V. Komunikát a text
1. Výpovědní spojení a jeho formy
1.1 Výpovědní spojení
Komunikační útvar bezprostředně vyšší než výpověď je v ý p o v ě d n í s p o j e n
í. Výpovědní spojení je nadvýpovědní komunikační útvar vzniklý zvukovým a
grafickým spojením výpovědí v textu. Základní textovou formou výpovědního
spojení je souvětí (v tradiční syntaxi mu odpovídá souvětí souřadné). Vedle
souvětného výpovědního spojení(l) existuje i nesouvětné výpovědní spojení (2) a
vícesouvětné výpovědní spojení(3).
1. S o u v ě t í je spojení vět ve významově-gramatický textový celek. Ve
významově-gramatický celek mohou být spojeny věty jednoduché (Psal jsem mu, ale
neodpověděl), věty složené (Psal jsem mu, že přijedu, ale neodpověděl mi, protože patrně
nestál o mou návštěvu), věty jednoduché se složenými (Psal jsem mu, že přijedu,
ale neodpověděl mi). Souvětí se může skládat z více než dvou takových celků. Podle
složitosti lze rozdělit souvětí na jednoduché (ze dvou celků, jako jsou všechny uvedené
příklady) a složité (složené z více než dvou celků, např.: První pán si jí ani
nevšimnul, zato druhý se rychle shýbl a Juru pohladil). Ve složitém souvětí se mohou
uplatnit různé vztahy mezi spojenými částmi (větami).
K souvětí přiřadíme i výpovědní spojení založené na významovém vztahu
nevětných výpovědí (větných ekvivalentů): Souhlasíšs ním?Ano i ne, nebo na spojení
větné a nevětné výpovědi: Skvělý palác a stojí tu již pět set let!
2. N e s o u v ě t n é v ý p o v ě d n í s p o j e n í je zvukový/grafický/textový celek,
v němž výpovědi obsahově nějak volně souvisejí, ale nejsou v žádném významovém
vztahu (koordinačním nebo determinačním): Dejte pokoj, kdopak by do takové'
houpačky sedal, to je tak pro vás. Máte hodně známých, proč za některým nezajdete?
3. V í c e s o u v ě t n é v ý p o v ě d n í s p o j e n í je zvukový/grafický/ textový celek
(ukončený konkluzivní kadencí a v písmu tečkou), v němž všechny výpovědi nejsou
spojeny v jeden významový celek. V takovém výpovědním spojení jsou v jeden zvukový
/grafický/ celek spojeny věty, které tvoří více než jedno souvětí: Lokomotiva už už chce
vyrazit, rozpaluje se a supí, je to bezduchý stroj, se zápasícím panem Vorjahrenem nemá
smilování (první souvětí je slučovací ze tří vět s koncovým spojkovým připojením,
druhé souvětí je slučovací asyndetické). Octne se v protichůdném směru a opět je
stržen a unášen zpátky, neví kam, ale je mezi lidmi, Udějsou i vzadu (první souvětí je
slučovací, je zakončeno slovem ,,zpátky", druhé souvětí je smíšené, viz kap. V.l.2.3).
332
1.2 Souvětí a jeho druhy
S o u v ě t í je těsné (zvukové nebo grafické) spojení vět ve významově-gramatický
textový celek. Je to spojení věty s větou, v němž jedna věta nevstupuje do struktury
jiné věty jako její část (jako její větný člen), věty zůstávají autonomní, a mají proto
funkci výpovědní. Souvětí je forma těsného textového spojení výpovědí. Podle
syntaktického vztahu vět rozeznáváme: 1. souvětí s řazením, 2. souvětí s podřazováním.
Souvětí s řazením je relativně volnější typ spojení výpovědí než souvětí
s podřazováním, které je nejtěsnějším typem spojení výpovědí v textu.
1. Souvětí s řazením
S o u v ě t í s ř a z e n í m je souvětí založené na vztahu řazení (viz kap. IV.2.1.1.4).
Vztah řazení je formálně syntaktický vztah vět v textu, při němž není jedna věta
formálně závislá na jiné větě. Věty jsou k sobě řazeny v syntagmatické rovině (jsou
položeny za sebou) a vytvářejí lineární text. Text je smysluplný sled vět na sebe
navázaných. Souvětí je v něm vymezeno jako významově-gramatický celek vět.
Zpravidla je tento celek ohraničen též zvukově (konkluzivní kadencí) a graficky
(tečkou), ale tento zvukový a grafický signál nemusí být nutně mezníkem souvětí.
Je mezníkem výpovědního spojení, které může svým rozsahem souvětí přesahovat
(viz vícesouvětné výpovědní spojení). Souvětí nemusí být zakončeno konkluzivní
kadencí (tečkou), avšak nemůže přesahovat přes hranici danou konkluzivní kadencí
(v písmu tečkou). Souvětím není např.: Nikola vyskočil. Ale provazy se mu zařízly do
svalstva. Jde o textové spojení volnější, než je souvětí, slovo ale nehodnotíme v
tomto případě jako spojovací prostředek, nýbrž jako navazovací prostředek,
konektor (viz kap. V.3.2.1.1). Řazením se vyjadřují v souvětí významové
(sémantické) vztahy koordinace nebo determinace. Tyto vztahy jsou vyjadřovány
syndeticky (pomocí spojovacích výrazů) nebo asyndeticky (bez spojovacích výrazů),
vyplývají z obsahového poměru vět. Na tom je založeno třídění jednoduchých
souvětí s řazením na souvětí koordinační (slučovací, stupňovací, odporovací s konfrontačním
a vylučovací), syndetické a asyndetické, a na souvětí determinační
(důsledkové, důvodové a vysvětlovači), syndetické a asyndetické.
2. Souvětí s podřazováním
S o u v ě t í s p o d ř a z o v á n í m je souvětí založené na vztahu závislosti; jedna
věta je formálně závislá na jiné větě, což je vyjádřeno hypotaktickým spojovacím
prostředkem na začátku závislé věty (vztažným slovem nebo podřadicí spojkou), ale
hypotakticky připojená věta není začleněna do struktury jiné věty jako její člen,
proto není větou vedlejší. Obvykle se nazývá nepravou větou vedlejší (vedlejší větu
připomíná jen svou hypotaktickou formou). Nepravá věta vedlejší neztrácí svou
výpovědní funkci, souvětí s podřazováním je formou výpovědního spojení; jde o
těsné textové spojení výpovědí hypotaktickým vztahem. Souvětí s podřazováním
třídíme podle způsobu vyjádření hypotaktického vztahu.
333
1.2.1 Jednoduché souvětí s řazením
1.2.1.1 Koordinační
1.2.1.1.1 Slučovací souvětí
Slučovací souvětí vyjadřuje sounáležitost, spojitost vyjadřovaných skutečností.
Syndetická souvětí jsou spojena slučovacími spojovacími výrazy: a, i, ani, aniž, až,
nebo, též...; hned - hned, jednak - jednak, ani - ani; buď - nebo, ať - či, napřed - potom
- konečně...
Právě si odbyl maturitu a dal se zapsat na práva. Nečetl jsem to, ani jsem o tom neslyšel. Nikdo se tomu ani
příliš nedivil, aniž kdo příliš Hudce litoval. Šest krajin prošli, až v sedmé'krajině při královském paláci zůstali.
Ořechové' listí mě hned palmou ovívá, hned mořským přílivem zašumí. Nejdřív se úpěnlivě modlil, potom
začal volat o pomoc.
Asyndeton: Tato kniha chce seznámit čtenáře s výsledky dosavadní vědecké práce, chce vzbudit větší zájem
o tuto zajímavou kapitolu evropských dějin.
1.2.1.1.2 Stupňovací souvětí
Obsah první věty se v druhé větě stupňuje, zesiluje nebo zpřesňuje (uvádí na
pravou míru). Nejčastější spojovací výrazy ve stupňovacím souvětí jsou: ba, dokonce,
ba dokonce, a dokonce, ba i, ano i, ba ani, natož aby, nejen(že) - ale (i).
Já takovou víru nesdílím, ba pokládám ji za veliké zlo. Už mu nebylo do smíchu, ba mračil se, mluvě o
Josefově drzosti. Po těch jedenácte let nepromluvili na sebe ani slova, ba ani si jeden druhého nevšiml.
Některé houby přijímají radioaktivní prvky ze spadu, a dokonce je hromadí. Bezednou kapsu alchymie plnili
ryzím zlatem, ano i dvorce prodávali. Posměváčkům neodporoval, natož aby se s nimi pral. Nejenže neuznal
svou vinu, ale pokoušel se ji svalovat na jiné.
Asyndeton: Vždyť my už ani nejedeme, my letíme.
1.2.1.1.3 Odporovací souvětí
Odporovací souvětí vyjadřuje nesoulad dvou faktů: obsahy vět jsou a) v rozporu
(Vzal do ruky sklenku, ale nenapil se), b) obsah druhé věty omezuje platnost věty
první (Pane králi, rád s vaším synem půjdu, ale musí mne ve všem poslechnout), c) vyjadřuje
se náhrada neplatného faktu platným (Nemrzlo, naopak mírný vlahý větřík
povíval Palackého třídou). Hlavní spojovací prostředky jsou: ale, avšak, jenže, nýbrž,
naopak leč, nejen - ale, zato, nicméně, než...
Pěkně pozdravili, ale stařec se na ně ani nepodíval. Včera došlo opět k srážkám, avšak autentické zprávy o
výsledku těchto srážek nedošly. Ostatní zbystřili sluch, neslyšeli však vůbec nic. Otec odběhl hledal advokáty,
jenže ti mezitím už opustili soudní síň. Svět není žádná vidina, nýbrž je reálný. Subjekt autorův není činitel
jen individuální, je naopak do značné míry podmíněn historicky. To nemocného posílí, leč neuzdraví. Krajina
poskytovala velmi málo, než bylo to něco nového, změna. Mluvil klidně, nicméně tušila, že se něco stalo.
Sýr je nejen potěšením Francouzů, ale přináší jim i velké trápení.
Asyndeton: Nestály proti sobě, spolupracovaly. Psal jsem mu, neodpověděl. Já jsem nepřišel na svačinu,
přišel jsem se učit.
K odporovacímu vztahu lze přiřadit v z t a h k o n f r o n t a č n í vyjádřený řazením
(syndetickým nebo asyndetickým): Ovšem tehdy byl den, a teď je večer. Hoši se tratili
za nimi, já zůstal sedět s hlavou v loktech. Konfrontace je charakterizována tím, že
334
výpovědní východiska i jádra dvou vět jsou vytčena do kontrastu. Nejběžnějšími
konfrontačními spojovacími výrazy v souvětí s řazením jsou kdežto, zato, a.
Tam bylo ticho, kdežto všude jinde hemžili se mladí lide'. Já jsem byl ospalý, zato Eva překypovala
činorodostí. Byl jsem tehdy slabé', vypiplané děcko, a řezník Horda byl jedenapůlmetráková hora supícího
a funícího masa.
1.2.1.1.4 Vylučovací souvětí
V něm je vyjádřen disjunktivní vztah mezi obsahy vět: platí-li jedno, neplatí druhé
(Buď má před sebou velkolepého podvodníka, nebo jde o nebývalý úkaz). V eventualitním
typu vylučovacího souvětí, které může být vícečlenné, jde sice o děje, které
nemohou platit současně, ale mohou se realizovat alternativně, střídavě:/5
 večerech
buď četl nebo psal (před spojkou nebo není čárka). Nejčastější spojovací výraz je
dvojdílný buď - (a)nebo, dále se používají nebo, či, ať - nebo aj.
Buď je to hlupák, nebo je to lump. Chovej se tu slušně, nebo sem nechoď! Leoš s otecem jezdívali na vodu
nebo podnikali horské túry v Tatrách. Milého z ciziny mi vrať, aneb můj život náhle zkrať! Zda věčný hvězd
to souzvuk jest, či otčiny mé hlas to zní?
Asyndeton (ojediněle): Jsi to ty, nejsi to ty?
1.2.1.2 Determinační
1.2.1.2.1 Souvětí důsledkové
Vyjadřuje fakt vyplývající z jiného faktu jako nutný závěr. Důsledkový vztah je
obrácený vztah příčinný a důvodový: Zná jejich posedlost, a proto se nesnaží jim něco
rozmlouvat (Protože zná jejich posedlost, nesnaží se jim něco rozmlouvat). Spojovací
prostředky: proto, tedy, tudíž, a proto, a tedy, a tudíž; popř. hovor, tak, a tak, tož.
Tvůj bratr je člověk dobrý, proto jsem mu požehnal. Jsme všichni, můžeme se tedy vydat na cestu. Pustá ulice
se koupala v nastydlém svitu měsíce, a omyl byl tudíž vyloučen. Továrna poznala jeho výkonnost, a proto
ho přijala. Z celníků neměl posud nikdo kdy eskortovat Suhaje do Volového, a tak seděl Nikola již druhou
noc na podlaze u šicího stroje. Platu mnoho neměl, lož si vydělával všelijakým písařením a kostelní službou.
Asyndeton: Měla tenounké trepky, musela cítit každý kámen. Potřeboval peníze na nástroje do ordinace,
nemohl je utrácet za nesmyslnou reklamu.
1.2.1.2.2 Souvětí důvodové
Druhá věta vysvětluje důvod pro tvrzení v první větě (jde o vysvětlení rázu
příčinného). Spojovací výrazy: neboť, vždyť, totiž.
Nedrž se jen hesel a slov, ale věcí, neboť pak můžeš věci zlepšovat. Mnozí dobrovolní hasiči začínali couvat,
neboť požářištč spalovalo. Kašpar s nimi drží, vždyť je z nich. To podělkování u sedláka bylo pro matku
jakousi společenskou degradací, vždyť její rodiče v Kylešovicích měli stateček. Pokoj byl lma\ý, vedl totiž do
úzkého dvora sousedního domu.
Souvětí důvodové se od následujícího typu souvětí vysvětlovacího liší svým explicitně kauzálním
významem; od složené věty s vedlejší větou příčinnou a důvodovou (viz kap. IV. 2.3.6.4) se liší
gramaticky: nenízaloženo na závislosti, která je formou začlenění věty příčinné a důvodové do struktury
335
věty řídící ve funkci věty vedlejší. Tento rozdíl vyplývá z rozdílu významového, řazením se vyjadřuje
kauzální vztah jako vysvětlení, vysvětlení musí následovat za faktem, který se vysvětluje, proto se souvětí
důvodové (založené na řazení) vyznačuje neměnným pořadím vět (na rozdíl od vedlejší věty příčinné a
důvodové, která může jak následovat, tak předcházet svou větu řídící, protože vysvětlovači charakter
nemá).
U asyndetického spojení je těžké rozlišit, o jaký typ jde. Za asyndetické souvětí důvodové lze považovat
takové spojení, které je nejpřiměřeněji možno transformovat v syndetické souvětí důvodové: Výsledek
zkoušek byl zajímavý: v žebru se našel vysoký obsah olova (--> v žebru se naše! totiž vysoký obsah olova;
vzhledem k dvojtečce mezi větami by byla t r a n s f o r m a c e ^ protože v žebru se našel vysoký obsah olova
méně adekvátní).
1.2.1.2.3 Souvětí vysvětlovači
D o vysvětlovacího souvětí lze zahrnout dva významové typy: 1. Týž fakt je podán
dvojmo, jde tedy jen o jiné vyjádření téže věci, aby se adresátovi věc lépe objasnila,
ozřejmila: Nepočínal si dost ekonomicky, tj. nešetřil svými silami. Metodika
duchovních věd má charakter ,,idiografický", tj. obrací svůj zřetel k individuálnosti
předmětu. 2. Jistý fakt je vysvětlován odkazem na jiný fakt; fakt v druhé větě není
podáván jako odůvodnění (třebaže spojovací prostředky jsou většinou obdobné jako
v souvětí důvodovém: totiž, vždyť, však), nýbrž jako fakt důležitý k pochopení faktu
prvního.
Žena se raději baví, totiž nechává se raději bavit. Jakž bych neplakal, vždyť mně otec umřel. Ať si to nechá
pro sebe, však se to stejně dovíme. Vysvětlovači vztah lze vyjádřit i zájmenným výrazem to se spojovací
funkcí: Bylo slyšet temné dunění, to letěly bombardovací svazy vysoko nad námi.
Asyndetické souvětí vysvětlovači: Druhý význam odpovídá obvyklému názoru na věci, je konvenční. Šli
nejlehčí cestou, hojili se na doktorech. Měl jednu slabou stránku: dal se koupit za kousek cukru.
1.2.2 Jednoduché souvětí s podřazováním
Souvětí s podřazováním je souvětí s formálně závislou větou, která však není
větou vedlejší. Proto se mu říká též souvětí s nepravou větou vedlejší. Věty jsou
nejčastěji ve vztazích koordinačních (a konfrontačních), závislé věty nevstupují do
struktury jiných vět jako jejich větné členy. Např. druhá věta v souvětí Z druhé strany
přiběhl pes, který se dal do štěkání, formálně závislá na slově pes, není přívlastková,
protože nedeterminuje slovo pes, nýbrž vyjadřuje následný děj koordinovaný s prvním
dějem (vyjadřuje, co pes dělal poté, co přiběhl: a dal se do štěkání). Na rozdíl
od toho ve složené větě Z druhé strany přiběhl pes, který štěkal je věta který štěkal
začleněna do struktury předcházející věty jako nejen závislá na slovu pes, ale i toto
slovo determinující (-- štěkající pes), a je proto vedlejší větou přívlastkovou.
Nepravé vedlejší věty v souvětí s podřazováním dělíme primárně podle způsobů
vyjádření jejich závislosti na 1. vztažné, 2. spojkové.
1.2.2.1 Souvětí s nepravými vedlejšími větami vztažnými
Jsou dvojího druhu: a) člensky rozvíjející,
b) větně rozvíjející.
336
a) S o u v ě t í s n e p r a v o u v e d l e j š í v ě t o u v z t a ž n o u č l e n s k y r o z v i j e j í c
í je souvětí, v němž se nepravá vedlejší věta formálně vztahuje k podstatnému
jménu řídící věty, ale nedeterminuje ho, nevyjadřuje jeho vlastnost, nýbrž vyjadřuje
rozvedení děje nebo následný děj. Věty jsou ve vztahu koordinačním slučovacím.
Nepravá vedlejší věta je uvozena relativem který, jenž, popř. i jinými, např. kde, kam...
Spadl pod vlak, který ho přejel. Přitom sbírala byliny, které pak doma sušila. Poté se ujal slova generální
tajemník OSN, který seznámil delegáty s obsahem kompromisního řešení. Otevřela dveře, z nichž se vyvalilo
mračno páry. Běžel jsem do pokoje písařek, kde jsem zastihl paní Lánovou.
b) S o u v ě t í s n e p r a v o u v e d l e j š í v ě t o u v z t a ž n o u v ě t n ě r o z v í j e j í c í je
souvětí, v němž nepravá vedlejší věta navazuje na celý obsah předcházející věty a
bývá připojena ,,větnými relativy": zájmenem což {čehož, čemuž ... čímž) nebo
příslovci přičemž, načež, pročež, začež...
Lidé budou hmotně zainteresováni, což bude mít vliv i na kvalitu zboží. Luskl prsty, což u něho bylo dobrým
znamením. Požádal o odklad zkoušky, což mu nebylo povoleno. Daly se horlivě do práce, přičemž jim
Katynka statečně pomáhala. Nebylo lze dorozumění docíliti, pročež nastal nový boj.
1.2.2.2 Souvětí s nepravými vedlejšími větami spojkovými
Jsou dvojího druhu: a) nekonfrontační, b) konfrontační.
a) S o u v ě t í n e k o n f r o n t a č n í s n e p r a v o u v e d l e j š í v ě t o u s p o j k o v o u je
trojí:
aa) Nepravá vedlejší věta záporná se spojkou aby; tyto věty připomínají věty
účelové, ale nevyjadřují účel, nýbrž mají smysl blízký větám odporovacím. Někdy se
označují jako věty vyjadřující ,,osudové vyústění děje" věty řídící.
Po pátém svazku práci přerušil, aby v ní již nikdy nepokračoval. V následujícím roce těžce onemocněl,
aby se z choroby už nikdy nevzpamatoval.
ab) Nepravá vedlejší věta kladná se spojkou aby; spojení je blízké slučovacímu.
Odmlčel se, aby teprve po chvíli pokračoval. Ve chvíli, kdy urské impérium utrpělo první trhliny, Aššur se
osamostatnil, aby nadále existoval jako nezávislý městský stát.
ac) Nepravá vedlejší věta se spojkou takže. Tato spojka je podřadicí účinková, ale
používá se jí též ve významu důsledkovém, nevyjadřuje-li následek velké (malé) míry
něčeho, nýbrž prostý následek něčeho. V takovém případě jde sice o větu závislou,
ale nikoli vedlejší (nemá větněčlenskou funkci, je synonymní s důsledkovým
souvětím).
Plovací vesta mě občas vynese k hladině, takže se mohu nadechnout. V těchhle zeměpisných šířkách je
v květnu v noci dost jasno, takže jsme na práci viděli.
b) S o u v ě t í k o n f r o n t a č n í ( k o n t r a s t n ě k o n f r o n t a č n í ) s n e p r a v o u vedlejší
v č t o u s p o j k o v o u je souvětí, které vyjadřuje konfrontaci dvou rozdílných
(kontrastních) skutečností (dějů) formou hypotaktickou: obsahuje formálně závislou
větu se spojkou jestliže, -li, zatímco, aby, když, která není větou vedlejší.
Jestliže dole ve vrátnici bylo dusno až nepříjemné, lady nahoře pod rovnou asfaltovou střechou bylo ovzduší
doslova nedýchatelné. Ale bylo-li mezi vědci vzrušení, bylo mezi politiky a diplomaty pravé rozčilení.
Někteří lidé nepotřebné věci i domu vyhazují, zatímco druzí je vždy někam pečlivě uloží. (Zatímco někteří
lidé nepotřebné věci z domu vyhazují, druzí je vždy někam pečlivě uloží.) Stadion na okamžik ztichl, aby
vzápětí propukl v obrovské nadšení. Slavoj porazil Duklu 4:3, když ještě v poločase prohrával 1:2.
337
Z konfrontačního charakteru souvětí vyplývá jeho dvojčlennost. Konfrontují
s e v něm kontrastující východiska a jádra dvou výpovědí. Svým konfrontačním charakterem
kontrastujících skutečností (dějů) se blíží významu odporovacímu.
1.2.3 Složité souvětí
1. S l o ž i t é s o u v ě t í s ř a z e n í m se skládá ze tří a více přiřazených větných útvarů,
jimiž jsou buď věty jednoduché nebo složené. Může být založeno na jednom
druhu významového vztahu nebo na druzích různých. Je-li založeno na jednom
druhu významového vztahu, lze ho podle tohoto vztahu jako celek pojmenovat,
např. jako souvětí slučovací, a to:
a) asyndetické: Nic jí nesliboval, nic nenaznačil, ničím neposkytl naději; b) syndetické:
ba) polysyndetické: / běželi k nim a podivovali se nákladu kupeckému a
chválili užitečné kusy zboží a s pohrdáním patřili na kusy jiné; bb) s koncovým
spojkovým připojením: Vstal, protáhl se a šel ke dveřím.
Je-li složité souvětí založeno na různých druzích významových vztahů, jde o souvětí
smíšené, např. Otočil jsem se a chtěl odejít, jenže on si mě přitáhl zpátky (souvětí
o třech jednoduchých větách, první a druhá věta je spojena vztahem slučovacím,
druhá a třetí vztahem odporovacím). III Odtud vedou vás kamsi pro nic a za nic, 121
a když se tomu divíte, dají vám razítko a nějakou cedulku, abyste se nedivili, 131 ale
můžete ji s klidem zahodit, protože ji nikdy nebudete potřebovat (první věta,
jednoduchá, je spojena slučovacím vztahem s druhou větou, složenou, a taje spojena
odporovacím vztahem s třetí větou, složenou).
2. S l o ž i t é s o u v ě t í s p o d ř a z o v á n í m je v některých případech možné, ale
v jazykové praxi se vyskytuje řidčeji: Otevřel dveře, což způsobilo průvan, který pak
rozbil okno.
3. S l o ž i t é s o u v ě t í s ř a z e n í m a p o d ř a z o v á n í m : Nádherného osvětlení
velkého sálu se nedosáhne nepřímým osvětlením bílého stropu, neboť toto osvětlení
nemá stínů, takže obličej, plastiky a reliéfypůsobíplošně, nevýrazně (první věta s dru- hou
je spojena řazením, jde o vztah důvodový; druhá věta s třetí je spojena podřazováním,
třetí věta je nepravá věta vedlejší). Silnice šla rovinou, takže nebylo třeba
najímat přípřež, a stoupala-li někde přec, bylo možno opřít se rameny (první věta s druhou
je spojena podřazováním, druhá věta je nepravá vedlejší věta, a zbytek, který
tvoří věta složená, je připojen řazením).
1.3 Formální vztahy výpovědí v textu
Formální textové spojení výpovědí se realizuje řazením výpovědí, vedle toho též
podřazováním a vsouváním.
1.3.1 Řazení výpovědí
Textové spojení ř a z e n í m výpovědí je základní a nejběžnější způsob realizace
textu. Razení je lineární přidávání jedné výpovědi k druhé, čímž se text rozvíjí v jed-
338
né promluvové linii, buď časové (při mluvení), nebo prostorové (při psaní). Řazení
se realizuje trojím způsobem:
a) spojováním výpovědí pomocí spojovacích prostředků: Slunce svítí, ale vítr fouká
(vzniká tím výpovědní spojení realizované souvětím, v našem příkladě odpo­
rovacím);
b) připojováním výpovědí po koncovém signálu pomocí připojovacích prostředků,
konektorů: Slunce svítí. Ale vítr fouká.
c) juxtapozicí, tj. pouhým postavením výpovědí vedle sebe (za sebou) bez
spojovacích prostředků: Slunce svítí. Vítr fouká. (V druhém a třetím případě vzniká
text nadsouvětný.)
1.3.2 Podřazování výpovědí
Textové spojení p o d ř a z o v á n í m výpovědí vzniká
a) užíváním tzv. nepravých vět vedlejších; jsou to závislé věty s výpovědní funkcí,
patří do téže promluvové linie jako výpovědi, na nichž jsou závislé (viz kap. V. 1.2.2);
b) užíváním závislých vět s ne plně autonomní výpovědní funkcí, které nejsou
součástí věty složené a nepatří do základní promluvové linie. Jde o různé autorské
komentující poznámky podávané hypotaktickou větnou formou: Bydlela tehdy jestli
se nemýlím - v Praze. Jestli se nemýlím, bydlela tehdy v Praze. Jeho verše - abych
pravdu řekl - mne nezaujaly. Strýc je už - že to tak musím říci - trochu senilní. Jak
všichni dobře víte, čeština má sedm pádů. Čeština má -jak všichni dobře víte - sedm
pádů. Čeština má sedm pádů, jak všichni dobře víte. Tyto případy ani v in- terpozici
nehodnotíme jako pravé vsuvky. Skutečná vsuvka nemůže stát v antepozici, kdežto
tyto závislé věty ano.
1.3.3 Vsouvání výpovědi (a reliéfizace textu)
V s o u v á n í je vkládání výpovědi (výpovědí) do jiné výpovědi. Text se tím
odstupňuje, neboť vkládání oslabuje důležitost sdělení. Vsunuté části obsahují
většinou vedlejší informace nebo hodnotící a jiné poznámky: Někteří odborníci takových
však bylo velmi málo - by za žádnou cenu nevstoupili do služeb okupantů.
Naproti tomu u šatů - berme je stále za zástupce ostatních věcí-dokáže móda znejistit
jejich estetickou hodnotu. Vracela se jednou v zimě večer domů a na schodišti - mráz
mi přebíhá po zádech, když o tom píši - ve výklenku spatřila modravý plamen třepotající
se ve tmě. Výpovědi nevětné ve funkci vsuvky: Už jsme na to - mamá sláva - příliš
staří. Klopýtl, hromské živobytí, na chodníku, kde zná každý kámen. Vsuvka může mít
i formu souvětnou: Nevím už - paměť klame, a proto si vymýšlí- kdo z té pře vyšel
vítězem.
Vsuvka není syntakticky začleněna do struktury bázové výpovědi, i když může mít
někdy podobu závislé věty (nikoli však vedlejší věty): Náš okresní předseda -jak říkají
předsedovi okresního úřadu - si mne dosud sotva všiml. Na bastaj, jak se hradbám
říkalo, vzhlížela celá Praha. Syntaktická nezačleněnost vsuvky do bázové výpovědi
339
neznamená, že jde o spojení asyntaktické, vsuvka náleží do syntaxe textové, mezi ní
a bázovou výpovědí je vztah navazování. Anaforické navazování: Kniha je
zarámována předmluvou (v n í je stručně vyložen přístup autorů k stylistické problematice)
a závěrečnou kapitolou, v níž je naznačena...; kataforické navazování: Není
uveden rok vydání-a co je naprosto nepochopitelné-ani jméno autora. K navazování
mezi bázovou výpovědí a vsuvkou se používá (jak ukazuje posledně uvedený
příklad) i konektorů (viz i kap. 3.2.1.1).
Vsuvka je vyznačena v textu zvukově (pauzami, rovnou melodií, rychlejším
tempem, snížením hlasového tónu) a graficky (pomlčkami, závorkami, někdy jen
čárkami).
Vsouváním jiného řádu je případ, kdy se do jedné z výpovědí základní promluvy
vkládá jiná promluva (jednovýpovědní nebo vícevýpovědní) :Máy/cy se dělí-Nováku,
nebavte se při výkladu a dávejte pozor - na souhlásky a samohlásky.
V textu se často naznačuje, zejména závorkami, že některé výpovědi nepatří do
základní promluvové linie. Tento jev nazýváme r e l i é f i z a c e t e x t u (srov. reliéfizaci
výpovědi). Výpovědi takto odsunuté do pozadí nejsou vloženy do jiných výpovědí,
jako je tomu u výpovědních vsuvek: Josef II. si v r. 1781 za své návštěvy Prahy prohlédl
i stavbu nového divadla (stály již zdi) a měl z něho velikou radost. Po bitvě na Bílé hoře
spisovná čeština byla postupně vytlačována ze svých pozic a její funkce přebírala
zejména němčina, zčásti latina (ta si své místo ve vědeckém vyjadřování a v poezii
uchovala v jisté míře i v předcházejícím období humanistickém).
Protože podstatnou vlastností vsuvek je vloženost výpovědi do jiné výpovědi,
musíme výpovědi vybočující z roviny ostatního textu (a umístěné zpravidla v závorkách)
hodnotit podle jejich postavení v textu různě: a) / nejstarší český kronikář
Kosmas (zemřel r. 1125) si představoval, že prvým obyvatelem naší vlasti byla družina
praotce Čecha; b) Toho jména užívá ve svých všeobecných dějinách Polybios, vzdělaný
Rek, znalý římského prostředí, který osobně navštívil také Španělsko a jižní Francii
(zemřel r. 120). Funkčně se od sebe oba jevy zřetelně neliší (oba slouží k podávání
méné důležitých informací), ale vsuvka svou polohou přerušuje výpověď a stává se
tím výpovědí jakoby paralelní vzhledem k textu (příklad a)), kdežto části textu v závorce
umístěné za výpovědí (které mohou být i rozsáhlejší než výpověď) lineárnost
textu nenarušují, protože text nepřerušují, pouze ho odstupňovávají (příklad b).
2. Komunikát
2.1 Komunikace a komunikát
K o m u n i k a c e j e p r o c e s d o r o z u m í v á n í , společenský styk s cílem výměny
myšlenkových obsahů mezi účastníky komunikace (komunikanty).
Poznámka: Slovo komunikace (vzájemné dorozumívání) má základ v latinském slově - adjektivu communis
(společný); communicare činit něco společným, komunikovat, dorozumívat se.
340
Ve vztahu ke komunikačnímu procesuje k o m u n i k á t běžně chápán jako součást
celé komunikační události, komunikačního aktu, a to jako v ý s l e d e k psaný, tištěný
nebo mluvený.
Při komunikaci vystupují do popředí tyto základní složky:
- ú č a s t n í c i k o m u n i k a c e ( k o m u n i k a n t i ) , mezi nimiž dochází k interakci,
a jejich záměr
- z p ů s o b k o n t a k t u (spojení) k o m u n i k a n t ů a vztahy mezi nimi
- t é m a (skutečnost, o níž se komunikuje)
- k ó d
- k a n á l k o m u n i k a c e
Kód je dohodnutý systém znaků (signálů) i pravidel spojování, řazení znaků pro
přenos informace, popř. systém pravidel pro přiřazení významu k znaku nebo
signálu, srov. kód číslicový nebo kód telegrafní (Morseova abeceda). V jazykové
komunikaci je tímto kódem použitý jazyk.
Kanál je prostředek nebo soustava prostředků a prostředí sloužící k přenášení
signálu, k spojení komunikantů (často umožňující dálkový přenos - kanál televizní,
telefonní vedení apod.); v přímé komunikaci je to prostor, v němž se komunikanti
při komunikaci stýkají.
2.2 Text ve vztahu ke komunikátu
Výraz text se chápe různě - na rozdíl od pojmů nižších rovin, které jsou zřetelně
diferencovány, srov. v kap. IV.l a 2 např. výpověďxvěta (i když se někdy ani tyto
pojmy přesně nerozlišují a pro oba se užívá výrazu věta).
Termínu text se užívá
1. jen řídce pro označení řečového jednání, komunikační neboli textové události,
tj. pro označení procesu dorozumívání, k o m u n i k o v á n í ( k o m u n i k a c e )
2. častěji pro o z n a č e n í v ý s l e d k u tohoto k o m u n i k o v á n í , tj. p r o vzniklý
k o m u n i k á t (tj. jazykový projev, někdy označovaný jako promluva)
Poznámka:Výrazu jazykový projev a promluva se užívá i pro význam 1, tj. pro proces komunikování.
3. pro o z n a č e n í s t r u k t u r y k o m u n i k á t u ; lze mluvit i o ,,vzorci" či o schématu
zachycujícím vnitřní vztahy komunikátu, zvláště vztahy mezivětné.
V naší knize u ž í v á m e v ý r a z u t e x t v e významu 3, tj. ve v ý z n a m u s t r u k t u ry
j a z y k o v é h o p r o j e v u (promluvy), někdy ovšem s o u h r n n ě ( i pro význam
číslo dvě), n e n í - l i d ů l e ž i t é v ý z n a m y 2 a 3 o d l i š o v a t .
Text je podle tohoto pojetí konstitutivní složka n e j v y š š í j a z y k o v é , tj. textové
roviny. Texty jsou různě rozsáhlé; nejkratší zahrnují třeba jen jednu větu/výpověď,
jiné jsou rozsáhlé a tvoří je někdy celé sestavy různých kratších textů (tj. text se skládá
z textů).
Nepochybně je tedy pojem text chápaný v kterémkoli významu (1, 2, 3) vyšší
pojem, než je věta (nebo výpověď).
Poznámka: Výraz výpověď rovněž explicitně nevyjadřuje, zda jde o vypovídání, tj. o výpovědní událost,
nebo o její výsledek.
341
Nadvětné útvary se vytvářejí podle jistých pravidel, obdobně jako věty, ovšem tato
pravidla jsou ještě složitější a zatím méně poznána, a jeví se jako méně přesná, jako
vágnější.
2.3 Komunikační jednotky
Z á k l a d n í k o m u n i k a č n í j e d n o t k o u j e k o m u n i k á t (jazykovýprojev),
e l e m e n t á r n í komunikační jednotkou j e v ý p o v ě ď (viz oddíl Výpověď a věta).
Výpovědi se mohou spojovat ve formální (zvukový nebo grafický) a sémantický
celek. Tím vzniká v ý p o v ě d n í s p o j e n í . Vytvářejí ho výpovědi (větné i nevětné),
které autor spojuje těsněji než ostatní části komunikátu, protože je chápe jako
významový celek. Výpovědní spojení je tedy nejtěsnější spojení v rámci komunikátu
(viz blíže kap. V.l).
Z á k l a d n í f o r m o u v ý p o v ě d i j e v ě t a (jednoduchá nebo složená) (viz oddíl
Výpověď a věta).
Z á k l a d n í f o r m o u v ý p o v ě d n í h o s p o j e n í j e s o u v ě t í . Souvětí je textové
spojení (jednoduchých i složených) vět ve zvukový, sémantický i gramatický celek.
Jako výpovědi odpovídá věta a výpovědnímu spojení souvětí, tak n e j v y š š í j e d n o t c
e v hierarchii komunikačních jednotek, k o m u n i k á t u , o d p o v í d á text.
Poznámka: V naší knize se zabýváme pouze komunikáty / texty jazykovými (verbálními), existují však i
komunikáty / texty nejazykové povahy (neverbální), jako např. hudební skladba, balet, obraz aj., a
komunikáty/ /texty smíšené, tvořené prostředky jazykovými i mimojazykovými (např. řečový projev
doprovázený mimikou a gestikulací, ilustrované knihy, některé reklamní texty s obrázky, melodramata).
(Dále viz kap. Druh komunikace.)
2.4 Komunikační proces
2.4.1 Komunikační situace
Komunikační proces vždy probíhá za určité situace, tj. v určité době, na určitém
místě a v jisté společenské atmosféře; ty komunikování ovlivňují. Součástí této
situace je s i t u a c e k o m u n i k a č n í . Tvoří ji počet účastníků a jejich sociální, věkové
složení, jejich vztahy, prostředí a čas, v nichž se komunikace odehrává.
Na komunikační situaci jsou více vázány projevy nepřipravené, ty s ní mohou více
počítat než projevy připravené. V projevech přijímaných v jiné době, na jiném místě,
než vznikly, se vliv komunikační situace, v níž projev vznikl, nemůže (příliš) projevit.
Komunikát často navazuje na jiný komunikát, na jiné komunikační události, takže
se stává součástí celého řetězce, zapojuje se do komunikačního kontextu.
2.4.2 Etapy komunikačního procesu
Komunikování - pokud není bezprostřední, nepřipravené - mívá zpravidla tři
etapy; jsou to:
342
- k o m u n i k a č n í k o n c e p c e (plán) - etapa předcházející vlastnímu
komunikování. Obsahuje výběr tematiky i shromáždění látky, představy o
jejím rozvržení a způsobu podání. (Tato etapa zahrnuje invenci a
promýšlení kompozičního postupu.)
- v l a s t n í k o m u n i k o v á n í - t v o r b a (produkce) komunikátu, zahrnuje realizaci
kompozičního postupu a vlastní stylizaci, popř. korekturu celého postupu
- r e c e p c e ( p ř i j í m á n í ) k o m u n i k á t u - obsahuje vnímání (poslech/čtení),
porozumění, popř. interpretaci komunikátu; někdy recepci náročného
textu předchází ještě jeho zprostředkování.
2.5 Druhy komunikace
Komunikace podle své povahy, podle prostředku, který je jejím základem, může být:
a) Verbální; tj. realizovaná výhradně pomocí jazykového materiálu: fonémů, morfémů,
slov a vět, a to formou mluvenou nebo psanou/tištěnou: ve formě mluvené s uplatněním
prostředků paralingválních (síla a barva hlasu, melodie, přízvuk, rytmus a
tempo řeči, vkládání pauz). Při komunikaci se někdy kombinuje slovo mluvené a
slovo psané/tištěné (např. při přednáškách apod.).
b) V e r b á 1 n ě - n e v e r b á 1 n í; při ní jde o kombinaci prostředků verbálních a
paralingválních s prostředky nonverbálními (extralingválními), k nimž patří využití
proxemiky (míry vzdálenosti mezi komunikanty), haptiky (dotyku, fyzického
kontaktu: podání ruky, polibek, facka...), posturiky (polohy a konfigurace těla
mluvčího a posluchače), kineziky (pohybu komunikantů - nejen gestiky a mimiky,
tj. pohybů relativně malých - gest rukou a změny výrazu obličeje, ale pohybů celého
těla včetně chůze při komunikaci). Uvedeným prostředkům mluveného projevu více
či méně odpovídají v psaném/tištěném projevu adekvátní prostředky grafické. Při
komunikaci může ovšem jít i o kombinaci s hudbou a s obrazy.
Příkladem jsou comics, v nichž základem sdělení jsou obrázky provázené stručným,
často jen chudým slovním doprovodem umístěným v ,,obláčcích", dále televizní
nebo rozhlasové pořady.
c) N e v e r b á l n í - sem patří například pantomima, kreslené vtipy nebo plakáty a
reklamy beze slov, sdělování realizované např. světelnými aj. signály (červené, zelené,
oranžové světlo na křižovatce nebo smluvené zvukové signály pro různé poplachy...).
V e r b á l n í p r o j e v y mohou být
- z v u k o v é : vzniklý jazykový projev (komunikát) je mluvený (ústní)
- g r a f i c k é : vzniklý jazykový projev je psaný (písemný) nebo tištěný
- k o m b i n o v a n é , zvukově-grafické, např. mluvený projev je doprovázen psaním
na tabuli, nebo psaný projev je promítán zpětným projektorem a doprovázen
zvukovým komentářem.
2.5.1 Verbální komunikát a jazyk
Verbální komunikát (jazykový projev) může být realizován j e d n í m j a z y k e m
nebo dvěma i v í c e j a z y k y - to bylo běžné v starší době. V českém textu se hojně
343
užívalo textů latinských, řidčeji řeckých, často vznikaly smíšené texty latinsko-české,
např. tzv. makarónské verše.
Poznámka:Někdy komunikát přímo obsahuje samostatně vyčleněné části jiných projevů, citáty. C i t á t je
komunikát užitý v jiném komunikátu.
Citáty užité v odborné literatuře jsou často uváděny v uvozovkách s přesným udáním bibliografických
údajů (tj. autora díla, z něhož citát je, nakladatelství, místa a roku vydání díla a strany, na níž příslušné
citované sdělení čtenář najde).
V odborné literatuře, ale i jinde se využívá c i z o j a z y č n ý c h c i t a c í . Ve starší
době (při běžném ovládání němčiny) byly časté citace německé v kontextu českém.
Za první republiky se takto v českém odborném, např. lingvistickém projevu užívalo
francouzštiny, později ruštiny, dnes především angličtiny.
Také v umělecké literatuře se mísí různé jazyky, např. je tak vystižena jazyková
situace určitého místa, vadnými konstrukcemi užitými v cizím jazyce je charakterizována
literární postava ... (srov. Pallek, Pomocník a Akáty - kombinace slovenštiny
a maďarštiny, W. Styron, Sofiina volba, L. Q. Ross, Pan Kaplan má třídu rád).
Existují r ů z n é t y p y j a z y k o v ě s m í š e n ý c h k o m u n i k á t u ; např. se realizují
komunikáty různými útvary a prostředky téhož národního jazyka. I v rámci jednoho
jazyka může tedy někdy autor u ž í t jeho r ů z n ý c h v a r i e t (jeho různých znění,
útvarů), např. střídá spisovný jazyk s obecnou češtinou, s nářečím nebo slangem
apod. Střídání prostředků různých útvarů (zvláště tomu tak bylo v literatuře 19.
a začátku 20. století) souvisí i s rozčleněním komunikátu na řeč autorskou a řeč
postav (autor charakterizuje postavy řečí a tím je sociálně nebo regionálně
začleňuje).
2.6 Komunikanti
2.6.1 Kontakt komunikantů
Z hlediska kontaktu komunikantů lze mluvit o komunikačním s t y k u p ř í m é m
b e z p r o s t ř e d n í m (odehrává se z ,,očí do očí"), přímém z p r o s t ř e d k o v a n é m
(např. při telefonickém rozhovoru) a n e p ř í m é m, tj. odloženém, kdy proces tvorby
a recepce komunikátu neprobíhají současně (jde o písemné projevy, např. o korespondenci,
o novinové články, odborné stati, o předem natočené mluvené projevy v televizi,
v rozhlase...).
2.6.2 Vztahy mezi komunikanty
Pro komunikaci je významný v z t a h mezi komunikanty. Komunikaci ovlivňuje
to, zda se účastníci znají, nebo neznají. Podle toho může být k o m u n i k a c e d ů v ě r n
á, nebo naopak odtažitá, emocionálně n e u t r á l n í . Dále záleží na sociálním
postavení a věku účastníků komunikace, neboť podoba komunikace se může lišit i podle
toho, zda jde o komunikaci m e z i s o b ě r o v n ý m i , nebo n e r o v n ý m i p a r t n e r y
(např. při komunikaci nadřízeného s podřízeným).
344
2.6.2.1 Zkušenostní komplex (fond) komunikantů
Vliv na ráz komunikace má i to, jaký vztah mají komunikanti k věcnému obsahu,
který je předmětem komunikace, jaká je jejich míra a hloubka znalostí předmětu
komunikace.
Podstatný je v z t a h m e z i tzv. z k u š e n o s t n í m k o m p l e x e m (zkušenostním
fondem), tj. obsahem a objemem vědomí, komunikantů. Někdy se neopodstatněně
jako předpoklad úspěšné komunikace uvádí stejný objem a obsah jejich zkušenostních
fondů. To může platit např. u odborných diskusí, ale nikoli obecně. Zvláště
to neplatí v komunikaci pedagogické, v níž je naopak podmínkou úspěšnosti vyšší
úroveň komunikačního fondu učitele než žáka. V tomto případě je důležitý
přiměřený způsob podání, budovaný na přesném odhadu zkušenostního fondu
příjemce. Přiměřenost/nepřiměřenost podání totiž ovlivňuje vztah příjemce ke
komunikaci, mj. ochotu přijímat informace, účastnit se vůbec komunikace.
2.7 Téma a obsah komunikátu
T é m a je p ř e d m ě t s d ě l o v á n í , tj. ten základní fakt skutečnosti (ať vnější nebo
psychické), na který se sdělování zaměřuje a který má sdělení adresátovi
zprostředkovat. Je to tedy základ obsahu komunikátu.
O b s a h k o m u n i k á t u je s o u h r n i n f o r m a c í , které komunikát přináší. Tyto
informace mohou mít charakter věcný, emocionální, estetický, ale zahrnují i postoje
k jevům (konotace) a narážky (popř. odkazy) na jiné komunikáty (tzv. aluze).
v
2.8 Členění komunikátu podle účasti komunikantů na ko­
munikaci
Podle účasti komunikantů na komunikování lze p r o j evy členit na
a) dialogické, při nichž se komunikování přímo účastní dva nebo více účastníků
aktivně v tom smyslu, že se vyjadřují k tématu (k tématům) komunikace
b) m o n o l o g i c k é , při nichž adresát aktivně jazykově nereaguje na projev autora,
třebaže adresát může být přítomen a třebaže může být duševně značně aktivní,
ovšem pouze jako recipient (příjemce), nikoli jako mluvčí (autor, podavatel).
2.8.1 Dialog
Dialog (rozhovor), d v o u s m ě r n á n e b o v í c e s m ě r n á k o m u n i k a c e , při níž
jsou aktivní obě, popř. všechny zúčastněné strany, je nejčastější formou běžné
komunikace mluvené. Tyto okolnosti rozhodují o základních rysech běžného
dialogu: bývá častěji nepřipravený (spontánní) nebo jen zčásti připravený, z a k o t v
e n ý s i t u a č n ě a k o n t e x t o v ě .
Z toho plynou jeho další vlastnosti: téma se často v průběhu rozhovoru vyvíjí, a
to i nečekaně, mění se, témata se střídají, obměňují, dochází k tematickým posunům,
neobvyklé není ani porušování tematické jednoty (každý účastník mluví o něčem
345
jiném, popř. každý účastník má své vlastní téma - jde o ,,dialog hluchých", viz např.
rozhovor manželů Váchových a poštmistra ze hry Srpnová neděle od Fr. Hrubína):
Poštmistr: Co říkáte, paní Váchová, te' naší parádě? Za chvíli bude ještě měsíc! Je to pro všechny, pro vás
taky.
Vach: Já přece taky pomáhal!
Váchová: Představte si, pane poštmistře, ke čtvrté ráno se podíváte z okna ...
Vach: To bylo horko!
Váchová: Ty jsi spal, ty mlč!
Poštmistr: Tady je to nejhezčí... tady nám hodně pomáhá rybník.
Váchová: Hodinu se hádali! No k nevydržení! Podíváte se z okna- to bylo ale zaječení, jako by do ní vrážel
nůž! - a přes hlavu vám letí knížka! Rozplácne se na náměstí...
Frekventovaným typem rozhovoru je r o z h o v o r z a l o ž e n ý n a o t á z k á c h
a o d p o v ě d í c h . Otázka představuje stimul (podnět), odpověď pak reakci na něj.
Přitom se v tázání a odpovědích mohou komunikanti střídat, nebo jde o jednosměrnou,
nesouměrnou komunikaci, při níž se jeden nebo více komunikantů ptá a
jiný jen odpovídá/další odpovídají (srov. rozhovor obvyklý při vyučování nebo při
výslechu, rozhovor lékaře s pacientem při určování anamnézy). Jindy otázka vyvolá
druhou otázku, např. nechce-li adresát odpovědět, nebo potřebuje-li k zodpovězení
otázky nějakou informaci od autora předcházející otázky ...
Dialog je ovlivňován podmínkami, za nichž se realizuje. Protože většinou jde o
p ř í m ý k o n t a k t k o m u n i k a n t ů v určitém čase a prostředí, mívají komunikanti
alespoň některé společné znalosti a zkušenosti a to umožňuje partnerům některé
skutečnosti přímo nepojmenovávat, ale pouze naznačovat pomocí zájmen a zájmenných
příslovcí (tam, odtud...) i neverbálně, nebo je dokonce vypouštět. Tím je
dána t e n d e n c e k v y j a d ř o v á n í ú s p o r n é m u , ekonomickému až eliptickému
(neúplnému).
Rozhovor na ulici: Jak se, prosím vás, dostanu do centra? Trojkou. Kterým směrem? Tímhle.
V rozhovoru nebylo třeba uvádět úplné informace: do centra města ... Jeďte tramvají číslo ... Kterým
směrem se mám dát? Jeďte směrem k ... nebo Jeďte vpravo/vlevo... (stačilo ukázat).
Frekventované jsou ovšem i dialogy na dálku, popř. s odloženými replikami, např.
dialog telefonický apod.
V dialogu se však setkáváme i s opačnou tendencí, a to s t e n d e n c í k n a d b y t
e č n o s t i , k r e d u n d a n c i . Mluvčí uvádí více údajů, faktů, než je zapotřebí, popř.
vyslovuje i svá stanoviska k nim. Důvody k tomu vedoucí jsou různé: autor chce něco
zdůraznit nebo má obavu, že mu partner neporozuměl, a proto informaci zopakuje
a ještě ji rozšíří. Jindy se mu zdá, že krátká odpověď na dotaz je společensky
nežádoucí, nebo si uvědomí, že by měl připojit i vlastní stanovisko, radu. Často se
opakují výrazy i neartikulované zvuky nezáměrně jako průvodní (parazitní) jev
nekultivované řeči.
V dialogickém projevu se vyčleňují jako samostatná část repliky, popř. dvojice až
n-tice replik. Takový komunikát je pak sestavou, komplexem komunikátu.
R e p l i k a j e č á s t d i a l o g u p r o n e s e n á j e d n í m ú č a s t n í k e m b e z p ř e r u š
e n í j i n ý m , nebo lze říci i opačně: je to část dialogu od převzetí slova jedním
účastníkem k převzetí slova účastníkem jiným. Pojem replika je založen na střídání
mluvní aktivity účastníků komunikace.
346
S dialogem se setkáváme nejen v každodenní komunikaci doma, ve společnosti,
v zaměstnání, ale d i a 1 o g je způsobem vyjadřování i ve slovesném díle. V d r a m
a t u tvoří základní vyjadřovací způsob vůbec (kromě dialogu využívá drama
někdy i monologu - viz i divadlo jednoho herce, scénické poznámky). V e p i c e
vedle tzv. pásma vypravěče je pásmo postav, v němž právě často vystupuje dialog, a
to ve formě přímé řeči. Vedle této formy může být dialog napodoben pomocí
nevlastní přímé řeči nebo řeči polopřímé.
Nevlastní přímá řeč je bez příslušných interpunkčních znamének, jinak má všechny
vlastnosti přímé řeči. V polopřímé řeči se nejen vynechávají dvojtečky a uvozovky,
ale ve srovnání s přímou řečí se mění i slovesná osoba (z 1. os. v osobu 3.).
Užitím nevlastní přímé a polopřímé řeči se záměrně stírá hranice mezi pásmem
vypravěče a pásmem postav, takže někdy čtenář/posluchač neví, kdo myšlenku
pronáší. To ovšem nemusí být nedostatek, může jít o záměr autora. Této formy se
často užívá k vyjádření vnitřního monologu postav.
Dialog se uplatňuje ve vypravování, někdy je vypravování přímo na dialogu
založeno (dvě i více osob seznamují adresáta s událostí tak, že se vzájemně doplňují,
navazují na sebe).
C í l e d i a l o g u jsou rozmanité. Vedle potřeby informovat bývá tímto cílem
spolupráce, snaha dosáhnout dohody, odstranit nebo naopak vyvolat konflikt,... ale
i pouhá potřeba udržovat kontakt (pak jde o dialog konverzační a hovor pro hovor,
např. o počasí).
2.8.2 Monolog
Monolog na rozdíl od dialogu p ř e d s t a v u j e k o m u n i k a c i j e d n o s
m ě r n o u . Jazykově aktivní je pouze jedna strana, představovaná jedním
mluvčím, případný adresát se neprojevuje. Monologický projev je nepřetržitý.
Tematicky bývá poměrně jednotnější než dialog, i když může být po této stránce
značně složitý.
I monolog (různé referáty, přednášky, řečnické projevy aj.) mívá adresáta,
někdy ovšem adresát chybí, jde o mluvu pro sebe (u starých lidí nebo při rozčilení
apod.) nebo o tzv. v n i t ř n í m o n o l o g , např. v uměleckém díle.
Posluchač/čtenář se jeho prostřednictvím seznamuje s názory a postoji autora
nebo hrdiny díla formou zveřejnění jeho myšlenek (přímou, nevlastní přímou,
polopřímou, nepřímou řečí).
Monologů se užívá často např. při vypravování, v popise, výkladu, úvaze.
Monology nemusí být vždy jednolité, mohou být prostoupeny i delšími replikami
vystupujících osob.
Monologický ráz mívá pásmo vypravěče v epice, rovněž lyrice odpovídá nejčastěji
forma monologu.
Střídání dialogu s monologem je příznačné např. pro některé formy publicistické
(setkáváme se s ním v reportážích), kdežto jiné jsou založeny na monologu (např.
zprávy, úvodníky, komentáře), jiné pak na dialogu (interview).
347
2.9 Recepce (přijímání) komunikátu
Na předcházejících stranách jsme se zabývali stavbou komunikátu, tj. výsledkem
první etapy a druhou etapou komunikování.
Třetí etapu komunikování tvoří recepce komunikátu, jeho přijímání, zahrnující
vnímání, porozumění, které se může stát východiskem pro interpretaci, popř. i jeho
osvojení a v některých případech vyvození závěrů pro jednání.
2.9.1 Interpretace
Výraz interpretace se používá v několika významech:
- provedení, r e p r o d u k c e (např. v interpretaci Bachova díla vyniká Zuzana Růžičková)
- herecké p ř e d v e d e n í (např. Francek v Maryši byl skvěle interpretován Z. Štěpánkem)
- v ý k l a d , popř. i obsahově-estetický rozbor díla (např. školní interpretace Máchova Máje)
- přiřazení významu k danému textu; jde nejen o porozumění slovům, ale i n a l é z á n í , popř. vytváření
s m y s l u k o m u n i k á t u spolu s j e h o v ý k l a d e m . V tomto významu používáme slova
interpretace v této knize.
Od tématu a obsahu komunikátu je třeba lišit jeho s m y s l . Autor vnáší do
jazykového projevu jistý významový obsah. Každý přijímatel tento významový obsah
vždy znovu identifikuje - hledá ho, nalézá, určuje; avšak nezřídka objevuje v projevu
smysl jiný, než do něho vkládá autor. Je tedy smysl jev značně subjektivní, vzniká
jako v ý s l e d e k r e c e p c e (včetně interpretace) různými komunikanty, je konstruován,
konstituován na podkladě významového obsahu komunikátu.
Smyslem komunikátu se rozumí v ý z n a m o v ě - o b s a h o v ý k o m p l e x , který
se vytváří v mysli příjemce na základě významového obsahu vloženého do
komunikátu autorem. Smysl je pojem souvztažný s pojmem z á m ě r autora.
Záměrem autora je, aby adresát interpretoval jazykový projev v určitém smyslu,
ovšem stupeň souladu mezi záměrem autora a smyslem, který v projevu nalézá příjemce,
je různý. Žádný komunikát není z hlediska vnímatele zcela prost vynechávek,
každý je nějak vázán na situaci, takže vše explicitně nevyjadřuje (počítá s presupozicí
- viz kap. IV). Otevřenost smyslu komunikátu, existence ,,podtextu" vyplývá i
z užívání nepřesného, vágního pojmenování, ale i eliptického vyjadřování a jeho slabé
soudržnosti. Různé komunikáty nabízejí tak různé předpoklady k posunu smyslu.
Příjemce vyvozuje na základě svého zkušenostního fondu a na podkladě své
myšlenkové abstrakční činnosti z jazykového projevu i závěry, které v něm nejsou
přímo, výslovně řečeny, vyplňuje mezery v něm, usuzuje z něčeho na něco (např.
je-li Slávka matka Danušky, lze z toho usoudit, že Danuška je dcera Slávky apod.).
Tento proces se nazývá i n f e r e n c e .
P ř i j í m á n í j a z y k o v é h o p r o j e v u j e p r o v á z e n o u r č i t ý m očekáváním
(expektancí) spojeným s n a p ě t í m (t e n z í). Toto napětí je při úspěšné recepci
postupně odstraňováno. Nedojde-li k tenzi, nebo nedojde-li k jejímu odstranění,
chybí u příjemce uspokojení. Recepce vyžaduje aktivitu příjemce, není tedy výstižné
označovat ji jako pasivní.
348
Obohacování příjemce o informaci lze chápat jako zařazování získaných
poznatků do zkušenostního fondu příjemce. Tento zkušenostní fond je hierarchicky
strukturován. Tyto struktury umožňují příjemci identifikovat skryté významové
vztahy, a naopak odmítat některé domněnky (hypotézy) o významu a smyslu
přijímaného projevu.
2.9.2 Zprostředkovatelé komunikace
Některé komunikáty potřebují zprostředkovatele, např. cizojazyčné projevy
p ř e k l a d a t e l e , nebo t l u m o č n í k a , vědecké práce, mají-li se dostat
k laikovi, jsou zpracovány jako popularizační, jindy se k rozsáhlejším statím
odborným připravují s e k u n d á r n í (druhotné) k o m u n i k á t y (výtah,
cizojazyčná resumé/shrnutí/...). Úspěch těchto druhotných, odvozených komunikátu
závisí i na kvalitě zprostředkovatelů. Zpravidla čím více je zprostředkovatelů,
tím více se vzdaluje nově vzniklý komunikát od výchozího, může
se dokonce změnit jeho smysl, informace se ztrácejí, nebo naopak se vloží
informace další, a to může působit negativně, pokud změny nejsou v intencích
autorova původního projevu.
Zprostředkovatelé jsou u některých typů komunikátu nezbytní, neboť umožňují
nebo alespoň usnadňují přijímání komunikátu adresátům, pro něž původní, výchozí
projev není přiměřený.
2.9.3 Neporozumění a nedorozumění
Komunikáty nepřiměřené obsahem nebo formou nebo obojím vedou u příjemců
k neporozumění (k zásadnímu nepochopení smyslu, k neodhalení záměru jeho
autora) nebo k nedorozumění, tj. k mylnému, posunutému chápání komunikátu
nebo jeho části.
P ů v o d c e m n e p o r o z u m ě n í i n e d o r o z u m ě n í může být jak p ř íj e m c e
(má-li nižší zkušenostní fond, než předpokládá u příjemce autor), tak a u t o r p r o j
e v u , pokud buď neodhadne zkušenostní fond zamýšlených adresátů, nebo si
neuvědomí potřebu vyjadřovat určité jevy jistým způsobem, popř. to nedovede,
takže se vyjadřuje nadměrně neurčitě, zkratkovitě, mezerovitě (elipticky),
nesoudržně.
N e d o r o z u m ě n í m ů ž e a u t o r sdělení i p ř í j e m c e n a s t r o j i t : autor např.
z á m ě r n o u v í c e z n a č n o s t í svého p r o j e v u (srov. anekdoty, hádanky aj.),
příjemce p ř e d s t í r á n í m n e p o r o z u m ě n í záměru autora a podkládáním
komunikátu jiného smyslu, než autor zamýšlel. Takové posuny umožňují ovšem
ne všechny komunikáty; např. jednoduché informační projevy s jasným
vyjadřováním k tomu nevedou, kdežto projevy symbolické, jinotajné apod. k nim
vedou spíše.
Hotový komunikát se osamostatňuje od autora, ,,žije dále svým životem",
nezávisle na autorovi. Tím se stává, že - hlavně s odstupem od doby a místa - někdy
349
bývají komunikáty různě chápány (rozdílný byl autorský záměr a působnost
Balzacových děl v jeho době a v dobách následujících).
3. Text
3.1 Text a nauka o textu
T e x t p ř e d s t a v u j e s t r u k t u r u k o m u n i k á t u , spjatou tématem, popř. vzájemně
návaznými tematickými prvky.
Text v žádném případě není mechanický, nepropojený sled jednotlivých vět
(výpovědí) jdoucích za sebou. Jde o celek složený z výpovědí větných i nevětných,
které na sebe navazují (jsou spojité, ve vzájemných vztazích a tvoří smysluplnou
souvislost). Návaznosti textu slouží prostředky navazování a spínání, tzv. konektory.
Konektory spojují větu/výpověď s jejím okolím, zapojují ji do kontextu a do
komunikační situace. (Nejběžnějšími konektory jsou spojky.)
T e x t se v y z n a č u j e s o u d r ž n o s t í o b s a h o v o u i f o r m á l n í . Společné téma,
věcně významová souvislost mezi vyjadřovanými obsahy a její formální vyjadřování
vytvářejí soudržnost textu a jsou základem jeho kompozice (stavby).
Výstavbu textu a v souvislosti s tím využívání jazykových prostředků z nižších
jazykových rovin v něm (tj. prostředků syntaktických, lexikálních i morfologických)
k vyjádření záměrů autora (produktora) se zřetelem k dosažení žádoucích účinků
na adresáta/příjemce studuje nauka o textu. Tato nauka není prostým rozšířením
syntaxe nad hranici věty nebo souvětí.
3.1.1 Textový vzorec
Zpravidla před zahájením produkování komunikátu autor volí na základě svých
zkušeností a schopností jazykových a jiných (tzv. jazykové kompetence) jistý způsob
podání tématu. Téma je z hlediska produkce textu jeho východiskem. Tento způsob
zahrnuje často výběr základního postupu zpracování a jeho členění. Určité druhy
textů mají jistá pravidla, jimiž se jejich produkování a stavba řídí, tzn. existují jisté
(i když neúplné a ne vždy propracované) modely, ,,vzorce", jichž autor může při
promýšlení komunikační strategie (postupu vedoucího k cíli) využít.
V autorově vědomí existuje často představa určitého textového ,,vzorce", ten se v průběhu
produkování komunikátu přetváří v konkrétní realizaci; z potenciální (možné)
roviny se tak vzorec přeměňuje v jev roviny řečové.
Součástí textového vzorce je tematická struktura textu: buď jde o jedno téma hypertéma,
doplňované jinými tématy - motivy, různými odbočkami apod., nebo
jde o více témat, vzájemně propojených, navazujících, postupně představovaných
atd. (viz kap. 3.4.2 o posloupnostech).
350
Poznámka: Text využívá prvků nižších rovin, tj. lexikálních, gramatických, ale i tektonických (týkajících
se výstavby textu), např. paralelismu, gradace, elipsy, anafory, epifory ...
Roli modelů výstavby textu plní tzv. slohové postupy a na nich založené útvary,
jež se ovšem zpravidla v řečové praxi nerealizují v čisté formě.
Textové vzorce se plně uplatňují v kratších, např. konvenčních komunikátech, v konverzačních
projevech, v řečové etiketě (např. v blahopřání, vyjadřování soustrasti),
a zvláště v právních a administrativních projevech (např. v úředních dopisech,
inzerátech ...), kdy se mění jen faktické údaje, struktura textu zůstává stejná. Takovéto
texty jsou stereotypní na rozdíl od jiných, které mají strukturu proměnlivější.
Delší ucelený text obsahuje zpravidla tři části: začátek - úvod, střed - stať (hlavní
část) - a závěr. Jednoduché nepříliš dlouhé projevy mívají středovou část krátkou,
nečleněnou, kdežto projevy složitější a delší ji mívají rozsáhlejší a členěnou na
odstavce, popř. vyšší jednotky (kapitoly, oddíly). Toto jsou základní složky kompozice
projevu.
I mnohé rozsáhlé texty a soubory textů bývají důkladně propracovány podle předem
promyšleného textového vzorce. Tak např. učebnicový text je členěn na tematické celky,
ty dále na lekce, každá lekce obsahuje ustálené části, např.: úvodní článek, otázky
k němu, poučku, cvičení dílčí a syntetická, ev. shrnutí. (Dále viz i kap. V.4.3 a 4.4.)
3.2 Soudržnost (koherence) textu
T e x t se v y z n a č u j e r e l a t i v n í u c e l e n o s t í , relativní komunikační úplností
po stránce tematicko-obsahové i formální. Přitom může být složitě strukturován
(stavěn, složen) jak po stránce tematické, tak kompoziční a stylizační.
Tematické složky jsou uspořádány v souladu s vyjadřovaným průběhem děje nebo
myšlenek autorových. Avšak pouhá m y š l e n k o v ě - t e m a t i c k á p o s l o u p n o s t
ještě plně nezaručuje soudržnost (koherenci textu). Tu podporují s p e c i á l n í p r o s
t ř e d k y , k o n e k t o r y , napomáhající tomu, že text drží pohromadě.
3.2.1 Prostředky soudržnosti textu
3.2.1.1 Konektory
K spojitosti, soudržnosti textu přispívají p r o s t ř e d k y n a v a z o v a c í a u s o u v
z t a ž ň o v a c í . Jde především o zájmena, místní a časová příslovce, částice a spojky,
jež
a) zajišťují n á v a z n o s t n a předcházející i následující k o n t e x t
b) odkazují n a s i t u a c i m i m o t e x t
Ad a) Srov. dvě repliky: Ty nikam nesmíš.
A přece pojedu.
Pomocí a přece mluvčí zřetelně navazuje na předchozí repliku jiné osoby, např.
na zákaz nebo na okolnosti bránící cestě (např. pro nemoc, špatné počasí...).
351
Navazovací prostředky, konektory, se označují rovněž jako k o n t e x t u a l i z á t o ry,
neboť z a p o j u j í v ě t u d o k o n t e x t u .
Ad b)Teď pracuji ve Voticích, sem jsem nastoupil vloni, dříve jsem byl zaměstnán
ve Vlašimi. Tam jsem přišel z Louňovic.
Výraz teď nenavazuje na sdělení uvnitř textu ani na jiný text, nýbrž vyjadřuje
časové vztahy externí (mimotextové), vztahuje děj k okamžiku promluvy. Výrazy
teď a dříve (viz výše) slouží jako tzv. č a s o v é o r i e n t á t o r y , naznačují časovou
posloupnost dějů. Jiné příklady časových orientátorů: tehdy, předtím, dříve - vztahují
text k minulosti, k předčasnosti;potom, nato, pak - vztahují text k časové následnosti;
nakonec - signalizuje závěrečnou fázi děje; zatímco, současně - vyjadřují časový
souběh dějů...
Pro výstavbu textu, jeho spojitost kontextuální a situační, jsou významné i p r o s
t o r o v é ( m í s t n í ) o r i e n t á t o r y . K nim patří např. výrazy zde, jinde, tady, sem,
tam (viz výše uvedený příklad), výše uvedené, níže uvedené. Dva posledně jmenované
výrazy slouží k odkazu dovnitř textu (jsou to textové orientátory), výrazy zde, sem,
tady, tam, jinde i k orientaci externí, mimo text, pro orientaci v mi- mojazykové
realitě. Kam odkazují, záleží na jejich konkrétním užití.
Funkci omezující platnost výpovědi mají r e s t r i k t o r y :
Jíme maso vyjma/mimo skopové, s výjimkou skopového x Jíme maso, ovšem jen (pouze, jedině) skopové.
Jak je patrno, uvedené výpovědi s výrazy mimo, vyjma, s výjimkou (a obdobné) mají význam právě opačný
než výpovědi s výrazy jen, pouze, jedině. Tyto tzv. restriktory platí jen na malou vzdálenost, týkají se
platnosti výpovědi, avšak ovlivňují podstatně smysl textu, v němž se vyskytují.
3.2.1.1.1 Lexikální konektory
K lexikálním prostředkům zajišťujícím koherenci textu patří:
- o p a k o v á n í pojmenování z (některé) předchozí věty v některé z vět
následujících
- u ž i t í s y n o n y m a tohoto pojmenování (místo jeho opakování)
- u ž i t í o d k a z o v a c í c h a z t o t o ž ň o v a c í c h v ý r a z ů , kterými jsou vedle už
výše uváděných příslovcí a částic s funkcí časových a prostorových orientátorů
především osobní a ukazovací zájmena, popř. číslovky.
Př.: Dnes přijede Honza s Jarkou. O b a u nás zůstanou týden. O n se pak vrátí domů, ale ona tady ještě týden
zůstane, protože se jí Praha líbí. Ten druhý týden prožijeme hlavně prohlídkou historických památek,
protože švagrová, tedy Jarka, je do nich zamilovaná. Často tutéž pamětihodnost chce navštívit znovu.
Někdy lze některý konektor vypustit (elidovat), je-li ze souvislosti (z kontextu)
nebo ze situace patrné, koho nebo čeho se vyjadřování týká. Tento způsob návaznosti
se označuje jako e l i p s a (slovní nevyjádření).
Srov. pokračování výše uvedeného textu:
Cím přijedou? Autem, už ho mají v pořádku. (Nevyjádřený podmět: Honza s Jarkou, oba, popř. švagrová
s mužem..; v druhé větě je elidován přísudek: přijedou.)
Místo opakování výrazu nebo jeho synonyma a podobných prostředků u ž i j e m e
někdy i n a d ř a z e n ý c h , popř. p o d ř a z e n ý c h v ý r a z ů , tj. výrazů ve vztahu rodu
a druhu.
352
Pojmenování podřazená (druhová) lze často nahrazovat jejich nadřazenými
(rodovými) pojmenováními (místo: tulipány, růže, Jiřinky, kosatce... se užije prostého
shrnujícího názvu zahradní květiny). Nahrazovat pojmenování nadřazené
podřazeným však není vždy vhodné.
Srov. vhodnost - nevhodnost dvou sdělení v následujících příkladech:
V našich rybnících žije hodně kaprů. Tyto ryby... x* V našich rybnících žije hodně ryb.
Tito kapři zvláště dobře prospívají v rybnících, v nichž se chovají zároveň kachny.
3.2.1.1.2 Gramatické konektory
Vedle lexikálních prostředků návaznosti textu existují i prostředky gramatické.
K nim patří s p o j k y (a, i, ani, ale, avšak...); to jsou především syntaktické, tj. gramatické
prostředky, ale některé z nich zároveň vymezují např. časovou platnost
výpovědí (jakmile, sotvaže...) nebo naznačují vztahy výpovědí, např. jejich nesoulad,
rozpor (ale, avšak, i když, třebaže ...). Dále k nim patří k o n c o v k y s l o v e s n é h o
p ř í s u d k u při elipse podmětu, přísudek se pak shoduje s podmětem z předcházející
věty: Odjel do Egypta před půl rokem (elipsa pojmenování mužské osoby, o níž byla
už řeč). Shoda jako konektor se nejvýrazněji uplatňuje při elipse podmětu; někdy
však tato elipsa může vést nezáměrně k směšnosti nebo k poruše srozumitelnosti
textu: Náš Kubíček si nejraději hraje s opičkou, přitom má na sobě zpravidla kostkované
kalhotky. (Kdo? Kubíček, opičkal)
Pokud nemůže dojít k záměně nebo nejasnosti, je eliptický způsob vyjadřování
v češtině zcela běžný: Minulé léto bratr nanosil plno hub. Inám dal, dokonce je přivezl
už usušené a zavařené. To jsme byli rádi. (Srov.:0 dal 0 , 0 pnvezl, 0 jsme byli rádi.)
K vyjadřování časové návaznosti, posloupnosti, fázovosti ... děje napomáhají
některé m l u v n i c k é k a t e g o r i e sloves, a to kategorie času, vidu a druhu slovesného
děje. Tyto prostředky se kombinují s prostředky lexikálními: Dlouho se s jejím
odporem nemohl vyrovnat. Konečně však přece pochopil, že ho nemá ráda.
(Výraz konečně vyjadřuje časové vyústění něčeho v něco, naznačuje, že to
nebylo hned, že k pochopení došlo s časovým odstupem; výraz přece signalizuje,
že mezi větami je vztah přípustkově-odporovací, zdůrazněný ještě výrazem však;
sloveso pochopil (dokonavé sloveso v minulém čase) naznačuje, že proces
chápání byl dokonán, prézens slovesa nemít (nemá) vyjadřuje nepřetržitý děj
atemporální, mimočasový; tím vším jsou dány časové vztahy externí: stále trval
děj: nemá ho ráda, kdežto děj pochopení proběhl s odstupem doby, nikoli v počáteční
etapě děje.)
3.2.2 Kontaktové prostředky
Při komunikaci - zvláště, ale nejen - přímé se autor snaží vzbudit a udržet
pozornost a zájem adresátů v průběhu komunikace a rovněž naznačit ukončení
kontaktu. K t o m u mj. slouží k o n t a k t o v é p r o s t ř e d k y . Tyto kontaktové prostředky
kromě svého poslání ( n a v á z a t , u d r ž e t , u k o n č i t k o n t a k t m e z i k o m u n i k a
n-ty) jsou důležitým p r v k e m výstavby textu, plní vlastně rovněž úlohu konektorů.
353
Kontaktové prostředky bývají ustálené, konvenční formule. Např. řečník osloví
přítomné na počátku projevu: Vážení přítomní (Vážené paní, vážení pánové),
zpravidla i před úplným závěrem projevu takto: Vážení (vážené dámy a pánové), dnes
jsme projednali..., příště se zaměříme... U delšího projevu se oslovení vyskytuje někdy
i v průběhu projevu (slouží k znovuzískání pozornosti, k oddělení některých částí
téhož projevu apod.). Ovšem příliš časté užívání kontaktových prostředků text drobí
a může působit jako výraz vyjadřovací neobratnosti nebo podlézání.
Kromě oslovení a pozdravů sem patří obraty upozorňující, vybízející adresáty,
jako: Obraťme nyní svou pozornostVšimněte si nyní, že ...
V mluveném projevu se vyskytují často kontaktové výrazy jako: viď - viďte, že, že
ano, zast není-ližpravdaformálně žádající souhlas adresáta s výrokem mluvčího.
Často však tyto výrazy tuto funkci ztrácejí a mění se v pouhé p a r a z i t n í v ý r a z y .
3.2.3 Komentáře
Do věty nevstupují jako její větné členy komentující výroky, ty mívají charakter
vsuvkový. Někdy se vážou k širšímu kontextu, platí na větší vzdálenost v textu, mají
nadvětný charakter.
K o m e n t á ř e č a s t o o d r á ž e j í s u b j e k t i v n í a u t o r o v y p o s t o j e , názory,
hodnocení. Přitom tyto komentáře mohou mít podobu výrazu jak holého, tak
rozvitého, ale i věty, srov.: bohužel/bohudík to máme už za sebou, (velká) škoda, už
se to stalo (vyjadřuje se hodnotící stanovisko k ději, o němž je řeč), a dokonce i textu.
Výrazy jako respektive/přesněji řečeno/lépe vyjádřeno... mají funkci uvádět
zpřesněné, o p r a v e n é , r e k t i f i k o v a n é v y j á d ř e n í ve srovnání s předcházejícím:
Mládež, o níž byla řeč, respektive/přesněji řečeno její menší část, podléhá nepříznivým
společenským vlivům. Těmito vyjádřeními může začínat věta i odstavec a tím se
stávají i prostředky textové návaznosti: Přesněji řečeno se naše sdělení týká jen.... (Viz
i kap. V.l.3.3.)
3.3 Způsoby navazování v textu
Způsob navazování v textu může být trojí:
a) a n a f o r i c k é , tj. zpět do textu
b) k a t a f o r i c k é , tj. dopředu do textu
c ) e x o f o r i c k é - mimo text, ke komunikační situaci
Ad a) Jak jsme se zmínili, Jak bylo výše řečeno /uvedeno/vysvětleno, Jak jsme naznačili
vpředu Vraťme se ještě jednou k našemu konstatování...
Ad b) Řeknu vám o něčem, co vás upřímně potěší: Dověděl jsem se, že ... V další
části našeho výkladu/v příští kapitole této knihy/v některé z následujících přednášek se
vyslovíme/vyjádříme k...
Obdobně odkazují anaforicky nebo kataforicky i ostatní konektory; častější je
navazování anaforické, srov. příklady v kap. V.3.2.1.
354
Ad c) Např. je vydána kniha a po určité době vyjde její recenze v odborném literárním
časopise a v ní čteme: Tato dlouho očekávaná kniha své čtenáře nezklamala ...
3.3.1 Navazování kontaktní a distantní
Vztah navazování může být p o d l e v z d á l e n o s t i m e z i t e x t o v ý m i j e d n o t k
a m i, které na sebe navazují:
a) b e z p r o s t ř e d n í , příslušné textové jednotky stojí v sousedství, pak jde o n á v
a z n o s t (konexi) k o n t a k t n í (např. Moji známí žijí v Litoměřicích. Sem přišli
hned jako čerství absolventi vysoké školy);
b ) v z d á l e n o s t mezi příslušnými textovými jednotkami je větší, bezprostředně
nestojí za sebou, pak jde o n á v a z n o s t d i s t a n t n í .
Přijel jsem na Lhotku po dvaceti letech až letos o prázdninách. Navštívil jsem svou
tetu, sestru mého otce. Procházel jsem zase krajem, který jsem znal jako kluk, a radoval
jsem se, když věci byly na svém, totiž na starém, nezměněném místě a nezměněny. Zvlášť
z lesů a rybníků jsem se těšil. Na druhé straně mě tam roztrpčovaly některé zchátralé
chalupy, špatně obdělaná pole, vykácené lípy, duby a hrušně.
Distantní navazování může být jak na kratší vzdálenost, např. ob jednu větu nebo
ob několik vět (viz na Lhotku ... krajem, který jsem z n a l . . . tam), tak i na větší
vzdálenost, např. přes odstavce, přes kapitoly. Tím vlastně drží text pohromadě i na
větší vzdálenost.
3.4 Výstavba textu
3.4.1 Funkce aktuálního členění ve výstavbě textu
Základním principem výstavby českého textu je aktuální členění. P r i n c i p a k t
u á l n í h o č l e n ě n í s p o č í v á ve v y t v á ř e n í v ě t n é p e r s p e k t i v y , je to způsob
zařazení věty/výpovědi do kontextu (někdy se proto mluví o kontextovém členění).
V mluveném projevu je často tento princip posílen, anebo naopak překryt větným
důrazem. Formálně se projevuje aktuální členění v pořádku slov (slovosledu): První
část věty/výpovědi v nevzrušeném projevu obsahuje to, o čem se vypovídá, tj. téma
výpovědi. To je zpravidla (sémanticky) totožné s tím, co je známo z předchozí výpovědi,
to je východisko (neboli základ) výpovědi. Druhou (v pořadí) část výpovědi
tvoří to, co se o tématu vypovídá, tj. réma, jež se často (sémanticky) kryje s tím, co
nového výpověď přináší, tj. s jádrem výpovědi.
Z hlediska informativního je závažnější jádro výpovědi, réma, než východisko,
téma výpovědi, ovšem z hlediska výstavby textu je významnější právě téma, neboť
téma a jeho obměna (téma se různě v textu mění, vyvíjí, štěpí) text spojuje.
Platnost aktuálního členění se neomezuje jen na výpověď/větu, ale rozšiřuje se
na text. Na principu aktuálního členění jsou založeny tzv. tematické posloupnosti.
355
3.4.2 Tematické posloupnosti
Tematická souvislost textu je zajištěna tzv. tematickými posloupnostmi: následující
výpověď nějak navazuje tematicky na předcházející, obsahuje buď některé
její prvky, nebo ji zahrnuje celou. Srov. (Kavárna Slávie) stojí na nábřeží. Z něho je
krásný výhled na Hradčany. Tam se od Slávie dostanete tramvají č. 22...
V 1. výpovědi je téma: kavárna Slávie, réma: na nábřeží, obojí je spojeno pomocí
přechodového členu, slovesa stojí. Réma 1. výpovědi se v 2. výpovědi stalo tématem
... z něho, rématem 2. výpovědi je: na Hradčany. Toto réma se stává tématem 3.
výpovědi - tam ...
Graficky znázorněno:
TI - R l
i
T 2 - R 2
i
T 3 - R 3
i
T4
Schéma: Ti - R l . ( R l ) T 2 - R 2 . (R.2 )T3 - R3 ...
Tento způsob výstavby se nazývá t e m a t i z a c e r é m a t u .
Je příznačný pro dějový popis i pro vyprávění, popř. i pro texty založené na
příčinných vztazích, jako je výklad.
Jiný postup při zpracování textu představuje s t a v b a t e x t u s p r ů b ě ž n ý m tém
a t e m, tzn. text má jedno téma ve všech výpovědích: Můj medvídek je už starý.
Koupil mi ho tatínek jednou k Vánocům. Méďa se jmenuje Filip. Mám ho moc ráda.
Téma 1. výpovědi: Můj medvídek, réma (je už) starý. Téma 2. výpovědi - mi ho,
réma - konec věty. Téma 3. výpovědi: Méďa - synonymum slova medvídek, slovo
Filip tvoří réma.... Z analýzy vyplývá, že ve všech výpovědích je totéž téma: medvídek
(vyjádřeno přímo, synonymem, zájmenem, popř. je nevyjádřeno), v každé výpovědi
se mění jen réma.
Znázorněno graficky:
T i - R i
T 2 ( = T i ) - R 2
T 3 ( = T 2 = T i ) - R 3
T 4 ( = T 3 = T2 = T i ) - R 4
Schéma: Tl - R l . (Ti-*) T2 - R2. (Tl ->T2 -H>)T3 - R3. (Ti -> T2 ->T3- ) T4 - R4.
Jednoduše zapsáno: T - R l . T - R2. T - R3 . T - R4.
Z uvedeného příkladu je zřejmé, že tento postup se uplatňuje v prostém nebo
odborném popise.
V obou uvedených typech postupů se pak struktura textu může různě o b m ě ň o vat,
např.
a ) d e r i v a c í ( o b m ě n o u ) t e m a t i z a c e r é m a t u
b ) d e r i v a c í ( o b m ě n o u ) p r ů b ě ž n é h o t é m a t u
356
Ad a) Schematicky ji lze vyjádřit: T2 < Rl, tzn. že téma druhé výpovědi je
odvozeno z rématu první výpovědi, avšak je rozsahem menší než toto réma: Kperlám
středověké architektury patří náměstí v Novém Městě nad Metují. V jeho rohu stojí
zámek s překrásnou francouzskou zahradou ...
630
Ad b) Téma druhé věty je rozsahem menší než téma věty první: T2 < Ti: Zámek
v Novém Městě nad Metují stojí za zhlédnutí. Nábytek některých místností je zajímavou
ukázkou českého kubistického užitého umění.
Ti (zámek v NM) - R i
T2 (/= nábytek v některých místnostech tohoto zámku/ < Ti) - R2
V závěru textu nebo jeho části se někdy uplatňuje t e m a t i c k á p o s l o u p n o s t
se s h r n u j í c í m t é m a t e m , kdy se tematizuje celá předchozí výpověď/věta, popř.
předchozí text. V návaznosti na naše příklady lze realizovat tuto posloupnost např.
takto:
Toto vše se může čtenář dočíst v našem průvodci.
(T = toto vše)
Vedle základních typů tematických posloupností existují další:
- r o z š t ě p e n é t é m a : Vltavská nábřeží mě lákají svými zvláštnostmi. Na levém
břehu je to především Kampa ... Na pravém břehu často vcházím po mostě na Žofín ...
Stavba úryvku: T (vltavská nábřeží) - R . ti (nábřeží na levém břehu) (< T) - R2.
t2 (nábřeží na pravém břehu) (< T) - R3.
ti + t2 = T
- r o z š t ě p e n é r é m a : Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Nejstarší z nich ...
Prostřední pak... Kdežto nejmladší...
Schematicky lze vyjádřit tento postup:
T - R . t i - R i . t 2 - R 2 . t 3 . - R 3
Přitom platí:
R- ti, t2, t3
tl + t2 + t3 = R
v
3.5 Členitost textu
3.5.1 Horizontální členění
Je-li základní vlastností textu jeho s o u d r ž n o s t (tím se liší text od prostého
shluku vět), je jinou, neméně významnou jeho vlastností č l e n i t o s t . Členěním je
zároveň (v psaném textu) zvýrazněna dimenze (rozměr) prostorová (text se
rozprostírá po určité ploše) a časová; ta se uplatňuje i u projevu mluveného (projev
probíhá v čase).
357
Členitost textu vyplývá z obsahové struktury textu, obráží ji. Členěný text omezuje
únavu adresáta: na textových ,,švech" si příjemce odpočine, neboť tyto švy jsou
provázeny v mluveném projevu pauzou, v psaném projevu odsazením, ,,odstavením"
počátku nového řádku; švy jsou vyznačeny odstavcem, nebo novým nadpisem
(mezititulkem), který naznačuje začátek nové kapitoly nebo nového oddílu.
Nový odstavec nebo mezititulek signalizují příjemci změnu tématu nebo novou
etapu jeho rozvíjení.
Č l e n ě n í t e x t u n a o d s t a v c e , popř. vyšší jednotky - k a p i t o l y , o d d í l y , se
označuje jako č l e n ě n í h o r i z o n t á l n í , přitom i tyto jednotlivé části textu se
vzájemně spojují a rozpojují v základním schématu: začátek, střed a konec. Vzájemný
vztah oddílu a podřazené kapitoly a jejích odstavců přispívá k vertikálnímu
členění textu (viz V. 3.5.2).
Rozvrstvení na odstavce je velice nápadné a je významným rysem zvláště u psaného
dialogu, oddělují se jím repliky. V uměleckém textu, především v dramatu, ale
i v epice bývá odstavcem signalizováno střídání řeči vypravěče a řeči postav (ovšem
nemusí tomu tak být).
3.5.1.1 Odstavec
O d s t a v e c je g r a f i c k ý s e g m e n t (část) t e x t u , tedy je to formální jednotka
textu, ovšem zároveň i j e d n o t k a o b s a h o v á a k o m p o z i č n í .
Základním úkolem odstavce je opticky č l e n i t text, aby byl přehledný, aby se
v něm adresát orientoval. Odstavec dodává zároveň textu rytmus: krátké odstavce
text ,,zrychlují", rozsáhlé, dlouhé ho ,,zpomalují" (posuzováno z hlediska příjemce).
Z hlediska stavby textu je to jednotka vyšší než věta, někdy ovšem může být
odstavec tvořen jen jednou výpovědí, a to i nevětnou (např. výkřiky: Bože, bože! Já
nešťastná! X Té radosti!).
Nejvýraznějším rysem odstavce je jeho forma: odstavec se vyznačuje odsazením
(asi o 4-5 písmen - úderů) od začátku nového řádku.
Odstavec má určitou samostatnost a vnitřní soudržnost a je zpravidla zapojen do vyššího
celku, navazuje na předcházející odstavce a poukazuje k odstavcům následujícím.
To platí o odstavcích vnitřních. Odstavce úvodní (počáteční) a závěrečné (koncové),
tj. o d s t a v c e v n ě j š í , rámcové, jsou spojité jen na jednu (a to vzájemně
opačnou) stranu. O d s t a v c e ú v o d n í otevírají text, předznamenávají ho. Pokud
na něco navazují, pak na nadpis nebo na jiné texty nebo na situaci mimo text. Z áv
ě r e č n é o d s t a v c e text uzavírají, shrnují (resumují), popř. řidčeji odkazují na
texty další.
V n i t ř n í o d s t a v c e mají zdánlivě paradoxní úlohu: na jedné straně udržet
kontinuitu, návaznost, soudržnost textu, ale zároveň na druhé straně mají text zpřehlednit
tím, že ho člení.
P ř e c h o d m e z i o d s t a v c i není vždy stejný. Někdy odstavce téhož textu na sebe
plynule navazují, vzniká p ř e c h o d m ě k k ý , jindy - na hranici dvou obsahových
c e l k ů - j e o s t r ý a někdy může být až p r u d k ý : při náhlé změně tématu, při přerušení
vnějšími nebo vnitřními okolnostmi, ,,zpřetrhá-li se nit" projevu.
358
V plynulém nevzrušeném projevu jsou žádoucí měkké přechody - ty bývají
realizovány tak, že buď koncové výpovědi předcházejícího odstavce připravují čtenáře
na myšlenkovou náplň nového odstavce, nebo první výpověď následujícího
odstavce navazuje, odkazuje na odstavec předcházející bezprostředně nebo na odstavec
vzdálenější. Ostré přechody se někdy vyskytují záměrně, např. při vypravování
v napínavém momentu se přeruší plynulý tok projevu, následuje tematický skok,
čímž vypravování získává větší dynamiku. Jindy je žádoucí ostrý p ř e c h o d ztlumit,
z m ě k č i t ; děje se tak vkládáním spojovacích vět na švy odstavců. Ostré začátky
odstavců jsou časté např. v právních textech, v nichž členění odpovídá paragrafům
a jejich odstavcům (§ 1 odst. 1, § 1 odst. 2 ...).
R o z s a h o d s t a v c e nemusí být pravidelný ani není nikde stanoven. Záleží na
autorovi projevu: mezi projevy jsou v rozsahu, v délce odstavců značné rozdíly. Je-li
text členěn na příliš krátké odstavce, drobí se. Není-li členěn, nebo je-li členěn málo,
jsou-li odstavce rozsáhlé, dlouhé, je to pro příjemce nepříjemné, text je nepřehledný,
monotónní, únavný.
Rozsah odstavce závisí i na druhu textu. Zpravidla delší odstavce bývají v textech
odborných, např. u výkladů, kdežto v dynamickém vypravování bývají odstavce kratší.
V odborné literatuře se někdy uvádí, že odstavec má být tak dlouhý, ,,aby v něm oko
mohlo spočinout", ,,aby v něm bylo možno pobýt", soudí se, že to je asi šest řádek.
Nejen délka odstavce, ale i jeho hranice mají dosah slohový. Zpravidla se předpokládá
shoda mezi obsahovým a formálním členěním textu. Je-li porušena, podporuje
to slohově příznakový ráz textu.
Paralelními částmi (segmenty) jsou v prozaickém textu odstavec a v poezii sloka
(strofa).
O d s t a v e c jako významová jednotka je i z á k l a d n í j e d n o t k o u p ř e k l a d o v
o u , neboť při překládání z cizích jazyků se nepřekládá doslovně, nepřekládají se
nejen všechna jednotlivá slova, ale často ani všechny jednotlivé věty.
Odstavec je záležitostí grafického, tj. psaného nebo tištěného textu, texty mluvené
jsou členěny jinými prostředky, a to prostředky zvukovými, především pauzami.
Odstavci v grafickém textu zpravidla odpovídá pauza v textu mluveném.
3.5.2 Vertikální členění textu
Vedle horizontálního (lineárního) členění textu existuje ještě druhý typ členění,
a to hloubkové členění, vertikální. Toto členění h i e r a r c h i z u j e o b s a h t e x tu,
s l o u ž í jeho r e l i é f i z a c i , činí ho vícevrstevným a u s n a d ň u j e j e h o rec
e p c i včetně učení. Děje se tak pomocí komentářů a vsuvek (viz kap. V.l.3.3 a
V.3.2.3), dále - zvláště v tištěném textu - pomocí různých typů a různé velikosti
(popř. barvy) písma i různé jeho tloušťky.
3.5.2.1 Formální prostředky vertikálního členění textu
V e l i k o s t a t y p p í s m a : Velká písmena se nazývají verzálky (majuskule), písmena
malá minusky (minuskule). Verzálkami se např. tisknou nadpisy, chceme-li,
aby byly výrazné, ostatní text minuskami.
359
Základní velikost tištěného písma se nazývá garmond (10 typografických bodů,
3,761 mm), menší typ představuje borgis (9 bodů), ještě menší velikost má petit (8
bodů; 3,009 mm); přitom proti základnímu typu, antikvě (stojatému písmu), stojí
písmo nakloněné, tj. kurzíva.
Petitem se tisknou poznámky nebo informace méně podstatné, kurzívou bývají
v odborném textu odlišovány příklady.
Jiným prostředkem vertikálního členění, a to nejen v textu tištěném, ale i psaném,
je různé podtrhávání (rovné, přerušované, dvojité, vlnité) klíčových slov nebo v tištěném
textu tzv. prokládání neboli prostrkávání (tj. psaní s většími mezerami, s větším
,,rozpalováním") písmen. Klíčová slova (např. nosné termíny a polotermíny
v odborném textu) bývají někdy tištěna polotučným písmem a tím plasticky vystupují
z ostatního textu.
Poznámka: K plastickému vnímání textu přispívá i užití různých barev, např. červeně tištěné nadpisy,
nebo marginálie, tj. hesla uvedená na vnějším okraji stránky, postihující obsah příslušné části textu,
např. odstavců (tzv. živá slova).
V odborných a administrativních textech se užívá k větší přehlednosti a názornosti
grafů, schémat, jež verbální text doplňují. I tyto formy jakoby vystupují z verbálního
textu, adresát je vnímá na jeho pozadí.
V odborném textu napomáhá výraznému členění i jeho hierarchizaci označování
částí pomocí římských a arabských číslic, velkých a malých písmen abecedy, např. i
abecedy řecké, srov.: kap. LA ; kap. Il.l.b, jindy se užívá k rozčlenění textu číslic ve
spojení s paragrafy: § 174, § 233. Nověji se prosazuje tzv. desetinné třídění,
umožňující hlubší vertikální členění a zprůzračňující vzájemnou nadřazenost a
podřazenost částí textu (kap. 9.1, 9.1.2, 9.1.2.1 ...). Někdy se u textů se složitější
stavbou kombinuje v rámci desetinného třídění číslování pomocí číslic římských a
arabských (je tomu tak i v naší knize).
Uvedené prostředky nemůžeme využívat v mluveném projevu, ten má jiné, a to
zvukové a mimojazykové prostředky, jimiž ú s e k y p r o m l u v y z v ý r a z ň u j e nebo
p o t l a č u j e . Tyto prostředky se označují jako
a) p a r a j a z y k o v é ( p a r a l i n g v á l n í ) : intonace, síla hlasu, tempo promluvy, její
rytmus, frázování
b) m i m o j a z y k o v é ( e x t r a l i g v á l n í ) : pohled a mimika, postoj, tj. držení těla
(posturika), gestikulace, popř. pohyb těla, vzdálenost mluvčích (proxemika)... (Viz
i kap. V.2.5.)
4. Styl jako vlastnost komunikátu/textu
Styl bývá běžně chápán jako záležitost parolová, řečová, komunikační, neboť
právě individuálnost jazykového projevu a individuálnost stylu tohoto projevu jsou
veličiny neodělitelné, jedna je podmínkou druhé.
360
Ale styl je i záležitostí systémovou, jazykovou, tedy textovou ( v našem chápání).
To lze doložit existencí stylových norem (Jedlička 1982) s vymezením objektivních
stylů, stylových sfér, stylových typů a stylových vrstev (Jedlička 1970). Vymezení
stylových vrstev je založeno na relativně stálých stylových vlastnostech jazykových
prostředků. Přitom samozřejmě je nutno zvažovat vliv kontextu a situace na vyznění
stylově příznakových prostředků. Kontext může obměnit, nebo dokonce zcela
obrátit stylový účin určitého prostředku (viz ironie, satira).
Vlastností jazykového projevu/textu je tedy i jeho styl (sloh). Styl má integrační
funkci a tím se podílí na výstavbě smyslu textu, má funkci charakterizační:
diferencuje jeden text od jiného a naopak přiřazuje ho k určitému druhu textů.
Styl je vlastností nejen jazykového projevu, ale různých lidských výtvorů, existuje
styl architektonický (např. románský, gotický), styl literární (např. romantický,
realistický), ale i styl životní (asketický, rozmařilý), sportovní styl (např. různé styly
skoku do výšky), styl oblékání (romantický, sportovní), styl bytového zařízení
(,,Ludvík", biedermeier).
Jazykový styl bývá vymezován jako způsob výběru a uspořádání jazykových
prostředků v jazykových projevech. To je chápání užší, vymezené podle hlavních
činností, které při tvorbě projevu probíhají, na rozdíl od širšího pojetí, podle něhož
styl (sloh) j e j e d n o t í c í (sjednocující) a d i f e r e n c u j í c í p r i n c i p j a z y k o v é h
o p r o j e v u : právě podle stylu mnohdy poznáme jeho autora (odlišíme např. styl
Karla Čapka a Vladislava Vančury), nebo aspoň zařadíme projev do určité doby
nebo k literárnímu směru (jde-li např. o báseň poetistickou nebo realistickou).
P o d m í n k o u s t y l u j e e x i s t e n c e v a r i a n t n í c h , t j . synonymních p r o s t ř e d ků,
mezi nimiž se vybírá (srov. např. básně věnované měsícům březnu a listopadu
od K. Tomana x V. Nezvala x Fr. Hrubína x J. Seiferta); podmínkou stylu je tedy
možnost vyjádřit totéž několika způsoby.
4.1 Stylotvorní (slohoví) činitelé
Styl konkrétního jazykového projevu je závislý na jeho autorovi: na autorově
vzdělání, na jeho vyjadřovacích schopnostech, na jeho osobních vlastnostech a
sklonech i na jeho okamžitém stavu, na jeho náladě apod. I n d i v i d u á l n í s t y l
autora tedy z á v i s í n a uvedených individuálních, s u b j e k t i v n í c h č i n i t e l í c h .
Kromě toho styl každého j a z y k o v é h o p r o j e v u z á v i s í na mnoha činitelích
na autorovi nezávislých, n a s l o h o t v o r n ý c h č i n i t e l í c h o b j e k t i v n í c h . K nim
patří:
1. f u n k c e p r o j e v u (např. chceme někoho poučit, chceme někoho ovlivnit,
chceme někoho přesvědčit o něčem)
2. a) f o r m a p r o j e v u : mluvená nebo psaná. Při recepci mluveného projevu
se na rozdíl od psaného posluchač zpravidla nemůže znovu k textu vrátit (není-li
text nahrán), může sledovat jen určité množství informací v daném okamžiku.
Proto mluvený projev bývá formulován jednodušeji, převažuje v něm prostší větná
stavba, nehromadí se v něm fakta ...
361
b) rovněž f o r m a k o n t a k t u ovlivňuje podobu textu; např. to, zda všichni
komunikanti jsou současně přítomni, nebo nikoli, zda text sledují ve stejném, nebo
různém prostředí, ve stejném, nebo různém čase, zda jde o komunikaci přímou nebo
zprostředkovanou (přes někoho třetího)
3. s i t u a c e , do které projev vstupuje; k ní patří: místo, čas, prostředí i kontext, do
kterého projev zapadá. Podobu textu ovlivňuje to, zda jde např. o veřejný, popř.
dokonce oficiální projev (srov. politické, soudní řeči, kázání, přednášky, referáty aj.
vystoupení před větším okruhem lidí), nebo o projev soukromý, popř. intimní
4. a d r e s á t p r o j e v u : jinak formulujeme text určený laikům, jinak odborníkům,
i když oba texty se týkají téhož předmětu promluvy
5. p ř i p r a v e n o s t / n e p ř i p r a v e n o s t p r o j e v u . Projevy připravené bývají
uspořádanější, promyšlenější po stránce obsahové i výrazové než nepřipravené.
4.2 Druhy stylu
Styly lze dělit především na i n d i v i d u á l n í (stylyjednotlivých autorů) a o b j ektivní.
Objektivní styly můžeme lišit např. podle funkce nebo podle formy projevu.
Individuální styl bývá podřízen příslušnému stylu objektivnímu (publicista zpravidla
respektuje principy stylu publicistického apod.).
P o d l e f u n k c e dělíme objektivní styly na tyto základní funkční styly (slohy):
l . p r o s t ě s d ě l o v a c í (běžnědorozumívací, hovorový), užívaný v neoficiálním a
neveřejném styku při sdělování každodenních skutečností; řadívá se k němu styl
konverzační
2. o d b o r n ý , který se člení na vědecký, praktický odborný a popularizační- podle
stupně odbornosti a podle toho, komu je projev určen
3. v poslední době se z odborného stylu vyčleňuje styl a d m i n i s t r a t i v n í , úřední,
jednací
4. p u b l i c i s t i c k ý , tj. styl novin a jiných hromadných sdělovacích prostředků,
včetně rozhlasu i televize, a jiných textů, jejichž účelem je adresáta přesvědčovat
5. někdy se ze stylu publicistického vyčleňuje jako samostatný s t y l ř e č n i c k ý ,
styl veřejných a oficiálních mluvených projevů (srov. např. soudní řeč, kázání), jindy
se tento styl chápe ještě jako součást stylu publicistického
6. u m ě l e c k ý , zahrnující styl projevů básnických, prozaických (beletristických) i
dramatických
7. na pomezí stylu odborného a uměleckého se vyčleňuje s t y l e s e j i s t i c k ý .
Eseje mívají úvahový ráz, úvaha se přitom kombinuje např. s popisnými i výkladovými
partiemi, které představují fakta, nad nimiž pak autor medituje. Při
těchto úvahách si nepočíná jako autor čistě vědeckých statí, ale obdobně jako
umělec přistupuje k tématu subjektivně a volí i obdobně rozmanité vyjadřovací
prostředky, často obrazné, užívá přenesených pojmenování, frazémů apod.
Toto členění nerozlišuje styly podle toho, zda mají funkci jednu (s t y 1 y s i m p l e x ní),
nebo funkcí více (styly k o m p l e x n í ) . Z tohoto hlediska je stylem simplexním
362
styl prostěsdělovací - má funkci zpravovací, styl konverzační - má převážně funkci
kontaktovou, styl praktický odborný i vědecký - mají funkci odbornězpravovací liší
se jen zaměřením praktickým x teoretickým, styl umělecký - má v popředí funkci
estetickou. Ostatní výše uvedené styly jsou komplexní: styl publicistický má funkci
přesvědčovací a zpravovací, styl administrativní zpravovací a řídicí, styl esejistický
zpravovací a estetickou.
Z hlediska hierarchie se styly třídí na vyšší (umělecký, vědecký, ev. esejistický) a
nižší (prostěsdělovací...).
V rámci různých stylových oblastí se uplatňují rozmanité slohové útvary a
postupy, jejich obměny a kombinace.
4.3 Slohové útvary a slohové postupy
Rozlišují se tyto základní slohové útvary:
zpráva a oznámení
vypravování
popis
výklad
úvaha
Slohové útvary jsou zobecněné druhy jazykových projevů, založené na tzv. slohových
postupech. S l o h o v ý p o s t u p je z p ů s o b p o d á n í , zpracování t é m a t u . Rozlišují
se slohové postupy:
informační (sdělovací, oznamovací)
vyprávěcí
popisný
výkladový
úvahový
Dva posledně jmenované postupy bývají někdy spojovány do postupu společného,
výkladově-úvahového.
I n f o r m a č n í s l o h o v ý p o s t u p podává fakta (co, kdy, kde se stalo nebo se
stane) bez zvláštního formálního zpracování, jen ve věcných (místních, časových)
nebo formálních (abecedních) souvislostech.
V y p r á v ě c í p o s t u p podává děje, události, příběhy jako jedinečné v jejich
časovém průběhu, a proto se vyznačuje snahou o zajímavost, o napětí a to se odráží
v rozmanitosti a pestrosti vyjadřování (zvláště ve využívání dějových sloves, prézentu
historického při uvádění děje probíhajícího v minulosti, přímé, polopřímé, nevlastní
přímé řeči...). Mezi réma ty výpovědí/vět se uplatňujívztahykauzalitní(příčinnostní)
vedle temporálních (časových). Často se při vypravování uplatňuje postup shodný
s postupem děje (jak jeho složky za sebou následovaly), jindy jde o vypravování
s rámcem (vychází se z konce události a pak se vypravování vrací k jejímu začátku...).
Obratný vypravěč i oba postupy působivě kombinuje.
P o p i s n ý p o s t u p vystihuje charakteristické, příznačné rysy, znaky objektů i dějů
(např. pracovních postupů - takový popis může sloužit i jako návod k činnosti) v
363
určitém pořádku, zpravidla podle toho, jak jsou objekty uspořádány, nebo podle
toho, jak děje probíhají. Předměty se popisují zpravidla v ustáleném pořadí: zdola
nahoru, zleva doprava, zpředu dozadu ... Postupuje se od nejdůležitějších nebo
nejnápadnějších rysů k vedlejším nebo méně nápadným. Významné místo mají v popise
hodnotící slova, zvláště přídavná jména a příslovečné výrazy místní, časové aj.
Mezi rématy výpovědí/vět se často realizují vztahy enumerativní (výčtové).
Na popisném postupu je založen i popis osoby a charakteristika. Při ní popisujeme
osobu buď přímo (pojmenováváme její vlastnosti, např. rozlišujícími a hodnotícími
přídavnými nebo podstatnými jmény) - p ř í m á c h a r a k t e r i s t i k a, nebo nepřímo.
V tomto případě se vedle popisného postupu uplatňuje i postup vyprávěcí (např.
vypravujeme událost, při níž se projevil určitý charakteristický rys osoby) nebo
úvahový (představují se postoje a názory příslušné osoby) - pak jde o c h a r a k t e r i s t
i k u n e p ř í m o u . Popis s výraznými subjektivními rysy se označuje jako l í č e n í .
V ý k l a d o v ý p o s t u p spočívá ve vysvětlování podstaty určitých jevů. Na rozdíl
od popisování (i odborného) však postihuje vnitřní souvislosti a vztahy, podmínky
vzniku a trvání jevu i jeho následky. Mezi rématy výpovědí / vět se uplatňují často
vztahy explikativní (vysvětlovači) a kauzalitní (příčinnostní).
Ú v a h o v ý p o s t u p záleží v předkládání (prezentaci) autorových osobních názorů,
zamyšlení, hodnocení, postojů kjevům skutečnosti. Tento postup se častokombinuje s postupem
výkladovým (v odborné oblastí) nebo s postupem vyprávěcím (v umě lecké oblasti). Autor zvýkladu
jevu nebo z vyprávění události vychází nebo jimi své úvahy ilustruje, doplňuje. Na rozdíl
od výkladu se v úvaze uplatňují subjektivní postoje autora a to se odráží i ve volbě jazykových
prostředků.
Ve vyjadřovací praxi se s jednotlivými útvary nesetkáváme zpravidla v jejich čisté
podobě, spíše se v jednom jazykovém projevu vyskytují vedle sebe a v návaznosti na
sebe různé slohové postupy. Např. při vyprávění událostí je nejdříve popsáno místo
děje, výklad nějakého zařízení se uvádí jeho popisem, po skončení výkladu může
následovat úvaha o jeho budoucím praktickém uplatnění.
4.4 Vztahy funkčních stylů a slohových útvarů
P r o k a ž d o u s l o h o v o u o b l a s t (sféru), pro určitý funkční styl jsou p ř í z n a č n
é u r č i t é f o r m y p r o j evu. Nelze ovšem říci, že by určité formy, slohové útvary,
byly omezeny jen na jednu slohovou oblast. Např. k nejběžnějším druhům projevů
prostěsdělovacích patří oznámení, zpráva, jednoduchý popis a prosté vypravování,
běžné rozhovory, osobní dopisy. Do oblasti odborné patří vědecká pojednání a
výklady, odborné referáty, recenze, ale také učební texty a popularizační výklady a
praktické odborné popisy a výklady.
Mezi nejčastější administrativní útvary náleží úřední dopisy, žádosti a životopisy.
Všechny projevy odborné a administrativní oblasti jsou racionální, bez citového
zabarvení.
Publicistika zahrnuje různé formy psané i mluvené. Nejběžnější jsou úvodníky,
které mají úvahový charakter a zabývají se významnými společenskými problémy, a
komentáře, rovněž příspěvky úvahové, komentující konkrétní aktuální problémy,
364
dále zpravodajské a získávací útvary (zprávy, oznámení, inzeráty, reklamy),
interviewy aj.
V oblasti publicistické jsou časté i reportáže, útvary založené na popisování, v nichž
autor s dokumentární přesností informuje o zajímavých místech, prostředích, dějích,
a to na základě své přímé zkušenosti, dále fejetony, v nichž se autoři vyslovují k aktuálním
jevům, ale vždy lehkým, humorným, někdy i ironickým způsobem s cílem
kritizovat, vyvolat odezvu.
Řečnické projevy, jako řeč, proslov, přednáška, jsou většinou budovány na
obdobných postupech jako projevy publicistické, popř. odborné - záleží na jejich
charakteru (zda je více získávací, přesvědčovací, nebo odborněinformativní). Jejich
výrazným znakem je oficiálnost a mluvenost.
Umělecký styl obsahuje v rámci základních literárních druhů: lyriky, epiky,
dramatu, veršovaných (poezie) i neveršovaných (próza), bohatou škálu žánrů, např.
v poezii: píseň, sonet, óda, hymnus v próze: román, povídka, novela, črta v dramatu:
tragédie, komedie. Využívá nejrůznějších slohových útvarů, vypravování,
popisu, líčení (subjektivního lyrického popisu), úvahy i dalších.
4.5 Styly a spisovný jazyk
Odborné, administrativní a publicistické projevy mívají za základ spisovné vyjadřování.
Jsou-li realizovány mluvenou formou, setkáváme se i v nich s prostředky
z jiných útvarů národního jazyka (obecněčeské nebo nářečné podoby; profesní
výrazy apod., avšak oficiální projevy řečnické mají obvykle spisovný ráz). Umělecký
styl na rozdíl od odborného a publicistického využívá všech útvarů a různých
prostředků národního jazyka, od knižního spisovného jazyka přes obecnou češtinu,
profesní mluvu po místní nářečí.
Oblast prostého sdělování, spontánního, bezprestižního, zvláště důvěrného, není
omezována na prostředky spisovné. Naopak nejčastějšími prostředky této oblasti
jsou v Čechách obecná čeština a na Moravě a ve Slezsku interdialekt nebo dialekt.
4.6 Slohové využívání jazykových prostředků
Různé druhy jazykových projevů a celé jejich oblasti jsou různě náročné na výběr jazykových
prostředků. Jazykových prostředků z hlediska stylového, citového a dobového
neutrálních se užívá ve všech funkčních stylových oblastech a ve všech druzích projevů.
Vedle n e u t r á l n í s t y l o v é v r s t v y j a z y k o v ý c h p r o s t ř e d k ů jsou vrstvy
prostředků stylově zabarvených: v r s t v a p r o s t ř e d k ů h o v o r o v ý c h , běžnědorozumívacích
(kytka, fotit, tláskat, mít pod čepicí), oábomých(meningitida, vlys)
a uměleckých, ev. b á s n i c k ý c h - např. starší poetismy (luna, znoj, vesna, smavý,
dštít).
Ve spisovném p r o j e v u p r o s t ě s d ě l o v a c í m se užívá prostředků neutrálních
a hovorových, neužívá se zpravidla ani lexikálních prostředků zastaralých a knižních
365
(jako je zájmeno an, ana, ano, výrazy potažmo, posléze) ani zastaralých gramatických
podob, např. přechodníků, zvláště minulých.
K vyjádření osobního zaujetí a hodnocení slouží citově zabarvené výrazy i věty,
např. zvolací, rozkazovací, prací.
V o d b o r n ý c h t e x t e c h založených na pojmovosti je nutná přesnost a
jednoznačnost vyjadřování. Té dosahujeme pomocí jednoznačně užitých pojmenování,
především odborných názvů (termínů), a propracovanou stavbou větnou,
která vystihuje vztahy mezi jevy skutečnosti. K tomu často slouží věty složené (jinde
označované jako tzv. podřadná souvětí) a věty s bohatě rozvitými členy a polovětnými
konstrukcemi.
P u b l i c i s t i c k é p r o j e v y , jež mají za cíl především přesvědčovat a získávat
adresáta, usilují o aktuálnost, zajímavost, rozmanitost a působivost, a proto užívají
příslušných prostředků, např. příležitostných aktualizací, jež připomínají projevy
umělecké. Z oblasti odborné přebírají publicisté termíny. Tím, že jich užívají mimo
odborný text, rozšiřují je, ale zároveň posouvají jejich jednoznačné u ž i t í - j d e o tzv.
determinologizaci. Pro publicistiku je vedle a k t u a l i z a c e typická i a u t o m a t i z
a c e v y j a d ř o v á n í (opakují se celé ,,bloky" výrazů, vznikající nutností rychlé,
čerstvé informace).
V y j a d ř o v á n í u m ě l e c k é na rozdíl od odborného, které je spíše abstraktní,
pojmové, bývá konkrétní, obrazné, názorné. Autor vybírá z prostředků synonymních,
a to podle svého osobního vkusu. Právě projevy umělecké se vyznačují
největší individuálností. Všechny projevy umělecké spojuje estetická působivost.
4.7 Styl projevů mluvených a psaných
Ve všech stylových oblastech se projevují r o z d í l y m e z i p r o j e v y m l u v e n ý m i
a p s a n ý m i .
P r o j e v y m l u v e n é počítají více než psané s tím, že některé přímo nevyřčené
skutečnosti jsou zřejmé ze situace projevu a ze souvislosti. Proto z hlediska užitých
jazykových prostředků mají své zvláštnosti. K nim patří časté eliptické vyjadřování
v oblasti slovní, větné i textové výstavby.
Mnohé v projevu dokreslují gesta a mimika autora, popř. adresáta projevu, a jiné
m i m o j a z y k o v é (extralingvální, neverbální) p r o s t ř e d k y doprovázející řeč.
Např. kývání hlavy ve směru vertikálním znamená u nás souhlas (u Bulharů
nesouhlas), zvednutý ukazovák značí výstrahu: pozor!, třesení brady je znakem
rozechvění mluvčího, přivřené až zavřené oči posluchače mohou signalizovat jeho
nezájem o projev (ovšem jindy soustředění na recepci textu, přemýšlení).
Významná je intonace projevu, jeho frázování (členění) a užívání pauz, síla hlasu,
tempo řeči apod., tj. p a r aj a z y k o v é (p a r al i n g v á l n í ) p r o s t ř e dky. Např.
dlouhé pauzy bývají příznačné pro autorovu váhavost, zesílení hlasu může znamenat
snahu vyjádřit, že jde o důležité sdělení, ale také může být odrazem autorova
rozčilení- zvlášť je-li zesílení spojeno se změnou výšky hlasu. V různé situaci a podle
různé intonace může např. slovo prosím (izolované, užité jako výpověď) znamenat
366
žádost, nabídku, otázku, reakci na oslovení (Prosím? 1= co jste říkal?//e tady pan
Nováček? Prosím/ozve se pan Nováček/.).
Projevy mluvené na rozdíl od psaných jsou bezprostřednější, bývají citově
zabarvenější, protože směřují přímo k posluchači, reagují na jeho chování.
Mluvený projev klade na mluvčího jiné nároky než na projev psaný. Mluvčí
upravuje tempo projevu, aby ho posluchači stačili vnímat a chápat a zároveň aby se
nenudili. S ohledem na posluchače frázuje (člení větný projev na kola / větné úseky/
a používá pauzy), přiměřeně zdůrazňuje to, co má být zdůrazněno, odstiňuje
intonačně i silou hlasu projev tak, aby nebyl monotónní...
Na rozdíl od toho p s a n ý projev musí být formulován přesněji, explicitněji, aby
bylo z textu - bez doprovodných znaků - zřejmé, co autor míní. Proto je psaný projev
náročnější na vyjadřování souvislostí a vztahů, je pro něj typická propracovanější
větná a textová výstavba a pečlivější volba jazykových prostředků než pro projev
mluvený, zvláště nepřipravený.
V této knize nešlo o systematické výklady stylistické (ty najde čtenář ve speciálních stylistikách - některé
viz v seznamu literatury), ale o zachycení vztahu mezi komunikátem - textem - a stylem.
367