Geografie náboženství Posvátnost prostoru I. Posvátná krajina n vliv náboženství na architekturu, vzhled a funkci osad, na zemědělské postupy → fyzický vzhled n důkazy o minulosti – proměnlivá krajinná mozaika n představy o světě n snaha o přeměnu krajiny n vliv přírody na náboženství n typy náboženských krajin Posvátnost prostoru n M. Eliade – Posvátné a profánní n označení místa – hierofanie (manifestace božstva) – teofanie (přijetí zprávy od božstva) – přírodní objekty (kameny, stromy, řeky, hvězdy, ...) – „umělé“ objekty (kostely, chrámy, svatyně, ...) n hranice mezi profánním a posvátným – brány v prostoru a v čase n poutní místa Vnímání a interpretace posvátného prostoru n orientace v prostoru – polarita n nahoře-dole n vpředu-vzadu n vpravo-vlevo, ... – světové strany n východ – světlo, teplo, život, začátek n západ – temnota, chlad, smrt, konec n jih – světlo, slunce, život n sever – noc, zima, nemoc, smrt (svět mrtvých, svět démonů) n analogie s barvami, symboly evangelistů, s rameny kříže Vnímání a interpretace posvátného prostoru n citově zabarvené vjemy n východ a západ slunce n meteorologické jevy n atypičnost, zvláštnost n estetické vnímání n abstraktní impulzy – náboženská zkušenost n genius loci – duch místa n J. Sádlo - genius loci je duše krajiny i způsob, jak krajinu vidět n Ch. Norberg-Schulz - místo znamená něco víc než jen polohu n paměť krajiny – přírodní a kulturní složka (V. Cílek) → návaznost na historické události → Simon Schama: Krajina a paměť Svatý prostor neexistuje přirozeně, ale je určen svatostí tak, jak ho člověk definuje, vymezuje a charakterizuje skrze svou kulturu, zkušenost a cíle. (Jackson a Henrie, 1983) Posvátná místa n množství obrazových publikací n snaha definovat, klasifikovat, třídit, ... – mysticko-náboženská místa – rodné země – svatá místa historická n přírodní a kulturní n přirozená a umělá n trvalá a dočasná n existující (reálná) a neexistující (nereálná) n ... Posvátná místa n hledisko religionistické – náboženství, náboženský systém – symbol uctívání n život a působení svatých postav, zjevení, ... n kámen, hora, pramen, studánka, řeka, bylina, strom, les, hvězdy, slunce, stavba, krajina, ... – svaté písmo – náboženské zásady (svátky, poutě, ...) – účel (obřady, poutě, hřbitovy, školy ...) Geografie svatého prostoru n bod – znamení zářící do všech stran (vrcholky hor, místo historické události, ...) – kosmický význam – památné místo (menhir, pomník, náhrobek) – odznak moci a práva – cíle poutí Geografie svatého prostoru n linie – cesta (dráha slunce, běh času a života) – architektonické (labyrinty, aleje sfing, cesta od portálu k oltáři, křižovatky cest, ...) – poutní trasy – svaté průvody a obcházení – mystická cesta (ke spáse) – hranice n hraniční kameny (terminálie) n dveře, brána → průchod mezi světy n klíč Geografie svatého prostoru n plochy, prostory – přírodní (lesy, háje, pohoří, ...) – umělé – kultovní stavby – kruh n symbol jednoty, celistvosti, dokonalosti a harmonie n symbol kosmu, nebeské klenby a slunce; věčnosti n kombinace se čtvercem – mandala – místa posmrtného života (podsvětí, ráj, ...) Mytická geografie n interpretace užšího životního prostoru n kosmologické a kosmogonické ideje a symbolické obrazy → představa celku světa n místo zrození a posmrtného života – podsvětí a peklo, nebe a ráj n antika – západní moře → ostrovy blažených – hluboké sluje a jeskyně s hraniční řekou – nebe podpírané sloupy n stupňovité hory světa → Atlantida n „za sedmero horami, ...“ Ráj n různé představy dle okolních geogr. podmínek – oáza v poušti, ostrov v moři, zahrada, Český ráj, ... n místo blaženosti → svět hojnosti, bez práce a bolesti n mapy - bájná země na konci světa n kvetoucí zahrada se 4 řekami n pokušení a selhání prvních lidí n pravěký ráj a ráj na konci času – nebeský Jeruzalém – mariánský symbol Představy světa n antropocentrická – svět uvnitř a vně – kruhový horizont → nebeský hřebík – obydlí, sídla, sakrální stavby = obraz kosmu n geocentrická – Země středem kosmu – církev podporovala ptolemaiovský systém – symbolika středu, , axis mundi, pupek světa – Jeruzalém – omphalos (Řecko - Delfy) – umbilicus urbis (Řím) Představy světa n heliocentrická – 4. st. př. Kr. – Aristoteles – 2. st. po Kr. – Ptolemaios – 11. st. – al-Birúní – 16. a 17. století – Koperník, Galileo a Kepler