2. Kondicionál:

Tvar, který vyjadřuje děj možný nebo něčím podmíněný. Analytický kondicionál se tvoří z aoristových
tvarů pomocného slovesa být a l-ového příčestí. Tento kondicionál je ve vedlejších větách na jsl.
prostoru upozaděn ve prospěch modálně nepříznakového indikativu, zvláště ve spojení s da.


V M a Sl má pomocné sloveso být podobu neohebné částice bi;

H, S, B – ohebné tvary, ale synkretismus 2. a 3. os. sg

(S, H bih, bi, bi; bismo, biste, bi; B bih, bi, bi; bihme, bihte, biha)


Rozlišování kond. přítomného a minulého není v B a M.

S, H: čitao bih x bio bih čitao (okrajové)                  Sl: delal bi x delal bi bil


Slovesná adjektiva činná (příčestí) a přechodníky


            prézentní part.           préteritální part.        prézentní přech.
préteritální přech.

Sl         delajoč                                   delavši (kniž.)
delajoč/gledaje           delavši/gledavši

H, S     x                                  x
gledajući                     gledavši

M        x                                  x                                  vikajk’i
           x

B         nosešt                         x
nosejki                                    x

(Č)       dělající                        udělavší (kniž.)             nes-a/-ouc/-ouce
(kniž.)            přines-0/-ši/-še (kniž.)


Infinitiv a supinum


Infinitiv není v B a M, v S a v menší míře i v H je v některých konstrukcích nahrazován
indikativním tvarem. Jen Sl má jako jediný slov. jaz. opozici inf. x sup. Inf. má vokalické
zakončení -ti (v Č tomu bylo též, ale ve 2. pol. 20. století došlo ke změně na -t). Sl má opozici
-ti (inf.) x -t (sup.). V B tzv. zkrácený tvar infinitivu (inf. základ), především v záporném
imperativu typu nedej pisa.


PŘÍSLOVCE (ADVERBIA; H, S, M PRILOZI; B NAREČIJA)


Neohebný plnovýznamový slovní druh označující především místní (tam, tady, daleko, dole, vzadu
aj.), časové (zítra, pozdě, dnes, večer, teď aj.), způsobové (vč. množství a míry: vesele, česky,
mlčky, dobře aj.; hodně, málo, úplně, vůbec aj.) a příčinné (náhodou, hlady, smíchy, navzdory,
schválně aj.) okolnosti, za nichž se realizuje obsah slovesa, platí obsah adjektiva nebo jiného
adverbia.


Formální hledisko: příslovce původní (nemotivovaná) x nepůvodní (motivovaná)

Př.: S često, juče, rano, pre x noću, danas, leti, dobro, malo, zanimljivo


Adverbia vzniklá z kvalifikačních adjektiv je možno stupňovat, to však není vyjadřování kvalit
gramatických, nýbrž lexikálně-sémantických:

Č dobře – lépe – nejlépe H, S dobro – bolje – najbolje B dobre – po-dobre – naj-dobre


Některá příslovce se vnímají spíše jako částice. Jsou to taková příslovce, na něž se nelze zeptat
běžnými otázkami typu kde? kam? proč? kolik? jak? – već, bar, baš, čak, evo, eno, gotovo apod.
Některá patří mezi tzv. větná adverbia = komentují obsah celé věty, tj. mají funkci modifikátorů –
bohužel; istina, srećom, međutim apod.



ČÁSTICE (PARTIKULE; H ČESTICE/RIJEČCE; S REČCE; M ČESTIČKI; B ČASTICI)


Neohebný neplnovýznamový slovní druh. Jinak řečeno jde o taková synsémantika, která nemají spojkový
nebo předložkový charakter.

Na základě jejich funkce a formálních vlastností lze rozlišovat částice modální (asi, snad, možná
aj.), intenzifikační (velmi, hodně, zcela aj. – viz též měrová adverbia), vytýkací (jenom, rovněž,
jedině, také aj.), modifikační (primárně příslušejí jiným slovním druhům: ale, tedy/teda, hezky,
prostě aj.), odpověďové (ano, jo, ne; da, ne, jest/e/; njama aj.), negační (ne/nikoli) a
přací/optativní (kéž; neka).


Př.: Ty jsi ale trouba! To je teda nadělení! A teď to hezky vyklop! Prostě to udělej!



PŘEDLOŽKY (PREPOZICE; H PRIJEDLOZI; S, M, B PREDLOZI)


Neohebný neplnovýznamový slovní druh, vyjadřuje především povahu vztahu jména ke slovesu nebo
k jinému jménu ve větě. Podle spojitelnosti dělíme předložky na genitivní, dativní, akuzativní,
lokálové a instrumentálové. Některé jsou spojitelné s více pády (H na, u, pred aj.).

Z hlediska původu se předložky dělí na původní (pravé) a nepůvodní (nepravé):

H, S pod, pri, od, na, do, iz aj. x kraj, niz, posle, zbog, među aj.


Z formálního hlediska se dělí na prosté (jednoduché) a složené:

H, S pod, od, niz, posle x uzduž, iznad, ispod aj.


Významy předložek:

Prostorové (oko, ispred), časové (prije, sredinom), vztahové (u vezi s, s obzirom na), příčinné
(zbog, od) aj.




SPOJKY (KONJUNKCE; H, S VEZNICI; M SVRZNICI; B SĂJUZI)


Neohebný neplnovýznamový slovní druh sloužící ke spojování vět, částí vět nebo slov.


Forma je jednoslovná (a), opakovaná (nebo, nebo), dvojitá (buď – nebo; ili – ili) nebo víceslovná
(ne tak – jako spíše)


Spojky s ohledem vztah mezi spojovanými členy dělíme na souřadicí (parataktické) a podřadicí
(hypotaktické). Další členění viz syntax.



CITOSLOVCE (INTERJEKCE; H UZVICI/USKLICI; S UZVICI; M IZVICI; B MEŽDUMETIJA)


Neohebný slovní druh se zvláštními typy významů, v komunikaci jsou citoslovce plně sdělná a
formálně samostatná. Z hlediska výstavby textu plní především funkce emocionální a sociální
(kontaktové). Vyjadřují se jimi nálady, pocity, city, dojmy, výzvy nebo se napodobují zvuky
okolního světa.


1. citoslovce pocitová (sláva! ach jo! proboha! aj.)

2. citoslovce zvukomalebná/onomatopoická (bác cink bé prásk aj.)

3. citoslovce obecně kontaktová a vybízecí (člověče lidičky pánové hele marš viď aj.)


Č plác, žbluňk H pljus, buć B pljas, pljak

Č haf! H vau! B bau!