Část 2:Psychoterapie z perspektivy hodnoty očekávání

Změna očekávání jako obecný terapeutický princip účinnosti


Přál bych si, abych měl pro všechny jevy v psychoterapii tak dobře podepřené vysvětlení, jako pro
tento. Můj názor na to, jak dochází k tak rychlým zlepšením, se opírá o velký počet výzkumů
z celkem rozdílných oblastí terapeutického bádání, většinou mladšího data. Jejich počátky sahají až
do roku 1961, totiž ke knize Jerome Franka „Persuasion and Healing“. Frank (data) vycházel z toho,
že nejvíce psychoterapeutických pacientů podstoupí terapii tehdy, když se ocitne ve stavu beznaděje
a demoralizace. Terapie vede podle jeho názoru ke zlepšení tím, že naděje, tj. vyvolané pozitivní
očekávání, umožní pacientům opět věřit v lepší budoucnost. Za hlavní mechanismus účinnosti
terapeutické změny se považuje změna očekávání. Každá terapeutická škola, bez ohledu na svůj
teoretický koncept, je v zásadě vhodná k tomu, aby u pacienta vzbudila naději na zlepšení. A to
proto, že všechny formy terapie sdílejí určité znaky, které lze chápat jako společné, na
terapeutické formě nezávislé účinné faktory psychoterapie. Jsou to:

1.     Vztah, definovaný jako terapeutický, mezi příjemcem pomoci a společensky schváleným
poskytovatelem pomoci se specifickým vzděláním, které ho kvalifikuje pro tuto činnost a v očích
pacienta jej činí kompetentním.

2.     Formalizovaná nabídka k léčbě v rámci určité instituce, jako je klinika, poradna, ambulance,
soukromá praxe, atd. Již prostředí samo přispívá podle Franka k očekávání, že se pacientovi dostane
kompetentní pomoci.

3.     Určitá logika léčby. Toto zprostředkuje pacientovi jistý náhled na jeho stav, ze kterého se
odvíjí další léčebné postupy.

4.      Provedení postupů a rituálů ošetření, které jsou v souladu s logikou léčby.