Jan Neruda – Hřbitovní kvítí XV. Mezi hroby dva se červi potkali. „ Odkud, bratře?“ – „ Z lebky básníkovy.“ „ Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“ „ Pouhý mozek – pranic krásného. – Odkud ty?“ – „ Já z lebky učencovy; nezbylo i tu nic jasného.“ „ Myslím, bratře, že ti géniové, jsou jak ona pod sklenicí svíce; posvítí-li jiným se tmou brojícím, nezbyde jí samé nic pak více.“ XVII. Neplač, neplač, brachu, nenaříkej, že je záhad v světe k znavení, jenom pít a jíst se pilně zvykej, v hrobě času dost pak k strávení. A až umřeš, budeš zbaven všeho, tělo v prach se moudře rozpadne, a co zde ti bylo záhadného, zůstane ti pak i záhadné. Jakou však tvá mysl píseň hude, zpívá s tebou celý tvůj i čas, která lež tě hnětla, hněsti bude v jiné formě jiné lidi zas. LII. Zhlížela se vrba u potoku, zkalilo se oko bystrých toků – nedbá o mne žádný, ba pražádný, nedbámť o žádného, v srdci chladný. Vítám led, jenž kol hrudi se klade, vždyť i led má svoje něžné kvítí; – pěknýmť bodlák v růžovém i sadě, – proč by nemoh´ též své trní míti? Vítězslav Hálek – Večerní písně I. Přilítlo jaro z daleka a všude plno touhy, vše tlačilo se k slunci ven, že snilo sen tak dlouhý. Vylítly z hnízda pěnkavy a drobné děti z chýše, a pestré kvítí na lukách přesladkou vůni dýše. Z větví se lístek tlačí ven, a ptáčkům z hrdla hlásky, a v ňadrech v srdci mlaďounkém – tam klíčí poupě lásky. XIV. Již stalo se. Má duše bez Tebe se necítí již celou víc; ba sebe myslit bez Tebe, by bylo — nebýt živu víc. S mou duší již jsi setkaná. Ty´s chloubou její, radostí — Ty´s touhou mou, mou útěchou, mou rozkoší — mou žalostí. Z mých pustých dnů mi nebe tkáš, jak nevěsta svatební šat; Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš, Co já, co Ty — nevím již rozeznat. Co osud můj — mně lhostejno. Vímť, čí jej ruka upřádá. Z Tvé ruky — byť i zkázu vzít — i v tom se nebe zakládá. XXV. A kdyby vše potěšení v tom světě bylo vzato, a jenom láska zůstala — ten život stál by za to. A kdyby pravda bylo vše a láska jenom snění — já bych se k spánku položil a nechtěl probuzení. A jest-li že sem posud snil — tož sem snil sladce, mile, a věčně nezapomenu, kdo usnil mne v ty chvíle. Svatopluk Čech – Písně otroka IV Z moře večera dech vane, ochlazuje žhoucí vzduch, vršky palem rozhoupané oživuje divný ruch: smaragdové listů řasy šepotají tichou zvěst – SBOR OTROKŮ: Večerních to stínů hlasy, duchů tajný zpěv to jest. Rozumím já listům šumu, ztlumočím vám duchů vzkaz, podvečerní palem dumu, pohroužených v zašlý čas, kdy háj tento ve svém stínu viděl volný národ kvést – SBOR OTROKŮ: Ach, to v šerém věků klínu, ach, to dávno, dávno jest. Volnými jsme lidmi byli, patřila nám tato zem, pro sebe jsme ryli, sili, lán svůj střehli proti všem, vítězné jsme vedli války za svůj krb a za svou čest – SBOR OTROKŮ: Jako z nedozírné dálky matně ševelí ta zvěst. Svoji vůli, svoje statky měli jsme i svoji čest, nežli našich myslí zmatky, nežli ve prach slávu naši strhla cizí pěst a lest – – SBOR OTROKŮ: Palem zkazku nyní plaší biče svist a pouta chřest. Svatopluk Čech – Písně otroka XXIII Stojím v šeru na skalině, o niž v pěnu, déšť a kouř duníc, ječíc rozbíjí se nesmírného vodstva bouř. Jako pták, jenž marně hledá k odpočinku výspy tes, pohled můj se teskně hrouží v mlhy, vln a mraků směs, která přede mnou se temně v nedohlednou dálku stře a sta smrštěmi a víry jak var čarodějnic vře. Stojím tu a hledím nazpět: V otroctví tam úpí zem. Hledím kpředu: Vše tam hrozí živlů běsným zápasem, orkán divoký se blíží -již mi vzlétá vichrem vlas, i pout mojich řinkot věčný přehlušuje bouře hlas. Leč já spoutané ty ruce zdvihám příští spoustě vstříc, polibkům jak děvy drahé šlehům větru vzdávám líc: Vítej, bouře! Vykoupení slibuje tvůj strašný zjev, ve tvém rachotu a řevu svobody mne zdraví zpěv! A teď náhle moje zraky jiskřivou se plní mhou, cítím, jak mi náhlým ohněm tepající skráně žhou, kterak z nitra na rty chvějné blouznivý se dere šum a jak duši do budoucna nesou křídla věštích dum. Mžiká cosi, kmitá, svítá za tou sprostou chmur a pěn, jak by jimi prozařoval těžce rodící se den, v červánky se hrůzně krásné šatí burný moře hněv, jak by místo vody šíro kypěla tam krev, jen krev. Nestvůrných vln hřbety táhlé, rozšlehané vláhy prach, smrště divoké a strže -všechno děsný krve nach a sluch plní třesk a hlomoz, jak by v boji bez mezí srážely se lítých vojů oštěpy a pavezy – – Však již mlknou bubny bouře, zvolna ztišuje se var a štít slunce zlatoskvoucí z růžových se klube par. Vítězný den chmury, mlhy ve vlající cáry rve, jako v třáseň poletavou zdrané bitvou korouhve, prchá tmy voj rozprášený, ztichl bouře divý ruch – modré nebe, modré moře, mezi nimi zlatý vzduch… Však co vidím? Břeh tam nový – Smavé slunce příštích let ozařuje jiný, svěží, bouří obrozený svět. Palem rozkošná tam zeleň, v níž se blýská zlatý plod, obhlíží své libé vděky v modré hloubi klidných vod a kraj úrodou se směje, květ a klas a hrozen rév, k pilné práci, vděčné sobě, veselý se druží zpěv, ruce všechny bez okovů, jasna pracovníků tvář, nikde dozorce tu s bičem, otylý ni otrokář, nikde neblýská tu kopí sveřepého vojína, pokrytecky nebělá se řásné roucho bramína, nikde nepsána tu v čelo různou hlinkou črta kast, rovných, volných spolubratří svobodná tu, šťastná vlast. Svorně mísí se v těch davech různá pleť a různá řeč, nechoulí se žebrák v hadrech, neplá skvostem zahaleč, ty tam bídné chaty, všude prostý sic, však ladný dům, a kde palác lepotvárný hrdě strmí k nebesům, není sídlem sobců zpupných, otvírá své brány všem, o svých osudech sám volně rokuje tam lidu sněm, záře vědění ztad šíří blahodárný vůkol svit, uměním se duch tam kochá, zušlechťuje lidský cit – – Okovů mne vzbudil řinkot -prchá světlý, krásný sen, v trud a hanbu přítomnosti smutným zvratem proměněn… Avšak ne! To nebyl pouhý přelud roztoužených snů. Vím, že svitne, svitne jistě jitřenka těch lepších dnů, že se vidiny té skvělé aspoň velká splní část. Mně sic nebude již přáno jařmo staré šíje střást, moje hlava posivělá v otrockou se skloní prsť, otrocké mi ruce hodí k poutům v hrobě hlíny hrst, ale vy, ó druzi mladší, než vám skončí věku běh, vystoupíte nohou šťastnou na svobody slunný břeh. Protož nechať v temnu vůkol bičem vládne hrubá pěst, každý v srdci věrně chovej budoucnosti blahou zvěst, všechny mysli sdružuj pevně jedné velké snahy svaz, všechny síly sbírejte se, až je k činu svolá čas, pobratří se lidstvo volné, klesnou pouta otroků a též prapor náš, ó bratři, zavlá v jasném vysoku.