Formální a neformální vzdělávací systémy a sebevzdělávání Seminární práce k předmětu Učící se společnost a role knihovníka v ní Autor: Jiří Fiala, UČO: 215413 - 3. ročník kombinovaného studia oboru Informační studia a knihovnictví Počet znaků: 15742 zn. Brno 2009 OBSAH: Úvod 3 Formální vzdělávání 4 Neformální vzdělávání 6 Problémy v oblasti samovzdělávání 7 Trendy v samovzdělávání 7 Závěr 9 Použitá literatura 9 Úvod „Vzdělávání začalo buď před miliónem let nebo v roce 1770 (první katedra pedagogie byla v tom čase založena na univerzitě v Halle, Německo). Tento výrok Lenzena naznačuje ideu, že vzdělávání jako věda nemůže být separována od vzdělávacích tradic existujících předtím.“[1] Touha po vzdělávání a jeho potřeba je stará jako lidstvo samo. Již od dávných dob lidé prahnuli po tom, aby jejich souhrn znalostí nabyl co největších rozměrů a vědomostně nezaostávali za ostatními. Tato mnohdy osobnostní touha či poslání se postupem času a vlivem vývoje celé společnosti stala takřka nutností. Jednoduše rečeno, myslíme-li na vzdělání jako na část kulturní evoluce lidí, znamená to, že tu vždy byl nějaký typ vzdělání. Jedinec, který se chce v dnešní době uplatnit na trhu civilizovaného světa, vydobýt si určité postavení na poli konkurence či jen nemá zájem být považován za diletanta, musí vzdělávání klást zásadní váhu. Nejedná se zde o vzdělávání na úrovni základních škol, kdy se značnou měrou formuje osobnost takového jedince a jedná se hlavně o znalosti nutné pro samotné fungování ve společnosti. Nepíši zde ani o vzdělávání středoškolském, určujícím směr, kterým se v tu dobu dozrávající a dospívající osobnost vydá v příštím studijním či profesním životě. Jedná se zde na jedné straně o formu vzdělávání vysokoškoláka, který se pro úspěšné zvládnutí vlastního vysokoškolského studia musí naučit vyhledávat, získávat a vstřebávat externí informace (nejen takové, které k němu přicházejí na popud kantora a následným zápisem do školního sešitu či vypisování potřebných informací z vyfasované učebnice), tedy musí do svého studia investovat nemalé množství svého času, energie a snažení proto, aby dosáhl kýženého výsledku. Nejedná se tedy jen o klasickou formu vzdělávání, tedy přenos myšlenek z jedné osoby na druhé (probíhající na fakultě), ale taktéž o tzv. samovzdělávání, kdy se student, jak už z názvu činnosti vyplývá, vzdělává sám, ve svém volném čase. Tak se děje pomocí různých formálních či neformálních, tzv. alternativních vzdělávacích systémů. Ale o tom až později. Rád bych totiž zmínil ještě jednu podstatnou skupinu populace, která tuto podobu vzdělávání hojně využívá... logicky, jedná se o zaměstnance. Předem bych chtěl nastínit, že nemám na mysli manuálně pracující část populace, která nemá potřebu dalšího vzdělávání (bez urážky!), rozumněj takové, kteří svoji práci vykonávají úspěšně bez ohledu na znalostech – tedy jsou ve svém oboru natolik zkušení, že nemusí svůj drahocenný čas věnovat dalšímu vzdělávání. Také se může jednat o takové pracující, kterým prostě jen vyhovuje stát na místě a jít pohodlně „s proudem“. Pokud však zaměstnané individuum nespadá ani do jedné z těchto skupin, profesní sebevzdělávání je pro něj v dnešní době už prakticky nutností. Ještě více než u zmíněné části studující populace je zde velkým problémem, jak se k sebevzdělávání donutit a jaký druh učení je v daném případě nejideálnější. Formální vzdělávání Podle Jens Bjørnåvolda označení formální, neformální a informální nepoukazuje pouze na samotné vzdělávací aktivity, ale na kontext nastavení místa, kde se uskutečňují.[2] Formální vzdělávání se vztahuje ke strukturovanému vzdělávacímu systému, který v oblasti klasického vzdělávání zahrnuje všechny školy od základních až po univerzitu, včetně specializovaných programů odborného a profesního výcviku. Je tedy poskytováno takovými institucemi, které jsou formálně zaštítěny právními předpisy jednotlivých států. Zákony upravují jejich funkce, cíle a organizační formy. Způsoby hodnocení jsou standardizované a vymezené právními předpisy. Na první pohled to vypadá, že formálních vzdělávacích systémů nelze v oblasti samovzdělávání využít, avšak opak je pravdou. Patrně nejlepším jsou programy celoživotního vzdělávání. Tato forma vzdělávání je považována za proces získávání a rozvoje vědomostí, intelektových schopností a praktických dovedností nad rámec počátečního vzdělávání. Může být realizováno organizovanou formou a nebo prostřednictvím individuální zájmové činnosti.[3] Programy celoživotního vzdělávání jsou povětšinou uskutečňovány buď fakultou, vysokoškolským pracovištěm nebo i jiným vzdělávacím pracovištěm a studenti těchto programů nejsou studenty podle zákona o vysokých školách, jelikož formy a typy tohoto studia stojí mimo klasické presenční studium. Kurzy jsou zakončeny složením závěrečné zkoušky a v případě jejího úspěšného splnění je účastníkům kurzu vydáno osvědčení. Jejich zaměření je velice flexibilní, ať už se jedná o získání potřebné pedagogické či jiné odborné kvalifikace, seznámení s novými trendy v libovolných vědních a technických disciplínách či jen moderními formami výuky, jako e-learning apod. Další typy kurzů slouží studentům středních škol k přípravě na přijímací, vysokoškolské zkoušky. Velkou a stále rostoucí skupinou využívající tuto podobu studia jsou senioři, chtějící prohloubit si své znalosti či se jen něco nového dozvědět. Příkladem formálního vzdělávacího systému může být stále hojně využívaný systém memorování, neboli učení nazpaměť. V dnešní době se stále více objevují snahy od tohoto systému odprostit a poskytnout studujícímu větší prostor a svobodu pro utváření vlastního, výsledného obrazu toho, co se vlastně učí – neboť každý jedinec má různě rozvinuté jednotlivé typy inteligence. Howard Gardner klasifikuje sedm typů inteligence[4]: § logicko-matematická - tj. uspořádávání do vztahů, chápání číselných symbolů, porozumění kvantitám a číselným operacím § jazyková (lingvistická) - tj. orientace v psaném textu, kreativní psaní, analýza a syntéza slov, slovní vztahy a hříčky § prostorová - tj. schopnost si něco představit, vnímání vizuálních vjemů, umělecké aktivity § tělově-pohybová (kinestetická) - tj. obratné používání těla pro sebevyjádření § hudební - tj. zvládnutí intonace, melodie, rytmu § intrapersonální - tj. schopnost zkoumat a znát své pocity, jejich pojmenování, aplikace vlastních zkušeností § interpersonální - tj. schopnost všímat si pocitů a motivace jiných Z toho vyplývá, že pokud se studující člověk snaží získat a následně pochopit nějaký soubor informací, měli by dbát na to, aby se učební penzum projevilo v co největším počtu různých forem. To bylo hlavně v minulých dobách (a doposud v určité míře je) opomíjeno, převážne na bázi vzdělávání ve školském systému. Na druhou stranu je jasné, že tento systém vzdělávání nemůže zmizet naprosto a u určitých typů informací není jiná možnost, nežli po něm sáhnout. S postupem času však vznikají aplikace, které při učení nazpamět dokáží značným způsobem pomoci. Příkladem za všechny může být e-learningová aplikace, vytvořená Vývojovým týmem Masarykovy univerzity, nazvaná příznačně Dril (příznačně poto, že memorování = drilování). Ta je založena na poznatku z psychologie učení, že určité informace si rychleji a lépe zapamatujeme, pokud si je připomínáme ve správných intervalech. Neformální vzdělávání „Neformální učení je záměrné, ale dobrovolné učení, které probíhá v řadě rozmanitých prostředí a situací, v nichž vyučování, odborná příprava a učení nemusí být nutně jedinou či hlavní oblastí činnosti. Tato prostředí či situace mohou být dočasné nebo se mohou střídat a příslušné činnosti či kurzy mohou vést profesionální facilitátoři učení (např. mládežničtí instruktoři), ale také dobrovolníci (např. vedoucí skupin mládeže). Aktivity a kurzy jsou naplánované, ale zřídkakdy strukturované jako tradiční vyučovací hodiny nebo předměty.“[5] Jak z uvedené citace vyplývá, nutnou podmínkou k charakterizaci získaného vzdělání jako neformálního je účast kvalifikovaného lektora, učitele, proškoleného vedoucího či dobrovolníka a je tedy založeno na partnerství mezi takovýmto vedoucím vzdělávacího procesu a jeho účastníky. Koncept neformálního vzdělávání klade důraz jak na individuální tak na skupinové učení. Místem, kde k této formě vzdělávání dochází, jsou nejčastěji zařízení zaměstnavatelů, různé soukromé, vzdělávací instituce, neziskové, státní i nestátní organizace apod. Největším rozdílem od formálního vzdělávání je v tom, že zde nedochází k získání oficiálního stupně vzdělání, a to v důsledku toho, že tato forma vzdělávání není řízena právními předpisy. Neformální vzdělávání je však vedeno oficiálními institucemi a je organizované, což vylučuje, aby se nabyté vědomosti nedočkaly patřičného uznání, např. u zaměstnavatele. Nejjednoduššími neformálními vzdělávacími systémy tedy mohou být např. organizované volnočasové aktivity pro děti, mládež a dospělé, kurzy cizích jazyků, počítačové kurzy, rekvalifikační kurzy, krátkodobá školení a přednášky. Velkou ambicí neformálního vzdělávání je, aby bylo přístupno všem, bez ohledu na sociální postavení ve společnosti, na absolvovanou praxi, či dosažené vzdělání v rámci formálního vzdělávacího systému. Vztahuje se tedy ke všem plánovaným programům osobního a sociálního vzdělávání každého z nás a je určeno k rozvíjení celé řady dovedností a kompetencí mimo rámec formálního vzdělávacího kurikula. Pro uvedení příkladu neformálních samovzdělávacích systémů mi poslouží projekt Kompas, jehož cílem bylo, aby účastník programu nalezl v co nejkratší době po absolvování vzdělávacího programu trvalé zaměstnání, a dále vytvoření pracovních míst v oblasti poskytování sociálních služeb. Problémy v oblasti samovzdělávání Přes velký důraz, který začíná být ve společnosti kladen na další vzdělávání a širokou škálu vzdělávacích příležitostí je stále velmi mnoho lidí, kteří se po ukončení počátečního vzdělávání vůbec nevzdělávají. Za rok 2007 se vzdělávacího kurzu zúčastnilo v České republice jen 37 % dospělých a nelze předpokládat, že by v současnosti došlo k radikálnějšímu zlepšení.[6] Překážky, které lidem brání v účasti na vzdělávání, se postupem času proměňují. Například klesá počet lidí, kterým v účasti brání jejich negativní postoje. Stále méně lidí je přesvědčeno o tom, že jejich současné vzdělání je dostatečné a že to, co se naučili v počátečním vzdělávání, jim vystačí na celý život. Zvyšuje se naopak podíl lidí, kterým v účasti brání nevhodná nabídka a nedostatek informací o vzdělávacích příležitostech. Nepřekonatelným problémem pro velkou část potencionálních zájemců o vzdělávání, převážne pak těch ze starší generace, může být menší či větší konflikt s informačními technologiemi, které dnes v této oblasti zastávají takřka nepostradatelný význam. Trendy v samovzdělávání Ruku v ruce s potřebami informační společnosti a rozvojem informačních technologií dochází postupně i rozšíření nabídky různých forem vzdělávání, které doplňují, prohlubují nebo rozšiřují vědomosti jeho účastníků a otevírají je lidem různého dosaženého stupně vzdělání, věku a odborného zaměření. Za zmínku jistě stojí dva projekty, probíhající v poslední době a s jasnou vyhlídkou do budoucna: Prvním z nich je vzdělávací program KOMPAS (www.kompascmp.cz), jenž si klade za cíl, aby každý jeho účastník nalezl v co nejkratší době po absolvování trvalé zaměstnání, a dále pak vytvoření pracovních míst v oblasti poskytování sociálních služeb. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl. m. Prahy. Vytvoření tohoto individualizovaného vzdělávacího programu zahrnuje přípravu příslušných metodik s ohledem na specifika cílové skupiny (dlouhodobě nezaměstnané osoby se zdravotním postižením), zejména ve smyslu potřeb a schopnosti učit se. Tento program nabízí svým účastníkům řadu vzdělávacích kurzů, např.: * Poznání vlastních schopností a dovedností * Rozvoj schopností * Způsobilost pro trh práce * Základy práce s počítačem Druhým z projektů, který se dostal do podvědomí zasvěcené veřejnosti byl pak UNIV (www.univ.nuov.cz), financován Evropským sociálním fondem a rozpočtem ČR a jehož hlavními cíli je[7]: * vybudování partnerských sítí středních a vyšších odborných škol v šesti krajích České republiky * rozšíření nabídky těchto škol o vzdělávací kurzy pro dospělé * rozvoj profesních dovedností učitelů, kteří budou vzdělávat dospělé * vytvoření a ověření systému uznávání výsledků neformálního vzdělávání a * informálního učení v sítích škol. Obecným cílem projektu UNIV je podpora dalšího vzdělávání poskytovaného středními školami a vyššími odbornými školami. Při přípravě projektu byla pozornost věnována především v ČR nedostatečně rozvíjené oblasti dalšího vzdělávání, což ostatně dokazuje fakt, že ve srovnání s jinými státy se v ČR výrazně méně do poskytování dalšího vzdělávání zapojují školy. Co se týče trendů v této rozebírané oblasti, nejedná se pouze o vzdělávací projekty KOMPAS, UNIV apod., ale jak již bylo zmíněno, vznikají i různé aplikace, které si kladou za cíl pomoci jedinci se samotným vzděláváním. Přímo na naší univerzitě byl v nedávné době spuštěn systém Dril, jehož hlavním posláním je usnadnit tzv. memorování, neboli učení nazpaměť. Princip je velice jednoduchý, vychází z papírového kartičkového způsobu učení, svou elektronickou a automatizovanou podobou ale přináší zcela nové možnosti. Dril postupně zobrazuje kartičky s otázkami a po odkliknutí ukáže i odpovědi. Uživatel si poté na škále vyznačí, jak dobře znal odpověď. Podle toho, jak silná nebo slabá byla jeho znalost, se kartičky automaticky řadí k opakování za určitý počet dní. Krom toho systém umožňuje jednoduché a intuitivní vytváření nových učebnic, a tak si může každý uživatel ISu vytvořit novou podle vlastních potřeb. Ať se to vezme kolem a kolem, nejzásadnějším trendem posledních let se na poli vzdělávání stal e-learning. Dnes již zcela „otřepané“ slovní spojení v sobě skrývá, alespoň v této oblasti, takřka nenahraditelný význam a bez jeho pomoci by většina vzdělávacích kurzů, seminářů a konferencí ani nemohla existovat. Závěr Dnešní společnost vyprodukovává značné množství podpůrných vzdělávacích pomocníků, kteří se postupem času a vývoje „morfují“ do stále více podob, avšak stále v sobě nesou ten stejný cíl a ideu… pomoci jak jedinci, tak i celé společnosti, ke kvalitnějšímu vzdělání a hlubšímu pochopení věcí kolem nás. Pevně doufám, že bude stále více těch, kteří se přehoupnou přes všemožné osobní, profesní či jiné důvody, zabraňující jim ve využívání těchto systémů a ona všeobecná vzdělanost se tak bude neustále prohlubovat. Použitá literatura 1) BJORNAVOLD, J. Making Learning Visible: Identification, Assessment and Recognition of Non-Formal Learning in Europe. Office for Official Publications of the European Communities. ISBN 92-896-0006-3. 2) CHRISHOLM, Lynne. Bridges for Recognition, 2005. Neformální vzdělávání [online]. [cit. 13.5.2009]. Dostupný z http://mladezvakci.cz/informace-o-programu/neformalni-vzdelavani/ 3) DOSTÁL, J. Rozvoj celoživotního vzdělávání učitelů v oblasti využívání počítače ve vzdělávání. In. Technika - informatyka - edukacja. Rzeszów: Uniwersytet Rzeszowski, 2007. s. 208 - 212. ISBN 978-83-88845-91-8. 4) GARDNER, Howard. Multiple Intelligences: The Theory in Practice. New York: Basic, 1993. ISBN 0-465-01822-X 5) PROFUTURO. Co brání dospělým v účasti na dalším vzdělávání? Národni vzdělávací fond. [online]. [cit. 13.5.2009]. Dostupný z http://www.nvf.cz/profuturo/2009_1/2009_1.pdf 6) UNIV. Uznávání výsledků neformálního vzdělávání a informálního učení. [online]. [cit. 13.5.2009]. Dostupný z 7) WIKIPEDIE. Vzdělávání. Dieter Lenzen - Freie Universität Berlin (1994). [online]. [cit. 13.5.2009]. Dostupný z ________________________________ [1] WIKIPEDIE. Vzdělávání. Dieter Lenzen - Freie Universität Berlin (1994). [online]. [cit. 13.5.2009]. Dostupný z [2] BJORNAVOLD, J. Making Learning Visible: Identification, Assessment and Recognition of Non-Formal Learning in Europe. Office for Official Publications of the European Communities. ISBN 92-896-0006-3. [3] DOSTÁL, J. Rozvoj celoživotního vzdělávání učitelů v oblasti využívání počítače ve vzdělávání. In. Technika - informatyka - edukacja. Rzeszów: Uniwersytet Rzeszowski, 2007. s. 208 - 212. ISBN 978-83-88845-91-8. [4] GARDNER, Howard. Multiple Intelligences: The Theory in Practice. New York: Basic, 1993. ISBN 0-465-01822-X [5] CHRISHOLM, Lynne. Bridges for Recognition, 2005. Neformální vzdělávání [online]. [cit. 13.5.2009]. Dostupný z [6] PROFUTURO. Co brání dospělým v účasti na dalším vzdělávání? Národni vzdělávací fond. [online]. [cit. 13.5.2009]. Dostupný z [7] UNIV. Uznávání výsledků neformálního vzdělávání a informálního učení. [online]. [cit. 13.5.2009]. Dostupný z