Experimentální studie „samaritánství“ Piliavin, I., Rodin, J., & Piliavin, J. A. (1969). Good samaritanism: An underground phenomenon? Journal of Personality and Social Psychology, 1 (4), 289-99. historické pozadí a kontext studie n skutečná vražda Kitty Genovese v New Yorku 1964 n ani jeden z 38 svědků vraždy nezavolal během více než půlhodinové události policii (podle pozdějších informací byly okolnosti vraždy zveličeny) n první výzkum na téma „intervence přihlížejících“ byl proveden Latanem a Darleym v roce 1968, jednalo se o laboratorní experiment obecný popis experimentu n typ studie: přirozený experiment n místo: metro v New Yorku n experiment simuluje situaci, kdy cizí člověk zkolabuje a potřebuje pomoc n základní cíl: zjistit vliv charakteristik „oběti“ (nemoc vs. opilství, barva pleti) na rychlost a frekvenci poskytnutí pomoci od ostatních osob n celkově proběhlo 103 pokusů, přičemž byly systematicky měněny jejich podmínky předpoklady n okolostojící budou spíše ochotní pomoci lidem stejné než odlišné barvy pleti n k pomoci dojde častěji a rychleji u osob „nemocných“ oproti osobám „opilým“ popis výzkumné situace – místo, čas a zúčastněné osoby n trasa mezi dvěma zastávkami metra v New Yorku n doba jízdy cca. 7,5 min n výzkum probíhal dva měsíce během všedních dnů od 11 do 15 hodin n během této doby projelo trasou 4450 osob, z toho 45% černé a 55% bílé barvy pleti n průměrný počet osob na vagón 43, z toho v kritické části vagónu (místě incidentu) průměrně 8,5 osob výzkumné týmy n 4 výzkumné týmy po 4 studentech (2 ženy, 2 muži), rozvržení experimentu viz obrázek n muži - „herci“: oběť a model n ženy: pozorovatelky n na zastávce tým vystoupí a členové samostatně čekají na vlak jedoucí opačným směrem oběť n v každém týmu 1 muž sehrál úlohu oběti, věk 26 až 35 let, ze čtyř mužů jeden černé a tři bílé barvy pleti n identické oblečení n v 38 případech byl z obětí cítit alkohol, v ruce držely láhev v papírovém sáčku n v 65 případech působily střízlivě, v ruce měly hůl n kolaps nastává po cca. 70 s n dokud se oběti nedostane pomoci, leží nehybně na podlaze model n muži bílé barvy pleti (24 až 29 let), neformálně oblečeni n variace této proměnné: n model v kritické oblasti: zásah přibližně 70 s, resp. 150 s po kolapsu oběti n model v přilehlé oblasti: zásah přibližně 70 s, resp. 150 s po kolapsu oběti n při asistenci model oběť posadí a zůstane s ní do konce pokusu pozorovatelé n první pozorovatel zaznamenává celkový počet a charakteristiky osob v kritické oblasti (barvu pleti, pohlaví a lokaci), plus počet a charakteristiky pomáhajících n druhý pozorovatel obdobně zaznamenává charakteristiky osob v sousední oblasti a latenci do 1. pomoci po kolapsu (resp. po zásahu modelu) proměnné n nezávislé proměnné: opilost vs. nemoc oběti, barva pleti oběti, účast vs. neúčast „modelu“ n intervenující proměnná: počet osob v kritické oblasti n závislé proměnné: rychlost a frekvence pomoci, barva pleti pomáhajícího, frekvence opuštění prostoru, poznámky cestujících výsledky n v případě střízlivé oběti v 62 případech z 65 poskytli pasažéři spontánní pomoc (pouze ve třech případech mohlo dojít k plánovanému zapojení modelu) n v případě opilé oběti došlo ke spontánní pomoci v 19 ze 38 případů n pomoc obětem, které se nejevily jako opilé byla včasnější než u osob „opilých“ (tento efekt byl stejný u obou typů barvy pleti) výsledky n v 60% případů kdy došlo ke spontánní pomoci, nepomáhal pouze jeden člověk, ale připojily se i další osoby n v tomto aspektu se významně nelišily „opilé“ verze experimentu od „střízlivých“, není zde také vliv barvy pleti oběti n muži byli častěji než ženy (v 90%) těmi, kdo jako první oběti pomohli (v kritické oblasti bylo mužů průměrně 60 %) výsledky n u opilých obětí se projevil náznak tendence pomáhat lidem stejné barvy pleti n místo modelu (kritická nebo sousední oblast vagónu) nemělo vliv na poskytnutou pomoc n pozdější příchod modelu (150 s po kolapsu) vyvolal významně méně pomoci než model brzký (70 s po kolapsu) n ve 21 případech ze 103 odešlo z kritické oblasti 34 osob, a to spíše v případě „opilé“ oběti výsledky n více poznámek od osob ve vlaku se objevilo v případě opilého pokusu a v případě, že nikdo po delší dobu oběti nepomohl n hypotéza o „rozptýlení odpovědnosti“ (studie Darley, Latané, 1968) se nepotvrdila, rychlost poskytnutí pomoci neklesala se vzrůstajícím počtem osob v kritické oblasti závěry n 1. osobám, které vypadají jako nemocné, bude s vyšší pravděpodobností poskytnuta pomoc než osobám „opilým“ n 2. muži poskytnou pomoc pravděpodobněji než ženy n 3. existuje mírná tendence poskytnout pomoc osobě stejné barvy pleti a to obzvláště u „obětí“ opilých závěry n 4. hypotéza o rozptýlení odpovědnosti nebyla potvrzena (ve výzkumu Darley a Latané (1968), i navazujícím výzkumu Latané, Rodin (1969), zkoumané osoby oběť neviděly, pouze slyšely její projevy) n 5. čím déle trvá potřeba poskytnutí pomoci, tím menší vliv má model na chování ostatních, tím pravděpodobněji mohou osoby odejít z daného místa a tím více vzrůstá pravděpodobnost diskusí o incidentu interpretace n sledování situace vyžadující pomoc vyvolává u osob emoční stavy, které mohou být v různých situacích interpretovány jako strach, znechucení, sympatie apod. n emoční stav může být redukován přímou pomocí, odchodem pro pomoc, odchodem ze „scény“, popřípadě znevážením potřeby pomoci n způsob redukce je volen podle nákladů, ztrát a odměn které souvisí s poskytnutím, resp. neposkytnutím pomoci n tento model lze označit jako „sobecký“, existují i jiné vysvětlovací modely (empathy-altruism model, Batson, 1991, 1995) navazující výzkumy n výzkumy související s atribuční teorií: Berkowitz (1969), Barnes et al. (1979) n Barnes et al. ve výzkumu provedeném v akademickém prostředí zjistili, že nekontrolovatelná příčina potřeby pomoci (nedostatečná schopnost) pravděpodobněji vyvolá pomoc spolužáka (půjčení zápisků) než příčina kontrolovatelná (malé úsilí) n tento výsledek je v souladu se zjištěními o rozdílech v poskytnutí pomoci osobám opilým a nemocným otázky n porovnejte laboratorní a přirozený experiment z hlediska jejich výhod a nevýhod