EnvironmentMD09 Vážené dámy, vážení pánové, milí příznivci i ostatní hosté! Není tomu tak dávno, co jsem mým studentům z filozofické fakulty – kde kromě Fakulty výtvarných umění rovněž docíruji – předložil takovou minianketu: co je antropologie a kultura, resp. co si myslíte, že to je, co se vám vybaví, když slyšíte slova „kultura“ nebo „antropologie“; odpovězte spontánně, bez přemýšlení, tj. z hlavy. Jejich představy zde ponechejme stranou. Ale před několika dny jsem si sám musel položit podobnou minianketní otázku: co si myslíš, že je environment (/angl., chcete-li), co se ti vybaví, když slyšíš slovo atelier environmetu (AEN) Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, a to spontánně, bez přemýšlení, z hlavy. Zkrat asociačního myšlení vystřelil do mého kanálu vědomí: živel, živly, živelnost. Živel, nejen archaický element, pralátka všeho, přírodní síla (jako země, oheň, voda, vzduch nebo ještě dřevo a kov, podíváme-li se dále na Východ), ale metaforicky i prudce, zpravidla ničivě, se projevující jev apod. V mém případě živel na sebe vzal podobu telefonu! Živelně, tj. prudce a nezkrotně, zvonil, a spoléhaje se na všelidskou zvědavost, posléze nezaměnitelně charakteristickým hlasem (Marian Palla) asertivně prosazoval (i když oproti definici asertivity ne zcela ohleduplně), že k expozici studentů ateliéru Environment FAVU v Galerii Milana Zezuly Městského divadla v Brně mám úvodní slovo. Než jsem se pokusil o kruhovou obranu, že nejsem žádný kunsthistorik či dějepravec umění ani jiný uměnozpytec, ale jen anatom, morfolog a antropolog, obvyklý taktický manévr – obchvat a průlom – (z hlediska definice asertivity psychologicky naopak velmi vhodný), ani tentokrát neselhal, totiž výrok: stejně si již vytištěn na pozvánkách! Protože tato expozice vznikala též poněkud živelně (ale pod kuratelou vždy efektivního Jakuba Stejskala), pak mi nezbývá, než se spokojit s margináliemi, několika živelnými slovy na okraj. Nicméně nutno přiznat, že s Ateliérem Environmentu něco do činění mám, někdy méně, jindy více. Přinejmenším se zde čas od času ukrývám před zátěží (tj. stress) specifik akademického provozu fakulty jako do útulku (tj. tusculum), v jakémsi oddechovém zátiší. (tj. respirium), a to v celé té budově na Údolní ulici, v bludišti spletitých schodišť, chodeb, hal a místností a vnitřních dvorů a otvorů (tj. labyrint), nehledě na detašované pracoviště v Kavárně Švanda ve stolové společnosti „U chráněného pařezu“ (tj. environment jako životní prostředí). Interiéry ateliéru jsou zvláštní, podivné až podvínské (tj. bizarní), vzbuzující nečekanou pozornost (tj. spektakulární), ale kupodivu vábně malebné (tj. pitoreskní). Nepořádek, zmatek, změť – vedle high-tech sofistikovaných aparatur, v překryvných vrstvách pak roztodivné předměty, neidentifikovatelné objekty a jejich pozůstatky-relikty, např. povrchově-sběrné archeologie, a jiné pak zcela neznámého původu. (Poznámka: jaká žeň pro budoucí industriální archeology, až ten „brown-field“ Údolní jednou spadne.) Ale též vždy dobře zásobená lednička relaxujících likvorů (povzbuzujících i utlumujících), a to vše v aromatické atmosféře legendárních doutníků vedoucího. Uvnitř i okolo pak studenti, toužící po dovednostech, vědomostech, a někteří i po skutečné vzdělanosti. Ale jsou tu i pohodáři, i ti, kteří trpí krizí identity. Ateliér Environmentu jako systém (tj. universum prvků a struktura vazeb mezi nimi) pro některé může být přímo uměleckým dílem, které se definuje vztahy k prostoru, místu a prostředí, tj. sám ateliér jako environmentální instalace svého druhu a sama o sobě (tj. sui generis). Pro jiné, třeba přechodné návštěvníky, kteří jen procházejí (tj. pasanti) a náhodné obzírače (tj. intelektuálští voyeři,“intoši“) vše z povrchného pohledu může zase připadat jako chaos. Zkusme překlopit příslovečné „přesýpací“ hodiny, ostatně každá „hůl“ má dva konce. Při bližším ohledání se ve zdánlivém chaosu začne vyjevovat určitá struktura – řád. Primárními atraktanty, co přitahují, vnášejí do stavu neuspořádanosti řád, jsou samozřejmě ti, kteří stojí v čele atelieru. Vedoucí, akademický malíř Vladimír Merta, malíř, sochař, konceptuální umělec, ale i amatéreský archeolog, předseda fakultního senátu – diplomat, otevřený a vstřícný ke studentů, moudrý a vzdělaný. Na protilehlé straně téhož stolu jej doplňuje stejně dokonalý a duchem spřízněný (tj. kongeniálně komplementární) doc. Marian Palla, byvší kontrabasista orchestru Brněnské opery, který se nyní zabývá nejvíce konceptuálním uměním, performací a instalacemi, a je též uctívaným spisovatelem, tedy kultovním. (Nemá rád v umění přílišnou racionalitu, ale v prezentaci sebe sama je racionální velmi; někdy je přísný, cituji „dobrý nápad není ještě dobré dílo“, jindy přijímající nápady i velmi odvážné všeho druhu.) Jsou tu se svými žáky a přáteli ve svém intelektuálním prostředí, ve svém živlu. - Kdo by pak aspoň na chvíli netoužil sdílet tento genius loci Ernvironmentu ? Zde vystavené artefakty komentovat nebudu, to je věc jednoho každého vnímatele. Ale dovolím se zmínit aspoň o některých z nedávné veřejné prezentace klauzurních prací při příležitosti 15. výročí existence Fakulty výtvarných umění, které mě oslovily. Namátkou „ready-made“ Tomáše Javůrka: srostlice koleček, nářadí s jedním kolem, korbou a držadly, podvojná zrůda po způsobu Siamských dvojčat (zde pygopagus) jako umělecká instalace; nebo záměrně školácký životopis Marty Fišerové, šířený ve veřejném prostoru různými prostředky, se zajímavými zpětnými vazbami respondentů, verbálními i neverbálními. (Proslýchá se, že letáčky byla oblepena i pražská ulice Petrská, kde bytuje její atelierový „guru“.) Je to umělecký příspěvek ke komunikaci: nevtítravou vtíravostí a/nebo vtíravou nevtíravostí; Tři nevěsty Dariny Hlinkové: strnulá definitivní kompozice mírně dekadentního ražení, kterou ale možno na počítači rozpohybovat podle vlastní vůle vnímatele do jinopohledů z různých úhlů měnících interpretace viděného. Snad nějaká radikální pluralita postmoderní dekonstrukce ? Modelovým dílem, asi nejlepším podle mne, a nejenom mne, byl „Čajový obraz“ Martina Resla, přírodovědce-biologa a umělce v personální unii a ve stavu zrodu (tj. in státu nascendi) s očekáváním a nadějí do budoucna (tj. in spe). Exklusivní a superdrahá odrůda exotického čaje (každá větvička trhána samostatně) je slisována do zcela chaotické jaksi plsťovité struktury tvaru misky. Použité, resp. vylouhované lístky byly lisovány, každý zvlášť, a do obrazů umísťovány již nikoliv náhodně, ale vědeckou metodikou podle přísného řádu, a to podle dat, jež by bylo lze analyticky odečíst. Data jsou skryta, nemají zjevný účel. Ale do chaosu byl vnesen řád. Obraz připomíná text (kód); strukturovaný text. Filozof a přírodovědec Zdeněk Neubauer by asi řekl: Ejhle, postmoderní hermeneutika živého, světa jako textu ke čtení, interpretaci. S Kantem možno říci: „volná hra intelektuálních sil bez vazby na účel“. Pro mne je čajový obraz i současnou kvintesencí ateliéru Environment: chaos a řád – řád chaosu. Atelier Environment již nestuduje výhradně formy vstupu uměleckého díla jen do životního prostředí a vliv životního prostředí na jazyk výtvarného umění. Podle mého názoru jde dál: různotvarost, rozmanitost, různorodost člověka a jeho prostředí v prostoru a čase, což je v podstatě filozofická antropologie. Studuje tedy diverzitu, která je přírodě, člověku a kultuře vlastní, vyplývající z vnitřní podstaty (tj. imanentní). Environment je prostředí. Prostředí je uprostřed čeho se nacházíme. Sami jsme prostředím tomu, co je uprostřed, tj. uvnitř nás. S prostředími jsme ve vzájemném působení, interakci a komunikaci, výměnou látek, energií a informace. Ostatně v systémově-evolučním přístupu libovolný systém lze definovat právě jen z okolí. I prostředí ateliéru Environment má své duchovní prostředí: sympatizanty a přítele. Dozajista pevnou duchovní oporou je například literární dílo a živé cykly „Singularita“, jako problém velké krize a velké kreativity, která se neopakuje, dílo a osobní spoluúčastenství přírodovědce (geologa), krajinného ekologa, esejisty a spisovatele dr. Václava Cílka. V širších souvislostech pak vidíme sounáležitost s myšlenkovým okruhem filozofa a přírodovědce Zdeňka Neubauera, Stanislava Komárka, Zdeňka Kratochvíla, Tomáše Škrdlanta a jiných, výkonné umělce nepočítaje. Pro atelier se zdá typická „osvobozená fantazie“, radikální pluralita, přirozený průnik či průlinčivost vědy a umění, reflexe morfologických, etologických a ekologických věd, a to strukturně-behaviorálně-environmentálním trojpohledem. Zdánlivá multifrenie atelierových výkonů sice může připomínat „pestré střípky krasohledu“ nebo „pejsky a kočičky, jak dělali k svátku dort“, ale spíše je výhodnou výrazovou formou jednoty rozmanitého, implikující rhizomorfní, tj. oddenkovitou strukturu. Průsečík přírodních a kulturních složek, racionálně stěží uchopitelný, však fascinuje v individuální intuici vědomí souvislostí. Umění jako multidirekcionální, multidimenzionální a multifaktoriální systém. Jistě je to vize, ale atelier Environmentu k ní snad směřuje. Na závěr mi dovolte ještě využít několik myšlenek filozofa a pedagoga Radima Palouše: Nejde jen o to „co si studenti ze školy odnesou, ale jakými se stali“. Vysokoškolský učitel nemá být jen „předávajícím vědomosti a dovednost“, ale zároveň tím, kdo je neustále otevřen tázání nejen ve svém oboru, nýbrž i hledání, které překračuje obory jako takové. Nižší školství je charakteristické vyšší mírou výukového instruování. Čím výše, tím více pochybování a lidské otevřenosti. Výjimečnost se týká jak příhodného času, tak příhodných setkání, tj. „inspirativních zdrojů“, které působí „výběrově“. Domnívám se, že atelier Environment s k těmto maximům přibližuje a i proto na Fakultě výtvarných umění patří k nejlepším. Vážené dámy, vážení pánové, milí příznivci i ostatní hosté! Chtěl jsem několika živelnými slovy, tak trochu „odjinud“ a trochu i z „žabí“ a trochu i “ptačí“ perspektivy“ Vám přiblížit můj pohled na atelier Environment Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Děkuji Vám za pozornost! Vladimír Novotný Brno, 2009