovocný nápoj, ovocnou šťávu, popř. nápoj z tresti a vody.
1.2.3  Sémantické pole
Pojmenování/slova jsou i v dalších vzájemných vztazích. Každé slovo v každém svém významu se uplatňuje v určité oblasti významového užití. tj. v určitém  s é m a n-
44
t i c k é m poli. Výrazy z jednoho věcněvýznamového (sémantického) okruhu patrí k jednomu sémantickému poli. Příklady pojmenování ze stejného sémantického pole: had -plazit se -zmije - uštknout...; auto -pneumatika -jízda - rychlostní páka - spojka - přidat plyn ...
1.2.4 Rozsah a obsah významu pojmenování/ slova
Souhrn jednotlivých významových prvků (šémů) tvoří obsah jednoho významu (sémému). Soubor tříd jevů nebo i jednotlivin, které se do pojmenování zahrnují, tvoří rozsah jeho významu. Mezi obsahem a rozsahem,,. je nepřímá úměrnost: čím větší rozsah, tím chudší obsah, čím bohatší obsah, tím men-1 ľ^ ší rozsah. (Srov. vztah rozsahu a obsahu významu u výrazů: zvíře - savec - pes -jezevčík.)
Některá pojmenování fze charakterizovat vzájemně jako souřadná, nadřazená nebo podrazená. Pojmenování s menším počtem významových znaků, mající širší rozsah a chudší obsah, jsou významově nadřazena pojmenováním s větším poetem znaků - ta jsou podrazená, srov.: obili-pšenice, žito, oves; ovoce-švestka, Imtška. jablko; pták - orel. skřivan ... Tato pojmenování jsou ve vztahu rodu a druhu: slovo významově nadřazené musí mít alespoň dvě slova podrazená. Vztah nadřazenosti a podřazenosti se projevuje i ve výpovědi. Nadřazené slovo může zastoupit slovo podrazené, naopak to neplatí. Štika je ryba, nelze říci ryba je štiku, jft-Ji' /* nutné doplnění: Ryba je napr: štika, kapr. sumec, pstruh. Pojmenování (pšenice -žilo - oves) mající stejný vztah k pojmenování nadřazenému (obilí) jsou souřadná.
Vztah pojmenování vzájemně významově nadřazených a podražených můžeme znázornit pomocí grafů. Příklad: obratlovec - savec - šelma - šelma kočkovilá - tygr.
Rozsah a obsah významu pojmenování není stabilní, může se časem měnit.
Rozsah se může zvětšovat, nebo zmenšovat:
a) K rozšířenívýznamu došlo např. u ulav limonáda (viz str. 44) a zápas. Slovo zápas vzniklo z předložkového spojení za pas a původně označovalo boj, při němž se soupeři brali za pas. Později se jím označoval boj, zápolení, soutěžení včetně sportovního: utkání, a to nejen v uchopování, ale jakékoliv, např. v hrách (volejbalu. hokeji ...), a politického (volební zápas). Obdobně se výrazů pán, slečna, označujících původně mužské a ženské příslušníky šlechty (slečiuKšlechtična), užívá pro označení jakéhokoli muže a neprovdané ženy.
Rozšiřování rozsahu významu pojmenování je někdy i součástí procesu rozšiřování terminologie za hranice odborné oblasti, tzv. determinologizacc. Např. slovo lustrovat bylo dříve užíváno pouze v odborné oblasti (znamená podle SSJČ vypisoval údaje z pozemkových knih nebo z obchodního rejstříku, pořizovat lustru).
45
stejné jako odvozená slova lustrování, lustrace. Dnes se užívá těchto výrazů bežné, a to ve významu prověřování vůbec.
b) Opačný proces, zužování rozsahu významu slova, spočívá v užívání nazvu nadřazeného jevu místo názvu jevu podrazeného, tj. obecnější název nabude významu užšího; např. slovo nicísh původně znamenalo mazadlo y u bet (máslo<-maz- + sl/o/; základní slovo mazati + přípona označující prostředek -sl/o/, obdobně jako veskn-vez- + sl/o/); slovo palec označovalo původně kterýkoli prst, teprve později jen jeden z nich.
Obsah významu pojmenování se mění spolu se změnou mimojazy-kovč reality. Jednak mnohé věci mění svou podobu i podstatu, ale název zůstává stejný (srov. hodiny - dříve sluneční, přesýpací, se závažím, dnes digitální, quart-zové; dopravní prostředek před dvěma sty lety představoval povoz se zvířecím potahem, dnes vlak, automobil, letadlo; lokomotiva před několika desetiletími byla jen parní, pak i s dieselovým motorem, dnes elektrická ...).
Na změnu obsahu významu pojmenování působí pokrok v lidském vědění, srov, chápání slova Slunce, blesk, hrom atd.
Jednotlivá slova se navzájem liší svým vztahem k jiným slovům. Některé slovo má vztahů k j iným slovům více, jiné méně, mohou být i slova izolovaná (viz kap. o tvořeni slov), neboť slova vznikají, zanikají (srov. slova brůna = bílý kůň, brtník — včelař), mění své významy {atom = pův. to, co je nedělitelné, letadlo = pův. to, co létá, tedy pták, pitomý = pův. krmený, vychovávaný, krotký, ochočený, v ruštině pitomec = (od)chovanec, vychovanec, schovancc). Existující slova získávají další významy. stávají se mnohoznačnými, např. slovo duše - pův. nehmotná (samostatná) podstata lidské bytosti, dále pak vnitřní vědomí a schopnost člověka myslet, cítit, chtít; duševno, psychika; člověk vůbec (bojovat o každou duši, to je dobrá duše); nejdůležitější činitel, základ (matka je duší rodiny); pojmenování různých věcí tvořících (často podstatnou) součást něčeho (duše pneumatiky, duše míče, bezová duše = dřeň větviček bezu); ve frazémech, např. mluvit někomu z duše, njůže mít i význam příslovečný: opravdu, úplné, velice ... (stydět se z hloubi duše).
1,2.5 Mnohoznačnost pojmenování
Mnohoznačnost vzniká vytvořením druhotných významů z významů základních tzv. sémantickým tvořením (viz dále: metafora, metonymie aj., kap. 1.4.1 a 1.4.2), srov. kohoutek - malý kohout, mechanismus uzávěru vodovodu či jiného vedení, nárazový mechanismus u zbraně, luční květina, nejvyšší místo v lopatkové oblasti savce, Víceznačnost nebývá v běžné komunikaci na závadu, odstraňuje ji kontext. Své různé významy slovo totiž realizuje v určité souvislosti, v určitém kontextu. Ten umožňuje u mnohoznačných pojmenování rozlišit (identifikovat) určitý příslušný jqŕznam. I        U mnohoznačných (polysémních) výrazů jsou významy hierarchicky uspořádány, tsiovo má význam základní (zpravidla bývá i nejběžnější) a kolem něho se sdružují významy ostatní, přitom základní význam může, ale nemusí být totožný s významem prvotním (slovo duše: prvotní význam nehmotná podstata lidské bytosti zůstává pro věřící i významem základním, kdežto pro nevěřící má slovo duše význam
46
cvno, psychika). Studiem původních významů a jejich vývojem se zabývá e ty mo-gie. PjxLys.émie je projevem jazykové ekonomie, jednoho prostředku se užívá
e více 1 u n k c íc h.                                                            ------—         ________
-Vedie významu základního, primárního, a významů odvozených, sekundárních,
význam slova v textu obohacuje o významy kontextové nebo situační.
Když se ztratí vědomí souvislosti mezi významy slova, pak mnohoznačnost
olysémie) přecházív homonymu (souzvučnost). Hranice mezi polysémií
homonymu není někdy zřetelná
.2.6 Homonymie
Homonyma jsou výrazy se stejnou formou, ale s různým významem, ou zpravidla i různého původu. Až na případy ztráty souvislosti mezi významy vodně mnohoznačného slova jde o náhodnou shodu; ta může však vzniknout apř. i přejetím téhož slova z různých jazyků: raketa ~ druh létacího stroje - z něm., ortovní náčiní sloužící k odrážení míče - z angl. (tam z arab.). Homonymie je lexikální, slovotvorná, slovnědruhová i gramatická. Příklad le-kalní homonymie: kolej = stopa vyjetá od vozidla, dráha s kolejnicemi (pro ak. tramvaj ...), ubytovací zařízení pro studenty; rys = výkres, tah (obličeje), druh 'rete; servis = příbor, podání v tenise, opravárska služba i opravna. Příklad slovotvorné homonymie: vinný- vztahující se k vtnuXvztahující se vnič. travička - zdrobnelina od slova tráva Xženské přechýlené slovo k mužskému vič.
Příklad slovnědruhové homonymie: otec je nemocný Xvidím je: je -sloveso 3. os. j. č.) x zájmeno, tvar zájmena on, ona, ono v 4. p. mn. č. a ono v 4. p. j. č.: trmápočítačXmásestra: má - sloveso (v 3. os. j. č.)xzájmeno přivlastňovací 1. p.j. č. žen. rodu a l.p.mn. č. stř. rodu); hnát- sloveso x podstatné jméno,- pila podstatné jménoxpříčestí činné slovesa pít; již - příslovce času (wf)xzájmeno tažné (ž. r. ve 4. p. j. č. a muž. r. živ. v 1. p. mn. č.). U uvedených zájmenných tvarů tedy i homonymie gramatická.
Shoda v podobě se může projevovat buď jenom v písmě, nikoli i ve výslovnosti, kjde o tzv. homografii (v češtině je řídká), napi.panický (strach)-vyslov: [n+i] »panický (ruměnec) -vyslov: [ň+i], anebo je tomu naopak (v češtině jev častější): oda se projevuje jen ve výslovnosti, pak jde o tzv. h o m o f o n i i: píše se odchylné 'txbíi. mýtXmít, vxtxvít, pylxpil, plodxplot, oba členy homofonní dvojice se slovují shodně [bít, mít, vít, pil, plot]. Třebaže homonymie je v češtině značná, neztěžuje nijak významně dorozumívání: je tomu u tzv. paronymie.
.2.7 Paronymie
Paronyma jsou slova podobně znějící ale zcela odlišného významu. Jsou jak domácího, tak cizího původu. Při neznalosti jejich významu se někdy mylné zaměňují, zvláště jdc-li o paronyma cizího původu, srov.: adaptovat -
47
adoptovat, standardní- štandartní, fyzický -fyzikální, ekonomie - ekonomika, analogie - alogie, reálný - racionální, popř. regionální, někdy v kombinaci domácího a cizího slova: sporadický - sporný, zaměňování se vyskytuje i u řidších slov domácích: sivý -siný-sinalý. Někde vsak dochází vlivem blízkosti formální k sblížení významovému: hodné - hojně, skrovný - skromný.
Podobně znějících slov bývá využíváno jako prostředku slohového, srov. dvojice bodrý - d oblý, snědý - hnědý, hravý, ale dravý ...
1.2.7.1 Lidová (mylná) etymologie
Na základě formální podobnosti dvou slov a vlivem jisté vnitřní spojitosti dochází k přehodnocení původu a příbuznosti slov.
Např.'slovo světnice znamenalo původně místnost světlou, obytnou na rozdíl od černé místnosti, černé kuchyně (kde se vařilo). Slovo světnice je příbuzné se slovy svit, svítit, světlo, avšak mylnou etymologií bylo spojeno se slovem sedět (místnost, v níž se sedí), a lak vznikla nespisovná podoba sednice. Obdobné slovo strava souvisí se slovy potrava, strávit (s významem spotřebovat, vstřebat potravu), avšak věcnou souvislostí stravy a zdraví člověka došlo k mylné etymologii a místo podoby strava se objevuje nespisovná podoba zdrava, připodobněním k slovu zdravý.
Motivem této lidové, mylné etymologie je paronymie neboli podobnost slov .
1.2.8 Synonymie
Některá pojmenování / slova tvoří dvojice, trojice, čtveřice, popř. celé řady s významem téměř shodným nebo (velmi) podobným; jsou to s i o v a s o u z n a č n á, synonyma, a to bud' úplná, nebo částečná. Úplná synonyma mají naprosto shodný význam a mohou se zaměňovat bez ohledu na kontext. Sem patří zpravidla domácí pojmenování a jejich cizojazyčné ekvivalenty (fotbal - kopaná, lingvistika -jazykověda). Většina synonym se však liší v rozsahu významu, částečné se významově překrývají, částečně se odlišují, nebo se liší oblastí použití; v těchto případech jde o synonyma částečná, nelze je zaměňovat vždy v jakémkoli kontextu a situaci (srov. plakat, oplakávat, brečet, bulit, vzlykat, slzet, ronit slzy, prolévat slzy, ale i naříkat, bědovat, řvát, kvílet, tnichlit ...; poslední uvedené výrazy nemusí znamenat pláč ve smyslu ronéní slz, ale děj, který ronění slz zpravidla doprovází nebo vyvolává).
Částečná synonyma se liší z hlediska citového, z hlediska frekvenčního, z hlediska stylistického, z hlediska dobového. Např. označením pro 5. stupeň známky ve školní klasifikaci je pětka, nedostatečná, koule, bajle, bomba ... Tři posledně udávaná synonyma jsou expresívni, citově zabarvená, slohově příznaková, použitelná v studentském slangu, v neveřejném, neoficiálním styku, zatímco nedostatečná je termín pro označení studijního výkonu nebo výsledku, pětka je označení běžné, hovorové...
Synonym se využívá slohově, jazyk poskytuje možnost mluvčím nebo pisatelům, aby vybírali prostředky podle záměru a podle komunikační situace, aby nemuseli opakovat stále stejné pojmenování, aby mohli vyjádřit různou míru, různou
48
intenzitu děje, své zaujetí,  popř.  nezaujetí sdělovaným, své  hodnocení, své stanovisko ke skutečnosti. Opačný jev se označuje jako antonymie.
1.2.9 Antonymie
Antonyma neboli opozita tvoří dvojice výrazů významově protikladných: velkýxmalý, bohatýxchudý. Ovšem jedno slovo může mít různá antonyma k svým různým významům, tzn. že mnohovýznamové slovo nemívá vždy jen jedno antonymum: starýxmladý, ale i nový v závislosti na označované skutečnosti; Story" a mladý (člověk), jiné je nový člověk (právě přibyvší - ten, který se právě přistěhoval nebo přišel); starý a nový {dům, nelze říci mladý); těžkýxlehký, snadný; wzkýxlehký (povoz, nelze říci snadný), těžkýxsnadný (úkol, lze užít hovorově i lehký).
K určitému výrazu tedy nelze vždy uvést jeden a týž výraz antonymní, srov. ostrý x tupý (nůž), mírný (pohled), jemný (pokrm)...
Z významu antonym vyplývá, že všechna slova nevstupují dojjatoriyniických vztahů. Antonyma tvoří pouze slova, která mají ve své významové struktuře znak. jenž má svůj opak.                                                                                     —-^
K označení úhrnu se antonyma spojují: ve dne v noci, v zimě v létě = stále.
Vedle antonym označujících pouze dva protilehlé póly, jevy (ve vzTafiu protivy), nezahrnující celé spektrum možností, srov.: bílýxčemý mladýxstaiý, existují dvojice slov postihující cele spektrum možností, např.: velkýXnevelký, mladýxnemladý (slovo se záporným významem je tvořeno připojením předpony - záporky ne-), ale Uk a rub. Záporné podoby (s předponou ne-) typu nemladý, nevelký nejsou přímým protikladem, nevyjadřují přímý opak, ale pokrývají zbývající rozsah pojmenované kvality, jde o antonyma neúplná; ta někdy mohou vyjadřovat střední člen v řadě: veselý - neveselý - .smutný, milovat - nemilovat - nenávidět.
Vedle uvedených typů antonym se v textu setkáváme s antonymy frazeolo-gizovanými: voda a oheň, černébrýlexrůíovébrýle.
1.3 Expresívni význam pojmenování
Po j menovaní označující skutečnosti nezávisle na subjektu to h o, kdo pojmenovává, mají význam pojmový, označuj ící pojmy. K nim patří i výrazy označující bez subjektivního zaujetí i city (emoce). Např. slova cit, láska, nenávist, štěstí jsou rovněž slova pojmová. Proti tomu existují pojmenování sloužící také k vyjadřování citů, postojů, avšak s e subjektivním hodnocením (kladným a záporným), jde o výrazy expresívni, srov.: jístxpapinkat, hamat, žrát (o lidech).
Expresivitu slova naznačuje někdy už jeho hláskové složení- především některé hláskové skupiny - obsahují často souhlásky/ civ. klofat (Xklovat), funět, chrchlat (xkašlat), chrounit (xspát), čučet, čumět (xdívat se) - samohlásku u (= samohlásku zadní) po č, ň...\ ňuňánek-(označení člověka budižkničemu).
Na expresivite výrazu se může podílet i jeho mor fe matická stavba. Např. zdrobneliny (deminutiva) a slova zveličelá (augmentativa) neoznačují jen věci malé {límeček, stolička) a velké (chlapisko), ale mívají také významy expresivní: To je
4')
vodička! (— teplá nebo čistá, vůbec příjemná). Zdrobnélé názvy zvířat, jako pejsek, kočička, vedle malých zvířat označují i zvířata blízká, milá. pěkná ... Zdrobneliny tak označují i věci a jevy libé, jde o slova lie ho t na. Avšak zdrobnelín lze užít i ironicky, tedy hanlivě, jako pejorativ: občánek {špatný občan), měšťáček (člověk s úzce konzumními životními cíli)...
Naopak augmentativa mívají citové zabarvenízápornč. Např. slovo psisko nemusí označovat jen psa velkého, ale může mít i význam hanlivý, stejně jako slova s příponami -oun, -och, -as: drzoun, slaboch, ťulpas.
Někdy slovo samo je expresívni svým významem: brrxdd (naznačuje libý pocit, např. tepla), je, jejé (překvapení).
1.3.1  Eufemismus
Někdy se z důvodů společenských nebo citových nehodí užít přímého a neutrálního pojmenování (existuje i jazykové tabu). Zvláště k označování trapných, nelibých, nežádoucích jevů se užívá pojmenování jiných, zjemňujících. Zjemnělý prostředek p oj menovací se nazývá eufemismus. Srov. výrazy o úmrtí: skonal, odešel navždy, opustil nás, dotlouklo mu srdce, zesnul...; o použití záchodu: odskočit si. použít sociální zařízení, viz dotaz: Kde si mohu umýt ruce? místo Kde máte záchod?, o lháři, podvodníkovi se (jemně) řekne, že je šprýmař, taškář, šibal, enšpígh popř. šašek nebo klaun apod.
Zjemňujícím, oslabujícím prostředkem je také popření o požita (antonyma), tzv. litotes. Místo vyjádření: dopadl špatně - nedopadl nejlépe, ty lžeš - nemluvíš pravdu, je nemocen - není [zcela) zdráv (viz i kap. 1.2.9 Antonymie).
Opakem eufemismu a litotes jsou dysiémismus, kakofemismus a hyperbola.
1.3.2  Dysfemismus
Dysfemismus je příznačný prostředek vulgární mluvy, prostředek zhru-b č 1 y: vyskytuje se v běžné mluvě některých sociálních skupin nebo se ho využívá slohově (k charakteristice postav, prostředí...), při vyhraněně záporném hodnocení, srov. výrazy: scípnoutlchcípnout, pojit o úmrtí člověka, sežrat, vychlastat o jedení a pití člověka.
1.3.3  Kakofemismus
Kakofemismus je užití slova záporného významu o skutečnosti pociťované mluvčím jako pozitivní: smrad (voňavky) místo vůně, ty můj syčáku, (uličníku, darebáku, ničemo) řekne matka dovádějícímu dítěti.
1.3.4 Hyperbola
Hyperbolou se rozumí nadnesené, nadsazené, přehnané označení skutečnosti: utíká i běží, až se za ním práší; směje se, až se za břicho popadá. Hyperbola je projevem citovosti, a to v kladném i záporném smyslu.
50
Hyperbolické vyjadřováni je součástí běžného vyjadřování, zvláště u mladší generace, a ztrácí v její řeči svou významovou i stylovou příznakovost. Hyperbolická pojmenování vlastností a dějů nahrazují výrazy základní: famózní, nádherný místo bezký; kolosální místo velký n. pěkný. Hyperbolický význam mají i výrazy záporně hodnotící strašnýl-ě, hroznýf-ě, děsnýl-ě, přišemýl-é, íilenýl-ě užívané v kladném významu. Vyskytují se místo adverbia velmi (děsně krásný, šíleně pěkný, hrozně oblíbený, strašně hravý, příšerně dobrý).
1.3.5 Ironie
Pojmenování lze užít nikoli jen ve významu přímém a nepřímém, ale také ve významu opačném. Pochopit smysl sdělení pak umožňuje adresátovi kontextová souvislost a komunikační situace, v mluveném projevu i intonace, zabarvení hlasu. Jen tak některý adresát odliší, zda jde o vyjádření kladného, nebo záporného postoje, srov. To je nádhera! Pěkné počasí, co?
1.4 Pojmenování nepřímá
Vedle pojmenování přímých se vjazyce, a to nikoli jen uměleckém, objevují pojmenování nepřímá, kdy místo uzuálního, ustáleného pojmenování se užije pojmenování jiného. Jde o pojmenování na základě vnější podobnosti nebo vnitřní.
0 vzniku metafory a metonymie viz v kap. Obohacování slovní zásoby, kap.III. 2.8.2.
1.4.1 Metafora
Pojmenování vzniklé přenesením na základě vnější podobnosti předmětů, např. jejich tvaru, barvy, množství, se nazývá metafora. Jestliže se metafora stane běžným prostředkem pojmenování, jde o metaforu lexikalizo-vanou: hlávka salátu n. zelí, korunu stromu, srdce zvonu, kupa problémů apoď. původní metafory se mnohdy terminologizovaly. Častá jsou takováto pojmenování např. v kuchařské a cukrářské terminologii: košíček, hřeben, hřbet, rakvička, ježek, indián .... v přírodovědné terminologii: koruna, kalich, tyčinky, kohoutek.... sousloví: psí víno, pastuší tobolka, páví oko ...
Přenášení na základě podobnosti se týká podstatných jmen, přídavných jmen i příslovcí a sloves (hlad po vědění, hořký smích, černý den, křiklavě se oblékat, hořet touhou). Přenášejí se pojmenovánív oblasti živé i neživé přírody, např, názvy lidí motivované pojmenováním zvířat {beran = tvrdohlavec,beránek = mírný člověk, mezek = hlupák n. tvrdohlavec, liška = chytrák, srnka = hbitá žena, krysa = zrádný člověk) nebo motivované pojmenováním rostlin, např. květin pro označení mladé hezké ženy (růžička, poupátko, pomněnka), některá pojmenování výrobků nebo jejich částí jsou motivována názvy částí těla (ruka n. rameno jeřábu, krk houslí, ničička hodinek). Přenášení se netýká pouze konkrétních jevů, ale i abstraktní oblasti, srov. lehká múza, vážná hudba, zub času, a to i slovesného děje: krouhnoutl
51
vybrat zatáčku, zařezávat = spát, ale i pracovat, vytahovat se — chlubit se, troubit = dívat se (do výlohy), mráz štípe do tváří...
Metafory slouží i k hodnocení, k vyjádření postojů autora -viz už výše názvy lidí typu beran xpomněnka. K tomu se užívá nejen názvů zvířat a rostlin, ale i pojmenování jiných přírodnin (meteor-o člověku, který získal náhle úspěch, zvi. ve vědě a v uměni měsíček - o člověku s kulatou tváří nebo o člověku usměvavém, hvězda - o populárním člověku v oblasti filmového, divadelního umění a ve sportu).
Obdobně se k hodnocení užívá jmen pohádkových a náboženských bytostí, např. biblických (satan, anděl, Jidáš, lazar), postav historických a literárních {xantipa, herodes, donchuán, Švejk, casanova; ovšem naposledy jmenované přenášení lze zařadit i do oblasti metonymie).
Poznámka: Zobecněná vlastni jména se píšou s malým začátečním písmenem.
1.4.2 Metonymie
Dalším druhem přenášení pojmenování je metonymie; jde o přenášení pojmenování na jiný předmět (denotát) na základě věcné, zvláště vnitřní souvislosti.
Takto např. ze jmen slavných fyziků vznikly názvy fyzikálních jednotek, srov. newton, ampéi; volt; názvy přístrojů a nástrojů: rentgen, saxofon; fyzikálních zákonů a dějů:pasterizovat (mléko),galvanizovat...; názvy starých měr vznikly i z názvů částí těla - končetin, a to podle jejich velikosti: palec, loket, stopa.
Častá je metonymie v běžném životě, např. vzniká přenesením názvu děje na před- mety tímto dějem vzniklé nebo zasažené: čtení, četba - děj i předmět čtení (kniha, časopis ...), učení - proces osvojování i učebnice nebo jiný studijní materiál, stavba = stavění i výsledek stavění (např. dům). Jindy se přenášejí abstraktní pojmenování vlastností na nositele těchto vlastností: chudoba (= chudí lidé), samota (= opuštěné stavení), názvy materiálu na výrobky z něho vyrobené (králík, beran, n utrie=kožich ušitý, zhotovený z kůže králíka, berana, nutrie), nosit se v hedvábí, v sametu (nosit šaty zhotovené z hedvábí, sametu), přenášejí se názvy prostředků nebo způsobů provedení na dílo: olej, akvarel (obraz namalovaný olejovými, vodovými barvami), suchá jehla (grafické dílo provedené technikou suchá jehla).
Vztah metonymie je např. mezi významy slova škola: 1. výchovnč-vzdčlávací instituce, zvláště pro mládež, 2. budova, v níž je tato instituce umístěna, 3. osazenstvo školy, tj. žáci, učitelé, popř. i další zaměstnanci, 4. vyučování (máme školu od 8 hodin), 5. stoupenci některého směru uměleckého, vědeckého, zpravidla reprezentovaného nějakou osobností (Puchmajemva škola), 6. zkušenost, „škola života" (byla to pro mě tvrdá škola).
1.4.3 Synekdocha
Druhem metonymie je synekdocha, tj. pojmenování části předmětu se u-žívá pro označení předmětu celého,celku, nebo naopak,napr.:/x>ŕ/ŕouW<ľ
52
střechou bydlí šťastní lidé(= v tomhle domě žijí šťastní lidé), byla tady lilava na hlavě (= plno lidí, zaplněno lidmi).
-f- ý/y6c^a
/
fZi^                .r>T—
1.4.4 Frazém (frazeologismus) a idiom
Frazém je ustálené, víceslovné, obrazné, často expresívni poj| nová n í. Máme-li na mysli jeho obsahověsémantickou stránku, mluvíme o i d i oj
Mezi tradiční frazémy patří rčení (úsloví), např. má za ušima, má pod čfpicí, poradísi i s medvědem, pálí mu to, je to hlava otevřená..:, uvedená rčení mají obi význam, vyjadřují chytrost;
ustálená přirovnání se srovnávacím výraze m jako: je chytrý jako liška; j dubnově počasí (nealálý), je jako slon v porcelánu (neohrabaný, nešikovn se jako korouhvička - mění bány jako chameleon (přizpůsobuje se, mění^iázor podle toho, z čeho mu kyne výhoda, zisk); ustálená přirovnání se srovná výrazem než: udělá to, než bys řekl švec (hned, rychle); pořekadla -mají charakter větný, shrnují často zkušenost lidí: Kam vítr, tam plášť (srovnej s přirovnáním Točí se jako korouhvička), Panská láska po zajících skáče (je nestálá), leckdy i protikladnou: Dvakrát měř a jednou řež, Spěchej pomalu, Ráno moudřejšívečeraxCo můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek; patří sem i pranostiky- výroky týkající se roční doby, počasí a závislosti prací v zemědělství na nich (Únor bílý, pole sílí; Na svatého Řehoře, šelma sedlák, který neoře: Svatá Žofie noci upije a dne nepřidá).
Někdy se k frazémům řadí i přísloví, za nč zpravidla považujeme ustálené obrazné výpovědi dvousložkové: první část přísloví něco konstatuje, druhá část z toho vyvozuje (mravní) poučení (Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá; Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne; některá jsou z hlediska významu protikladná: Mluviti stříbro - mlčeti zlatoxLíná huba holé neštěstí).
Uvedené příklady jsou tradiční (tzv. lidové) frazémy. Vedle nich existuje frazeológie (souhrn ustálených obrazných víceslovných pojmenování) kulturní, která je hlavně původu antického (Kostky jsou vrženy -Alea iaeta est - výrok Gaia Julia Caesara při přechodu řeky Rubikon= významné rozhodnutí) nebo pozdějšího, např. středověkého (Cuius regio, eins religio = Čí je země, toho je náboženství (viral', tj. kdo vládne, ten rozhoduje o víře. Náleží k ní i pouhá dvojslovná rčení cizoj a-zyčná typu: in memoriam (na paměť, k uctění památky), in natura (v přirozené / přírodní podobě), sine anno, sine loco (bez roku, bez místa - tj. u vydání spisu, u něhož není tento údaj uveden), ex post (dodatečně)... Jiné kulturní frazémy do češtiny pronikly z francouzštiny, italštiny a z angličtiny (faux pas, salto mortale, My home, my castle).
Také v současné době vznikají frazémy nebo se starší frazémy obměňují (dát si šlofíka, dát si lehára, dát chrupku = odpočinout si, usnout; kouká jako bacil do lékárny - dívá se hloupě). Staré frazémy lidové se uchovávají, ale i pře tvářej í: jet kosmickou nchlostí(dnvc)enjet plnou parou, jet na plnýplyit),úop\ňu)í,dot\áŤe)í: Holka jako lusk - zelená a křivá, Čistota půl zdraví - špína celý ... Jiné tradiční frazémy ustupují z užívání (Sám sobě ježek kadeřav, Okolo močidla chodě, neujdeš nádchy).
53
1.5 Pojmenování jednoznačné
Pojmenování má buď jeden význam, je jednoznačné, nebo má více významů, je mnohoznačné (viz kap. III. 1.2.5).
Jednoznačné (jednovýznamové) bývají výrazy odborné, termíny jedné oblasti (srov. ortografie /pravopis/, violka polní), někdy to platí jen v rámci jednoho oboru (srov. valence v chemii a v jazykovědě, morfologie v jazykovědě a v biologii). Součástí leiíikoiogie (nauky o slovní zásobě) je i nauka o terminologii, studující speciální jazyková pojmenování, termíny.
1.5.1   Termíny
Termíny jsou důležitou složkou stylové vrstvy odborné, jejich nepříznakovou oblastí užití je funkční styl odborný. Základní vlastností termínů má být jejich j e d-noznačnost, přesnost, ustálenost Nežádoucí je tedy u termínů polysémie (mnohoznačnost), homonymie a často i synonymie. Synonymie je vhodná v popu-lárnč-vědecké oblasti, neboť tam se za cizojazyčné termíny užívají české ekvivalenty (náhrady). Na rozdíl od jiných stylových oblastí není v odborné oblasti cílem užívat synonymních terminologických pojmenování pro dosažení stylové rozmanitosti, pestrosti.
Ovšem odborná a neodborná slovní zásoba se vzájemně ovlivňují. Jestliže pro odbornou slovní zásobu je typický proces tcrminologizace (ustálenípůvodně běžného, neterminologického pojmenování ve významu terminologickém, definovaném): počítač, nosič, už dříve i letadlo (původně: vše, co létá). V béžné slovní zásobě je to naopak proces determinologi zace: při přenášení termínů z oblasti odborné do jiných oblastí užití se zvyšuje jejich frekvence i počet oblastí, ve kterých se jich užívá, ale zároveň se stávají méně určitými, významově vágními (ztotožňují se výrazy frustrace a stres, posouvá se význam slova: konsens - souhlas, shodné mínění- dohoda...).
1.5.2   Vlastní názvy (propria)
Na rozdíl od (podstatných) jmen obecných (apelativ), která pojmenovávají předměty a jevy skutečnosti všeobecné, podle jejich druhů a podle obecných příznaků (a jen v určité souvislosti mohou označovat i individuum, jedince nebo jednotlivinu tohoto druhu), je základní funkcí substantivních slov (nebo slovních spojení), která nazýváme jména vlastní (nebovlastní názvy), bezprostředné nazvat, identifikovat objekt jako jedinečný, tj. jediný svého druhu. Vlastní jméno nemá tedy významový obsah, vytvářený souhrnem významových rysů (designát), nýbrž vždy jen odkazuje ke zcela určitému konkrétnímu jedinci nebo jednotlivině (denotátu).
Protože však žádný jazyk nemůže mít tolik zvláštních jmen pro pojmenování nesčetných jedinců a jednotlivin důležitých pro společenství, které je jeho nositelem, využívá k tomuto účelu i jmen a spojení jmen původně obecných, avšak bez zřetele k jejich významu. Tak např. jména měst jako Písek, Ostrov, Slaný nemají ve své identifikační funkci co činit s významy obecných slov písek, ostrov, slaný (jen
54
historické zkoumání by mohlo odhalit původní motiv takových jmen), nýbrž nejsou víc než názvy, indexy, pomáhajícími osady rozlišovat a identifikovat. I když se mnohá vlastní jména mnohokrát opakují, vždy jsou přiřazena zcela určitému individuu. Mnoho lidí má např. rodinné jméno Novák, neexistuje však nějaký abstraktní pojem „Novák", který by měl znaky všech osob, které se takto jmenují, jako je tomu u jmen obecných (např. krejčí, běloch). Jedinečná jsou pak ovšem taková jména ne absolutně, nýbrž pouze relativné, v jistém společenství; opakují-li se i tam. musí se rozlišovat dalšími jmény, rodnými (např. Vítězslav Novák), nebo nějakým bližším určením (např. Novák mladší, krejčí Novák), v rodině obvykle stačí i samo rodné jméno nebo některá jeho domácká obdoba (Václav, Vašek, Venca atp.).
Podle třídy, jejíž jedince označují, rozlišujeme vlastní jména osobní, označující jednu určitou osobu, vlastní jména zeměpisná, tj. jména hor, řek, rybníků, lesů. ostrovů, poloostrovů, nížin, průlivů, průsmyků atd. (tzv. jména pomístní), a dále jména zemí a států a jména lidských sídel: obcí, měst, osad ajejich částí, ulic, náměstí, mostů, paláců, dvorů a jiných významných budov (nazývaná souhrnně jména místní) a konečně názvy jiných lidských výtvorů, např. lodí, vlaků, uměleckých děl a sériových výrobků (značky zboží).
1.5.2.1 Jména osobní
Jména osobní jsou jednak jména rodná, dávaná při narození nebo křtu, proto též nazývaná křestní (např. Jan, Václav, Marie, Eva, Jaroslav a jejich domácké obměny: Jenda, Jeník, Honzík atd. Majka, Mařenka, Maniš/e/, Maruška, Máňa atd.. Jarek, Jára, Jarda /Slávek/ atd.), jednak jména rodinná (příjmení") podle otce nebo matky dítěte (např. Novák, Černý, Dvořák, Svoboda, Skácel, Nezval a jejich podoby přechýlené: Nováková, Černá, Dvořáková atd.), dále jména umělecká (pseudonymy, např. Bezmč, Světlá, Krásnohorská, Olbracht), přídomky (UanZižkal z Trocnova a Kalicha) a přezdívky (Ryšavec, Sokol, Suchý čert, Tonka šibenice).
K osobním jménům se řadí jména pohádková (např. Červená karkulka, Sněhurka, princezna Pampeliška) a mytologická (Zeus, Afrodita, Venuše, Perun, Krakonoš) a náboženská (Bohorodička. Svatá trojice).
1.5.2.2 Jména národní, kmenová a obyvatelská
Chápou se jako jména vlastní, protože pojmenovávají příslušníky jistého společenství lidí (národů, národností, kmenů, obyvatel téže osady nebo oblasti), kteří žijí na územích pojmenovaných vlastními jmény. V přísném smyslu jsou však tato jména jedinečná pouze jako označení souhrnné: tak se odlišují jako jedinečné kolektivy Čechů, Němců, Hanáků, Pražanů, Sumavanu atd. Jména jednotlivých členů těchto kolektivů nejsou ovšem individuální, nejsou proto -přesné vzato -jmény vlastními. Ale tato složitá situace si vyžádala zjednodušení. V češtine
55
(a v řadě jiných jazyků) se i jména jednotlivých příslušníků etnických skupin a míst považují za vlastní (a píšeme proto Čechové, Pražané, v jednotném čísle Čech, Pražan s velkým počátečním písmenem), zatímco v jiných jazycích (jako v ruštině, francouzštině) došlo k vyrovnání opačnému: tato jména se považují za obecná, a píší se proto s počátečním písmenem malým.
1.5.2.3 Jména zvířecí
Jsou dávána domácím zvířatům, např.: Rek, Baryk, Vořech, Asta, Diana (psi), Minda, Číca, Celda (kočky), Ryzák, Šemík, Bělouš, Fuksa, Lucka (koně), Straka, Malena, Bulena, Čen>ená (krávy), Rohatá, Komolá (kozy); zřídka (v umělecké literatuře) i zvířatům jiným: Ztzečka (veverka), Bystrouška (liška), Ohnivák (pták).
1.5.2.4 Jména neživých věcí
a) Jména nebeských těles a souhvězdí:
Slunce, Jupiter, Venuše, Mars, Země, Měsíc; Polárka (Severka), Velký vůz, Vlasy Bereničiny, Mléčná dráha
b) Jména zeměpisná:
- jména dílů světa, jejich částí, zemí, krajin, např.: Evropa, Asie, Jižní Amerika, Blízký východ, Morava, Český ráj, Haná, Horácko
-  jména států a správních oblastí, např.: Republika francouzská (Francie), Spolková republika Německo, Spojené státy americké, Velkomoravská říše (psáno i velkomoravská říše)
-  jména ostrovů, poloostrovů, horstev, hor, rovin, nížin apod., např.: Cejlón, Štvanice, Císařský ostrov, Kanárské ostrovy, Zadní Indie, poloostrov Balkánský (Balkán),Zlatonosné pobřeží, Riviéra;Alpy, Pyreneje, Kavkaz, Jizerskéhory, Krkonoše, Sněžka, Jizera, Moravský kras, Prachovské skály, Moravská brána, Malá nížina uherská, Dolnomoravský úval, Demänovské jeskyně, Macocha
- jména moří, jezer, řek apod., např.: Atlantský oceán (Atlantik), Černé moře, Blatenské jezero, záliv Botnický, průliv Lamanšský, Čertovo jezero, Bezdrev, Staňkovský rybník, Velké Dářko, Sázava, Teplá Vltava, Bílé Labe, Divoká Orlice, Zlatá stoka, Cenovka
-jména měst, osad a jejich částí (ulic, prostranství apod.), např.: Praha, Popovice, Moravské Budějovice, Paříž, Berlín, Vídeň, Staré Město, Hradec Králové, Mariánské Lázně, Kostelec nad Černými lesy, Národní třída, Nerudova ulice, Na Můstku, náměstí Míru, Rašínovo nábřeží, most Palackého, Letenské sady, Valdštejnská zahrada. Olšanské hřbitovy -jména polí, luk, rybníků, lesů, např.: Na Panském, Suchopáry, Papírák, Dehetník -jména významných, staveb, např.: Svatovítský chrám, Betlémská kaple, Loreta, Pražský hrad (Hrad), Strahovský klášter, Prašná brána, Mostecká věž, Staroměstská radnice, Veletržní palác. Palác kultur}', Vrtbovský palác, Vladislavský sál, Dům pánů z Kunštátu, Národní dům. Valdštejnská hospoda
56
c) Jména lidských výtvorů a zařízení:
-  oficiální názvy veřejných institucí, vysokých Škol, úřadů, ústavů, závodů, podniků ap., např.: Parlament České republiky, Nejvyšší soud, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy CR, Česká tisková kancelář, Česká akademie věd, Jazykovedné sdružení CA V, Univerzita Karlova, České vysoké učení technické, Filozofická fakulta UK, nakladatelství Fortuna, Česká státní pojišťovna
-  názvy významných státních a diplomatických aktů a smluv, např.: Zlatá bula sicilská, Dekret kutnohorský, Charta lidských práv, Postupimská dohoda
-  názvy významných dějinných událostí, např.: Velká francouzská revoluce, Květnová revoluce. Slovenské národní povstání
- názvy akcí, soutěží, cen a řádů, např.: Mezinárodníhudebnífestival Pražské jaro, Nobelova cena míru. Rád bílého lva
- názvy svátků a svátečních, památných nebo jinak významných dnů, např.: Vánoce, Svatodušní svátky (= letnice), Hromnice, Všech svatých, Dušiček, Nový rok, Květná neděle, Štědrý den, Boží hod velikonoční
-  názvy výtvorů uměleckých, slovesných, knih, časopisů, novin atp., např.: Beethovenova Devátá (Osudová), Schillerova Oda na radost, Dvořákova Rusalka, Smetanova Má vlast, Jiráskova kronika U nás, Balada o očích topičových, časopis Vesmír, Naše řeč, Lidové noviny
-jména některých dopravních prostředků, zejména lodí, vlaků, kosmických lodí ap., např.: Titanic, Slovenská strela, Brněnský drak, Apollo
- ochranné známky zboží a sériových výrobků, např.: osobní automobil Favorit, motocykl Jawa, nákladní automobily Tatra, hodinky Omega, stavebnice Lego; pivo Prazdroj, Velkopopovický kozel, vínoBzenecká lipka,... též značky šlechtitelských sort a jejich plodů: Čáslavka (hruška), Dolanka (švestka). Uherská (broskev). Paní komisárka (jiřina), Carmen (růže).
Některé vlastní názvy se staly frazémy nebo jejich součástí: Pyrrhovo vítězství, tj. vítězství s ohromnými ztrátami, vítězství, které je téměř pm\\to\i; překročit Rubikon = rozhodnout se, učinit rozhodující krok; Bílá hora = zdrcující porážka ...
Zeměpisné názvy se často přenášejí na produkty vyráběné na určitých místech: kašmír, damašek (= druh látek), tokaj, bordó ( = druh vín), havana, kuba (= druh doutníků),/?feďň, pražan (= druhy piva, vyráběné v Plzni a v Praze). Tato jednoslovná pojmenování často vznikají z pojmenování víceslovných tzv. univerbizací (plzeňské pivo—>plzeň).
1.5.3 K. vývoji hlavních druhů jmen vlastních
1.5.3.1 Vznik názvů osobních
Potřeba rozlišovat jednotlivce uvnitř rodiny, popř, osady je velmi stará. Dlouho se lidé rozlišovali pouze jednímvlastnímjménem. Obyčejně se dávalo při narození, odtud jméno rodné (křestní). Tato jména původně vytyčovala svým nositelům nějaký ideál. Tak domácí Václav (z Váceslav = více slávy) a podobně Boleslav (bole = více, srov. rus. boleje) měli rozmnožit slávu svého rodu, přejaté Ondřej (z řec. Andreas) zavazovalo svého nositele k mužnosti, zmužilosti, Jindřich
57
(z něm. Heinrich) k ovládnutí území atp. Po přijetí křesťanství se dávala novorozencům jako jména křestní jména biblická: Adam, Eva, zvi. jména světců a světic {Josef, Jakub, Jan, Anna, Marie, Kateřina).
Když však počet obyvatelstva v osadách vzrostl, přestalo jedno osobní jméno (rodné, křestní) stačit a lidé se začali rozlišovat ještě podle svého rodiště (Jan z Husince, Tomáš ITómai ze Štítného, Jiří z Poděbrad nebo Poděbradský), a zejména různým „p ř í j m í m" (např. malý Petr —»Petr Malý, Malypetr, Petřík, Petříček; Jan od kříže —»/«/! Kříž, Křížecký; Adam kovář -» Adam Kovář; černá Andula -^Andula Černá). Ta se postupně stala rodinnými jmény a v r. 1790 byla císařským patentem nařízena jako závazná příjmení. Příjmení jsou rovněž původu domácího i cizího. Vznikla
a) z křestníchjmen -často různě obměněných: Jakub (Jakoubek, Kuba, Kubík. Kubíček, Kubka, Kubín, Kubeš, Jakeš atd.), Martin (Martínek, Martinů, Martinek atd.), Šalamoun (Salda, Šálek), Ladislav (Lada, Láďa, Ladík)
b) ze jmen společenského stavu a zaměstnání: Svoboda (= svobodný sedlák), Dvořák, Sedlák, Kovář, Kadlec (= tkadlec), Krejčí, Švec, Truhlář
c) podle původu: Cech, Böhm, Polák (Poláček), Němec, Slovák, Moravec, Pražák, Vyškovský, Palacký (z Palačkova). Někdy se - často u židovských příjmení - užívá v této platnosti i názvů osad bez jakékoli úpravy: Bechyně. Hradec, Kolín, Beroun
d) podle bydliště: Skála (Skalka, Skalická),Říčan, Zápotocký, Podlesák
e) podle domovníhoznamení: Čapek (= čáp), Hrdlička, Vrána, Jelínek
f) podle rodinného vztahu: Strejček, Ujčík, Dědek, Zítek (— zei);Petrů, Janovic, Mařák (= syn Máři)
g) podle vlastností: Černý, Černík, Nigrýn, Schwätz, Pokorný, Veselý
h) podle činnosti nebo události: Navrátil (- sedlák, který zběhl a vrátil se). Procházka (= pův. uprchlý poddaný), Doležel, Vysoudil.
1.5.3.2 Vznik jmen příslušníků národů, kmenů a obyvatel světadílů, zemí, osad atd.
Jsou odvozena od vlastních jmen místních hlavně slovotvornými příponami:
-an: Holanďan, Alžířan, Syřan; Moravan, Ostravan, Slezan
-ec: Brazilec, Portugalec, Litevec, Estonec
-ák: Polák, Moravák. Slezák, Hanák, Pražák, Brňák, Jihlavák, Ostravák. (Srov. různou stylovou platnost jména s příponou -an a -ák: Ostravan x Ostravák.)
Touž úlohu plní i přídavná jména zpodstatnělá odvozená od jmen míst příponami -ský nebo -cký: Táborští, Hradečtí.
1.5.3.3  Vznik názvů osadních
Názvy osad vznikaly
-zejmen obyvatel, např. místo bylo pojmenováno podle příslušníků rodu, jako Lobkovice (podle osobního jména Lobkovic, v č. mn. Lobkovici, tj. příslušníci Lobkovicovarodu), podobné Petrovice, Janovice, Kněžice, Opatovice (podle opatovy čeledi)
5N
- podle polohy sídla, např.: Poříčany, podobně Říčany, Meziříčí, Roztoky
- podle služebn í chpovinnost í a zaměstnán í obyvatel, např.: Psáře podle chovatelů psů, psářů, Lnáře podle pěstitelů lnu, Košíře podle výrobců košů, Jircháře podle výrobců jirch (jemně vyěiněných kůží) apod.
- podle přezdívek, které jim dávali sousedé, např.: VSetaty (z pův. vši táti, tj. všichni zloději), Konějedy, Kozojedy, Konětopy
-podle zakladatele nebo držitele místa, např.: Jankov, Petrov (Petrův majetek, hrad ap.), Slavětín {Slavatův majetek), Boleslav, Davle (Davlovypozemky ap.)
Jiná skupina těchto jmen má svůj původ
-v přírodním prostředí osady, např.: Chlum, Chlumec (= zalesněný kopec), Písek, Skalice. Lipník, Bory, Brno (~ původně bahnité území), podle řek: Kamenice, Sázava, Jihlava
-v způsobu vzniku, např.: Paseka, Klučov (= vyklučené, tj. vymýcené místo), Kluky, Seč, Rozseč, podobně Zďúr (od slovesa zdařiti, tj. vypalovat), Kladno (= místo vybudované z klád)
-v právech, jimiž byla osada nadána, např.: Lhota (osada na jistý čas, „lhůtu", osvobozená od dávek). Trhové Sviny, Trhová Kamenice (osada při říčce Kamenici, které se dostalo práva konat trhy).
Konečné vznikaly názvy osad podle názvů cizích význačných osad, např.: Beroun (z ital. Verona), Benátky (přes něm. Venedig z ital. Venezia), Kolín (z něm. Kolína nad Rýnem, z lat. názvu Colonia), Nymburk (z něm. Neuenbürg = nový hrad).
I některé názvy osad se opakovaly, proto je bylo třeba vzájemně rozlišit. Nejčastějším prostředkem rozlišení byl přívlastek podle rozlohy (Malé Karlovice- Velké Karlovice) nebo podle polohy (Horní Lhota - Dolní Lhota), povahy půdy (Písková Lhota, Červená Lhota), podle majitele (Rapotina Lhota) atp. Častým prostředkem bylo i zd rob ně ní jména menší z osad: Lažany - Lažánky, Petrovice -Petrovičky, Hrad - Hradec, Hrádek, Hradecek.
1.5.3.4 Původ jmen pomístních
Jména hor a řek jsou namnoze předslovanská: Beskydy, Tatry, Jizera, Labe. Patrně germánská jsou jména řek na -ava, jako Svitava. Česká jsou např. Šumava, Sněžka, Sněžník, Javorník, Bradlo. Brdo, Javořice a ovšem Lysá, Ostrá, Ostrý, Vysoká, Suchý vrch, Černá hora, Zelená hora, Buková hora, Žákova hora. Smrk, Stráž, Devět skal ap. Biblického původu jsou jména vrchů Tábor, Oreb.
Zřetelný motiv mají jména řek Kamenice, Lužnice, Blaníce, Dŕevnice, Breznice. Bystřice, Orlice, Bělá, Bystrá, Smědá. Cemá, Chladná, Teplá, Loučná, Olešná, Deštná. Křemelná, Olšava ..., názvy potoků, jako Chotýšanka, Pstružný potok, Račí p., Skřivánčíp., Skalní p.. Suchý p., Stříbrný p. anebo Radotínský p., Slavkovský p., Šárecký p. atd., názvy jezer Černé, Čertovo jezero, Balvanitéj., rybníků: Černý r.. Stekly r., Staňkovský r.. Homsický r. atd.; méně jasná je už motivace jmen Bezdrev, Dářko, Židloch.
Názvy luk, pastvin, polí, lesů atd. prozrazují svou polohu (Ve Žlíbku, Nad Rybníkem, K Čihadlům, Horka, U Obrázku, U Spálenéfw mlýna, Za Cihelnou, Pod Tratí), událost (Na Bojišti, U Zabitého, Šibenice, Devět křížů, Mrtevna, U Pytláka),
59
zaniklé osady (Vozlice), vlastnické vztahy (Děkanka, Farářova vinice, Na Zeman-ském, Dvořákovy díly, Švihákův žlíbek, Na Kněžské, Na Dudrovým), přírodní povahu (V Jezírkách, V Potocích, Polomí, Doubí, Na Rybníku, Poříčí, U Vrbička, Rybníčky, U Studánky).
Názvy ulic a prostranství (náměstí, parků, nábřeží ap.) uchovávají často původní názvy (Na Chmelnici, Ve Smečkách), zčásti jsou to názvy podle polohy (Údolní, Hradčanská), podle původních majitelů usedlostí (DobeSka, Cibulka, Na Mrázovce, Na Ryšánce, Pod Havránkou, Na Stírce, Pod Zemankou, Na Bořislavce), podle podoby a povahy (Okružní, Točitá, Vlnitá, Příkrá, Hluboká, Dlouhá, Široká, Svažitá), podle významných osob (Palackého třída, Nerudova, Fibichova, Boženy Němcové, Chittussiho, Riegrovy sady) a událostí (Revoluční, náměstí Pražského povstání), podle společenských idejí (náměstí Míru, Svobody, Národní třída, náměstí Osvobození, Husitská), podle světců (Josefská, Anenské náměstí. Mariánské n., Havelská, Trojická), podle zemí (Anglická, Ruská, Francouzská, Americká), podle významných měst (Londýnská, Pařížská. Moskevská, Bruselská, Kodaňská, Brněnská. Táborská) a okolních osad (Chodovská, Zbraslavská, Chaberská), podle řek (Labská, Otavská, Dyjská), rybníků a vodních nádrží (Nad Šatkou, Jezemí, U Hrnčířského rybníka, U Džbánu, Bezdrevská), podle hor a horstev (Ještědská. Kiiváňská, Krkonošská, Šumavská), podle zvírat (Jelení, Veveří, Pstnižná), podle dřevin a rostlin (Javorová, Jabloňová, Šeříková, Jasmínová, Žitná), podle nerostů (Achátová, Safírová, Rubínová), podle zaměstnání tehdejších obyvatel (Barvířská, Bednářská, Celetná jCaletnál, Zámečnická) aj.
%.6 Stylová příznakovost pojmenování
Většina pojmenování je po stránce stylové bezpříznaková, neutrální, tzn. že jich lze užít v různých stylových sférách (oblastech). Některá pojmenování mají stylovou platnost sama o sobě, tzn. že pojmenování jako lexikální jednotka s ní vstupuje už do textu a ovlivňuje jeho styl.
a) Některá pojmenování byla utvořena se záměrem, že se jich bude používat v určitých sférách (např. termíny v oblasti odborné, poetismy v oblasti umělecké/básnické - pojmenování jako: číš, oř, kletý, vesna, jeseň; ovšem řada poetismů vznikla tím, že výraz nebo jeho tvar zastaral, přestalo se ho běžně užívat).
b) Jiná pojmenování stylovou platnost získala opakovaným užíváním v určitých komunikačních oblastech, jejich užívání se tak zautomatizovalo a příslušná lexikální jednotka získala stálou slohovou hodnotu a s ní vstupuje do textu (hasič, četník).
c) Vedle stálé slohové (stylové) hodnoty (příznakovosti) získávají pojmenování slohový příznak v kontextu:puk(nu)l, prask(nu)l u maturity.
Podmínkou vzniku stylového příznaku je existence variantních, synonymních prostředků, tj. v tomto případě pojmenování. Synonymní pojmenování mohou tvořit nejen dvojice nebo trojice, ale celé synonymické řady, přičemž jednotlivé členy této řady se liší stylovým, popř. jiným příznakem, intenzitou, exresivností, frekvencí užívání apod., srov.: kůň - herka; bílý kůň - Šemík - brůna; krásný - hezký-pěkný -lepý - sličný - spanilý - půvabný; hledět - dívat se - koukat - zírat - čumět...
i A:
Z uvedených hledisek lze pojmenování rozprostřít na osu hovorovost - knižnost (viz schéma v kap. 1.4) takto: uprostřed osy jsou pojmenování neutrální, na jednu stranu od nich hovorová, dále až za hraníce spisovnosti se přechází k vrstvě prostředků obecných, nářecních, profesních, slangových, argotických ..., na druhou stranu od středu osy je vrstva prostředků knižních, dále zastaralých až archaismů. (Ovšem neplatí, že všechny pozice jsou vždy obsazeny.) Srov.: (nař.) ogar I ogařisko - kluk - chlapec - hodí - mladík - mládenec -jinoch - mládec.
2. Slovo
Základním prostředkem pro vyjadřování pojmenování je slovo. Slovo je základní, centrální jazyková jednotka, a to z hlediska systému slovní zásoby, ale i z hlediska slovotvorby, gramatiky; se slovem a jeho tvary operuje tvarosloví (morfologie) i skladba (syntax).
2.1 Vymezení pojmu slovo
Slovo můžeme vymezit
a)zhlcdiskalexikálního (sémantického): je to jednotka slovní zásoby mající věcný, lexikální význam. U slov ohebných je taková jednotka tvořena celým souborem tvarů. Jsou i slova, která lexikálnívýznam nemají, nebo ho mají tak neurčitý a všeobecný, že ho neumíme popsat (srov. zvukomalebná citoslovce, některé spojky /např. že!).
Soubor všech slov představuje slovník toho kterého jazyka (viz kap. III. 2.8);
b)z hlediska grafického za slovo považujeme útvar tvořený několika grafémy (nebo i jedním) spojenými v celek, oddělený od ostatních slov po obou stranách mezerou;
c) z hlediska fonetického jde o útvar složený z fonémů (několika i jednoho), sjednocený přízvukem a oddělený od ostatních slov potenciálními pauzami (s jedním hlavním slovním přízvukem). Ovšem jsou i slova bezpřízvučná, tzv. príklonky a předklonky, která se v proudu řeči přiklánějí k slovu prízvučnému;
d) z hlediska morfologického jde o tvar slova; ten může obsahovat i několik slov lexikálních, např. složené tvary slovesné (byl bych býval poslouchal, byl jsem poslán);
e) slova z hlediska větného mají funkci větných členů nebo jsou větnými ekvivalenty, ovšem tuto funkci plní pouze slova plnovýznamová, předložky jen ve spojení se jmény, ostatní slova větnými členy nejsou;
f) s 1 o v a z hlediska textu/kontextu mívají jeden určitý význam, ať jde o slova jednoznačná, nebo mnohoznačná.
Srov. pojetí slova z hlediska a) - e)
1                     2        3                     4                   5             6
a) Potkala jsem se | se | svou | kamarádkou ] z | Kostelce nad Černými lesy.
i                2       3     4      5                   6               i            S             9       _  10            11
b) Potkala | jsem | se | se | svou | kamarádkou \ i | Kostelce | nad | Černými | lesy.
ŕ» I
1                          2                     3                        4                      5                  6
c) Potkala jsem se | se svou | kamarádkou | z Kostelce | nad Černými | lesy.
1                        2        3                    4                    56789
d) Potkala jsem se ] se | svou | kamarádkou | z \ Kostelce | nad | Černými | lesy.
12        3                    2                                      4
e) Potkala jsem se | se | svou | kamarádkou | z Kostelce nad Černými lesy.
Celkem jde o
6 lexikálních slov,
11 „grafických slov",
6 „fonetických" slov, Ij. přízvukových taktů,
9 „morfologických slov",
4 (při elipse podmetu) nebo 5 „syntaktických slov" (větných členů).
Z příkladů je zřejmé, že slovo lexikální, grafické, fonetické, morfologické a syntaktické není jedno a totéž. Např. z hlediska lexikálního se pokládají všechny tvary téhož slova (včetně složených slovesných tvarů) za jedno slovo.
K slovu jako jednotce lexikální (lexému) patří celý soubor jeho tvarů (pokud jde o slovo ohebné), tj. celé paradigma, smw.pán, -a, -ui -ovi, -em, -il-ové, -ů, -ám, -ech, -y.
2.2 Samostatnost a nesamostatnost textového slova
Graficky je slovo zřetelně samostatné, je oddělitelné z obou stran od jiných slov mezerou. Do této mezery lze zpravidla vkládat jiná slova {Včera večer byli rodiče doma - Včera pozdě večer už byli naši rodiče přece dávno doma), pokud slovo není součástí sousloví nebo frazému: kapénková infekce, mít něco za lubem. Také mezi předložku a zájmeno ukazovací a osobní nelze vkládat jiná slova (v tom, o něm). Slovo je celek nepřerušitelný, neboť do něho nelze vložit jiné slovo, lze do něho vložit pouze vkladnou hlásku/písmeno, srov.: sestra - sester, popř. obměnit jednotlivé hlásky/písmena: klobat - klovat - klofat, baba - bába, přazka -přezka ... nebo morfémy: musit - muset, eventuálně - eventuelně, pak jde o variantu téhož slova; liší-li se dvě podoby slovotvornou příponou, zpravidla jde už o slovo jiné (makovice, makovka, makovec...).
O samostatnosti slova svědčí i jeho přemístitelnost ve větě: Maminka vyprala prádlo? Prádlo vyprala maminka? Vyprala maminka prádlo?
Z hlediska fonetického je však vydčlitelnost slova ve větě obtížná, a to přesto, že slovo má jeden hlavní slovní přízvuk, ovšem zvukovou jednotku od jednoho hlavního prízvuku k druhému nemusí tvořit jedno lexikální slovo, ale může ji tvořit slov více, srov.: 'Přivezl by mu 'všechno 'na voze, takže cizinec neznalý řeči nerozezná sluchem všechna jednotlivá slova; k tomu přispívá dále i to, že jednotlivá slova v mluvené řeči nejsou oddělena pauzami (ovšem jsou pauzami oddělitelná). Jimi jsou oddělena jednotlivá kola (kolon je větný úsek, který tvoří významový i zvukový celek vyslovovaný nebo vyslovitelný jedním dechem - od nadechnutí k nadechnutí).
2.3 Lexikální a gramatický význam slova
U slova je třeba odlišit význam lexikální neboli věcný (sémantický) a význam mluvnický (gramatický). Např. slovní, věcný (lexikální, sémantický) význam slova řidič je člověk, který řídí pohyblivý stroj, často motorový dopravní
62
prostředek, naproti tomu vozka řídí povoz tažený zvířaty (= kočí n. povozník). Slova různých slovních druhů mohou mít základní lexikální význam stejný, srov. lov, lovit, lovení, avšak liší se svými významy gramatickými, slova lov, lovení jsou podstatná jména, která mají svůj jmenný rod (lov - mužský, lovení- střední), jmenné číslo (lov klový), pád; sloveso lovit nemá schopnost vyjádřit pád, má schopnost vyjádřit slovesnou osobu, mluvnické číslo, slovesný způsob a čas, slovesný rod, popř. i jmenný u příčestí a přechodníků (lovím, lovte, byla ulovena, uloviv).
2.3A Konotace
U lexikálního významu slova rozlišujeme ještě složku vyjadřující vztah mezi jazykovým prostředkem a uživateli jazyka, tj. složku pragmatickou, jež z a h r n u-j e různé kvality, především expresivitu, která je výrazem emocionality (viz výše), postoj uživatele, estetičnost, kontaktovost, intenzitu, obraznost ... Významům doprovázejícím, doplňujícím věcný význam slova, se říká konotace. Konotace podléhají společenským změnám rychleji než sama slova a jejich sémantické významy. Změny významů slova se týkají i postojů a hodnocení jevů. V průběhu vývoje se může význam slova „zhoršovat" i „zlepšovat", někdy se mění negativní konotace v kladné a naopak. Např. slova)akopacholek, děvka, páchnout původně neobsahovala negativní konotace, byla z hlediska hodnocení neutrální na rozdíl ode dneška, naproti tomu slova jiná nabývají konotací pozitivních; emocionální náboj měnila např. slova disident, podnikatel. Konotační význam se mění i vlivem kontextu, srov. vyjádření o člověku chytrém i hloupém: To je inteligence!, o člověku pracovitém i líném: To je pracant! (viz III. 1.3.5, výklad o ironii).
Slova se vzájemně liší i existencí nebo mírou konotací. Slova centrální slovní zásoby buď konotace nemají, nebo je mají v malé míře (např. cesta, muž, jíst); konotace jsou charakteristické spíše pro slova z periferie slovní zásoby (šafář, milostivá, pracant).
2.4 Slovo z hlediska slovnědruhového
Slova přísluší k slovním druhům. Každé slovo můžeme přiřadit k slovnímu druhu, přitom slovo užité v určité výpovědi patří pouze k jednomu slovnímu druhu (podle své funkce v příslušné větné struktuře), ovšem v jiné výpovědi s odlišnou strukturou může tatáž forma patřit kjinému slovnímu druhu (srov. projel okolo násXvlak právě projel okolo; můžeš mi pomoci? Xza pomoci přátel).
Jednotlivé slovní druhy z hlediska pojmenovávacího mají různou úlohu. Samostatnou pojmenovávací úlohu mají jen slova plnovýznamová (a u t o s é m a n t i c k á), slova s plným významem lexikálním i gramatickým (slova lexikálné-gramatická), plnící úlohu větných členů. K nim patří podstatná jména, přídavná jména, příslovce a slovesa: pojmenovávají předměty (substance) v širokém slova smyslu (podstatná jména), jejich příznaky, tj. děje (slovesa) a vlastnosti (přídavná jména), příznaky těchto příznaků, tj. okolnosti děje, jejich míru a způsob platnosti (příslovce). Úlohu téchto základních slovních
63
druhů přebírají i tzv. nástavbové slovní druhy, tj. číslovky a zájmena. Zvláštní úlohu mají citoslovce jako globální pojmenován í celékomunikačn í situace, jsou napodobením, náznakem; ta také mohou samostatně fungovat jako výpovědi (Hurá! Panečku!), úlohu větných členů zpravidla neplní, mohou však zastupovat např. sloveso v jeho funkci přísudkové: Pes hop do řeky.
Na rozdíl od slov plnovýznamových, která označují skutečnost sama o sobě, slova neplnovýznamová ji označují jen ve spojení se slovy jinými, jsou synsémantická-především mají mluvnickou stránku, slouží hlavně k výstavbě výpovědi, ale nejsou sama o sobě větnými členy, jsou jimi jen ve spojení se slovy jinými (předložky), plní úlohu spojovací (spojky) nebo hlavně modálni (částice). Dále viz kap. III.3.
2.5 Spojovatelnost (kompatibilita) slov
Významnou vlastností slov je i jejich slučitelnost-neslučitelnost, spojo-vatelnost-nespojovatelnost s jinými slovy, tj. kompatibilita nebo inkompatibilita. Některá slova vzhledem ke své sémantické (významové) šíři mají značnou kompatibilitu, např. slova jako práce, hlava (srov. hlava a trup, hlava státu, hlava v knize), jiná ji mají omezenější.
Slovesa vyžadují zpravidla jistá doplnění povinně (obligatórne), např. sloveso psát má značnou kompatibilitu - kdo píše, co píše, jiná doplnění nejsou nutná (jsou fakultativní, ale jsou možná): komu píše, o kom, o čem píše, kam, odkud, kdy, proč, jak apod. Obdobné doplnění některá slovesa neumožňují, např. vyprovodit nelze doplnit: komu, o čem, ale lze doplnit: koho, odkud, kam, kudy, proč, jak (viz níže: valence).
Některá slova mají velice omezenou kompatibilitu, někdy se slovo spojuje jen s několika málo výrazy (krhavý pohled, krhavý zrak krhavé oči, krhavé světlo; lado - v j. č.: ležet ladem, v mn. č, podoba lada - má tuto spojovatelnost: pustá lada, siní lada, vvsdinout v lada) nebo slovo funguje jen v určitém frazému: tanout na mysli.
Vedle volných spojení slov jsou tedy také spojení ustálená, která mají úlohu jednoho pojmenování; dělí se na sousloví a na frazémy (frazeologismy). Př. sousloví: propisovaci tužka, obecni zastupitelstvo, psaci stroj.
Př. frazémů: posel jara (pták nebo rostlina příznačná pro jaro, např. vlaštovka, petrklíč, fialka...), křižem krážem, tanout na mysli, bez ladu a skladu ... (viz kap. III. 1.4.4).
2.5.1 Valence
Většina sloves, alei některá podstatná a přídavná jména(nevždy nutně od nich odvozená) vyžadují doplnění, a proto se spojují s jinými slovy v určitém tvaru. Tato vlastnost se nazývá valence (srov, /za/bránit čemu, /za/bráněni čemu, bránící čemu, hoden čeho, schopen čeho, pamětliv čeho).
O valenci se někdy mluví rovněž u dalších slovních druhů, především u předložek; pojí se s podstatnými jmény v určitých pádech, např. předložky k, proti, díky, kvůli, vůči se pojí pouze s 3. p., předložky z, u, od, do, bez, podle, vedle pouze s 2. p.
S pojmem valence se pracuje hlavně v syntaxi (viz kap. IV.3.2). Valence je tedy schopnost slova vázat na sebe jiné slovo (jiná slova) nutné jako jeho
64
sémantické doplnění a nutné k jeho syntaktickému využití. Valence slouží i k rozlišení polysémantických slov, srov.projet križovatkouxprojetpři u soudu.
Spojovatelnost slova není omezena jen jejich sémantickou (věcněvýznamovou) stránkou a jejich valencí, ale je závislá i na kontextu a v souvislosti s tím i na slohové (stylové) příslušnosti pojmenování. Napf, text prostěsdělovací obsahuje jednotky hovorové a neutrální, zpravidla se do něho nehodí slova knižní, nebo dokonce básnická, archaismy apod.
2.6 Frekvence slov
Slova se liší svým výskytem, svou četností, tj. častostí upotřebení neboli f r e k v e n-cĺ Nejfrekventovanější jsou slova gramatická, slova, jež slouží k vyjadřování vztahů, souvislostí ve větě a v textu, tj. některé spojky, předložky, a slova s významem obecným: zájmena a sloveso být. Podle Frekvenčního slovníku češtiny patří mezi deset nejfrekventovanějších slov: a, být, ten, v(e), on, na, že, s(e), z{e), který. Frekvence slov závisí ovšem na funkční stylové oblasti, např. pro odbornou oblast je typická spojka i, pro uměleckou ale, pro vypravování když, pro odbornou a administrativní oblast je příznačné zájmeno tento, pro uměleckou sféru zájmeno on ... Nejfrekventovanější podstatná jmčna a slovesa (např. práce, doba, člověk; být. mít, jít, vidět, dát) patří k jádru slovní zásoby. Na frekvenci podstatných jmen závisí i frekvence jmen přídavných (s nimi spojovatelných) a na frekvenci sloves závisí výskyt příslovcí. Z hlediska slohového je významná nižší frekvence podstatných a přídavných jmen a vyšší frekvence sloves a zájmen ve stylu uměleckém, naopak je tomu ve stylech věcných (odborném a administrativním).
2.7 Třídění (klasifikace) slov
Slova lze dělit z různých dalších hledisek, např. z hlediska příslušnosti k různým
útvarům národního jazyka:
slova spisovná       - neutrální
- knižní
- hovorová slova nespisovná    - oběcněčeská
- oblastní (regionalismy)
- nářeční
- slangová (siangismy)
- profesní (profesionalismy)
- argotická (argotismus) podle původu         - domácí
-přejatá (cizíhopůvodu)
- cizí (citátová) z hlediska dobového lze některá slova označit jako
- neologismy (slova s příchutí novosti)
-J
65
- módní (v jisté době nadužívaná)
- archaismy (slova zastaralá)
- historismy (slova označující historické, zaniklé skutečnosti)
podle frekvence (častosti výskytu)
- frekventovaná (vysoký stupeň, střední, nižší)
- řídká, popř. ojediněle se vyskytující
- okazionalismy (slova příležitostně utvořená a užitá)
- hapax legomena (slova vyskytující se jen jednou) podle expresivity   - slova citově neutrální
- slova citově příznaková, hodnotící
- kladně - např. lichotná, familiární
- záporně - posměšná
- pejorativní = hanlivá až vulgární= vulgar ismy z hlediska slohového - slova knižní (např. poetismy, termíny teoretických oborů...)
- neutrální
- hovorová
Přitom se některá hlediska překrývají anebo kombinují, např. hledisko útvarové, dobové, frekvenční a stylistické (slova archaická jsou slova stará, řídká, slohově příznaková - užívá se jich knižně, nepatří do oblasti běžnědorozumívací), obdobně se kříží hledisko stylistické a „útvarové" i jinde, např. slov obecněčeských a slan-gismů se zpravidla neužívá ve stylu vědeckém ani řečnickém, užívá se jich v běžném dorozumívání a využívá se jich v uměleckém styiu.
Kříží se i hledisko stylistické a hledisko expresívnosti, slova expresívni bývají slohově příznaková, mají omezenou sféru užívání (na oblast běžného dorozumívání a oblast uměleckou, publicistickou).
2.8 Slovní zásoba
2.8.1 Aktivní a pasivní slovní zásoba
Slovní zásobu (lexikum) tvoří souhrn všech slov, která v jazyce existují
Slovní zásobu zachycují slovníky; ani nejrozsáhlejší slovníky nezachycují slovní zásobu v úplnosti, navíc se slovní zásoba stále mění, rozšiřuje se. Nejrozsáhlejší slovník češtiny, Příruční slovník jazyka českého, zachycuje na 250 000 slov, avšak národní slovní zásoba je mnohem větší. Na rozdíl od toho individuální slovní zásoba (slovní zásoba jednotlivce) je podstatně menší, přitom jsou veliké rozdíly mezi lidmi v jejich aktivní i pasivní slovní zásobě. Aktivní slov n í zásobaobsahuje slova, jichž člověk sám při mluvení a psaní užívá, pasivní slovní zásoba pak slova, jimž rozumí. Pasivní slovní zásoba je rozsáhlejší než slovní zásoba aktivní. Rozsah individuální slovní zásoby záleží na vzdělání, prostředí, v němž se člověk pohybuje, na jeho povolání a jiných aktivitách, především na četbě. Uvádí se, že k dorozumění stačí
66
500 slov, běžně člověk užívá 3 000 až 10 000 různých slov, průměrně asi 5 000. Přitom část slovní zásoby se u různých uživatelů kryje; k této části slovní zásoby patří především stará slova, označující nejzákladnější, životně důležité jevy. Tato slova tvoří jádro slovní zásoby, tzv. základní slovní fond (jádrová slova jsou např. chléb, voda, den, země, pít, dát, brát, jeden). Těchto slov není mnoho, ale jsou důležitá pro běžnou komunikaci a mají vysokou frekvenci (častý výskyt).
Kjádru slovní zásoby většinou patří slova praslovanská a všeslovanská, tedy stará, která přešla z praslovanského jazyka do jednotlivých jazyků slovanských.
bov. česky - slovensky - makedoasky voda, lužkrkosrbsky - polsky woda, rusky - ukrajinsky - bělorusky -bulharsky voda, vada, srbsky a chorvatsky \xxia. sloviasky voda; staroslověnsky chlebí, česky dkiéb, slovensky Mich, lužickosrbsky ciúěb, polsky clileb, rusky chleb, bělorusky chleb, ukrajinsky clilib, slovinsky likb. s.+cli. hieb (vedle kruh), makedoasky kb, bulharsky chljab.
2.8.2 Obohacování slovní zásoby (zdroje a typy pojmenování)
Neustálý rozvoj našeho poznání, postihujícího stále širší oblasti skutečnosti a pronikajícího stále hlouběji k jejich podstatným souvislostem a zákonitostem, přináší s sebou i rozvoj myšlení, vznik nových pojmů a zpřesňování pojmů starých. To vše, ale i změny skutečnosti samé, změny v její společenské organizaci a v její civilizační, technické, hospodářské a kulturní úrovni staví národní jazyk před nezbytnost reagovat na rozvoj v myšlení a změny skutečnosti vhodnými pojmenováními. Na druhé straně vyžaduje diferenciace komunikačních cílů a variabilita citového života nové a nové jazykové a slohové prostředky, působivější a účinnější než vžité a běžné, a proto často otřelé prostředky dosavadní.
Tuto potřebu nových pojmenování může jazyk uspokojovat různými prostředky, jimž všem je společné zákonité navazování na to, co jazyk již vytvořil a co je v něm schopné být východiskem a základem nového.
Často se potřeba nového pojmenování uspokojuje pouhým přenesením pojmenování už existujícího na nový pojem (zjednohojevu na druhý), a to na základě souvislosti. Takové souvislosti mohou být různé, a proto jsou také různé druhy přenesení pojmenování (a „přeneseného významu"). (Viz Metafora, Metonymie, kap III. 1.4.)
Významným způsobem obohacujícím zásobu pojmenování je i tvoření pojmenování víceslovných, která jsou pro svou popisnost, významovou bohatost, jednoznačnost a přesnost vhodná pro sloh odborný a publicistický. Produktivita jejich tvoření je v současné době vysoká {kupónová knížka, zdravotní pojištění, cenová hladina, katastrofický scénář, podnikatelské svazy, ochranářská politika).
V obou těchto případech nevzniká nové slovo (jako lexém), nýbrž jen nová lexikální jednotka (lexie), nové spojení už existujících slov.
Nejdůležitějším a nejvlastnějším prostředkem tvoření nových pojmenování je v češtině tvoření slov, které se uskutečňuje dvěma základními postupy - odvozováním slov a skládáním slov.
Nejčastější je odvozování, tj. vytváření nového slova ze slovotvorného (odvozovacího) základu a formantu, a to předpony (roz-orat) nebo přípony (or-ný, or-nice, or-áč, rozorá-vat), u slov ohebných zpravidla spolu se změnou souboru koncovek (tvaroslovné charakteristiky).
67
Slovotvorný (odvozovací) základ vyjadřuje výchozí významovou složku {rýp-at, voä'áma), přípona nové slovo zařazuje do kategorie slovních druhů a do příslušné slovotvorné třídy (přípona -db mezi názvy prostředků nějaké činnosti /jako rypadlo/, přípona -áma mezi názvy míst, kde se nalézá to, co je označeno v slo-votvorném základě / kořenu slova /vodárna/).
Některá slova se odvozují pouze koncovkou (ohebná souborem koncovek), např. rychl-e, list-í.
Druhým základním způsobem tvoření slov je skládání. Rozlišujeme složeniny nevlastní (spřežky), tj. spojení dvou nebo více slov v původním tvaru (kolem jdoucí—^kolemjdoucí), a složeniny vlastní, v nichž je alespoň jeden slovotvorný základ obměněn, a které tedy nemůžeme rozdělit na volné spojení slov (velkoměsto, plynomer).
Často se odvození a skládání kombinují (např. slovo zemědělec není složeno jen ze dvou slovotvorných základů zem- a děl-, ale je ještě utvořeno pomocí slovotvorné přípony -ec, která označuje původce činnosti).
Tvoření slov je těsně spjato jednak s naukou o slovní zásobě, jednak s tvaroslovím. Je mu věnován samostatný oddíl Tvoření slov (kap.III.4.).
Vedle odvozování a skládání se v češtině výrazněji uplatňuje ještě jeden způsob tvoření slov - z kracování. Je to postup, při němž se nová slova tvoří z částí (začátků, konců) slov spojených v několikaslovncm pojmenování. Rozlišujeme zkratky iniciálové písmcnné, z názvů počátečních písmen slov v pojmenování, např. USA, čti [ú-es-á], z United States of America, ČR, čti [čé-er], z Česká republika, Kč, čti [ká-čé], z koruna česká, iniciálové zkratky hláskové (z počátečních hlásek slov v pojmenování, např. AMU, vyslov [amu], z Akademie múzických umění), zkrat-ky slabičné, popř. skupinové (z různé obsáhlých skupin písmen, např. Secheza, ze Severočeské chemické závody) a smíšené (beroucí z některých slov jen počáteční písmena, z jiných větší skupiny, např. Čedok z CeskoslovenskálČeská dopravní kancelář, Pofis z Poštovní filatelistická služba).
Některé zkratky zůstávají pouze grafickými, jiné se začleňují do jazyka jako běžná slova (i mluvnicky, srov. např. jít do Čedoku, koupit známky v Pofisu), a nazývají se proto zkratková slova (Viz i tzv. slova zkrácená, typ: limo<limonáda, nasMe<na shledanou.)
Zcela zvláštním způsobem tvoření slov je pouhá změna slovního druhu, zvláště přídavného jména ve jméno podstatné (substantivizace adjektiv, záležející v tom, že ve slovním spojení adjektivum - substantivum se substantivum vypustí a adjektivum samo převezme význam celého spojení: sekaná (pečené), taneční (hodiny). (O přechodech mezi slovními druhy viz kap. III. 3 Slovní druhy a kap. III.4 Tvoření slov)
Jindy se odvozuje od sousloví nové jednoslovné pojmenování (zpravidla obecněčeské nebo hovorové: věžák <věžovýdům, šatovka <šatová zástěra (ale i látka na šaty). Nová jednoslovná pojmenování vznikající z víceslovných se označují jako univerbizovaná, univerbální.
Poznámka: Vznikne-li naopak z pojmenování jednuslovného pojmenovánídvou-či víceslovné, označuje se jako multiverbizované/multiverbální (srov. v matematické terminologii provést d&kaz< dokázat).
m
2.8.2.1 Přejímání slov
Vedle rozhojňování slovní zásoby z domácích zdrojů bylo a je v češtině důležité i přejímání slov z cizích jazyků. To bylo vždy spojeno s hospodářskými a kulturními styky s příslušníky jiných národů. Slova z cizích jazyků pronikala do češtiny od nejstarších dob spolu s různými druhy neznámého zboží (např. názvy cizího koření, jako šafrán, zázvor), nových druhů zeleniny, léčivých rostlin a ovoce (petržel, datle, šalvěj, fíky, réva), neznámých tkanin (hedvábí, brokát, aksamit). Cizí misionáři a mniši přinášeli náboženské a církevní názvosloví (církev, mše, kříž, oltář). Na druhé straně naši cestovatelé s poznáním cizokrajnč přírody i zvláštností cizího života přinášeli i jejich pojmenování {palma, jasmín, oliva, achát, safír, jantar, tundra, tajga, fjord; sultán, dalajláma, samuraj, totem, jurta).
Hlavně s německou kolonizací přicházela do češtiny i hojná slova německá, zejména týkající se feudálního zřízení (man, léno, rytíř, rychtář), různých řemesel (hoblík, ponk, rašple, vertat), ale i módního života, zejména odívání (Jrejíř, šlojíř,), i slova a obraty z běžného mluveného jazyka (musit j muset, hanit i hanět, fortel, trunk, rendlík, knedlík). Německým prostředím pronikala k námi slova z jiných jazyků, zejména z francouzštiny (basa, klavír,ofia'r, bujón, kotleta), z italštiny (salát, artyčok, piano, forte, viola) i španělštiny (armáda, kanonádu). Přes odpor vzdělanců se příliv slov z němčiny po Bílé hoře ještě zesílil.
V  období obrozeneckém se však dosud živelné pronikání cizích slov u-smčrnilo. Obrozenci vymycovali slova německá a raději je doslovné překládali-vytvářeli kalky, jakojazykozpyt, zeměpis, předložka). Záměrně přejímali s lova z jazyků slovanských, hlavně z ruštiny a z polštiny (příroda, průmysl, ml uch. dikobraz; půvab, vzor, výraz, okres), méně z jazyků jihoslovanských (dvorana).
Ve zvýšené míře se začala slova přejímat až v novější době, a to především v oblasti odborné (to má velký význam pro mezinárodní srozumitelnost). Na prvním místě se dnes přejímají slova mezinárodní (internacionalismy), původu antického a rozšířená dnes ve velké většině kulturních jazyků, často uměle vytvářená ze základů řeckých a latinských. Taková internacionální slova se uplatňují v nejrůznějších oblastech vědy, techniky a kultury. Jsou to slova jako: auto(mobil), telefon, televize, mikroskop, doktor, profesor, technika, akademie, ale také jména přídavná, jako abstraktní, konkrétní, generální, speciální, dramatický, katolický, synchronní I synchronický, i slovesa, jako absolvovat, diskutovat, emigrovat, fundovat, glosoval, ignorovat, komponovat, maturovat, normovat, reprodukovat, salutoval, tradovat, vinkuloval.
V novější době pronikla do češtiny řada slov z ruštiny(sovéí, prověrka, sputnik, lesostep, perestrojka, samizdat), a zvláště z angličtiny (názvy sportovní: sport, box, fotbal, hokej, faul, ofsajd, trénink, názvy hudební: jazz - džez, folk, big band, pop-music ... a odborné názvy, např. z elektroniky, jako kompilier [kompjútr], software, tuner). Ale do češtiny se dostala - většinou prostřednictvím evropských jazyků - i slova z jazyků někdy i hodně vzdálených (např. tabák z řeči karibských
69
indiánů, kari z tamilštiny, káva z turečtiny, čaj ze severní čínštiny, bungalov z ben-gálštiny, bumerang z řeči australských domorodců atd.).
Slova cizího původu tvoří významnou složku slovní zásoby češtiny. Zpřesňují a obohacují odborné vyjadřování a umožňují jemnější odstínění výrazu. Mnohá z nich se již plně přizpůsobila znění slov domácích, takže je jako cizí už nepociťujeme {škola, žák, kříž, kalich, kostel, košile, boty). Většinou si ještě jejich cizí původ uvědomujeme (to platí zvi. o slovech internacionálních a o slovech nověji přejatých z jazyků západních), a to podle rozmanitých rysůcizosti, které si tato slova dosud uchovávají. Takovými rysy bývají např. cizí písmena {x,q,w,g a/), neobvyklé postavení nebo seskupení hlásek (např. a-, i- na počátku slov: anděl, alabastr, Apač; inkoust, ikona, idyla), neobvyklé zakončení a z něho plynoucí nesklonnost (např. kari, angažmá).
Projevy v českém jazyce často ozvláštňujía osvěžují cizojazyčné citáty (např. lat. de facto, sit venia verba, franc, par excellence, cherchez lafemme, něm. treu und bieder, Maul halten und weiter dienen, angl. last but not least, input - output, splendid isolation, ital. allegro ma non troppo. Do slovní zásoby češtiny ovšem cizojazyčné citáty nepatrí.
3. Slovní druhy
'Soubor všech slov českého jazyka lze různým způsobem roztřídit. Nejobecnější třídy slov tvoří slovní druhy. Uplatňují se ve slovní zásobě, ale i v gramatickém systému a při vytváření textu.
3.1 Kritéria pro třídění slov do slovních druhů
Při rozčleňování slov do slovních druhů lze vycházet z různých hledisek, zpravidla nelze jednoznačně a jednoduše všechna slova přičlenit k určitým skupinám na základě jednoho kritéria.
Slovní druhy jsou vymezeny na základě tří kritérií, ta se někdy doplňují, jindy si konkurují, přitom žádné kritérium samo o sobě není dostačující. Jsou to kritéria: sem antické (významové), morfologické (tvaroslovné) a syntaktické (skladební).
3.1.1 Kritérium sémantické
V uplatňování a v uvádění pořadí těchto kritérií se různé mluvnice liší, nejčastěji se uvádí na prvním místě kritérium sémantické, protože věcný význam slova, ovšem jen plnovýznamového (a zvláště konkrétního), bývá snadno přístupný, neboť pojmenovací jednotka obráží pojmenovávanou mimojazykovou realitu (denotát).
Na základě tohoto kritéria se člení slovní druhy podle toho, co z reálného (mi-mojazykového) světa obrážejí: na podstatná jména (substantiva - stůl, matka, vejce, zmatek, chytrost, štěstí), označující jevy chápané jako samostatné, na
70
přidav nájména (adjektiva- hezký, železný), označující jevy chápané jako jejich příznaky, vlastnosti, a to příznaky stálé (statické), a dále na slovesa(verba, 1. p. verbum - jít, nosit, vydržet), označující příznaky proměnlivé, procesuálni (dynamické, vázané na čas). Obsahy těchto posledních dvou slovních druhů, vlastnosti a děje, vyjádřené adjektivy a slovesy, mohou mít další příznaky, vyjádřené příslovci (adverbii)- ta vyjadřují tedy příznaky příznaků (srov. velmi starý, dobře zpívá). Rozdíl v sémantice je pro členění slov do slovních druhů jen hrubý podklad, neboť záleží na přístupu k této skutečnosti, v oblasti abstraktního chápání můžeme pojmout každou skutečnost jako samostatnou (jako substanci), takže např. příznak barvy {červenérůže) můžeme změnit na substanci {červeň růží) a z adjektiva se stává substantivum, obdobně rahX.o stavět dům -stavba dumu (z příznaku se jazykově stává substance a ze substance příznak).
3.1.1.1 Základní a nástavbové slovní druhy
Uvedené čtyři slovní druhy-substantiva, adjektiva, slovesa, adverbia-jsou slov n í druhy základní, tvoří základ slovnědruhové soustavy. K nim můžeme ještě přidat nástavbové slovní druhy: číslovky (numeralia) jako nejběžnější prostředek pro vyjadřování počtu, kvantity (tu ovšem vyjadřují i jiné slovní druhy, např. příslovce míry, např. velmi, mnoho, málo), a zájmena (pronomina)a zá-jmenná příslovce jakožto slova zástupná. Tyto všechny slovní druhy tvoří skupinu slov plnovýznamových (autosémantických), třebaže některé jednotlivé výrazy patřící k těmto slovním druhům plnovýznamové nejsou (srov. sloveso býtibývat, stát se/stávat se v roli pomocných slov). Plnovýznamovými síovyjsou i mnohá citoslovce, napodobující zvuky (bum, kuku) nebo naznačující prožitky psychické (ach, ouvej, je) a navazující kontakt (nate, viď, haló).
3.1.1.2  Synsémantické slovní druhy
Ostatní slova nejsou plnovýznamová, říká se jim synsémantická, jsou to po stránce věcného významu slovní druhy nesamostatné: předložky, spojky a částice.
3.1.2 Kritérium morfologické
Jindy se jako základní bere a uvádí jako první kritérium morfologické, ale ani toto kritérium nerozčlcní do slovních druhů všechna slova. Lze ho uplatnit jen u slov, která mohou měnit své tvary, tj. u slov ohebných, tzn. že ani při uplatnění tohoto kritéria ne-rozčleníme předložky, spojky, částice, ale nerozlíšime od nich ani citoslovce a příslovce, pokud příslovce nebudeme chápat jako samostatnou skupinu adjektiv, a to ne sklonnou. s možností stupňovat tvary, čímž tvoří příslovce přechod k slovům ohebným.
3.1.2.1 Ohebná slova
Ohebná slova členíme podle toho, zda se skloňují, nebo časují. Časují se slovesa, skloňují se jména. K nim řadíme: jména podstatná, přídavná, zájmena a číslovky. Tyto čtyři druhy jmen mají pouze tři typy skloňování:
"I
jmenné (substantívni-viz vzory podst. jmen a jejich koncovky), zájmen-né (srov. formy osobních a ukazovacích zájmen) a složené (adjektivní).
Poznámka: Složené skloňování vzniklo historicky sdružením jmenného a zájmenného skloňování-dobrV jb>dobrý, dobra + jego >dobrého ...
Číslovky nemají samostatný, zvláštní systém svých tvarů, využívají systému tvarů substantivních (tisíc, sto), adjektivních (čtvrtý, první) a zájmenných (Jeden), tzn. že je morfologicky neodlišíme od jiných jmen („napodobují" je tvarem), ale typ pět, pěti (7. pád pěti) je specifický pro číslovky, anebo zůstávají nesklonné, mají-li úlohu příslovce (dvakrát).
Při určování druhu ohebného slova je tvar výrazným kritériem. Na základě jeho uplatnění řadíme podstatná a přídavná jména slovesná, podržující si některé vlastnosti sloves (slovesný vid, popř. rod), ke jménům, protože je nečasujeme, ale skloňujeme (stání, chození, držení; stojící, chodící, držící).
Do jisté míry i příčestíapřechodníky jsou na přechodu k jménu m (Obchody byly otevřeny, srov. Obchody byly stále otevřeně; Dívky se hnaly ulicí smějíce se, srov. Smějící se dívky se hnaly ulicí).
Obdobně podle morfologického (a ovšem i syntaktického) kritéria rozlišíme přídavné a podstatnéjméno apříslovcev případech jako: krásný - krásu -krásně, z hlediska sémantického (věcného) jde ve všech případech o vyjádření vlastnosti, přitom u slova krása o vlastnost osamostatněnou, např. krása lidského těla, u slova krásný o vlastnost vázanou na substanci (vyjádřenou podstatným nebo jiným jménem, např. krásná dívka, krásný obraz), u slova krásně o vlastnost vázanou na děj nebo na výsledek děje: krásně malovat, krásně vyřezaný, na jinou vlastnost pojatou jako základní: krásně žlutý, krásně barevný.
3.1.3 Kritérium syntaktické
Třetím kritériem je kritérium syntaktické. S lov a různé slovnědruhovč platnosti plní rozmanité funkce v mluvnické výstavbě výpovědi, tzn. uplatňují se v rovině syntaktické (skladební) jako si ova-výpovědi/věty, jako větné členy a jako gramatické výrazy, pomocná slova při větné výstavbě. Samostatnou funkci výpovědi mají citoslovce, pojímající skutečnost globálně, nerozčleněně (Hurá! Achich. Jéjé), ovšem některá citoslovce mohou mít i funkci obdobnou jako slovesa (Pavel hup do vody). Ostatní autosémantickéslovnídruhy (podstatná jména, přídavná jména, převážně zájmena, číslovky, většina sloves a příslovcí) p 1 -ní roli větných členů. Základní funkcí podstatného jména je být podmětem nebo předmětem (Bratr pěstuje kaktusy), jeho vedlejší funkcí je být neshodným přívlastkem (Cesta lukami byla příjemná), doplňkem (Jmenovali ho soudcem), jmennou částí prísudku (Sestřenice je letuškou) a příslovečným určením (Prodírali jsme se křovím); přídavná jména bývají shodným přívlastkem (Obdivovali vzrostlé bukově stromy), jejich vedlejší funkcí je být shodným doplňkem (Viděla jsem ji usměvavou) a jmennou částí prísudku (Otec je optimistický); zájmena a ohebné číslovky mají podle svého sémantického a morfologického charakteru schopnost být stejnými větnými členy jako podstatná a přídavná jména. Základní funkcí slovesa
72
(v určitém tvaru) je být přísudkem (Rek ležel v boudě), neurčité tvary slovesné mohou plnit roli jako jména (Mluviti stříbro, mlčeti zlato, infinitiv jezde podmětem), příslovce jsou příslovečným určením (Vrátili jsme se včera).
Syntaktické kritérium tedy nerozčlení autosémantická slova do slovních druhů přesně, pouze příslovce jsou monofunkční, ncpočítáme-li k nim tzv. predikativa, majíjednu větnou funkci, příslovečného určení; predikativa plní funkci neslovesné části slovesnč-neslovesného prísudku (predikátu): je chladno, je zapotřebí. Pravé toto kritérium se uplatňuje jako základní při třídění slov neplnovýzna-mových a neohebných.
Předložky nejsou samy osobě větným členem, avšak tvoří větné členy ve spojení se jménem (v studni - příslovečné určení místa, do večera - příslovečné určení času, děti ze vsi - přívlastek neshodný, díval se na děvče - předmět); podílejí se tedy na výstavbě větné, ale nesamostatně, jen ve spojení se jmény.
Spojky spojují větné členy a věty uvnitř výpovědi i jednotlivé výpovědi navzájem; jde o spojování koordinační, přiřazující (a, ŕ, nebo) i determinační, rozvíjející (když, protože). K spojování se užívá i jiných slovních druhů: vztažných zájmen (který, jaký...), vztažných příslovcí (kdy, kam...). Ta však nejen spojují jiná slova, popř. věty, ale jsou i větnými členy (Žena, která vystupovala z auta, upadla - která = podmět vedlejší věty). Spojky a vztažné výrazy (vztažná zájmena a vztažná příslovce) jsou výrazy spojovací.
Vedle už uvedených druhů se vyčleňují částice (ty bývaly ve starších mluvnicích rozptýleny mezi příslovce, popř. citoslovce). Částice jakožto slovní druh neohebný, ne plnovýznamový a nesyntagmatický - nejsou větnými členy - se podílejí na vyjadřování modality (prý, snad...), na naznačování druhů vět podle postoje mluvčího (kéž. ať), uvozují výpovědi současně i s naznačováním emocí (Ale to jsou k nám hosti! - překvapení, radost). Je třeba lišit částice od spojek podle jejich funkce. Např. ale je spojka, která se může stát částicí, jestliže nespojuje větné členy nebo věty, ale uvozuje výpověď a naznačuje její citový ráz.
Slovní druhy jako: spojky, některá zájme na (vztažná, ukazovací s funkcí odkazovači, osobní i přivlastňovací), příslovce a částice jsou i významným p r o -středkem výstavby textu. Slouží soudržnosti textu (koherenci), k jeho vázanosti. Jako navazovací prostředky (konektory) přesahují rámec věty, a dokonce leckdy i textu, navazují-li přímo na mimojazykovou skutečnost, srov. Tehdy jsme navštívili i muzeum. Tam jsme na vlastní oči viděli všechno to, co nám vykládali ve škole (viz kap.V.3.2.1).
3.2 Počet slovních druhů
V mluvnicích se neuvádí stejný počet slovních druhů. Dříve se tradičné vymezovalo devět slovních druhů - bez částic, dnes se běžně liší slovních druhů deset. Kolik slovních druhů se vymezuje, to záleží na stupni abstrakce a zobecňování. (Viz výše poznámku o možnosti chápat příslovce jako adjektiva.) K tradičním slovním druhům se přiřazují někdy jako další slovní druh tzv. p r e d i k a t i v a. Jsou to slova s vyhraněnou funkcí vyjadřovat stav nebo modalitu ve spojení se sponovým
73
slovesem být v jednočlenných i dvojčlenných větách {{jet chladno, lbytol ošklivo, řadí se sem i typ modálních predikativ: /bylo/ třeba, /je/ možno, nutno, lze ...). Běžně se tato slova považují za druh příslovcí. (Viz i kap. 3.1.3)
3.3 Hranice mezi slovními druhy
Mezi slovními druhy nejsou vždy zřetelné hranice a ani nemohou být, protože jednotlivá kritéria (sémantické, morfologické, syntaktické) se kříží, zčásti jdou proti sobě (např. každý - sémanticky zájmeno, morfologicky adjektivum a syntakticky adjektivum /každýčlověk/ nebo substantivum/Aažtíy z moí/). Existují tedy přechodné j evy (typ hajný, pokladní, stavění, brzdící).
Přechodný slovnědruhový charakter mnohých slov vede také k tomu, že se tato slova v mluvnicích zařazují různě, jde o přesahy mezi slovními druhy. Např. slovo všichni bývá obvykle zařazováno k zájmenům (vzhledem k jeho tvarům: všichni, všech, všem jako ti, těch, lem), ale někdy k číslovkám (vzhledem k jeho kvantitativnímu významu), slovo totiž bývá považováno nejíastějí za spojku (spojuje věty v poměru vysvětlovačím), někdy za příslovce (naznačuje příčinu), popř. i za částici (jestliže uvozuje větu).
K odlišení autasémantických neohebných slov (příslovcí a citoslovcí) od synsémanlických (spojek, částic) lze dospět těmito kroky: Zeptáme se, zda určované slovo může stát na konci věty, zda se pojí se záporkou, zda se jím můžeme ptát nebo jím můžeme odpovídat. Odpovíme-li si kladně, lze slovo považovat za plnovýznamové.
Slova někdy přecházej í z jednoho slov ní ho druhu ke druhému. Bývá to zvláště v těchto případech:
a) Přídavná jména (adjektiva, zejména slovesná, se stávají podstatnými jmény (sub-stantivy)=s ubstantivizace adjek t i v (cestujícíčlověk, /ten/ cestující, tj. pasažér).
b) Tvar jména nebo předložkové spojení nebo tvar slovesa ustrnou a stanou se příslovci (adverbii) - jde o proces adverbializace (jít kolem, kveěeru, číst /v/leže...).
c) Ustrnulé tvary podstatných jmen, popř. sloves se stávají předložkami (díky tvé píli, během představení, vzhledem k špatným podmínkám /= ptal,počínaje příštím rokem /= od/...); tento proces se nazývá prepozicionalizace (prepozice = předložka).
d) Jindy slovní spojení nabývají charakteru spojky (konjunkce), pak jde o kon-junkcionalizaci, srov,zatímco (zatím + co),mezitím (mezi + tím).
e) Nastává i proces partikulizace (partikule = částice), kdy nevétná ivětná spojení (kéž by, jen aby) nabývají povahy částic. Mnohá spojení ztrácejí svůj původní, samostatný slovní význam, ustrnou a stanou se frazémy (frazeologismy), tj. f r a z e o -1 o g i z u j í s e (ať visím, to mě podrž, to si pis), někdy se i u těchto případů uvažuje o partikulizaci (M.Grepl).
Přechod slovního druhu k jinému je snazší u slov neohebných, protože se nemusí měnit podoba slova. Často jde o řetěz změn: kolem = 7. p, j. č. podstatného jména —»příslovce kolem (ve větné funkci příslovečného určení: Petr právě prošel kolem = okolo nás, vás...)^předložka kolem (ve spojení se jménem: prošel kolem našeho domu).
Kromě toho táž podoba slovní může patřit k různým slovním druhům, jde o slo-vnédruhovou homonymu- dvojího druhu, srov. hnát (= podstatné jméno
74
označující ruku n. nohua sloveso s významem pobízet k pohybu žene); co (= zájmeno tázací a vztažné: Co říkáš?! Nevím, co odpovědět; částice /ve frazému/: Co naděláš!; citoslovce: Co? Co, co! /podivení s výstrahou/; příslovce ve významu mnoho: Naše maminka, co se nadělá!).
3.4 Postup při určování slovních druhů (algoritmus)
skloňuje sl	fjméno)           časuje sc (sloveso)       plnovýznamové			neplnovýznamové	
přímo pojmenovává		zastupuje,	je větným     není vět-	vyjadřuje    spojuje	vyjadřuje
/\		naznačuje	členeni        tiým Cleném	větný vý-    věty	modalitu
/    \		(zájmeno +	(příslovce)    (citoslovce)	znám jen    a větné	popř.
/		číslovka neurčitá)		ve spoje-    členy	UVOZlljť
/				ní sejme-   (spojka)	věty
má číselný	nemá	číselný vý-		ny	(částice)
význam	znám	(popf.  má.		(předložka)	
(číslovka	avšak kvantum je				
určitá)	chápáno |.iko sub				
	stance	)			
má skloňování		ostatní má skloňování			
sbžeiié a základu		jmenné, základní funket			
funkci (ve ví-tC-j		podmetu a předmětu			
přívlastku		(podstatné jméno)			
i přídavně jméno)					
75
4. Tvoření slov
4.1 Obecně o tvoření slov
4.1.1 Podstata tvoření slov
V kapitole IIL2.8.2 jsme poznali, že nejdůležitějším prostředkem rozšiřování zásoby pojmenování je vytváření nových slov na základě slov, která již jazyk má, a to způsoby a prostředky, jež má pro tento účel pohotově. V tomto smyslu je tvoření slov (s 1 o v o t v o r b a, derivologie) proces individuálního novotvoření, ražení nových slov pro vyjadřování nového obsahu.
Tak napr. vzniklo nové slovo dálnice na základe slova dálný slovotvornou příponou -ic(e) podle modelu siln(ý)- silnic(e),železn(ý)- iekznic(e).
K tvoření skutečně nových slov dochází však v jazyce poměrně zřídka. Mnohem častěji „znovuvytváříme11 slova, která v jazyce sice už jsou (a také jsou v slovnících zachycena), ale nám nejsou známa, a proto si je musíme ad hoc, tj. pro ten který případ, vytvořit. Nejčastěji však jen opakujeme, reprodukujeme v mysli proces tvoření slova už známého, zvláště ovšem tehdy, není-li nám zcela běžné (a nevytvořilo se proto dosud „krátké spojení" mezi výrazem a s ním spjatým významem), takže si jeho utvořenost, utvářenost ozřejmujeme.
Obdobné při vnímání nespojujeme taková slova vždy s jejich aktuálním lexikálním významem, nýbrž ozřejmujeme si na základě jejich utvářenosti jejich slovotvorný význam (a z něho pak usuzujeme podle souvislosti nebo situace na aktuální význam lexikální).
Poznámka: Musíme si však být vědomi toho, že v jazykové praxi motivovanost slova a jeho .s 1 o v o -t v o r n á stavba jsou obvykle pod prahem vědomí (mohou ovšem být kdykoli oživeny a zprůhledněny), takže pak spojujeme i zřetelně motivované, popisné slovo bezprostředně s jeho obsahem, s [eho lexikálním významem a naopak, tedy právě tak jako u slov nemotivovaných, značkových. Tak např. užíváme popisného slova učitel právě tak jako značkového .slova iák. Ale na rozdíl od tobolo slova si můžeme význam slova učitel kdykoli vyvodit (známe-li ovšem základové slovo učit a víme-li, že příponou -tel odvozujeme slova s významem činitele děje).
Tvořením slov rozumíme tedy jednak proces, činnost vytváření slov na základě slov v jazyce už existujících způsoby, postupy a prostředky, které jazyk k tomuto cíli má, a to nejen vlastní vytváření, produkci nových slov (neologismů), ale především reprodukci, opakování slovotvorných postupů, jimiž slovo bylo, nebo přesněji jimiž se jeví utvořeno, jednak však také výsledný stav těchto procesů, ozřejměnou utvářenost slovotvorné motivovaných slov neboli jejich slovotvornou stavbu.   •^«==i—         ■
Slovotvornou stavbou (strukturou) slova, jeho „utvářenosti" míníme to, jak se nám z dnešního pohledu jeví slovo utvářeno. Zpravidla je tato utvářenost průmětem postupu, jímž slovo skutečně bylo utvořeno, odráží vznik(genezi) slova. Nemusí však tomu tak být vždy; tak slovesa typu chválit, pracovat např. vznikla z dějových jmen chvála, práce. Protože se však dnes dějová jména obecně chápou jako odvozená od sloves (srov. rvačka, rvanice od rvát, družba od dražit, a zvláště
76

podstatná jmčna slovesná, tvořící se od sloves prakticky neomezeně, takže se někdy i chápou jako slovesné tvary neurčité), jeví se i dějová jména chvála, práce jako odvozená od sloves chválit, pracovat. Hodnotíme tak i slovo válka (původně odvozené od stč. váleti — válčit) vzhledem k {formálně zřetelně odvozenému) slovesu válčit.
4.1.2 Způsoby, postupy a prostředky tvoření slov
Základním způsobem tvoření slov je v češtině o d v o z o v á ní (d c r i v a c e). To záleží v tvoření slova od jiného slova (základovéha}'pomocí odvozovacích prostředků (formantů). Běžně se odvozují slova předponami (prefixy), před p majícím i se před základové slovo (např. nést - při-nést, otec - pra-otec, dobrý - ne-dobrý), apříponami (sufixy), připínajícími se ke kmeni základového slova (např. venk-a - venk-ov, hned - hned-ky, pomal-u - pomaloučku); první z těchto postupů nazýváme p re fixací, druhý su fixací ve vlastním, užším smyslu. U slov ohebných je sufixace sjíjata s příslušným souborem koncovek, s tvaroslovnou c harakteristikou (např.prav-ý-prav-ic-e: koncovka -e tu reprezentuje,jakožto koncovka základního tvaru l.p.j.č., celý soubor koncovek paradigmatu mze; budeme ji nadále pro větší zřetelnost uvádět vždy v kulatých závorkách, tedy: prav(ý) - pravic(e), podobně piacov-n(a), pracov-ník, pracov-išt(ě) atd.). K su-fixaci se pak přimyká odvozování bez zvláštni slovotvorné přípony, pouhou záměnou souboru koncovek (bezpříponové odvozování, konverze) (např. dobr{ý) - dobr{o), kmotr - kmotr{a) atp.). Pro sloveso je příznačné i odvozování sloves zvratných pomocí volných zvratných formantů se, si (původně tvarů 4. a 3. p. zvratného zájmena), tzv. reflexiv/iz/ace (např.bavit-■ bavil se. hrát - hrát si). Okrajové postavení má v češtině odvozování od úplného slovního tvaru zvláštní příponou, tzv. z á p o n o u (p o s t f i xe m) (kdo - kdo-si, 2. p. koho-si, 3. p. komusi atd.).
Tyto postupy se mohou různě k o m b i n o v a t: např. substantivum pahorek je odvozeno od substantiva hor(a) zároveň předponou pa- a příponou -ek, v nepřímých pádech -k-; takové pohyblivé -e- označujeme dále v šikmých závorkách, tedy JeL v našem případě pa-hor-lelk; vlastně bychom tu měli uvádět v reprezentativním tvaru i nulovou koncovku, tedy -/e/k(0), pro zjednodušení ji však nevypisujeme (ale předpokládáme). Nedostatek koncovky tu tedy nepřímo naznačuje soubor koncovek vzoru hrad; sloveso rozplakat se je odvozeno od základového slovesa plakat zároveň předponou roz- a zvratným formantem se; slovo scestí )c odvozeno od slova cest(a) zároveň předponou s- a souborem koncovek vzoru stavení. Atp.
Ve všech těchto případech vstupuje do utvořeného slova jediné slovo základové (to samo může být ovšem i odvozené nebo složené, např. rozhlas-rozhlasový, spoluúčinkoval - spolutičinkující, modrotisk - rnodrotiskovy).
Zvláštním případem sufixálního odvozování je slovotvorný postup, při němž východiskem je spojení předložky s příslušným pádem jmčna (pod bradou -podhradek, mezi národy - mezinárodní, na městě - náměstí).
11
Vedle těchto přímých postupů odvozování, rozšiřujících slovotvorný základ o nějaký slovotvorný afix (to je nerozlíšené označení pro prefix, sufix a postfix), vyskytují se zřídka i postupyzpětné: odvozování odsunutím předpony (de» prefixace, např. útes - tes, poslat -slát) a odsunutím přípony (dcsufixace, napr. plamen - plam), u slov ohebných spojený často se změnou tvaroslovné charakteristiky (darebný - dareba, krásný - krása, sladký - sladit).
Odlišnost utvořeného slova od slova základového zvyšuje často i hláskové střídání (obměna, alternace), provázející základní, vlastní slovo-tvornýpostup. Jde o střídání hlásek uvnitř kmene ana jeho konci, v podstatě stejné jako v tvarosloví.
Střídají se zejména samohlásky dlouhé, popř, dvojhlásky s krátkými (hlas -hlásek, list - lístek, plech - plíšek. dub - doubek; kárat - karate!, síla - silný, míra -měřit, bříza - březina, kůl - kolík, brousit - brus), ale také souhlásky tzv. tvrdé s měkkými (teta - tetička, had - hadí, slaný - slanina), souhlásky zadopatrové s predo patrovými (rak - ráček, rok - roční, odročit, výročí, hluchý - hluše, ohlušit) aj.
Méně významné je v češtině tvoření slov skládáním (kompozice): při něm vstupuje do utvořeného slova více než jedno (plnovýznamové, autoséman(ické) slovo základové, ncjčastěji to bývají slova dvě. Přední (neposlední) člen takového složeného slova (kompozita) mívá podobu pouhého základ u, většinou se spojovacím vokálem -o-(kamenolom, čeivenomodrobílý). řidčeji -e-(kožtluh), -i-(vlastivěda, svítiplyn), nebo bez spojovacího vokálu (strojmistr), zad-ní (poslední) člen bývá shodný s jedním ze základových slov (zvfrokruh, strojmistr, vlasti\ěúa., červenomodrobuý), je-ii ovšem skládání kombinováno s odvozováním, pak bývá odvozen slovotvornou příponou (spolu s tvaroslovnou charakteristikou, např. znakoplav-k(a), dřevorub-lelc) anebo jen tvaroslovnou charakteristikou (koželuh, modrookiy)).
Vnějšně jsou složeninám blízké (slovní) spřežky (juxtapozice), které vznikly prostým sražením, spřežením skladebního slovního spojení (zpravidla víceslovného pojmenování) v jedno slovo (např. chvály hodný^uhvályhodný, práce schop-ný^>práceschopný, země třesení—> zemětřesení, pět a dvacet—* pětadvacet) a dají se dosud v tato slova rozložit.
Poznámka: S p f a h o v á n í nem od původu pojmenovací akt. nýbrž pouze úpravu v í c e s I o v n é h o pojmenování nejjednodušším prostředkem: sražením v jedno slovo, což se v písmě projeví psaním dohromady, v mluvené řeči neuplatněním pauzy a sjednocujícím hlavním přízvukem. I tato úprava se děje většinou spontánně, bez tvůrčího záměru. Proto spřežky do vlastníslovotvorby nenáležejí.
Přechod k derivaci (a to prefixaci) tvoří spřežky zakládající se na spojení syn-sémantického slova se slovem autosémantickým, ncjčastěji předložky se jménem podstatným (popř. i rozvitým). Protože spřežky toho druhu mají obvykle platnost příslovcí, nazývají se příslovečné spřežky. Patří sem např. nahoru, dohromady, vcelku, zpravidla, potichu, přešlo, zatím. Jelikož se však mohou spřežky utvářet podle těchto modelů i druhotně, mohou se chápat i jakoby utvořené zároveň předponou a slovnědruhovou příponou, např. z-hntb-a. Jen to nám dává oprávnění zařadit příslovečné spřežky do tvoření slov.
Při odvozování může docházet i ke změně slovního druhu, napr-.i/t^OO a4J-- sleplelc subst., dar subst. - dar-(ova-t) sloveso, rychl(ý) adj., rychi-e adv., rychl-ost subst., tychl-(i-t) sloveso. Může ale docházet k přechodu od jedné slovnědru-
78
hové kategorie ke druhé bez jakékoli změny výchozího slova (viz kap. III. 3.3.).
Od případů, kdy se slovo tvoří na základě pojmenovacího aktu, je třeba odlišovat případy, kdy nové slovo vzniká pouze úpravou pojmenování už hotového.
Nejčastěji jde o zhutnění (kond e n z a c i) pojmenování víceslovného v jednoslovné (u n i v e r b i z a c c, srovľvTŕapitolelII.2.N.2), např. průmyslová škola -prumyslovkaTšpäčTpyWt - spacák. Přitom se, jak patrno, využívá v podstatě týchž prostředků jako při vlastním odvozování příponami (především -ák, -k(a)).
Tak vznikají í expresívni úpravy záležející v obrněné formantu (jakozubař - zubák, dělník - dčlňas, gramofon - gramec, sestra - ségra) nebo vznikající mechanickým krácením (jako obyčejný - obyč, bezvadný - bezva, padesát - páde).
Různým zkracováním pojmenováni sousíovných vznikají  slova z k i a t k o v a.
Zkratkové tvoření je v češtině řídké a omezuje se na jména institucí a výrobků. Podle
toho, z kterých částí sousloví se nové slovo skládá, rozlišujeme zkratková slova
hlásková, z pivních hlásek jednotlivých složek, např. ULUVz Ústředí lidové umělecké
výroby, AMU z Akademie múzických umění, zkratková slova písmenná z prvních
písmen složek souslovného pojmenování, např. USA z United States of America, a
zkratková slova z počátečních, popř.  i koncových slabik nebo jiných  úseků
souslovného pojmenování, např. Cetka z Cřská (původně Československá) zisková
kancelář, Tesavela z Tesa-fík & Pn-vela atp.
Poznámka: Obecně tvoření zkralek není úkolem nauky o tvoření slov, poučení o něm podávají Pravidla Českého pravopisu.
4.1.3 Základní slovotvorné vztahy
Základními slovotvornými vztahy jsou vztah z a k l á dán í_se (jednoho slova na druhém) neboli fVn/j a <• ?-, a vztah odvolávánTseTpdkazování (jednoho slova na druhéKmotivace..^
Vztah fundace (fundovanosti) znamená, že jedno si ovo, zpravidla sémanticky i formálne složitější-výsledné, cílové, fundované- se zakládá na slově jiném, fundujícím, výchozím, základovém, zpravidla sémanticky i formálně jednodušším, je na něm založeno, jím fundováno.
Vztah fundace je základní vztah slovotvorný, který spíná každé slovo základové se všemi slovy na něm založenými (např. LES -prales, lesík, lesník, lesovna, polesí. zálesák, lesní, lesnatý, zalesnit, odlesnit, ...). Naznačujeme jej, pokud je to zapotřebí, Šipkou směřující od slova fundujícího (základového) k slovu fundovanému, tedy např. les-*lesík, les-*präles, les—tzalesnit atp.
Souhrn slov fundovaných se společným slovem fundujícím vytváří různé svazky, např.:
Pr^le^7lesák lesní<— LES -> lesík
zalesnit ^ lesovna
79
_

Slova fundovaná mohou být ovšem sama fundujícími pro další slova vzhledem k nim fundovaným. Primární slovo základové pak vytváří se všemi přímo nebo zprostředkovaně na něm založenými slovy více či méně složitá slovotvorná hnízda. Srovnej např. poměrně malé hnízdo k základovému slovu list:
palist    -*     palistový
listen -* listenový
iistový<-__T ' ^>*Hstí
listnatý-
mi i stář Místek —» lístkový —► lístkovnice listování«- listovat              ^—- trojlístek, čtyřiístek
zalistovat
pře listovat
Vztah motivace (motivování) záležív tom,že se slovo motivované objasňuje, ozřejmuje vztahem k slovu motivujícímu. Tak např. význam slova učitelovat inter-pretujeme vzhledem k slovu učitel jako „působit jako učitel", význam slova učitel se nám opět ozřejmuje na pozadí základového slovesa íjc/í jako „ten, kdo učí".
Zatímco vztah fundace se uplatňuje především z hlediska autora (mluvčího nebo pisatele) při produkci a reprodukci slov, vztah motivace se uplatňuje především z hlediska příjemce (posluchače nebo čtenáře) při ozřejmování, interpretaci slov.
Jak slovotvorná fundace, tak slovotvorná motivace se týkají zásadně obou stránek slova, výrazové i významové. Přesto však při fundaci myslíme v první řadě na formu, při motivaci především na význam. Směr fundace (od fundujícího slova k fundovanému) a směr motivace (od motivujícího slova k motivovanému) nemusí být také na obou rovinách, výrazové a významové, stejně zřetelný. Tak tomu bývá především při odvozování pouhou záměnou tvaroslovné charakteristiky. při konverzi, kde formální příznak odvozenosti zcela chybí; např. pro směr fundace / motivace chválit - chvála nemáme na rovině výrazové přímé potvrzení, to nám na této rovině poskytne jen analogie jiných dějových jmen, kde jejich fundovanost signalizuje i formální prostředek - slovotvorná přípona (chváliti chvá-lení, procházet re->procházka, tvořit-* t\>orba). Tam, kde taková kritéria chy-béjí, nezbývá než uznati fundaci/motivaci obousměrnou (např. něhat-měžný: směru tvořenínčha—mčžný (souhlasící s hlediskem genetickým) nasvědčuje zpětná alternace ///i, pro směr opačný současné obecné kritérium sémantické: primární názvy vlastností jsou adjektiva. Obousměrná motivace je zásadně i v případech, kdy obé slova tvořící takové dvojice mají své formanty; např. jablkotr^jahloň. limšktt<—> hnišeň (v obou případech však analogie svědčí pro směr plod-» strom, srov. ořech -ořešák, slíva - slivoň, mandle - mandloň, jahoda - jahodnťk).
Mluvíme-li o fundaci / motivaci, máme zpravidla na mysli fundaci/motivaci přím o u, tj. mezi slovem fundovaným / motivovaným a slovem bezprostředné na něm založeným, jím motivovaným. Jen zřídka uvažujeme o fundaci/motivaci
80
nepříme, zprostředkované, a to tehdy, pokud si (zatím) uvědomujeme jen vzdálenou souvislost; v tom smyslu je např. adjektivum nevyslovitelný fundováno / motivováno nepřímo.zprostředkovaně slovesem vyslovit a základním substantivems/oi'ü, na shora měděném schématu slovotvorného hnízda list jsou nepřímo fundovaná /motivovaná slovapalistový. listenový, lístkový, lístkovnice, trojlístek, Čtyřlístek,
4.1.4 Slovotvorná stavba (struktura) slova
Z hlediska slovotvorného je stavba slova, jeho slovotvorná struktura vždy dvojčlenná. Tím se zásadně liší od lineární stavby morfčmové, tvořené posloupností různého množství významonosných prvků, morfému, s různými elementárními funkcemi slovotvornými a tvaroslovnými.
Např. podstatne jméno zahrddkdřství má slovotvornou stavbu zahrádkář-*-štvi, kdežto jeho morfémová stavba je: za-hrád-k-ář-stv-í (přičemž :n- je slovotvorná předpona, hnid- je /zdloužený/ kořen, -k-, -ář-, -Wv1--jsou slovotvorné přípony a konečně -/je komplexní zakončen í, sdružující k m e n o t v o r-nou příponu a vlastní koncovku (v daném prípade nulovou), v elementárni školské mluvnici koncovka. V našich výkladech se přidržíme pojetí prvního a běžné budeme mluvit o zakončení.
Porovnáním popisného (fundovaného a motivovaného) slova s příslušným slovem základovým zjišťujeme především jeho slovotvorný základ. Tím může být u slov v ,širším smyslu odvozených celé slovo základové (při prefixaci, reliexivaci a kompozicí), zřídka celý slovní tvar (při postfixaci) nebo pouze část tohoto slova, která je obsažena ve slově fundujícím, nejčastčji kmen základové-h o s I o v a (při sufixaci a konverzi). Je-li kmen základového slova komplexní, tj. obsahuje-li kromě kořene ještě slovotvornou a (nebo) kmenotvornou příponu, může byt základem (východiskem) odvozování i sám kořen (např. od slova sladký se slova sladkost, sladce tvoří z vlastního kmene slad-k-, kdežto sloveso sladit se tvoří z kořene slad-). Jindy je sice slovotvorným základem komplexní kmen. ale (složená) kmenotvorná přípona nevchází do odvozeného slova celá, nýbrž pouze svou pivní složkou (tak např. jméno milovník je odvozeno ze základu mil-ov-, což je kořen s první složkou kmenotvorné přípony -ov-a-, kdežto druhá složka -a-je odsunuta).
U složenin, mezi jejichž členy je vztah souřadnosti, je slovotvorných základů víc (např. ve slově čeivenomodrobílý jsou takové základy tři: přední člen (neposlední členy) bývá (bývají) v podobě základu (červen-, modr-), zadní člen mívá podobu celého slova (-bílý). Samohláska mezi členy má funkci spoj ovací apatií k formantu, viz dále.
Druhým členem fundovaného slova je slovotvorný formant k němuž patří zásadné všechno, čím se slovo fundované lisí po stránce formální od slova fundujícího, prostě to, co formuje, utváří výsledné slovo. Bývá to u slov odvozených: předpona, prefix {pa-klíč, ne-hezký, při-pojil), nebo přípona, sufix, spolu se souborem koncovek (tvaroslovnou charakteristikou) anebo i tvaroslovná Charakteristika sama. Průvodním rysem bývá někdy střídání (alternace) hlásek.
U slov v širším smyslu složených bývá slovotvorným formantem první (neboneposlední) člen složeniny, který má u vlastních složenin podobu kmene (strojmistr), popř. kmene se spojovacím vokálem (boh-a-shtžba), kdežto u spřežek podobu slovního tvaru vyžadovaného sémantikou slova základového
SI
(pravdě-podobný, vlasti-zrada). Integrace složek v jediné slovo bývá zdůrazněna spojovacím vokálem {kamen-o-lom). Obecným rysem celistvosti je jediný hlavní přízvuk a v písmě psaní dohromady. Zvláštním případem slovotvorného formantu, přesahujícím hranice slova, je volný slovotvorný morfém zvratný se asi (přehodnocené tvary 4. a 3. p. zvratného osobního zájmena), např. bít se, hrát si.
4.1.5 Jednotlivé odvozovací prostředky
Na hranici předpony a základového slova je vždy jasný morfémový šev {je to spojení v podstate aglutinační). Svým postavením před základovým slovem jsou blízké přednímu členu (určovacích) složenin (proto se někdy spojování s předponami řadí k skládání slov /Trávníček/). Ve shodě s tím se také při odvozování předponami významové ani slovnědruhovč zařazení slova nemění, dochází pouze k různým obměnám základového slova.
Většinou jsou předpony shodné s předložkami (do-, na-, naci-, o-, ob-, od-. po-, pod-, při-, s-, u-, v-, z-, za-), předpona pře- odpovídá předložce přes, některé se však v platnosti předložek nevyskytují (slovesné předpony roz-, vy-a vz- a předpony jmenné, jako pa-, pra- ay).
Předpony mají fonémovou stavbu ncslabiěnou (ľ-, vz-, s-, z-), jednoslabičnou (většina: o-, u~\ na-, ob-, od-, při-, po-, vy-, za-; nad-, pod-, pro-, pře-, před-, roz-) i dvouslabičnou (arci-, mezi-, mimo-, proti- aj.). Předpony končící souhláskou (v-, vz-, s-, z-, nad-, pod-, před-...) mají pro usnadnění výslovnosti i podoby vokalizované. tj. rozšířené o -e-(ve-, se-, ze-, vze-, nade-, pode-, přede-, srov. vejít, sestoupit, zestárnout, nadepsat, podezírat, předehnat).
Nejdůležitější úlohu mají předpony u sloves (slovesné předpony: do-, na-, nad-, o-, ob-, od-, po-, pod-, pro-, pře-, před-, při-, roz-, s-, u-, v-, vy-, vz-, z-, za-). Obměňují jednak slovesný vid (psát ned. - napsat dok., dělat ned. - udělat dok., stárnout ned. - zestárnout dok.), jednak druh(způsob a průběh) slovesného děje (jeho fázi: vyběhnout, vzplanout, rozestavět (počátek),dodělat, vycvičit, odkvést (konec), posedět, zatančit si (počátek i konec), míru děje (napovědět, ovarií. píizabíťXnakrást, nasmát se, převahl), někdy i jeho vazbu (cestovat nepřechodné -procestovat přechodné, škodit někomu -poškodit někoho).
Mnohem omezenější předpony jmenné mají význam zesilující (arcidílo, veletrh, pravlast, přečetný), zeslabující (jmklíč, příchuť, obstarší, pomenší) nebo rušící (neúroda, beznaděj), dále význam účasti (souboj, spoluobčan) a různé významy příslovečné (nadvýroba, předprodej, meziobchod, protislužba).
Slovotvorné přípony utvářejís odvozovacím základem, k němuž se připínají, kmen odvozeného slova; těsnost spojení se projevuje v ne vždy jasné m o r f é m o v é hranici az toho plynoucí obtížnější vyčlenitelnosti a hláskové variantnosti přípony. Často se proto přípona vyskytuje kromě své základní podoby v jedné nebo i více hláskových variantách, popř.v podobách rozšířených (srov. např. -sk(ý) v ženský vedle -ck(ý) v chlapecký, ale i -ovsk(ý) v klukovský).
Přípony mají fonémovou stavbu neslabičnou (např. -k- v dcerk(a), -n- v kal-n(ý)), jednoslabičnou (např.-ákvpas-ák, -týřv pastýř,-in-v slan-in(á),-telvku-za-tet), řidčeji dvouslabičnou (např. -itcln-[ý) v sncsiteln-(ý)).
S 2
Na roždí! od formantů předponových bývá hranice mezi příponovým formantem a slovotvorným základem často zastřena. To je důsledek f 1 e x i v n í-h o charakteru jazykové stavby, především různých hláskových změn na m o r f c m o v é m švu. Tak napr. přídavná jména ruský, česky jsou utvořena príponou -sk(ý), stejně jako italský. íránský ap., avšak slovotvorný základ tu není jen m-, če-, nýbrž ms-, češ- (kde -š- je alternací za -ch-, srov. Češi), -s- v těchto slovech reprezentuje proto jako tzv. morfémový uzel fonémové dvojice -ss - a -&-.
Mluvnická (tvaroslovná) charakteristika, tj. soubor koncovek zařazující slovo k určitému tvaroslovnému paradigmatu, je přirozené součástí ohebných slov vůbec. U slov odvozených příponou je však s touto příponou těsně spjata a spolu s ní se uplatňuje v úloze slovotvorného formantu (je spolu f o r m a n t e m); součástí mluvnické charakteristiky bývají i mluvnické přípony utvářející jeden ze slovesných kmenů (minulý: -nou-lnu-, -é(e)-, -i-, -a-, -ov-a-\ přítomný: -e-, -ne-, -je-, -í-, -á-), popř. kmenů jmenných (-et~l-at-, -en-). Někdy je ze současného hlediska obtížné rozlišit slovotvornou příponu a mluvnickou charakteristiku: bývá tomu tak zvláště u jmen přídavných a u tzv, pouhých vzorů jmen podstatných (u adjektiv měkkých je -í- mluvnická kmeno-tvorná přípona, -ho. -mu atd. koncovky; u adjektiv tvrdých však zakončení nedovedeme vždy jednoznačně rozdělit; u substantiv vzoru stavení má -;' platnost mluvnické přípony i koncovky, viz kap. III. 6.2.1.2).
U odvozování od sloves se často kmenotvorná přípona základového slovesa stává součástí slovotvorného základu (např. uč-i{ť) - uči-tel, káz-a(t) - kazatel), jindy do odvozeného slova nevstupuje (např. uč-efi, drž-e(t) -drž-iíel).
Svou f o n o 1 o g i c k o u strukturou jsou mluvnické kmenotvorné přípony většinou jednoslabičné: -i-, -ě(e)-, -a-, -á-, -í-, -á-, -nu-, -twit; -j-e-, -n-e; dvouslabiéné ov-a - a -uj-e -jsou složené.
Za druh mluvnické charakteristiky považujeme i slovnčdruhovou pří-p o n u příslovcí, zařazující příslušný kmen do slovního druhu příslovce. Je zpravidla samohlásková (-o v daleko, -ěje v tupě, mile, -v v hezky, -e, -i v komparativech snáze, wchleji), zřídka smíšená (zvláště -cín v celkem, honem).
4.1.5.1 Střídání (alternace) hlásek
Jen podmíněně lze za odvozovací prostředek považovat i různé obměny hláskové, které se ze synchronního hlediska jeví jako střídání neboli alterna ce hlásek. Tyto alternace, provázející často vlastní odvozovací postupy, především suíixaci a konverzi, jsou většinou podmíněné sousedními fonémy (např. před i, í'se zákonitě měni i v /', d v ď, n v ň), popř. morfémy v struktuře slova, a v tom případě jsou vázány na určitý slovotvorný typ (např. u deminutivního typu na -fe/k se kmenová samohláska ti, i zpravidla dlouží: klas - klásek, list - lístek, e se nahrazuje í: tetřev - tetřívek, u/ou: dub - doubek a o/ů: most - můstek). Tím, že zvyšují odlišnost odvozeného slova od slova základového, stávají se v té či oné míře s p o I u f o r m a n -
ty-
Podstatou alternace je obecné to, že určitá hláska nebo hlásková skupina odvozovacího základu se zamění hláskou nebo hláskovou skupinou jinou, obvykle
83
této hlásce / hláskové skupině fonologicky blízkou. To platí především o střídání samohlásek, vázaném zpravidla na určité slovotvorné typy. Střídání hlásek nenítcdv nahodilé, nýbrž řídí se určitými pravidly.
4.1.5.1.1  Alternace samohlásek
1. Alternace samohlásek se týka i i zvláště jejich kvantity. Častejšou zejména
a) alternace krátící:
á / a: žába - žabka, žabí, žádat - žadatel, dát - udat, podat atd. é / e: létat - letadlo, jméno -jmenovat í / i: získat - zisk, lípa - lipka, lipovv ý / y: mýdlo - mydlit, týt - rytec ú / u: úzký - uzoučký, úžit - zužovat K nim se přimykají kvantitativně-kvalitativní alternace í i ě(e), ů I o, ou i u, viz 3.
b) alternace dloužící:
a / á: hlas - hlásek, mazat - mazáni, volat - volávať, napsat - nápis
e / é: plamen - plamének /plamínek
i / í: list - lístek, chodit - chodívat
y / ý: kopyto - kopýtko
u / ú: uložit - úloha, u paty - úpatí
2.  Řidčeji se alternace týkají kvality samohlásek: e / o: ležet - lože, naložit, položit; nes! - nosit
a / o: hrabat - hrob
a / ě: svatý - světit, světec
e / a: sedět - (po)sadit
3.  Castěji se vyskytují alternace kvalitativně-kvantitativní:
a)  ě(e) / í: těžký - tíha, tížit, plech - plísek, sedět - sídlo u / ou: chlubit se - chlouba
o / ů: hrozit - hrůza, krok - krůček
b) í / ě(c): zpívat - zpěv, míra - měřice, utírat - utěrka ou / u: kouřit - kuřák, toužit - tužba, hrouda - hivdka
4. Sporadické jsou alternace s nulou:
a)  samohláska se vkládá:
0 / e: hrát - herna, služba - služebný
0 / o: hřmít I hřmět - hrom
0 / é/7 ý: světlo - světélko / světýlko, sukně - sukénka / sukýnka
b) samohláska se vypouští: e / 0: čekat - počkat, dočkat se u / 0: suchý - schnout
4.1.5.1.2 Alternace souhlásek
1. měkčící (odraz historického měkčení, palatalizace)
a) d / ď: mladý - mladě, omladit, had - hadí hadinec t / ť: krutý - krutě, kohout - kohoutí, čistý - čistit
84
n / ň: mírný - mírně, (z)mímit, havran - havraní
b) r / f: dobrý - dobře, udobřit; stay - stařec, starina; výr - výří
c) s / š: nosit - nosení, přenášet z I i: vozit - vození, odvážet c I č: ovce - ovčí, ovečka
d) h / ž: noha - nožka, nožička, unožit, nožní; vrah - vražda gl i: biolog - bioložka, Olga ~ Olžin ch l š: moucha - muška, muší, mušinec; suchý - su \r, sušit k / č: ruka - ručka, ručička, ručit, mční
e) k/c: trpký-trpce hl z: tuhý - tuze
t / c: iď/pí-(kmen slova tele) - telecí d / z: tvrdý - tvrz
ť / c: svítit - svícení, svíce, rozsvěcet I rozsvěcovat ď / z: soudit - souzení, posuzovat; hodit - házel, hradit   hráz
2.  tvrdící (vždy druhotné, dcpalatalizace)
a) ď / d: chodit - chod, chodec, chodba ť /1: letět - let, letec, letka ň / n: honit - hon. honec, honba
b) f / r: truhlář - truhlárna, pepř-peprný
c) ž / h: běžet - běh, běhat; něžný - něha š / ch: pršet - popŕchal, sprchnout, utěšit - útěcha č / k: skočit - skok, skákat; vyučit I vyučovat - výuka
3.  s nulou
k / 0: Nymburk - nymbursky', Žamberk - žamberský g/O: Göteborg -fpteborský, Wartburg-wartburský, Württemberg -wwitemberský
Jinak jen ojediněle, napf. p / 0: topit - tonout
4. Alternace souhláskových skupin sk / sť: deska - destička; zk / zť: přezka -přeztička sk / šť: nebeský - nebešťan, český - čeština šk / šť: hruška - hruštička; žk / žť : služka - služtička ck / čť: řecký - řečtina
st / šť: město - měšťan, hustý - houští, houština sť / šť: čistit - čištění I čistění, očišťovat / očisťovat zd / žď : jezdit - ježdění I ježdění, objíždět
Co se týká závaznosti alternací, máme tu co činit s celým spektrem od absolutní nezbytnosti a zákonitosti (jaká je např. u tvoření opakovacích sloves typu dělávat, honívat, sázívat: alá, i/í, e/í, nebo klč, hli, chls před -/, -ŕ vlčinec, vlčí, boží, hloží, bažina; muší, mušinec atd.) až po náhodnost (např. čekat - počkat).
Tzv. zpět né alternace jsou promítnutím změny původního směru odvození (fundace a motivace).
Poznámka: S hláskovými alternacemi se setkáváme i v tvarosloví, kde zvyšují kontrast mezi tvary v paradigmatu slova. Pro situaci v tvoření stav je důležité zvláště to, který tvar se hodnotí jako z á k I a clít í (napr. u slova hrách je dlouhá kvantita jen v 1. a 4. p. a je zřejmé druhotná: z hlediska slovotvorného nejde tedy u adjektiva hrachový o krátící alternací ála. protože většina tvarů slova hrách má kvantitu krátkou, naopak u deniinulivní podoby hrášek nejde o zachování kvantity slova hrách, nýbrž o závaznou pro tento typ dloužící alternaci vzhledem k většinové variantě základu hnuli-. Obdobně nemůžeme
85
objasňovat deminutiva typu domek vzhledem k 1. p. dám, nebol tato délka je pouze v 1. a 4. p., tj. před nulovou koncovkou, a stejně tak slova odvozena od sloves (deverbativa), jako nesení, nosil, vzhledem k inlínitivuínís/, neboť délku kmenové samohlásky má pouze infinitiv, kdežto všechny ostatní tvary tohoto slovesa mají ť krátké.
4.1.6 Pojmenovací (onomaziologické) kategorie
Poznali jsme již v obecných výkladech o pojmenování, že obsah vědomí, má-li být pojmenován, musí být nejprve učleněn, strukturován, a to ve shodě s pojmenovacími zákonitostmi jazyka. Výrazné se tyto obecné obsahové struktur ní typy neboli pojmenovací (onomaziologické) kategorie uplatňují zvláště v tvoření slov, atovrámci vysoce abstraktních kategorií slovnědruhových, které jsou v podstatě odrazem a výrazem obecných kategorií pojmových.
Z těchto obecných pojmenovacích kategorií jsou pro tvoření slov nejdůležitější pojmenovací kategorie vztahová (relační), obměnná (modiíikační) a převodová (transpoziční).
V první z nich, kategorii relační, se obsah výchozího pojmu podstatné mění (proto se též nazývá mutační), a to tak, že se výchozí rodový pojem blíže určuje vztahem k jinému pojmu. Takovými pojmy jsou základní obsahové kategorie, odpovídající v jazyce základním slovním druhům: kategorie podstaty (substance), vlastností (kvality), děje (procesu) a okolnosti, k níž se druží kategorie způsobu a míry příznaku. Těmto kategoriím obsahovým odpovídají v jazyce z ákl a d n í (pojmenovávací)slovnídruhy,tj. substantivum, adjektivum, sloveso a adverbium (viz kap. III. 3.1,1.1.),
Tak se vymezuje rodovýsubstančnípojem vztahem k pojmu vlastnosti (celek = něco celého, pravice — pravá ruka), vztahem k jinému substančnímu pojmu (hodinář = někdo, kdo má určitý profesní vztah k hodinám), vztahem k pojmu děje (dělník = někdo, kdo dělá) vztahem k pojmu okolnosti (večerník = noviny vycházející večer).
Poznámka: Do termínu okolnost, tj. vnější příznak děje nebo vlastnosti, zde z praktických důvodů zahrnujeme i vnitřní příznak, způsob provedení děje a míru vlastnosti.
A obdobně se rodový pojem vlastnosti vymezuje jednak vztahem k nějakému substančnímu pojmu (hornatý = takový, který má hory), vztahem k jinému vlastnostnímu pojmu (2. a 3. stupeň adjektiv, komparativy a superlativy), k pojmu děje (pitný = takový, který se může pít), popř. k pojmu okolnosti (loňský — takový, který byl loni).
Také rodový pojem děje může být vymezen vztahem k substanci (panovat == počínat si jako pán, kartáčovat = čistit kartáčem), vztahem kpojmuvlastnos-ti (žloutnout = stávat se žlutým, modřit = činit modrým), k jinému ději (pověsit - způsobit, aby něco viselo), popř. k okolnosti (opozdit se = přijít pozdě).
A konečně rodový poj em okolnosti může být vymezen vztahem k pojmu substance (dnes — tento den), vztahem k pojmu vlastnosti (divoce = divokým způsobem), k d ě j i (plačky = při tom plakat, s pláčem), popř. k jiné okolnosti (předloni, komparativy a superlativy: rychleji, nejrychleji).
Pojmenovací kategorie modiíikační obsah základového pojmu na rozdíl od kategorie mutační podstatně nemění, přidává k němu pouze nějaký dodatečný
S6
příznak. Tak napr. v rámci substantivn ich p oj menovaní se obsah vyjádřený základovým substantivem blíže určuje příznakem zdrobnělosti (stromek = malý strom, bobulka = drobná bobule), nebo naopak příznakem zveličelosti (ušisko - velké ucho), příznakem přirozeného rodu (psice = samice psa, houser = samechusy), nedospelosti (vlče = vlčí mládě), hromadnosti (kamení - hromada kamenů,mužstvo = skupina mužů) nebo opět jednotlivosti (slámka = jedno stéblo slámy). Atp.
Vrámci pojmenování adjektivních bývá příznakem stupeň vlastnosti (slastnější, nejchytřejší), zesílení (širokánsky = hodně široký, maličký — velmi malý,tenounký = velmi tenký), nebo naopak oslabení vlastnosti (nahluchlý = trochu hluchý, modravý = slabě modrý) až do popření vlastnosti (nehezký = ne hezký).
V podstatě obdobnou situaci máme u pojmenování příslovečných, srov. příznakzesílení(ŕvz/cÄr.> = velmi brzy,pramálo = velice málo,převelice), příznak stupně (chytřeji, nejchytřeji). Většinou se však pro vytváření příslovcí s těmito významy nevyužívá přímého tvoření, nýbrž nepřímého odvozování z již modifikovaných jmen přídavných (maličký - maličko, tenounký - tenounce, nažloutlý - nažloutle).
Vrámci pojmenování slovesných uplatňuje se modifikace způsobu slovesné-hodějezdrobněním azjemnčním(spin/cor)>zintenz'vněním,zesílen!m (žadonit, žebronit = naléhavě a vytrvale žádat) a různými významy příslovečnými, zvi. místními (nést -přinést, do-, v-, na-, od-, pro-, pře-, vy-, za- atd.). Vedle této modifikace lexikální dochází u sloves i k modifikaci slovesného vidu, jednak k z d o koná ve n í děje nedokonavého (dělat ned, -udělat dok., klesat - klesnout), a naopak k znedokonavenídčjc dokonavého (otočit dok. -otáčet ned., dosáhnout - dosahovat, koupit - kupovat), jednak k op a k o v á n í d ěj e (píchnout - píchat, čekat - čekávat) a k podílnosti děje (splatit, pomřít, pozotvírat).
Konečně p oj men ovací kategorie transpozičn í záleží v tom, že obsah je z příslušné pojmové kategorie přeřazen do jiné (druhotné) pojmové kategorie. Např. jev, který přirozené chápeme jako příznak závislý na substanci (a proto vyjadřovaný adjektivem), pojímáme jako na ní nezávislý, jako jev osobě (a proto jej převádíme do slovního druhu substantivum). Tak tomu jeu zpredmětnčni vlastnosti (chytrý - chytrost, starý - stáří, staroba, bohatý - bohatství, ucelený -ucelenost) a zpředmětnění át\t (číst - čtení, sloužit - služba, vycházet - vycházka, lovit - lov). Vlastnost, popř. děj, které jsou normálně příznakem substance, abstrahujeme tu od jejich nositele a chápeme jako nezávislý jev o sobě, tedy jako jev substanční povahy.
Příznak děje nebo vlastnosti, tedy okolnost,popř.způsob a míru deje nebo vlastnosti, můžeme představit jako na této vlastnosti nebo ději nezávislý (oblekpro /pobyt/ doma -domácí oblek, jet pomalu, rychle - pomalá, rychlá jízda). Tu jde tedy o zvlastnostnční příznaku druhého stupně (okolnosti nebo způso bu a míry děje nebo vlastnosti). To bývá nejčastěji průvodním jevem zpředmětnění příznaku prvního stupně (děje nebo vlastnosti) (srov. velmi, velice chytrý - velká chytrost a shora uvedené jet/jezdit rychle, pomalu - rychlá, pomalá jízda). Velmi časté je převedení z kategorie vlastnosti do kategorie způsobu a míry (dolný- dobře, daleky - daleko, hezký - hezky).
v 7
Může jít rovněž o transpozici uvnitř kategorie příznaku. Jde pak jednak o zdějovění vlastnosti (churavý - churavět = být churavý, zelený - zelena! se = jevit se zeleným nebo stávat se zeleným), jednako zvlastnostnění děje (hrát - hrající, přistěhovat se - přistěhovalý).
Transpozice jsou primárně záležitostí skladby, jsou motivovány potřebamivět-né stavby (srov. Vážím si ho, protože má dobré srdce -... pro jeho dobré srdce - ... pro dobrotu (jeho) srdce. Probudiljsem se dříve, než svítalo-... před úsvitem). Teprve druhotně jsou záležitostí pojetí a formování pojmu a účastní se tak obohacování slovní zásoby.
4.1.7 Slovotvorné třídy a významové skupiny, slovotvorné typy (a poď
typy)
V rámci obecných pojmenovacích kategorií jsou pro jednotlivé slovní druhy příznačné různé slovotvorné třídy a uvnitř nich různé slovotvorné typy. Ty jsou základní jednotkou slovotvorné soustavy. Slovotvorné třídy se vydělují podle s lovnědruhové povahy slovotvorného základu a obecného strukturálního, slovotvorného významu.
Tak např. uvnitř slovního druhu substantivum se v pojmcnovací kategorii mutační vyčleňují slovotvorné třídy názvů nositelů vlastnosti, názvů či nitelů děje, názvů prostředků činnosti a názvů míst děje (vesměs od sloves), názvů nositelů předmětného vztahu, mezi nimiž jsou zvláště důležité významové skupiny názvů obyvatelských, názvů podle význačných vlastností, názvů podle podobnosti (vesměs od podstatných jmen).
Uvnitř slovotvorné třídy jmen nositelů vlastnosti, motivovaných veskrze adjektivy a na nich založených, se pak slovotvorné typy rozlišují na základě formantů, a to
a)  mužských: slovotvorný typ na -leíc: stařec, na -ík: mladík, na -dk: pravák, na -klk: celek, na -oč: zelenáč, na -oiv.slaboch, na -ouš: starom, na -ýš: slepýš, na -as: chuďas, na -an: dusičnan, na -án: dloubán, na -oun: blboun, na -ín: modřín aj.;
b) ženských: slovotvorný typ na -ic(e):pravice, na -k(a): křivka, na -in(a): zelenina, na -ul(e): křivule, na -yn(ě): svatyně aj.;
c) středních: slovotvorný typ na -(ě/e): mládě, na -átkip): nekřtěňátko.
K nim je třeba přiřadit zpodstatnělá jména přídavná s typy: na -(ý): nemocný, zlatý, na -(f): vrchní, na -(á): hostinská; na -(f): účetní, hovězí, na -(e): plzeňské, na -(í): telecí, na -(e): drobné, na -(A: taneční, na -(áy.prostná. Všechny tyto typy spojuje společný obecný slovotvorný význam „někdo/něco, kdo/co má danou vlastnost", který spolu s povahou slovotvorného základu (vlastnost vyjádřená adjektivem) charakterizuje slovotvornou třídu nositelů vlastnosti. V rámci slov o tvor né třídy mohou se uplatňovat i různé významové skupiny slov, sjednocené na základě společného věcného významu, např. v třídě nositelů vlastnosti názvy nápojů (sodovka, malinovka, citronáda, oranžáda, slivovice, meruňkovice atp.).
Mnohdy se uvnitř slovotvorného typu rozlišuj í ještě podtypy: tak např. uvnitř slovotvorného typu názvů nositele vlastnosti na -k(a) „křivka" můžeme ještč
88
zlišovat podtypy podle slovotvorné povahy základového adjektiva: eivenka, sodovka, hlavatka, lupenitka, sněženka, jitřenka, drátěnka, plavovláska -netýkavka, zářivka, myčka, vázanka, uzenka. Rovněž tak můžeme uvnitř slovotvorného typu rozlišovat i drobnější významové skupiny a skupinky, např. uvnitř slovotvorného typu názvů podle před metu činnosti (tzv. názvů ko-natelských) můžeme vyčlenit výrazné významové skupiny hráčů na hudební nástroj: houslistu, violista, cellista, basista, flétnista, fagotista, saxofonista, hobojista, klavírista, cemballista... a hráčů sportovních her: fotbalista, hokejista, tenistu, šachista, bridžista atp.
Zatímco poj menovací kategorie, slovotvorné třídy, typy a podtypy se vyznačují určitou formálněobsahovou strukturou, věcně významové skupiny jsou dány celostním významem různého stupně zobecnění. Takovými značně obecnými významovými skupinami jsou pojmové kategorie substance, vlastnosti a děje, uvnitř kategorie substance kategorie osob a zvířat (kategorie bytostí), rostlin a (neživých) předmětů, věcí a abstraktních pojmů, uvnitř kategorie osob již méně obecné skupiny dospělých (mužů a že n) a dětí atd. Významové skupiny jsou navzájem v hierarchických vztazích (nadřazenosti a podřazenosti proti souřadnosti), mohou se však i jistým způsobem křížit, stejně tak mohou jít napříč slovotvornými třídami. Nejméně obecné významové skupiny a skupinky se uplatňují v rámci slovotvorných typů, popř. podtypů, mohou však jít i napříč více typy. Obecně ovšem pro významové skupiny platí, že zahrnují i slova slovotvorné nemotivovaná (srov. např. názvy ovocných stromů a keřů: motivované jabloň/jablko, hrušeň I hruška, ořešák l ořech, jahodník !jahoda, fíkovníklfík, ale i nemotivované švestka, slíva, kdoule, jeřáb, bez atp.).
4.1.8 Početnost a tvořivost slovotvorných kategorií a prostředků
Mezi jednotlivými slovotvornými způsoby, postupy, třídami, typy a podtypy i mezi jednotlivými slovotvornými prostředky jsou výrazné rozdíly v míře jejich uplatnění, využití v jazyce. Různé je především početní zastoupení jednotlivých způsobů, postupů, tříd, typů a prostředků v slovní zásobě jazyka daného období. Může jít o zastoupení povšechné nebo poměrné, vzhledem k určitému systému. Tak např. má spřahování v češtině ve srovnání s odvozováním i skládáním zastoupení obecně velmi omezené, u základních pojmenovacích slovních druhů se s ním častéji setkáváme jen u příslovcí (a to jen pokud jde o spřežky z výrazů předložkových), avšak u číslovek se uplatňuje významnou měrou {jiětadvacet, devětadevadesát). Je tedy třeba rozlišovat mezi početností absolutn í arelativní.
Mezi názvy nositelů vlastnosti má slovotvorný typ na -fe/c „stařec" zastoupení nejpočetnější (zejm. u názvů osob), kdežto např. slovotvorný typ na -án „dloubán" je kromě vzorového slova doložen jen jedním slovem (velikán), stejně tak slovotvorný typ na -ín „modřín" zahrnuje kromě tohoto názvu stromu pouze jeden název nerostu niženín (analogické vltavín - kalk mezinárodního moldavit - se z názvů nositelů vlastnosti vymyká).
Slovotvorný formant -k(a) má v slovotvorném systému časté využití: kromě dříve uvedených  názvů  nositelů vlastnosti  (typ  „křivka") je zastoupen v  názvech
89
zdrobnělých {kobylka), přechýlených (sousedka), v názvech děje {procházka), výsledků děje (vyhláška), prostředků činnosti (utěrka) aj., naproti tomu např. shora uvedený formant -ín formuje pouze dvě slova z kategorie názvů nositelů vlastnosti, formanty -áv, -im, -ýl po jediném slově (rukáv, otčim, střechy!).
Ještě důležitější je stupeň tvořivosti (produktivnosti, produktivity)růz-ných slovotvorných způsobů, postupů, typů a formantů, tzn. míra jejich účasti na tvoření nových slov. Obvykle stupeň tvořivosti je přímo úměrný početnímu zastoupení, ale není to pravidlem. Tak např. skládám slov se při tvorbě neologismů zdaleka neuplatňuje v té míře jako odvozování; odvozování příponové se uplatňuje silněji než odvozování předponové. U sloves je dnes odvozování bez přípony (konverze) mnohem produktivnější než odvozování příponové, daleko nejtvořivější však je u sloves odvozování předponami.
Výrazné jsou rozdíly mezi slovotvornými typy produktivními, které si ve větší nebo menší míře podržují schopnost být modelem pro tvoření nových slov, a slovotvornými typy neproduktivními, které už tuto schopnost nemají.
Tak u mužských názvů nositelů vlastnosti jsou velmi produktivní typy ..staí'c'c" (pro životné) a „cel/e/k" (pro neživotné), méně (středně) produktivní typy „pravák" a „mladík", ale zcela neproduktívni je typ na -an „uhličitan", omezený na chemické názvy solí (počet prvků, od jejichž názvů se tyto názvy solí tvoří, je přirozeně omezený, prakticky uzavřený), a totéž platí o jménech na -ýš „měkkýš", na -as „chuďas" (-ásek „bělásek"), -ín „modřín", -án „dlouhán", -oun „blboun".
Ještě výraznější jsou rozdíly v produktivnosti jednotlivých slovotvorných p rošt ředků. Proti vysoce produktivnímu formantu -nik, jímž se tvoří názvy jmen nejrůznějších tříd slovotvorných (srov. dělník, zahradník, nárazník, ručník, hrudník, moučník, kurník, slovník, středník a např. četné neologismy, jako montážnik, injektážník, kartonážnik, inventurník, kusovník a mnohé jiné), stojí zcela neproduktívni formanty (jako již uvedené -áv, -in, -im, -ýl, ale také četněji zastoupené -ír. -oř, -ul(e)), jimiž nelze už tvořit nová slova. Mezi vysoce produktivními auž zcela neproduktivními formanty je široká škála formantů s produktivitou více ä méně omezenou.
Tak vedle (a) tvoření neomezeně produktivního, takže se blíží tvoření slovních tvarů, jakým je tvoření podstatných jmen slovesných a přídavných jmen slovesných, komparativu a superlativů u přídavných jmen jakostních (dříve běžně řazeno do morfologie) nebo tvoření přídavných jmen (individuálně) přivlast- novacích na -ův, -ov(a), -ov(o) a -in, -in(a), -in(o), máme (b) tvoření pravidelné, ale přece jen poněkud omezené, jako odvozování abstraktních názvů vlastnosti formantem -ost (netvoří se např. dobrost, slepost - protože jsou tu staré útvary dobrota, slepota, ani názvy vlastností k vztahovým adjektivům typu „jarní"), tvoření příslovcí z adjektiv, tvoření vztahových adjektiv na -n(í) ze substantiv přejatých, tvoření sloves opakovacích (na -v-a-) aj. Za další stupeň můžeme považovat (c) velmi hojné tvoření, přece však omezenější: např. odvozování vztahových adjektiv na -ov(ý), -sk(ý), tvoření substantivizovaných adjektiv, odvozování sloves formantem -ov-a-, dále (d) hojné tvoření, omezené různými formálními i významovými podmínkami, jako např. odvozování činitelských jmen formantem -tel, odvozování jmen činitelských i jmen prostředků činnosti formanty -č, -nik, názvů prostředků s
<)()
formantem -dl(o), odvozování adjektiv na -n{ý) a -n(f) a tvoření dějových jmen bez přípony; další stupeň představuje (e) tvoření dnes už jen pří 1 e žitostné až ojedinelé: např. tvoření dějových jmen formantem -ot{a), jmen vlastnosti formantem -ob(a), odvozování adjektiv formantem -ist(ý), odvozování sloves s formantem -ink-a-; konečně (f) tvoření již zcela neproduktívni, ale sživou slovotvornou stavbou, jako např. pra vd(a),křivd(a). Mimo škálu stojí pak ještě (g) útvary již jen málo průhledné, např. jména na -t (vlast, past), na -n (stan), -r (dar), -seň {báseň), -zen (bázeň) apod.
Je zřejmé, že mezi početností formantů v slovní zásobě a stupněm jejich tvořivosti je obvykle přímá úměrnost, neboť míra využití formantů je výsledkem jejich někdejší tvořivosti. Jsou ovšem i formanty s širokým spektrem využití a přitom dnes už jen velmi omezeně tvořivé (např. předponové formanty o- a ob- nebo příponové formanty -ic(e) a -yn(é) nebo konverzní formant -ěle (u substantiv typu „holoubě, vlče").
4.1.9 Slovotvorný a lexikálni význam slova
Význam vyplývající ze slovotvorné struktury slova a zachytitelný strukturním popisem, opisem, lexikálně konkretizujícím obecný strukturní význam nadradené slovotvorné třídy (např. slovo učitel lexikálně konkretizuje význam třídy jmen činitelských: Jcdoprovádí nějakou činnost" ve významu „kdo učí"), zvaný proto strukturní nebo slovotvorný, nebývá zcela totožný s jeho významem lexikálním (popř. s jedním z jeho významů lexikálních), Ten totiž podléhá jazykovému obyčeji (úzu). (Viz i kap. III.2.3.)
Vzdálenost mezi významem slovotvorným a lexikálním není u všech slovotvorných tříd a typů stejně výrazná. Např. u slovotvorného typu „učitel, odesílatel" je lexikální význam v zásadě stejný jako význam slovotvorný: „ten, kdo učí" (tak je lexikální význam vysvětlen v Slovníku spisovné češtiny), „ten, kdo odesílá (nějakou) zásilku". Zcela jinak je tomu však u názvů nositelů vlastnosti: slovo růžovka např. neznamená (a ani nikdy neznamenalo) vůbec „něco růžového", jak zní význam strukturní, nýbrž „druh houby nápadné tím, že na pomačkaných místech růžoví, je růžová". Čerwnka právě tak není obecně „něco červeného", nýbrž jednak „pták s na červenalým peřím", jednak „nemoc prasat projevující se červenými skvrnami". Slova čenen a červenec, která jsou ve stejné slovotvorné třídě a vzhledem k stejnému slovotvornému základu mají stejný slovotvorný význam „něco červeného", označují prostě šestý a sedmý měsíc roku, přičemž souvislost s červení je zastřená, takže slovotvorný význam má pro věcné významy obou slov jen minimální dosah. Lexikální význam slov této slovotvorné třídy je, jak patrno, mnohem užší než význam slovotvorný, je specializovaný od samého počátku.
Řidčcj i bývá lexikální význam š i r š í, obecnější než význam slovotvorný. Např. čes. truhlář a mor. stolaf není jen „ten, kdo dělá truhly" (dnes už leda výjimečně) a „ten, kdo dělá stoly", nýbrž „ten, kdo vyrábí nábytek vůbec" (dnes bychom tedy takového výrobce pojmenovali spíše nábytkář).
V obou těchto případech výrazné odchylky mezi významem lexikálním a slovotvorným se mluvívá o idiomatickém charakteru takových slovotvorných útvarů, o jejich i d i o m a t i č n o s t i.
91
Poznámka: Idiomatická jsou také taková slovní spojení i celé věty, jejichž význam nevyplývá z významů jednotlivých slov a z pravidel stavby takového skladebního útvaru, např. různá obrazná rčení, jako vzít nohy na ramena, tlouct špačky, přání Zlom vad. napomenutí Pamatuj na navrátila! Alp. (Blíže viz kap. III. 1.4.4.)
Jindy dochází k stírání a konečně k ztrátě, zániku slovotvorného vyzná m u, a to tehdy, když se častým užíváním slova a spolu s tím různými významovými posuny slovotvorná stavba slova přestává uvědomovat, stává se nezřetelnou, takže dochází k přímému spojení slova jako celistvé jednotky s o-značovaným jevem. V tom případě ztrácí slovo svou motivaci a dochází k jeho 1 e x i -kalizaci, tj. vyloučení slovotvorné roviny mezi rovinami obsahu a výrazu.
Např. soužil znamenalo původně totéž co dnešnízuz/í. když však slovo nabylo významu „trápit", odtrhlo se od základového slovesa tížit (obecněčesky oužit) a došlo i ke změně vidu, protože se .v- přestalo cítit jako předpona. Podobné slovo krejčí označovalo původně toho, kdo krájí (sukno), .slovo švec toho. kdo šije (boty) (srov. i slovo Švadlena z téhož základu - pokud jde o -v- v základu, srov. Jev, švu), ohé slova však svou motivaci, a tím i svou slovolvornou strukluru ztratila, slala se značkovými, lexikalizovala se.
Někdy se však cítí potřeba obnovit motivaci slova, protože se však původní motivaci přestalo rozumět, vychází se z jiného motivu, který se vzhledem k současnému významu nabízí. Když se slova švec, služka, hospoda počala cítit jako příhanná, vytvořily se za ně náhrady obuvník, služebná {pomocnice v domácnosti), hostinec s výhodnější motivací a bez nežádoucího citového zabarvení.
4.2 Slovotvorné třídy a typy
4.2.1 Tvoření jmen podstatných
4.2.1.1 Kategorie transpoziční
Lexikální význam zůstává, mění se jen jeho slovnědruhový rámec.
4.2.1.1.1 Názvy vlastností
Vyjadřují vlastnosti jako jev o sobě formou substantiv. Odvozují se od jmen přídavných, a to především jakostních.
1. Nejproduktivnějším a zcela specializovaným pro tuto úlohu je příponový formant -osí, utvářející slovotvorný typ „rychlost". Spoluformantem je tu tvaroslovná charakteristika ženského vzoru kost. Patří sem mnoho názvů vlastností, jako: tvrdost (k tvrdý), ryzost (k ryzí): maličkost, šedivost; členitost, pracnost, dlouhověkost, pozoruhodnost, práceschopnost, pravděpodobnost; reálnost, abstraktnost; jakost, dvojitost atp. Od slovesných adjektiv na -c(í) se tvoří rozšířenou variantou přípony -nost: budoucnost, jsoucnost, vroucnost, nepřejícnost. Touž příponou se tvoří i názvy vlastností od přejatých adjektiv na -ic-k(ý): logičnost, dramatičnost. Zvláštní skupinu tvoří jména tvořená variantou -nost přímo od substantiv a připojující k základnímu významu vlastnosti příznak častosti jevů: nemocnost, porodnost, úmrtnost. Týž význam mají i některá jména na -ovost: úrazovost, poruchovost. Ojediněle se vyskytuje měkká varianta přípony -est: svěžest.